Historie peněz a bankovnictví/Bank of England 1694

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Důvody vedoucí k vzniku centrální banky v Anglii[editovat]

Pro správné pochopení dalšího ekonomického vývoje je nutno prozkoumat historické a politické souvislosti, které předcházeli vzniku Bank of England.

Bohatá Anglie[editovat]

Alžběta I. zemřela roku 1603 bez přímého následníka. Jejím nejbližším mužským protestanským příbuzným byl král Skotska Jakub VI. Stuart, který se stal panovníkem Anglie jako Jakub I. a vládl unii obou království. Jakub I. zdědil příjem vy výši 350 000 liber ročně. Kolem třicátých let 17. století se tato částka zvýšila na milion liber a ke konci 80. let 17. století činila dva miliony liber ročně. Díky němu mohli Stuartovci po celé 17. století financovat svojí činnost v dobách míru.

Poznámka: Financování Anglie tak bylo prozatím dobře zajištěno.



V průběhu století výnosy z korunní půdy a feudálních a výsadních práv koruny se tenčily a stávaly se jen nedůležitou součástí královského důchodu. V běžných příjmech koruny začaly převládat důchody plynoucí z obchodního zdanění. Pouze během občanské války a mezivládí, hrálo stěžejní úlohy v rozpočtu přímé zdanění. Proto Stuartovci měli dodatečný příjem a vyrovnaný rozpočet. Sice se nikdy, téměř jako jediní mezi vládci té doby, neocitli na mizině a jen jednou, v roce 1672 byli nuceni odložit splátku úroku z půjček, avšak nikdy taky neměli dostatek peněz, aby vedli úspěšnou válku v zahraničí. Jelikož po celé století až do roku 1689 nikdo Anglii, vpádem ani vyhlášením války neohrozil.

Poznámka: Anglie byla silná, nikdo si nedovolil vyhlásit ji válku.



V průběhu 17. století se státní správa mírně rozrostla, k významným pokrokům došlo v řízení námořnictva a ve finančních složkách. Vznikl úřad státního pokladu, jenž spravoval rozpočty jednotlivých úseků státní správy a určoval daňové priority.

Poznámka: Nadbytek financí znamenal nárůst byrokracie v Anglii.




Zahraniční války přirozeně vyžadovaly obrovské náklady k navýšení daní, král potřeboval souhlas parlamentu. Parlament odmítl dát panovníkovi obvyklé právo vybírat cla na celou dobu jeho vlády a umožnil mu to jen na jeden rok. Před vypuknutím občanské války neměl parlament ve vládním systému významnou roli, byl spíše jakýmsi poradním orgánem svolávaným panovníkem k odsouhlasení nových daní, a to jen příležitostně a na krátkou dobu. Pokud šlechta výběr daní odmítla, neměl panovník žádné pravomoci, jak by ji k tomu přinutil. Parlament dovolil zástupcům nižší šlechty, aby se sešli, dohodli a poslali králi politické návrhy. Tito zástupci ale neměli žádnou moc donutit krále přijmout jejich požadavky kromě omezení přístupu k jeho příjmům.

Poznámka: Nárůst byrokracie znamenal pro Anglii problém.



Anglie začíná utrácet[editovat]

Během 16. a 17. století evropští vládci, před hrozbou vpádu cizích mocností a kacířů, museli vytvářet nové formy zdanění, ve snaze o získání nových zdrojů financování. Tyto dočasné daně se postupně měnili ve stálé. Jelikož Stuartovci reálné hrozbě cizího vpádu nemuseli čelit, nikdy se jim nenaskytla vhodná výmluva k tomu, aby na zavedení takových nepříjemných fiskálních novot tlačili. Alžběta I. k tomu příležitost měla v letech ohrožení neporazitelnou španělskou armádou, ale ta místo toho válečné výdaje uhradila prodejem půdu. Tento krok oslabil pozici následujících králů a dostal je do závislosti na půjčkách. Vilém III. měl provést právě takovouto změnu daňového systému v 90. letech 17. století, když se Anglie ocitla v ohrožení ze strany francouzského krále Ludvíka XIV.

