ZSV pro kombinované lyceum/Dějiny filosofie

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí projektu:

ZSV pro kombinované lyceum

střední škola

Příslušnost: skupinová

Dějiny filosofie se obvykle dělí na starověkou, středověkou a novověkou filosofii, resp. na příslušná podobdobí. Tato periodizace ale slouží zařazení jednotlivých fází vývoje filosofie do příslušných období dějin, ale nevypovídá mnoho o obsahu konkrétních filosofických směrů.

Starověká filosofie

Starověkou filosofii je možno periodizovat na předsókratovskou filosofii (cca 7.–5. stol. př. n. l.), filosofii klasického období (cca 5.–4. stol. př. n. l.) a filosofii helenistickou (od konce 4. stol. př. n. l. do 5. stol. n. l.).

Předsókratovská filosofie

• Filosofie vzniká z nezávislého pokládání otázek, které se dosud zodpovídaly myticky.
• První takové tázání se týká ponejvíce viditelného, tedy podstaty smyslového světa kolem nás. Obvyklým vyjádřením je hledání společného základu světa, pralátky. Tato pralátka ale není chápána jen fyzicky (ve smyslu fyzikálně-chemickém), nýbrž zároveň jako duchovní princip fungování světa.
• Podstatný pro formování filosofie je probíhající etický zlom v 6. stol. př. n. l., napříč kulturami se odehrávající probouzení člověka k individuálnímu etickému rozhodování. Jedním z výrazů toho je u raných filosofů přechod od chápání lidské duše jako spojnice s bohy k jejímu chápání jako uzavřené v pozemském těle.

Milétská škola

• nejstarší filosofická škola vzniká ve městě Milétu
• společnou charakteristikou je hledání pralátky, prapočátku (arché); ta je chápána jako duchovní princip i jako životodárná síla, proto se někdy označují za hylozoisty (hylé = původně dřevo, přeneseně jakákoli hmota; zóé = život)
• Thalés líčí pralátku jako všepronikající vodu, Anaximenés jako stejně všepronikající vzduch, Anaximandros jako apeiron, tedy „neohraničené“, jako látku bez vlastností
• do stejné linie bývá řazen Hérakleitos, který ovšem nebyl z Milétu, nýbrž z Efezu; pralátku charakterizuje jako stále se proměňující oheň, nicméně světový princip už popisuje odděleně jako logos (slovo, smysl, význam)

Pythagorejci

• Pýthagorás vycházel ze starověkých mysterijních učení, jeho škola byla v jistém smyslu filosofická, v jistém smyslu esoterická (s tajným učením pro uzavřený kruh); svými příznivci a mnoha následníky byl považován za autoritu bezmála božskou
• principem vesmíru jsou čísla a jejich poměry
• Pýthagorovi se připisuje autorství pojmu „filosof“

Eleaté

• za předchůdce považován Xenofanés, relativizuje dosud platné mýty (např. antropomorfní představy bohů), vše proniknuto jednotným a neměnným božským principem
• vlastním zakladatelem školy v Eleji byl Parmenidés; zabývá se otázkou bytí a nebytí, jen bytí je poznatelné (protože jest), je neměnné a trvalé, stejně jako rozumové pravdy, změně však podléhá poznání smyslové
• jeho žák Zénón z Eleje formuloval tzv. aporie, logické paradoxy, které podle něho ukazují, že zatímco rozumové (logické) poznání potvrzuje stálost a neměnnost bytí, smyslové poznání podléhá klamu změny a pohybu

Atomisté

• škola v Abdérách, zakladatelem Leukippos, jehož učení se ovšem dochovalo jen skrze jeho žáka Démokrita (proto se od sebe nedají odlišit)
• svět se skládá z drobných nedělitelných částeček, atomů (atomos = nedělitelný), které se pohybují podle deterministických mechanických zákonů; i lidská duše se skládá z takovýchto atomů (a je proto determinována)
• bývají považováni za předchůdce moderních materialistů

Filosofie klasického období

Vrcholné období řecké filosofie, rozpracování všech filosofických otázek. Je charakterizováno působením „velké“ nebo „zlaté trojky“: Sókrata, Platóna a Aristotela.

Sókratés

• sám své učení nezapisoval, vše víme jen z vyprávění současníků (zejm. jeho žáka Platóna); někteří proto pochybují o jeho reálné existenci (tedy zda nebyl jen literární postavou ideálního učitele v Platónových dílech)
• někdy bývá označován za prvního filosofa či za zakladatele filosofie (je prvním, kdo filosofii formuluje jako člověku inherentní stálé tázání po souvislostech světa, života i sebe samého)
• filosofuje v rozhovorech (dialektická metoda) s kýmkoli (i s těmi, kdo nechtějí)
• zabývá se v plném rozsahu etickými otázkami a dilematy (vztah krásy a ošklivosti, spravedlivého a nespravedlivého, podstata dobra a zla, jejich působení v člověku atd.)

