Latina pro začátečníky/Lekce 2

Tato stránka je součástí kurzu:
Latina pro začátečníky
středoškolská
Příslušnost: Mmh

Co je co

Už se umíme zeptat, kdo je ta či která osoba. Velmi jednoduché je začít se ptát stejným způsobem i na věci:

quid est id? = co je to?

Odpovídáme obdobně jako u osob, jen se už nikterak nemusíme vyhýbat zájmenu id:

id est sella (mēnsa, lucerna, liber, fenestra, graphium, culter, clāvis, mūrus) = to je židle (stůl, lampa, kniha, okno, tužka, nůž, klíč, zeď)

Stejně jako v češtině se nám může stát, že nějaký předmět označujeme množným číslem. Pak bychom místo est měli použít sunt:

id sunt clāvēs (brācae, oculāria) = to jsou klíče (kalhoty, brýle)

Použití jednotného a množného čísla se však mezi latinou a češtinou může lišit:

id est forfex (forceps, iānua) = to jsou nůžky (kleště, dveře)

id sunt pugillārēs = to je sešit

Stejně jako čeština, je i latina vybavena rozličnými ukazovacími zájmeny, jimiž se můžeme ptát na věci různě blízké nebo vzdálené:

quid est hoc (istud, illud)? = co je toto (tohle, tamto)?^[1]

Na takovou otázku odpovídáme obdobně:

hoc (istud, illud) est speculum (tabula, crēta) = toto (tohle, tamto) je zrcadlo (tabule, křída)^[2]

Můžeme se též zeptat cíleně na předmět, jehož identitu již tušíme:

estne hoc sella? = je toto židle?

suntne istud pugillārēs tuī? = je tohle tvůj sešit?

ita, istud est sella = ano, tohle je židle

nōn, hoc nōn sunt pugillārēs meī = ne, toto není můj sešit

Můžeme nyní použít všechny své dovednosti hledání ve slovníku a učit se takto další a další slova. Ovšem pro jistotu se naučme také univerzální odpověď:

nesciō = nevím

Jaké je co

Kromě určování věcí se též můžeme ptát na jejich jakost:

quāle est id? = jaké je to?

Stejně jako v češtině pak odpovídáme stále ve středním rodě:

id est bonum (malum, magnum, parvum, bellum, foedum, album, nigrum, rubrum, viride, ūtile, inūtile, speciāle) = to je dobré (špatné, velké, malé, hezké, ošklivé, bílé, černé, červené, zelené, užitečné, neužitečné, zvláštní)

Můžeme se ovšem zeptat též na věc pojmenovanou, ale pak už musíme rozlišovat, zda je rodu středního, mužského, nebo ženského, a zda náhodou není v množném čísle:

quāle est graphium? = jaká je tužka?

quālis est sella? = jaká je židle?

quālis est mūrus? = jaká je zeď?

quālia sunt armāria? = jaké jsou skříně?

quālēs sunt brācae? = jaké jsou kalhoty?

quālēs sunt discipulī? = jací jsou žáci?

Na totéž ovšem musíme dbát při odpovědi:

graphium est rubrum = tužka je červená

sella est alta = židle je vysoká

mūrus est albus = zeď je bílá

armāria sunt angulāta = skříně jsou hranaté

brācae sunt coriāceae = kalhoty jsou kožené

discipulī sunt studiōsī = studenti jsou pilní

S dosavadními znalostmi nyní můžeme poskládat už docela dlouhé výpovědi:

graphium est rubrum, sed nōn est bonum = tužka je červená, ale není dobrá

sella mea alta est, sellae vestrae humilēs sunt = moje židle je vysoká, vaše židle jsou nízké

discipulī nostrī sunt verēcundī et studiōsī, sed stultī = naši žáci jsou slušní a pilní, ale hloupí

mēnsa vestra bella est; estne et bona? = váš stůl je hezký; je i dobrý?

Souvisící mluvnické jevy

Rod latinských jmen

Podobně jako v češtině, rozlišujeme v latině rod mužský (maskulinum, zkratkou m.), ženský (femininum, zkratkou f.) a střední (neutrum, zkratkou n.). Rod můžeme často poznat nebo odhadnout z koncovky slova, avšak ve většině případů se ho prostě musíme naučit spolu se slovíčkem. Pro základní orientaci si můžeme udělat tabulku častých koncovek jednotlivých rodů:

maskulina	feminina	neutra
-us, -er, -or	-a, -iō, -tās, -tūdō	-um, -ū, -e, -men

Musíme při tom ovšem mít na paměti, že až na výlučně ve středním rodě používané -um, -ū a -e se tyto koncovky mohou objevit i v rodech jiných. Tak se třeba koncovka -us může vyskytnout jak v mužském, tak v ženském nebo ve středním rodě.

Mluvnické číslo

Stejně jako čeština rozlišuje latina jednotné (singulár) a množné číslo (plurál). Ke správnému tvoření množného čísla ze tvaru čísla jednotného se musíme naučit přiřadit slovo k jeho skloňovacímu vzoru, a podle toho je pak vyskloňovat. Opět si však můžeme udělat základní tabulku, jak se (většinou) tvoří množné číslo v různých rodech u nejčastějších koncovek:

koncovka singuláru	koncovka plurálu
koncovka singuláru	maskulina	feminina	neutra
-us	-ī, -ūs	-ī, -ūs	-ora, -era
-a	-ae	-ae
-is	-ēs	-ēs
-or	-ōrēs	-ōrēs
-ō	-ōnēs	-ōnēs, -inēs
-um			-a
-ū			-ua
-e			-ia

Přídavná jména

Rovněž latinská přídavná jména (adjektiva) rozlišují mužský, ženský a střední rod a jednotné a množné číslo. Jejich koncovky jsou přitom stejné (nebo velmi podobné) jako koncovky podstatných jmen.

