Latina pro začátečníky/Lekce 3

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí kurzu:
středoškolská
Příslušnost: Mmh

Kdo co dělá[editovat]

Umíme již pojmenovat a stručně popsat předměty či osoby, ovšem zatím neumíme říci, co dělají (krom toho, že jsou). Ke zjištění toho si můžeme posloužit otázkou, kterou již známe v jiném významu:

quid agis (agitis)? = co děláš (děláte)?[1]
quid agit Paula? = co dělá Pavla?
quid agunt discipulī? = co dělají žáci?

Na což můžeme odpovědět (stejně jako v češtině) samotným slovesným tvarem:

stō (labōrō, cantō, iaceō, sedeō, vādō, currō, rēpō, legō, scrībō, edō, bibō, requiēscō, lūdō, fugiō, saliō, dormiō) = stojím (pracuji, zpívám si, ležím, sedím, kráčím, běžím, lezu, čtu, píšu, jím, piji, odpočívám, hraji si, utíkám, poskakuji, spím)
stāmus (labōrāmus, cantāmus, iacēmus, sedēmus, vādimus, currimus, rēpimus, legimus, scrībimus, edimus, bibimus, requiēscimus, lūdimus, fugimus, salīmus, dormīmus) = stojíme (pracujeme, zpíváme si, ležíme, sedíme, kráčíme, běžíme, lezeme, čteme, píšeme, jíme, pijeme, odpočíváme, hrajeme si, utíkáme, poskakujeme, spíme)
stat (labōrat, cantat, iacet, sedet, vādit, currit, rēpit, legit, scrībit, edit, bibit, requiēscit, lūdit, fugit, salit, dormit) = stojí (pracuje, zpívá si, leží, sedí, kráčí, běží, leze, čte, píše, jí, pije, odpočívá, hraje si, utíká, poskakuje, spí)
stant (labōrant, cantant, iacent, sedent, vādunt, currunt, rēpunt, legunt, scrībunt, edunt, bibunt, requiēscunt, lūdunt, fugiunt, saliunt, dormiunt) = stojí (pracují, zpívají si, leží, sedí, kráčí, běží, lezou, čtou, píšou, jedí, pijí, odpočívají, hrají si, utíkají, poskakují, spí)

Právě tak ovšem můžeme odpovídat celou větou, ba s využitím spojek a částic, které jsme se již naučili, sestavovat celá souvětí:

Paula dormit = Pavla spí
discipulī saliunt = žáci poskakují
ego labōrō, sed vōs requiēscitis = já pracuji, ale vy odpočíváte
nōn labōrāmus, lūdimus = nepracujeme, hrajeme si
amīcī edunt bibuntque, sed nōn dormiunt = přátelé jedí a pijí, ale nespí

Můžeme celkem směle využívat většiny sloves, která najdeme ve slovníku.[2] Zpočátku se budeme možná trochu plést v časování, ale zapamatujeme-li si základní koncovky pro jednotlivé osoby, bude nám latiník povětšinou dobře rozumět, i když občas uděláme chybu.[3]

Abychom si procvičili též druhou osobu, vzpomeneme si na tázací částici -ne:

labōrāsne (sedēsne, requiēscisne, fugisne, dormīsne)? = pracuješ (sedíš, odpočíváš, utíkáš, spíš)?
labōrātisne (sedētisne, requiēscitisne, fugitisne, dormītisne)? = pracujete (sedíte, odpočíváte, utíkáte, spíte)?

Na což už umíme odpovídat nejrůznějšími způsoby, třeba:

ita, ego labōrō! tū nōn labōrās! = ano, já pracuji! ty nepracuješ!

Naše výrazové možnosti se nesmírně rozšíří, když si troufneme vyjádřit též objekt své činnosti:

legō librum = čtu knihu
Iōannēs carmen bellum cantat = Jan si zpívá pěknou písničku
mēnsam tenēmus = držíme stůl (držíme se stolu)
graphium bonum magister habet = učitel má dobrou tužku
discipulī litterās longās scrībunt = žáci píší dlouhý dopis

Pak se můžeme na tento objekt i cíleně ptát:

quid legis? = co čteš?
legitisne librum bonum? = čtete dobrou knihu?

Ba dokážeme sestavit už i docela dlouhý dialog:

Salvē, Petre!
Salvēte, Martha Mariaque! Quid agitis?
Grātēs, valēmus. Et tū, quid agis?
Librum legō.
Quālis liber est? Estne bonus?
Valdē bonus est, sed brevis.

Nebo vyprávění:

Agatha, amīca mea, magistra est. Discipulōs bonōs habet. Bene legunt scrībuntque, et magistram amant. Librōs legunt, sed tantum librōs bonōs. Librōs malōs nōn legunt — librōs malōs omnīnō nōn habent!

Souvisící mluvnické jevy[editovat]

Časování latinských sloves[editovat]

Latinská slovesa rozlišují podobné mluvnické kategorie jako česká. Už u slovesa sum jsme viděli, že i latinská slovesa se vyskytují v 1., 2. a 3. osobě jednotného a množného čísla a že mají nějaký infinitiv. Sloveso sum je ovšem nepravidelné, takže pro zacházení s většinou latinských sloves si nyní musíme ukázat jiné vzory.

