Sny/Databáze/Kychot/2021-01-31

Z Wikiverzity
< Sny‎ | Databáze‎ | Kychot
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sny/Databáze/Kychot/2021-01-31 sobota/neděle

Klíčová slova: Sváťa, stará tramvaj, konečná, mobil, baterky

Minulé období v reálu[editovat]

  • 2021-01-24 neděle: dopoledne Braník na FB, večer presenčně
  • 2021-01-25 pondělí: příprava zkoušek
  • 2021-01-26 úterý: celý den zkoušky v Motole
  • 2021-01-27 středa:
  • 2021-01-28 čtvrtek:
  • 2021-01-29 pátek: Alena do L. pro vercajk, večer model
  • 2021-01-30 sobota: model

Večer[editovat]

Poslouchali jsme s Alenou ze záznamu Rozhlasu 2. a 3. díl rozhovoru s nějakou filosofkou. (1. díl jsme přeskočili, tak jen Anna Hogenová 2. díl a 3. díl) O tom, jak jsou dnes hlavně mladý lidi nepřipravený. Ani na život, ani na smrt.

Pak jsem řekl Aleně, ať přinese jabčák. Přinesla ho, já si nalil a teď mě napadlo, jaké to bude, když mi tam nalejou jabčák a začal jsem se tomu smát. Myslel jsem na tu Sváťovu písničku … nečekej nejhorší naposled, Bůh na sklonku tvého dne, dá ti víno výborné, nejlepší víno až naposled. Tak jsem si představil, jak jako ten novej host přijdu na slavnost a budu se těšit na to, jaké výborné víno mi tam nalejou, a dostanu místo toho ten jabčák, který jsem si tady celý život každý rok klohnil. Tak to říkám Aleně a ona, co se tomu směju, že takový jabčák od pána Boha by nemusel být špatný.

Večer mi zničeho nic volal Tomáš F. Že prý jsou s Rosťou (frontman skupiny Svatopluk) a že za nimi mám přijet pomoci jim dopít pivo. Poděkoval jsem za pozvání, ale už bylo pozdě a měl jsem ještě nějakou práci, tak jsem nejel.

Obsahy snů[editovat]

Sváťa[editovat]

Měli jsme se někde sejít se Sváťou. V nějakém velkém městě. Nevím, jestli to byla Praha anebo co. Ale žádná známá místa tu nebyla. Měl jsem za ním dojet.

Nejdřív jsem myslel, že tam pojedu autem. Nebylo to daleko. Podle mapy jen na první křižovatce ostře doprava a pak zase další ulicí doleva a tam někde to mělo být.

Ale pak tím autem to nějak nešlo či co. Tak že za ním pojedu tramvají.

Stál jsem u nějaké tramvajové zastávky. Byla tam taková dlouhá alej stromů, možná jírovců, kterou vedly ty koleje. Ty stožáry na tu trolej měly hodně zvláštní tvar. Nebyly to normální ocelové sloupy, ale takové jakoby oblouky z cihel. V řadě za sebou vytvářely takový jakoby tunel.

Volal jsem Sváťovi svým starým mobilem, aby mi řekl, kudy se za ním dostanu. Ale to spojení bylo hodně špatné, pořád to nějak vypadávalo, blbě jsme se slyšeli.

Snažil jsem se mu popsat, kde jsem, aby mi mohl říct, kudy se za ním mám vypravit.

Říkám mu, že už jsem jen pár stanic od konečné tramvaje, čtyřky. Tak ať mi řekne, jak se za ním dostanu.

Byl to hrozný rozhovor. Pořád jsme se někam ztráceli, nemohli jsme se pořádně domluvit.

Mezitím jsem šel pěšky podle těch tramvajových kolejí. Chtěl jsem mu popsat, kde jsem, a tak jsem koukal na mapu do nového mobilu.

Ale ta mapa pořád nechtěla nějak naběhnout. Všude bylo samé prázdno. Pak se začaly objevovat takové malé ostrůvky, kde ta mapa něco ukazovala. V podstatě jsem pochopil, že ukazuje už jen tu dráhu té tramvaje. Byla to ta tramvaj číslo 4.

Chtěl jsem přečíst jméno té tramvajové zastávky, abych to mohl Sváťovi říct přesně, ale nějak mi pořád padaly brejle či co, rozostřovalo se mi vidění, nemohl jsem nic přečíst.

Mám jen takové matné tušení, že ta konečná se jmenovala jakoby Zlatá brána anebo tak nějak.

Celou tu dobu jsem pořád křičel na Sváťu do toho telefonu. A už jsem začal mít strach, že mi za chvíli dojdou baterky. Je o starý mobil a už moc dlouho nevydrží. Byl to hrozný pocit. To, co se zpočátku zdálo jednoduché, že se za chvíli sejdeme, že to je hned za druhým rohem, mě poznenáhlu začalo naplňovat zoufalstvím. Že to spojení mezi námi se ztratí ještě dříve, než se stačíme nějak domluvit, a že už se nedomluvíme nikdy.

