Koiné pro začátečníky/Lekce 1

Tato stránka je součástí kurzu:
Koiné pro začátečníky
středoškolská
Příslušnost: Mmh

Úvodem prostudovat

Pozdravy a oslovení

Ve starořečtině se neužívá pozdravů rozlišených podle denní doby. Nejčastějším pozdravem je

χαῖρε = buď zdráv (zdráva)

χαίρετε = buďte zdrávi (zdrávy)^[1]

Tento pozdrav můžeme používat vůči komukoli, a to jak při setkání, tak při loučení (tedy na místě českého „na shledanou“). Chceme-li se vyjádřit květnatěji, případně zabudovat svůj pozdrav do širšího přání, pak můžeme říci

ἀσπάζομαί σε = zdravím tě

ἀσπάζομαι ὑμᾶς = zdravím vás

K pozdravu můžeme případně připojit oslovení vyjadřující náš vzájemný vztah, např.

ἀδελφή, ἀδελφαί = sestro, sestry^[2]

ἄδελφε, ἀδελφοί = bratře, bratři^[2]

φίλη, φίλαι = přítelkyně (j. č.), přítelkyně (mn. č.)

φίλε, φίλοι = příteli, přátelé

ἑταῖρε = příteli, kamaráde^[3]

διδάσκαλε = učiteli, učitelko^[4]

μαθηταί = žáci

případně rozšířené o následné μου („můj“, „moje“, „moji“)

ἀδελφή μου = má sestro

διδάσκαλέ μου = můj učiteli

φίλοι μου = mí přátelé

nebo o jméno osloveného, pokud je nám známo:

ἀσπάζομαί σε, Γεώργιε = zdravím tě, Jiří^[5]

ὑμᾶς δὲ ἀσπάζομαι, Φίλιππε καὶ Βερενίκη = i vás zdravím, Filipe a Veroniko

Jako oslovení můžeme použít podle pohlaví osloveného i prosté

ἄνερ, ἄνδρες = muži (j. č.), muži (mn. č.)

γύναι, γυναῖκες = ženo, ženy

či uctivější

κῡ́ριε, δέσποτα, ἐπιστάτα = pane^[6]

δέσποινα = paní^[6]

V případě starších osob můžeme použít též velmi uctivě znějící oslovení

πάτερ, μῆτερ = otče, matko^[2]

Kdo je kdo

Při setkání s neznámým člověkem samozřejmě nejprve využijeme právě nabytých znalostí a řádně pozdravíme. Poté se můžeme vzájemně vyptat na svou totožnost:

τίς εἶ; σὺ τίς εἶ; σὺ δὲ τίς εἶ; = kdo jsi? ty jsi kdo? a ty jsi kdo?

τίνες ἐστέ; ὑμεῖς τίνες ἐστέ; ὑμεῖς δὲ τίνες ἐστέ; = kdo jste? vy jste kdo? a vy jste kdo?^[7]

Odpovídáme většinou titulem, stavem nebo povoláním ve spojení se jménem:

διδάσκαλος Μαθθαῖος εἰμί = jsem učitel Matouš

ὁδοιπόροι ἐσμέν, Μαρίᾱ καὶ Ἰωάννης = jsme pocestní (cestující), Marie a Jan

ἐγὼ μέν εἰμι Ἰάκωβος, μαθητής = já jsem Jakub, žák (student)^[8]

ἡμεῖς μέν ἐσμεν Ἀνδρέᾱς καὶ Μᾶρκος, μουσικοί = my jsme Ondřej a Marek, muzikanti^[8]

Po prvním představení většinou následuje protiotázka

σὺ (ὑμεῖς) δέ; = a ty (vy)?

na kterou se odpovídá opět vlastním představením. Přitom můžeme zjistit, že v něčem jsme na tom stejně jako náš protějšek:

καὶ ἐγώ εἰμι μαθήτρια = i já jsem žákyně

καὶ ἡμεῖς ἐσμὲν μουσικοί = i my jsme muzikanti

Ve většině případů se ovšem od protějšku v něčem lišíme:

ἐγὼ δέ εἰμι διδάσκαλος = (za)to já jsem učitel

ἡμεῖς δέ ἐσμεν μαθηταί = (za)to my jsme žáci

Obdobně se můžeme zeptat na třetí osobu, a obdobně i odpovědět:

τίς ἐστιν; = kdo je (to)?^[9]

ὁ φίλος σου τίς ἐστιν; = kdo je tvůj přítel?^[10]

ἀδελφός μου ἐστίν = (to) je můj bratr

αὐτὴ ἡ διδάσκαλος ἡμῶν ἐστιν = to je naše učitelka^[11]

αὐτὸς Παῦλος ἐστίν, συμμαθητής μου = to je Pavel, můj spolužák^[11]

Chceme-li si rozšířit slovní zásobu pro takovéto situace, můžeme využít též tematických slovníčků Škola (kapitola Osazenstvo školy), Zaměstnání a Rodina.

