Historie peněz a bankovnictví/Velká francouzská revoluce 1789-1799

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Důvody vedoucí k Velké Francouzské Revoluci[editovat]

27. listopadu 1720 Královská banka ve Francii ukončila svou činnost. Systém Johna Law zkrachoval a zanechal francii v dluzích ( La Banque Générale 1716 ). Regentství vévody Orleánského skončilo. Roku 1723 se vlády nad francii ujal Ludvík XV. Ludvík byl obdařený značnou inteligencí, ale také k lhostejnosti k potřebám státu. V letech 1740–1748 se Ludvík zapletl do válek o dědictví rakouské, jež mu prakticky nevynesly nic. Během sedmileté války (1756–1763) s Anglií, Francie ztratila Kanadu, část Louisiany a většinu držav v Indii. Tato porážka znamenala výrazné oslabení velmocenského postavení země, zostření napětí uvnitř společnosti a sílící kritiku absolutismu (osvícenci, encyklopedisté). Ludvík sám však jakékoli reformy odmítal a své kritiky přímo či nepřímo vyháněl do exilu. V ekonomické oblasti došlo po polovině století k jistému oživení (rozvoj manufaktur). Anglie je taktéž finančně vyčerpaná kvůli svému experimentu s bankou ( Bank of England 1694 ).

Anglie a Francie tak ztrácí v USA svůj vliv nad koloniemi, ty si chtějí vládnout sami. Již se nepovažují pouze za Angličany, Francouze atd. ale za národ Američanů. V roce 1763 tak v USA pomalu začíná revoluční smýšlení. V té době Francie přestala vojensky ohrožovat britské kolonie v Severní Americe. Přijetím názoru, že by kolonie měly platit značnou část výdajů za jejich obranu, zavedla Británie řadu daní, které byly velice nepopulární. Koloniím chyběli volení zástupci v britském parlamentu. Mnoho kolonistů považovalo zákony za neoprávněné. Po protestech v Bostonu vyslala Británie vojenské jednotky a Američané povolali do služby milice. Od roku 1763 vlastnila Velká Británie velké území v Severní Americe. Kromě třinácti kolonií, bylo dalších 22 menších spravováno přímo královskými guvernéry. Britská vláda se rozhodla své americké kolonie zatížit daněmi, primárně proto, aby pomohly nést náklady na jejich obranu před Francií během sedmileté války. Problém kolonisté neviděli ani tak ve výši daní (daně ve skutečnosti byly nižší, v porovnání s těmi které platil průměrný občan v Británii), ale ve faktu, že nové daně nebyly s kolonisty řádně projednány, jelikož neměli žádné zastoupení v britském parlamentu. Británie regulovala hospodářství kolonie skrze námořní zákony, které odpovídaly zásadám merkantilismu, které říkaly, že všechno z čehož prospívá impérium, je dobré. Massachusettský právník James Otis u soudu tvrdil, že tyto výnosy poškozují ústavní práva kolonistů a případ prohrál. John Adams po výroku soudu napsal: "Americká nezávislost byla zrozena tehdy a tam.

V Roce 1764 uzákonil britský parlament cukrový a měnový zákon, podporující útlak kolonistů. Protest vedl k nové silné zbrani, systematickému bojkotu britského zboží. Britové zatlačili kolonisty ještě dále, když ve stejném roce uzákonili Quartering Act, který stanovil, že za určitých územních se mají občané na své náklady postarat o ubytování a stravu pro britské vojáky. V roce 1765 byla kolkovným zákonem poprvé zavedena přímá daň pro kolonisty. Všechny noviny, almanachy, pamflety, oficiální dokumenty, ale i stolní hry a karty musely být opatřeny zvláštním kolkem. Všech třináct kolonií proti výše uvedenému vehementně protestovalo, přičemž populární vůdci jako například Patrik Henry ve Virginii a James Otis v Massachusetts burcovali občany k protestům. V mnoha městech vznikl tajný spolek "synové svobody", který vyhrožoval násilím pokud někdo bude prodávat kolky, a tak je z obav raději nikdo neprodával. Na základě rozprav vedených Johnem Dickinsonem byla vytvořena Deklarace práv a stížností (Declaration of Rights and Grievances) a došlo ke konsenzu, podle kterého jsou daně bezdůvodné a porušují přirozená odvěká práva. Veřejná váha argumentu vyprovokovala ekonomický bojkot britského zboží, protože import do kolonií poklesl z 2 250 000 liber v roce 1764 na 1 944 000 liber v roce 1765. Americká válka za nezávislost tak proběhla v letech (1775-1783).

Osvícenství a založení Iluminátů[editovat]

1. května 1776 jezuitským učedníkem Adamem Weishauptem byla založena tajná organizace známá jako Ilumináti v Bavorsku. V té době se už skoro rok vedla Válka za nezávislost USA (1775-1783) Roku 1777 se stal vládcem Bavorska Karl Theodor. Byl stoupencem osvícenského absolutismu a v roce 1784 jeho vláda zakázala všechny tajné společnosti včetně Iluminátů a Svobodných zednářů. Řád měl své odnože ve většině evropských zemí; podle zpráv se během 10 let rozrostl o 2000 členů. Tento projekt přitahoval spisovatele jako Goethe a Herder, či dokonce vládnoucí vévody kraje Gotha a Výmaru. Vnitřní roztržka předcházela pádu, který byl způsoben ediktem bavorské vlády z roku 1785. Od té doby, lze pozorovat výrazný vzestup zednářů v USA, tedy krátce po skončení války za nezávislost. Ilumináti tak tiše zmizeli, ale údajně slíbily pomstu monarchii i církvi. V době, kdy byli Ilumináti v Bavorsku postaveni mimo zákon, zakázala katolická církev svým členům pod trestem exkomunikace vstupování do Zednářských lóží. Tento edikt byl všeobecný, protože církev věřila, že mnoho lóží bylo Ilumináty infiltrováno, ale nebyla schopna zjistit které přesně. Kardinál Ratzinger (později papež Benedikt XVI.) prohlašuje v dokumentu při Svaté kongregaci pro nauku víry z 26. listopadu 1983, že „negativní postoj církve vůči zednářským spolkům nadále trvá, protože jejich principy byly vždy považovány za neslučitelné s naukou církve, proto členství v nich zůstává zakázáno. Věřící, který se hlásí k zednářskému spolku, se dopouští smrtelného hříchu a nedostane se mu svatého přijímání.“ V obecné historii je na bavorské Ilumináty vržen stín kvůli spisům jejich protivníků. Odpudivá obvinění ze spiknutí se nedotýkala image pouze Svobodných zednářů, ale také Iluminátů. Roku 1797 vydal abbé Augustin Barruel Paměti ukazující dějiny jakobínství. V tomto spisu vysvětluje velice jasnou konspirační teorii zahrnující Templáře, Rosikruciány, jakobíny a Ilumináty. Všem těmto dával za vinu katastrofy své doby, jakou byla například Velká francouzská revoluce. Skotský Svobodný zednář a profesor přírodních věd John Robison začal roku 1798 vydávat Důkazy spiknutí proti všem náboženstvím a vládám v Evropě (Proofs of a Conspiracy Against all the Religions and Governments of Europe). Robison tvrdil, že prezentuje důkazy o konspiraci Iluminátů, kteří usilují o nahrazení všech světových náboženství humanismem a nastolení jedné světové vlády. V té době tedy byla poprvé zmíněna konspirační teorie o NWO (Nový Světový Řád).

Jezuité[editovat]

Logo Jezuitů

Tovaryšstvo Ježíšovo známí spíše pod názvem Jezuitský řád (Societas Iesu, zkr. SI nebo SJ, jezuitský řád) je jeden z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve. Založen byl sv. Ignácem z Loyoly roku 1534 a stal se jedním z nejvlivnějších řádů světa. Papež Klement XIV.. se zabýval zrušením jezuitů, dokument největšího významu byl napsán v listopadu roku 1772 a podepsán 21. července roku 1773 – bula, rušící jezuitský řád navždy a neodvolatelně, Dominus ac Redemptor Noste.

… Hnáni tak mnohými a tak důležitými faktory, a, jak doufáme, přijímajíce pomoc z přítomnosti a vnuknutí Ducha Svatého; nuceni, krom toho ještě, nevyhnutelností našeho úřadu, jež nám přísně zakazuje smír, trvání na vlastním názoru, a zajištěním míru a klidu v Křesťanské republice, a zbavujeme se jakékoliv překážky jež by tomu mohla zapříčinit potíže;majíce dále uváženo, že tak řečené Tovaryšstvo Ježíšovo nemůže déle nésti toto hojné ovoce, a tyto velké výhody, v pohledu z něhož bylo založeno, schváleno tolika našimi předchůdci, a obdařeno tolika rozsáhlými privilegii; toto, na druhou stranu, bylo velmi obtížné, ne-li přímo nemožné, že církev by mohla znovu nabýt onen jistý a trvalý mír, z něhož již zmíněné Tovaryšstvo žilo;v důsledku tohoto dokumentu, a odhodláni ze specifických důvodů, jež jsme zde uvedli, a tlačeni dalšími motivy, kteréžto moudrost a dobrá vláda církve určovala; díky znalostem, jež si vyhrazujeme pro sebe; srovnáváním s našim předchůdcem, a zvláště pro Řehoře X. na generálním koncilu v Lyonu; raději tedy. V tomto případu jsme se rozhodli nad osudem společenstva, řazeného mezi žebravé řády, obojí z jeho instituce a jeho privilegií; po zralé úvaze, učiníme, dle našeho jistého přesvědčení, ve vší plnosti našeho apoštolského stolce, zrušení a odstranění řečeného řádu: zbavujeme je jakýchkoliv aktivit, jejich domů, škol, kolegií, nemocnicí, území a, ve zkratce, jakýchkoliv dalších míst absolutně, v jakémkoliv království či provincii, v nichž mohou být umístěny: rušíme a anulujeme jejich statusy, zákony, zvyklosti, nařízení a ustavení; i ty, jež byly stvrzeny slibem a schváleny Svatým Stolcem či jinak (…)Ohlašujeme všem, jakémukoliv druhu autority; představenstvu, provinciálům, vizitářům a všem představeným tak řečeného Tovaryšstva, že jsou provždy odvoláni a zrušeni, ať již tyto autority byly jakéhokoliv druhu, stejně tak v záležitostech duchovních i světských (…)
Papež Klement XIV.., bula: Dominus ac Redemptor Noste

Potlačení jezuitského řádu ve Francii začalo na francouzské ostrovní kolonii Martinique, kde mělo Tovaryšstvo velké obchodní investice. Nezaměřovali se – a ani to neměli povoleno – na obchod za účelem zisku více, než ostatní řády, ale jejich velké plantáže v misiích zahrnovaly velké množství místních obyvatel, kteří pracovali za podmínek obvyklých v tropickém koloniálním zemědělství 18. století. To bylo dovoleno, zčásti proto, aby se pokryly náklady na misie, zčásti proto, aby domorodci nakonec nebyli nuceni pracovat v haciendách za ještě horších podmínek. Otec Antoine La Valette, představený misie na Matinique, řídil tyto plantáže s velkým úspěchem, a stejně jako světští vlastníci plantáží potřeboval půjčky peněz k expanzi nevyužitých zdrojů kolonie. Ale po vypuknutí sedmileté války s Británií byly ukořistěny jeho lodě, nesoucí zboží v ceně 2 000 000 livres a La Vallete nebyl schopen splácet obrovské sumy. Jeho věřitelé se obrátili na prokurátora řádu v Paříži a žádali zaplacení. Prokurátor však odmítl zodpovědnost za dluhy nezávislé misie, nabídl však vyjednávání o smíru. Věřitelé šli k soudu a roku 1760 byl vydán příkaz, aby Tovaryšstvo zaplatilo, a povolení k exekuci. Otcové se na radu svých právníků odvolali k parlamentu. To se ukázalo být zcela chybným krokem. Nejen proto, že parlament potvrdil rozhodnutí nižšího soudu, ale když se tato věc jednou dostala do jejich rukou, byli nepřátelé jezuitů odhodláni zasadit jim tvrdou ránu. Nepřátelé jakéhokoliv druhu se spojili. Jansenité byli početní mezi řadami ortodoxních, Sorbonna se připojila ke gallikanům, filosofům a encyklopedistům. Ludvík XV. byl slabý; jeho choť i děti stály na straně jezuitů; jeho přičinlivý první ministr, hrabě de Choiseul, a jeho hlavní milenka, markýza de Pompadour, které jezuitský zpovědník odmítl udělit rozhřešení, neboť žila s králem Francie ve smilstvu, byli pevně odhodlaní protivníci. Rozhodnost parlamentu smetla jakoukoliv opozici. Útok na jezuity byl započat Jansenistickým sympatizérem, Abbé Chauvelinem, 17. dubna 1762, který obžaloval představenstvo jezuitů, což bylo veřejně šetřeno a rozebíráno v nepřátelském tisku. Parlament zveřejnil jeho Extraits des assertions, složené z pasáží z teologických a kanonických spisů jezuitského řádu, v němž bylo uváděno, že jezuité učí bludy a zvrácenosti. 6. srpna roku 1762 bylo konečně zveřejněno odsouzení Tovaryšstva k zániku, avšak králova intervence přinesla osm měsíců prodlení; mezitím navrhl dvůr kompromis. Pokud se francouzští jezuité zřeknou příslušnosti k řádu a podřídí se francouzským kněžím tak, jako kněží Gallické církve, Koruna je stále bude chránit. Navzdory nebezpečí, jež nutně vyplývalo z odmítnutí, jezuité nesouhlasili. 1. dubna 1763 byly veškeré jejich školy uzavřeny a později, 9. března roku 1764, byli nuceni zříci se svých slibů pod pohrůžkou vyhnanství. Na konci listopadu téhož roku král podepsal edikt, rozpouštějící Tovaryšštsvo po celém svém území, i když byli stále chráněni některými provinčními parlamenty, například ve Franche-Comté, Alsace a Artois. Ale v hrubém nárysu ediktu chyběla klauzule prohlašující, že jezuité jsou špatní; a dopis Choiseilovi zakončil slovy: “Pokud přijmu rady ostatních pro klid své říše, pak ty musíš udělat změny, které jsem zamýšlel, nebo neučiním nic. Neříkám více, abych snad neřekl příliš mnoho.”

Avšak v nekatolických zemích, Rusku a Prusku, kde autorita papeže nebyla uznávána, byl tento příkaz ignorován. Centrum jezuitského školství se přesunulo z Antverp do Bruselu, kde pokračovali ve své činnosti až do roku 1788, kdy byla jejich činnost také zakázána.

Jakobíni[editovat]

Jakobíni bylo původně označení členů nejvlivnějšího politického klubu, vzniklého v době Velké francouzské revoluce. Název klubu je odvozen od místa jejich setkání, dominikánského kláštera Saint-Jacques (sv. Jakub) v Paříži. V obecném významu označuje výraz pro ty přívržence Francouzské revoluce uvnitř Francie, kteří se i po popravě krále hlásili k ideálům volnost, rovnost, bratrství a usilovali o republikánské uspořádání, i v případě, kdy nebyli členy žádné politické organizace.

Po svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. dne 5. května 1789, vzniklo po celé Francii, především však v Paříži takřka přes noc množství politických spolků. Když se 17. června vytvořilo Národní shromáždění a o tři dny později složilo přísahu, že se nerozejde, dokud se nepodaří sestavit ústavu (tzv. Přísaha v míčovně), tvořily ji nejprve kluby politického založení s rozdílnými názory.Původně byl klub 30. dubna 1789 založen jako Bretaňský klub. Ten ukončil svou aktivitu v srpnu 1789, jelikož se nepodařilo uskutečnit dohodu ohledně práva veta krále. Po říjnovém podnětu v Sieyès obnovil v prosinci téhož roku Claude-Christophe Gourdan klub pod jménem „Spolek přátel ústavy“. Jako místo pro svá shromáždění našli někdejší knihovnu Jakobínského kláštera v Paříži. V následujících měsících vzniklo po celé Francii množství Jakobínských klubů, ve kterých v měsících chaosu stále více nabývali převahy radikální demokraté do roku 1791 označovaní jako kordeliéři, mezi něž patřili Louis-Antoine-Léon de Saint-Just, Jean-Paul Marat a Georges Danton. Většina umírněných „feuillantů“, kteří usilovali o model konstituční monarchie, byli do léta 1791 z klubu vyloučeni.

Roku 1792 si proti vůli svých umírněnějších politických soupeřů, girondistů, vynutili proces proti králi. Pod vedením Maximiliena Robespierra zavedli od roku 1793 hrůzovládu, (franc. La Terreur, v tomto případě s velkým počátečním písmenem jako název), jež se vyznačoval hlavně masovými popravami politických protivníků, energickým a krvavým potlačováním kontrarevolučních hnutí v provinciích a řízeným hospodářstvím s maximálními cenami. Roku 1793 nechali jakobíni pod vlivem myšlenek Rousseaua schválit ústavu, jež posílila přímou demokracii, která zahrnovala závazné plnění státního cíle („veřejného blaha“), a sociální práva (právo na práci a na vzdělání). Tato ústava však nebyla schválena. Až do vítězného konce nad nepřáteli musel pokračovat Terreur, pravil Robespierre. Tím však jakobíni zrazovali vlastní ideál svobody, čímž docílili toho, že přibývalo vnitřních i vnějších nepřátel revoluce.Kvůli teroru ztráceli stále víc a více stoupenců. V létě 1794 k maximálním cenám přibyly i maximální mzdy, čímž se sympatie sansculotů k jakobínské politice také zmenšovaly. V červenci dosáhla revoluční armáda rozhodujícího vítězství u Fleurus. Donucovací opatření se nyní již nezdála nezbytně nutná. Popravou někdejších kumpánů však ztratil Robespierre podporu v Konventu. Dne 27. července 1794 byl Robespierre svržen a 28. července 1794 popraven. To znamenalo konec jakobínské diktatury a jejího teroru. 11. listopadu 1794 byl pařížský klub jakobínů uzavřen. I poté však stále muselo Direktorium počítat s jakobínskými vzpourami.

Ilumináti[editovat]

1. května 1776 jezuitským učedníkem Adamem Weishauptem byla založena tajná organizace známá jako Ilumináti v Bavorsku. Poté, co v roce 1776 došlo k založení této tajné společnosti, což je ironické, vzhledem k tomu, že ve stejném roce byla v Americe vydána svobodomyslná Dekladace nezávislosti, Ilumináti se prostřednictvím svých tajných spolupracovníků rozšířili po celé Evropě, aby se pokusili ovládnout již existující, tehdy obecně konzervativní zednářské lóže v hlavních evropských městech.

