ZSV pro kombinované lyceum/Světová náboženství

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí projektu:

ZSV pro kombinované lyceum

střední škola

Příslušnost: skupinová

Hovoří-li se o světových náboženstvích, míní se tím náboženství jakožto ucelené systémy metafyzických představ, mravních pravidel a rituálních úkonů (ve smyslu W. C. Smithe: systémy kumulativní tradice) významné v globálním měřítku, což ovšem také může být chápáno různě:

zahrnující velkou část světové populace

V tomto smyslu by světovými náboženstvími byly křesťanství, islám, hinduismus (či souhrn indických tradic), buddhismus a souhrn čínských tradic (konfucianismus smíšený s taoismem, buddhismem a starší tradicí). Ke každému z těchto směrů se hlásí 5 nebo více procent světové populace, zatímco k největším z jiných se hlásí méně než procento.

obracející se ke všem obyvatelům světa

V tomto smyslu by světovými náboženstvími byly křesťanství, islám, buddhismus a taoismus, případně též bahá'í nebo i další menší univerzalistické směry.

významná pro globální religionistický pohled

V tomto smyslu se tradičně za světová náboženství označuje „velká pětka“ křesťanství, islám, buddhismus, hinduismus a judaismus. První tři se obracejí k celému světu (oslovují či snaží se získat každého člověka) a zároveň jsou významná početně; hinduismus je významný početně, jako prostředí vzniku buddhismu i jako zástupce tradičních etnických náboženství; judaismus je významný jako základna, z níž se odvozují křesťanství a islám.

Hinduismus

Hinduismus je souborem různorodých, ale sounáležitě pociťovaných náboženských tradic, které se vyvinuly na území Indie ze starověkého etnického náboženství (označovaného dnes jako brahmanismus) a dodnes si zachovaly tento svůj starobylý charakter (byť většina jednotlivých prvků náboženského života se vyvinula až v době pozdější). Jejich přívrženci tvoří cca 15 % světové populace.

Starobylý charakter hinduismu je patrný na propojení náboženství se všemi oblastmi života a s pevnou společenskou strukturou.

Náboženství se nedá vydělit z ostatní kultury, není příslušníky kultury vnímáno jako samostatná skutečnost. Příslušníci kultury jsou zároveň „automaticky“ vyznavači náboženství, aniž si je uvědomují a mají pro ně pojem. Teprve zpětně, po setkání s evropskými kolonisty, začali hinduové hledat pojem pro své náboženské představy a praxi a našli ho v centrálním pojmu dharma („držmo“, tedy něco, co drží nebo co je drženo, nejpřesnějším překladem do zaužívaných pojmů by byla „tradice“), později filosoficky rozšířeném na sanátana dharma, tedy „nekonečná tradice“ — pocit vyznavače je, že takto to bylo odjakživa v navždy bude.

Provázanost se společenskou strukturou znamená, že jedinec je určován zvenčí svou pozicí ve společnosti a tato jeho pozice je zdůvodněna nábožensky. Pozice se odvozuje z narození člověka do určité kasty (džáti), tedy sociální skupiny spojené celospolečenským úkolem (povoláním) a osobitou podobou náboženské praxe. Kasty se tradičně dělí do čtyř „barev“ (varna), k nimž přistupují „nebarevní“ (avarna) neboli „nedotknutelní“ (aspršja) páriové (evropské slovo vzniklé pravděpodobně zkomolením tamilského označení):

1. bráhmani – kněžská vrstva, odpovědná za zachování chodu společnosti
2. kšatrijové – šlechtická vrstva, vládci a válečníci
3. vaišjové – zemědělská vrstva, majitelé půdy
4. šúdrové – sloužící vrstva, řemeslníci a dělníci (včetně zemědělských)
5. nedotknutelní, ostatními opovrhovaní (jejich dotekem se člen varny kulticky znečistí, odtud jméno), vykonávající práce považované za nečisté

Lidský jedinec by měl žít podle dharmy, tedy zachovávat mravnost, konat správně povinnosti své džáti a vychovat k tomu i své děti, posvěcovat svůj individuální život sanskárami, tedy rituály k význačným příležitostem (narození, svatba, smrt, ale také např. obdržení jména, první přijetí pevné stravy aj.), posvěcovat běh času účastí na denních bohoslužbách (púdža) a výročních svátcích (utsava). Pokud jeho konání (karma — doslova „konání“ nebo „práce“) v tomto smyslu odpovídá dharmě, má člověk naději, že se v příštím životě narodí do vyšší varny, případně dokonce do vyšších světů mezi božské bytosti (déva). Pokud naopak jeho karma neodpovídá očekáváním plynoucím z dharmy, narodí se do nižší varny, nebo dokonce mezi zvířata nebo démony.