Jak se máme

Setkáme-li se s člověkem, kterého už známe, můžeme se kromě pozdravu též zeptat, jak se mu daří:

τί πρᾱ́σσεις (πρᾱ́σσετε); πῶς ἔχεις (ἔχετε); = jak se máš (máte)?^[12]

Na to můžeme odpovědět třeba:

καλῶς ἔχω (ἔχομεν) = mám (máme) se dobře

ὑγιαίνω (ὑγιαίνομεν) = daří se mi (nám), jsem (jsme) v pohodě^[13]

κακῶς ἔχω (ἔχομεν) = mám (máme) se špatně

οὐχ ὑγιαίνω (ὑγιαίνομεν) = není mi (nám) dobře, nedaří se mi (nám)

A navázat hned můžeme protiotázkou, na niž bude následovat podobná odpověď:

σὺ δὲ τί πρᾱ́σσεις; (ὑμεῖς δὲ τί πρᾱ́σσετε;) = a ty se máš jak? (a vy se máte jak?)

καὶ ἐγὼ ὑγιαίνω (καὶ ἡμεῖς ὑγιαίνομεν) = i já se mám dobře (i my se máme dobře)

První odpověď můžeme případně hned spojit s protiotázkou pomocí částic μέν a δέ:

ἐγὼ μὲν καλῶς ἔχω· σὺ δέ; = mně se daří dobře; a tobě?

Souvisící mluvnické jevy

Vokativ

Stejně jako čeština, má i řečtina 5. pád, vokativ, sloužící k oslovování. Ten se může tvořit několika způsoby:

Vokativ je shodný s nominativem (1. pádem):
- v množném čísle (μαθηταί → μαθηταί)
- ve středním rodě (παιδίον → παιδίον)
- u téměř všech slov ženského rodu zakončených -ᾰ, -ᾱ nebo -η
- u většiny slov mužského rodu zakončených na -ων (Μίλων → Μίλων)
- u cizích jmen s neřeckou koncovkou (Ἐλισάβετ → Ἐλισάβετ, Ἰωσήφ → Ἰωσήφ)
- u některých výjimek z níže uvedených pravidel (θεός → θεός)

Vokativ se tvoří nahrazením nominativní koncovky -ος/-ης vokativní koncovkou -ε/-α a ve výjimečných případech též přesunem přízvuku směrem k začátku slova:
- u téměř všech slov mužského či ženského rodu zakončených -ος (φίλος → φίλε, Μαθθαῖος → Μαθθαῖε, ἀδελφός → ἄδελφε)
- u slov mužského rodu s příponou -της (ἐπιστάτης → ἐπιστάτα, δεσπότης → δέσποτα)

Vokativ se tvoří odebráním koncového -ς a případným přesunem přízvuku směrem k začátku slova:
- u většiny slov mužského rodu zakončených na -ης (ale ne -της), -ᾱς, -ευς, -ους (Ἰωάννης → Ἰωάννη)
- u slov mužského i ženského rodu zakončených na ις nebo υς

Vokativ se tvoří zkrácením poslední samohlásky a případným přesunem přízvuku směrem k začátku slova:
- u některých slov mužského rodu zakončených na -ης nebo -ᾱς
- u mnoha slov mužského i ženského rodu zakončených na -ως, -ων, -ωρ, -ηρ

Vokativ se tvoří nějak jinak:
- u některých slov, kde to původně odpovídá některému z výše uvedených pravidel, ale vlivem následných hláskových změn to tak už nevypadá (γυνή → γύναι)

I tento přibližný přehled je už dost složitý. S jistotou vybrat správný způsob tvoření vokativu budeme umět až poté, co se naučíme všechny řecké skloňovací vzory. Do té doby se musíme spolehnout na to, že Řekové barbarům (za kteréžto budeme při své začátečnické úrovni řečtiny bezpochyby považováni) nějakou tu gramatickou chybu shovívavě odpustí.

