Latina pro začátečníky/Lekce 9

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí kurzu:
středoškolská
Příslušnost: Mmh

Přání[editovat]

Své přání umíme zatím vyjádřit jen rozkazovacím způsobem, tedy umíme říci druhé osobě nebo osobám, aby něco udělala nebo udělaly. Pro jinou než druhou osobu se ovšem latinský imperativ použít nedá.[1] Chceme-li například vyjádřit (v češtině poměrně hojně užívanou) pobídku v první osobě množného čísla („pojďme“, „porozhlédněme se tu“, „oslavme to“), nepomůže nám imperativ, ale musíme využít slovesného způsobu spojovacího neboli konjunktivu (pravidla jeho tvoření jsou objasněna níže v gramatické části lekce):

eāmus domum = pojďme domů
circumspiciāmus hīc paulum = porozhlédněme se tu trochu
celebrēmus illa valdē = pořádně to oslavme[2]
oblīvīscāmur veteris discordiae = zapomeňme na staré spory (doslova: na starou nesvornost)
gaudeāmus igitur, iuvenēs dum sumus = radujme se tedy, dokud jsme mladí

Konjunktiv (na rozdíl od imperativu) tvoří tvary všech osob, tedy jím můžeme vyjadřovat svá přání či pokyny ohledně toho, co mají dělat třetí osoby, ale také se obrátit se svým přáním na druhou osobu — naše slova pak právě nezní tolik jako rozkaz, nýbrž skutečně jako přání. Charakter přání můžeme ve všech osobách posílit částicí utinam, do češtiny přeložitelné jako „kéž“:

maneat hīc = ať tu zůstane
pōnat illa documenta super meam mēnsam operāriam = ať mi ty papíry nechá na mém pracovním stole
vehantur lāophorō = ať jedou autobusem
bene vertat = ať to dobře dopadne (doslova: ať se to dobře otočí)
utinam reconcilientur = kéž se usmíří!
loquāris maiōre vōce = mluv (prosím) hlasitěji
bene veniātis = buďte vítáni (doslova: ať přicházíte dobře)
utinam bene succēdātis = kéž uspějete!

Chceme-li konjunktivem vyjádřit zákaz nebo přání, aby se něco nestalo, použijeme místo nám dosud známé oznamovací záporky nōn zabraňovací záporku . Má-li se zákaz nebo záporné přání vztahovat na všechny nebo na všechno, vyjádříme jej vazbou nē quis („ať nikdo“) nebo nē quid („ať nic“):

nē iūrgēmus = nehádejme se
nē timeās = neboj se (doslova: ne ať se bojíš)
nē rixēminī = neperte se
nē vehāris subrotātā sine casside[3] = nejezdi na skejtu bez přílby
utinam nē quis sciat! = kéž (o tom) nikdo neví! kéž se (to) nikdo nedozví!
nē cuius reī oblīvīscāris = ať na nic nezapomeneš! na nic nezapomeň!

Nejistota[editovat]

Jakmile jsme se seznámili s konjunktivem, můžeme začít využívat i jeho další možnosti. Od přání není daleko k váhání, nejistotě a pochybnosti. Má-li konjunktiv tento význam, pak jej ve větě zpravidla doprovází tázací nebo neurčité zájmeno či příslovce, případně nějaké další slovo vyjadřující nejistotu, např. částice an („nebo snad“) či anne (an zesílené tázací částicí -ne). Je-li v takové větě konjunktiv v přítomném čase, pak označuje nejistý nedokonavý děj, je-li v perfektu, pak označuje děj dokonavý (kterému v češtině sice zpravidla, ale ne vždy odpovídá dokonavé sloveso):

quid agam? discam, an cum amīcīs in cīnēmatographēum eam? = co mám dělat? mám se učit, nebo jít s kamarády do kina?
cuius sint istī pugillārēs? = čí je tenhle sešit? (čí může být tenhle sešit?)
eāmusne per pedēs? = máme jít pěšky?
quis contrādīxerit vōbīs? = kdo by vám protiřečil?
simne ūsa hōc unguentō? = mám použít tuhle mastičku?
aliquis invēnerit illīus problēmatis solūtiōnem = někdo snad najde řešení onoho problému

Vyjadřujeme-li nejistotu, pak oznamujeme (nikoli zabraňujeme), proto v záporných větách používáme záporku nōn (nikoli zabraňovací ):

cui eōrum nōn crēdam? = komu z nich nemám věřit?
aliquis nōn crēdiderit = někdo by (tomu) asi neuvěřil
nōnne ista domus sit? = není to snad tenhle dům?