Jak vidíme z výše uvedeného, králové v Anglii financovali státní výdaje buď ze svých vlastních zdrojů, nebo z výběru daní. Zdanění je pomalý proces a vyžaduje aspoň rok, než budou získané finanční prostředky, které se ve finále můžou ukázat jako nedostatečné. Obvyklé řešení tohoto problému v takovém případě je úvěrové financování. Karel II: a Cromwell si obvykle půjčovali od zlatníků a privátních bankéřů a prostředkem zajištění úvěrů byli přijmi ze zdanění. Vývoj daňového systému zaostával za potřebou peněz a jeho reformace byla vlastně vyvolána reakcí na nedostatek finančních zdrojů. Kvůli tomu se králi stali závislými na půjčkách od zlatníků. To vedlo k posílení jejich vlivu. Zlatníkům tak byla daná možnost konsolidovat a upevnit svou moc. Dosáhli takové ekonomické moci, že spolu mohli manipulovat s celou britskou ekonomikou.

… Zlatníci ovládli čtvereční míli nemovitostí v centru Londýna, známé jako City. Tato oblast je stále jedním ze tří hlavních světových finančních center. Konflikt s dynastií Stuartovců vedl k tomu, že angličtí zlatníci spolu se zlatníky z Nizozemska financovali invazi Viléma Oranžského do Anglie, který sesadil Stuartovce v roce 1688 a usedl na anglický trůn.
Morgan, 1999, str.307


Hodně důležitých aspektů moderního bankovnictví se rozšířilo v Anglii během 17. století, kdy revoluční procesy ve společnosti připravily půdu pro první světovou průmyslovou revoluci. Od role finančního učně kontinentální Evropy, zejména Holandska, se Anglie dostala do pozice lídra. Rozšíření soukromého dluhu a úvěrů, hlavně díky aktivitě v Londýně sídlících finančních zprostředkovatelů, které pomocí nových forem cenných papírů, účtů a zásadních změn ve správě vládního (královského) dluhu umožnilo růst mezinárodního obchodu. A dále posílení významu námořního a životního pojištění; rostoucí popularita státní loterie a renty, růst podnikání na burze a v zahraničním obchodu to jsou jen některé z nejvíce významných změn, které stimulovaly vývoj nových finančních institucí. Tyto zajímavé podnikatelské iniciativy do konce 17. století vedly k situaci, kdy se poskytnutí bankovního úvěru v Anglii stalo zásadním a rostoucím doplňkem k rozšíření množství peněz v oběhu. Úvěry zlatníků byly krátkodobé a musely být splacené, většinou z příštího výběru daní. Věřitelé potřebují jistotu, že jejich pohledávky budou uspokojeny a jen v takovém případě jsou ochotni půjčovat dál. Jenže v roce 1640 a v roce 1672 se staly události, které zničily důvěru ve schopnosti krále plnit své závazky na mnoho let dopředu.

… Karel I. v roce 1640 následoval politiku prováděnou ve Španělsku o sto let dříve svým jmenovcem císařem Karlem V. a zabavil zlato a cennosti uložené v londýnském Toweru, čímž zcela zničil reputaci mincovny jako bezpečného místa pro cennosti.
Andreades, 1909, str.19



Bankrot Anglie[editovat]

Přestože Karel I. později vyplatil peníze, stejně byly způsobeny obrovské škody, důvěra lidí byla zničena a zlatníci, kteří byli věřiteli krále, nemohli plnit své závazky a zkrachovali. Byli to právě oni, kdo podpořili a financovali státní převrat Olivera Cromwela a vtáhli Anglii do víru občanské války. Politická krize po smrti Olivera Cromwella roku 1658 vedla k tomu, že byla obnovena monarchie. Karel II: dorazil do Londýna 29. května 1660. V době jeho panování byl Londýn zasažen dvěma katastrofami, velkým morem a velkým požárem. Naléhavá potřeba peněz ho nutila čím dál, tím víc si půjčovat. Královská pokladna vydávala dluhopisy, které nebyly kryté ničím. To v podstatě způsobilo její bankrot.