Latinská slovesa se dělí do čtyř konjugací (časování), z nichž třetí rozlišuje dva typy, souhláskový a samohláskový. V přítomném čase činného rodu vypadá těchto pět vzorů časování takto:

I. II. III. IV.
souhl. samohl.
stāre (stát) iacēre (ležet) legere (číst) fugere (utíkat) salīre (skákat)
stō (stojím) iac (ležím) legō (čtu) fug (utíkám) sal (skáču)
stās (stojíš) iacēs (ležíš) legis (čteš) fugis (utíkáš) salīs (skáčeš)
stat (stojí) iacet (leží) legit (čte) fugit (utíká) salit (skáče)
stāmus (stojíme) iacēmus (ležíme) legimus (čteme) fugimus (utíkáme) salīmus (skáčeme)
stātis (stojíte) iacētis (ležíte) legitis (čtete) fugitis (utíkáte) salītis (skáčete)
stant (stojí) iacent (leží) legunt (čtou) fugiunt (utíkají) saliunt (skáčou)

Podle kterého vzoru se má sloveso skloňovat, poznáme ze tvarů první osoby jednotného čísla a infinitivu, které se zpravidla uvádějí ve slovnících, např.

coquō, -ere, -xī, -ctum vařiti, péci[4]

Akuzativ[editovat]

Z celkem šesti latinských pádů již známe dva: nominativ, odpovídající českému 1. pádu, a vokativ, odpovídající českému 5. pádu. Českému 4. pádu, který potřebujeme ve většině vět s předmětem, odpovídá akuzativ.

Přesná pravidla pro tvoření akuzativu se naučíme až s jednotlivými vzory. Do té doby se spokojíme s hrubým přehledem:

  • neutra mají akuzativ vždy rovný nominativu (a to v jednotném i v množném čísle)
  • slova mužského a ženského rodu končící na -a mají v akuzativu -am
  • slova mužského a ženského rodu končící na -us mají v akuzativu -um
  • slova mužského rodu končící na -er připojují v akuzativu většinou -um (méně často -em), přičemž mnohdy vypouštějí e
  • slova mužského a ženského rodu s jinými koncovkami mají v akuzativu -em, přičemž koncovka -is se ztrácí a jiné se rozličně proměňují
  • množná čísla končící na -ēs a -ūs mají akuzativ stejný jako nominativ
  • množná čísla končící na -ae mají v akuzativu -ās
  • množná čísla končící na mají v akuzativu -ōs

Pokud při tvoření akuzativu podle těchto zjednodušených pravidel uděláme chybu, pak se můžeme spolehnout na to, že ve většině případů nám latiník bude rozumět, a případně nás též opraví a dozvíme se od něho správný tvar.

Poznámky[editovat]

  1. Sloveso agere znamená „hnát“, „vést“, „provádět“, „konat“, „dělat“ i „jednat“, pročež podle kontextu může posloužit jak k dotazu, jak se někomu vede, tak k dotazu, co někdo dělá.
  2. Zatím se vyhýbáme slovesům, jejichž infinitiv končí na něco jiného než na -āre, -ēre, -ere, -īre a příslušná první osoba na něco jiného než , -eō, nebo -iō, -iō. Tím třeba zatím nemůžeme použít sloveso „jít“ (, īre) nebo „mluvit“ (loquor, loquī), ale dokážeme je nahradit například slovesy „kráčet“ (vādō, vādere) či „vyprávět“ (narrō, narrāre).
  3. Stejně jako v češtině máme dvojice sloves jako „volám“ a „volím“, tak i v latině existují slovesa, která se mohou poplést — třeba iaceō (ležím) a iaciō (hážu). Taková záměna však hrozí jen zřídka — proto raději směle používejme všechna slovesa, která nám přijdou pod ruku, a nechme se případně opravit, než abychom jen potupně mlčeli.
  4. Třetí a čtvrtý slovníkový údaj u latinského slovesa jsou perfektum a supinum, k nimž se dobereme až o něco později.

Úkoly do příští lekce[editovat]

  • Popisujte, co kdo dělá, ptejte se na to, sestavujte krátké rozhovory a vyprávění. Pokud nevíte, jak něco říci, používejte slovník a učte se nová slova. Využívejte příležitostí, kdy se potkáte s jiným latiníkem, a zapřádejte rozhovory, jaké se vám jen povede sestavit.
  • Na stránku pro domácí úkol sepisujte věty, souvětí i delší texty, které se vám podařilo sestavit. Pokud už jste si jisti, můžete si vzájemně opravovat chyby; jinak můžete počkat, až případné chyby opraví učitel.
  • Snažte se porozumět písemným výtvorům ostatních studentů. Čtěte si je nahlas (a dohledávejte si k tomu správné délky samohlásek, pokud je ještě neznáte zpaměti).
  • Zkuste si opět přeložit některé z okřídlených latinských rčení a obratů, jimž můžete porozumět se znalostmi z prvních tří lekcí.

Pomocné stránky[editovat]