USA tedy zažívá období první ústavy (1776-1777-1781), první ústavou Spájených států byl tzv. Články Konfederace a trvalé unie (dále jen Články Konfederace). Tento dokument vstoupil v účinnost krátce po svém sepsání v letech 1776-1777, ačkoliv formálně byl ratifikován až roku 1781. Články poskytly právní rámec pro již pracující Kontinentální kongres. Kontinentální kongres sice mohl peníze tisknout ovšem tato improvizovaná měna se velmi brzy zhroutila a roztočila se inflace. Kontinentální kongres na základě Článku Konfederace požadoval platby od jednotlivých států, ovšem žádný z nich neplatil v plné výši. Například Georgie neplatila vůbec. Několik států platilo do federální pokladny částku rovnou úroku národního dluhu vůči jeho občanům, ale nic víc. Nikdo nevydával peníze, aby mohl být splácen úrok z dluhu vůči zahraničním vládám.


V roce 1784 byl údajně zakladatel iluminátů Weishaupt připraven dát to pohybu své plány pro Velkou Francouzkou revoluci, která nakonec propukla v roce 1789. v Červenci 1784 pověřil Zwacka, aby jejich plány sepsa do knižní formy. Tato kniha měla údajně obsahovat dějiny Iluminátů a mnoho jejich návrhů na expanzi a budoucí snažení. Kopie byla poslána po poslu jménem Jacob Lanzeov dalším členům iluminátů v Paříži a Slezku. Avšak kurýr byl podle jedné z verzí zasažen bleskem a podle jiné verze byl dostižen a zabit (zavražděn) a nalezené dokumenty podstrčeny. Tak či onak, úřady u něj našly ony dokumenty a ty odevzdala vládě a rozjelo se vyslýchání.

Dům Xaviera Zwacka, vládního právníka a jednoho z údajných nejprominentnějších vůdců řádu, jehož jméno bylo na Rennerově seznamu, který se nacházel v Landstultu (Bavorsko), byl v říjnu 1784 prohledán. Tajné prohledání policií objevilo další dokumenty, které byli zabaveny. Bylo objeveno mnoho knih, dokumentů, prací a korespondence, v četně 200 dopisů, které si Weishaupt vyměňoval se členy Areopagitu, jenž se měli týkat věcí nejvyššího utajení. Byl propuštěn ze zaměstnání.

Další vyšetřování bavorských úřadů vedlo k zákazu činnosti Weishaupta a jeho organizace. Karl Theodor se stal vládcem Bavorska, a byl stoupencem osvícenského absolutismu a v roce 1784 jeho vláda zakázala všechny tajné společnosti včetně Iluminátů a Svobodných zednářů. Kardinál Ratzinger (později papež Benedikt XVI.) prohlašuje v dokumentu při Svaté kongregaci pro nauku víry z 26. listopadu 1983, že „negativní postoj církve vůči zednářským spolkům nadále trvá, protože jejich principy byly vždy považovány za neslučitelné s naukou církve, proto členství v nich zůstává zakázáno. Věřící, který se hlásí k zednářskému spolku, se dopouští smrtelného hříchu a nedostane se mu svatého přijímání.“

Roku 1785 řád Iluminátů v New YorkCity založil lóži Columbia. Columbia je dobové poetické označení pro Spojené státy americké. Mezi členy byli guvernér DeWitt Clinton (1769-1828), Horace Greeley (1811-1872 (politik a redaktor New York Daily Tribune), Charles Dana a Clinton Roosevelt (1804-1898) (předek Franklina D. Roosevelta (1882-1945) ). Roosevelt napsal knihu s názvem Věda o vládě založená na přírodním zákonu, v níž napsal:

… Žádný spravedlivý Bůh, který spravedlivě řídí věci na zemi, neexistuje. Pokud nějaký Bůh existuje, je to zlomyslná a pomstychtivá bytost, která nás stvořila pro utrpení.
Clinton Roosevelt , kniha: Věda o vládě



Mezi tím v Bavorsku roku 1785 bylo získáno více informací z domů barona Bassusea hraběte Massenhausena. Mezi zkonfiskovanými dokumenty byly tabulky, které obsahovaly jejich tajné kódy a symboly, tajný kalendář, zeměpisné lokality, insignie, iniciační obřady, instrukce pro verbování nových členů, stanovy, částečný seznam členů a téměř 130 oficiálních pečetí Bavorské vlády, které byly používány k padělání státních listin. Právě tito informace vrhly na tajemný řád více světla a prozrazovali nebezpečí, jenž si vláda nejdříve neuvědomovala, ale nakonec vyhlásila mimořádný stav a začala se o problematiku ještě více zajímat.

V roce 1785 v Rakousku Joseph Haydn vstupuje do Vídeňského zednářského lóže. To bylo když ještě pracoval pro knížete Esterházyho. U jeho iniciace byl i jeho velký obdivovatel Wolfgang Amadeus Mozart, byl o půl roku služebně starší než Haydn, protože vstupoval v roce 1784 na podzim.

Roku 1786 byla založena lóže v Portsmouthu, Virginia, kde byl údajně členem Thomas Jefferson, jejž následovalo 14 dalších lidí z různých měst třinácti kolonií.

V září roku 1786 v USA, se v marylandském přístavu Annapolis setkali zastupitelé pěti států, aby prodiskutovali dodatky k Článkům Konfederace, které by zlepšily možnosti obchodu. USA v tomto období čelilo nedostatku financí.

Mezi tím v Bavorsku roku 1786 vláda posbírala všechny dosud nalezené dokumenty a vydala je v knize nazvané "Původní spisy řádu a sekty Iluminátů", které byly rozeslány všem vládám a korunovaným hlavám v Evropě, včetně Francie, aby je varovaly před hrozícím nebezpečím. Svět však reagoval rozpačitě, zveřejněné informace byli natolik neobvyklé a monstrózních gigantických rozměrů a důsledků, a proto mnozí považovaly aféru za smyšlenou, podvrženou a nepravdivou. Veřejnost znepokojili pouze málo, nevěnovala tomu příliš velkou pozornost. Mnohé státy předpokládali, že se ze strany Bavorska jedná o pouhou špionážní hru vůči ostatním státům Evropy.

14. května - 17. září 1787 došlo v USA k zasedání Filadelfského ústavního konventu, na němž byla vytvořena Ústava Spojených států amerických, ta stanovuje republikánské zřízení se třemi pilíři státní moci (moc zákonodárná, moc soudní, moc výkonná), představovanou dvoukomorovým Kongresem.

Poslední úder od Bavorské vlády přišel 16. srpna 1787, kdy Dalberg vydal svou finální proklamaci proti Iluminátům. Každý, kdo z údajných rekrutovaných členů byl shledán vinným, měl být popraven, ostatním měl být zkonfiskován majetek a měli být vyhoštěni. Zwack, který byl poslán do vyhnanství, hledal útočiště u dvora v Zwebruckenu, kde byl později dosazen na místo v knížectví Salm-Kyburg. Přispěl k hnutí Iluminátů v Holandsku. Později byl předvolán Dalbergem, protože se vláda snažila vypořádat s problémem uprchlíků, kteří by se mohli pokusit obnovit Řád. Zwak proto uprchl do Anglie. V tomtéž roce 1787 napsal svou obhajobu svého Iluminátského řádu pod názvem "Zdokonalý systém iluminátů", v této práci téže popsal ideálního kandidáta řádu.


Dne 19. července 1789 David Pappin, prezident Harvardské univerzity, vydal varování třídě absolventů, které se týkalo vlivu Iluminátů na americkou politiku a náboženství.

…Oklamaní lidé. Musíte pochopit, že zde existuje spiknutí ve prospěch despotismu a proti svobodě, ve prospěch neschopnosti proti talentu, ve prospěch neřesti proti ctnosti nebo nevědomosti proti světlu! Každý druh hříchu, který souží zemi, každá nedovařená myšlenka, každý zvrácený vynález se hodí do doktríny Iluminátů. Cílem je celosvětové panství.
Marquis de Luchet, esej: Sekta Iluminátů, leden 1789, Francie




Dne 15. listopadu 1790 byl v Bavorsku vydán další výnos proti členům Iluminátské organizace. Každý, o kom by se zjistilo, že byl aktivním členem, měl být zabit.

Alessandro de Cagliostro (1743-1795) (Alias: Giuseppe Balsamo) byl instruován, aby šel do Strasbourgu ve Francii, aby zde navázal první kontakty nutné pro podnícení Francouzské revoluce. Označil se jako Velmistr Sionského převorství (Prieure' de Sion). Věří se, že zajišťoval spojení mezi nimi a Ilumináty. V roce 1790 byl v Římě uvězněn za revoluční činnost.


V roce 1791 byl v Bavorsku sestaven seznam 91 jmen údajných členů. Byli pochytáni a posláni do vyhnanství. Toto pronásledování pokračovalo až do roku 1799, kdy Dalberg zemřel.


V dubnu 1793 Francie poslala do Ameriky nového velvyslance Edmonda Geneta, aby mohl vymáhat dluhy Ameriky vzniklé během Americké revoluce, aby peníze, takto získané, mohly být použity k financování války Francie s Anglií. Avšak skutečným důvodem pro jeho přítomnost zde bylo získat politickou přízeň pro Francii a rozšířit Iluminismus, což se mu podařilo založením "Demokratických klubů".Z důvodu hrozby od Iluminátů Washington a Adams se v Kongresu zasazovali za přijetí zákona proti cizincům a pobuřování, který byl "navržen na ochranu Spojených států proti rozsáhlému jakobínskému spiknutí, placeným agentům, kteří byli dokonce i na vysokých místech ve vládě."


Roku 1797 vydal abbé Augustin Barruel Paměti ukazující dějiny jakobínství. V tomto spisu vysvětluje velice jasnou konspirační teorii zahrnující Templáře, Rosikruciány, jakobíny a Ilumináty. Všem těmto dával za vinu katastrofy své doby, jakou byla například Velká francouzská revoluce.

Skotský Svobodný zednář a profesor přírodních věd John Robison začal roku 1798 vydávat Důkazy spiknutí proti všem náboženstvím a vládám v Evropě (Proofs of a Conspiracy Against all the Religions and Governments of Europe). Robison tvrdil, že prezentuje důkazy o konspiraci Iluminátů, kteří usilují o nahrazení všech světových náboženství humanismem a nastolení jedné světové vlády.

Aby skryli své údajné podvratné aktivity, začali se nejvyšší členové řádu maskovat jako humanisté a filantropové. Řád údajně infiltroval Londýnské lóže svobodných zednářů.

Počátek revoluce ve Francii[editovat]

Zadlužená Francie v 80. let 18. století začala uskutečňovat reformy pro povzbuzení výroby (zrušení vnitřního cla, některých poplatků zatěžujících výrobu). K hospodářským problémům se přidala i nepřízeň počasí, která byla zapříčiněna erupcí islandské sopky Laki v roce 1783. Během sopečné erupce se dostalo do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů vedoucí k poklesu teplot v Evropě po několik následujících let. Změna teploty a menší množství dopadajícího slunečního záření se projevila v neúrodě zemědělských plodin a následném strádání populace a prohloubení chudoby mezi lety 1787 a 1788. Po celé zemi byl nedostatek chleba a celá 1/5 národa postihl ostud žebráků. Katastrofální stav státních financí bylo možné řešit vypsáním nových daní, k čemuž bylo ale zapotřebí souhlasu všech tří stavů.

Ačkoliv státní dluh dosahoval závratných výšek, královský dvůr odmítl jakkoliv omezit své výdaje, i přes prozíravé rady královských bratrů nikdo nezrušil ani provokující úřad ministra zábavy. Polovina královského rozpočtu padla každoročně na splácení úroků z dluhů, další půjčky ale bankéři odmítli dvoru poskytnout. Francie tak byla nucena v roce 1788 vyhlásit bankrot vzhledem k ohromnému státnímu dluhu, který se zásluhou francouzské pomoci Američanům ve válce za nezávislost zdvojnásobil. Po 175 letech nechal Ludvík XVI. svolat na 1. května 1789 zástupce všech provincií, tzv. generální stavy, do Versailles, aby společně hledaly východisko k řešení finanční krize.

Na uspořádání francouzské společnosti se toho od středověku téměř nic výrazného nezměnilo. Obyvatelstvo bylo rozděleno do tří stavů.

  • První stav (duchovenstvo) - představovalo méně než 1% obyvatelstva, polovinu z nich tvořili mniši a řeholnice, druhou polovinu pak kněží. Katolická církev měla ve Francii velkou moc, dohlížela na většinu škol, vlastnila více než 1/10 veškeré půdy, dostávala navíc nemalé částky z rent, daní a poplatků. Mezi duchovními byly velké sociální rozdíly, zatímco příjmy vysokých církevních hodnostářů, arcibiskupů, biskupů a opatů, jejichž místa byla nejčastěji obsazována šlechtou, dosazovaly až 100 tisíc franků ročně, farář na venkově musel vystačit s 300 franky. Trvalými zdrojem příjmů církve byl církevní desátek.
  • Druhý stav (šlechta) - tvoří méně než 2% společnosti, disponoval mnoha výsadami, mezi které patřilo např. právo nosit zbraň, právo lovu, byly jim vyhrazeny dobře placené vysoké dvorní úřady a důstojnické hodnosti v armádě. Podnikání na rozdíl od anglické šlechty považovali francouzští šlechtici za nedůstojné pro urozeného člověka.
  • Třetí stav (buržoazie) - bankéři, bohatí obchodníci, rejdaři velkých přístavů, majitelé manufaktur a inteligence, vzhledem ke svému neurozenému původu však neměli příslušníci tohoto stavu možnost podílet se jakkoli na správě státu a kontrolovat stále rostoucí státní výdaje. Zásadní roli sehrála ve třetím stavu zastoupená z řad inteligence, tedy právníci, lékaři, vědci a umělci, z nichž pocházeli přední osvícenští myslitelé a vůdčí mluvčí třetího stavu.



5. května roku 1789 přijal Ludvík XVI. ve Versailles 1140 poslanců z celé Francie. Šlechta vyslala 270 zástupců, duchovní 290 a třetí stav reprezentovalo 580 poslanců. Všichni sledovali své vlastní cíle: šlechta a duchovenstvo se odmítali vzdát svých výsad a platit daně, buržoazie chtěla získat právo podílet se na politické moci, a proto hned na počátku odmítla králův požadavek, aby se ve Versailles jednalo pouze o finančních otázkách. Podle tradice měly generální stavy zasedat ve třech oddělených sborech, z nichž každý měl mít jeden hlas, takže třetí stav mohl být i přes svou početní převahu snadno přehlasován (1. a 2. stav proti 3. stavu, tedy poměr 2:1). Zástupci třetího stavu se proto snažili prosadit hlasování nikoli podle stavů, ale požadovali hlasování podle počtu hlasů, neboť zastupovali 97% obyvatelstva země. Zástupci 3. stavu proto hned na začátku prosadili i přes královy protesty společné hlasování všech tří stavů a 17. června 1789 se prohlásily za Národní shromáždění, které je jako jediné oprávněné jednat za celý národ. Přísahali, že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Suverenitu krále tak nahradila svrchovanost lidu. Váhavý Ludvík XVI. rezignoval a existenci Národního shromáždění uznal.

Takto vzniklá opozice se zprvu domnívala, že dosáhne svých požadavků pokojným postupem, dohodou s králem a zavedením konstituční monarchie ve Francii. Národní shromáždění se dokonce přejmenovalo 9. července 1789 na Ústavodárné shromáždění. Ludvík XVI. se však rozhodl pod vlivem svého okolí toto shromáždění rozehnat armádou. O připravovaném útoku proti Ústavodárnému shromáždění se však dozvěděli Pařížané a povstali na jeho obranu. Čestně ráno 14. července 1789 vnikly do Invalidovny (královské zbrojnice), kde se zmocnili více než 28 000 mušket a 5 děl. Většina munice a střelného prachu však byla uschována v Bastile. Ohromnou pevnost s osmi válcovitými věžemi, 30 metrů vysokými hradbami, obklopenou vodními příkopy, hájilo 80 válečných invalidů a 30 švýcarských gardistů. Právě švýcarskou gardu povolal král, aby hájily Paříž před případnými vzbouřenci. Cizí armádou chtěl zajistit, aby se v případě vzniku konfliktu nepřidali k povstalcům. Tato strategie se používá do dnes. Nakonec povstalci ovládli pařížskou radnici a zaútočili 14. července 1789 na obávané královské vězení Bastilu a dobyli ji. Pád symbolu nenáviděného režimu se stal počátkem Velké francouzské revoluce.

Zpráva o dobytí Bastily přinutila krále odvolat vojsko a s výsledky povstání souhlasit. Ve městech začalo vznikat organizované revoluční vojsko, tzv. národní garda, jako záruka pořádku i protiváha žoldnéřů královské armády. V čele pařížské národní gardy stanul populární generál La Fayette [lafajet], hrdina bojů severoamerických osadníků za nezávislost USA. Ten byl do té doby věrný spíše králi, avšak už dříve sympatizoval s povstaleckou náladou. Protože do té doby neměl ve stavech politickou podporu, tak se na venek neprojevoval. Měl ve stavech jednoho politického přítele, ale oba věděli že ve dvou toho mnoho neodhlasují.

Stoupenci revoluce se začali zdobit trikolórou. Revoluce se z Paříže přenesla i na venkov, kde poddaní odmítali poslušnost vrchnosti i odvádění dávek. Na řadě míst obraceli rolníci své zbraně proti šlechtě, docházelo k přepadání a plenění zámků či vrchnostenských kanceláří, kde se archivovaly záznamy o povinnostech poddaných. Hladoví lidé taktéž začali zavrhovat myšlenku platit církvi jejich desátky. Privilegované stavy, tedy první a druhý stav začali revolucionáři a obyčejný lid jednoznačně nenávidět a opovrhovat.

Ústavodárné shromáždění se v reakci na to rozhodlo odstranit hlavní příčinu selských bouří a 4. srpna 1789 zrušilo všechna šlechtická privilegia, majetková i daňová i osobní závislost poddaných na vrchnosti a uzákonilo rovnost všech občanů před zákonem. Během srpna Ústavodárné shromáždění dále zrušilo i církevní desátky, cechy, či celní poplatky. Začal se postupně naplňovat program třetího stavu. Nejvýznamnějším dokumentem přijatým v této době byla Deklarace práv člověka a občana, která vyhlásila svobodu projevu a náboženského vyznání, přičemž svobody byla definována jako "právo dělat cokoliv, co jinému neškodí". Deklarace označila lid za jediný zdroj moci v zemi, byla vyhlášena rovnost občanů před zákonem (obviněný nesmí být odsouzen, dokud mu nebyla prokázána vina; každý odsouzený má právo se hájit nebo být hájen právníkem) i nedotknutelnost soukromého vlastnictví (což jistě vyhovovalo i obchodníkům a bankéřům, byly položeny další základy pro vymahatelnosti pohledávky).

