Historie peněz a bankovnictví/La Banque Générale 1716

Důvody vedoucí ke vzniku La Banque Générale

Po roce 1688 se stává Francie nepřítelem Anglie. V té době vládl ve Francii král Ludvík XIV., který vládl v letech 1643-1715. Ten si na svůj výstřední život hojně půjčoval od svých poddaných, čímž přivedl Francii na pokraji bankrotu. Za posledních 14 let své vlády utratil o dvě miliardy livres více, než vybral na daních. Dluh cirkuloval na základě papírových nároků, jejichž různé názvy dále podporovaly stávající chaos. Ten činil 3 miliardy livres, přičemž roční státní výdaje bez úrokových plateb zhruba 148 milionů livres byly přibližně kryty příjmy. Na splácení dluhu nezbývaly tedy ve státní pokladně žádné peníze. Vážně se diskutovala možnost vyhlášení státního bankrotu, a ačkoli bylo nakonec od této možnosti upuštěno, byla přijata jen o málo méně brutální opatření. Prostřednictví víza, neboli přezkoumání státních závazků komocí oprávněnou zrušit nárok na jeho vyplacení, došlo ke snížení jistiny, svědci byli mučeni a různí lidé byli obviňováni z podvodů vůči Francii, aby se tak mohla dlužná částka odepsat jako nenárokovatelná. U tzv. závažných případů podvodu byly vynášeny tresty galejí a smrti. Došlo tímto ke snížení dlužních úpisů a nekrytého dluhu o 65%, přičemž zbývajících 250 milionů livres tournois bylo transformováno do státních dluhopisů nesoucích 4% úrok. Mince v oběhu byly staženy a znovu vydány v poměru 120 za 100; byl zřízen úřad trestající spekulanty, kterým byla připisována vina za krizi.

Všechna tato opatření měla jen dočasný účinek. Billets d'etat vydané jako částečné zajištění nového dluhu se téměř okamžitě propadly o 75% pod svojí nominální hodnotu.

V roce 1708 přijíždí do Paříže John Law. Předkládá své finanční/bankovní návrhu Ludvíkovi XIV. ohledně řešení finančních problémů, které se nesetkaly s královým pochopením a John Law byl jako podezřelá osoba vypovězen z města. Podařilo se mu však seznámit s vévodou Orleánským a tato známost se později ukázala jako klíčový faktor pro realizaci jeho systému.

Po smrti krále Ludvíka XIV. 1. září 1715 se John Law vrátil do Paříže. Francii zdědil v té době pětiletý Ludvík XV., vládu však přebral regent vévoda Orleánský. Francie zdecimovaná obrovskými výdaji a zadlužováním předchozího panovníka nutně potřebovala záchranu systému veřejných financí. Vévoda Orleánský se obrátil na svého známého, Johna Law, aby mu představil svůj systém. A v tento okamžik přišel John Law a představil svůj v uvozovkách úžasný systém zmatenému regentovi. Vláda byla připravena zkusit jakýkoliv experiment s alespoň minimální šancí na nastolení pořádku. Již 24. října 1715 svolal vévoda Orleánský Finanční radu, aby zvážila Lawův projekt zřízení královské emisní, diskontní a depozitní banky.

Poznámka: Královskou banku by se dalo označit z části za centrální banku.

Vznik banky La Banque Générale

Banka měla řídit obchod a měnu království, vybírat daně a vyvést zemi ze zadlužení. Návrh byl však na základě velkého odporu obchodníků a bankéřů jednomyslně odmítnut (báli se že přijdou o své zisky). Díky intrikám a vyjednáváním se však Jonu Law podařilo, že 2. května 1716 byla dekretem zřízena La Banque Générále (všeobecná banka), soukromá instituce řízena Johnem Law.

Regent předsedal první valné hromadě akcionářů a existoval ustanovení umožňující kontrolu zástupci krále. Kromě toho však neexistovalo žádné další propojení mezi bankou a vládou.

Poznámka: Stejně tak i ČNB nebo FED nemohou vlády ovládat, pouze jmenovat dohled a tak se z centrální banky stala pro vládu nedobytnou pevností, představující jakýsi pomyslný mantinel nebo zeď.

Kapitalizace Všeobecné banky byla 6 milionů livres rozdělených na 1 200 akcií po 5 000 livres. Při úpisu však byla splacena pouze čtvrtina této částky, zbytek nebyl nikdy splacen. Z této jedné čtvrtiny, byl tři čtvrtiny splaceny pomocí státních dluhopisů (a to i přesto, že se jednalo o soukromou instituci), které v té době byli vůči zlatu diskontovány o 50-80%. Takže při prodeji akcií banky byla pouze jedna šestnáctina z 6 milionů livres kapitálu banky, tedy 375 000 livres uhrazena v měnovém kovu.

