Řecká abeceda

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí úložiště a úložiště:
Starořečtina Řečtina
Příslušnost: všeobecná

Tato stránka je věnována alfabetě, tedy abecedě, kterou se zapisovala a zapisuje řečtina od starověku do současnosti a která byla základem pro vznik latinky, cyrilice a dalších písem.

Klasická podoba

Klasická řecká abeceda (alfabeta) má 24 písmen: Α, Β, Γ, Δ, Ε, Ζ, Η, Θ, Ι, Κ, Λ, Μ, Ν, Ξ, Ο, Π, Ρ, Σ, Τ, Υ, Φ, Χ, Ψ, Ω. K nim se přidávala 3 starší písmena, jež ze zápisu jazyka již zmizela, ale stále se používala jako číslice (viz níže): Ϝ, Ϙ, Ϡ.

Ve své klasické podobě řecká abeceda nerozlišovala malá a velká písmena. Starořečtina se tedy ve své době zapisovala písmeny, která dnes označujeme jako velká. Teprve během středověku, tedy v době, kdy se starořečtina již začala proměňovat v novořečtinu, se objevilo rozlišení malých a velkých písmen. Takto rozšířená abeceda se ovšem začala používat i pro reprodukci starších řeckých textů, takže i starořečtinu dnes zapisujeme velkými a malými písmeny podobně jako jazyky používající latinku.

V pozdně antické době v zápisu řečtiny přibývalo kurzivních forem písmen (a také spřežek a zkratek, jimž by asi bylo vhodno věnovat prostor někde jinde), umožňujících rychlejší psaní na papyrus či pergamen. Asi nejvýraznější z nich byla téměř všeobecná náhrada Σ kurzivním C, které zpětně proniklo i do kamenných nápisů. Při dnešním zápisu a sazbě řečtiny se však i u textů, v nichž se vyskytuje výhradně tato kurzívní forma, používá standardního tvaru Σ, resp. příslušného malého písmena.

Minuskule

Během raného středověku se kurzivní tvary písmen přiblížily podobě, kterou (po typografických vylepšeních následujících staletí) známe dnes jako řeckou minuskuli (malá písmena): α, β, γ, δ, ε, ζ, η, θ, ι, κ, λ, μ, ν, ξ, ο, π, ρ, σ, τ, υ, φ, χ, ψ, ω a pro zápis číslic ještě ϝ, ϙ, ϡ. Z variantních psaní některých malých písmen se jen jedno vyvinulo v povinné rozlišení: variantní tvar ς písmene σ se začal používat výhradně na konci slova, a tato pravopisná praxe přetrvala dodnes, tedy σ se dnes zásadně píše jen na začátku nebo uvnitř slova a ς jen na konci.

Přibližně ve stejné době, kdy v psaných řeckých textech zcela převládla minuskule, se začala významná slova (zpočátku svatá jména a tituly) zvýrazňovat tím, že se jejich první písmeno zapsalo klasickou formou, stále používanou v textech tesaných. Během staletí se z této praxe vyvinulo dnešní psaní velkých písmen na začátku věty a na začátku vlastních jmen, jak je (s drobnými odchylkami) obvyklé i v češtině. Tak se například Sókratovo jméno psalo ve starověku ΣΩΚΡΑΤΗΣ, v raném středověku σωκρατης a ve vrcholném středověku Σωκράτης (čárka nad α je znaménkem přízvuku, viz níže).

Iota subscriptum

Řečtina ve své nejstarší zaznamenané podobě obsahovala dvojhlásky ᾱι, ηι, ωι, v nichž po dlouhé samohlásce ᾱ, η, ω následovalo polosamohláskové ι. Toto ι se během klasické a rané helenistické doby z výslovnosti postupně vytratilo. Někdy se pak v zápisu slov vynechávalo, ale většinou se psalo, i když se nevyslovovalo, protože pomáhalo rozlišovat některá slova, resp. jejich mluvnické tvary.

Během středověku se pro tyto bývalé dlouhé dvojhlásky ustálil pravopis se zmenšeným ι vepsaným pod dlouhou samohlásku, která se nadále vyslovovala — ᾳ, ῃ, ῳ. Tomuto novému diakritickému znaménku bylo latinskými gramatiky dáno označení iota subscriptum, tedy „podepsané iota“.

Iota subscriptum se nepoužívá u velkých písmen, tedy v případě slov začínajících na velké písmeno (ať už jde o vlastní jména, nebo o začátek věty), případně psaných cele velkými písmeny se toto němé ι objevuje v textu jako samostatné písmeno. Tak se třeba hádés jako obecné označení pro podsvětí ve dnes vydaném starořeckém textu zapisuje jako ᾅδης, zatímco Hádés jako jméno podsvětního boha nebo jako vlastní jméno Podsvětí se píše Ἅιδης.

Zde by bylo vhodné ještě doplnit situaci po pravopisné reformě.