Spojka „καί“ a částice „μέν“ a „δέ“

Základní slučovací spojkou je v řečtině καί, které odpovídá českému „a“ nebo „i“:

πατήρ, μήτηρ καὶ ἀδελφή = otec, matka a sestra = otec, matka i sestra

καὶ σὲ ἀσπάζομαι, Μᾶρκε = i tebe zdravím, Marku

Pro případy, kdy spojkou „a“ nějaká jsoucna srovnáváme a stavíme do protikladu (tedy kde bychom ji mohli nahradit spojkou „zato“, „zatímco“, „však“, „přičemž“ apod.), má ovšem řečtina částici δέ, která se staví za první slovo srovnávaného celku:

σὺ δὲ τί πρᾱ́σσεις; = a jak se máš ty?

Pokud se ve větě nebo souvětí výslovně objeví oba srovnávané nebo do protikladu stavěné celky, pak zpravidla první z nich nese za svým prvním slovem zdůrazňovací částici „μέν“:

σὺ μὲν εἶ φίλος μου, αὐτὸς δὲ ἀδελφός μου ἐστίν = ty jsi můj přítel, on je však můj bratr

Částici „μέν“ můžeme použít i samostatně, chceme-li zdůraznit nějaký větný člen (přibližně jako bychom jej v češtině vypíchli obratem „co se týče“):

ἐγὼ μὲν ὑγιαίνω = já jsem zdráv (co se mne týče, jsem zdráv)

Časování slovesa „εἰμὶ“ v přítomném čase

Koiné rozlišuje u slovesných tvarů tři osoby a dvě čísla, stejně jako čeština.^[14] Jednotlivé řecké a české tvary proto můžeme snadno postavit vedle sebe:

εἶναι = být
εἰμὶ = jsem	ἐσμὲν = jsme
εἶ = jsi	ἐστὲ = jste
ἐστὶ(ν) = je	εἰσὶ(ν) = jsou

Základním tvarem, podle něhož se řecká slovesa řadí do slovníku a v němž se nejběžněji uvádějí, je 1. osoba jednotného čísla. Sloveso „být“ tedy v řecko-českém slovníku najdeme zařazeno jako εἰμὶ, a právě tak obyčejně nemluvíme o slovese εἶναι, nýbrž o slovese εἰμὶ.

Osobní zájmena

Řečtina rozlišuje stejná osobní zájmena jako čeština. Ve výše uvedených příkladech jsme jich již většinu potkali, nyní si můžeme udělat přehlednou tabulku (zatím vynecháváme střední rod, aby toho nebylo moc najednou):

ἐγώ = já		ἡμεῖς = my
σύ = ty		ὑμεῖς = vy
αὐτός = on	αὐτή = ona	αὐτοί = oni	αὐταί = ony

Přivlastňovací zájmena

Ve výše uvedených příkladech jsme se setkali i s přivlastňovacími zájmeny. Podrobně se jim budeme věnovat v pozdějších lekcích, zatím nám stačí přehled několika základních tvarů. Vlastně jsou to všechno genitivy (tvary 2. pádu) osobních zájmen, které se kladou za přivlastňované slovo a dále se nemění podle rodu ani čísla:^[15]

μου = můj, moje, moji	ἡμῶν = náš, naše, naši
σου = tvůj, tvoje, tvoji	ὑμῶν = váš, vaše, vaši
αὐτοῦ = jeho	αὐτῶν = jejich
αὐτῆς = její	αὐτῶν = jejich

Člen

V několika výše uvedených příkladových větách vidíme určitý člen, který v řečtině — podobně jako třeba v angličtině — uvozuje jména označující již známé věci, osoby a jevy. V řečtině se ovšem určitý člen používá i s vlastními jmény (ἡ Ἐλισάβετ) a s přivlastňovacími zájmeny (ὁ ἀδελφός μου), pokud jde o jména již dříve zmíněná.

Pro naše potřeby zatím stačí si uvědomit tvary členu v nominativu (1. pádě) mužského a ženského rodu:

	jedn. č.	mn. č.
muž. rod	ὁ (ten)	οἱ (ti)
žen. rod	ἡ (ta)	αἱ (ty)