Za svaté texty hinduismu lze pokládat Védy, které jsou sepsány v archaické formě sanskrtu („stvořený“, tedy možná se jedná o uměle právě pro svaté texty vytvořenou formu jazyka). Védy vznikly pravděpodobně v období 1500 až 500 př. n. l. a obsahují čtyři sanhity („sbírky“) – Rgvéd(a); Jadžurvéd(a); Sámavéd(a); Atharvéd(a). K sanhitám se připojují jako další kanonické části jednak starší bráhmany, kněžské komentáře k sanhitám a předpisy pro kněžskou praxi, jednak mladší, v období etického zlomu vznikající áranjaky a upanišady, podávající poučení o cestě náboženského cvičení a náboženského poznání též pro nekněžšké varny (nejprve kšatrije a později i vaišje).

jóga

tantra

ZSV pro kombinované lyceum/Náboženství v životě člověka#Svatá tradice

Buddhismus

Buddhismus se objevil kolem roku 600 př. n. l.. Jeho zakladatelem byl Siddhártha Gautama, obecně známý jako Buddha (probuzený, osvícený), princ kšátrijské varny hinduistické společnosti v Indii. Někdy se tento systém považuje spíše za filosofický než náboženský, protože nebsahuje víru v boha či bohy, ačkoliv některá pozdější odvětví jsou více teistická. Dnes má buddhismus kolem 7 % stoupenců ze světové populace.

Rozlišují se zejména základní dva buddhistické směry – theraváda (cesta starších, konzervativnější, držící se nejblíže původnímmu učení Gautamy) a mahájána (nový směr objevující se v 1. – 2. století n. l., klíčovým prvkem jsou náboženští vůdci bódhisattvové, kteří by mohli dosáhnout nirvány, ale zůstavají mezi lidmi, aby je mohli vést). Theraváda je dnes rozšířena převážně na Srí Lance, v Thajsku, Barmě (Myanmar), Laosu, Kambodži. Mahajána ve Vietnamu, Číně (smíšeno s taoismem a konfucianismem), Korei (promíchano s křesťanstvím a konfucianismem), Japonsku (smíšeno s šintoismem). V 7. stoletï se také buddhismus úspěšně rozšířil do Tibetu, kde zaujmul jakousi vlastní formu vycházející především z tzv. vadžrajánového buddhismu (ale i lamaismus, tantrajána). Tento tibetský buddhismus je dnes rozšířen v Tibetu, Mongolsku, Bhútánu a v ruském Kalmycku.

Siddhártha Gautama se narodil (asi) roku 563 př. n. l. do vládnoucí rodiny rodu Šákjů v severní Indii. Očekávalo se od něj, že bude následovat dharmu kšátrijského prince a zaujme přední místo ve společnosti. Vypráví se, že jeho otec ho chtěl ochránit před vším utrpením, které skýtá svět a do obzoru mu stavěl jenom samé krásné věci. Gautama dosáhl kvalitního vzdělání a v šestnácti letech se oženil a zplodil syna. Když mu bylo 29 let už ho tento pohodlný, krásný život neuspokojoval a opustil svůj domov. Viděl jak krutý umí svět být a snažil se najít původ tohoto utrpení a odpovědi na něj. Sedm let praktikoval přísnou askezi, ale ani to neshledal řešením. Opustil tedy asketický život a během celonoční meditace pod stromem bódhi dosáhl osvícení. Od té doby se o něm dá hovořit jako o Buddhovi. Působil poté jako potulný učitel a poté zakládal společenství mnichů i mnišek. Zemřel ve věku 80 let.

Buddhovo učení, které se odvíjí od jeho zkušeností se někdy označuje za "střední cestu". Podle něj totiž vysvobození z utrpení člověk nenajde v hmotném pohodlí a přepychu, zároveň ale ani v extrémní odříkavosti, která vede sebeumrtvování, je třeba nalézt střední cestu.