Nepřímé otázky a pochybnosti[editovat]

Stejně jako ve větách jednoduchých vyjadřujeme konjunktivem nejistotu nebo pochybnost ve vedlejších větách, rozvíjejích otázku, zda někdo něco ví, vyjadřujících nejistotu či pochybnost slovesy jako interrogō („ptám se“, tedy nemám jistotu, protože kdybych měl jistotu, tak bych se neptal), nesciō („nevím“), dubitō („pochybuji“) apod., případně jiným způsobem naznačujících, že ještě není jasné, jak dopadne děj, který věta vedlejší vyjadřuje. Kromě vztažných zájmen bývá taková věta vedlejší uvozena nejčastěji spojkou an (v tomto případě ve významu „zda“, „zdalipak“), quīn („že“ po záporném uvozovacím výrazu), ut („že“ po uvození záporném i kladném). Záporné tvary konjunktivu se v těchto případech tvoří záporkou nōn:

scītisne, quis possit mihi adesse? = víte, kdo mi může pomoci?
nōnne scīs, an sorōrēs tuae etiam in scholā sint? = nevíš, jestli jsou tvé sestry ještě ve škole?
interrogō, quid cēnseās dē istā rē = ptám se, co si o tom myslíš
magister interrogat, quid discipulī fēcerint = učitel se vyptává, co žáci dělali
nescīmus, quid faciātis = nevíme, co děláte
nesciō, an pater sciat, an Martha iam domī sit = nevím, zda otec ví, jestli je Marta už doma
nōn dubitō, quīn Paulus sē bene gesserit[4] = nepochybuji, že Pavel se choval dobře
rēfert,[5] quōmodo illa īnspiciās = záleží (na tom), jak se na to díváš
nōn rēfert, an parentēs cōnsentiant = nezáleží (na tom), zda rodiče souhlasí

Všechny tyto příklady mají uvozovací sloveso v přítomném čase. Šlo by samozřejmě použít i časů jiných, ale latina má velmi složitá pravidla pro používání časů ve větách vedlejších, a tato pravidla si budeme moci vysvětlit až ve chvíli, kdy budeme znát všech šest latinských slovesných časů. Spokojme se proto zatím s vyjadřováním nejistoty slovesnými tvary přítomnými.

Nepřímá přání, úmysly a obavy[editovat]

Stejně jako nejistota vyjádřená konjunktivem, může se i přání vyjádřené konjunktivem objevit ve vedlejší větě. Struktura takového souvětí je stejná, jen záporný tvar konjunktivu ve vedlejší větě se tvoří zabraňovací záporkou , která si většinou vystačí i jako uvozovací spojka („ať ne“, „aby ne“). V kladných vedlejších větách se setkáváme se spojkami ut („ať“, „aby“) a nē nōn („ne ať ne“ nebo „ne aby ne“, tedy zesílené „ať“ nebo „aby“), v záporných se kromě samotného často vyskytují složené výrazy nē quis („ať nikdo“, „aby nikdo“), nē quid („ať nic“, „aby nic“), nēve („ať ani“, „aby ani“), případně spojka quōminus („určitě ať ne“, „určitě aby ne“):

optō, ut mēcum maneās = přeji si, abys zůstal(a) se mnou
māter optat, nē puerī eō eant = matka si přeje, aby tam děti nešly
optāmus, nē nōn tū prō nōbīs loquāris = přejeme si, abys za nás mluvil ty (aby za nás nemluvil nikdo než ty)
magistra puerōs monet, nē quid in scamnīs relinquant = učitelka napomíná děti, aby nenechávaly nic v lavicích
cavē, nēve eam tangās! = dej si pozor, ať se jí ani nedotkneš!
haec omnia faciō, ut ad nōs venīre possītis = toto všechno dělám, abyste k nám mohli přijet
timeō, nē quis cui dīcat = bojím se, aby (to) někdo někomu neřekl