Ludvík XVI. se zdráhal usnesení Ústavodárného shromáždění podepsat a povolal do Versailles několik věrných pluků, jenž králi projevovali a provolávali slávu. Radikální povstalci vzbouřili pařížský lid. V říjnu 1789 přitáhl ozbrojený dav pařížských žen doprovázených národními gardisty do Versailles a donutil krále podepsat srpnové zákony. Král se musel přestěhovat spolu s rodinou a celým dvorem do Paříže (do paláce v Tuileriích). K zařízení tohoto kroku pověřilo Ústavodárné shromáždění generála La Fayette, ten trochu neochotně (bylo mu krále líto) nakonec vše provedl. Do hlavního města se krátce na to přesunulo i Ústavodárné shromáždění. Králův podpis na dekretech, které rušily starý režim, avšak na špatné hospodářské situaci v zemi to nezměnilo nic. Potravin bylo málo a oběživa v oběhu také. Ceny potravin neustále stoupaly a byli obtížně dostupné.

Revoluce 1789-1799[editovat]

Na počátku roku 1789 se Francouzský národ nacházel v hlubokých finančních potížích, byli zde tíživé dluhy a vážný deficit. Ohromná reforma podniknuta v tomto období, ačkoliv přinesla trvalé požehnání politické, byla dočasným zlem pro finance. Existovala tu všeobecná ztráta důvěry v obchodních kruzích; kapitál prokázal svou příslovečnou plachost a stáhl se do ústraní, nakolik to jen bylo možné; země se nacházela ve stagnaci. Státnická opatření opatrný dohled a moudrá správa by bezpochyby dříve či později vedly k obnově důvěry, návratu kapitálu a znovuobnovení obchodu; to by si ale vyžadovalo trpělivost a sebezapření, která jsou v lidských vlastnostech nejvzácnějším produktem politické moudrosti. Jen málo národů je schopných těchto ctností, a Francouzi mezi nimi tenkráte nepatřili. Hladoví revolucionáři se stále více a více posíleni svou silou a politickým úspěchem, uchylovali častěji a častěji k plamenným řečem a k demagogii. Revoluce nyní hledala cestu, jak naplnit své žaludky. Existuje všeobecné hledání nějaké zkratky vedoucí k prosperitě (lidé mají tendenci hledat rychlá a jednoduchá řešení), tak se zrodil i nápad, že země potřebuje více oběživa, což následně vyvolalo volání po dalším zavedení papírových peněz.

Velká reklamní kampaň[editovat]

Ministrem financí byl v té době Necker. Jeho schopnosti finančníka byly uznávány mezi bankéři po celé Evropě, ale měl i něco navíc a to smysl pro vlastenectví a osobní morální integritu. Obtíže, před kterými stál, byly obrovské, ale on pevně usiloval o to, aby Francie zůstala v peněžních záležitostech věrná těm principům, které obecná zkušenost dnešní doby shledala bíti jedinou cestou k národnímu zabezpečení. Jak obtíže vzrůstaly, Národní shromáždění se od něj odvrátilo a brzy se mezi jeho členy objevil staronový nápad na zavedení papírových peněz. Řečníci na veřejných shromážděních, v klubech a v Národním shromáždění chválili tento všelék jako způsob, kterak si zajistit zdroje bez placení úroku.

Poznámka: Lze tedy z té doby vypozorovat masivní reklamní kampaň vychvalující papírové peníze jako všelék na neduhy ekonomiky, myšlenka se šířila i mezi lidmi podobně jako u virového marketingu. Nejen odborníci, ale najednou i obyčejní lidé šířili tuto myšlenku.

Novináři se tohoto nápadu chytili a zobrazovali jeho nádheru, a mezi nimi obzvláště Marat, který ve svých novinách "Přítel lidu" útočil proti Neckerovi a popisoval ho jako darebáka, snažícího se obohatit z veřejných peněz. Proti této tendenci vydávat nesměnitelné papírové peníze Necker zápasil jak nejlépe dovedl. Dobře věděl, k čemu to vždy vede, i kdyby to bylo obklopeno těmi nejlepšími zárukami.

Poznámka: Necker nebyl hlupák, dobře věděl, kam touha po papírových peněz může vést. Přímo předpokládal problémy už z principu a povahy papírových peněz.

Mezi těmi kdo bojovali po jeho boku (po boku Neckera), byl Bargasse, poslanec za Lyon, jehož pamflety proti vydávání papírových peněz měly širší vliv. Kdokoliv, kdo by dnes četl tato proroctví zkázy, kterou přinese papírová měna, by jistě připisoval jejich autorovi zázračnou předvídavost, kterou přinese papírová měna, ačkoliv je jasné, že jejich prorocká síla pramení jednoduše ze znalostí přirozených zákonů, jak je odhaluje historie. Tato tendence k papírovým penězům se ovšem stala natolik silnou, že se objevila snaha vzdorovat ji kompromisem. A na přelomu let 1789 - 1790 se v národním shromáždění začalo diskutovat o vydání papírových peněz krytých pozemkovým majetkem Církve, který měl být za tímto účelem zkonfiskován.

Poznámka: Klesala nejen podpora veřejnosti vůči monarchii ale také vůči zkorumpované církvi. Lidé byli až příliš chudí, než aby věřili obézním pánbíčkářům. Lidé si více než, kdy předtím všímali, že církev jim kromě útěchy nic jiného nedá a nenaplní žaludky potřebných. Vliv církve tak klesl na enormně nízkou úroveň.

Mělo se ovšem postupovat opatrně (při vydávání papírových peněz); vydané peníze měly mít z větší části denominace znějící na 1 000, 300 a 200 livres , tedy příliš vysoké, než aby byly užívány v běžných transakcích, ale v příhodné formě pro nakupování Církevní půdy; mimoto měly nést úrok, a to mělo jejich držitele přimět k jejich hromadění. Shromáždění (Národní Shromáždění) tudíž zarazilo vydávání menších denominací.

Vzpomínky na zkázu (systém Jona Law), jakou přineslo nadměrné vydávání malých peněz v dřívějších dobách, byly dosud živé. Přesto však názor směrem k lidové měně pro obecné užívání stále sílil. Finanční výbor Národního Shromáždění podal zprávu, že "lid požaduje nové oběživo"; že "oběh papírových peněz je nejlepší možností"; že "je nejsvobodnější protože odpovídá vůli lidu"; že "připoutá zájmy občanů k veřejnému blahu".

Poznámka: Lid požadoval nové oběživo, není divu, když měla myšlenka takovou masivní reklamu, hovořilo se o nových papírových penězích všude možně, a tak se z neustále opakované fráze stala pravda (často opakovaná lež se stane pravdou). Protože obyčejný lid hladověl, rozhodně jim nevadila myšlenka sebrat církvi majetek. Jednoznačně toužili po pomstě těm, kteří je utlačovali a žili si na vysoké noze a pouze rozhazovali penězi a užívali si života v bohatství. Lid toužil po blahobytu a věřil řečem o papírových penězích. Zavedení pak bylo jen otázkou populistického kroku.

Zpráva apelovala na patriotismus Francouzského lidu takovým způsobem: "Ukažme Evropě, že rozumíme svým vlastním zdrojům; vydejme se okamžitě po široké cestě k našemu osvobození, místo abychom se vlekli po mučivé a obskurní cestě dílčích půjček.

Poznámka: Zpráva je ukázkou manipulace. Snaží se využívat emocí národní hrdosti.

Zpráva končí doporučením vydat papírové peníze v celkovém množství maximálně 400 000 000 livres a námitky proti větším denominacím byly vypuštěny ze zřetele.

Poznámka: Tohle je velmi pozoruhodné, protože vysoké hodnoty bankovek znamenají obtížnou dostupnost použitelnosti pro normální chudé lidi.

Typická byla pro debatu v jejich rozličných fázích prohlášení pana Marineaua. Ten se hlasitě a dlouho hlásil k papírovým penězům a jeho jedinou obavou bylo, že jich Výbor vydá málo; prohlašoval, že obchod stagnuje a to pouze díky nedostatku oběživa; že papírové peníze by měly být zákonným platidlem; že Shromáždění by se mělo povznést nad předsudky, které způsobilo selhání papírových peněz Johna Lawa před několika desetiletími. Jako každý obhájce nesměnitelných papírových peněz tehdy i dnes, si mysleli, že přirozené zákony se změnily od dob předchozí katastrofální emise. Říkal: "Papírové peníze jsou nebezpečné jenom v despotismu; podporují korupci; ale v národě vládnoucím ústavní formou, který se nám postará o jejich emisi, který sám určí jejich množství a použití, takové nebezpečí již nehrozí.". Poukazoval na to, že peníze Johna Lawa nejprve obnovily prosperitu, ale že naštěstí a zkáza, kterou způsobily, vzešla z jejich pozdější nadměrné emise, a že taková nadměrná emise je možná pouze v despotismu.

Pan de la Rochefoucauld vyslovil svůj názor, že nové papírové peníze "asignáty vyženou kov ven z truhlic, kde je nyní hromaděn a zadržován. Na druhé straně Cazelés a Maury dokazovali, že výsledek může být katastrofální. Nikdy v minulosti pravděpodobně nedošlo politické a ekonomické proroctví přesnějšího naplnění ve všech aspektech, jako děsivý obraz vykreslovaný v Cazelésových proslovech v této debatě. Přesto byla tendence k papírovým penězům silnější a silnější; Petion předvedl brilantní řečnický výkon ve prospěch zprávy a Neckerův vliv se postupně snižoval.

Silný politický argument byl přidán k argumentům finančním. Národní shromáždění bylo odhodláno zkonfiskovat rozsáhlý majetek Francouzské církve, trpělivě akumulovaný od 15. stol. Existoval okázalý pozemkový majetek na venkově, biskupské paláce a klášterní budovy ve městech; dohromady něco mezi 1/4 a 1/3 veškerého nemovitého majetku ve Francii, a o celkové odhadované hodnotě alespoň 2 miliardy livres . Několika rozsáhlými údery se to vše stalo národním majetkem. Očividně si žádná vláda niky nezajistila solidnější základnu pro jasnou finanční budoucnost.

Existovaly dva důvody, proč si Francouzští státníci přáli rychle rozprodat tuto půdu. Zaprvé finanční důvod, tedy získat peníze na splácení dluhů. Za druhé politický důvod, tedy distribuovat tyto pozemky mezi střední třídu a tak ji připoutat k Revoluci a k vládě, která ji tento majetek dala. Bylo tedy naléháno na vydání 400 milionů v papíru (nikoliv ve formě úroku nesoucích dluhopisů, jak zněl dřívější návrh, ale ve formě bankovek jak velkých tak malých denominací), což by dalo vládě prostředek, kterým by okamžitě mohla platit a ulehčit si z nezbytných národních potřeb; že potí, co se tyto papírové peníze dostanou do oběhu, budou stimulací pro obchod; že dají velkým i malým kapitalistům prostředek ke koupi církevních nemovitostí, a že tímto způsobem bude národ moci platit své dluhy a také získá fond, z něhož bude moci financovat své další potřeby. Nikdy nebyla teorie svůdnější jak pro finančníky, tak pro státníky. Bylo by velkou chybou si myslet, že francouzští státníci či francouzský lid si nebyli vědomi nebezpečí číhajícím v emisi nesměnitelných papírových peněz: Bez ohledu na to, jak schopně byla předváděna jejich světlá stránka, rozumní lidé ve Francii si pamatovali i tu temnou. Ze zkušeností učiněné před 70 lety věděli velmi dobře o obtížích a nebezpečích měny, která není pevně ukotvena a kontrolována. Poučili se, jak snadné je ji emitovat; jak těžké je zabránit nadměrné emisi; jak svůdná cesta vede k pohlcení majetku lidí pracujících a málo majetných; jak těžce dopadá na ty s fixním příjmem, výplatou či mzdou; jak dává vzniknout na troskách prosperity všech lidí s hubeným jměním třídě zhýralých spekulantů; jak nejprve stimuluje nadprodukci a poté zanechá veškerý průmysl ochablý; jak ničí spořivost a nechává rozvinout politickou a společenskou nemravnost.

Z těží by se ve Francii našel člověk, který by nezaslechl kletbu na adresu těch, kdo emisí papíru způsobili jednu z nejhroznějších katastrof, jaké Francie do té doby zažila. Nebyl to pokus o teatrální představení, ale přirozený motiv, co vedlo rozumného státníka k tomu, aby během debaty zdvihl kus těchto starých papírových peněz a prohlásil, že je nasáklý krví a slzami jejich otců. A bylo by také chybou se domnívat, že Národní shromáždění, které diskutovalo o této záležitosti, bylo složeno pouze z divokých revolucionářů; takový závěr by byl velmi vzdálen faktům. Jakýkoliv mohl být charakter mužů, kteří vládli Francii poté, žádný rozumný student historie nemůže popřít, navzdory všem argumentům a úšklebkům reakčních státníků a historiků, že se v dějinách sešlo jen málo tak jasnozřivých zákonodárných orgánů, jako bylo první francouzské ústavodárné shromáždění. Byli v něm muži jako Sieyès, Bailly, Necker, Mirabeau, Talleyrand, Du Pont de Nemours a množství dalších, kteří v rozličných vědních odvětvích a v politickém světě již prokázali, a také poté měli prokázat, že patří mezi nejsilnější a nejchytřejší muže, které kdy Evropa viděla.

Ale směřování k papírovým penězům se stalo neodolatelným. Bylo neustále a s velkou silou naléháno na to, že pokud nějaký národ může papírové peníze bezpečně vydávat, tak Francie je nyní tím národem; že se plně poučila ze zkušenosti s Johnem Lawem; že má nyní ústavní vládu kontrolovanou osvíceným a vlasteneckým lidem – ne, jako tomu bylo ve dnech absolutní monarchie, kontrolovanou politickými dobrodruhy; že je nyní schopná zajistit každou livre papírových peněz fiktivní zástavou na pozemkový majetek o daleko vyšší hodnotě, než kolik bude vydáno peněz; že v čele s muži jako Bailly, Mirabeau a Necker se nemohou stát finanční omyly a zločiny, jaké Francie utrpěla za Johna Lawa, regenta vévody Orleánského a kardinála Duboise.

Tisk papírových peněz ( Asignát )[editovat]

1790, 50 livress-(Assignat)
1790, 500 livres-1790-(Asignát)
17.dubna 1790, 200 livres-(Asignát)
29. září 1790, 2000 livres-(Asignát)
29. září 1790, 100 livres-(Asignát)

Řečnické umění převládlo nad vědou a zkušeností. V dubnu 1790 byl vydán finanční dekret nařizující emitovat 400 milionů livres v papírových penězích, zajištěných zkonfiskovaným církevním majetkem. Debaty o tomto prvním dekretu a zákonu, jenž ho uváděl v platnost, byly nesmírně zajímavé; prominentními debatéry byli Necker, Du Pont de Nemours, Maury, Cazalès, Petion, Bailly a mnoho dalších. Diskuse to byla naprosto znamenitá; žádný člověk, který by si dal dnes práci si jí v „Moniteuru“ pročíst, by se jistě nemohl zbavit dojmu, že rozliční moderní historikové se dopustili křiklavé nespravedlnosti na těchto mužích, kteří se odvážili postavit se mezi Francii a její zkázu. Tato suma – čtyři sta milionů, tak ohromná ve své době – byla emitována v asignátech, což byly bankovky zajištěné příslibem produktivních nemovitostí a nesoucí svému držiteli úrok tří procent. Žádná nesměnitelná měna neměla vědečtější a praktičtější záruku své tvrdosti a své patřičné funkce ve veřejných financích. Na jedné straně se opírala o to, co je všeobecně pokládáno za to nejpraktičtější zajištění – zástavu na produktivní nemovitost o daleko vyšší hodnotě. Na druhou stranu, jelikož byla úročena, zdálo se to jako pádná záruka toho, že bude stažena z oběhu, jakmile se stane nadbytečnou.

Tak rychle, jak to jen bylo možné, byly bankovky uváděny do oběhu. Oproti těm emitovaným v době Johna Lawa, byly vyryty v uměleckém stylu. Aby podnítily loajalitu, byl doprostřed umístěn portrét krále; aby pozvedly veřejného ducha, obklopovaly ho vlastenecké nápisy a emblémy; aby stimulovaly veřejnou chtivost, byla na nich natištěna velikost úroku, který svému držiteli přinesou každý den; a to vše bylo umně ozdobeno pečetěmi a podpisy ukazujícími, že každý kus je pečlivě registrován a kontrolován. Aby korunovalo svoje dílo a vysvětlilo výhody nové měny, rozhodlo Národní shromáždění vydat provolání k francouzskému lidu. V tomto provolání se mluví o tom, jak byl národ „tímto velkolepým opatřením zbaven veškeré nejistoty a veškerého zla úvěrového systému“. Předvídá se, že tato emise „přinese veřejné pokladně, obchodu a všem průmyslovým odvětvím sílu, hojnost a prosperitu“. Je vhodné si připomenout některé z argumentů v tomto provolání: „Papírové peníze jsou bez vnitřní hodnoty bezcenné, pokud nepředstavují nějaký zvláštní majetek. Pokud by nepředstavovaly nějaký zvláštní majetek je nepřijatelné, aby v obchodě konkurovaly kovové měně, která má skutečnou hodnotu nezávislou na veřejném jednání; tudíž papírové peníze, které mají za svůj základ pouze veřejnou autoritu, vždy způsobily zkázu; to byl důvod, proč bankovky vydané Johnem Lawem v roce 1720 způsobily hrozné zlo a zanechaly pouze děsivé vzpomínky. Národní shromáždění Vás nechce vystavit stejnému zlu, a proto Vám dalo tyto nové papírové peníze s hodnotou odvozenou nejen od národní autority, ale od hodnoty skutečné a neměnné, hodnoty, která jim umožní úspěšně obstát v konkurenci proti samotným drahým kovům“. Závěrečná deklarace je asi nejzajímavější: „Tyto asignáty nesoucí úrok budou brzy považovány za lepší, než jsou mince, které jsou dnes hromaděné, a tak je vtáhnou opět zpátky do oběhu“. Krále také přiměli, aby vydal prohlášení doporučující, aby lidé přijímali nové peníze bez námitek. To vše způsobilo velikou radost. Mezi jinými pan Sarot napsal otevřený dopis vydavateli žurnálu Národního shromáždění, který byl pak šířen po Francii. Pan Sarot vyjadřoval svou víru v prosperitu a slávu, které tato emise papíru přinese jeho zemi. Pouze jedna věc ho zlobí a to pamflet pana Bergasse proti asignátům; tudíž je po dlouhém argumentování a protestech připraven podat konečný důkaz své důvěry v papírové peníze a své skepse vůči předpovědím pana Bergasse a dalších. Pan Sarot slavnostně pokládá svůj dům, zahradu a nábytek na oltář vlasti a nabízí je k prodeji pouze za papírové peníze. Samozřejmě byli také odpůrci a to hlavně mezi duchovenstvem, které přirozeně odporovalo konfiskaci církevního majetku. Rozliční kněží pronášeli proslovy plné lítosti a závažných argumentů proti navrhovanému vydání papíru a zachovalo se jedno kázání, v němž se hrozí všem osobám přijímajícím nové peníze věčným zatracením. Ale velká většina francouzského lidu, která trpěla pod církevním útlakem tak dlouho, to brala jako mrskání ryby chycené na háčku a užívala si to jako zábavu.