Přídech

Nejstarší řecké památky označují písmenem Η hlásku [h]. Protože se však tato hláska vyskytovala jen na začátku slova a v některých řeckých nářečích se začala vytrácet z výslovnosti, prosadilo se užívání písmene Η pro [æ] či [ä], tedy široké E vzniklé hláskovou změnou z dlouhého A, a počáteční hláska [h] zůstávala v písmu nevyznačena. To pro běžné užívání jazyka tolik nevadilo, ale jako nedostatek to pociťovali řečtí gramatikové, snažící se popsat jazyk co nejpřesněji. Ti proto posléze zavedli tzv. přídešník, značku odvozenou původně ze zjednodušeného H, ale ve výsledné podobě připomínající malé C, napsané před horní okraj samohlásky, jíž začínalo slovo. Pro zdůraznění, že na začátku nějakého slova se naopak hláska [h] nevyslovuje, se následně začalo užívat značky zrcadlově obrácené. Oba přídešníky pak byly terminologicky rozlišovány jako ostrý a jemný.

Po vzniku minuskulního písma se přídešníky začaly psát nad příslušnou samohlásku, a v případě dvojhlásek dokonce na druhou z obou samohlásek. U později doplněných velkých písmen se však zachovalo psaní přídešníku před písmeno:

Zde by bylo vhodné ještě doplnit příklady.

Přízvuk

Řečtina měla původně tónový přízvuk, tedy přízvučná slabika se nevyslovovala důrazněji, nýbrž s jinou melodií než ostatní slabiky. Tónový přízvuk mohl mít tři různé podoby — ostrý přízvuk, při němž přízvučná slabika vyslovovala vyšším tónem, těžký přízvuk, při němž se přízvučná slabika vyslovovala nižším hlasem, a průtažný přízvuk, při němž na dlouhé přízvučné slabice hlas nejprve stoupl a pak opět poklesl.

Přízvuk se až do raného středověku v běžných textech nezapisoval, už od starověku jej však gramatici označovali v jazykových pojednáních. Během byzantské doby se pak ustálilo psaní čárky pro přízvuk ostrý (ά), obrácené čárky pro přízvuk těžký (ὰ) a obloučku, stříšky nebo vlnovky (která se posléze stala znaménkem standardním) pro přízvuk průtažný (ᾶ).

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.

Diereze

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.

Označení délky

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.

Číselný význam

V klasické řečtině se čísla zapisovala několika různými způsoby, během helenistického období však převládl zápis pomocí písmen alfabety. Písmena alfabety — včetně tří starších, pro zápis jazyka již nepoužívaných znaků — jsou rozčleněna do tří skupin po devíti, znamenajících postupně jednotky, desítky a stovky:

1	2	3	4	5	6	7	8	9
Α	Β	Γ	Δ	Ε	Ϝ	Ζ	Η	Θ
10	20	30	40	50	60	70	80	90
Ι	Κ	Λ	Μ	Ν	Ξ	Ο	Π	Ϙ
100	200	300	400	500	600	700	800	900
Ρ	Σ	Τ	Υ	Φ	Χ	Ψ	Ω	Ϡ

Čísla se tímto způsobem zapisovala od nejvyššího řádu, tedy např. 526 se zapsalo jako ΦΚϜ. Že se jedná o zápis čísla a nikoli o řecké slovo, to bylo jasné buď z jinak nesmyslné kombinace znaků, nebo z kontextu. Zápis vyšších řádů nebyl ještě ustálen, zpravidla se užívalo cyklicky opět týchž znaků pro tisíce, desetitisíce a statisíce. Řečtí matematici té doby počítali i s velkými čísly (viz např. Archimédův spis Psammités), ale každý je zapisoval po svém.

Od pozdní antiky se začalo objevovat nadtržení písmen označujících číslice pro jejich odlišení od ostatního textu a ustálilo se znaménko podobné čárce vlevo od písmene jako označení tisíců. Tak se např. 3807 zapsalo jako ͵ΓΩΖ.

Jak se písmena během raného středověku postupně proměňovala v minuskuli, proměňoval se i zápis čísel, a ten se nezměnil ani po dodatečném zavedení velkých písmen, takže od vrcholného středověku se čísla standardně zapisovala nadtrženými malými písmeny s případnou rozlišovací čárkou na označení tisíců. Číslo 3807 z výše uvedeného příkladu se tedy zapsalo jako ͵γωζ.

V moderní řečtině se místo nadtržení začalo užívat znaménka podobného apostrofu, psaného vpravo od čísla, a čísla se začala občas zapisovat velkými písmeny. Číslo 3870 z výše uvedeného příkladu se tedy zapíše jako ͵γωζʹ nebo ͵ΓΩΖʹ. Navíc se začala užívat čísla arabská a vytlačila zápis písmeny alfabety téměř odevšad kromě označování letopočtů a pořadí v relativně malém počtu jednotek. Tak se například rok 2021 zapisuje jako ͵ΒΚΑʹ, poslední řecký král Konstantin II. se v řeckém textu objeví jako Κωνσταντίνος Βʹ a První list apoštola Pavla Korintským se v řeckém originále označuje Πρὸς Κορινθίους αʹ.

Interpunkce

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.