Banka měla provádět běžné bankovní operace. Bance bylo zakázáno vypůjčovat si peníze, prodávat námořní pojištění, vystupovat jako makléř a zabývat se domácím či zahraničním obchodem. Banka nezískala žádná monopolistická privilegia. Právě naopak, ostatním bankám bylo specificky vyhrazeno právo pokračovat v běžné činnosti. Licence byla udělena na 20 let a po tuto dobu byla banka osvobozena od daní. Banka směla vydávat bankovky splatné na požádání, které byly denominovány v écus de banque a byly směnitelné za měnový kov o hmotnosti a kvalitě dané při vydání bankovky. John Law se v této velmi nestabilní době pokusil nahradit měnový kov v oběhu papírovými bankovkami s komoditním krytím. Úspěch jeho bankovek spočíval v tom, že královské kovové mince podléhaly velmi častým snižováním obsahu a změnám hodnoty. Law naproti tomu nabídl bankovku směnitelnou na požádání za mince hmotnosti a kvality dané při vydání bankovky.

Jak si banka vedla

Bankovky se staly nejžádanějším prostředkem směny, neboť byly vnímány jako stabilní hodnota oproti alternativě nestabilních královských mincí. Banka obecně byla velmi úspěšná a to i ve vztahu k vládě. Tím, že absorbovala státní dluhopisy při upisování vlastních akcií, zvýšila alespoň částečně kredit vlády. Prvních deset měsíců činnost banky nicméně nebylo poznamenáno žádnou významnou událostí.

Výnosem z 10. dubna 1717 byl zavázán výběrčí daní přijímat platby daní v bankovkách Všeobecné banky, směňovat za měnový kov všechny předložené Bankovy a provádět úhrady do Paříže výhradně v těchto bankovkách. Tím e výrazně rozšířila sféra vlivu Všeobecné banky a jejich městy, ve kterých měla banka pobočky. Ačkoliv jediným akcionářem banky se stal stát, John Law měl i nadále hlavní kontrolu nad jejími aktivitami.

Za dobu třiceti měsíců existence Všeobecné banky jako soukromé instituce, banka vydal pouze 148 560 000 livres v bankovkách, přičemž stáhla z oběhu minimálně 101 125 000 livres v dlužných úpisech. Po úpravě emise o takovéto snížení a po zohlednění pravděpodobných komoditních rezerv banky můžeme tvrdit, že emise bankovek Všeobecné banky nezvýšila nijak významně množství obíhajících peněz. Cenová hladina v Paříži byla v listopadu 1718 o 8,6% vyšší než v květnu 1716. V lednu 1719 začala Královská banka vydávat bankovky denominované v livres tournois. Šlo o zásadní změnu v politice banky, neboť na rozdíl od bankovek écus de banque představu jích pevně dané množství kovu dané kvality bankovky livres tournois, byli denominovány v pouhé zúčtovací jednotce, jejíž definici měl pod kontrolou panovník. Stalo se tak 22. dubna 1719, že vláda přislíbila, že bankovky nebudou podléhat snižování hodnoty. Veřejný zájem o tento nový typ bankovek byl tak velký, že si vláda mohla dovolit 8. července 1719 ukončit oběh bankovek écus de banque.

Banka La Banque Générale a Západoindická společnost

Rovněž západoindická společnost se od druhé poloviny roku 1718 rozvíjela velmi rychlím tempem. Francouzská Západoindická společnost byla v dějinách francouzského obchodu společností s výsadními právy založena roku 1664. Díky svým privilegiím dostala Společnost do svého majetku panství Acadia v Kanadě Cyyenne na Antilách a terra firma v Jižní Americe od Amazonie po řeku Orinoco. Pro obchod s těmito oblastmi, ale také s Guinejským pobřežím a Senegalem měla Francouzská Západoindická společnost na 50 let dominantní postavení, s placením jen polovičních poplatků státu. Kapitál společnosti byl tak velmi významný, že byla schopna za měně než 6 měsíců vybavit svou flotilu 45 loďmi. S tímto loďstvem poté Společnost svá území spravovala, osidlovala a obchodovala s nimi.

