Řecká abeceda

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka není ještě hotová.
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí úložiště a úložiště:
Příslušnost: všeobecná
Nápis klasickou alfabetou na stéle ze 2. století
Řecký kurzivní rukopis ze 3. století
Řecký minuskulní rukopis z 10. století
Řecký rukopis z 15. století s podobou písma víceméně odpovídající dnešní

Tato stránka je věnována alfabetě, tedy abecedě, kterou se zapisovala a zapisuje řečtina od starověku do současnosti a která byla základem pro vznik latinky, cyrilice a dalších písem.

Klasická podoba[editovat]

Klasická řecká abeceda (alfabeta) má 24 písmen: Α, Β, Γ, Δ, Ε, Ζ, Η, Θ, Ι, Κ, Λ, Μ, Ν, Ξ, Ο, Π, Ρ, Σ, Τ, Υ, Φ, Χ, Ψ, Ω. K nim se přidávala 3 starší písmena, jež ze zápisu jazyka již zmizela, ale stále se používala jako číslice (viz níže): Ϝ, Ϙ, Ϡ.

Ve své klasické podobě řecká abeceda nerozlišovala malá a velká písmena. Starořečtina se tedy ve své době zapisovala písmeny, která dnes označujeme jako velká. Teprve během středověku, tedy v době, kdy se starořečtina již začala proměňovat v novořečtinu, se objevilo rozlišení malých a velkých písmen. Takto rozšířená abeceda se ovšem začala používat i pro reprodukci starších řeckých textů, takže i starořečtinu dnes zapisujeme velkými a malými písmeny podobně jako jazyky používající latinku.

V pozdně antické době v zápisu řečtiny přibývalo kurzivních forem písmen (a také spřežek a zkratek, jimž by asi bylo vhodno věnovat prostor někde jinde), umožňujících rychlejší psaní na papyrus či pergamen. Asi nejvýraznější z nich byla téměř všeobecná náhrada Σ kurzivním C, které zpětně proniklo i do kamenných nápisů. Při dnešním zápisu a sazbě řečtiny se však i u textů, v nichž se vyskytuje výhradně tato kurzívní forma, používá standardního tvaru Σ, resp. příslušného malého písmena.

Minuskule[editovat]

Během raného středověku se kurzivní tvary písmen přiblížily podobě, kterou (po typografických vylepšeních následujících staletí) známe dnes jako řeckou minuskuli (malá písmena): α, β, γ, δ, ε, ζ, η, θ, ι, κ, λ, μ, ν, ξ, ο, π, ρ, σ, τ, υ, φ, χ, ψ, ω a pro zápis číslic ještě ϝ, ϙ, ϡ. Z variantních psaní některých malých písmen se jen jedno vyvinulo v povinné rozlišení: variantní tvar ς písmene σ se začal používat výhradně na konci slova, a tato pravopisná praxe přetrvala dodnes, tedy σ se dnes zásadně píše jen na začátku nebo uvnitř slova a ς jen na konci.

Přibližně ve stejné době, kdy v psaných řeckých textech zcela převládla minuskule, se začala významná slova (zpočátku svatá jména a tituly) zvýrazňovat tím, že se jejich první písmeno zapsalo klasickou formou, stále používanou v textech tesaných. Během staletí se z této praxe vyvinulo dnešní psaní velkých písmen na začátku věty a na začátku vlastních jmen, jak je (s drobnými odchylkami) obvyklé i v češtině. Tak se například Sókratovo jméno psalo ve starověku ΣΩΚΡΑΤΗΣ, v raném středověku σωκρατης a ve vrcholném středověku Σωκράτης (čárka nad α je znaménkem přízvuku, viz níže).

Přídech[editovat]

Nejstarší řecké památky označují písmenem Η hlásku [h]. Protože se však tato hláska vyskytovala jen na začátku slova a v některých řeckých nářečích se začala vytrácet z výslovnosti, prosadilo se užívání písmene Η pro [æ] či [ä], tedy široké E vzniklé hláskovou změnou z dlouhého A, a počáteční hláska [h] zůstávala v písmu nevyznačena.

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.

Iota subscriptum[editovat]

Řečtina ve své nejstarší zaznamenané podobě obsahovala dvojhlásky ᾱι, ηι, ωι, v nichž po dlouhé samohlásce , η, ω následovalo polosamohláskové ι. Toto ι se během klasické a rané helenistické doby z výslovnosti postupně vytratilo. Někdy se pak v zápisu slov vynechávalo, ale většinou se psalo, i když se nevyslovovalo, protože pomáhalo rozlišovat některá slova, resp. jejich mluvnické tvary.