V 1. století n. l. bylo na Srí Lance sepsáno Buddhovo učení pomocí jazyka a písma páli, které bylo příbuzné s jazykem, kterým Buddha mluvil. Tyto texty se označují jako Pálijský kánon, nebo také Tipitaka (pálí, dosl. Trojí koš) a tvoří spisy théravádové tradice. Dělí se do tří částí:

1. Vinajapitaka: pokyny ke klášternímu životu
2. Suttapitaka: sbírka Buddhových výroků a informací o jeho životě
3. Abhishammapitaka: filosofický rozbor Buddhova učení

Centrálním pojmem utrpení, které představuje tento svět a lpění na něm. Podle Buddhy tento svět z přirozenosti vytváří utrpení a hledání štěstí v tomto světě a v jeho materiálních požitcích tudíž není řešení. Příčinou utrpení je toužení, pokud se tedy zbavíme toužení můžeme poté dosáhnout stavu klidu, vyhasnutí chtivosti, zášti a klamu, což vede k blaženosti. Tomuto stavu se v sanskrtu říká nirvána v páli pak nibbána. Toto učení shrnují čtyři ušlechtilé pravdy, které údajně byly obsahem prvního Buddhova kázání:

1. Dukkha – Pravda o utrpení: Veškerý život je nestálý, nedokonalý a zahrnuje utrpení.
2. Samudája – Pravda o původu utrpení: Příčinou utrpení je žádostivost; touha po tom, aby věci byly organizovány určitým způsobem.
3. Niródha – Pravda o konci utrpení: Utrpení může být ukončeno tím, že se člověk odpoutá od touhy a žádostivosti.
4. Magga – Pravda o cestě vedoucí k zániku utrpení: Způsobem, jak zastavit touhu, je následovat ušlechtilou osmidílnou cestu.
   

Ušlechtilá osmidílná cesta je cesta vedoucí k nirváně. Tato se dále rozděluje na tři stezky, nemusí se podnikat v přesném pořadí za sebou:

• Stezka moudrosti – pravé nazírání, pravé rozhodování
• Stezka mravnosti – pravá mluva, pravé konání, pravý způsob žití
• Stezka soustředění – pravé snažení, pravé uvědomění, pravé soustředění
  

Kromě osmidílné cesty může také pomoci pět základních buddhistických ctností, jakýsi etický kód, který Gautama ustanovil pro své stoupence:

• zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
• zdržet se braní věcí, co nejsou dávány (nekrást)
• zdržet se nesprávného sexuálního chování
• zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat, nemluvit zbytečně...)
• zdržet se zneužívání omamných prostředků

ZSV pro kombinované lyceum/Náboženství v životě člověka#Osobní cesta

Judaismus

Judaismus je jedno z nejstarších existujících náboženství, jenž se vyvinulo z víry kenaanského lidu (Izraelitů) asi v druhém tisíciletí př.n.l. a je těsně spjat s dějinami židovského národa. Podle této víry Bůh uzavřel s židovským národem smlouvu, když slíbil Abrahamovi a jeho potomkům svou ochranu a Izrael, jako jejich zemi zaslíbenou, na oplátku za jejich poslušnost. Abraham měl pak syna Izáka a ten syna Jákoba – tito tři jsou známí jako patriarchové a předkové judaismu (v hmotném i duchovním smyslu).

Jákob a jeho potomci byli v Egyptě zotročeni a Božím zásahem vyvedeni na svobodu Mojžíšem, který od Boha na hoře Sinaji obdržel Tóru (známou také jako Pět knih Mojžíšových), která je nejdůležitější součástí hebrejské Bible (Tanachu). Ten je zavedl zpět do Izraele. Zde ustanovil Bůh králem Davida, jehož potomka a spasitele židé vyhlížejí jako vytouženého Mesiáše.

Židé byli během své historie několikrát pronásledováni a utlačováni, hlavně kvůli jejich statusu přistěhovalců a jejich specifickému monoteistickému náboženství. Zotročení ze strany Egypťanů, dobytí Izraele Babyloňany za krále Davida a následné zničení prvního Chrámu a vyhnání z Izraele (586 př. n. l.), poté opětovné vyhnání a zničení Chrámu Římany (1 – 2. stol. n. l.), při kterém miliony Židů zemřelo a samozřejmě s nimi souvisí i události holokaustu ve 20. století.