Avšak Společnost existovala pouze 9 let. V roce 1674 byl majetek Společnosti odebrán a její území se opět navrátilo pod Královskou správu. Toto zrušení Francouzské Západoindické Společnosti byl způsobeno částečně nouzí této Společnosti a ztrátami ve válce s Anglií, které si vyžádaly půjčku velké částky peněz, a odejmutí exkluzivních práv pro obchod s Guineou. V září 1718 koupila monopol na obchod s tabákem. V květnu 1719 převzala La Compagnie des Indes Orientales a La Comapagnie de Chine, čímž vznikla mamutí La Compagnie des Indes, která měla prakticky monopol na francouzský zahraniční obchod.

Rychlá expanze Společnosti si vynutila zvyšování kapitálu. Došlo k navýšení nominální hodnoty akcií, k získání nové akcie bylo zapotřebí čtyř starých akcií a doplatku 50 livres. Tyto akcie o nominální hodnotě 500 livres se okamžitě začali prodávat za 750 livres (50% nad nominální hodnotu). V období od 24. října 1719 do 6. února 1720 se zvýšil oběh bankovek Královské Banky o téměř 680 milionů livres. Law po celý zbytek roku 1719 podporoval spekulaci a akciemi Západoindické Společnosti, rozšiřoval falešné informace o obrovském bohatství, zlatých dolech a přírodních zdrojích kolonie Louisiana, Královská banka z jeh o rozhodnutí přijímala akcie Západoindické Společnosti jako záruku za své úvěry poskytované za směšně nízký úrok 1,25% p.a. Podařilo se mu vyvolat vyslovenou mánii spekulace na růst ceny akcií Západoindické Společnosti. Lidé všech tříd v Paříži si užívali naprostou novinku - bohatli, zatímco spali. Cena akcií strmě stoupala, lidé prodávali veškeré své majetky a stěhovali se do Paříže, aby se následně pokusily získat alespoň malou část další emise akcií.

Populace Paříže se výrazně zvýšila přílivem cizinců a venkovanů. Systém Johna Law byl dokončen a pomalu nastává krize.

Krize

Celková tržní kapitalizace společnosti v prosinci 1719 dosáhla 12 miliard liber a 30. prosince 1719 John Law zvýšil svůj původní slib výplaty dividend ve výši 12%, v roce 1720 na neuvěřitelných 40%, neboli 200 liber na akcii; a 5. ledna 1720 se Law stal francouzským Ministrem financí. Systém dosáhl svého vrcholu v lednu 1720, kdy ceny akcií údajně dosáhly 18 000 livres. V té době se však začaly projevovat pochybnosti o labilitě Systému. Příjmy Společnosti bylo možné snadno spočítat z výnosu z daní a dalších aktivit. Celé příjmy Společnosti by stěží vystačily na výplatu 5% dividend z původní výše kapitálu. Lidé začali nakupovat mince, domy, pozemky - cokoliv, co v sobě mělo prvek stability hodnoty, nebo se lidé aspoň domnívaly, že v sobě mělo prvek stability hodnoty. Došlo k prudkému poklesu cen akcií a v souvislosti s tím i ke znehodnocováním papírových peněz, které byly vydávány bankou, jejichž tvořily znehodnocující se akcie Společnosti.

Příchod krize s definitivní platností odhalil osobnost Johna Law, který na pokles ceny akcií a úpadek svého Systému zareagoval sérií brutálních omezení svobod občanů Francie. Tyto výnosy měli podpořit oběh papírových bankovek Královské banky a snížit užívání měnového kovu a mincí. Bylo nařízeno, že bankovky budou nadhodnoceny vůči měnovému kovu. Mince se směli používat pouze pro drobné transakce a soukromé osoby směly držet pouze omezené množství mincí. Bylo zakázáno učívání diamantu a výroba zlatého a stříbrného nádobí.

27. února 1720 vláda nařídila, že žádná osoba bez ohledu na stav či poměry nesmí vlastnit více než 500 livres v mincích nebo slitcích. Úřady zahájily takzvané domácí prohlídky, které vedly k rozsáhlým konfiskacím majetku. 11. března 1720 vláda oznámila, že zlato a stříbro se již nesmí používat ke splácení dluhu. Veřejnost byla rozzuřena. Law dostal osobní stráž, která ho měla chránit před davem. Stále si však dokázal udržet pozornost regenta. Byl koneckonců jediným člověkem ve Francii, který rozuměl Systému.

