ZSV pro kombinované lyceum/Společnost a politické ideologie

Z Wikiverzity
Tato stránka není ještě hotová.
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
střední škola
Příslušnost: skupinová

Sféry společnosti a jejich vztahy[editovat]

Život společnosti se odehrává ve třech sférách:

Ekonomická sféra
Navenek zajišťuje společnosti fyzické přežití, dovnitř zpětnou vazbu pomocí mechanismu nabídky a poptávky. Členové společnosti se v této sféře účastní jednak jako spotřebitelé, jednak jako tvůrci hodnot, jednak jako prostředníci předávané hodnoty, přičemž týž účastník se nějakou měrou uplatňuje ve všech třech rolích (každý něco společnosti přináší, něco spotřebovává, něco zprostředkuje — truhlář vyrábí nábytek, kupuje si chleba vyrobený pekařem, ale také má peníze v bance, čímž se účastní obchodu i jako podílník na zprostředkování). Podle konkrétní politické ideologie jsou účastníci v ekonomické sféře chápáni jako vzájemně soutěžící až soupeřící (konkurence), nebo jako spolupracující až vzájemně si pomáhající (kooperace, v ideální podobě popisovaná jako bratrství, fraternité ve slovníku Francouzské revoluce).
Politická sféra
Navenek zajišťuje vystupování společnosti jako subjektu vůči jiným společnostem, případně vůči životnímu prostředí, dovnitř mocenské a funkční uspořádání, vědomé řízení a ovlivňování společenských procesů. Členové společnosti vstupují do této sféry jako spolunositelé moci, přičemž podle konkrétní politické ideologie jsou obdařeni mocí buď různou měrou (například podle sociálního původu, podle ekonomického statusu atd.), anebo měrou rovnou (princip rovnoprávnosti, égalité ve slovníku Francouzské revoluce). Tato moc se projevuje jako zákonodárná (vytváření pravidel řízení společnosti), výkonná (aplikace těchto pravidel a základní kontrola procesů) a soudní (reflexe a sankce dodržování těchto pravidel). Účastníci politické sféry jakožto nositelé moci svou moc používají buď přímo (sám si určuji pravidla, sám vykonám, sám posoudím), anebo delegují (vyšlu pověřence ve shodě s uznávaným politickým mechanismem). Delegace může být chápána jako delegace moci shora (lenní princip, někdo má moc nad celou společností a její části svěřuje jiným), nebo zdola (samosprávný princip, moc nad celou společností vzniká složením moci delegované jednotlivými účastníky).
Kulturní sféra
Navenek vytváří obraz společnosti, a tím její prestiž vzhledem k jiným společnostem. Dovnitř je to sféra, skrze niž do společnosti vstupují inovace, které umožňují její vývoj. Kulturou se zde přitom nemíní kultura v obecném antropologickém smyslu (do té totiž patří i ekonomika a politika), nýbrž jen to z ní, co vnáší do života společnosti nebo jejích jednotlivých členů něco nového — vzdělávání, věda, umění, náboženství (posvátno musí přicházet vždy odjinud). Podle konkrétní politické ideologie je pak kultura chápána buď spíše jako pomůcka pro udržování společnosti, jako výraz společných idejí, nebo jako souhrn projevů svobodných lidských osobností (tedy oblast liberté ve slovníku Francouzské revoluce).

Čím blíže je ekonomická sféra společnosti ideálu spolupráce, politická ideálu rovnosti a kulturní ideálu svobody, tím spíše má společnost jako celek předpoklady stát se občanskou společností.


Politické ideologie[editovat]

  • ideologie (idea = myšlenka) – univerzální pohled, soubor hodnot postojů na svět. Ideologie je soubor idejí nebo názorů, jehož prostřednictvím člověk ukazuje svůj politický program, ideu, představu
  • doktrína (lat. doctrina = učení) – souhrn politických ideálů a praktických politických postupů do jednotného systému. Často se tento termín používá pro činnost státu v určitých oblastech – obrana, diplomacie aj.