V 19. století vzniká sionismus, který usiluje o vytvoření židovského státu, v roce 1948 byl i následkem holokaustu založen oficiální Stát Izrael. Ne všichni Židé žijící zde jsou však nábožensky aktivní. Dnes se počet lidí hlásící se k judaismu odhaduje cca na 13 mil., většina v Izraeli a na východě USA. Judaismus také poskytuje základ pro řadu monoteistických náboženství, mimo jiné pro křesťanství a islám.

Texty

Tanach, nebo také hebrejská Bible, obsahuje stejné texty jako Starý zákon křesťanské Bible. Jedná se o sbírku textů, psaných převážně v hebrejštině a dělících se na tři části:

• Tóra (Pentateuch, 5 knih Mojžíšových) popisuje Boží stvoření světa, jeho smlouvu s Izraelem a nastiňuje přikázání svěřená židům (613 micvot). Byla předána Mojžíšovi na hoře Sinaji a skládá se z pěti knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium).

• Proroci obsahují vyprávění o historii Izraelců a židovských proroků, obsahuje také jejich spisy.

• Spisy tvoří soubor různé pozdější literatury (žalmy, přísloví atd.)

Součástí judaismu je však i řada nekanonických textů, které vykládají Tanach a židovské náboženské právo. Nejznámějším z nich je Talmud, který je kolektivním dílem tisíců rabínů (židovských kněží). Existují dvě jeho verze, jeruzalémský (4. stol.), který je kratší a kvůli vyhnanství nebyl nikdy dokončen a babylonský (5 – 6. stol.), který je obecně autoritativnější. Talmud tvoří dohromady Mišna (komentáře rabínů k Tóře, tradice) a Gemara (diskuze k mišně).

Základním pojmem zákon, který byl utvořen a zapečetěn smlouvou mezi židovským národem a Bohem. Bůh požádal Abrahama, aby opustil svůj domov v mezopotámském městě Uru (dnešní Irák) a rodinu a odešel do jiné země, na oplátku mu slíbil, že ho odmění – pokud bude on a jeho potomci Boha poslouchat a plnit Jeho vůli, bude je chránit. Abrahamova oddanost prošla zkouškou, kdy na příkaz Boží měl obětovat svého syna Izáka, než tak však učinil, anděl zadržel jeho ruku a Abraham tak prošel zkouškou. Na znamení této smlouvy byli všichni mužští členové Abrahamovy rodiny obřezáni a na znamení, že jsou součástí smlouvy, se dodnes všichni židovští chlapci 8. den po narození obřezávají a posvěcují tak svůj život. Židé se považují svázáni s Bohem řadou smluv, první je tato Abrahamova, další skoro důležitější je Mojžíšova smlouva, z které vznikla Tóra, a která onu počáteční vazbu obnovila a zákon upřesnila. Když byli Židé v otroctví, povolal Bůh Mojžíše, aby je vyvedl z Egypta do země zaslíbené, Izraele. Útěk byl spjat i s mnoha zázraky, které útěk Židům usnadňovaly. Útěk si židé připomínají jedním z nejdůležitějších svátků Pesach', jenž trvá 8 dní a někdy se připodobňuje ke křesťanským Velikonocům. Po vysvobození z Egypta je Bůh dovedl k hoře Sinaj a uzavřel s židovským národem novou smlouvu, která jim slibovala, že budou "zvláštním vlastnictvím" Boha, když budou dodržovat jeho přikázání. Událost Mojžíšova přijetí Tóry si židé připomínají svátkem Šavu'ot, který připadá na 6. a 7. den židovského měsíce sivan (většinou květen, červen), navazuje na Pesach a společně se Sukotem se řadí mezi poutní svátky, připomínající putování pouští z Egypta do Izraele.