U sloves vyjadřujících bránění v nějaké činnosti, jako impediō („bráním“), recūsō („vyhýbám se“, „zpěčuji se“), dēterreō („odrazuji“, „odstrašuji“) apod. si musíme dát pozor na zápor. Zatímco v češtině vedlejší věta popisuje stav, který je podle bránícího nesprávný a neměl by nastat, v latině vedlejší věta popisuje stav, který je podle bránícího správný a u kterého by se mělo setrvat:

parentēs impediunt nōs, nē mātrimōniō coniungāmur = rodiče nám brání, abychom se vzali
nōn recūsō, quōminus mē conveniant = nevyhýbám se (tomu), aby se se mnou setkali

Konjunktivem vyjádřené přání, aby se něco udělalo nebo neudělalo, je možno zapojit do souvětí pro českého mluvčího možná nezvykle, přesto však logicky pomocí vztažného zájmena:

iam lāophorum venit, quod nōs in dēversōrium vehat = už přijíždí autobus, aby nás odvezl do hotelu (doslova: už přijíždí autobus, který nechť nás odveze do hotelu)
opus est mihi involūcrō oculārium, quae nē frangantur = potřebuji pouzdro na brýle, aby se mi nerozbily (doslova: potřebuji pouzdro brýlí, které nechť nejsou rozbity)
hic liber est dignus, quī legātur = tato kniha stojí za přečtení (doslova: tato kniha je hodna, která nechť je čtena)

Souvisící mluvnické jevy[editovat]

Konjunktiv[editovat]

Konjunktiv prézentu se tvoří osobními koncovkami, které již známe z přítomného času, jen pro 1. osobu jednotného čísla v činném rodě je to -m místo . Tyto koncovky se připojují k lehce pozměněným kmenům: v 1. konjugaci se místo kmenového -a- objevuje -e-, ve zbylých konjugacích se kmen rozšiřuje o -a-, a délka této nové kmenové samohlásky odpovídá týmž zákonitostem, které jsme poznali už v indikativu:

  I. II. III. IV.
souhl. samohl.
inf. lavāre lavārī vidēre vidērī legere legī capere capī audīre audīrī
1. sg. lavem laver videam videar legam legar capiam capiar audiam audiar
2. sg. lavēs lavēris videās videāris legās legāris capiās capiāris audiās audiāris
3. sg. lavet lavētur videat videātur legat legātur capiat capiātur audiat audiātur
1. pl. lavēmus lavēmur videāmus videāmur legāmus legāmur capiāmus capiāmur audiāmus audiāmur
2. pl. lavētis lavēminī videātis videāminī legātis legāminī capiātis capiāminī audiātis audiāminī
3. pl. lavent laventur videant videantur legant legantur capiant capiantur audiant audiantur

Z nepravidelných sloves, s nimiž jsme se dosud setkali, jsou a v případě konjunktivu prézentu zcela pravidelná: tvoří konjunktiv prézentu jako sloveso 2. konjugace (eam, eās, eat, ...), jako sloveso 1. konjugace (v aktivu dem, dēs, det, ..., v pasivu: der, dēris, ...). Tvary konjunktivu prézentu slovesa sum mají sice výjimečný kmen si-, ale z něho se tvoří zcela pravidelně: sim, sīs, sit, sīmus, sītis, sint, a obdobné je to i s jeho složeninami (possim, prōsim, absim atd.).

Konjunktiv perfekta se tvoří v aktivu u všech sloves stejně, a to připojením koncovek -erim, -eris, -erit, -erimus, -eritis, -erint k perfektnímu kmeni, tedy výchozímu tvaru 1. osoby, od něhož odtrhneme koncovku . Přečteme-li si tedy ve slovníku, že například sloveso lavō má perfektum lāvī, vytvoříme bez obtíží tvary konjunktivu perfekta lāverim, lāveris, lāverit, lāverimus, lāveritis, lāverint.