Pomalu jsem se blížil pěšky k té konečné stanici. Říkám Sváťovi, že už jsem za chvíli taky na konečné. Že přeci musí vědět, která to je, že to tady musí znát, že už to musí být blízko něj.

Došel jsem na tu konečnou. Jo, celé se to odehrávalo v noci. To jsem zapomněl říct. Byla noc, ale ne úplná tma, spíš takové příšeří, nějaká vzdálená světla.

Ta konečná byla původně liduprázdná. Prostě taková otočka někde mezi stromy nebo co. Skoro jako ve Stromovce. A tam jen nějaká taková větší budka nebo co. V dáli byla vidět světla nějakého města.

Už jsem měl fakt hrozný pocit, že mi ta baterka každou chvíli klekne, a pořád jsme nebyli schopni se nějak domluvit. Už jsem na Sváťu řval, tak si prosím tě pro mě přijď ty, vždyť už to tady znáš a máš to jenom kousek, já už fakt nevím, kde tě mám hledat. Vždyť už jen stojím na té konečné a čekám, až to přijede.

Měl jsem pocit, že už se zdáli blíží ta stařičká tramvaj.

A pak se na tu konečnou začali trousit nějací další lidi, bylo jich čím dál tím víc, a hrozně řvali, byla to nějaká banda ožralců, nebylo mezi nimi slyšet vlastního slova.

Tak jsem šel kus dál od té zastávky, v ruce jsem měl skomírající mobil, a upřeně se koukal do dálky na ta světla toho vzdáleného velkoměsta. A už jsem věděl, že se v tom velkoměstě ztratím, že už se s tím Sváťou nepotkáme.

(S tím jsem se začal pomalu probouzet.)

Ráno[editovat]

Nevím, kdy jsem se probudil, mohla být možná tak 1 nebo 2 hodiny v noci. Probouzel jsem se hrozně pomalu. Pořád jsem se snažil srovnat si v hlavě, co se mi to vlastně zdálo. Večer při poslechu těch filosofických rozhovorů jsem si říkal, jak to my křesťani máme jednoduché, že se té smrti nebojíme, že se na ni těšíme, jak se tam sejdeme se všemi, které máme rádi.

A tady ten sen mě v tomto ohledu trochu znejistěl. Ta „smrt“ v tom snu nebyla nijak zlá, prostě taková přestupní stanice, jakoby nic. Ale ta zoufalost z toho, že s těmi lidmi, se kterými se toužím zase setkat, se „tam“ prostě nějak mineme. Najednou všechno selže, dojede na konec, naše technika, mobily, GPSky, WiFi spojení, i naše vlastní smysly, sluch, zrak, vše vypoví službu. Paměť se vytrácí, všechno se ztrácí, spojení mizí. Tramvaj už se blíží.

---

Tak jsem ležel možná půl hodiny, možná hodinu. Nechtělo se mi vstávat.

První co bylo, chtělo se mi zavolat Rosťovi a ten sen mu vyprávět. S ním a se Sváťou jsme asi byli největší dlouhověcí přátelé. Bylo to takové úporné nutkání mu to sdělit, podělit se s ním o to, tušil jsem, že on jediný by to mohl pochopit. Ale odolal jsem nutkání, říkal jsem si, asi by mi nebyl vděčný, kdybych mu volal někdy po půlnoci.

Pak jej vystřídalo další nutkání, zavolat na Sváťovo číslo. Čekal jsem nějaký zázrak či co, že se mi třeba ozve. Že v tom rozhovoru z toho snu budeme pokračovat. Že si to nějak dovysvětlíme. Jak že to vlastně bylo. Kde byl? Kde jsem byl já? Proč jsme se nemohli potkat? Když jsme byli tak blízko od sebe?

Tahle myšlenka mě držela hodně dlouho. Už jsem málem vstal a šel si pro telefon, že zavolám. Ale pak jsem si řekl, co blbneš, to když ten telefon má třeba u sebe ještě Pavla a já ji vzbudím. Blbost. Přešlo mě to.

Pak se vzbudila Alena a šla se ven vyčůrat. Když se vracela, napadlo mě, že jí ten sen budu vyprávět. Ale nějak se mi už v tu chvíli nechtělo ho nikomu vysvětlovat. Tak jsem dělal, že spím.

Pak mě napadlo, že bych ten sen mohl zapsat sem na Wikiverzitu. Už jsem sem dlouho žádný sen nepsal. Není na to čas, na zapisování snů. Je spousta jiné práce. Ale stejně jsem nemohl už zase usnout. Tak co s tím časem? Nechtělo se mi vstávat. Byla mi čím dál tím větší zima a tak jsem se choulil pod peřinu.

Pak se podívám a vidím, že skrz dveře vidím ven z maringotky. Alena je nezabouchla, když se vracela dovnitř, a ony se otevřely. Koukám na teploměr, venku je 5 pod nulou, vevnitř máme 13 nad nulou. Ještě dobrý. Ale donutilo mě to vstát z postele. Šel jsem se také vyčůrat a šel jsem si pro čokoládu, že si ji uvařím. Venku už docela mrzlo. Lehce couvající měsíc mezi malými obláčky stál kousek za zenitem.

