Projekt: Hesla Jednoty bratrské/výročí/2021/verse 01

Tato stránka je součástí projektu:

Projekt: Hesla Jednoty bratrské

Příslušnost: skupinová

Projekt: Hesla Jednoty bratrské/výročí/2021/verse 01

První verse povídání z 2020-09-28, která byla kritizována s radou, že Povídání o popravách navrhuji shrnout do jedné mírně rozvité věty na dva, max. tři řádky (v rozsahu těch následujících výročí).

Pozn: Části textu s khaki pozadím (a možná i další) jsou sporné a je otázka, zda je tam ponechat anebo je vyhodit. Zda tolik k biblickým veršům míchat politiku a používat sarkasmus a ironii.

Výročí

Co bude následovat po porážce stavovského povstání na Bílé hoře 8. listopadu 1620 se asi dalo čekat, ale že pomsta bude tak krutá asi čekal málokdo. Císaře k tvrdé odvetě ponoukal bývalý souvěrec poražených stavů Vilém Slavata, původem z českobratrské rodiny, odchovanec bratrské školy na Košumberku.

Mimořádný soudní tribunál na Pražském hradě pod vedením Karla z Lichtenštejna někomu může připomínat monstrprocesy 50. let. O vině vlastizrádců bylo rozhodnuto už předem ve Vídni, obžalovaní neměli ani možnost obhajoby. Odsouzení bylo mnoho, od konfiskace majetků přes dlouholetá či doživotní vězení, vyhnanství až po tresty hrdelní.

Aby císař Ferdinand II. projevil své dobré srdce, většině odsouzeným projevil své milosrdenství: některé rozsudky smrti polehčil na doživotní žalář či vyhnanství a většina odsouzených k popravě nebyla rozčtvrcena či zmrzačena za živa, jak zněl původní rozsudek, ale až po popravě.

První na popravišti stanul luterán Jáchym Ondřej Šlik – právě ten, který na sněmu v roce 1617 doporučoval přijmout Ferdinanda Štýrského za českého krále – ze strachu, aby se mu Ferdinand nemstil. Asi netušil, že se přimlouvá za toho, který jej pošle na smrt. Nyní prosí o milost – ale marně. (Někomu to připomene éru, kdy většina národa volila komunisty ze strachu, aby se jim nemstili.)

Václav Budovec z Budova, příslušník Jednoty bratrské, který se nejvíce zasloužil o Rudolfův majestát a potom jeden z hlavních strůjců defenestrace. Na popraviště šel hrdě, o milost neprosil. (Jeho mladší bratr ve víře, Václav Vilém z Roupova, ten, který pro Jednotu bratrskou zakoupil pražský kostel Šimona a Judy, president stavovského direktoria, unikl už den po Bílé hoře s doprovodem Zimního krále a z ciziny dále vedl odboj proti Ferdinandovi.)

Třetí ze šlechticů, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, velitel dělostřelectva, konvertoval k evangelíkům teprve před několika lety. (A nyní pykal za to, že se při obléhání Vídně do císaře pána netrefil.)

Druhé dějství krvavého spektáklu patřilo sedmi rytířům. Jako první na popraviště nastoupil šestaosmdesátiletý český bratr Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který hrdě odmítl možnost požádat o milost. Další, kteří se hlásili k Jednotě bratrské, pokud víme, byli Jindřich Otta z Losu, Vilém st. Konecchlumský z Konecchlumí a Bohuslav z Michalovic.

Poslední přišlo na řadu sedmnáct měšťanů. Ti z Jednoty bratrské byli potupně oběšeni: mistr Jan Kutnauer ze Sonnenštejna, Simeon Sušický ze Sonnenštejna a Nathanael Vodňanský z Uračova.

Odsouzený český bratr, Martin Fruwein z Podolí (jenž se předtím zasloužil o přebudování kostela Šimona a Judy) se dne hromadné popravy nedožil. Byl zatčen a krutě mučen hned po Bílé hoře a celou dobu držen ve vyšetřovací vazbě. 7. června, když byl odváděn k výslechu právem útrpným, uprchl na střechu Bílé věže. K smrti ztýraný člověk měl pramalou naději na útěk. A tak ani nevíme, jestli uklouzl, skočil sám anebo byl se střechy svržen. Mrtvé tělo bylo rozčtvrceno, jeho části rozvěšeny po různých místech, hlava přibita na šibenici na Koňské trhu. (Naproti tomu jeho vlastní bratr Benjamin Fruwein zachránil svůj život tím, že zradil stavovské povstání a jakožto sekretář direktoria vydal kompromitující materiály do rukou Maxmiliána Bavorského a Karla z Lichtenštejna, pak uprchl, konvertoval ke katolické víře, byl omilostněn, vrátil se a jako císařský rada byl povýšen do rytířského stavu.),

Hlavy dvanácti popravených pak byly pro výstrahu potupně vyvěšeny nad Karlovým mostem.

Exekuce měla dohru 22. června: Tři úředníci byli vymrskáni z Prahy a ke staroměstské šibenici byl za jazyk přibitý a poté do žaláře uvržený písař Mikuláš Diviš z Doubravína, básník, hudebník, spisovatel – ten, který vítal Fridricha Falckého v přestrojení za Jana Žižku. Třikrát vězněný, ale nezlomený, jazyk mu neoněměl. Píše, skládá, zpívá. V roce 1632 zpíval v Týnském chrámu pašije a pozval na ně i kata Mydláře.