… Karel II. nedostál svým povinnostem a zapříčinil, že Královská pokladna pozastavila platby. Způsobil tak krach mnoha soukromých bank, které koruně poskytly úvěry nebo nakoupily státní dluhopisy za své listiny, splatné na požádání. Po vyhlášení "STOP" byla zasažena zejména skupina zlatníků, kteří převážně měli tyto dluhopisy v držení.
Andreades, 1909, str.19



Když byl vyhlášen "Stop", v roce 1672, prakticky všechny tyto příkazy v oběhu byly v rukou bankéřů, kteří navíc drželi velké množství individuálních záznamů (tallies), a záznamů spojených se splatnými příkazy, které zajistili uď prostřednictvím diskontování, nebo jako záruky za úvěry vládě. Celkový dluh Karla II. byl v této době 2.250.000 liber, a více než 1.300.000 liber z toho, díky zlatnickým bankéřům, bylo složeno téměř výhradně ze čtyř druhů cenných papírů: platebního příkazu, záznamových destiček (tally), splatného příkazu (repayment order) a svěřeneckých příkazu (fiduciary order), posledně jmenovaný byl převažující.

Po smrti Karla II. roku 1685 se stal králem jeho bratr Jakub a přijal jméno Jakub II. Jeho politika směřující k posílení královské moci a ke zrušení restrikcí namířených proti katolíkům vyvolávala od samého počátku všeobecnou nevůli. Jakub II. se dopustil zásadní chyby, když se snažil za každou cenu obsadit co nejvíce úřadů v zemi svými stoupenci. Narušil tím dosavadní samostatnost univerzit, nezávislost soudů, svobodu v obsazování provinčních úřadů místními lidmi, organizaci armády a námořnictva i samostatnost anglikánské církve. Počet stoupenců katolického krále byl od samého počátku malý, jelikož katolíci tvořili v té době asi jen pouhá 4 % obyvatel země.


Od roku 1689 získal trůn Vilém III. Oranžský po „Slavné revoluci“, ve které dosáhl vyhnání předchozího katolického krále Jakuba II., manželčina otce, do exilu. Revoluce roku 1688 je mnohými považována za jednu z nejdůležitějších událostí v dlouhodobém vývoji rozložení sil mezi anglickým parlamentem a panovníkem. Deklarace práv z roku 1689 zrušila navždy možnost, aby se stal anglickým panovníkem katolík a ukončila možnost vzniku absolutistické monarchie omezením pravomocí panovníka ve prospěch parlamentu. Panovník už nemohl vetovat zákon či daň nebo vytvořit a udržovat armádu v době míru bez souhlasu parlamentu. Od roku 1689 je vláda konstituční monarchie v Anglii a později ve Velké Británii kontinuální. Od té doby pravomoci parlamentu na úkor panovníka znatelně posílily. Na rozdíl od občanské války nezasáhla tato revoluce běžné obyvatele Anglie. Některými historiky je tak nazývána spíše převratem než revolucí.

Po roce 1688 se Francie stává víceméně trvalým nepřítelem a stálým soupeřem v bitvě o nadvládu v zámoří. Devítiletá válka (1688-1697) a válka o španělské dědictví (1702-1713) vtáhli Anglii jak na kontinentě, tak v koloniích do bojů, jakých se neúčastnila od časů alžbětinského zápasu se Španělskem, a technická a strategická složitost vedení války mezitím značně vzrostlá. Válečné výdaje dosáhli téměř 150 milionů liber, a to v době, kdy se v období míru považovalo za přemrštěné spotřebovávat 2 miliony ročně.


Od doby zkrachování Stockholmské banky 1667 byla finanční situace Evropy pořád kritická. Některé banky experimentovali s papírovými penězi avšak dali se vyměnit za kovové jen v dané bance, podobně jako šeky, vystavené na konkrétní banku. Francie se také pomalounku snaží vzpamatovat z nedávného hladomoru z 1693.