Koukám do ledničky, kolik jsem večer vypil toho jabčáku. Možná půl litru. Možná, že po něm má pak člověk takové těžké sny. A těžkou hlavu. Tak jsem si uvařil půllitr čokolády, abych o trochu rozehnal.

Tím jsem se tedy probudil. Byly 3 hodiny hodiny ráno. Neděle. Co teď? Zapnul jsem počítač a kontroloval, jak se studenti zapisují na zkoušky v příštím týdnu. No co, vše v pořádku. Tak jsem se pomalu rozhoupal a začal zapisovat tenhle sen. Už u toho trávím skoro dvě hodiny. Je pět ráno. No co. Není to každý den. Tenhle sen asi stálo za to zapsat. Už dlouho jsem nezažil něco podobného.

Emoce[editovat]

Jak to popsat? Asi jako nějaká taková tíha. No prostě „těžký sen“. Nebyl hrozný, nebyl strašný, vlastně nebyl ani zoufalý. Spíš jen nějaká taková tíha. Tíha těch našich představ, které si tady děláme. Už nás nenechají jít dál. Musíme tu nechat už všechny ty své představy.

Vztah k realitě[editovat]

Už jsem asi vyložil výše. Sváťa umřel v neděli 20. prosince někdy hned po poledni v nemocnici Na Františku. Koukal jsem zrovna na FB a tam najednou na mě vyskočila hláška od Rosti – něco v tom smyslu, že „už si spolu nezazpíváme“. Tak okamžitě volám Rosťovi a říkám mu ty vole, co blbneš, co se děje? Neříkej, že je to pravda? Jak to víš, co se stalo, kdo ti to říkal?

Tak jsem to z něj všechno tahal, ale on v tu chvíli taky ještě nic moc nevěděl. Prý mu to někdo volal a tak to dal hned na FB.

Postupně během odpoledne už toho byly plné noviny a různé zprávy na FB houstly. Takže to byla pravda.

Kvůli covidu nemohl být normální pohřeb. Právě minulou sobotu 23. ledna 2021 se od 15:00 konalo v Salvátoru rozloučení jenom pro pozvané lidi. Nějak jsme si popletli čas a tak jsme sledovali on-line až o hodinu později na Rozloučení se Svatoplukem Karáskem. Dotatečně jsme si to pak pustili od začátku.

Podobné sny[editovat]

Sny o zemřelých[editovat]

Matně vzpomínám, že se mi v minulosti (už před několika lety) někdy zdály sny o smrti, zkusím dohledat v databázi (dle data):

tramvaj, koleje[editovat]

Ve snech se mi toto téma objevovalo docela často. Vzpomínám ještě na sny z útlého dětství, kdy mě trápily „zlé sny“, pavor nocturus se tomu říkalo, budil jsem se v noci, máma ke mně přišla a dala mi w: Hysteps, abych spal. A často se v těch snech objevovaly tramvaje. Byly dvě: Jedna nová, moderní (asi to byla w: Tatra T1), ta byla zlá a ta mě pořád pronásledovala. Hrozné na tom bylo to, že mě nepomohlo ani to, když jsem před ní utíkal tam, kde nebyly koleje – to jí nevadilo, pořád mě honila a chtěla mě zajet. Záchranu jsem pak vždycky nacházel až ve staré známé „Křižíkově tramvaji“ (ve skutečnosti to byly Tramvaje Ringhoffer dle návrhu Jana Kotěry). Takže ta „stará tramvaj“, s jakými jsem jezdil od nejútlejšího dětství, to byla „ta hodná“.)

Prohledávání databáze snů na tramvaj:

Obecné povídání:

Konec konců, není se co divit, že se městskému člověku zdá o tramvajích – v tramvajích jezdí častěji, než se setkává se smrtí.

Podobně sny o autobusech – viz: Sny/Databáze/Kychot/2013-11-06#Podobné sny

Interpretace[editovat]

Nenapadá mě nic chytřejšího, než to banální, co napadne asi každého: Každý se celý život chystáme na smrt, že „odejdeme“ za těmi, kteří nás předešli. A poslední, který „mě předešel“, byl právě Sváťa.

V tom snu samozřejmě nepadlo slovo smrt ani nic takového. V tom snu mě nic takového ani nenapadlo. Prostě jsem se měl normálně setkat se svým starým kamarádem, akorát mi bylo divné, že se normální návštěva pořád tak divně komplikuje. Prostě, ač jsem cítil, že je někde blízko, tak jakoby mi unikal někam do neznáma, jeho hlas se mi ztrácel, naplňovalo mě to lítostí, že se mi nedaří se s ním setkat.

To, že se jednalo o jakýsi obraz ze „záhrobí“, to mě samozřejmě napadlo až po probuzení.

Hypotézy[editovat]

Banální hypotéza: To, s čím se člověk setká během dne či během posledních dnů, do se mu pak může nějakým způsobem zrcadlit ve snech, zejména emocionálně nabité situace.

Je to samozřejmě celkem banální tvrzení, nicméně mně osobně se to zase tak moc pravidelně nestává, si (možná mylně) myslím.

Pokračování[editovat]

Reference[editovat]