Čtyři základní funkce ideologie:

  1. Pomáhají vysvětlovat politické jevy a události (příčiny krizí, válek)
  2. Poskytují hodnotový systém a jeho kritéria (co je dobré, co je horší)
  3. Poskytují vědomí identity a sounáležitosti k určité sociální skupině
  4. Nabízejí základní rysy politického programu a cíle politické činnosti

Liberalismus[editovat]

Nejstarší ideologie, vzniká v 17. století v Anglii; jejím představitelem je empirický (dává důraz na smyslouvou zkušeost) filozof John Locke
Liberty = svoboda – ústřední hodnota je svoboda jednotlivce a důraz na jeho individualitu
Stát by měl plnit pouze funkce ochrany svobody a majetku občanů proti vnějšímu nepříteli a zachování vnitřního řádu
Maximálně omezeny mají být pravomoci vlády ve prospěch svobody podnikání (minimální státní regulace)
Vládní formou liberalismu je parlamentní demokracie
Občané se podílejí na správě věcí veřejných prostřednictvím svých svobodně vytvořených organizací, svobodné diskuse a všeobecného a rovného hlasovacího práva
„laisser fair“ – stát nemá zasahovat do ekonomiky nebo do ní zasahuje co nejméně, vše by měl vyřešit trh – dejte trhu volnou ruku (pokud má podnik zkrachovat, tak ať zkrachuje – trh volné ruky – trhu i krach pomůže)
Díky všem těmto záležitostem se liberalismus doplňuje s kapitalismem (nejčastěší kombinace)
Významné osobnosti: Václav Havel, Bill Clinton, Angela Merkel
liberalismus v ČR – Miroslav Ševčík, zakladatel Liberálního institutu, Tomáš Ježek, otec kuponové privatizace
Klíčová slova

  • subsidiarita – a co možná nejmenší role státu (T. Akvinský)
  • svoboda intelektuální, politická, náboženská (M.A.Voltaire – fr. osvícenec, román Candide) a ekonomická (A. Smith), vlastnictví (J. Locke), vláda zákona (J. Locke), vyvážené rozdělení státní moci (princip „brzd a rovnováh“) na exekutivu, legislativu a justici (Ch. L. Monesquieu), laissez-faire a konkurence (A.Turgot – fr. ekonom)

Klasický liberalismus[editovat]

(18.st.-19.st.)
je orientován především na ekonomickou svobodu založenou na laissez-faire, laissez-passer (fr. nechat dělat, nechat probíhat): stát jen v úloze nočního hlídače, který dbá na dodržování zákonů (a zajišťuje vnější i vnitřní bezpečnost), jinak se trh řídí sám „neviditelnou rukou“ (A.Smith) – klasická koncepce tržní ekonomika „bez přívlastků“
Vznik spjat s průmyslovou revolucí a ranou fází kapitalismu. Zařazuje se jako pravice.
Legislativa se má proto snažit o co největší dobro pro co největší počet lidí, což znamená i omezení zásahů státu

Sociální (moderní) liberalismus[editovat]

(20.-21.st.)
snaží se původní laissez-faire ovlivnit státními zásahy (stále je ale trh a vlastnictví nezbytností) ve prospěch ekonomické stability a sociálního smíru (sociální podpora v nezaměstnanosti, důchody, ochrana zaměstnanců proti zaměstnavatelům) > smíšená tržní ekonomika (keynnesiánství); dosahuje toho ale za cenu zvyšování daní (vede k poklesu podnikatelských aktivit), byrokratizace (zvýšení korupce) a snížení pružnosti ekonomiky – klasičtí liberálové jej nepovažují za liberalismus
Zařazuje se jako pravice, středová pravice, v dnešní době se mluví i o posunutí doleva (blízko k britské Labour Party a amer. Demokratům)
Vznik:

  • za 1.sv. válka: amer. pragmatik John Dewey poukazuje na 1. omezení podnikání: Británie – dohled nad výrobou, dopravou a zásobováním, USA (prezident Wilson) – Úřad pro paliva a Výbor pro pracovní otázky
  • 30.léta: Světová hospodářská (poč. 1929 USA) amer. prezident Franklin D. Roosvelt vyhlásil program Nový úděl (New Deal) s řadou restriktivních ekonom. a sociálních reforem.
  • 2.pol. 20. st.: další omezování trhu (Británie – zestátnění dolů, Francie – státní automobil. průmysl, aerolinky atd.) a sociální reformy (příkladem Charta OSN a pozitiv.práva) > sociálnětržní ekonomika
  • Neoliberalismus – (2. pol. 20.-21.st.) – navazuje na klasický liberalismus, a to především svou orientací na ekonomické svobody