Vznik Bank of England[editovat]

Vojensky vyčerpaná Anglie kolem roku 1690 zjišťuje, že státní pokladna je prázdná a pověst vlády pošramocená. Zdálo se nemožné po půl století občanských válek, že by vláda byla schopna získat dostatečné zdroje tím, že by přiměla lidi k nákupu svých dluhopisů. Většina bojů občanské války byla vedena kvůli pokusu krále zvýšit daňovou výnosnost. Proto byla cesta zvýšení daní politicky neprůchodná. V roce 1693 proto byla vytvořena komise Dolní sněmovny, která měla zjistit, jak získat peníze na válečné operace. K této komisi se dostavil jistý ambiciózní skotský příznivec, William Paterson, který v zájmu své vlastní finanční skupiny přednesl pozoruhodný nový návrh Parlamentu. Na oplátku za několik důležitých speciálních privilegií daných státem, Paterson a jeho klika vytvoří Anglickou banku, která bude emitovat nové bankovky, z nichž většina bude použita na financování anglického deficitu. Stručně řečeno, kvůli nedostatku soukromých spořitelů, kteří by byli ochotni financovat deficit, Paterson se svou skupinou vlivných obchodníků byli velmi ochotní nakupovat vládní dluhopisy, za předpokladu, že tak mohou činit nově vytvořenými bankovkami, které s sebou nesly řadu speciálních privilegii. Byl to skvělý počin pro Patrsonovu společnost a vláda měla prospěch z banky financující vládní dluhy.

William Patterson podal několik návrhů na vytvoření banky[editovat]

Úspěšnému návrhu Pattersona předcházelo jeho odmítnutí v roce 1691. První Patetersonův návrh předběhl dobu o více než sto let, a tudíž byl nepřijatelný komisnímu výboru. Schéma budoucnosti mělo být jednoduché, na oplátku za půjčku 1 000 000 liber vládě, by měly být směnky vydané jeho společností zákonné platidlo. Po několika odmítnutí, konečně předložil Patterson plán podporovaný vlivnými obchodníky londýnského a finančního centra v City, Charlesem Montagu a Micaelem Godfrey. Toto byl ten plán který byl přijat, neboď vláda již naléhavě potřebovala finanční prostředky. Výše úvěru pro vládu činila 1 200 000 liber a na oplátku věřitelům (akcionářům) jim stát udělil privilegium emitovat bankovky. Cílové částky se dosáhlo během několika týdnů.

William Paterson nebyl jediný kdo podal návrhy na vytvoření banky[editovat]

Plán Patersona nebyl jediný, existovali minimálně další dva. První vznikl už v roce 1692 podle něj by vznikla nová banka, která měla půjčit vládě 1 milion liber za 65 000 liber ročně, z nichž 5 000 mělo jít na náklady řízení. Bankovky této banky měli být zákonným platidlem. Druhý návrh počítal s půjčkou ve výši 2 000 000 liber, ale taky nebyl uskutečněn.

Založení Bank of England[editovat]

Banka The Royal Carte byla uzavřena 27. července 1694 a onekolik dní později banka pod názvem The Governor and Company of the Bank of England záhajila svou činnost, včetně emise bankovek. Teprve později začala být označována pod kratším názvem Bank of Engralnd. byla Bank of England, v roce 1694, autorizována britským parlamentem, sám král Vilém a další členové parlamentu neváhali, a stali se podílníky této nové továrně na peníze, kterou právě vytvořili. Osazenstvo banky (17 úředníků, 2 vrátní) nejprve obývalo prostory Merces Hall v Cheapside. Později téhož roku se Bank of England přestěhovala do prostor Gorosers Hall v Princes Street, která se stal jejím sídlem až do roku 1734, kdy získala prostory v Threadneedle Street.