První výsledky emise byly očividně takové, jak je optimisté očekávali: státní pokladna dostala mohutnou vzpruhu; část veřejných dluhů byla splacena; věřitelé byli povzbuzeni; úvěry se obnovovaly; běžné vládní výdaje byly uspokojeny a značná část peněz se tak dostala mezi lidi, obchod vzrostl a všechny obtíže se zdály být překonány. Neckerovy obavy, předpovědi Mauryho a Cazalèse se zdály naprosto pochybené. A je samozřejmě docela možné, že kdyby zůstalo jen u této jediné emise, jen málo finančního zla, které se později objevilo, by bylo pociťováno s takovou závažností; čtyři sta milionů vydaných papírových peněz by jednoduše vytlačilo z funkce stejné množství kovu. Brzy se však objevil další následek: doba se opět zhoršila; na konci září 1790, pět měsíců po první emisi čtyř set milionů, vláda již všechno utratila a byla opět v krizi.

Nově objevená léčba přirozeně vytanula v myslích lidí. Po celé zemi se ozývalo volání po další emisi papíru; rozumní lidé si začali připomínat, co jim vyprávěli jejich otcové o svůdné cestě emitování papírových peněz v době Johna Lawa a také proroctví, která zazněla v debatě před první emisí asignátů o šest měsíců dříve. V té době odpůrci papíru předvídali, že jakmile bude nastoupena cesta inflace, národ nebude moci být zdrženlivý a bude následovat více emisí. Podporovatelé první emise tvrdili, že je to pomluva; lid má nyní kontrolu a může zastavit tyto emise kdykoliv si bude přát. Množství názorů v Národním shromáždění bylo tudíž chaotických: několik snílků mluvilo hlasitě a přímo ve prospěch papírových peněz; mnoho povrchních a lehkomyslných inklinovalo k tomu se podvolit; rozumnější byli odhodláni čelit tomuto proudu.

Existoval jeden muž, který mohl ustát tento tlak: Mirabeau. Byl populárním idolem – velký řečník Národního shromáždění a o mnoho více – byl schopen provést národ skrze některá z nejhorších nebezpečí s neohrožeností téměř božskou; v rozličných konfliktech neukazoval jen řečnickou neohroženost, ale také úžasnou předvídavost. O jeho skutečném názoru na nesměnitelné peníze nemůže být pochyb. Bylo to mínění, které zastával každý opravdový státník před ním a po něm – v jeho zemi, v Anglii, v Americe, v každém moderním civilizovaném národě. V dopise Cerutti, napsaném v lednu 1789, píše o papírových penězích jako o „semeništi tyranie, korupce a klamu; skutečné mravní zkáze autority v deliriu“. V jedné ze svých prvních řečí v Národním shromáždění, když Anson pokradmu navrhl toto téma, nazval takové peníze „půjčkou ozbrojenému banditovi“ a řekl: „samotné slovo papírové peníze by mělo být jednou provždy vykázáno z našeho jazyka“. V soukromých dopisech psaných v této době ukazuje, že si byl plně vědom nebezpečí inflace. Podlehl však tlaku: částečně proto, že považoval za důležité rychle rozprodat vládní půdu lidem a umožnit tak vznik třídy drobných vlastníků půdy, kteří by byli svázáni s vládou, jež jim dala jejich vlastnický titul; částečně bezpochyby z lásky k okamžitému než vzdálenějšímu aplausu; a částečně kvůli vágní naději, že onen přísný a neúprosný zákon financí, který tvrdě trestal každou vládu emitující nesměnitelné peníze v jiných zemích a jiných dobách, by mohl nějakým způsobem Francii v této době ušetřit.

Toto téma bylo předneseno v Montesquieově zprávě ze dne 27. září 1790. Tato zpráva se s evidentní nechutí přiklonila k další emisi papíru. Pokračovala tvrzením, že původní emise čtyř set milionů se ukázala být úspěchem; že asignáty jsou ekonomické, ačkoliv je v nich jisté riziko; a jako vrchol přišlo prohlášení: „Musíme zachránit zemi“. Při představení této zprávy Mirabeau pronesl jeden ze svých nejsilnějších proslovů. Přiznal, že se od počátku obával vydávání asignátů, nyní si však troufá je podpořit; zkušenost prý ukázala, že emise papírových peněz je velice užitečná; zpráva dokazuje, že první emise asignátů byla úspěchem; veřejné rozpočty byly zbaveny tlaku věřitelů; krach byl odvrácen a důvěra obnovena. Poté argumentoval, že mezi dnešními papírovými penězi a penězi Johna Lawa je podstatný rozdíl; francouzský národ se stal osvíceným a „podvodný klam již nemůže zmýlit vlastence a lidi při smyslech v těchto záležitostech“. Poté pokračoval: „Musíme dokončit, co jsme započali“, a vyhlásil, že musí dojít ještě k jedné velké emisi papírových peněz, zaručené národními pozemky a dobrou vůlí francouzského lidu. Aby dokázal praktičnost systému, mluvil o tom, že jakmile se stanou papírové peníze příliš hojnými, budou rychle pohlceny nákupy národní půdy; a učinil pozoruhodné srovnání mezi tímto samoregulačním systémem a vodou dopadajícím na zem, plynoucí v řekách do moře, vyzvednutou do oblak a opět dopadající na zem jako zúrodňující déšť. Předvídal, že členové Národního shromáždění budou ohromeni úspěchem papírových peněz, a že jich nikdy nebude příliš mnoho. Jeho teorie rostla, čím více o ní hovořil, jak je to u teorií papírových peněz běžné. Ke konci proslovu, ve vodopádu výmluvnosti, navrhl, aby asignáty byly vytištěny v množství dostatečném na splacení celého národního dluhu, a aby veškerá národní půda byla okamžitě připravena k prodeji. Takto se navrátí prosperita a všechny třídy shledají tuto dodatečnou emisi papírových peněz pravým požehnáním.

Tento proslov byl často přerušován bouřlivými ovacemi; bylo jednomyslně schváleno, aby byl vytištěn a jeho kopie šířeny po celé Francii. Jeho impuls přetrval během celé následné diskuse; Gouy povstal a navrhl likvidaci národního dluhu 2,4 miliardy „během jediné velkolepé, jednoduché a skvělé operace“. Tato operace měla spočívat ve vydání 2,4 miliardy v papírových penězích, které se měly stát zákonným platidlem, a měl být vydán zákon zakazující přijímat kov při nákupu národní půdy. Jeho demagogie ohromně rozkvétala. Navrhoval vydat apel k lidu, který, podle jeho vyjádření, „by měl sám schválit zákon v takto důležité věci“. Noviny z tohoto období, při popisu jeho proslovu, připojily tuto příznačnou poznámku: „Tato řeč byla odměněna hlasitým potleskem“. Odpověděl mu Brillat-Savarin. Upozorňoval na pokles hodnoty asignátů, který se již projevil. Snažil se dokázat Národnímu shromáždění, že přirozené zákony fungují stejně neúprosně ve Francii jako kdekoliv jinde; předvídal, že po nové emisi přijde pokles hodnoty asignátů o třicet procent. Je příznačné, že muž, který se tak odvážně postavil proti proudu nerozumu, zůstal světu znám jen díky své pověsti nejbrilantnějšího kuchaře, který kdy žil! Po něm mluvil Abbe Goutes, který prohlásil, což se může zdát groteskní těm, kteří znají dějiny nesměnitelné papírové měny v jakékoliv zemi, že nová emise papírových peněz „nám dodá oběživo, které uchrání morálku veřejnosti proti korupci“.


Do této debaty přinesli Neckerovu zprávu. Necker samozřejmě nebyl velkým státníkem, kterého Francie zvláště v této době potřebovala. Nerozpoznal fakt, že národ vstupuje do velké revoluce, ale viděl, že existují jisté základní finanční principy, kterých se musí držet. Velmi vážně se tudíž pokoušel odvrátit Národní shromáždění od navrhovaných opatření; poukazoval na jiné metody, kterými by se dalo dosáhnout požadovaných výsledků, a předvídal velikou zkázu. Ale události se již valily příliš rychle. Jediným výsledkem bylo, že Necker byl odvržen jakožto muž patřící minulosti; zaslal svou rezignaci a navždy opustil Francii. Demagogové se radovali z tohoto odchodu a jejich chór se nese novinami oné doby. Žádná slova nemohou dostatečně vyjádřit jejich opovržení člověkem, který nebyl schopen vidět výhody v naplnění státní pokladny pomocí tiskařského lisu. Marat, Hébert, Camille Desmoulins a celá masa demagogů, kteří je brzy následovali pod gilotinu, projevovali obzvláštní vítězoslavnou radost.V pokračující debatě Rewbell zaútočil na Neckera, tvrdíce, že asignáty nejsou v paritě ke zlatu, protože jich ještě není dost; trval na tom, aby placení za veřejnou půdu bylo možné pouze v asignátech; a navrhl, aby byly všechny zvony v království roztaveny na drobné peníze. Le Burn útočil na celé toto schéma ve Shromáždění stejně, jako to dělal ve Výboru a prohlašoval, že tyto návrhy, místo aby národ vyvedly z krize, ho zruinují. Noviny té doby významně dodávají, že při jeho projevu se ozývalo mnoho reptání. Chabroud přišel s odpovědí. Řekl, že emise asignátů ulehčí lidem v jejich bídě a představil velmi elegantně svojí teorii papírových peněz a jejich základu: „Půda je zdrojem veškeré hodnoty; nemůžete distribuovat půdu jako oběžnou hodnotu, ale papír se může stát reprezentantem této hodnoty a je evidentní, že věřitelé našeho národa nebudou poškozeni jeho přijetím“. Na druhé straně se v „Moniteuru“ objevil velmi rozumný článek proti papírovým penězům, který celou záležitost shrnul takto: „Je evidentní, že veškerý papír, který nemůže být podle přání držitele převeden na kov, nemůže řádně plnit funkci peněz“. Tento článek citoval Mirabeauovo původní přesvědčení z jeho dopisu Cerutii z roku 1789. Lablache na Shromáždění citoval tvrzení, že „papírové peníze jsou emetikem velkých států“.

Boutidoux se uchýlil k frázím, nazval asignáty „un papier terre“ či „půda přeměněná na papír“. Boisladry důrazně odpověděl a předvídal špatné následky. Byly vydávány další pamflety. Mezi nimi jeden natolik pronikavý, že byl přinesen do Shromáždění a zde přečten. Poukazoval s velikou průzračností na to, že zdvojnásobením množství peněz nebo peněžních substitutů národu jednoduše zvýší ceny, naruší hodnoty, vyděsí kapitál, zmenší legitimní podnikání a tak sníží jak poptávku po výrobcích, tak poptávku po práci; že jediní, kteří z toho budou mít prospěch, jsou ti, kteří mají velké dluhy. Tento pamflet byl podepsán „Přítel lidu“, a rozumnou menšinou na Shromáždění byl přijat s velkým aplausem. Du Pont de Nemours, který stál po boku Neckera při debatě o první emisi asignátů, se přihlásil k autorství tohoto pamfletu a pevně řekl, že vždy hlasoval proti emisím nesměnitelného papíru a vždy také bude.Velmi důležitá byla také Talleyrandova řeč. Byl vždy mezi těmi nejsmělejšími a nejradikálnějšími francouzskými státníky. Byl to on, bývalý biskup, kdo nejusilovněji ze všech prosazoval ta nejextrémnější opatření při převzetí rozsáhlých pozemkových majetků církve a kdo podporoval první emisi čtyř set milionů. Teď však přijal kritický tón a pokusil se dokázat Shromáždění, že efekt druhé emise asignátů se může velice lišit od té první; že ačkoliv první byla evidentně potřebná, druhá může být stejně tak škodlivá. Odhalil mnoho slabých bodů v inflacionistických schématech a připomněl banální pravdu, že žádný zákon a žádný dekret nemůže udržet hodnotu velké emise papíru v paritě ke kovu. V jeho řeči se objevila tato slova: „Samozřejmě můžete zařídit věci tak, že lidé budou nuceni přijmout tisíc livres v papíru jako by to bylo tisíc livres v kovu; nikdy však nedokážete to, aby člověk vyměnil svých tisíc livres v kovu za tisíc livres v papíru a díky tomuto faktu celý systém selže“. Široké vrstvy národa se nyní začaly podílet na této debatě; rozumní lidé viděli, že se národ nyní nachází na křižovatce mezi dobrem a zlem. Většina velkých obchodních měst se rozhoupala k tomu, že podala protest proti nové emisi. Dvacet pět měst bylo proti a pouze sedm pro.

Ale povstali i výmluvní teoretikové na straně papíru a mezi nimi Royer, který 14. září vydal pamflet nazvaný „Úvaha vlasteneckého občana o emisi asignátů“, v níž předložil mnoho zdánlivě přijatelných důvodů, proč asignáty nemohou nikdy ztratit na hodnotě a o těch, co byli proti nim, mluvil jako o „divokých křiklounech či lidech podplacených, aby ovlivnili veřejné mínění“. Národnímu shromáždění vzkázal: „Pokud je nezbytné vytvořit pět set milionů či více, nařiďte radostně takové vytvoření“. Také předpovídal, stejně jako mnoho jiných, že přijde doba, kdy zlato ztratí svou hodnotu, jelikož veškeré směny se budou provádět za pomoci tohoto obdivuhodného garantovaného papíru, a tudíž mince opustí ta místa, kde jsou nyní hromaděny. Předvídal Francii velkou prosperitu v případě, že tyto velké emise papíru budou pokračovat a prohlásil je za „jediný prostředek, jak zajistit štěstí, slávu a svobodu Francouzskému národu“. Proslovy, jako tento, povzbuzovaly hejna nových teoretiků a je obzvláště pozoruhodné, jak muži, kteří nikdy nevykazovali schopnost vydělat nebo zvýšit jmění pro sebe, překypovali plány na to, jak vytvořit a zvýšit bohatství celé země.

Největší sílu ze všech měl Mirabeaův závěrečný proslov 27. září 1790. Ti nejstřízlivější a nejkonzervativnější z jeho oponentů mluví o jeho výřečnosti jako „fenomenální“. Tento velký řečník se nejprve zastavil u politické nezbytnosti a velké naléhavosti způsobu, jak dostat vládní půdu do rukou lidu a tak vytvořit v národu novou třídu majitelů půdy proti starým privilegovaným třídám.V celém jeho proslovu byl zdůrazňován jeden hlavní bod s veškerou výřečností a důvtipem – znamenitost navrhované měny, její stabilita a bezpečnost. Prohlásil, že jelikož jsou založeny na příslibu veřejné půdy, jsou bankovky zajištěny lépe, než kdyby byly kryty kovem; že drahé kovy se využívají jen v sekundárních uměních, zatímco francouzské peníze představují prvotní a nejopravdovější ze všech vlastnictví; zdroj veškeré produkce; půdu; že ačkoliv jiné národy se pokoušely emitovat papírové peníze, žádný nikdy neměl takové štěstí jako francouzský národ, z toho důvodu, že nikdo dosud nebyl schopen poskytnout půdní jistinu; že kdokoliv přijme francouzské papírové peníze má praktickou zástavu na jejich zajištění v pozemkovém vlastnictví, které může být snadno prodáno pro uspokojení jeho nároků, zatímco u jiných národů to vždy byly pouze vágní nároky proti celému národu. Vykřikoval: „Raději budu mít hypotéku na svou zahradu než na celé království!“.

Jeho další argumenty byly daleko demagogičtější. Prohlašoval, že jediné dotčené zájmy budou zájmy bankéřů a kapitalistů, zatímco pracující uvidí svojí prosperitu vzkvétat. Některé z jeho argumentů zní až dětinsky: „Pokud bylo zlato hromaděno skrze bojácnost či zlomyslnost, emise papíru nyní dokáže, že zlato není nezbytné a pak opět vyjde na světlo“. Jako celek byla řeč ovšem brilantní; často byla přerušována potleskem a rozhodla o celé záležitosti. Lidé si nevšimli, že to byl pouze skvělý řečnický výkon a nikoliv zralý úsudek finančního odborníka; neviděli, že požadovat od Mirabeaua či Talleyranda rady ohledně monetární politiky, jelikož prokázali smělost v nebezpečí a sílu při střetech, je jako povolat profesionálního boxera k opravě hodinek.

Marně Maury poukazoval na paralelu v tom, že ačkoliv první emise papíru Johna Lawa přinesla prosperitu, další již přinesly bídu; marně citoval z knihy, vydané v Lawově době, poukazující na to, že Law byl také z počátku oslavován jako vlastenec a přítel humanity; marně ukazoval shromáždění jednu z Lawových bankovek a apeloval na paměť přítomných; marně Du Pont předkládal jednoduchý a celkem rozumný plán, aby se místo papírových peněz vydaly poukazy na půdu, které by netvořily část normálního oběživa; nic nemohlo odolat Mirabeauově výřečnosti. Barnave trval na tom, že „Lawův papír byl založen na Mississippském přízraku, kdežto naše měna má pevný základ v církevní půdě", a dokazoval, že asignáty se již dále nemohou znehodnocovat. Prudhommovy noviny dštily opovržení na zlato jakožto zabezpečení měny; oslavovaly nemovitosti jako jediný pravý základ hodnoty a chválily konvertibilitu a přizpůsobivost nových peněz. Navzdory veškerému nátlaku, zůstávala početná menšina ve Shromáždění věrná svým principům; 29. září 1790 pak prošlo schválení emise jen poměrně těsnou většinou 508 ku 423 a čin tak byl vykonán. Bylo autorizováno vydání osmi set milionů nových asignátů, slavnostně však bylo vyhlášeno, že za žádných okolností nebude dáno do oběhu více než 1,2 miliardy v papírových penězích. Aby byla jistota dvojnásobná, bylo také uzákoněno, že jakmile bude asignátem zaplaceno za státní půdu, tak bude spálen, a tudíž se bude udržovat ozdravná peněžní kontrakce. Oproti první emisi tyto nové bankovky nenesly žádný úrok.