Platón

• píše ve formě rozhovorů (dialogů)
• v dialozích vystupuje jako hlavní postava Sókratés (což je pro nás hlavním zdrojem informací o Sókratovi)
• základní pojetí světa: stálý je svět idejí, hmota je dějištěm, do něhož se ideje promítají; duše mezi smrtí a novým zrozením na zemi pobývá ve světě idejí, proto dokáže v hmotném světě ideje rozpoznávat (vidíme-li kruh, pak nevidíme kruh, protože ten se ve své ideální podobě v hmotném světě nevyskytuje, ale rozpoznáváme ideu kruhu) — proto bývá chápán jako předchůdce pozdějšího idealismu či přímo označován za idealistu
• pohled na etiku a politické uspořádání: sepsal v díle Ústava, správné chování člověka je v souladu s idejemi (nejvyšší ideou je kalon = dobré, krásné), vládnout by měli filosofové, kteří ideje nejlépe vidí, všichni by se měli idejím podřizovat
• podstatu filosofie popisuje známým podobenstvím o jeskyni

Aristotelés

• označován za největšího myslitele starověku
• velké množství pojednání o různých oborech (duše, politika, fyzika, metafyzika aj.)
• velký systematik, vytváří tabulková uspořádání
• nesouhlasí s Platónovým světem idejí (ne nezávislá idea kočky, která se vtiskává do konkrétních instancí, nýbrž forma kočky se projevuje v konkrétních kočkách a existuje jen jako jejich souhrn
• větší důraz na smyslové poznávání než Platón (ale stále podle našich dnešních měřítek dosti spekulativní)

Helenistická filosofie

Po Alexandrových výbojích dochází k většímu propojení antického světa, to následně posílí sjednocení pod římskou nadvládou. Filosofie konfrontována s mnoha myšlenkovými zdroji (egyptské a perské náboženství, diasporní židovství, ale též z východu, např. buddhismus), hodně se zaměřuje na hledání univerzálního humanismu a na etické otázky.

Epikureijci

• „zahradní“ filozofové
• zdůraznění rozkoše (hédoné → hédonismus), ale rozkoš chápána primárně duchovně (ideál střídmosti)
• pozdější populární výklad (s nímž filosoficky zaměření epikurejci výslovně nesouhlasili) přesouvá těžiště rozkoše do tělesného života — člověk si má život užívat plnými doušky a neomezovat se ničím

Kynismus

• pojmenování podle psů (kyón → genitiv kynos → kynismus)
• zpochybňování konvencí, hledání podstaty lidství v člověku samotném
• nejznámější postava Diogenés ze Sinópy (vypráví se, že žil v sudu)
• člověk se má spokojit s málem a neřešit problémy, které se ho netýkají
• pozdější výklady to chápou jako lhostejnost k problémům druhých lidí a citovou chladnost, odtud naše pojmy cynik a cynismus

Skepticismus

• od skepsis = pozorování
• skeptici podobně jako kynici zpochybňují konvence a vyzývají k rezignaci na řešení problémů, které stejně nevyřešíme
• na rozdíl od kyniků, kteří podle své filosofie mění svůj život (např. se zbavují majetku apod.), skeptici zaujímají místo pozorovatelů světa (často povznesených, ironických)

Stoicismus

• za zakladatele považován Zenón z Kitia
• důraz na dosažení vnitřního duševního klidu
• člověk by měl žít svůj život podle duchovních hledisek
• přijímat vše, co život přináší, s určitým porozuměním a zachováním klidu
• vše je řízeno řádem, který je spravedlivý (někdy abstraktní monoteismus)
• výrazná a dlouhodobá odezva u římských intelektuálů (Seneca, Marcus Aurelius)

Novoplatonismus

• za zakladatele považován Ammónios Sakkás, nejznámější zástupce Plótinos
• rozpracovává platónský idealismus v etickém rozměru
• nejvýraznější ideová konkurence vůči nastupujícím křesťanským myslitelům