Každý jednotlivec je účastníkem smlouvy svatého lidu s Bohem, je spoluzodpovědný (na rozdíl od okolních pohanských náboženství). Judaismus s sebou nese velký rozvoj individuálního přemýšlení, každý sám je jakýmsi právníkem božím a sám sebe soudí a usměrňuje. Náboženská autorita, rabíni, fungují jako v náboženství vysoce vzdělaní, vůdčí, kazatelské, rádcovské role. Po většinu historie judaismu byly ženy vyloučeny z účasti na obřadech, představa ženy jako rabínky byla nemyslitelná. První rabínka byla vysvěcena v rámci reformního hnutí v Německu v roce 1935, v USA v roce 1972, v dnešní době odmítá vysvěcení rabínek už jen ortodoxie. Ve všech směrech mají ženy stále rostoucí roli, navíc se židovská identita od středověku tradičně dědí po matce (pokud matka není Židovka, je nutno k judaismu konvertovat). Kromě prvotního obřezání se každý židovský chlapec připojuje jako muž k judaismu obřadem bar micva, jedná se o náboženský obřad, během kterého se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž, který na sebe přijímá odpovědnost za dodržování micvot – přikázání. Ženskou obdobou bar micva je bat micva.

Tradiční židé dodržují šabat, tedy sobotní posvěcení běhu času, jenž je považováno za nejdůležitější svátek, nařízen Desaterem a je brán jako pravzor všech svátečních dnů. Také předpisy týkající se rozlišování čistého (košer) a nečistého (nemísit se s pohany, nemísit maso s mlékem atd., nejíst vepřové). Ale spoustu dalších důležitých židovských svátků, které se většinou vážou k historickým událostem (což také judaismus odlišuje od náboženstvích vztahujících se čistě k mýtům), jako již zmíněné tři poutní svátky (Pesach, Šavu'ot, Sukot) či osmidenní sváteční období Chanuka (Svátek světel) jenž se často srovnává s křesťasnskými Vánocemi, a která připomíná vysvěcení druhého Chrámu v Izraeli, který byl poté znovu zničen Římany, zachovala se jen část vnější opěrné zdi z doby jeho pozdějšího rozšíření, která se nazývá Zeď nářků', k ní se Židé chodí modlit a oplakávat dvakrát zničený Chrám. Židé také slaví svůj vlastní Nový rok Roš ha-šana jenž připadá na 1. a 2. den měsíce tišri (cca září, říjen), kdy byl údajně stvořen člověk, tímto svátkem započínají Vysoké svátky' – dny pokání, sebezpytování a vyrovnávání se s hříchy, vrcholí po deseti dnech svátkem Jom Kipur (Dnem smíření). Židé se též věnují modlitbám', které chápou jako službu srdce a nejvýznamnější projev víry, tu by měli vykonávat třikrát denně. V judaismu se také tradičně 'obětovalo', původní krvavé chápání oběti však přešlo spíše v náboženský proces, kdy se jedinec něčeho vzdá, aby se očistil a stvrdil svou věrnost a oddanost Bohu.

ZSV pro kombinované lyceum/Náboženství v životě člověka#Boží bojovník

Křesťanství

Ježíš Kristus přišel na zem jako syn Boží zvěstovat Jeho vůli a přinést vykoupení skrz sebeobětování. Byl ukřižován, ale přemohl smrt po třech dnech a vstal z mrtvých.

Bůh sestoupil do zkaženého světa (i do pekel), už není místa, kde by Bůh nemohl být, už nic není nečistého.

Ježíš plní trojí roli: kněze, proroka a krále

Spolu s Otcem a Duchem svatým je součástí Nejsvětější Trojice, tj. tří osob trojjediného Boha

Svět/život je Boží škola.

Křesťanství dnes – 1/3, Jižní Amerika, Evropa, Rusko, Jižní Korea, Filipíny, Austrálie vlastně všude. Katolicismus (Polsko, Itálie, Chorvatsko, Filipíny) a pravoslaví (Rusko, Řecko, Gruzie, Srbsko) protestanti – reformace – od 14. – 17. st. (Anglie, Amerika, Švédsko)

ZSV pro kombinované lyceum/Náboženství v životě člověka#Bůh ve světě

ZSV pro kombinované lyceum/Evropská křesťanská kultura

Islám

Islám je monoteistické náboženství odvíjející se (podobně jako judaismus a křesťanství) od Ibráhíma (Abraháma), který je označován za prvního proroka seslaného z celé řady proroků ke zjevení víry (tzv. haníf, nežidovský a nekřesťanský arabský vyznavač monoteismu v předislámské době). Tato řada zahrnuje spoustu židovských a křesťanských proroků, jako například Músu (Mojžíše) a Ísu (Ježíše, ačkoliv na rozdíl od křesťanství odmítá islám jeho ztotožňování s Bohem jako rouhačství), a také některé z předislámské arabské tradice. Posledním v této řadě proroků je Muhammad ibn Abdulláh, který se považuje za zakladatele islámu, který (z muslimského pohledu) zapečetil Boží zákon, který mu byl zjeven v podobě Koránu, jako nejčistší obnova monoteistické víry v Boha (Alláha).

