Latina pro začátečníky/Lekce 9

Tato stránka je součástí kurzu:

Latina pro začátečníky

středoškolská

Příslušnost: Mmh

Přání

Své přání umíme zatím vyjádřit jen rozkazovacím způsobem, tedy umíme říci druhé osobě nebo osobám, aby něco udělala nebo udělaly. Pro jinou než druhou osobu se ovšem latinský imperativ použít nedá. Chceme-li například vyjádřit (v češtině poměrně hojně užívanou) pobídku v první osobě množného čísla („pojďme“, „porozhlédněme se tu“, „oslavme to“), nepomůže nám imperativ, ale musíme využít slovesného způsobu spojovacího neboli konjunktivu (pravidla jeho tvoření jsou objasněna níže v gramatické části lekce):

eāmus domum = pojďme domů

circumspiciāmus hīc paulum = porozhlédněme se tu trochu

celebrēmus illa valdē = pořádně to oslavme

oblīvīscāmur veteris discordiae = zapomeňme na staré spory (doslova: na starou nesvornost)

gaudeāmus igitur, iuvenēs dum sumus = radujme se tedy, dokud jsme mladí

Konjunktiv (na rozdíl od imperativu) tvoří tvary všech osob, tedy jím můžeme vyjadřovat svá přání či pokyny ohledně toho, co mají dělat třetí osoby, ale také se obrátit se svým přáním na druhou osobu — naše slova pak právě nezní tolik jako rozkaz, nýbrž skutečně jako přání. Charakter přání můžeme ve všech osobách posílit částicí utinam, do češtiny přeložitelné jako „kéž“:

maneat hīc = ať tu zůstane

pōnat illa documenta super meam mēnsam operāriam = ať mi ty papíry nechá na mém pracovním stole

vehantur lāophorō = ať jedou autobusem

bene vertat = ať to dobře dopadne (doslova: ať se to dobře otočí)

utinam reconcilientur = kéž se usmíří!

loquāris maiōre vōce = mluv (prosím) hlasitěji

bene veniātis = buďte vítáni (doslova: ať přicházíte dobře)

utinam bene succēdātis = kéž uspějete!

Chceme-li konjunktivem vyjádřit zákaz nebo přání, aby se něco nestalo, použijeme místo nám dosud známé oznamovací záporky nōn zabraňovací záporku nē. Má-li se zákaz nebo záporné přání vztahovat na všechny nebo na všechno, vyjádříme jej vazbou nē quis („ať nikdo“) nebo nē quid („ať nic“):

nē iūrgēmus = nehádejme se

nē timeās = neboj se (doslova: ne ať se bojíš)

nē rixēminī = neperte se

nē vehāris subrotātā sine casside = nejezdi na skejtu bez přílby

utinam nē quis sciat! = kéž (o tom) nikdo neví! kéž se (to) nikdo nedozví!

nē cuius reī oblīvīscāris = ať na nic nezapomeneš! na nic nezapomeň!

Nejistota

Jakmile jsme se seznámili s konjunktivem, můžeme začít využívat i jeho další možnosti. Od přání není daleko k váhání, nejistotě a pochybnosti. Má-li konjunktiv tento význam, pak jej ve větě zpravidla doprovází tázací nebo neurčité zájmeno či příslovce, případně nějaké další slovo vyjadřující nejistotu, např. částice an („nebo snad“) či anne (an zesílené tázací částicí -ne). Je-li v takové větě konjunktiv v přítomném čase, pak označuje nejistý nedokonavý děj, je-li v perfektu, pak označuje děj dokonavý (kterému v češtině sice zpravidla, ale ne vždy odpovídá dokonavé sloveso):

quid agam? discam, an cum amīcīs in cīnēmatographēum eam? = co mám dělat? mám se učit, nebo jít s kamarády do kina?

cuius sint istī pugillārēs? = čí je tenhle sešit? (čí může být tenhle sešit?)

eāmusne per pedēs? = máme jít pěšky?