 

Konservatismus[editovat]

Z latinského konservare = uchovat, zachovat
Vzniká v reakci na VFR (Velká Francouzská revoluce) – zrychlené tempo vývoje společenských změn
Klade důraz na tradice, historii, rodinu, na řád, autoritu = hodnota sama o sobě
Ústavu vnímají jako kroniku, hodně citlivě
Silný důraz na stát a soukromý majetek
Sociální rovnost je nemožná – rozdíl mezi lidmi je přirozený
Snaha o jiný přístup z hlediska ekonomiky – keynesiánství (John Keynes)– snaží se udělat kompromis mezi tvrdou linií a laisser fair, stát zasáhne při problému (př. M. Thatcher; R. Reagan; H. Kohl)
Konzervatismus neodmítá společenský vývoj, ale vývoj překotný, revoluce, reform, chaos – jako jednu z nejvyšších hodnot vyznává řád a stabilitu
Neodmítá reformy ale musí být nutné a dostatečně zdůvodněné
V ČR je nyní představitelem konzervatismu strana KDU-ČSL, Trikolóra
Významné osobnosti: Margaret Thatcher (britská premierka – železná lady), Ronald Reagan (bývalý americký president), Helmuth Kohl (bývalý německý kancléř), Václav Klaus
Řadí se jako pravice (pravý střed – tradiční konzervatismus)

Klíčová slova:

  • vláda řádu (pořádek, hodnoty, zákon)
  • tradice, ochrana základních institucí: svoboda, vlastnictví, náboženství, rodina – vládce (politik) je otcem, který musí stát spravovat s láskou, starostlivostí, občanům poskytovat jistotu a důvěru a budit úctu a autoritu (původcem Aristoteles)

Předchůdci
Aristoteles (384-322 př. Kr.) dílo: Politika – obec/stát vznikl z rodiny a má být podle tohoto principu řízen (otec-dítě, vládce-občan), úkolem státu je zajistit stabilitu a předejít tak revolucím, odsuzoval Platonův „komunismus“ (zrušení rodiny, vlastnictví a konkurence)

Kulturní konzervatismus[editovat]

nedůvěra ve schopnost lidí si spravedlivě vládnout (LeBonn – Psychologie davu), proto prosazování elit, např. kulturně-intelektuálních

Tradiční konzervatismus[editovat]

přílišná ekonomická liberalizace vede k rozšíření propasti mezi vrstvami bohatými a chudými, je proto potřeba zachovat stabilitu důrazem na tradiční hodnoty a solidaritu a v ekonomice pak sociálně tržní systém Libertiariánský konzervatismus (neokonzervatismus) – je pojítkem mezi liberalismem a konzervatismem, vychází se stejných hist. potřeb překonat ekonom. i celospolečenskou stagnaci a prosazuje vedle tradičních konzervativních témat rodiny a pořádku i svobody, zvláště pak ekonomické – volný trh a vlastnictví, soustřeďuje se ale především na praktickou politiku a v 80.l. získává rozhodující mocenský vliv (býv. starosta New Yorku Rudy Guliani, u nás především Václav Klaus)  

Socialismus[editovat]

Z lat. socialis = společenský
Politická a ekonomická koncepce vedená ideálem spravedlnosti, rovnosti a bratrství
Snahou je podřídit jedince společnosti, která si stanoví za cíl vítězství obecného dobra nad individuálním zájmem
Odmítáním volné konkurence a soukromého vlastnictví výrobních prostředků (kapitalismus), stojí v protikladu vůči individualismu a ekonomickému liberalismu
Jako ideologie rovnostářská a antikapitalistická získávala podporu ve společnosti díky prohlubujícím se sociálním rozdílům Každý člověká má mít stejnou startovací pozici v těchto oblastech:

  • Shodný přístup ke vzdělání
  • Bezplatné zdravotnictví
  • Sociální podpory (podpora v nezaměstnanosti, důchody, přídavky, minimální mzda)
  • Ekonomická a občanská práva

Významné osobnosti – Miloš Zeman (sociální demokrat) E. Beneš a TGM (demokratický socialismus)

Fašismus[editovat]

