Moc/Pyramida moci/Rozdělení ve společnosti/Acheon

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Úvod[editovat]

Esej se zabývá rozdělením společnosti na jednotlivé části, skupiny, slupky, vrstvy, třídy atd. Popisuje důvody, potřeby a motivaci vytvářet sociální hierarchické struktury. Hlavním tvrzením eseje, je že společnost rozčleněná na jednotlivé přepážky, je jednodušeji ovládnutelná a řiditelná.

Vybral jsem si toto téma z důvodu zájmu a studia politologie. Zaujali mě totiž souvislosti mezi politickou vládnoucí mocí a hierarchickým uspořádáním společnosti. Tam kde se silně uplatňuje moc a je vyžadována poslušnost a disciplína je společnost stupňovitě a hierarchicky rozdělena. Taktéž v církvi a v Náboženství, kde panují doktríny, dogmata a jasná pravidla, panuje odstupňované hieratické rozdělení. Taktéž se s tím lze setkav v podniku nebo v armádě či tajných společností. --Acheon (diskuse) 21. 7. 2014, 14:04 (UTC)

Hlavní část[editovat]

Přirozená touha člověka někam patřit[editovat]

Člověk je tvor družný a má své sociální potřeby a požadavky. Tento fakt je zapotřebí ve zkoumání struktury společnosti vzít v úvahu. Člověk je převážně společenský tvor a proto vyžaduje kontakt s ostatními lidmi. Ve skupině se cítí více v bezpečí a předpokládá že, skupina dokáže více než jednotlivec. Tyto sociální potřeby jsou pro různé lidi různě důležité, a lze proto říci, že někomu vyhovuje větší a častější společnost (extroverti) a někomu menší a méně častější společnost (introverti), sociální vazby mezi lidmi jsou tedy různě silné. Sociální vztahy nejsou statické, ale naopak jsou velmi dynamické neboť sociální vztahy vznikají, mění se, vyvíjejí nebo zanikají. Těmito sociálními změnami, její rychlostí i způsobem jak se s těmito změnami vyrovnáváme se zabývá dynamika sociálních vztahů a dynamika osobnosti.

Důvody člověka se družit[editovat]

  1. Pocity
    1. Pocit bezpečí
    2. Pocit samoty
    3. Pocit být něčeho součástí
    4. Pocit důležitosti
    5. Pocit prospěšnosti a užitečnosti
  2. Rozšíření možností
    1. Skupina zmůže více než jednotlivec
      1. Skupina je schopnější se více prosadit než jednotlivec
      2. Více hlav, více ví
      3. Skupina se lépe ubrání než jednotlivec
    2. Celek je více než jen pouhý součet jeho částí

Následky sociálního vyloučení[editovat]

Se projevují nahromaděním důvodů, které nakonec vedou k životní krizi. Těmito nahromaděnými důvody mohou být například ztráta zaměstnání, platební neschopnost, problémy s bydlením, problémy dětí ve škole, nemoc a mnohé další problémy související s chudobou, zdraví a změnou chování. Lze tedy říci, že sociální vyloučení vede ke ztrátě pocitu bezpečí a ke ztrátě vlastní sebedůvěry, podkopává vlastní hodnoty a životní cíle, vytváří pocit nejistoty a obav z budoucnosti a úzkosti z odloučení, což nevyhnutelně vede k depresi; přičemž deprese se projevuje změnami chování v melancholickém stylu. Během deprese přichází nechuť cokoliv dělat a řešit, objevují se tendence odkládat činnosti atd.

Sociální vyloučení se proto zobrazuje jako začarovaných kruh; tedy jako past sociálního vyloučení; který se neustále prohlubuje a problémy se tak kumulují na sebe. Oscar Lewis v souvislosti se zkoumáním chudoby (chudí jsou vylučováni ze společnosti), hovoří jako o kultuře chudoby.

Oscar Lewis popisuje kulturu chudoby jako adaptaci chudých lidí vyloučených ze společnosti. Ti mění a přizpůsobují své zvyky, hodnoty a názory novým podmínkám a přenášejí je tak dále na své děti. Lidé vyloučení ze společnosti si osvojují specifické vzorce chování, které lze obvykle považovat za rozporuplné vůči hodnotám většinové společnosti. Toto rozdílné vnímání hodnot, vede k problematickému soužití mezi většinovou společností a vyloučenou společností (například obavy z vandalství a nárůstu kriminality). Lidé žijící a navyklý žít v sociálně vyloučené společnosti, se z této sociální pasti nedokáží bez cizí pomoci dostat. Jsou demotivovaní, nevěřící a nedůvěřující, neočekávající zlepšení ale naopak očekávající problémy a komplikace, melancholičtí, život vnímají jako neřešitelný problém, který ani nemá cenu řešit. To však platí obecně a může se to případ od případu lišit, záleží také jak osoba dlouho žije v tomto sociálním vyloučení a jak hluboká je jeho past sociálního vyloučení.

Sociálně vyloučené děti[editovat]

Dle zákona České Republiky (zákon 104/1991) vyplývá, že za dítě je považována každá lidská bytost mladší 18 let.[1]

Z výzkumu "Hodnotové orientace dětí ve věku 6-15 let" vyplývá, že děti ohrožené sociálním vyloučením, vykazují podobnou formu adaptace jako při adaptaci na sociální vyloučení. Děti ohrožené sociálním vyloučením se ve škole častěji nudí, necítí se dobře a pociťují stres. [2]:

"Rodiče dětí ohrožených sociálním vyloučením se daleko méně zajímají o způsob trávení volného času svých potomků. V těchto rodinách také děti pociťují méně soukromí a cítí se méně příjemně, naopak jsou zde častější hádky".