quis contrādīxerit vōbīs? = kdo by vám protiřečil?

simne ūsa hōc unguentō? = mám použít tuhle mastičku?

aliquis invēnerit illīus problēmatis solūtiōnem = někdo snad najde řešení onoho problému

Vyjadřujeme-li nejistotu, pak oznamujeme (nikoli zabraňujeme), proto v záporných větách používáme záporku nōn (nikoli zabraňovací nē):

cui eōrum nōn crēdam? = komu z nich nemám věřit?

aliquis nōn crēdiderit = někdo by (tomu) asi neuvěřil

nōnne ista domus sit? = není to snad tenhle dům?

Nepřímé otázky a pochybnosti

Stejně jako ve větách jednoduchých vyjadřujeme konjunktivem nejistotu nebo pochybnost ve vedlejších větách, rozvíjejích otázku, zda někdo něco ví, vyjadřujících nejistotu či pochybnost slovesy jako interrogō („ptám se“, tedy nemám jistotu, protože kdybych měl jistotu, tak bych se neptal), nesciō („nevím“), dubitō („pochybuji“) apod., případně jiným způsobem naznačujících, že ještě není jasné, jak dopadne děj, který věta vedlejší vyjadřuje. Kromě vztažných zájmen bývá taková věta vedlejší uvozena nejčastěji spojkou an (v tomto případě ve významu „zda“, „zdalipak“), quīn („že“ po záporném uvozovacím výrazu), ut („že“ po uvození záporném i kladném). Záporné tvary konjunktivu se v těchto případech tvoří záporkou nōn:

scītisne, quis possit mihi adesse? = víte, kdo mi může pomoci?

nōnne scīs, an sorōrēs tuae etiam in scholā sint? = nevíš, jestli jsou tvé sestry ještě ve škole?

interrogō, quid cēnseās dē istā rē = ptám se, co si o tom myslíš

magister interrogat, quid discipulī fēcerint = učitel se vyptává, co žáci dělali

nescīmus, quid faciātis = nevíme, co děláte

nesciō, an pater sciat, an Martha iam domī sit = nevím, zda otec ví, jestli je Marta už doma

nōn dubitō, quīn Paulus sē bene gesserit = nepochybuji, že Pavel se choval dobře

rēfert, quōmodo illa īnspiciās = záleží (na tom), jak se na to díváš

nōn rēfert, an parentēs cōnsentiant = nezáleží (na tom), zda rodiče souhlasí

Všechny tyto příklady mají uvozovací sloveso v přítomném čase. Šlo by samozřejmě použít i časů jiných, ale latina má velmi složitá pravidla pro používání časů ve větách vedlejších, a tato pravidla si budeme moci vysvětlit až ve chvíli, kdy budeme znát všech šest latinských slovesných časů. Spokojme se proto zatím s vyjadřováním nejistoty slovesnými tvary přítomnými.

Nepřímá přání, úmysly a obavy

Stejně jako nejistota vyjádřená konjunktivem, může se i přání vyjádřené konjunktivem objevit ve vedlejší větě. Struktura takového souvětí je stejná, jen záporný tvar konjunktivu ve vedlejší větě se tvoří zabraňovací záporkou nē, která si většinou vystačí i jako uvozovací spojka („ať ne“, „aby ne“). V kladných vedlejších větách se setkáváme se spojkami ut („ať“, „aby“) a nē nōn („ne ať ne“ nebo „ne aby ne“, tedy zesílené „ať“ nebo „aby“), v záporných se kromě samotného nē často vyskytují složené výrazy nē quis („ať nikdo“, „aby nikdo“), nē quid („ať nic“, „aby nic“), nēve („ať ani“, „aby ani“), případně spojka quōminus („určitě ať ne“, „určitě aby ne“):

optō, ut mēcum maneās = přeji si, abys zůstal(a) se mnou

māter optat, nē puerī eō eant = matka si přeje, aby tam děti nešly

optāmus, nē nōn tū prō nōbīs loquāris = přejeme si, abys za nás mluvil ty (aby za nás nemluvil nikdo než ty)

magistra puerōs monet, nē quid in scamnīs relinquant = učitelka napomíná děti, aby nenechávaly nic v lavicích

cavē, nēve eam tangās! = dej si pozor, ať se jí ani nedotkneš!