Lat. fascis (sjednocení)
Nacionálně rasistické hnutí původně nastolené v Itálii (B. Mussolinim v r. 1922) založené na diktatuře jedné strany, agresivním nacionalizmu, potlačování občanských svobod
Dva základní typy představuje italský fašismus (B. Mussolini) a německý nacismus (A. Hitler)
k rozvoji fašismu v meziválečné době přispěla nezralost a krize mladých demokracií po 1. sv. Válce, kdy se objevily sociální problémy (masová nezaměstnanost) a problémy nacionální (ponížené sebevědomí Němců), slabost vlád a nezakotvenost demokratických hodnot K moci se většinou dostává vojenským převratem, který má většinou zabránit komunistickým experimentům (Maďarsko, Španělsko, Řecko, Chile atd.); pro mnohdy velice úzkou spolupráci s církevními kruhy byla zvláště v 1. pol. 20. st. označována za klerofašismus (Slovensko)
Dnešní režim v číně svými znaky daleko více odpovídá fašistickému zřízení než komunistickému, ke kterému se hlásí
Základní ideje – vůdcovství, podřízení státu, soukromé vlastnictví ve prospěch státu, fašismus vyústil v agresivní politiku, terorismus, útočné války a genocidu

Nacismus[editovat]

klade důraz navíc na rasismus
V součastnosti jsou tato hnutí v demokratických státech světa zákonem zakázané (potlačují lidská práva a svobody), přesto např. v ČR existuje Dělnická strana sociální spravedlnosti
Inspirátoři: T. Hobbes, N. Machiavelli, V. Pareto, G. Mosca
považován za formu fašismu, především v důsledku ztotožnění těchto pojmů komunistickou internacionálou
Nacistická ideologie kombinuje prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu (preference rasy před národem a idea sjednocené germánské Evropy), fašismu, rasismu (zvláště antisemitismu) a eugeniky.
jde o středolevý nacionálně šovinistický, rasistický totalitní politický systém, který osciluje mezi levou a pravou částí politického spektra
je revoluční – opírá se totiž o dělníky jako revoluční sílu, ale v rámci „socializace“ nepřistupuje ke znárodňování, využívá naopak služeb soukromého kapitálu k uplatňování vlastních záměrů, zároveň popírá další revoluční marxistické projevy – je tedy zároveň kontrarevoluční, reakční
Významné osobnosti: A. Hitler (hlavní kniha – Mein Kampf – Můj boj), Tódžo (Japonsko za 2.sv)
Znaky

  • ztotožnění nacionálněsocialistické strany a jejího vůdce se státem
  • co je proti straně, je proti státu, kult vůdce
  • nekriticky oslavovaný až zbošťovaný, princip jedné politické strany
  • sociální darwinismus – rasový princip, hledání vnitřního a vnějšího nepřítele

Inspirátoři – Luther (antisemitismus), Nietzche (vůle k moci, teorie o nadčlověku), Hegel (teze o vyvolenosti německého národa), Gobineau (rasismus) dnes – znovu dochází k prosazování tzv. neonacistických hnutí, vedle velice nápadných tzv. skinheads však vnikají skupiny, které se k ideologii nacismu nehlásí tak okatě a snaží se etablovat jako politické strany (v některých znacích SPD, Sládek, Kotleba na Slovensku)

Rasismus[editovat]

ideologie založená na tvrzení o nerovnosti lidských plemen, vznikající záměnou rasy a národním etnikem či kulturním společenstvím teorie založená na pseudovědeckém tvrzení o existenci nižší a vyšší rasy a především o ohrožení vyšší rasy kulturně a morálně rozkladným působením rasy nižší.
Teorie vznikla v 19. století, ale rozvoj zaznamenala především po 1. světové válce, kdy vysvětlovala příčiny rozpadu západního světa
rasismus v praxi
projevuje se jako diskriminace v různých formách: právní (nerovnost před zákonem), politické (nepřiznání volebního práva), ekonomické (nižší mzda za stejnou práci), společenské (nálepkování menšiny většinou, přisuzování nižšího sociálního statusu) apod. Klíčová slova