Ne všichni byli nadšeni vznikem nové banky. Politické strany Tory a Jakobitů měli obavy z posílení pozice vlády a zlatníci se obávali, že banka zkrátí jejich zisky. Během průchodu parlamentem byli provedené dvě významné změny: s cílem uklidnit síly politické strany Tory. Bance bylo zakázáno provádět komerční obchodování, a zároveň Whigs trvali na limitování jejich schopnosti poskytovat půjčky králi. Interními předpisy banky však byl umožněn prodej některého zboží přijatého prostřednictvím zástavy. především zlatníci a lichváři, měli obavy ze vzniku nové banky. Oni předvídali, že to ohrozí jejich podnikání založené na vydávaní listin. Velká pozemková šlechta se obávala eskalace úrokových sazeb a toho, že banka bude kontrolovat národní měnovou zásobu. Tvrdili, že by babka mohla zvýhodňovat určité skupiny obchodníků oproti jiným. Největší strach budilo to, že banka mohla začít růst až moc rychle. Přesně tohle se nakonec stalo a Bank of England byla použita jako vzor pro většinu centrálních bank světa.

Naléhavou otázkou bylo to, jak vláda by mohla získat takzvaně "věčný úvěr" (permanent loanú), který nikdy nemusí být splacen celý, za stabilně nízký úrok a přitom by věřitelé byli spokojeni. To, že něco takového zatíží budoucí generace a oni budou muset splácet a platit čím dál větší daně, bylo pro ně otázkou vedlejší. To, že projekt Patersona byl nakonec přijat, přes všechny jeho nedostatky, vypovídá o jeho genialitě.

Jak si banka vedla[editovat]

Z počátku Bank of England investovala sama, s pomocí a dle doporučení vlády, zahalena závojem nadpřirozena a tajemství, aby tak vystupňovala svou prestiž a důvěru ve své operace. Jak uvádí jistý historik:

… Od 27. června 1694, kdy zahájila činnost slovy „Laus Deo in London“ byla banka obklopena aurou prestiže a tajemna, které nikdy zcela nevymizelo – pocit, že to není činnost jako každá jiná. Byla jako jakási obrovská loď, jejíž posádka se skládala z osvícených vůdců, kteří během pracovních hodina byli stále na stráži, a prezentovala se svým promyšleným výkazem operační efektivnosti. Neanglický titul „director“ a italsky znějící zkratka „Comba“ ne jejich bankovkách byla záměrným dotekem exotična dokazující všem, co používali novou měnu nebo měli s bankou co do činění, že, i když byla v Anglii dosud nepoznaná, vypůjčila si tradici od slovutných bank za Janova a Amsterodamu. Ačkoliv banka vyrostla a pokračovala jako plod obchodního syndikátu, který měl mnoho jiných zájmů. zplodila určitý typ člověka a zachovala si svou přitažlivost.
Historik té doby

Fungování banky[editovat]

Nově vzniklá banka tak měla půjčit vládě 1 200 000 liber. Veřejný rozpočet byl v tak špatném stavu, že podmínky půjčky: 8% úrok, celkově 100 000 liber ročně a roční poplatek ve výši 4000 liber za správu dluhu, byli více než přijatelné. Společnost měla privilegia banky na 12 let, vláda si po té vyhranila právo jejich zrušení po jednoroční výzvě. Bance nebylo povoleno půjčovat nebo dlužit víc než činil její základní kapitál. Když by přeci jen tak učinila, tak akcionáři ručili za její závazky až do výše hodnoty jejich akcií. Společnosti bylo zakázáno obchodovat s jakýmkoliv zbožím, ale mohla podnikat se směnkami, zlatem a stříbrem a mohla prodávat zboží, kterým byla zaručena půjčka tři měsíce po splatnosti. Charta dále rozhodovala že vedení Bank of England bude v rukou guvernéra (guvernér banky), jeho zástupce a 24 ředitelů, volených každoročně akcionáři. Královskou chartou bylo uděleno povolení založit banku jako akciovou společnost s ručením omezeným a uděleno právo vydávat poukázky splatné na požádání. Téměř okamžitě začala banka vydávat bankovky výměnou za vklady. V tuto chvíli se ještě nejednalo o žádnou centrální banku ani o vznik dvoustupňového bankovnictví. Byl to jen projekt vlády jak získat peníze na válku s menším úrokem, než byli ochotni poskytnou zlatničtí bankéři. Zákon jasně říká, že jeho skutečným cílem bylo získání peněz na války Augsburské ligy. A to prostřednictvím daní a zařízení trvalého úvěru, a samotná banka byla prozatím sekundární záležitostí i když nezbytnou pro zajištění úspěchu hlavního účelu. Stát měl získat 1,5 milionů liber: tvořených z 300 000 liber z daní a 1,2 milionu liber z celkového základního kapitálu.