Veliká byla radost národa nad touto novou emisí. Mezi množstvím pamfletů vyjadřujícím radost, je nejzajímavější ten s názvem „Přítel revoluce“. Začíná takto: „Občané, čin byl vykonán. Asignáty jsou úhelným kamenem klenby, který byl slavně umístěn na své místo. Nyní Vám sděluji, že revoluce byla dokončena a zbývají už pouze jedna či dvě důležité otázky. Zbytek už je pouze detailem, který nás již nemůže zbavit potěšení obdivovat toto důležité dílo v jeho celistvosti. Provincie i obchodní města, která byla nejprve znepokojena návrhem na vydání tolika papírových peněz, nám nyní posílají vyjádření svých díků; kov vyšel z truhlic, aby se připojil k papírovým penězům. Cizinci k nám přicházejí ze všech koutů Evropy, aby hledali své štěstí pod zákony, které dnes obdivuje celý svět; a Francie, obohacená svým novým majetkem a svým národním průmyslem, který je připraven splnit svou povinnost, bude požadovat ještě další vytvoření papírových peněz“.

Francie se nyní plně oddala politice inflace, a pokud o tom mohly být dříve nějaké pochybnosti, pak nyní byly všechny odstraněny a začalo být zřejmé, jak je neustále obtížnější zastavit národ, jakmile se jednou vydá po cestě znehodnocování měny. Národní shromáždění od počátku vykazovalo ohromující bezstarostnost při utrácení nově vytištěných peněz; veškeré podniky, ať už rozumné nebo bláznivé, které byly navrhovány „pro dobro lidu“, byly velmi lehce schvalovány. Následkem této štědrosti, propukly nanovo staré stížnosti na „nedostatek oběživa“; a obzvláště hlasité bylo volání po vydání více bankovek menších denominací. Levnější peníze z větší části vytlačily dražší; papír způsobil, že malé stříbrné a bronzové mince mizely z oběhu; všechny druhy soukromých směnek, obíhajících pod názvem „důvěrné směnky“, zaplavily Francii – v samotné Paříži jich bylo šedesát tři druhy. Tato nezaručená měna způsobila nekonečné zmatky a podvody. Jednotlivé francouzské okresy začaly vydávat svoje vlastní asignáty v malých denominacích. Tato činnost přiměla Národní shromáždění odvolat svůj slavnostní slib, že v oběhu nebude nikdy více papíru než za 1,2 miliardy, a že veškeré asignáty použité na nákup státní půdy budou okamžitě spáleny. V krátkém čase se do pokladny vrátilo sto šedesát milionů papírových livres . Podle předchozího zákona mělo být toto množství papíru staženo z oběhu. Místo toho, pod dojmem nezbytnosti, byla větší část z nich znovu vydána a to v malých denominacích.

Bylo samozřejmě mnoho omluv pro nové vydávání malých denominací, jelikož pod dojmem teorie, že menší bankovky vytlačí stříbro z oběhu, byly před tím nejmenší povolené denominace asignátů padesát livres . Pro udržení stříbra a bronzu v oběhu bylo vyzkoušeno vše. Občané byli podněcováni zákonem, aby poslali své stříbrné nádobí a šperky do mincoven. Dokonce i král zaslal své zlaté a stříbrné nádobí, kostely a kláštery byly přinuceny zákonem zaslat do vládního tavícího tyglíku veškeré zlaté a stříbrné předměty, které nebyly absolutně nezbytné pro výkon veřejných bohoslužeb. Církevní zvony byly roztaveny a z jejich bronzu byly vyrobeny drobné mince. Ale drahé kovy, a dokonce i měď, se přesto všechno stávaly čím dál vzácnějšími. Uprostřed všeho byly zkoušeny nejrůznější triky. V listopadu 1790 Shromáždění nařídilo jednotný mincovní standard. Zvoleným kovem se stalo stříbro a poměr mezi stříbrem a zlatem byl změněn z 15 a ½ ku 1 na 14 a½ ku 1 – ale vše bylo marné. Bylo shledáno nezbytným vydávat obávané papírové malé denominace a na počátku stála emise sta milionů v pěti frankových bankovkách a zanedlouho, po všeobecném naléhání, byly na papíře emitovány rozličné malé denominace, až do jediného sou [sú].

1791[editovat]

1791, 300 livress-(Assignat)
1791, 5 livress-(Assignat)


Přesto každá z těchto emisí, velká či malá, byla pouze kapkou vody do vyprahlého hrdla. Ačkoliv již nastal růst cen, který ukazoval, že množství potřebné pro oběh bylo překročeno, volání po „větším množství oběživa“ neustávalo. Tlak na nové emise se stával silnějším a silnějším. Pařížská ulice a Jakobínský klub byly obzvláště hlasití. A tak o několik měsíců později, 19. června 1791, po několika málo proslovech a ve zlověstném tichu, byla schválena nová velká emise šesti set milionů; méně než devět měsíců po všech slavnostních slibech o udržování omezeného množství papíru v oběhu. S výjimkou několika rozumných lidí celý národ opět pěl chvalozpěvy.

V této lehkosti, s jakou byla schválena další emise, můžeme vidět působení zákona financí stejně jistého, jaký působí na poli fyzikálním. Pokud těleso padá z výšky, jeho rychlost se zvyšuje podle velmi dobře známého zákona: stejné je to s emisí nesměnitelné měny. První inflační bankovky byly prosazeny s velkými obtížemi, proti odhodlanému odporu a většinou jen několika hlasů v téměř tisícihlavém shromáždění; poté byla ovšem inflační opatření prosazována stále snadněji. A my máme příležitost vidět fungování tohoto zákona v průběhu dějin revoluce zcela jasně. V rozdílných fázích této debaty rostly staré a zlověstné doktríny, které se objevily ke konci devatenáctého století také ve Spojených státech během takzvaného „greenbackového šílenství“ a „stříbrného šílenství“. Ve Francii byly vyvráceny již generaci před Revolucí Turgotem a to stejně brilantně, jako o století později ve Spojených státech Jamesem A. Garfieldem a jeho společníky. Byla to například doktrína, že jakákoliv měna, ať už ze zlata, papíru, kůže nebo libovolného jiného materiálu, odvozuje svou účinnost od oficiální pečeti, kterou nese, a vláda se tak může jednoduše zbavit svých dluhů a stát se bohatou a prosperující prostřednictvím tiskařského lisu: což je v zásadě teorie, která je základem americké doktríny „zákonných peněz“ (fiat money). Nejprve to bylo mumlání, pak proslovy v Jakobínském klubu, v Národním shromáždění, novinových článcích a pamfletech šířených po celé zemi, které tuto doktrínu braly za potvrzenou. To mohlo ztěží ovlivnit mysl těch rozumných, kteří znali kalamitu, která byla lidem, a to obzvláště chudším třídám, způsobena stejnou teorií, jež byla do praxe uvedena Johnem Lawem a vyvrácena Turgotem, ale posloužilo to k ovlivnění veřejného mínění ve prospěch dalších emisí asignátů.

Velká většina Francouzů se nyní stala beznadějnými optimisty rozhlašujícími, že inflace je prosperitou. Z jednoho konce Francie na druhý se valila vlna dobré nálady. Národ se opíjel papírovými penězi a tato dobrá nálada byla náladou opilce po prvním doušku; a měli bychom si povšimnout historického faktu, odpovídajícímu psychologickým faktům, že jak přicházely emise papírových peněz se stále menšími přestávkami, období dobré nálady byla stále kratší. Začala se objevovat různá zlověstná znamení. Okamžitě po každé nové emisi přišel pokles hodnoty papírových peněz; podivná byla ovšem obecná neochota pojmenovat pravou příčinu tohoto znehodnocování. Pokles kupní síly papírových peněz byl v souladu s tím nejprostším ekonomickým zákonem, ale Francie nyní opustila rozum a utekla se k neochvějnému optimismu a jakémukoliv jinému vysvětlení nových obtíží, kromě toho pravého. Vůdčí členové Národního shromáždění trvali ve svých propracovaných proslovech na tom, že příčinou znehodnocování je zkrátka nedostatek vědomostí a důvěry mezi venkovskou populací a navrhovali prostředky k jejich osvícení. La Rochefoucauld navrhnul vydat provolání k lidem dokazující pevnost měny a absurdnost preferování kovových mincí. Toto provolání bylo jednomyslně schváleno. Ovšem stejně se páni poslanci mohli pokoušet venkovany přesvědčit o tom, že když smísí kvart vína s dvěma kvarty vody, tak dostanou nápoj v kvalitě původního neředěného vína.

Pozornost vzbudil další hrozivý fakt; kov mizel čím dál více. Vysvětlení tohoto faktu také ukazuje ohromující vynalézavost v nalézání nepravých příčin a vyhýbání se pravým. Velmi obvyklé vysvětlení podaly Prudhommovy noviny „Les Révolutions de Paris“ ze 17. ledna 1791, které tvrdily, že mince „budou stoupat (v hodnotě) dokud lid neoběsí překupníky“. Další populární teorií bylo, že Bourboni jakýmsi záhadným způsobem stahují všechny kovové peníze a posílají je do center svých intrik v Německu. Komické a současně tristní byly důkazy o rozšířenosti představ, že pokud bude oběšeno dostatečné množství lidí zabývajících se obchodem, bude obnovena paritní hodnota asignátů ke zlatu.

Další oblíbenou představou bylo, že britští agenti operují v zemi a šíří názory nepřátelské k papíru. Bylo vyvinuto velké úsilí na odhalení těchto agentů a mnoho nevinných osob zakusilo hněv lidu, když na ně padlo podezření, že se podílejí na zdražování zlata a znehodnocování papíru. Dokonce Talleyrand, jakkoliv byl chytrý, trval na tom, že příčinou je zkrátka to, že je moc velký dovoz a příliš malý vývoz zboží. Stejně dobře mohl vysvětlit fakt, že když je olej smíchán s vodou, tak bude voda vespod, kdyby řekl, že je to tím, že je olej navrchu. Mizení kovu bylo výsledkem přirozeného zákona tak prostého a tak jistého ve svém působení, jako je gravitace; lepší peníze byly vytlačeny, protože mohly být používány horší. Byly podniknuty určité kroky k nápravě. V Quilleboeufské municipalitě bylo nalezeno v držení jednoho občana značné množství kovových peněz. Ty byly zabaveny a zaslány Národnímu shromáždění. Lidé z tohoto města brali takové hromadění zlata jako výsledek nevlastenecké hamižnosti či šílenství. A přitom je to následek přirozeného zákona fungujícího za určitých podmínek v každé zemi a v každé době. Marat poté vystoupil s tvrzením, že smrt je jediný patřičný trest pro osobu, která takto ukryla své peníze.

Začal se objevovat ještě další obtížný fakt. Ačkoliv papírových peněz bylo stále více, prosperity jaksi pozvolna ubývalo. Navzdory veškerým emisím papíru byla obchodní aktivita čím dál křečovitější. Podnikání zamrzalo a obchod začínal stagnovat. Mirabeau ve svém proslovu, který rozhodl o druhé emisi papíru, trval na tom, že ačkoliv bankéři mohou utrpět, emise peněz bude velkou podporou pro manufaktury a přinese prosperitu jim a jejich dělníkům. Tito byli po určitou dobu oklamáni, ale nakonec z tohoto klamu hrubě probuzeni. Množství peněz nejdříve stimulovalo produkci a vytvořilo v manufakturách velkou aktivitu, ale poptávka brzy opět poklesla a trh byl přesycen.

Navzdory nešťastné finanční politice minulých let a navzdory revokaci Nantského ediktu, kterým náboženská bigotnost vyhnala z království tisíce velice schopných protestantských pracovníků, francouzské manufaktury v době před Revolucí plně rozkvétaly. V nejjemnějším vlněném zboží, ve výrobě hedvábí a saténu všech druhů, výběrové keramiky a porcelánu, ve výrobě železa, oceli a mědi, zaujímaly přední místo na kontinentu. Předchozí změny se tohoto vysoce rozvinutého systému manufaktur dotkly vždy pouze na přechodnou dobu. Co však nedokázala bigotnost Ludvíka XIV. a bezradnost Ludvíka XV., to zvládla tato manipulace s měnou během několika měsíců. Jedna manufaktura po druhé zastavovala výrobu. Například ve městě Lodève bylo propuštěno pět set dělníků z manufaktur na látky. Tento fakt šel na vrub všem možným příčinám, kromě té pravé. Byla uvalena vysoká cla na zahraniční zboží; vše, co mohly zvládnout tarify a celnice, bylo vyzkoušeno. Přesto byly největší manufaktury v Normandii zavírány a ty ve zbytku země rychle následovaly. Veliké množství dělníků ve všech částech země se ocitlo bez zaměstnání. To nebyl případ pouze domácí poptávky. Zahraniční poptávka, která také byla nejprve stimulována, brzy opadla. Tyto události by pravděpodobně nemohly být popsány lépe, než to udělal jeden z nejlepších historiků moderní doby, když řekl: „Je pravdou, že asignáty zprvu daly impuls obchodu ve městech a na venkově, ale toto očividné zlepšení nemělo pevné základy, a to ani ve městech. Kdekoliv se odehraje náhlá emise velkého množství papírových peněz, vždy tam můžeme zprvu pozorovat rychlý nárůst obchodu. Velké množství oběživa uvede do pohybu veškerou energii obchodu i výroby; je snadnější než obvykle získat kapitál pro investice, a obchod trvale dostává čerstvou potravu. Pokud tento papír představuje skutečný úvěr, založený řádně a na zákonné jistině, z níž může odvodit pevnou a trvalou hodnotu, může být takový okamžik počátkem velké a široce rozšířené prosperity, jako například úžasné zlepšení anglického zemědělství, které bezpochyby bylo důsledkem emancipace zemských bankéřů. Pokud se naproti tomu jedná o papír nejisté hodnoty, jako tomu bylo v případě francouzských asignátů už v únoru 1791, nemůže poskytnout žádný trvalý prospěch. V jeden okamžik obchod možná obdržel impuls, o to násilnější, jelikož se každý snažil investovat svůj pochybný papír do budov, strojů a zboží, které si za všech okolností uchovává nějakou hodnotu. Takový pohyb byl viditelný ve Francii roku 1791 a z každé strany přicházely uspokojivé zprávy o výrobní aktivitě“.

„V tento okamžik francouzské manufaktury těžily z tohoto stavu věcí. Jelikož se jejich výrobky daly tak lacině zaplatit, proudily k nim objednávky ze zahraničí v takovém množství, že bylo obtížné uspokojit všechny zákazníky. Je snadné nahlédnout, že prosperita tohoto druhu musela brzy narazit na svůj limit. Když pak došlo k dalšímu poklesu asignátů, tato prosperita nevyhnutelně zkolabovala a dostavila se krize o to destruktivnější, oč rozsáhlejší byly podniky a spekulace, do kterých se lidé pustili pod dojmem dřívějších příznivých vyhlídek“. Takto tedy došlo ke kolapsu ve výrobě a obchodu; stejně jako tomu bylo v rozličných obdobích v Rakousku, Rusku, Americe a všech ostatních zemích, kde se lidé snažili svojí prosperitu založit na nesměnitelném papíru.

Tento národní kolaps výroby a obchodu byl děsivým vpádem do větších majetků; na méně majetné, kteří jsou závislí na svojí práci, ovšem tlačil s ještě intenzivnější tvrdostí. Kapitalisté mohli uložit přebytek papírových peněz do vládní půdy a čekat na výsledek; ale lidé, kteří potřebují svoje peníze k životu ze dne na den, trpěli tou nejhorší bídou. Objevila se také další potíž v podobě naprosté nejistoty, co se týče budoucnosti. Dlouho před koncem roku 1791 nikdo nevěděl, jestli papírová bankovka představující sto livres bude mít o měsíc později kupní sílu jako devadesát, osmdesát či šedesát zlatých livres . Výsledkem byla obava kapitalistů vkládat své prostředky do obchodu. Podnikání tak dostalo smrtelný úder. Poptávka po práci se dále zmenšovala a díky nejistotě zmizely i veškeré dlouhodobé kontrakty. Obchod ve Francii se tak rozpadl v pouhé živoření z ruky do úst. Pro masy lidí se nákup každého předmětu denní potřeby stal spekulací – spekulací, v níž měl profesionální spekulant ohromnou výhodu oproti běžnému kupujícímu. Jak prohlásil jeden z nejbrilantnějších apologetů francouzské revoluční politiky: „Obchod byl mrtev; jeho místo zaujala loterie“.

Ani zde nebyla žádná kompenzující výhoda pro třídu obchodníků. Obchodníci byli nuceni připočíst k obvyklým ziskům sumu dostatečnou k pokrytí pravděpodobných či možných fluktuací na trhu, a ačkoliv ceny výrobků byly o to vyšší, mzdy za práci, díky množství propuštěných dělníku, poklesly.

To vše ovšem bylo ještě malým zlem, v porovnání s daleko hlouběji zakořeněnými příznaky nemoci, která se nyní projevovala po celé zemi. Jedním z těchto příznaků bylo vymizení spořivosti mezi francouzským lidem. Francouzi jsou přirozeně spořiví; ale s takovým množstvím peněz a při nejistotě ohledně jejich budoucí hodnoty, všechny obvyklé motivy k šetření a starostlivosti byly zmenšeny, a nevázané požitkářství se šířilo po celé zemi. Dalším následkem byl nárůst spekulací a hazardu. S hojností papírové měny se v roce 1791 objevily první úkazy této rakovinové nemoci, která vždy následuje v závěsu za velkou emisí nesměnitelných peněz. Nemoci, která může být pro národ horší než válka, mor nebo hladomor. Ve velkých metropolích se při hazardních spekulacích rychle přesouvalo velké bohatství, na venkově vzrůstala nechuť ke klidné práci, umírněným ziskům a prostému životu. V pamfletu vydanému v květnu 1791 můžeme vidět, jak bylo veřejné mínění zaslepené, ve vztahu k této skutečnosti. Autor obrací pozornost k nárůstu hazardních spekulací se zbožím všech druhů těmito slovy: „Co bych měl říci o děsivém a skandálním burzovním makléřství, které se odehrává v Paříži přímo před očima našich zákonodárců. Je toto hrozné zlo v současných podmínkách skutečně nezbytné?“ Autor pak mluví o burzovních spekulantech, jak používají těch nejzáludnějších prostředků k ovlivňování veřejného mínění pro svoje záměry; a poté navrhuje změny v rozličných dílčích záležitostech, ve víře, že toto bude dostatečná léčba zla, jež mělo svoje kořeny v celém systému papírové měny. Stejně by lékař mohl předepisovat umývání vřídků na nemocná játra.