haec omnia faciō, ut ad nōs venīre possītis = toto všechno dělám, abyste k nám mohli přijet

timeō, nē quis cui dīcat = bojím se, aby (to) někdo někomu neřekl

U sloves vyjadřujících bránění v nějaké činnosti, jako impediō („bráním“), recūsō („vyhýbám se“, „zpěčuji se“), dēterreō („odrazuji“, „odstrašuji“) apod. si musíme dát pozor na zápor. Zatímco v češtině vedlejší věta popisuje stav, který je podle bránícího nesprávný a neměl by nastat, v latině vedlejší věta popisuje stav, který je podle bránícího správný a u kterého by se mělo setrvat:

parentēs impediunt nōs, nē mātrimōniō coniungāmur = rodiče nám brání, abychom se vzali

nōn recūsō, quōminus mē conveniant = nevyhýbám se (tomu), aby se se mnou setkali

Konjunktivem vyjádřené přání, aby se něco udělalo nebo neudělalo, je možno zapojit do souvětí pro českého mluvčího možná nezvykle, přesto však logicky pomocí vztažného zájmena:

iam lāophorum venit, quod nōs in dēversōrium vehat = už přijíždí autobus, aby nás odvezl do hotelu (doslova: už přijíždí autobus, který nechť nás odveze do hotelu)

opus est mihi involūcrō oculārium, quae nē frangantur = potřebuji pouzdro na brýle, aby se mi nerozbily (doslova: potřebuji pouzdro brýlí, které nechť nejsou rozbity)

hic liber est dignus, quī legātur = tato kniha stojí za přečtení (doslova: tato kniha je hodna, která nechť je čtena)

Souvisící mluvnické jevy

Konjunktiv

Konjunktiv prézentu se tvoří osobními koncovkami, které již známe z přítomného času, jen pro 1. osobu jednotného čísla v činném rodě je to -m místo -ō. Tyto koncovky se připojují k lehce pozměněným kmenům: v 1. konjugaci se místo kmenového -a- objevuje -e-, ve zbylých konjugacích se kmen rozšiřuje o -a-, a délka této nové kmenové samohlásky odpovídá týmž zákonitostem, které jsme poznali už v indikativu:

	I.		II.		III.				IV.
					souhl.		samohl.
inf.	lavāre	lavārī	vidēre	vidērī	legere	legī	capere	capī	audīre	audīrī
1. sg.	lavem	laver	videam	videar	legam	legar	capiam	capiar	audiam	audiar
2. sg.	lavēs	lavēris	videās	videāris	legās	legāris	capiās	capiāris	audiās	audiāris
3. sg.	lavet	lavētur	videat	videātur	legat	legātur	capiat	capiātur	audiat	audiātur
1. pl.	lavēmus	lavēmur	videāmus	videāmur	legāmus	legāmur	capiāmus	capiāmur	audiāmus	audiāmur
2. pl.	lavētis	lavēminī	videātis	videāminī	legātis	legāminī	capiātis	capiāminī	audiātis	audiāminī
3. pl.	lavent	laventur	videant	videantur	legant	legantur	capiant	capiantur	audiant	audiantur

Z nepravidelných sloves, s nimiž jsme se dosud setkali, jsou eō a dō v případě konjunktivu prézentu zcela pravidelná: eō tvoří konjunktiv prézentu jako sloveso 2. konjugace (eam, eās, eat, ...), dō jako sloveso 1. konjugace (v aktivu dem, dēs, det, ..., v pasivu: der, dēris, ...). Tvary konjunktivu prézentu slovesa sum mají sice výjimečný kmen si-, ale z něho se tvoří zcela pravidelně: sim, sīs, sit, sīmus, sītis, sint, a obdobné je to i s jeho složeninami (possim, prōsim, absim atd.).