Pasivní tvary perfekta se tvoří v konjunktivu stejně jako v indikativu složením příčestí trpného s tvary slovesa sum, v tomto případě ovšem konjunktivními. Místo indikativního lōtus sum tedy v konjunktivu bude lōtus sim, místo lōta est bude lōta sit apod.

Nepravidelná slovesa sum, a tvoří konjuktiv perfekta zcela pravidelně ze základního tvaru perfekta fuī, a dedī, resp. v případě pasivních tvarů slovesa ze supina datum.

Tázací, vztažná a ukazovací zájmena[editovat]

Tázací zájmena quis a quid jsme už v minulých lekcích použili tolikrát, že je opravdu na čase, abychom si uvedli úplnou tabulku jejich skloňování. Stejně jako ve většině jazyků, mají tázací zájmena i v latině tvary nepravidelné, jimž se musíme prostě naučit. Všimněme si rovněž, že zájmeno quid nemá žádné další tvary, a ty proto musí být nahrazeny opisně tvary sousloví quae rēs, tedy „jaká věc“:

  kdo? co?
nom. quis quid
gen. cuius cuius reī
dat. cui cui reī
acc. quem quid
abl. quō quā rē

Příležitostně jsme se už setkali rovněž s některými tvary tázacího zájmena quī, odpovídajícího našemu „který“ nebo „jaký“ a stejně jako tyto české protějšky použitelného i ve významu vztažném:

  sg. pl.
m. f. n. m. f. n.
nom. quī quae quod quī quae quae
gen. cuius cuius cuius quōrum quārum quōrum
dat. cui cui cui quibus quibus quibus
acc. quem quam quod quōs quās quae
abl. quō quā quō quibus quibus quibus

V těchto zúplňovacích tabulkách můžeme pokračovat ukazovacími zájmeny hic, iste a ille („tento“, „tenhle“ a „onen“), jejichž některé tvary se v minulých lekcích také vyskytly. Všimněme si, že skloňování těchto zájmen má některé společné rysy, které navíc můžeme pozorovat i u zájmen tázacích — poněkud odlišnější tvary zájmena hic jsou přitom vysvětlitelné tím, že vznikly spojením starších zájmenných tvarů se zdůrazňovací příponou -c:

  sg. pl.
m. f. n. m. f. n.
nom. hic haec hoc hae haec
gen. huius huius huius hōrum hārum hōrum
dat. huic huic huic hīs hīs hīs
acc. hunc hanc hoc hōs hās haec
abl. hōc hāc hōc hīs hīs hīs
  sg. pl.
m. f. n. m. f. n.
nom. iste ista istud istī istae ista
gen. istīus istīus istīus istōrum istārum istōrum
dat. istī istī istī istīs istīs istīs
acc. istum istam istud istōs istās ista
abl. istō istā istō istīs istīs istīs
  sg. pl.
m. f. n. m. f. n.
nom. ille illa illud illī illae illa
gen. illīus illīus illīus illōrum illārum illōrum
dat. illī illī illī illīs illīs illīs
acc. illum illam illud illōs illās illa
abl. illō illā illō illīs illīs illīs

Některé další předložky[editovat]

Ve IV. lekci jsme se seznámili se základní sadou polohových předložek in, ex (ē), ad, apud, ā (ab, abs), super, sub a . Následně jsme se v VII. lekci dozvěděli, že předložka se dá použít i ve významu „o“ (tedy že třeba loquī dē amīcīs znamená „mluvit o přátelích“). Ve větách této lekce se nyní seznamujeme s několika dalšími běžnými latinskými předložkami:

per
Pojí se s akuzativem a označuje prostředek, jímž je něco konáno. Někdy se dá překládat prostým 7. pádem (ērubuit per īram = „zrudl hněvem“), někdy předložkou „skrze“ nebo „pomocí“ (per fraudem vīcit = „zvítězil pomocí lsti“), někdy příslovcem (per pedēs = „pěšky“). Má rovněž obdobný význam místní a časový, přibližně odpovídající českému „přes“ nebo „po“ (per agrum = „přes pole“, per mare = „po moři“, per noctem = „přes noc“, per illud tempum = „po tu dobu“, „tou dobou“).
cum 
Pojí se s ablativem a odpovídá českému „s“ se 7. pádem (cum amīcīs = „s přáteli“). V případě některých zájmen se nepoužívá jako předložka, nýbrž jako přípona: mēcum („se mnou“), tēcum („s tebou“), sēcum („se sebou“), nōbīscum („s námi“), vōbīscum („s vámi“), quōcum („s kým“, „se kterým“), quācum („se kterou“), quibuscum („se kterými“).
sine 
Pojí se s ablativem a odpovídá českému „bez“ (sine amīcīs = „bez přátel“).
prō 
Pojí se s ablativem a označuje buď polohu před někým nebo něčím, kdo nebo co je tímto chráněno (prō iānuā stant custōdēs = „před vchodem stojí stráže“), nebo obecněji jednání ve prospěch někoho nebo něčeho (prō bonō hominum = „pro dobro lidstva“), zastupování někoho nebo něčeho (māter ōrat prō suō puerō = „matka prosí za své dítě“), případně srovnání s někým nebo něčím (caput magnum prō corpore habet = „vůči tělu má velkou hlavu“).

Poznámky[editovat]

  1. Přesněji řečeno, pro jinou než druhou osobu se nedá použít ten imperativ, který zatím známe. Latina má ještě jiný druh zvlášť důrazného imperativu, který se dá použít i v osobě třetí. S ním se ovšem seznámíme až v některé z dalších lekcí.
  2. Zde se opět setkáváme s latinským použitím množného čísla středního rodu (illa) na místě, kde v češtině používáme číslo jednotné („to“).
  3. Výraz subrotāta je zkratkou z tabula subrotāta.
  4. Sloveso mē gerō, „chovám se“, je příkladem zvratného slovesa, které nemůže být vyjádřeno trpným rodem, protože zdůrazňuje aktivitu toho, kdo se chová. Zároveň nám připomíná princip, který jsme si již vyložili, totiž že zvratného zájmena se v latině užívá jen ve 3. osobě a ve tvarech neosobních, zatímco v 1. a ve 2. osobě se užívá odpovídajících tvarů osobních zájmen. K infinitivu sē gerere tedy patří osobní tvary mē gerō, tē geris, sē gerit, nōs gerimus, vōs geritis, sē gerunt, v perfektu mē gessī, tē gessistī atd.
  5. Slovo rēfert je tvar nepravidelného slovesa, s nímž se seznámíme teprve v některé z budoucích lekcí. Zatím si ho můžeme prostě zapamatovat bez logické souvislosti s jinými tvary.

Úkoly do příští lekce[editovat]

  • Cvičte si s dalšími latiníky používání konjunktivu na vyjadřování přání. Vyzývejte se ke společné činnosti („pojďme už do třídy“, „teď se najezme“ apod.), používejte vazbu s konjunktivem místo nōlī s infinitivem (nē loquāris místo nōlī loquī apod.), komentujte svými přáními své okolí („kéž už skončí hodina“).
  • Oprašte věty, které už umíte utvořit nebo které jste utvořili v rámci dosavadních domácích úkolů, a převeďte je vhodným způsobem do konjunktivu, ať už tím, že je zasadíte do kontextu, v němž vyjadřují nejistotu, nebo že je uvedete frází, která tuto nejistotu navozuje (nesciō, dubitō apod.).
  • Pokuste se do týchž vět vložit co nejvíce ukazovacích a vztažných zájmen (tedy například místo pouhého canis řekněte canis ille, místo canis currit třeba canis, quī currit apod.).
  • Pro každou z nově probraných předložek vytvořte několik vět, v nichž je ta to předložka použita (a které byste sami mohli případně použít v rozhovoru s jiným latiníkem).
  • Zkuste si opět přeložit některé z okřídlených latinských rčení a obratů, jimž můžete porozumět se znalostmi z prvních devíti lekcí.

Pomocné stránky[editovat]