Některá latinská přídavná jména mají v prvním pádě jednotného čísla stejný tvar pro všechny tři rody; taková přídavná jména se nazývají jednovýchodná. Jiná latinská přídavná jména mají stejný tvar pro mužský a ženský rod, ale odlišný tvar pro rod střední; taková se nazývají dvojvýchodná. Konečně většina přídavných jmen má rozdílné tvary pro všechny tři rody; těm říkáme trojvýchodná. Trojvýchodná přídavná jména pak mohou být tří typů:

	singulár			plurál
	maskulinum	femininum	neutrum	maskulinum	femininum	neutrum
jednovýchodná	fēlīx = šťastný	fēlīx = šťastná	fēlīx = šťastné	fēlīcēs = šťastní	fēlīcēs = šťastné	fēlīcia = šťastná
dvojvýchodná	viridis = zelený	viridis = zelená	viride = zelené	viridēs = zelení	viridēs = zelené	viridia = zelená
trojvýchodná	bonus = dobrý	bona = dobrá	bonum = dobré	bonī = dobří	bonae = dobré	bona = dobrá
	ruber^[3] = červený	rubra = červená	rubrum = červené	rubrī = červení	rubrae = červené	rubra = červená
	celer^[3] = rychlý	celeris = rychlá	celere = rychlé	celerēs = rychlí	celerēs = rychlé	celeria = rychlá

Přídavná jména v latině (na rozdíl od češtiny) stavíme většinou až za slovo, které rozvíjejí (tedy například graphium rubrum = červená tužka), ale při zdůrazňování, v poezii a v některých ustálených spojeních může být pořadí opačné.

Tázací částice „ne“

Formulujeme-li v latině otázku, na kterou očekáváme odpověď „ano“, nebo „ne“, použijíváme zpravidla tázací částice ne, která se připojuje na konec prvního slova věty:

estne (is) Paulus? = je to Pavel?

Částici můžeme připojit též k záporce nōn:

nōnne est (is) Paulus? = není to Pavel?

Poznámky

↑ Přesné rozlišení ukazovacích zájmen se od češtiny přece jen trochu liší: zájmenem hoc označujeme předměty, které jsou blízké nám, kteří o nich právě mluvíme; zájmenem istud označujeme předměty, které jsou blízké osobě, ke které mluvíme; zájmenem illud označujeme předměty, které jsou vzdálené mluvčímu i oslovenému.
↑ Vzhledem k popsanému charakteru zájmen hoc a istud se na otázku quid est hoc? často hodí odpovědět istud est ... a naopak.
↑ ^3,0 ^3,1 U většiny přídavných jmen typu ruber a celer se předkoncové „e“ při připojování dalších koncovek vypouští; jen některá přídavná jména (jako právě celer) si toto „e“ ponechávají i v jiných tvarech. Jako pravidlo by bylo možno jmenovat snadnou vyslovitelnost („celris“ by se asi vyslovovalo hůře než „celeris“), ale ta je relativní, takže v důsledku si případné ponechání předkoncového „e“ prostě musíme zapamatovat.

Úkoly do příští lekce

S pomocí slovníku pojmenovávejte věci kolem sebe a popisujte, jaké jsou (můžete využít též zdejší slovníček vlastností předmětů). Když se potkáte s jiným studentem, ptejte se navzájem, poučujte a doplňujte jeden druhého. Dbejte na správný tvar přídavného jména podle rodu a čísla.
Na stránku pro domácí úkol sepište charakteristiku několika předmětů ze svého okolí, případně též charakteristiku nějaké osoby, případně i sebe sama. (Délky přitom označovat nemusíte, ale pokud máte windowsovou klávesnici a chuť se s tím popiplat, najdete dlouhé samohlásky v horní liště editačního okna stránky ve výběrníčku Zvláštní znaky / Latinka. S českou linuxovou klávesnicí by to mělo jít snáze, současný stisk Shift a pravého Alt a klávesy pro čárku a háček a následný stisk klávesy se samohláskou by měl vytvořit samohlásku s latinsky vyznačenou délkou.)
Svůj písemný výtvor se pak naučte nahlas přečíst. Při tom pečlivě dbejte na správnou výslovnost, a to zejména na správné délky samohlásek a správný slovní přízvuk.
Zkuste si opět přeložit některé z okřídlených latinských rčení a obratů, jimž můžete porozumět už se znalostmi z prvních dvou lekcí.

Pomocné stránky

[1] Přesné rozlišení ukazovacích zájmen se od češtiny přece jen trochu liší: zájmenem hoc označujeme předměty, které jsou blízké nám, kteří o nich právě mluvíme; zájmenem istud označujeme předměty, které jsou blízké osobě, ke které mluvíme; zájmenem illud označujeme předměty, které jsou vzdálené mluvčímu i oslovenému.

[2] Vzhledem k popsanému charakteru zájmen hoc a istud se na otázku quid est hoc? často hodí odpovědět istud est ... a naopak.

[er-3] 3,0 ^3,1 U většiny přídavných jmen typu ruber a celer se předkoncové „e“ při připojování dalších koncovek vypouští; jen některá přídavná jména (jako právě celer) si toto „e“ ponechávají i v jiných tvarech. Jako pravidlo by bylo možno jmenovat snadnou vyslovitelnost („celris“ by se asi vyslovovalo hůře než „celeris“), ale ta je relativní, takže v důsledku si případné ponechání předkoncového „e“ prostě musíme zapamatovat.

[1]

[2]

[3]