Konjunktiv perfekta se tvoří v aktivu u všech sloves stejně, a to připojením koncovek -erim, -eris, -erit, -erimus, -eritis, -erint k perfektnímu kmeni, tedy výchozímu tvaru 1. osoby, od něhož odtrhneme koncovku -ī. Přečteme-li si tedy ve slovníku, že například sloveso lavō má perfektum lāvī, vytvoříme bez obtíží tvary konjunktivu perfekta lāverim, lāveris, lāverit, lāverimus, lāveritis, lāverint.

Pasivní tvary perfekta se tvoří v konjunktivu stejně jako v indikativu složením příčestí trpného s tvary slovesa sum, v tomto případě ovšem konjunktivními. Místo indikativního lōtus sum tedy v konjunktivu bude lōtus sim, místo lōta est bude lōta sit apod.

Nepravidelná slovesa sum, eō a dō tvoří konjuktiv perfekta zcela pravidelně ze základního tvaru perfekta fuī, iī a dedī, resp. v případě pasivních tvarů slovesa dō ze supina datum.

Tázací, vztažná a ukazovací zájmena

Tázací zájmena quis a quid jsme už v minulých lekcích použili tolikrát, že je opravdu na čase, abychom si uvedli úplnou tabulku jejich skloňování. Stejně jako ve většině jazyků, mají tázací zájmena i v latině tvary nepravidelné, jimž se musíme prostě naučit. Všimněme si rovněž, že zájmeno quid nemá žádné další tvary, a ty proto musí být nahrazeny opisně tvary sousloví quae rēs, tedy „jaká věc“:

	kdo?	co?
nom.	quis	quid
gen.	cuius	cuius reī
dat.	cui	cui reī
acc.	quem	quid
abl.	quō	quā rē

Příležitostně jsme se už setkali rovněž s některými tvary tázacího zájmena quī, odpovídajícího našemu „který“ nebo „jaký“ a stejně jako tyto české protějšky použitelného i ve významu vztažném:

	sg.			pl.
	m.	f.	n.	m.	f.	n.
nom.	quī	quae	quod	quī	quae	quae
gen.	cuius	cuius	cuius	quōrum	quārum	quōrum
dat.	cui	cui	cui	quibus	quibus	quibus
acc.	quem	quam	quod	quōs	quās	quae
abl.	quō	quā	quō	quibus	quibus	quibus

V těchto zúplňovacích tabulkách můžeme pokračovat ukazovacími zájmeny hic, iste a ille („tento“, „tenhle“ a „onen“), jejichž některé tvary se v minulých lekcích také vyskytly. Všimněme si, že skloňování těchto zájmen má některé společné rysy, které navíc můžeme pozorovat i u zájmen tázacích — poněkud odlišnější tvary zájmena hic jsou přitom vysvětlitelné tím, že vznikly spojením starších zájmenných tvarů se zdůrazňovací příponou -c:

	sg.			pl.
	m.	f.	n.	m.	f.	n.
nom.	hic	haec	hoc	hī	hae	haec
gen.	huius	huius	huius	hōrum	hārum	hōrum
dat.	huic	huic	huic	hīs	hīs	hīs
acc.	hunc	hanc	hoc	hōs	hās	haec
abl.	hōc	hāc	hōc	hīs	hīs	hīs

	sg.			pl.
	m.	f.	n.	m.	f.	n.
nom.	iste	ista	istud	istī	istae	ista
gen.	istīus	istīus	istīus	istōrum	istārum	istōrum
dat.	istī	istī	istī	istīs	istīs	istīs
acc.	istum	istam	istud	istōs	istās	ista
abl.	istō	istā	istō	istīs	istīs	istīs

	sg.			pl.
	m.	f.	n.	m.	f.	n.
nom.	ille	illa	illud	illī	illae	illa
gen.	illīus	illīus	illīus	illōrum	illārum	illōrum
dat.	illī	illī	illī	illīs	illīs	illīs
acc.	illum	illam	illud	illōs	illās	illa
abl.	illō	illā	illō	illīs	illīs	illīs