Nyní můžeme jasněji vidět některé z mnoha způsobů, kterým politika inflace okrádá pracující třídy. Jak se tyto vaky intrikujících pletichářů v městských centrech začaly nafukovat náhle nabytým bohatstvím, produkující třídy na venkově, ačkoliv měly ve svém držení více a více peněz, neustále chudly. Ve spekulacích provedených burziány a umožněných tiskem peněz, bylo ztraceno mnoho malých majetků, zatímco několik málo nabubřelých bylo rychle akumulováno ve velkých městech. To ochromilo velkou třídu ve venkovských obvodech, která zaměstnávala spoustu lidí.

V hlavních francouzských městech nyní vzrostl luxus a prostopášnosti, což bylo ještě větším zlem než rabování, jež mu sloužilo. Na venkově se hazardérský duch rozšiřoval více a více. Jak řekl stejný historik, kterého jsem již citoval: „Jaká je perspektiva pro venkov, když se celá jeho populace změní v bandu hazardních hráčů!“. Tento nezodpovědný a korupční duch nezůstal omezen pouze na obchodníky; pronikl také do oficiálních kruhů a politikové, na kterých před nedávnou dobou nebylo stínu podezření, se stali zhýralými, bezohlednými, cynickými a nakonec zkorumpovanými. Samotný Mirabeau, který ještě před několika měsíci riskoval vězení a smrt, aby ustanovil konstituční vládu, začal nyní v tajnosti brát obrovské úplatky. Když byla za několik let, při pádu krále, otevřena slavná železná truhlice v Tuileriích, byly nalezeny důkazy, že na tomto karnevalu inflace a korupce byl pravidelně placeným spolupracovníkem králova dvora. Vynalézavé okrádání lidu ve velkém bylo již dost špatné. Horší však byla rostoucí korupce v úřednických a legislativních kruzích. Ze spekulací inflačního období se zrodil luxus a z něj se zrodila korupce. Vyrostla tak přirozeně, jako roste plíseň na hromadě špíny. Brzy začala být patrná v zákonodárném shromáždění i mezi novináři. Mirabeau určitě nebyl jediným případem. Takoví členové zákonodárného shromáždění jako Jullien z Toulouse, Delaunay z Angers, Fabre d’Eglantine a jejich následovníci, byli notoricky nejznámější mezi těmi, kteří se snažili pomocí legislativy zvýšit nebo snížit cenu akcií, se kterými spekulovali. Delaunay, Jullien a Chabot přijali úplatek pěti set tisíc livres za prosazení zákonů vypočítaných na to, aby podpořily záměry jistých spekulantů. Je určitou útěchou, že téměř všichni zúčastnění skončili pod gilotinou.

Je pravděpodobné, že celkový počet těchto zkorumpovaných zákonodárců byl menší, než panikáři v národě vykřikovali. Ale bylo jich dost na to, aby se rozšířila nedůvěra, cynismus a nedostatek víry v jakékoliv vlastenectví či ctnost.

Ještě horší byla morální zkáza celé země, která byla důsledkem náhlého nahromadění ostentativního bohatství v několika velkých městech a hazardérského spekulativního ducha, který se šířil z těchto velkých měst na venkov. Z toho potom povstal národní úpadek důvěry v dobré úmysly. Vlastenectví, kterým neotřásl strach z absolutistické monarchie, machinace dvorské strany, okovy armády a hrozba celé monarchistické Evropy, bylo postupně rozloženo tímto spekulativním zvykem podníceným lacinými penězi. Na počátku, v diskusi předcházející první emisi papíru, Mirabeau a ostatní, kteří ji obhajovali, tvrdili, že vlastenectví, stejně jako osvícený vlastní zájem, přiměje lid k tomu, aby udržel hodnotu papírových peněz. Nyní se objevil pravý opak, jelikož dalším příznakem této nemoci, jenž se vždy objeví za podobných okolností, bylo to, že rozsáhlá třída dlužníků v národu byla přímo zainteresována na znehodnocování měny, v níž měla platit svoje dluhy. Jádro této třídy tvořili ti, kteří nakoupili od vlády církevní pozemky. Pouze malá platba byla vyžadována při jejich nákupu a zbytek měl být uhrazen v odložených splátkách: množství lidí se tak zadlužilo, až jejich celkové dluhy dosáhly stovek milionů. Tito dlužníci samozřejmě viděli, že znehodnocování měny je v jejich zájmu; a připojili se tak ke třídě spekulantů, jejíž tendence byly stimulovány hojností papírových peněz, a která se z velké části zadlužila v očekávání nárůstu nominálních hodnot. Ti horší demagogové v politických klubech brzy začali hrát na tuto strunu; o něco později důležité osoby ze třídy dlužníků začaly spřádat intriky v Národním shromáždění. Zanedlouho se již třída dlužníků stala mocnou silou přítomnou ve všech společenských vrstvách. Od burzovních spekulantů zasedajících ve Národním shromáždění k malým pozemkovým spekulantům ve venkovských obvodech; od kluzkých investorů na Pařížské burze až k překupníkům na místních trzích; tito všichni byli schopni přesvědčit lid, že jediná naděje pro národní prosperitu spočívá v další emisi papíru.

Tato velká třída dlužníků závisela na množství těch, kteří se nechali přesvědčit povrchními argumenty, a brzy získala kontrolu. Jakkoliv se to může zdát podivné těm, kteří neviděli podobný děj už v předchozí době ve Francii a v rozličných dobách v mnoha rozličných zemích, ačkoliv každá další emise papíru skutečně věci zhoršila, mezi lidmi zavládlo široce rozšířené přesvědčení, že jen pokud bude vydáno dostatečné množství papíru a bude s ním vychytraleji naloženo, z chudých se stanou bohatí. Tudíž veškerá opozice byla marná. V prosinci 1791 byla zákonodárnému shromáždění předložena zpráva ve prospěch další velké emise, tentokrát tří set milionů. Ve vztahu k této zprávě Cambon prohlásil, že více peněz je sice zapotřebí, ale tázal se: „V době, kdy spekulace probíhají s takovou zuřivostí, dáte jim novou sílu dodáním tolika nových peněz do oběhu?“ Takové starosti měly ovšem malý dopad. Dorisy prohlásil: „V oběhu ještě není dostatek peněz; kdyby byl, tak by prodeje národní půdy byly mnohem rychlejší“. A oficiální zpráva o jeho proslovu konstatuje, že tato slova byla odměněna potleskem.

Dorisy poté trval na tom, že národní pozemky mají hodnotu přinejmenším 4,3 miliardy livres a řekl: „Proč by členové [shromáždění] měli předstupovat před tribunál a rozrušovat Francii? Neobávejte se ničeho; vaše měna je zajištěna bezpečnou zárukou“. Pak následovala oslava vlastenectví francouzského lidu, které bude schopno přenést národ přes veškeré potíže.

Další mluvil Becquet a ten prohlásil, že „oběh peněz se snižuje s každým dnem“.

17. prosince 1791 byla nařízena další emise. Celkem již bylo autorizováno vytištění 2,1 miliardy a tato nová emise byla doplněna prohlášením, že skutečné množství v oběhu nikdy nepřesáhne 1,6 miliardy. Před touto emisí hodnota bankovky 100 livres v Paříži již poklesla na 80 livres ; ihned po ní poklesla na 68 livres . Jakou cenu měly sliby o celkovém omezení množství, můžeme usoudit z faktu, že tato deklarace přišla sotva rok po té, která slibovala celkové omezení papírových peněz v oběhu na 1,2 miliardy a ani ne měsíc po jiné, v níž se zákonodárné shromáždění slavnostně zapřísahalo, že celkové množství v oběhu nebude nikdy vyšší než 1,4 miliardy.

Škody, které již byly patrné při dřívějších emisích, nyní byly rozšířeny; ale nejzvláštnější věcí, která povstala z celého chaosu, byl nový systém politické ekonomie. V proslovech, novinových článcích a pamfletech této doby se začínají objevovat tvrzení, že znehodnocená měna konec konců není tak špatnou věcí; že zlato a stříbro jsou neuspokojivým standardem pro měření hodnot; že je dobré mít měnu, která bude platit pouze v království, nebude opouštět zemi a oddělí tak Francii od ostatních národů; že manufaktury tak budou podpořeny; že obchod s jinými národy může být prokletím a izolace tudíž může být požehnáním; že zákony politické ekonomie platí pro jiné doby a nejsou aplikovatelné na toto období; že obvyklá pravidla politické ekonomie jsou možná vhodná pro poskoky despotů, ale nikoliv pro svobodné a osvícené obyvatele Francie na konci osmnáctého století; že současný stav věcí je ve skutečnosti požehnáním. Veškeré tyto ideje a další stejně podivné vyplouvaly na povrch v debatách o množství nových témat.

1792[editovat]

FRA-A66b-Domaines Nationaux-10 livres (1792)
Assignat 400 lievres 1792-09-21
FRA-A73-République Française-400 livres (1792)

Během čtyř měsíců přišla do zákonodárného shromáždění další zpráva, stejně vynalézavá jako předchozí. Sděluje se v ní: „Naše komise dospěla k přesvědčení, že množství oběživa bylo před Revolucí daleko vyšší, než kolik je asignátů dnes: ovšem v té době peníze obíhaly pomalu a dnes obíhají rychle, takže jedno sto milionů asignátů zastane práci dvou set milionů kovových peněz“. Zpráva předvídala další vzestup cen, ale jakýmisi prazvláštními kejklemi došla k závěru doporučujícímu další inflaci. Mezitím papírový asignát o nominální ceně 100 livres poklesl na začátku února 1792 na 60 livres a během tohoto měsíce poklesl dále na 53 livres .

V březnu se stal ministrem financí Clavière, který byl zvláště hrdý na svůj podíl při obhajobě asignátů a nyní tlačil na jejich další vydávání vášnivěji než kdy dříve. 30. dubna 1792 téhož roku došlo k páté velké emisi papírových peněz ve výši tří set milionů: v téže době se Cambon výhrůžně tvářil na veřejné věřitele jako na „boháče, staré finančníky a bankéře“. Brzy bylo pozastaveno splácení úroků z veřejných dluhů ze všech půjček vyšších než deset tisíc franků.

To bylo mnohými vítáno jako opatření v zájmu chudších vrstev, ovšem výsledek tohoto opatření poškodil tyto právě nejvíce ze všech. Od tohoto okamžiku kapitál potichu utíkal tisícerým způsobem, jaký finanční vychytralost může vymyslet. To, co pak zachránilo tisíce pracujících ve Francii před hladověním, bylo, že byli odvedeni do armády a posláni umírat na desítky bojišť v cizích zemích.

V poslední červnový den roku 1792 se objevila další brilantní zpráva od Fouqeta, ukazující, že celkové množství papíru v oběhu je okolo 2,4 miliardy, ale zároveň prohlásila, že národní pozemky mají cenu o něco vyšší, než je tato suma. Byla schválena emise dalších tří set milionů. Všechny ceny poté opět stouply mimo jediné – ceny práce. Jakkoliv se to může zdát podivné, znehodnocovaná měna zvýšila enormně ceny veškerých výrobků, zastavení tolika manufaktur a útěk kapitálu způsobil naopak to, že platy byly v létě 1792, po třech letech inflace, na stejné úrovni, jako byly o čtyři roky dříve – tedy patnáct sou za den. Neexistuje žádný názornější příklad pravdivosti slov pronesených Danielem Websterem, že „ze všech nástrojů vymyšlených k podvedení pracujících tříd žádný nebyl účinnější, než jejich ošálení papírovými penězi“.

Jedna emise za druhou následovala nyní v intervalu několika měsíců a 14. prosince 1792 vyšlo oficiální sdělení, že dosud bylo emitováno 3,5 miliardy, z čehož 600 milionů bylo spáleno a 2,8 miliardy se v současnosti nachází v oběhu. Pokud máme na mysli, jak poklesl celkový objem obchodů, a že kupní síla livre či franku, pokud soudíme podle cen základních výrobků, byla přibližně poloviční ve srovnání se současnou kupní silou našeho dolaru, snadno rozpoznáme, do jakého zla byla Francie zanesena. Jak mánie pro papírové peníze pokračovala, dokonce i sous vyrobené z roztavených kostelních zvonů začaly mizet z oběhu, a byly nahrazovány papírem v denominacích jeden sous či půl sous a dokonce i čtvrt sous.

1793[editovat]

FRA-A75-République Française-250 livres (1793)
FRA-A76-République Française-5 livres (1793)
FRA-A71-Domaines Nationaux-25 livres (1793)
FRA-A74-République Française-125 livres (1793)
France-5Livres-1793-uni

Nyní ovšem národ získal další zdroj bohatství a to konfiskacemi rozsáhlého majetku těch vlastníků, kteří utekli ze země. Odhady z roku 1793 oceňují tento majetek celkem na 3 miliardy franků. Následkem toho se pokračovalo s vydáváním papírových peněz na základě staré teorie, že jsou zajištěny slavnostním příslibem těchto pozemků patřících státu. Zákonodárné shromáždění v roce 1792 schvalovalo nové emise papíru doslova každý měsíc, takže na konci ledna 1793 se stále více přicházelo na to, že celková suma papírových peněz v oběhu bude v této chvíli okolo 3 miliard franků. To vše se dosud projednávalo veřejně na zasedáních Národního a Zákonodárného shromáždění. Nyní ovšem dva výbory – Výbor veřejného bezpečí a Finanční výbor – začaly nařizovat nové emise v soukromí, na tajných zasedáních.

Ve výsledku se emise stále zvyšovaly a bylo najato dalších čtyři sta dělníků, aby doplnily ty, kteří se zabývali výrobou papírových peněz již dříve. A přesto byli všichni tak zavaleni prací od šesti hodin ráno do osmi do večera, že začali stávkovat za zvýšení mezd a byli úspěšní.

Následky tohoto vydávání peněz byly nyní daleko bolestivější a patrnější širšímu okruhu lidí. Předměty denní potřeby enormně zdražily a další ceny neustále rostly. Řečníci, v Zákonodárném shromáždění, v klubech, na místních shromážděních a jinde, se nyní pokoušeli osvítit lid jmenováním všech rozličných důvodů pro rostoucí ceny kromě toho pravého. Obviňovali zkorumpovanost ministrů, nedostatek vlastenectví umírněných, intriky šlechtické emigrace, lakotu boháčů, monopolistického ducha obchodníků, zvrácenost hokynářů – a to vše jako příčinu současných potíží.

Tento úpadek vládního papíru byl někdy maskován fluktuacemi. V některých dobách hodnota měny rostla. Po vítězství u Jemappes a všeobecném úspěchu Francouzské armády proti zahraniční intervenci, spolu s další konfiskací půdy, vzrostla v listopadu 1792 hodnota papírových sta franků z 57 na 69 kovových franků; ale klesající tendence brzy pokračovala a v září 1793 asignáty poklesly pod 30. Pak nová vítězství a brilantní výkony řečníků na tribunách dodaly další dočasnou vlnu důvěry, takže v prosinci 1793 stouply nad 50. Ovšem navzdory těmto fluktuacím se tendence k poklesu vždy obnovila a stala se rychlejší než dříve.

Pařížské pradleny, když zjistily, že mýdlo je tak drahé, že si ho ztěží mohou koupit, požadovaly, aby všichni hokynáři, kteří se snažili zachovat si něco ze svých malých majetků a odmítali prodávat své zboží za papír, kterým byla Francie zaplavena, byli potrestáni smrtí; trhovkyně a radikálové z Jakobínského klubu hlasitě požadovali zákon, který by „srovnal hodnotu papírových peněz a stříbrných mincí“. Bylo také požadováno, aby byla uvalena daň na bohaté ve výši čtyř set milionů franků, za níž by se nakoupil chléb. Marat hlasitě vykřikoval, že lid by měl vyřešit svoje problémy tak, že oběsí hokynáře a vyrabuje jejich obchody. Výsledkem bylo, že 28. února 1793 začal dav maskovaných mužů a žen rabovat v pařížských skladištích a obchodech. Nejprve požadovali pouze chléb, brzy však brali také kávu, cukr, rýži a vše, co jim přišlo pod ruku – látky, oblečení a luxusní zboží všech druhů. Bylo vyrabováno přes dvě stě obchodů a skladišť, což trvalo šest hodin a pořádek byl obnoven až poté, co byla davu přislíbena výpomoc ve výši sedmi milionů franků. Nová politická ekonomie začala nést svoje první ovoce. Projevilo se to také na Pařížské radnici, kde, na stížnosti vypleněných obchodníků, Roux za ohromného potlesku odpověděl, že „hokynáři pouze dávali lidu nazpět to, oč ho před tím sami okradli“.

Když byl dav takto koupen ústupky a uklidněn řečněním, vláda získala čas k přemýšlení. A nyní přišla se sérií neuvěřitelných opatření – a přesto byla všechna naprosto logická.

Tři z nich získaly ve francouzských dějinách neslavné prvenství a prvním z nich byly nucené půjčky.

Vzhledem k tomu, že dobře zaopatření občané se zdáli být čím dál vlažnější ve své podpoře politiků vládnoucích nyní zemi, rozliční demagogové v Národním konventu (který nyní nahradil Národní, Ústavodárné a Zákonodárné shromáždění) nalezli snadný terč pro hlasité a dlouhé denunciace. Výsledkem mimo Konvent byla rostoucí aktivita gilotiny; výsledkem uvnitř Konventu byla nová opatření proti všem, kteří měli peníze a 22. června 1793 Konvent rozhodl, že všichni ženatí muži s příjmem vyšším než deset tisíc franků a svobodní s příjmem vyšším než šest tisíc franků, budou muset povinně poskytnout státu půjčku zajištěnou zkonfiskovanou půdou po emigrantech. Počítalo se s tím, že toto opatření přinese státní pokladně sto milionů franků. Objevila se samozřejmě potíž. Tolik boháčů buď uprchlo, nebo ukrylo své bohatství, že se nesešla ani pětina očekávané sumy a brzy tak byl přijat další zákon, který nařizoval nucené půjčky také těm s příjmy pouze okolo jednoho tisíce franků – čili dvou set dolarů v dnešních amerických penězích. Tyto „půjčky“ byly progresivní. Méně majetní platili jednu desetinu, ti s příjmem nad devět tisíc franků celou polovinu ze svého příjmu. Nebyla přijata žádná opatření ke splacení těchto půjček, ale certifikáty mohly být použity k nákupu zkonfiskovaných nemovitostí církve a šlechty.

Pokud první zkušenost ukazuje, jak přirozeně vedou „papírové“ peníze k despotismu, další není o nic méně názorná v tom, jak snadno vedou ke zneuctění uzavřených dohod.