Dějinné události z června 1921 ovšem nebyly tím nejhorším trestem, který zemi českou postihl. 13. prosince vyšel první protireformační dekret, jímž byli vypovězeni kněží České konfese z královských měst. A šrouby se dále utahovaly, jak budeme vzpomínat v dalších letech...

Mnozí vyčítali a dosud vyčítají tehdejším stavům, že si za svou porážku mohli sami. A do velké míry tomu tak bylo. Vyznavači různých nekatolických náboženství se dlouho hádali mezi sebou. Nemohli se dohodnout ani na volbě krále – kalvinisticky orientovaní stavové z Jednoty bratrské prosazovali Fridricha Falckého proti vůli luteránů a znepřátelili si většinu národa znesvěcením Svatovítského chrámu. Mladému králi se ani do vládnutí moc nechtělo, nebyl připraven na složitou situaci, byl pod vlivem své manželky, ale jeho tchán jej v tom nepodpořil. Peníze na válku, které se od Fridricha očekávaly, nepřinesl, ale naopak je vyžadoval na nákladný dvůr. Touha po svobodě často ustupovala do pozadí za touhou po moci a osobním prospěchu. Ochota k vlastní oběti nebyla pravidlem, trvala řevnivost mezi vyšší šlechtou a městy. Při plenění Prahy císařskými vojsky se nalezlo tolik majetku, že by bohatě stačil na vyplacení dlužného žoldu.

O důsledcích nejednotné opozice a vlastní pohodlnosti bychom se mohli z historie učit i dnes. Ale opusťme politiku a ponořme se do dějin ještě o půlstoletí hlouběji.

24. listopadu vzpomínáme 450. výročí úmrtí biskupa Jana Blahoslava z Přerova, jednoho z největších vzdělanců Jednoty bratrské. Poslední desetiletí svého života strávil v Ivančicích, kde kromě práce biskupa a správy sboru vedl bratrskou školu. Prostějovský synod 1555 pověřil Blahoslava novým vydáním Nového zákona. Jednalo se o kritickou revizi starších překladů s přihlédnutím k překladům cizím i nejnovějším textům latinským a řeckým. Na zadní předsádku Hesel jsme proto pro porovnání vybrali text z tehdy populární Melantrichovy bible z roku 1564.

V roce 1562 založil Blahoslav v Ivančicích tiskárnu, ze které v roce 1564 Nový zákon v kapesním vydání vyšel; ukázku z něj (heslo roku) vidíme na přední straně letošní obálky. Tímto vlastním příkladem Blahoslav inicioval bratrský překlad celé bible, známé později jako Bible kralická (neboť v roce 1578 byla tiskárna převezena z Ivančic na Žerotínovo panství do Kralic nad Oslavou).

Na zadní straně obálky pak vidíme ukázku z druhého vydání Blahoslavova Nového zákona, vytištěného na osmerkovém formátu roku 1568. Na titulním listu exempláře je přípisek: Ex legato Rdmi. Georgij Bilek a Bilenbergk Archidiaconi Crumloviensis Catalogo Collegij Societatis Jesu Crumlovij inscriptus 1657. I když byla Bible kralická jednou z nejpronásledovanějších knih na Indexu Antonína Koniáše a její přistižení majitelé byli jakožto kacíři krutě trestáni, sami jesuité ji pilně studovali. Není proto divu, že když po stu letech (1677) sami vydali vlastní překlad Nového zákona z revidované Vulgaty pod názvem Bible svatováclavská, vydatně se Blahoslavovým překladem inspirovali. Sami si na zadní obálce Hesel můžeme porovnat text jejího druhého vydání 1769 s textem Blahoslavovým.

Těsně před smrtí v roce 1571 stačil Blahoslav ještě dopsat příručku pro začínající kazatele Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův, tiskem vydat zpěvník Evangelia, anebo Čtení svatá, kteráž slovou Pašije a zejména svou Grammatiku českou, která sloužila jeho následovníkům při překladu celé bible.

Jaké zajímavé výročí ještě připomenout? Na přední předsádce vázaných (či elektronických) Hesel vidíme ilustraci traktátu Petra Chelčického Síť víry , která se svého knižního vydání dočkala až po stu letech, roku 1521. Její rukopis k vydání připravil Chval Dubánek v benediktinském klášteře ve Vilémově u Čáslavi a vytištěna byla v tiskárně pražského purkmistra Pavla Severýna z Kapí Hory.

Oldřich Velenský z Mnichova (u České Lípy) byl humanista, sympatizant Jednoty, který svou tiskárnu provozoval v Bělé pod Bezdězem. Tiskl i traktáty Lukáše Pražského – 1520 Sepsánie duovoduov o klaněnie a klekanie před svátostí těla a krve Boží a v roce 1521 Spis dosti činící otázce protivníkuov Jednoty bratrské, proč křest po služebnosti od kněze římského svěcení stále v ní se opětuje – jak m.j. vzpomíná Blahoslav ve své Filipice proti misomusům. (Po několika letech byla ale praxe překřtívání zrušena.)

Nakonec se vrátíme o 400 let až do století dvacátého: Nemůžeme pominout 100. narozeniny emeritního kazatele, básníka, spisovatele a překladatele Miroslava Matouše, který půl života převádí verše německých Losungen do našich Hesel. Bůh žehná jeho rokům, kromě Hesel vydává každým rokem alespoň jednu knihu či sbírku svých veršů, kterými také zpestřuje naše Hesla.

Váš vydavatel Petr Heřman