Cena akcií se však nadále propadala. Law učinil zoufalý pokus udržet cenu akcií Západoindické Společnosti a 5. března 1720 otevřel v Královské bance kancelář, ve které bylo možno nakupovat a prodávat akcie za pevnou cenu 9 000 livres, a zároveň dále výrazně uvolnil podmínky poskytování půjček s nízkým úrokem za akcie. Při ceně 9 000 livres, byly akcie velmi nadhodnoceny a pokus stabilizovat jejich cenu na této úrovni vedl k masivním prodejům akcií Bance a následné divoké inflaci. V období od 26. března do 1. května 1720 vzrostla již tehdy vysoká emise bankovek (množství v oběhu) o dalších necelých 1,5 miliardy livres, což představovalo 125% Brzy bylo tedy v oběhu přes 2,5 miliardy livres a velká část peněz v podobě mincí opustila království. zpětně můžeme říci, že fixací ceny akcií a garancí jejich odkupu bankou za nové emitované (nově vytištěné) bankovky Law zapříčinil, že pád Západoindické Společnosti s sebou strhl i Královskou banku.

21. května 1720 byl vyhlášen výnos, který dost možná zpečetil osud Systému. Oficiální cena akcií Západoindické společnosti byla 22. května 1720 snížena na 8 000 livres a následně měla být snižována až na 5 000 livres 1. prosince 1720. Dne 22. května rovněž došlo ke snížení denominace bankovek o 20%, přičemž k 1. prosinci mělo znehodnocení dosáhnout 50%. V obavě, že toto může být pouze začátek dalšího znehodnocování, se držitelé bankovek snažili za každou cenu je směnit za jiná aktiva.

Na nátlak radních i veřejnosti regent odvolal Johna Law, nicméně již po týdnu dále narůstajícího chaosu byl Law opět zavolán a jmenován členem tajné rady (conseiler d´etant), hlavním správcem obchodu a opět mu bylo svěřeno řízení Královské banky. 27. května 1720 byl deflační výnos odvolán a byly obnoveny původní hodnoty bankovek. Banka však již dále nefixovala cenu akcií Západoindické Společnosti.

10. června 1720 byla banka po deseti dnech nečinnosti otevřena a zástupy lidí se draly dovnitř, aby se zbavily bankovek. Řada z nich byla při tom divokém členství udušena či udupána k smrti. 17. června byla kolem banky vystavena barikáda, kterou dav vzal útokem. Zahynulo 12 lidí, řada dalších byla zraněna.

Law i přes pokles své prestiže pokračoval v marných pokusech silou udržet bankovky v oběhu. Nařízením z 11. června 1720 byla stanovena pokuta 3 000 livres za odmítnutí desítilivrové bankovky, bylo vyžadováno, aby všechny platby nad 100 livres byly prováděny výhradně v bankovkách, a bylo zakázáno notářům ověřovat smlouvy, ve kterých byla vyšší suma v jiném prostředku směny. Všechny bankovky denominace 1 000 livres a výše byly zrušeny, pokud nebyly použity na nákup vládních anuit nebo otevření účtu u La Banque Roayle.

V následujícím období (červen až září 1720) se Law a regent pokusili zachránit Systém snížením cirkulace bankovek. Bankovky byly směňovány za dluhopisy města Paříže a La Comagnie des Indes (Západoindická společnost). Některé bankovky v držbě banky byli zničeny. Dalším pokusem snížit množství bankovek v oběhu byla jejich transformace do běžných účtů (to co leží na účtu neobíhá mezi lidmi). Law se chybně domníval, že tímto opatřením sníží množství peněz v oběhu a zabrání růstu cen. 600 milionů livres bylo takto staženo do podoby bankovních účtů, kterými mohli držitelé volně nakládat, avšak nemohli si vybírat zlato ani papírové bankovky. Bankovy nicméně stále ztráceli popularitu.

Tím započal konec Systému.

Konec Systému

Výnosem z 10 října 1720 bylo stanoveno, že od 1. listopadu 1720 dojde k ukončení směnitelnosti bankovek za mince a veškeré bankovky budou pro soukromé účely nadále obíhat pouze na základě vzájemné dohody smluvních stran. 27. listopadu 1720 Královská banka naposledy zavřela své dveře. Jeden z prvních experimentů s centrální bankou fungující s nekrytými papírovými penězi skončil po dvou letech naprostým krachem a rozvrácením francouzského hospodářství. Francie se v té době raději vrátila ke zlatým a stříbrným penězům.

V polovině prosince 1720 John Law tajně opustil Paříž a uprchl do Belgie. Vrátil se ke kočovnému životu, v Anglii mu byl prominut 30 let starý trest smrti a v roce 1722 se odstěhoval do Benátek, kde 21. března 1729 zemřel.