Jak jsme viděli, první emise asignátů na sobě nesla portrét krále; v dalších emisích po ustavení republiky byl tento symbol pochopitelně zavržen. Tato změna vedla k rozdílnému hodnocení papírových peněz vydaných dříve a později. Divoké bláznovství fanatiků a demagogů vedlo k rozšíření přesvědčení, že stávající stav věcí nemůže vydržet; že Bourboni se po nějaké době asi vrátí a v tom případě nový král zruší platnost papíru, který byl vydán Republikou, ale bude uznávat tuto první emisi nesoucí portrét, a tudíž i záruku krále. Tak se stalo, že tato první emise měla vyšší hodnotu než ty pozdější. Jako reakce na tyto podmínky bylo navrženo zrušit platnost celé první emise. Marně rozliční rozumnější členové Konventu dokazovali, že tyto peníze, jichž bylo celkem pět set padesát osm milionů franků, nesou slavnostní záruku národa stejně jako krále. Jediné, čeho Clambon, který vedl v té době finance, dosáhl, byla klauzule údajně chránící chudé, že se tato demonetizace nedotkne bankovek nižších denominací než sto franků; a také bylo odsouhlaseno, že veškeré tyto bankovky budou nadále přijímány při placení daní a prodeji zkonfiskovaného majetku církve a šlechty. Na argument vznesený proti tomuto porušení národní důvěry odpověděl Danton, který tehdy byl na vrcholu svojí moci, že pouze aristokraté mohou dávat přednost bankovkám s královým portrétem a pronesl svoji slavnou větu: „Napodobte přírodu, která pečuje o zachování druhu, ale nemá žádné slitování s jednotlivci“. Zákon byl přijat 31. července 1793. Jeho zbytečnost se prokázala již po dvou měsících, kdy Konvent schválil další velkou emisi dvou set milionů franků, z větší části v asignátech o denominacích mezi deseti sous a čtyřmi sty franky, a když bylo před koncem roku schváleno vydání dalších pěti set milionů.

Třetím důsledkem rozsáhlých peněžních emisí byly zákony o Maximu. Už v listopadu 1792 Robespierrův společník St. Just, když viděl růst cen životních nezbytností, navrhl schéma, podle něhož by tyto ceny měly být určeny zákonem, aby byly v určitém poměru ke mzdám pracujících tříd. Tento plán zůstal v myslích lidí a nabýval tvaru v rozličných rezolucích a dekretech, až kulminoval 29. září 1793 v Zákonech o Maximu.

Ačkoliv veškerá tato legislativa byla bezohledná, nebyla úplně neopatrná. Byly ustanoveny komise odborníků, které měly prozkoumat ceny a na jejich radu byla přijata „čtyři pravidla“, jež se zdála státníkům oné doby jako mistrovské řešení všech obtíží.

Zaprvé: cena každého předmětu životní potřeby bude zafixována jako jedna a jedna třetina jeho ceny z roku 1790. Zadruhé: veškeré náklady na dopravu budou započítány do ceny při fixní sazbě za míli. Zatřetí: pět procent bude přidáno jako zisk velkoobchodníka. Začtvrté: deset procent bude přidáno jako zisk maloobchodníka. To vše se zdálo být velmi rozumné. Nastaly opět velké oslavy. Zpráva byla představena a podporována Barrèrem, který byl tehdy na vrcholu své řečnické slávy: dnes je znám hlavně ze zobrazení Macaulayem. Nic nemohlo obstát před Barrèrovou výmluvností. Prohlásil, že Francie dosud trpěla kvůli „monarchistickému obchodu, který hledal pouze zisk“, zatímco to, co potřebovala a čeho se jí nyní dostane je „republikánský obchod s přiměřeným ziskem a vlasteneckými ctnostmi“. Radostně zdůrazňoval fakt, že „jediná Francie se může těšit z takového obchodu – ten neexistuje u žádného jiného národa“. O politické ekonomii mluvil jako o „té vědě, kterou šarlatáni zkorumpovali, pedanti zamlžili, a které si akademici neváží“. Francie, jak řekl, má dnes něco lepšího: „Potřeby francouzského lidu již nebudou špehovány, aby obchodní třídy mohly svévolně získávat výhody“.

Prvním výsledkem Maxim bylo, že lidé zkoušeli veškeré prostředky, jak se vyhnout fixním cenám ustanoveným v zákonech a sedláci prodávali jen tak málo svojí produkce, kolik mohli. To zintenzivnilo nedostatek a lidé ve velkých městech začali být odkázáni na příděly. Byly vydány přídělové lístky, které měly zajistit držiteli určité množství chleba, cukru, mýdla, vlny či uhlí za oficiální ceny, což by pokrylo naléhavé potřeby.

Přišlo se však na to, že Maxima, se svými čtyřmi zjevenými pravidly, nemohou fungovat dobře. A to ani za pomoci těch nejpřísnějších opatření. Ve větší části Francie se dost dobře nedala vynutit. Co se týče zboží zahraničního původu, nebo zboží, do jehož produkce vstupovalo nějaké zboží zahraničního původu, válka zvýšila jeho cenu vysoko nad cenu povolenou prvním pravidlem. Obchodníci tudíž nemohli toto zboží prodávat za cenu požadovanou zákonem, aniž by se tím zruinovali. Výsledkem bylo, že jich mnoho zanechalo obchodu a ten zbytek nutil platit kupující enormní částky z toho přirozeného důvodu, že při prodeji a obchodování riskovali svůj vlastní život. A to, že takové obavy nebyly rozhodně bezdůvodné, můžeme vidět z denních seznamů odsouzených pod gilotinu, kde často figurují jména lidí obviněných z porušení zákona Maxim. Výroba tak byla velmi omezena a často znemožněna a zemědělství bylo potlačeno. K nalezení zboží, které začali sedláci a obchodníci ukrývat, byla založena výzvědná síť a slíbena odměna informátorům ve výši jedné třetiny z hodnoty nalezeného zboží. Pro šíření teroru soudní tribunál ve Strassburgu nařídil zničit obydlí každého, kdo by se pokusil prodat za cenu vyšší, než byla stanovena zákonem. Sedlák často zjistil, že se mu nevyplatí prodat za cenu požadovanou zákonem, ale když se snažil zadržovat svoje obilí nebo dobytek, často mu byly uzmuty násilím a mohl mluvit o štěstí, když se mu nakonec povedlo vyváznout s holým životem.

Konvent se také nadále snažil rozetnout gordický uzel. Nařídil, že jakákoliv osoba, prodávající pouze za zlaté či stříbrné mince nebo činící jakékoliv rozdíly mezi kovem a papírem, má být uvězněna v řetězech na šest let: kdokoliv by odmítl přijmout platbu dluhu v asignátech, nebo přijal asignáty s diskontem oproti kovu, zaplatí pokutu tři tisíce franků při prvním takovém prohřešku, podruhé zaplatí šest tisíc franků a bude uvězněn na dvacet let v řetězech. Později, 8. září 1793, byl trest za takové přestupky zvýšen na smrt a konfiskaci veškerého majetku a byla nabídnuta odměna za informace o každé takové kriminální transakci. Vrchol násilností nastal, když v květnu 1794 Konvent uzákonil smrt pro každou osobu usvědčenou z toho, že se „zeptala před tím, než byl uzavřen obchod, v jakých penězích bude platba provedena“. To nebylo vše. Ministr financí Cambon brzy viděl, že nejhorším nepřítelem jeho politiky jsou zlato a stříbro. Tudíž pod jeho vedením Konvent 13. listopadu 1793, pod těmi nejhroznějšími tresty, zakázal veškerý obchod s drahými kovy. Asi o rok později přišlo zrušení samotných Maxim.

Je snadné pochopit, že zákony o Maximech byly naprosto logické. Kdykoli nějaký národ svěří svým zákonodárcům vydávání měny, která není směnitelná za standardní mince užívané v obchodě mezi civilizovanými národy, svěřuje jim zároveň pravomoc snížit nebo zvýšit hodnotu každé věci v držení kteréhokoliv občana. Ludvík XVI. prohlásil, že veškerý majetek ve Francii patří jemu, a to, co drží soukromé osoby, drží jen z jeho milosti a je to jako by tento majetek byl v jeho vlastních truhlicích. Ovšem také toto tvrzení bylo překonáno konfiskační pravomocí prováděnou v zemi, kde místo toho, aby ponechali měření hodnot na standardu společném pro celý svět, ponechají jeho zvyšování či snižování libovůli legislativců. Když je taková pravomoc udělena, pravomoc stanovovat ceny je v ní nevyhnutelně obsažena také.

Někdo by mohl tvrdit, že tato opatření byla nutná vzhledem k probíhající válce. Pro nic by se zřejmě nenašlo méně důkazů než pro takovou námitku. Válka se brzy pro Francii vyvíjela velmi úspěšně. Byla vedena z větší části na cizím území a vojska se živila množstvím kontribucí získávaných z okupovaných území. Tato válka byla jednou z těch, v níž ztráty jdou očividně na úkor budoucích generací a nejprve dochází, smutným způsobem, ke stimulaci obchodu a výroby. Hlavní vina za tato zla padá na oběživo celého národa; díky němuž všechny hodnoty neustále fluktuují; podnikání je znesnadňováno; obchodní energie je paralyzována; umírněnost podemleta; spořivost umenšena; extravagance podpořena a to vše vydáváním nesměnitelné měny. Zdravý způsob, jak pomocí obchodu uspokojit enormní požadavky Francie v prvních revolučních letech, byl představen opravdovým státníkem a rozumným finančníkem Du Pontem de Nemours na samotném počátku. Ukázal, že používat tentýž papír jako oběživo a jako prostředek k prodeji národních nemovitostí, je jako používat tentýž nástroj k holení a otvírání ústřic.

Padl argument, že hodnota asignátů klesala, protože nebyly dobře zajištěné, – že zajistit je vládními nemovitostmi bylo stejně marné, jako když Spojené státy při finančních potížích ve svém ranném období zajistily bankovky svými pozemky. Tato námitka je naprosto chybná. Vládní pozemky v naší zemi byly daleko od center kapitálu a bylo obtížné byť se tam jen dostat; francouzské národní nemovitosti byly blízko center – dokonce i přímo v centrech – a každý je mohl snadno prozkoumat. Naše pozemky byly neproduktivní divočinou; jejich byly zúrodněné a produktivní, jejich průměrná produktivita na trhu v obvyklém období byla tři až čtyři procenta.

Bylo také namítáno, že pokus zajistit asignáty vládními nemovitostmi selhal díky obecnému nedostatku důvěry v trvání nové vlády a vlastnických titulů od ní získaných. Každý důkladnější student tohoto období musí vědět, že to je zavádějící tvrzení. Vše ukazuje na to, že velká většina francouzské populace měla až fanatickou důvěru ve stabilitu nové vlády během větší části revolučního období. Ti, kteří neměli důvěru v bezpečnost asignátů, stejně jako ti, kteří neměli důvěru k papírovým penězům Spojených států během naší Občanské války, tvořili jen malou menšinu. A ačkoliv existovaly pochybnosti ohledně investic do francouzské půdy, francouzský lid měl jistě stejnou důvěru v bezpečnost držení vládní půdy jako jakýkoliv lid může mít při velkých emisích vládních dluhopisů: je dokonce jisté, že mohl mít daleko větší důvěru v půdu, jakožto jistinu, než obvykle mají moderní národy při velkých emisích dluhopisů obdržených za platbu nesměnitelným papírem. Existoval jeden prostý fakt, na který poukázal John Stuart Mill, díky kterému bylo pro většinu lidí asignáty obtížné převést na nemovitosti: a to byl ten, že velká většina lidí si zkrátka nemohla dovolit investovat mimo svůj obor a svoje působiště.

A tak jsme viděli, jak lehce se národa zmocnily ty nápady, které se tak snadno dají rozvinout ze systému papírových peněz; nápad, že běžné vládní potřeby mohou být legitimně uspokojeny prostřednictvím tiskařského lisu; že se takto vláda může obejít bez daní. Následkem toho se tiskařský lis stal jediným zdrojem, který vládě zůstal a vzrůstající objem papírových peněz byl každým dnem patrnější.

Mnohé bezpochyby překvapí zjištění, že navzdory těmto evidentním výsledkům nadměrného vydávání peněz, starý pokřik o „nedostatku oběživa“ nikdy neutichnul; nedlouho po každé emisi, jedno jak veliké, se objevil znovu a s větší silou než dříve.

Každý rozumný student finanční historie ovšem dobře zná tento fenomén, který se objevuje při každé takové emisi oběživa – protože je v souladu s přirozenou zákonitostí. Reálné problémy nevězí v nedostatku peněz a dřívější problémy se tak objeví znovu, jakmile se ceny přizpůsobí novému objemu oběživa. Mezi emisí a tímto přizpůsobením ovšem dojde k malému oživení obchodu a obvykle se zvýší objem úvěrů.

V srpnu 1793 se objevila nová zpráva od Cambona. Nikdo, kdo jí čte, nemůže nebýt ohromen tou směsí schopností a bláznovství. Jeho plán, jak se vypořádat s veřejnými dluhy, přežil všechny změny režimu té doby, ale jeho naložení s inflační měnou bylo naprostým selháním. Proti Du Pontovi, který přesvědčivě ukázal, jak divoké rozmnožování papírových peněz vede přímo ke zkáze, Cambon unesl většinu na velkých shromážděních a v klubech čirou smělostí – smělostí zoufalce. Vášeň v podpoře asignátů se stala jeho náboženstvím. Národní Konvent vydal v roce 1793 celkem přes 3 miliardy asignátů, z čehož asi 1,2 miliardy byly uvedeny do oběhu. A přesto Cambon pevně trval na tom, že zabezpečení papírové měny je dokonalé. Vrchol jeho vášně nastal tehdy, když jako aktiva národní pokladny započítal reparace, které, jak prohlásil, Francie jistě obdrží po svém budoucím vítězství nad národy, s nimiž je ve válce. Jako vlastenecké přesvědčení to bylo obdivuhodné; jako základ pro financování smrtící.

Vyzkoušel asi vše. Zavedl velmi propracované schéma získávání prostředků, které ve spojení se systémem emisí dalo vzniknout tomu, co bylo v té době známé jako „schéma interkonvertibility“. Rozličnými druhy přesvědčování a nátlaku – s gilotinou vždy výhružně stojící v pozadí – se snažil přimět držitele asignátů, aby je vyměnili za státní dluhopisy nesoucí úrok pět procent, když všichni rozuměli tomu, že jakmile bude třeba splácet, bude vydáno více papíru. Vše bylo marné. Oficiální statistiky ukazují pokračující pokles asignátů. Nucené půjčky, které stáhly do státní pokladny miliardu v papíru, zbrzdily tento pád, ale pouze na okamžik. „Interkonvertibilní schéma“ mezi měnou a dluhopisy selhalo stejně, jako selhalo „interkonvertibilní schéma“ mezi měnou a půdou.

Účinnějším opatřením byl zákon konfiskující majetek všech Francouzů, kteří opustili Francii po 14. červenci 1789 a dosud se nevrátili. To dodalo novou záruku pro papírové peníze.

O této rozsáhlé kapitole finančního bláznovství se někdy mluví, jako by byla následkem přímého jednání lidí naprosto nezkušených ve světě financí. To je ovšem hrubá chyba. To, že divocí snílci sehráli rozhodující úlohu při zavedení systému papírových peněz je pravdou; že ho spekulanti a zainteresovaní finančníci zhoršili je také pravdou; ale muži, kteří třímali otěže francouzských financí během Vlády Teroru a prováděli tyto experimenty, které se nám dnes zdají tak monstrózní, aby zachránili sebe a svou zemi před povodní, jež vše unášela k finanční zkáze, byli obecně počítáni mezi nejzkušenější finančníky v Evropě. Zvláště Cambon se řadil k předním expertům. Katastrofální výsledky veškeré jeho odvahy a schopností při pokusu postavit se proti záplavě papírových peněz ukazují, jak bezmocní jsou ti nejzručnější mistři finančních kouzel při usměrňování proudu v kalamitě papírových peněz, jakmile je jednou spuštěna; a jak zbytečná jsou veškerá opatření, která mohou být zavedena, pokud jsou v rozporu se základním přirozeným zákonem.

Měsíc po měsíci, rok po roku, nové emise stále pokračovaly. Mezitím bylo podniknuto všechno možné pro udržení hodnoty papíru. Městští radní v Métách složili slavnostní přísahu, že asignáty budou mít tu samou cenu jako by byly z kovu – ať už při nákupu nebo prodeji a množství dalších oficiálních institucí následovalo jejich příkladu. Ve shodě s těmi, kteří stejně jako pařížské trhovkyně věřili, jak to bylo napsané v jejich slavné petici, že „by měl být přijat zákon, který papírové peníze učiní stejně dobré jako zlato“, Couthon v srpnu 1793 navrhl a prosadil zákon, který trestal každou osobu, jež by prodala asignáty za méně než jejich nominální hodnotu, vězením na dvacet let v řetězech a později prosadil zákon, který učinil z investic Francouzů do zahraničí kriminální delikt trestaný smrtí.

1794-1796[editovat]

K překvapení velké většiny Francouzů hodnota asignátů, poté, co pominula momentální vlna strachu, nebyla těmito opatřeními permanentně zvýšena. Naopak tento „zákonný“ papír byl zatvrzele poslušný přirozeného zákona financí, a jakmile byla vydána další emise, jeho hodnota se snížila. Zdálo se dokonce, že papírové peníze mají magickou moc přeměnit prosperitu v těžkosti a dostatek v hladomor. Rok 1794 byl výjimečně úrodným: a přesto s nastávajícím podzimem přišel nedostatek zásob a se zimou přišly nepokoje. Důvod je ovšem prostý a sekvence příčin a následků v této historii je absolutně logická. Nejprve Shromáždění vydalo inflační měnu a dramaticky zvýšilo ceny. Poté bylo nuceno zavést arbitrární cenové stropy na výrobky nezbytných životních potřeb. Tyto stropy, jakkoliv mohly vypadat vysoké, brzy byly níže než reálné náklady na výrobu; mnozí sedláci tudíž buď zaseli méně, nebo svojí produkci vůbec nedodali na trh. Jako obvykle, v takových situacích, byly příčiny potíží hledány všude jinde, jen ne na pravém místě. Ve všech částech země byla přijata ta nejpřísnější opatření, která měla donutit sedláky dodat zboží na trh, mlynáře ho semlít a obchodníky ho prodat. Emise papírových peněz pokračovaly. Na konci roku 1794 bylo v oběhu 7 miliard v asignátech. V květnu 1795 to již bylo 10 miliard, v červenci 14 miliard; a hodnota sto franků v papíru postupně klesala na čtyři franky ve zlatě, poté na tři a poté na jeden a půl. Podivné se ovšem zdálo, že ačkoliv toto znehodnocování rychle pokračovalo, opět se dostavilo očividné oživení obchodní aktivity. Mnoho nadějí se upínalo k faktu, že, navzdory poklesu cen papíru, byl výjimečně živý obchod se všemi druhy trvalého majetku. Každý předmět trvalé hodnoty, který byli někteří lidé v nouzi ochotni prodat, byli jiní vypočítaví lidé ochotni koupit a zaplatit dobrou cenu v asignátech. Zanedlouho se však přišlo na to, že tohle je pouze jeden z nejznepokojivějších výsledků působení přirozeného zákona, který vždy vstupuje do hry za takových okolností. Je to zkrátka aktivita té bystřejší části lidí, kteří se snaží vyměnit své papírové peníze za cokoliv, co si zachová hodnotu, do doby kolapsu, který předvídají. Tato obchodní aktivita je zkrátka symptomem choroby, kdy se ti vypočítavější zbavují asignátů a nakládají je na bedra lidové masy.