Banka byla tedy založena s cílem získání prostředků na válku krále Viléma III. Oranžského proti Francii po vzoru Amsterdamské banky, vzhledem ke značnému vlivu Nizozemska na Anglii po nástupu oranžské dynastie na anglický trůn. Banka ovšem nebyla založena se stejnými právními zárukami péče o vklady jako Amsterodamská banka. Namísto toho bylo od počátku jedním z jejích hlavních cílů pomoci financovat veřejné výdaje. Svolení k vytvoření banky vlastněné soukromými bankéři je Vilémovo nejdůležitější ekonomické rozhodnutí.

Bankovky z Bank of England[editovat]

Nesmíme zapomínat na to, že skutečné peníze v té době byli jen mince z drahých kovů. Zlatnické listiny, uvěrové produkty Královské pokladny, depozitní listiny a všechny další cenné papíry byli jen peněžními substituty. Přestože už byli převoditelné a začali obíhat mezi lidmi, nebylo to tak snadné jako v současnosti. Převoditelné byli většinou notářským zápisem na zadní straně cenného papíru, což nebylo tak snadné jako předat bankovku z ruky do ruky, jak to děláme dnes. Převoditelnost zlatnických vlastních směnek (promissory note) byla často zpochybňována původními dlužníky. Když se použili pro několik transakcí po sobě, mohlo se stát, že už na ní nebylo místo, kam by se mohl vepsat další vlastník. To limitovalo jejich obchodovatelnost. Konec tomu položil zákon parlamentu z roku 1704 (Promisoory Notes Act), který oficiálně ustanovil vlastní směnky jako převoditelné nástroje. Vzhledem k tomu, že bankovky jsou přímým potomkem směnek, tento zákon založil právní předpoklady pro používání bankovek jako prostředku směny. Podle ustanovení zákona, majitel směnky, která byla vydána na příkaz nebo na doručitele, se mohl dožadovat svých práv u soudu, když emitent odmítl zaplatit.

První krok ke vzniku bankovek byl, když zlatníci přestali na svých listinách uvádět jméno osoby mající nárok na uložené zlato a začali na ni psát "na doručitele nebo nositele". Se začátkem tisku tento přechod od depozitních listin k bankovkám byl dokonaný. Převoditelnost šeku byla taky upravena zákonem z roku 1704. Po upravení právního postavení listiny, její popularita mnohonásobně vzrostla. Adam Smith ve své práci "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů", publikované v roce 1776, napsal, že ten okamžik, kdy množství bankovních listin překročilo množství kovových mincí v oběhu, byl zlomovým okamžikem v monetární historii.

Zatímco spory ohledně převoditelnosti vlastní směnky (promissory note) získávali na intenzitě u anglických soudů obecného práva (Comnon Law), Královská pokladna v posledním desetiletí 17. století opakovala to, co bylo předtím používáno vynalézavým Karlem II., který jako první použil svěřenecké příkazy (fiduciary order), nekryté uvěrové poukázky, v podstatě státovky. Tyto "pokladní poukázky" (Exchequer bills) neboli "ražené úvěrové poukázky" (indented bills of credit) byli emitované s cílem zaplnit mezery v oběživě způsobené novým přerážením mincí (Recoinage) 1696-1699. Byli převoditelné rubopisem z ruky do ruky. Podle dochovaných exemplárů se dá sledovat rychlost jejich oběhu a usoudit, že byli populární u široké veřejnosti. Byli neocenitelnými obchodovatelnými nástroji během těžkého období nedostatku peněz na trhu a plnili, spolu s emisí Bank of England, funkci náhrady za skučené peníze v oběhu. Anglická vláda začala vydávat "pokladní poukázky" konkrétně v roce 1696. Tyto, v podstatě, státovky byli přijímané k uhrazení všech státních plateb, včetně placení daní. Byli převoditelné na základě písemného potvrzení a na požádání byli uhrazené v hotovosti Bankou Anglie. Popularita těchto poukázek byla tak velká, že to umožnilo vládě snížit úrokovou sazbu. Soukromé banky si stěžovali, že poukázky konkurují jejich bankovkám.