Poznámky

↑ Ve starořečtině se nevyká. Tvary množného čísla (χαίρετε) používáme jen tehdy, mluvíme-li s více osobami. Při hovoru s jednou osobou používáme vždy jednotného čísla (χαῖρε), i kdybychom jí česky vykali.
↑ ^2,0 ^2,1 ^2,2 Oslovení ἀδελφή, ἄδελφε, πάτερ, μῆτερ není omezeno jen na pokrevní příbuzné. Jako sestru či bratra můžeme oslovovat kohokoli, kdo je přibližně stejného věku a s kým se cítíme spřízněni, tedy například i spolužáky nebo kamarády z oddílu, jako otce či matku zase libovolnou starší osobu, ke které pociťujeme úctu.
↑ Oslovení ἑταῖρε se užívá jen mezi muži. Mezi ženou a mužem vyvolává spíše dojem milenecký, a v ženském rodě (ἑταίρᾱ) už v klasické době ztratilo původní význam a začalo označovat hetéru, tedy profesionální ženskou společnici.
↑ Starořečtina má pro učitele i učitelku stejně znějící slovo, které se v mužském i ženském rodě skloňuje stejně, jen se případně spojuje s různými přídavnými jmény a zájmeny.
↑ Chceme-li s přáteli hovořit řecky, je vhodné si zvolit řecká jména nebo přezdívky, aby bylo možno je dobře skloňovat a začleňovat do vět. V tom vám pomůže stránka Jak pořečtit neřecké jméno.
↑ ^6,0 ^6,1 Tato oslovení ovšem v antice nevyjadřovala jen úctu k oslovenému, nýbrž nesla též nádech vlastního ponížení, sebeoznačení za služebníka připraveného vykonávat rozkazy osloveného.
↑ Povšimněme si, že řečtina tvoří množné číslo tázacího zájmena „kdo“. Toto množné číslo zde musíme použít, protože se ptáme na totožnost více osob.
↑ ^8,0 ^8,1 Stejně jako v češtině se i v řečtině osobní zájmena přidávají ke slovesným tvarům jen tehdy, chceme-li osobu zdůraznit. V řečtině se takovéto zdůraznění navíc často podtrhává částicí μέν nebo δέ.
↑ Zatímco v češtině se „kdo je?“ ptáme, když dotyčného nevidíme a očekáváme odpověď přímo od něho, ale při běžném dotazu na totožnost třetí osoby musíme dodat „to“, v řečtině se ptáme bez takového dodatku (pokud nechceme výslovně zdůraznit, na koho ukazujeme).
↑ Když se ptáme na třetí osobu v její přítomnosti, je samozřejmě zdvořilejší ji označit za přítele osloveného, než se na ni ptát pouhým zájmenem.
↑ ^11,0 ^11,1 Řečtina má i zájmeno αὐτό, odpovídající našemu „to“, ale v případě, že hovoříme o osobě, je lepší použít αὐτός („on“) či αὐτή („ona“).
↑ Častěji se používá výraz τί πρᾱ́σσεις, který ovšem zároveň znamená „co děláš“. Chceme-li se této mnohoznačnosti vyhnout, můžeme použít πῶς ἔχεις.
↑ Doslova by se ὑγιαίνω dalo přeložit jako „jsem zdráv(a)“, zdraví se zde ovšem chápe nejen tělesně, nýbrž i duševně, duchovně, mezilidsky atd.
↑ Starší řečtina používala ještě číslo dvojné, duál. Duál se používal jen ve druhé a třetí osobě („vy dva“, „oni dva“) a velmi často měl pro obě tyto osoby stejný tvar, v případě přítomného času slovesa εἰμὶ je to tvar ἐστὸν.
↑ Tato přivlastňovací zájmena se používají, když nechceme přivlastnění zdůraznit, tedy třeba když řekneme někde tu leží moje brýle. V případech, kdy na přivlastnění leží větný důraz — jako třeba ve větě tyhle brýle jsou moje — se užívá tvarů složitějších, shodných v rodu a v čísle a plně skloňovaných. Ty ovšem probereme až v některé z příštích lekcí.

Úkoly do příští lekce

Přeložte si své jméno do řečtiny. Přečtěte si zdejší stránku o pořečťování jmen, zeptejte se na diskusní stránce u ní nebo na diskusní stránce svého kurzu, a jistě nakonec najdete nějaké jméno, se kterým budete spokojeni a které půjde dobře používat v řeckém textu.
Připište své řecké jméno ke svému wikiverzitnímu jménu v seznamu účastníků kurzu.
Kdekoli se setkáte s jinými účastníky kurzu (ať už v reálném světě, nebo onlajn), zdravte se vzájemně řecky a používejte při tom svá řecká jména. Ptejte se řecky, kdo je kdo a jak se kdo má, a odpovídejte si. Nestyďte se, že zatím mluvíte jak barbaři, nějak se začít musí a právě takovouhle praxí to dobře přechází do krve.
Zajistěte si přístup k nějaké řecké gramatice a slovníku. Můžete si je koupit v papírové podobě, můžete si je pořídit elektronicky, můžete si je vyhledat onlajn podle stránky Starořečtina nebo na vlastní pěst — na konkrétní podobě nesejde, důležité je, abyste věděli, kam nahlédnout, když budete chtít vědět, jak se tvoří vokativ u substantiv atematické deklinace nebo jak se řecky řekne „hodina eurytmie“.
Z toho, co už znáte, sestavte jednoduchý rozhovor, a zapište si ho na stránku domácího úkolu.