Zajímavé je podívat se uprostřed toho všeho na působení dalšího prostého zákona financí. Vězení, gilotiny, dvacet let v řetězech za prodej papíru za menší než nominální hodnotu, smrt pro investory do zahraničních cenných papírů, vše bylo bezmocné. Národní Konvent, bojující proti celému světu a proti revoltám na vlastní půdě ukázal titánskou sílu, ale v boji proti jednomu prostinkému přirozenému zákonu byl ve své slabosti politováníhodný. Louis d’or zůstával na trhu jako strážce, který každý den s neomylnou přesností odhaluje pokles hodnoty asignátů; strážce, který nejde podplatit ani zastrašit. Stejně úspěšně se mohl Národní Konvent snažit zastrašit námořní kompas, aby přestal ukazovat sever. 1. srpna 1795 měl tento zlatý louis (25 franků) cenu 920 papírových franků; 1. září 1200 franků; 1. října 2600 franků; 1. prosince 3050 franků. V lednu 1796 měl cenu 7200 franků, čili jeden frank ve zlatě měl cenu 288 franků v papíru. Ceny veškerých komodit stouply téměř úměrně. Spisy z této doby nám mohou odhalit některé zajímavé detaily. Thibaudeau ve svých Memoárech mluví o libře cukru za 500 franků, mýdla za 230 franků, svíček za 140 franků. Mercier ve svých živoucích obrazech Francouzské metropole tohoto období zmiňuje 600 franků jako cenu za jednu jízdu fiakrem a 6000 jako útratu za jeden den. Příklady z jiných zdrojů jsou následující: - cena mouky stoupla ze dvou franků v roce 1790 na 225 franků v roce 1795; cena páru bot z 5 franků na 200; cena klobouku ze 14 franků na 500; másla na 560 franků za libru a medu na 900 franků. Ceny všeho tedy enormně vzrostly kromě ceny práce. Jak byly manufaktury zavírány, mzdy poklesly, a jediný fakt, který je později držel nahoře, se zdál být ten, že mnoho pracovníků bylo odvedeno do armády. Z tohoto politováníhodného stavu věcí povstal obrovský podvod. Lidé, kteří předvídali tyto výsledky a zadlužili se, samozřejmě mohli oslavovat. Ten, kdo si v roce 1790 vypůjčil 10 000 franků, mohl svůj dluh v roce 1796 zaplatit přibližně ekvivalentem 35 franků. Vznikaly zákony, aby čelily tomuto zneužití. Už v roce 1794 byl navržen plán, zveřejňovat oficiální „tabulky znehodnocení“, podle nichž by se vyrovnávaly dříve sjednané dluhy, ovšem to se ukázalo jako marné. 18. května 1796 si v Národním Konventu stěžoval jeden mladík, že jeho starší bratr, který zdědil nemovitosti po jejich otci, vyplatil ostatním dědicům jejich podíly v asignátech, a že on tudíž dostal, sotva jednu tří setinu reálné hodnoty svého podílu. Aby se vypořádali s případy jako tento, přijali poslanci zákon, který zaváděl „poměrné měřítko“. Jako standard hodnoty asignátu byl určen ten stav, kdy jich bylo v oběhu 2 miliardy, a zákon určil, že při placení dluhů se má přičíst 25% k částce původně vypůjčené za každých dalších 500 milionů přidaných do oběhu. V souladu s tímto zákonem člověk, který si vypůjčil 2 000 franků v době, kdy byly v oběhu 2 miliardy a vracel je v době, kdy bylo v oběhu 2,5 miliardy, by svému věřiteli zaplatil 2500 franků. Toto opatření samozřejmě přineslo nové zlo a ještě horší, pokud je to možné, než to předchozí.

Přirozeně se vkrádá otázka: Na koho toto znehodnocení měny dopadlo především? Když tato měna spadla na jednu tří setinu své nominální hodnoty a poté už byla zcela bezcenná, ve kterých rukou jí skončilo nejvíce? Odpověď je jednoduchá. Použiji zde slov moudrého historika, kterého jsem již citoval: „Před koncem roku 1795 byly papírové peníze téměř výhradně v rukou pracujících tříd: zaměstnanců a lidí malých prostředků, jejichž majetek nebyl dostatečně velký, aby si mohli dovolit investovat do zboží nebo národních pozemků.[32] Finančníci a lidé s většími prostředky byli dost předvídaví na to, aby uložili tolik prostředků, kolik jen bylo možné, do věcí s trvalejší hodnotou. Pracující neměli takovou předvídavost, schopnosti ani prostředky. Na ně nakonec dopadla veškerá tíže ztráty. Po prvním kolapsu se ozval křik trpících. Cesty a mosty byly zanedbány; mnoho manufaktur bylo zavřeno v čiré bezmoci… Nikdo necítil jakoukoliv důvěru v budoucnost v jakémkoliv ohledu; jen hrstka si troufla na obchodní investice s nějakým delším výhledem a bylo pokládáno za bláznovství odpírat si potěšení, která mohl člověk získat okamžitě – akumulovat nebo spořit pro tak nejistou budoucnost“.

Tento finanční systém byl doprovázen politickým systémem o nic méně nepředvídatelným, a oba systémy navzájem prohlubovaly svoje chyby. Divocí radikálové, kteří poslali pod gilotinu nejprve všechny Royalisty, poté všechny vůdčí Republikány, nyní bojovali mezi sebou a jednotlivé frakce odesílaly jedna druhou stejným směrem: Hébertisté, Dantonovci, Robespierrovci, následovaly jedna po druhé v rychlém sledu. Poté, kdy tito demagogové a tvůrci frází takto odešli ze scény, dostala se v říjnu 1795 k moci nové vláda – tvořená hlavně přeživšími členy předchozích skupin, kteří odhodili své principy a skrupule – Direktorium. Nalezli zemi zcela zbídačenou, a jediný zdroj příjmů, který měli v té chvíli k dispozici, bylo vytištění více papíru a jeho vydání ještě za mokra přímo z lisu. Tyto nové emise byly větší, než všechny předchozí a byly již prováděny bez schválení zákonem. Objevily se stížnosti, že armáda tiskařů a rytců nedokáže uspokojit poptávku po asignátech - že dokáží vyrobit maximálně sedmdesát milionů denně, zatímco vláda denně utrácí osmdesát až devadesát milionů. Čtyři miliardy franků byly vydány během jediného měsíce, o měsíc později tři miliardy a další měsíc opět čtyři miliardy, dokud nebylo celkem vytištěno přes 35 miliard. Kupní síla tohoto papíru již nebyla téměř žádná. 22. prosince 1795 bylo uzákoněno, že celkově vydané množství bude omezeno na 40 miliard, včetně všeho, co bylo vydáno před tím, a že poté budou měděné tiskařské pláty rozbity. Navzdory tomu bylo vytištěno ještě 10 miliard navíc. 18. února 1796 v devět hodin ráno, za přítomnosti velkého davu, byly tiskařské stroje, pláty a papír vyneseny na Vendomské náměstí a na místě, kde dnes stojí Napoleonův sloup, byly slavnostně rozbity a spáleny.

Krátce poté se objevila Camusova zpráva, že celkový objem vydaných papírových peněz, za méně než šest roků revoluční vlády, byl přes 45 miliard franků; z čehož přibližně 6 miliard bylo anulováno či spáleno a na konci katastrofy tak je v oběhu přibližně 40 miliard. Byl také nejvyšší čas ukončit tento systém, jelikož zlatý „louis“, tedy pětadvacet franků v kovu, jak jsme viděli, měl v únoru cenu 7200 franků a při posledním kótování jeho cena neklesla pod 15 000 franků v papírových penězích – tedy jeden frank ve zlatě měl nominální cenu 600 papírových franků.

Takové tedy byly výsledky vlády radikálů a snílků.

1796-1799[editovat]

Prvním novým opatřením Direktoria bylo vypsání nucených půjček šesti set milionů franků od nejbohatších tříd; to však nakonec nic nepřineslo. Hrozivé bylo, když osoba přinucená poskytnout tuto půjčku zjistila, že proti asignátu na sto franků, dostane záruku pouze na jeden frank. Poté padl návrh na založení Národní banky; ale kapitalisté se zdráhali angažovat v bankovnictví, dokud zněl v ulicích pokřik rozzuřeného davu proti každému, kdo měl něco společného s penězi. Nakonec Direktorium vymyslelo jiný prostředek. Nebyla to žádná novinka. Vyzkoušeli jsme to též na našem kontinentu a to dvakrát před tím a jednou potom: poprvé v koloniálním období; podruhé během Konfederace; a naposled to byla „Jižanská Konfederace“ a zde ani jinde to nefungovalo. Zkušenost však podléhá teorii – a prostý obchodnický smysl finanční metafyzice. Bylo zkrátka rozhodnuto vydat nový papír, který by byl „plně zabezpečený“ a „stejně dobrý, jako zlato“.

Tento nový papír měl být vydáván pod názvem „mandáty“, a aby byl „plně zajištěn,“ byly vybrány nemovitosti ve veřejném vlastnictví o hodnotě plně se rovnající nominální hodnotě této emise. Kdokoliv, kdo by nabídl jakékoliv množství mandátů, měl mít možnost získat do vlastnictví vládní půdu; její cena měla být určena dvěma experty, jedním vládním a jedním jmenovaným kupcem a obchod se měl odehrát bez formalit a zdržení, která byla obvyklá při nakupování půdy asignáty.

Asi nejméně domyšlenou věcí na celé situaci byl fakt, že vláda, tlačená požadavky ze všech stran, pokračovala ve vydávání starých asignátů a v tentýž okamžik je diskreditovala veřejnými přípravami na vydávání nových mandátů. A to se ještě plánovalo, aby se mohly stát mandáty „stejně dobrými jako zlato“, nucenými půjčkami a dalšími prostředky, snížit množství asignátů v oběhu natolik, aby se jejich hodnota zvýšila na jednu třicetinu hodnoty zlata, pak udělat z mandátů zákonné platidlo a nahradit jimi asignáty v poměru jedna ku třiceti. Nikdy nebyla velká očekávání zklamána krutěji. Ještě před tím, než se první mandáty dostaly z tiskařského lisu, jejich hodnota spadla na pětatřicet procent jejich nominální hodnoty; poté rychle spadla na patnáct, na pět a nakonec v srpnu 1796, šest měsíců od první emise, na tři procenta. Tento plán tedy selhal – stejně jako selhal v Nové Anglii v roce 1737; stejně jako selhal v naší Konfederaci v roce 1781; stejně jako selhal Jižanské Konfederaci během Občanské války.

Aby udržela svou novou měnu, zkusila vláda každou metodu, na kterou vynalézavost může přijít. Byly vydávány pamflety sepsané speciálně pro každou společenskou vrstvu, vysvětlující její výhodnost. Pamflet podepsaný „Marchant“ a věnovaný „lidem dobré vůle“ byl jedním z těch velmi rozšířených. A Marchant si v něm dával práci ukázat veliké výhody mandátů oproti asignátům; jak může být s jejich pomocí půda získána mnohem snadněji; jak je jejich zabezpečení daleko lepší; jak nebudou za žádných okolností ztrácet hodnotu, jako tomu bylo s asignáty. Ale ještě než stačil čerstvě vytištěný pamflet oschnout, krutá realita již vyvrátila jeho argumenty.

Když nepomohlo přesvědčování po dobrém, nastoupil opět starý plán trestních opatření. Monot navrhl trestat všechny, kteří by na veřejnosti mluvili proti mandátům; Talot si přisadil, že tresty by měly být zvláště přísné. Tak bylo uzákoněno, že každá osoba, která by „slovně nebo písemně znevažovala mandáty, má být odsouzena k pokutě jeden až deset tisíc franků; v případě opakovaného přestupku na čtyři roky v řetězech“. Bylo také uzákoněno, že kdokoliv by odmítl přijmout mandáty, zaplatí napoprvé pokutu ve výši sumy, kterou odmítl přijmout; napodruhé desetkrát tolik; napotřetí bude potrestán dvěma roky vězení. Samozřejmě také proti těmto opatřením začal působit přirozený zákon, který je stejně neúprosný ve všech zemích. Tento pokus ho přemoci, se ukázal stejně marným ve Francii, jako tomu bylo před lety v Americe. Žádná vyhláška nemohla zastavit klesající tendenci nového papíru, „plně zabezpečeného“ a „stejně dobrého jako zlato“; zákony, které vládnou financím, totiž nevznikají v parlamentech či kongresech.

Čas od času se zkoušely rozličné nové finanční triky, některé vynalézavé, většinou ovšem drastické. Bylo uzákoněno, že veškeré asignáty v hodnotě vyšší než sto franků přestanou obíhat na začátku června 1796. To samozřejmě pouze zničilo poslední zbytky důvěry k vládním bankovkám jakéhokoliv druhu. Dalším pokusem bylo uzákonit, že papírové peníze mají být „přirozeným a neměnným standardem hodnoty“ a jeden frank by tudíž měl být roven deseti librám pšenice. To také selhalo. 16. července 1796 autority, zoufalé nad regulováním stávající měny, uzákonily, že si lidé mohou papír, ať už asignáty nebo mandáty, přijímat za jakou hodnotu chtějí a obchody uzavírat v jaké měně si zamanou. Hodnota mandátů potom rychle klesla ke dvěma procentům nominální hodnoty a asignáty a mandáty se nadále propadaly ještě hlouběji. Pak byl 4. února 1797 vydán zákon, že tiskařské zařízení pro výrobu mandátů má být zničeno stejně, jako bylo to na výrobu asignátů, že ani asignáty ani mandáty již nebudou zákonným platidlem, a že staré dluhy vůči státu mohou být ještě nějakou dobu placeny tímto vládním papírem v kurzu jedno procento z jeho nominální hodnoty. Pak o tři měsíce později bylo nařízeno, že asignáty za 21 miliard, které jsou dosud v oběhu, budou anulovány. Nakonec 30. září 1797 přišel rozkaz Direktoria, že dvě třetiny národního dluhu budou splaceny v poukazech na zkonfiskované nemovitosti a zbývající „konsolidovanou třetinu“, jak byla nazvána, bude zapsána do „Velké knihy národního dluhu“, a bude splácená postupně, jak bude vláda schopna získávat prostředky.

Co se týče poukázek, které byli nuceni přijmout věřitelé státu, jejich cena klesala stejně rychle jako cena asignátů a mandátů, přibližně na tři procenta nominální hodnoty. A „konsolidovaná třetina“ dluhu byla až do příchodu Bonaparta z větší části splácena papírovými penězi, které postupně klesaly až k šesti procentům svojí nominální hodnoty. Od května 1797 byly jak asignáty, tak mandáty prakticky bezcenné.

Tak skončila vláda papírových peněz ve Francii. 2,5 miliardy mandátů a 45 miliard asignátů zkrátka již nikdo nepřijímal: celý národ, chudí i bohatí, byl, od jednoho konce na druhý, ve finančních troskách.

Přílohy[editovat]

Tabulka cen předmětů každodenní potřeby[editovat]

Co se týče změny cen předmětů každodenní potřeby, pomůže je osvětlit výtah z tabulky zveřejněné v roce 1795 a převedené na Americkou měnu.

Ceny ve Francii (uváděné v Americké měně)
produkt 1790 1795
Za bušl mouky 40 centů 45 dolarů
Za bušl slámy 18 centů 10 dolarů
Za fůru dřeva 4 dolary 500 dolarů
Za bušl uhlí 7 centů 2 dolary
Za libru cukru 18 centů 8 dolarů
Za libru mýdla 18 centů 8 dolarů
Za hlávku zelí 8 centů 5,5 dolaru
Za jeden pár bot 1 dolar 40 dolarů
za 25 vajec 24 centů 5 dolarů

Z tabulky je jasně vidět hyperinflace, tedy znatelný rozdíl v ceně mezi rokem 1790 (prvnímu tisku Asignátů) a z poloviny roku 1795.Tyto ceny, z poloviny roku 1795, však byly ještě mírné ve s rovnání s těmi koncem roku a během roku následujícího. Zcela autentický příklad vypadá následovně:

ceny ve Francii, konec roku 1795 (uváděné v Americké měně)
Produkt konec roku 1795
Libra chleba 9 dolarů
Bušl brambor 40 dolarů
Fůra dřeva 2 500 dolarů

Tolik tedy k chudým lidem. Pokud jde o ty považované za bohaté, mohli bychom se zmínit o výrobci strojů, který roku 1790 šel na odpočinek s 321 000 livres, aby se hodnota jeho jmění do roku 1796 scvrkla na 14 000 franků.

Zdroj[editovat]

  • „Inflace papírových peněz ve francii“ (1910), od autora Andrew Dickson White, LL.D., Ph.D., D.C.L. (zakladatel Cornellovy university a profesor historie tamtéž) přeložil Firist 2008
  • Mirabeaův dopis Cerutti byl hlavním článkem v „Moniteuru“; viz také „Mèmoires de Mirabeau“, díl VII, str. 23, 24. Jeho poznámka citovaná výše viz Levasseur, ibid, díl I, str. 118.
  • „Histoire de la Presse en France,“ díl V a VI.
  • „Moniteur,“ 28. září 1790; také Levasseur, ibid, str. 139.
  • Levasseur, str. 151 a násl. Různé příklady těchto „důvěrných směnek“ jsou k nahlédnutí v knihovně Cornellovy university.
  • Von Sybel, „History of the Revolution,“ díl I, str. 265; také Levasseur, díl I, str. 152-160
  • Louis Blanc, „Histoire de la Révolution,“ svazek XII, str. 118.
  • Caron, „Tableaux Dépréciation du papier-monnaie,“ Paříž, 1909, str. 386.
  • Caron, „Tableaux Dépréciation du papier-monnaie,“ str. 386.
  • Levasseur, díl I, str. 176.
  • Von Sybel, díl III, str. 173.
  • Challamel, „Les français sous la Révolution,“ str. 309.
  • Villeneuve Bargemont, „Histoire de l’économie politique,“ díl II, str. 229.
  • Vladimír Krupa, Inflace papírových peněz ve Francii.
  • Wikipedie
  • a další zdroje