Křesťanská filosofie

• křesťané do filosofie vstupují zprvu apologeticky, tedy nesnaží se vytvořit vlastní filosofii, ale obhájit křesťanství vůči dosavadním myšlenkovým soustavám a jimi vyslovovaným námitkám
• vlastní křesťanská filosofie se odvíjí z potřeby vysvětlit myšlenkově křesťanství sobě samým, tedy je promísena s teologií
• pozdně antická křesťanská filosofie je spojena s postavami tzv. církevních otců (latinsky patres), proto se o ní hovoří jako o patristické filosofii
• křesťanské myšlení se staví vůči roztříštěnosti helenistických myšlenkových směrů jako univerzální myšlenkový systém, který završuje a překonává dosavadní dílčí filosofování a proniká všechny oblasti filosofie od čistě spekulativní gnoseologie až po praktickou etiku
• s rostoucím vlivem křesťanství dochází k celospolečenské změně paradigmatu, která je brána za přechod mezi filosofií antickou a středověkou; raně křesťanští filosofové jsou proto někdy pojednáváni v rámci filosofie antické a někdy v rámci filosofie středověké (typicky to platí pro Augustina)

Středověká filosofie

Za středověkou filosofii se nejčastěji počítá filosofie od rozpadu Západořímské říše do nástupu humanismu, tedy od 5. do 15./16. století. Někdy se k ní počítají už i raní křesťanští autoři, zejména Augustin.

Svatý Augustinus (354-430 n. l.)

• významnou postavou patristiky se stal kněz sv. Augustin
• zabýval se otázkou zla a dobra, ve svém díle O Boží obci vyjadřuje myšlenku, že v duši člověka probíhá boj dobra (Boží obce) a zla (obce pozemské), tento boj se odehrává v průběhu celé historie
• podle Augustina je lidský rod v důsledku prvotního hříchu zatracen, někteří vyvolení však budou spaseni – náš osud (zda skončíme v pekle, nebo v nebi) je tedy Bohem předurčen

Tomuto názoru odporuje učení britského teologa Pelagia, který tvrdil, že člověk má svobodnou vůli a osud tak drží ve svých rukou. To však znamená přísné následování křesťanské nauky a všudypřítomná hrozba věčného zatracení.

Obor teologie se postupně rozšířil na univerzity, odtud pochází název následujícího filosofického období tzv. scholastiky, během níž se filosofové pokoušeli o rozumový přístup k víře.

Tomáš Akvinský (1225 — 1274 n. l.)

• vycházel z Aristotelova učení
• pokoušel se racionálně dokázat existenci Boha
• tvrdil však, že lidský intelekt může pochopit pouze to, co je přístupné smyslům, a tak se musíme uchýlit i k jiným vysvětlením Boží existence, jako je Bible

Z období scholastiky vešel ve známost rovněž spor o univerzálie, v němž proti sobě stojí realisté a nominalisté a pokoušejí se odpovědět na otázku, zda jsou obecné pojmy, jako např. dobro, reálné. Zjednodušeně řečeno, realisté by se přikláněli k názoru, že dobro opravdu existuje, zatímco nominalisté by namítali, že je to pouze jméno, bez něhož by dobro neexistovalo.

Dalšími myšlenkovými proudy stojícími proti sobě byl voluntarismus zastávaný Františkány a racionalismus zastávaný Dominikány.

Racionalismus (Albert Veliký, Tomáš Akvinský)	x	Voluntarismus (Bonaventura, Duan Scotus)
Bůh stvořil dobro a až poté svět	x	Bůh stvořil svět a pak jej nazval dobrým
věci mají název daný a mi jim tak pouze začneme říkat	x	název jsme k věcem přidali až my

Novověká filosofie (od 17 stol.)

• Renesance – návrat k antické kultuře. Už se nebere tolik ohled na křesťanské cíle, navrací se k těm antickým. Empirické poznání a humanismus – pozornost se posouvá zpět k člověku.

1. polovina 17. století je ve znamení 30ti-leté války a filosofové se nad ní zamýšlejí a cítí se za tu válku částečně zodpovědní a domnívají se, že dosavadní způsob filosofování nepřinesl lidstvu nic užitečného filosofové vidí vzor v přírodních vědách, které jsou exaktní. Tyto vědy na rozdíl od filosofie, slavily úspěchy (Pascal, Toricceli, Galilei, Newton atd.). Cílem je učinit filosofii exaktnější.