Bůh, Alláh (božstvo, ale s určitým členem al-, toto označení je běžně používáno i u arabsky mluvících židů a křesťanů) je z muslimské perspektivy vnímán jako svrchovaný a milosrdný Pán všeho, je kladen veliký důraz na Jeho jedinost a nenapodobitelnost (v islámu se tedy Bůh ani žádné koránské postavy nezobrazují, jakožto zpravidla ani žádné živé bytosti jako symbol, že tato tvůrčí schopnost patří jedině Bohu, to naopak u islámu rozvinulo uměleckou práci s ornamenty). Lidé mu jsou podruženi, nikoliv rovni a cítí za povinnost Mu sloužit, jako známka vděku za život. To je i jeden z důvodů, proč se v islámu jako důležitý prvek začlenilo velice dopodrobna 'rozpracované právo, šaría. Veliký důraz je v islámu kladen na eschatologii a při posledním soudu, kdy se rozhodne o osudu člověka v pekle, nebo v ráji, není rozhodující rasa, původ, názory člověka, ale zejména víra v islám, v Boha a v Muhammada (šaháda). Islám etymologicky znamená připojení se k salamu – salam znamená mír, nebo také Boží řád. Muslim je potom ten, kdo vyznává islám, tedy kdo se připojil k Božímu řádu.

Islám má dva hlavní proudy Sunnitský islám a Šíitský islám. K rozdělení došlo na základě sporu, kdo je nástupcem Muhammada. Chalífou po Muhammadovi se podle sunnitské tradice stal Abú Bakr, Šíité však byli toho názoru Alí je pravým nástupcem, protože byl nejbližším příbuzným Muhammeda, bratrancem a zároveň zetěm. Alí byl i podle Sunny zvolen chalífou, ale až čtvrtým. Alí byl poté zavražděn rukou cháridžovského mstitele (další větev islámu, jejíž vznik má původ ve sporu Alího s Umajjovci), podle Sunny se po jeho vraždě dostal k chalifátu právě Umajjovci, což Šíité neschavlovali a spor mezi nimi a Sunnou se utvrdil zabitím Alího syna al-Husajna.

Islám dnes – 1⁄4, chudé země kolem rovníku, severní Afrika – arabské země – Irán (šíité) – střední Asie, Kazachstán, Pákistán, Indie 20 %, Bangladeš, jihovýchodní Asie, Indonésie, Saudská Arábie (sunnité)

Muhammad a zjevení Koránu

Muhammad se narodil kolem roku 570 n. l. v Mekkce' do ne příliš zámožné rodiny Hášimovců obchodnického kmene Kurajšovců. Později vstoupil do služeb zámožné vdovy Chadžídžy, kterou si později vzal a s kterou měl krásný vztah až do její smrti, Chadžídža Muhammadovi též poskytla velikou podporu, když se mu začalo dostávat prvních zjevení. Zjevení se začalo Muhammadovi dostávat v posvátném měsíci ramadánu někdy v roce 610 od anděla Džibríla (Gabriela), který ho označil za vyvoleného proroka, kterému Alláh dal za úkol zvěstovat do světa Boží zákon a učení, v jeho absolutní, původní a definitivní podobě. Z počátku Muhammadovi připadalo, že se snad zbláznil, před Džibrílovou vůlí však nedokázal utéct a nakonec se zjevením poddal a začal je přednášet a recitovat Mekkáncům – souboru všech zjevení se říká Korán (dosl. recitace), sesbírán od pamětníků, sepsán a podroben redakcí byl jako hlavní náboženský text islámu až po Muhammadově smrti. Korán obsahuje 114 súr (kapitol) psaných ve verších', které jsou zhruba děleny podle dvou období vzniku – Mekkánského a Medínského. Každou súru započíná tzv. basmala, která byla zřejmě původním dělítkem při recitaci Koránu ("Ve jménu Boha milosrdného, slitovného."), speciální význam má pro muslimy úvodní súra Fátiha, Otevíratelka Knihy.