Některé další předložky

Ve IV. lekci jsme se seznámili se základní sadou polohových předložek in, ex (ē), ad, apud, ā (ab, abs), super, sub a dē. Následně jsme se v VII. lekci dozvěděli, že předložka dē se dá použít i ve významu „o“ (tedy že třeba loquī dē amīcīs znamená „mluvit o přátelích“). Ve větách této lekce se nyní seznamujeme s několika dalšími běžnými latinskými předložkami:

per

Pojí se s akuzativem a označuje prostředek, jímž je něco konáno. Někdy se dá překládat prostým 7. pádem (ērubuit per īram = „zrudl hněvem“), někdy předložkou „skrze“ nebo „pomocí“ (per fraudem vīcit = „zvítězil pomocí lsti“), někdy příslovcem (per pedēs = „pěšky“). Má rovněž obdobný význam místní a časový, přibližně odpovídající českému „přes“ nebo „po“ (per agrum = „přes pole“, per mare = „po moři“, per noctem = „přes noc“, per illud tempum = „po tu dobu“, „tou dobou“).

cum

Pojí se s ablativem a odpovídá českému „s“ se 7. pádem (cum amīcīs = „s přáteli“). V případě některých zájmen se nepoužívá jako předložka, nýbrž jako přípona: mēcum („se mnou“), tēcum („s tebou“), sēcum („se sebou“), nōbīscum („s námi“), vōbīscum („s vámi“), quōcum („s kým“, „se kterým“), quācum („se kterou“), quibuscum („se kterými“).

sine

Pojí se s ablativem a odpovídá českému „bez“ (sine amīcīs = „bez přátel“).

prō

Pojí se s ablativem a označuje buď polohu před někým nebo něčím, kdo nebo co je tímto chráněno (prō iānuā stant custōdēs = „před vchodem stojí stráže“), nebo obecněji jednání ve prospěch někoho nebo něčeho (prō bonō hominum = „pro dobro lidstva“), zastupování někoho nebo něčeho (māter ōrat prō suō puerō = „matka prosí za své dítě“), případně srovnání s někým nebo něčím (caput magnum prō corpore habet = „vůči tělu má velkou hlavu“).

Úkoly do příští lekce

• Cvičte si s dalšími latiníky používání konjunktivu na vyjadřování přání. Vyzývejte se ke společné činnosti („pojďme už do třídy“, „teď se najezme“ apod.), používejte vazbu nē s konjunktivem místo nōlī s infinitivem (nē loquāris místo nōlī loquī apod.), komentujte svými přáními své okolí („kéž už skončí hodina“).
• Oprašte věty, které už umíte utvořit nebo které jste utvořili v rámci dosavadních domácích úkolů, a převeďte je vhodným způsobem do konjunktivu, ať už tím, že je zasadíte do kontextu, v němž vyjadřují nejistotu, nebo že je uvedete frází, která tuto nejistotu navozuje (nesciō, dubitō apod.).
• Pokuste se do týchž vět vložit co nejvíce ukazovacích a vztažných zájmen (tedy například místo pouhého canis řekněte canis ille, místo canis currit třeba canis, quī currit apod.).
• Pro každou z nově probraných předložek vytvořte několik vět, v nichž je ta to předložka použita (a které byste sami mohli případně použít v rozhovoru s jiným latiníkem).
• Zkuste si opět přeložit některé z okřídlených latinských rčení a obratů, jimž můžete porozumět se znalostmi z prvních devíti lekcí.

Pomocné stránky

• Obecná diskuse účastníků kurzu 2018
• Domácí úkol k této lekci (kurs 2018)
• Minulá lekce
• Další lekce