Během středověku se pro tyto bývalé dlouhé dvojhlásky ustálil pravopis se zmenšeným ι vepsaným pod dlouhou samohlásku, která se nadále vyslovovala — , , . Tomuto novému diakritickému znaménku bylo latinskými gramatiky dáno označení iota subscriptum, tedy „podepsané iota“.

Přízvuk[editovat]

Řečtina měla původně tónový přízvuk, tedy přízvučná slabika se nevyslovovala důrazněji, nýbrž s jinou melodií než ostatní slabiky. Tónový přízvuk mohl mít tři různé podoby — ostrý přízvuk, při němž přízvučná slabika vyslovovala vyšším tónem, těžký přízvuk, při němž se přízvučná slabika vyslovovala nižším hlasem, a průtažný přízvuk, při němž na dlouhé přízvučné slabice hlas nejprve stoupl a pak opět poklesl.

Přízvuk se až do raného středověku v běžných textech nezapisoval, už od starověku jej však gramatici označovali v jazykových pojednáních. Během byzantské doby se pak ustálilo psaní čárky pro přízvuk ostrý (ά), obrácené čárky pro přízvuk těžký () a obloučku, stříšky nebo vlnovky (která se posléze stala znaménkem standardním) pro přízvuk průtažný ().

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.

Diereze[editovat]

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.

Označení délky[editovat]

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.

Číselný význam[editovat]

V klasické řečtině se čísla zapisovala několika různými způsoby, během helenistického období však převládl zápis pomocí písmen alfabety. Písmena alfabety — včetně tří starších, pro zápis jazyka již nepoužívaných znaků — jsou rozčleněna do tří skupin po devíti, znamenajících postupně jednotky, desítky a stovky:

1 2 3 4 5 6 7 8 9
Α Β Γ Δ Ε Ϝ Ζ Η Θ
10 20 30 40 50 60 70 80 90
Ι Κ Λ Μ Ν Ξ Ο Π Ϙ
100 200 300 400 500 600 700 800 900
Ρ Σ Τ Υ Φ Χ Ψ Ω Ϡ

Čísla se tímto způsobem zapisovala od nejvyššího řádu, tedy např. 526 se zapsalo jako ΦΚϜ. Že se jedná o zápis čísla a nikoli o řecké slovo, to bylo jasné buď z jinak nesmyslné kombinace znaků, nebo z kontextu. Zápis vyšších řádů nebyl ještě ustálen, zpravidla se užívalo cyklicky opět týchž znaků pro tisíce, desetitisíce a statisíce. Řečtí matematici té doby počítali i s velkými čísly (viz např. Archimédův spis Psammités), ale každý je zapisoval po svém.

Od pozdní antiky se začalo objevovat nadtržení písmen označujících číslice pro jejich odlišení od ostatního textu a ustálilo se znaménko podobné čárce vlevo od písmene jako označení tisíců. Tak se např. 3807 zapsalo jako ͵ΓΩΖ.

Jak se písmena během raného středověku postupně proměňovala v minuskuli, proměňoval se i zápis čísel, a ten se nezměnil ani po dodatečném zavedení velkých písmen, takže od vrcholného středověku se čísla standardně zapisovala nadtrženými malými písmeny s případnou rozlišovací čárkou na označení tisíců. Číslo 3807 z výše uvedeného příkladu se tedy zapsalo jako ͵γωζ.

V moderní řečtině se místo nadtržení začalo užívat znaménka podobného apostrofu, psaného vpravo od čísla, a čísla se začala občas zapisovat velkými písmeny. Číslo 3870 z výše uvedeného příkladu se tedy zapíše jako ͵γωζʹ nebo ͵ΓΩΖʹ. Navíc se začala užívat čísla arabská a vytlačila zápis písmeny alfabety téměř odevšad kromě označování letopočtů a pořadí v relativně malém počtu jednotek. Tak se například rok 2021 zapisuje jako ͵ΒΚΑʹ, poslední řecký král Konstantin II. se v řeckém textu objeví jako Κωνσταντίνος Βʹ a První list apoštola Pavla Korintským se v řeckém originále označuje Πρὸς Κορινθίους αʹ.

Interpunkce[editovat]

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.