Ale "ražené úvěrové poukázky" nebo "pokladní poukázky" Královské pokladny nebyly jedinou formou papírových peněz, která získala důvěru Angličanů v závěrečných letech 17. století. Předcházeli je v roce 1694 dvě jiné formy peněz - vlastní směnka (promissory note) Banky Anglie a zapečetěná poukázka (sealed bill) Banky Anglie. Není obecně známu, že Banka Anglie ve skutečnosti emitovala pět různých typů papírových listin (notes) během jejich prvních šesti let. Těchto pět typů je:

  • zapečetěná poukázka (sealed bill)
  • běžná hotovostní směnka (running cas) nebo vlastní směnka (promissory note)
  • odpovědná listina (accompatable note)
  • vytištěná listina na mramorovém papíře (lettered note indented on marbled paper)
  • mincovní bankovka/listina (specie note)

Z nich vlastní směnka Banky je stále nejdůležitějším prvkem v anglickém měnovém systému a od pohlcení Fox, Fowler & Co. Lloyds Bank v roce 1921, je jedinou bankovkou emitovanou v Anglii.




Vliv banky na ekonomiku[editovat]

Wiliam Paterson trval na tom, aby anglická vláda uznala jeho bankovky jako zákonné platidlo, což znamenalo, že každý mohl být přinucen je akceptovat při splácení dluhu, a to je podobná moc, jakou mají bankovky Bank of England dnes. Britská vláda odmítla, protože to podle ní šlo příliš daleko, ale Parlament udělil nové bance výsadu spravovat všechna vládní depozita, stejně jako pravomoc emitovat nové bankovky na splácení vládního dluhu. Bank of England pohotově emitovala enormní částku 760 000 liber, z čehož byla většina použitá na nákup vládního dluhu. To mělo přímý a významný inflační efekt a v krátkém časovém úseku dvou let se po runu na banku stala Bank of England insolventní, tato insolventnost byla vesele podněcována konkurencí soukromých depozitoru, kteří ji rádi vraceli její vlastní bankovky výměnou za kovové peníze. Právě tento čas dal vzniknout rozhodnutí, které ustanovilo závažný a škodlivý precedens, jako pro britské, tak pro americké bankovnictví. V květnu 1696 anglická vláda jednoduše umožnila Bank of England odložit směňování bankovek za kov – což byla možnost odmítnou dostat svým smluvím závazkům měnit své bankovky za zlato. Bank of England pozastavila tyto platby a její bankovky ihned poklesly o 20% proti kovovým penězům, protože nikdo nevěděl, zda banka obnoví platby ve zlatě.


Nesnáze Bank of England se ukázali ve vyúčtování předloženém na konci roku 1696, kdy její bankovky představovaly 765 000 liber, kryté pouhými 36 000 liber v pokladně. V těchto dnech existovala jen hrstka držitelů bankovek, kteří si je byli ochotní ponechat při takto nízkém podílu rezerv. Platby v kovu byly obnoveny o dva roky později, ale zbytek rané historie Bank of England byl ostudným záznamem periodicky se opakujících přerušení směnitelnosti za drahé kovy navzdory stále se zvětšujícímu množství pravomocí udělených britskou vládou. Například v roce 1696 obešla whigovské magnáty, kteří řídily Bank of England, hrůza, visel nad nimi strašák konkurence. Toryové se pokusili založit konkurenční Národní zemskou banku (National Land Bank) a málem v tom uspěli. Jak píše jistý historik: „Volný trh v bankovnictví se zdál být možný. Akcie Bank of England na trhu poklesly.“