Muhammad usiloval o Mekkánské božiště Ka'abu, která bylá zasvěcena místnímu pohanskému bohu Hubalovi a která byla podle jeho přesvědčení původně vystavěna Ibráhímem (Abrahamem) jako Alláhův oltář. Jeho rodné město však jeho podivné náboženství nechtělo, až na pár příznivců, přijmout a tolerovalo Muhammada jen s nevolí. Muhammad se po smrti Chadžídžy nakonec rozhodl v roce 622 opustit Mekku a přesunul se do Jathribu, později přejmenovaným na Medínu, kde ho přijali jako proroka a spravovatele zde nově vzniklé islámské obce (umma). Tato událost je označována jako hidžra, je to jedna z nejvýznamnějších a přelomových událostí islámu a byla určena za počátek muslimského letopočtu(33 křesťanských let = 34 islámských let, měsíce jsou lunární, vždy ve stejné měsíční fázi, bez přestupných dnů a měsíců). I zde se mu dostávalo zjevení a Korán se dotvořoval. V té době začal se svými muslimy přepadávat mekkánské karavany na obchodní cestě a došlo k několika bitvám s mekkánskou armádou (nejvýznamnější bitva u Badru, kdy muslimové i s velkou početní nevýhodou vyhráli, což pojali Boží znamení a poté u Uhudu, ve které, opět s početní nevýhodou, prohráli a to brali jako důsledek jejich neposlušnosti vůči Bohu a přehnanému sebevědomí). Poté Mekkánci vytáhli proti Medíně s dosud nejpočetnější armádou, Muhammad však kolem Medíny nechal vykopat příkop, a tak došlo pouze k obléhání, které poté Mekkánci vzdali. V roce 630 vytáhl Muhammad na Mekku a ta se vzdala bez boje, došlo k takzvanému "sjednocení srdcí". Muhammad 'nechal z Ka'aby vyházet pohanské modly a ta se od té chvíle stala skutečným střediskem islámu, ke kterému je i směřován směr muslimských modliteb (quibla).

Muhammad zemřel 6. 6. 632 v domě své nejmilejší ženy A'iši v Medíně, kde je i pohřben. Tento hrob je druhým nejuctívanějším místem islámu. Muhammad je dodnes vnímán nejen jako Boží Prorok, ale i velmi schopný politik a revolucionář, který se zasloužil o znovusjednocení Arábie, která byla od beduínských dob rozdělena především obchodními zájmy.

Pět pilířů Islámu

• Šaháda = vyznání víry: říká se například, když někdo konvertuje k islámu, je to potvrzení, že „není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží“, musí se říkat s upřímným záměrem a vírou
• Salát = modlitba: tou muslimové nabízejí Bohu svou úctu tím, že velebí Jeho velikost, muslimové mají povinně stanovenou modlitbu pětkrát denně, modlitbám vždy předchází očištění, modlí se směrem k Mekce, v mešitách je tento směr označený výklenkem mihráb, někde se modlitby vysílají i z ampliónů nebo v rozhlase, což dělá imám – muslimský duchovní.
• Zakát = almužna/dobročinnost: tím muslimové nabízejí Bohu svou úctu tím, že uznávají Jeho svrchovanost a pečují o ty, kteří to potřebují, často je dobrovolná, ale někdy ji reguluje vláda, není to tolik aktem milosrdenství, jako spíše povinnosti, kterou cítí k Bohu, kromě znevýhodněných se také zakát používá na šíření islámu
• Saum = půst: tím se muslimové očišťují před Bohem v Jeho velkém milosrdenství, provozují ho za měsíce ramadánu, kdy byl poprvé zjeven Korán, nesmí jíst, pít, kouřit, souložit za denního světla, v noci naopak mají veliké hostiny, hlavně při konci ramadánu
• Hadždž = pouť do Mekky: tou muslimové přijímají jednotu muslimského společenství a přibližují se Bohu, každý muslim by ji měl uskutečnit alespoň jednou za život a učinit speciální rituál kolem Ka'aby.

ZSV pro kombinované lyceum/Náboženství v životě člověka#Jednota