• Baroko - končí časy objevů a ve světě se začíná válčit. Svět byl naplněn skepsí. Lidi uklidňovala víra v boha. „Carpe diem, memento mori“ (užívej života, pamatuj na smrt)

Racionalismus vs. empirismus

• 17. -18. století – Racionalismus – rozum (nástroj k poznání); Decartes, Spinoza Vs. Empirismus – zkušenost (nástroj k poznání); Locke, Hume

Racionalismus hlavně kontinentální filozofie (pevninská Evropa)

Descartes

hledal jistotu, kterou filosof může mít – vše mohu uvést v pochybnost (co když se nám to všechno jen zdá) – jedinou věc zpochybnit nemůžu a to sice to, že pochybuji „MYSLÍM, TEDY JSEM“ (cogito, ergo sum) – to že pochybuji je důkaz že existuji (podle něj je to jediná jistota, kterou filosof má). Další nezpochybnitelnou pravdou je existence boha. Dualista – hmota a duše mají stejnou hodnotu (návrat k Platónovi)

Empirismus Vzniká v Anglii. Klade důraz nikoli na rozum ale na smyslovou zkušenost
John Locke – Angličan, teorie poznání. „Rodíme se jako nepopsaný list papíru“, nic není v rozumu, co nebylo již dříve ve smyslech. Jednoduché, složené a všeobecné ideje. Lidé jsou svobodni a rovni, přirozená práva, individuální výchova. Mnoho liberálních myšlenek, přispěl k principu dělby moci. Měl již osvícenské myšlenky.

• Osvícenství

vzpoura proti autoritám, racionalismus, vliv měla věda a touha po poznání. Návrat k přírodě (lidskou přirozeností je rozum). Reakce na silně náboženské baroko a pozdní fázi zhýralého baroka (rokoko). Tou dobou společnost výrazně rozdělena na bohaté a chudé. Filozofové si začínají všímat sociální nerovnosti. Důraz na lidská práva.

• Rousseau – měl

za to, že člověka zkazilo soukromé vlastnictví. Stát je nástrojem k utlačování a příčinnou zkaženosti lidí. Romanticky bychom se měli navrátit k přírodě. Dále Diderot a další

Immanuel Kant
Jeho filosofie nebyla dodnes překonána, tzv. neprůstřelná filosofie. Chtěl sjednotit spor empirismu a racionalismus, vytvořit jednotnou teorii, proto se nepřikláněl ani k racionalismu ani k empirismu, rozum i zkušenosti hrají stejnou roli. Smysli přináší materiál pro naše poznání, rozum poté poznání formuluje. Snažil se morálku odtrhnout od náboženství.
Tři hlavní pojmy:

• Apriorní úsudek -
• Věc o sobě -
• Kategorický imperativ – jednej tak jakoby se maxima tvého jednání mohla stát mravním zákonem.
  


Na Kanta navazují v 19. století v různých směrech další filosofové jako Marx, Hegel, Schopenhauer a další až do 20. století jako Steiner či Masaryk

Osobnosti 19., 20. a 21. století

• Hegel - rozvinul dialektiku, udělal z ní univerzální zákonitost vývoje myšlenek v historii (vývoj vzájemným střetáváním protikladů od kvantity ke kvalitě), absolutní idealista.
• Dialektická metoda:

teze (výchozá bod, stanovisko, myšlenka, stav, postoj) v konfrontaci s antitezí (opak teze) = syntéza (výsledek konfliktu, nový stav, vzniká jako reakce na konflikt). Dialektický proces je nekončící.

• Soušasne s ním působí J. G. Fichte
• Schopenhauer – člověk je zmítán pudy a tužbami, střetává se s vůlí světa a prohrává, svět je strast a bolest
• Současníci Schopenhauera: Goethe, Feuerbach
• Fridrich Nietzsche – prohlásil slavnou větu „Bůh je mrtev“. Věta pochází z knihy tak pravil Zarathrustra. Chtěl tím sdělit, že je třeba přehodnotit morálku a náboženství. Jediný pravý hodnotný svět má být ten pozemský. Největší hřích je nežít teď a tady.

Übermensch – ideální jedinec, myšlenka nezávislého a silného jedince, který žije pro sebe sám, tvoří si vlastní smysl života je oproštěn od konvencí. „Cílová destinace“

• Marx – spojení dialektiky vývoje a materialismu a ateismu, spravedlivá beztřídní společnost

Dialektický materialismus: - V konfrontaci jsou vykořisťovaní (teze) s vykořisťovateli (antiteze) což vede k revoluci (syntéze). Marxistická dialektika tedy nemá nic společného s argumentací, diskuzí jako u Hegela

• Masaryk – Humanista, profesor filosofie a praktický filosof, zabýval se etikou a morálností společnosti, silně se angažoval

politicky, celoživotně bojuje s církví, ale je silně věřící

• Další současníci: Jan Patočka, E. Husserl

Zdroje

Zde by bylo vhodné ještě něco doplnit.