I když Zemská banka neuspěla, Bank of England jednala rychle. Následující rok přesvědčila parlament, aby schválil zákon, který zakazoval vznik nějaké další bankovní korporace v Anglii. Dokonce to došlo tak daleko, že za odmítnutí jejich bankovek hrozil trest smrti. Jak uvádí sir John Clapham – „bankovky ještě nebyly královými penězi, ale byly tomu velmi blízko.“ V roce 1708 parlament tuto výsadu rozšiřuje – nyní bylo nezákonné pro jakoukoliv společnost mimo Anglickou banku vydávat bankovky. Nejen, že tyto subjekty nemohly vydat bankovky s měnitelné na požádání, ale ani nemohly poskytovat krátkodobé úvěry pod šest měsíců. Tak se Bank of England stala enormně privilegovaná, protože byla jedinou institucí, která mohla emitovat bankovky – její jediní konkurenti mohly nyní být pouze velmi malé banky s méně než sedmi společníky.


Přes tato opatření, Bank of England již brzy pocítila konkurenci spojenou s Toryi nastartovanou během jejich krátké nadvlády za panování královny Anny. Sout Sea Company vytvořena v roce 1711 a vedena ministerským předsedou Robertem Harleym byla hrůzu nahánějícím rivalem Bank of England, ale zhroutila se o devět let později po inflační monetární expanzi na burzovní spekulaci. V počátcích pádu Sout Sea Comp. byla i Bank of England vystavena runu a bylo ji znovu umožněno přerušit směnu bankovek za kov na neurčito. I tak zanechal potupný konec South Sea Bubble kráčet Bank of England anglickým bankovním systémem jako bezkonkurenční kolos.


Podobný run na banku byl podniknut v roce 1745 za povstání prince Karla ve Skotsku a ještě jednou bylo bance dovoleno zrušit na čas směnitelnost za drahé kovy.


Během druhé poloviny 18. století politika měnové expanze zformovala základnu pyramidy pro příliv malých soukromých společností. Tyto „venkovské banky“ stále více využívaly bankovek. Anglické banky jako rezerv a tvořily na nich ještě pyramidu svých vlastních bankovek. Kolem roku 1793 již bylo a Anglii téměř 400 emitujících bank s částečnými rezervami. Inflační financování dlouhých válek s Francií, které se datovaly od 90. let 18. století, vedlo jednu třetinu anglických bank v roce 1793 k odložení směnitelnosti bankovek za drahé kovy, následně i Anglickou banku v roce 1797. K tomuto odkazu se připojily i jiné banky, které potom musely uhrazovat své závazky v bankovkách Bank of England.


Tentokrát toto doložení trvalo 24 let, až do konce válek s Francií. Během tohoto období její bankovky sloužily, fakticky, nikoliv ze zákona, jako zákonné peníze a po roce 1826 bylo bankovnictví v Anglii liberalizováno, protože všechny korporace a společnosti nyní mohly vydávat bankovky, avšak tento efekt liberalizace bal nedostatečný, poněvadž svoboda byla omezena v okruhu pouhých 65 mil od Londýna. Navíc, na rozdíl od Bank of England, byly tyto společnosti svázány neomezeným ručením. Takže monopol Bank of England byl v Londýně a jeho okolí zachován, konkurence se omezila pouze na „venkovské“ bankovnictví. V roce 1833 liberalizace pokročila, ale jen nepatrně. Nicméně bank of England získala trvalou právní jistotu, že její bankovky slouží jako zákonné platidlo. Dále zemské banky, které dříve musely krýt své bankovky drahými kovy, je nyní musely krýt bankovkami Anglické banky. Tato opatření posílila pozici Anglické banky (tedy Bank of England) a do tohoto okamžiku fungovala jako plně centrální banka a ostatní banky nyní musely fakticky držet své rezervy v Anglické bance, přičemž požadovaly hotovost nebo zlato dle potřeby.