Pomocné stránky

[1] Ve starořečtině se nevyká. Tvary množného čísla (χαίρετε) používáme jen tehdy, mluvíme-li s více osobami. Při hovoru s jednou osobou používáme vždy jednotného čísla (χαῖρε), i kdybychom jí česky vykali.

[pribuzni-2] 2,0 ^2,1 ^2,2 Oslovení ἀδελφή, ἄδελφε, πάτερ, μῆτερ není omezeno jen na pokrevní příbuzné. Jako sestru či bratra můžeme oslovovat kohokoli, kdo je přibližně stejného věku a s kým se cítíme spřízněni, tedy například i spolužáky nebo kamarády z oddílu, jako otce či matku zase libovolnou starší osobu, ke které pociťujeme úctu.

[3] Oslovení ἑταῖρε se užívá jen mezi muži. Mezi ženou a mužem vyvolává spíše dojem milenecký, a v ženském rodě (ἑταίρᾱ) už v klasické době ztratilo původní význam a začalo označovat hetéru, tedy profesionální ženskou společnici.

[4] Starořečtina má pro učitele i učitelku stejně znějící slovo, které se v mužském i ženském rodě skloňuje stejně, jen se případně spojuje s různými přídavnými jmény a zájmeny.

[5] Chceme-li s přáteli hovořit řecky, je vhodné si zvolit řecká jména nebo přezdívky, aby bylo možno je dobře skloňovat a začleňovat do vět. V tom vám pomůže stránka Jak pořečtit neřecké jméno.

[pan-6] 6,0 ^6,1 Tato oslovení ovšem v antice nevyjadřovala jen úctu k oslovenému, nýbrž nesla též nádech vlastního ponížení, sebeoznačení za služebníka připraveného vykonávat rozkazy osloveného.

[7] Povšimněme si, že řečtina tvoří množné číslo tázacího zájmena „kdo“. Toto množné číslo zde musíme použít, protože se ptáme na totožnost více osob.

[mende-8] 8,0 ^8,1 Stejně jako v češtině se i v řečtině osobní zájmena přidávají ke slovesným tvarům jen tehdy, chceme-li osobu zdůraznit. V řečtině se takovéto zdůraznění navíc často podtrhává částicí μέν nebo δέ.

[9] Zatímco v češtině se „kdo je?“ ptáme, když dotyčného nevidíme a očekáváme odpověď přímo od něho, ale při běžném dotazu na totožnost třetí osoby musíme dodat „to“, v řečtině se ptáme bez takového dodatku (pokud nechceme výslovně zdůraznit, na koho ukazujeme).

[10] Když se ptáme na třetí osobu v její přítomnosti, je samozřejmě zdvořilejší ji označit za přítele osloveného, než se na ni ptát pouhým zájmenem.

[autoi-11] 11,0 ^11,1 Řečtina má i zájmeno αὐτό, odpovídající našemu „to“, ale v případě, že hovoříme o osobě, je lepší použít αὐτός („on“) či αὐτή („ona“).

[12] Častěji se používá výraz τί πρᾱ́σσεις, který ovšem zároveň znamená „co děláš“. Chceme-li se této mnohoznačnosti vyhnout, můžeme použít πῶς ἔχεις.

[13] Doslova by se ὑγιαίνω dalo přeložit jako „jsem zdráv(a)“, zdraví se zde ovšem chápe nejen tělesně, nýbrž i duševně, duchovně, mezilidsky atd.

[14] Starší řečtina používala ještě číslo dvojné, duál. Duál se používal jen ve druhé a třetí osobě („vy dva“, „oni dva“) a velmi často měl pro obě tyto osoby stejný tvar, v případě přítomného času slovesa εἰμὶ je to tvar ἐστὸν.

[15] Tato přivlastňovací zájmena se používají, když nechceme přivlastnění zdůraznit, tedy třeba když řekneme někde tu leží moje brýle. V případech, kdy na přivlastnění leží větný důraz — jako třeba ve větě tyhle brýle jsou moje — se užívá tvarů složitějších, shodných v rodu a v čísle a plně skloňovaných. Ty ovšem probereme až v některé z příštích lekcí.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]