  • segregace – vytěsnění obyvatelstva na okraj společnosti, např. do ghett
  • genocida – fyzická a dnes i kulturní likvidace určitého etnika
  • sociální darwinismus – aplikace Darwinovy teorie přirozeného výběru na společnost, kdy silnější druhy – jedinci, národy, rasy – přežívají a slabší hynou
  • apartheid – státní institucionalizovaný rasismus oddělující (segregující) rasové skupiny (1948-1994 v Jihoafrické republice vůči černošskému obyvatelstvu, dnes vůči bělochům v Zimbabwe)

Bojovníci proti rasismu – Nelson Mandela, předseda jihoafrické ANC, dlouhá léta vězněn, Martin Luther King, černošský kazatel usilující o zrovnoprávnění afroameričanů (13. dodatek amer. Ústavy o zrušení otroctví po občanské válce nebyl zdaleka v praxi naplňován) a jejich kulturní emancipaci, nositel Nobelovy ceny, r. 1968 zavražděn; organizace: OSN (1965 Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace), 21. březen vyhlášen Mezinárodním dnem boje proti rasismu, Open Society Fund

Anarchismus[editovat]

řec. an-arché – bezvládí

anarchisté odmítají jakoukoli formu politické autority, státní moc i právní řád. Hlásí neomezenou svobodu jednotlivce, spravedlivé rozdělování hmotných statků a dobrovolné rozhodování. Anarchismus se často spojoval s jinými ideologiemi a inspiroval některé teroristické skupiny.

snaží se o zrušení státu, který brání uplatňování maximálních svobod, ale činí to ze dvou diametrálně odlišných pozic:

kolektivistický – kritizuje kapitalismus, protože nezaručuje rovnostářské rozdělení prostředků, čímž se blíží k ultralevici – ruští revolucionáři Bakunin, Koroptkin, Fr. Proudhon, dnes transformován do „zelených“ (ochrana přírody jako prostředek pro propagaci anarchismu či komunismu) „antiglobalistů“ (boj proti světovému kapitálu), dodnes k sebevyjádření používá nátlakových a násilnických prostředků

Individualistický anarchismus[editovat]

(libertianismus)

stát by se měl vzdát všech oblastí, včetně soudnictví, vše by mělo být svěřeno trhu – Nozick: Anarchie, stát a utopie; jde o radikálně pravicový liberalismus  

Feminismus[editovat]

usiluje o zrovnoprávnění všech občanů, o překonání společenských stereotypů politických (boj za volební právo – nejpozději Švýcarsko 1971), historických (kritika dějin jako dějin mužů), ekonomických (muž má větší příjem), zabývá se poznáním ženy a jejího života (gender studies)
liberální proud – postavit ženy na úroveň mužů, a pokud to nejde, muže na úroveň ženy; žena má právo na seberealizaci v zaměstnání marxistický – ženy jsou utlačovanou třídou, vykořisťování se zbaví jen svržením ekonomického řádu, který je v rukou mužů. liberálky obviňují z elitářství
Zástupkyně – M. Wollstonecraftová – Angl., v 18.st. jako první pro rovná práva (Obrana práv žen), 20.st.: S. de Beavoriová – fr. filosofka, tvůrkyně programu současného feminismu, B. Friedanová – amer. zakladatelka organizace Národní organizace pro ženy, K. Milletová – amer. spisovatelka  

Enviromentalismus[editovat]

(angl. enviroment – prostředí)
středolevý (mnohdy výrazně levicový) politický směr usilující o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o ochranu životního prostředí
Ideově zastřešuje řadu často protestních ekologických hnutí a organizací, ale i politicky etablovaných politických stran – Zelení Kritizuje liberalismu, konzervatismus i marxismus jako ideologie industriální společnosti, které hovoří o dobývání a ovládání přírody – příroda je chápána především jako statek k uspokojení potřeb masové konzumní společnosti. Prosazuje odpovědnost za další osud planety, tzv. trvale udržitelný vývoj.
V otázkách demokracie usiluje o posílení principů přímé demokracie: decentralizace a samosprávu či uzákonění referenda Teoretici: Jan Keller – český sociolog, díla: Nedomyšlená společnost apod.
Nejsilněji rezonuje v mladé generaci (G. Thunberg)
Mnoho odpůrců ve vrcholových pozicích (Trump, Klaus, do jisté míry ODS, Brabec – bývalý ministr ŽP)

Zdroje[editovat]

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.