Melancholické projevy těchto dětí, jako je pocit nudy nebo odkládání úkolů, ale také projevy stresu a nesoustředění (hyperaktivita, vynucování si pozornosti atd.), mohou naznačovat zvýšené riziko vzniku depresí a jiných duševních nemocí. Návyky chování z dětství se velmi špatně odstraňují a ničí těmto dětem život.

Děti obecně lze považovat za živé, zvídavé, se sklony k dobrodružstvím a fantazii; věřící že zvládnou praktický život a často toužící, aby je okolí vnímalo dospěleji. Děti nezatížené toliko zkušenostmi, nemají tolika předsudků vůči tomu co je a co není možné. Zvídavě objevují svět, hodně se ptají. Mají více zrcadlových neuronů, a proto také hodně napodobují své vzory a okolí. Není tedy pravdou, že jsou lidé od přírody líní, přesto dětí se sklony lenosti nebo prokrastinace (chorobné odkládání úkolů a činností)přibývá; taktéž přibývá dětí trpících úzkostí, depresí či hyperaktivitou; taktéž přibývá dětí navyklých na konzumní způsob života (nezdravé jídlo, hodně televize a PC, mobilních telefonů či závislostí na nakupování); taktéž přibývá dětí u niž hrozí sociální vyloučení (z důvodu chudoby). Není to náhodou. Dříve děti toužili po dobrodružných zaměstnání (děti chtěli být kadeřnicí, pošťáckém, popelářem, námořníkem nebo kosmonautem atd.). Mnohem častěji však děti mluví o tom, že chtějí být bohaté, mít hodně peněz, zastávat významné funkce. Děti si více uvědomují důležitost ekonomických potřeb a mají svá ekonomická očekávání. Žebříček hodnot se u dětí mění a vyvíjí jejich věkem, zkušenostmi i jejich sociálním prostředím, ve kterém žijí, a proto vzájemné propojení všech těchto životních filozofií vytváří celospolečenské hodnotové klima, jenž v dnešní době inklinuje k vyšší spotřebě materiálních hodnot; tedy směrem ke konzumnímu způsobu života; a lze to považovat za přirozenou reakci na to, v čem česká společnost dlouhá desetiletí žila. [3]

Přepážky mezi sociálními vrstvami[editovat]

Podobně jako velký tanker má vytvořené přepážky v nádržích, proto aby se převážená nafta v nádrži nepohybovala z jedné části lodi na druhou část lodi a nezpůsobila tak rozhoupání lodě (tankeru) a jeho případné potopení, tak i mezi lidmi vznikají určité přepážky oddělující sociální vrstvy jednu od druhé. Bohatí lidé se do určité míry straní chudých a chudí lidé se do určité míry straní bohatých a obě skupiny mají tendenci si vzájemně nerozumět. Stejně tak tomu je mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, ale i například mezi pravicí a levicí, kapitalisty a komunisty atd. V letadlech, autobusech či vlacích můžete najít I. třídu, II. třídu a III. třídu. Nelze jednoznačně říci, zda je to tak správně nebo dobře, určitě však lze vytknout, že tato rozdělená forma může působit diskriminačně a nerovně, což by teoreticky mohlo být i v některých konkrétních případech protiústavní, neboť ústava formálně a legislativně zaručuje některá práva a rovnosti.

Vznik a zařazování některých sociálních skupin totiž může vést k separaci (oddělení) od společnosti, například z důvodu náboženství, rasy nebo etnika či majetku, nebo zdravotního postižení atd. Vykazování lidí do takovýchto skupin oddělených od zbytku populace je tedy ve své podstatě protiústavní a tudíž nezákonné, v případě že tím jsou pošlapána základní lidská práva nebo vedou k pošlapávání základních lidských práv.

Co lze ale určitě říci je, že ono rozdělení má i své výhody a svou funkčnost a právě proto je tak hojně uplatňována. Rozdělení společnosti tak do určité míry může rozmělňovat riziko vzpoury, neposlušnosti či rebelství, podobně jako v případě tankeru, ale i například jako při rozmělnění rizika při investicích do akciích, kdy jsou aktiva proměnitelné rozložena do různých projektů s různou rizikovostí, takže se nesází na jednu kartu, ale riziko se rozloží na více částí.

Rozložení společnosti na jednotlivé sociální vrstvy mezi nimi vytváří i určitou závislost. Chudí lidé jsou závislí na bohatých, ale do určité míry to jistě platí i obráceně, přestože možná méně. Zaměstnanci jsou závislí na svých zaměstnavatelích protože potřebují plat (na živobytí). Ale zároveň platí, že zaměstnavatelé jsou závislí na svých zaměstnancích, protože bez nich není vyroben produkt a prodán. Avšak tato oboustranná závislost je jednoznačně nerovnoměrná. Zaměstnavatel má přeci jen do určité míry navrch a zaměstnanec je přeci jen svou finanční závislostí do určité míry v nevýhodě. Zaměstnavatelů není tolik, ale lidí co potřebují být zaměstnancem je hodně. Zaměstnavatel si tak může obvykle najít jiného (nutno podotknout, že najít správného zaměstnance není zase tak snadné jak se na první pohled může zdát). Nerovnoměrný oboustranný vztah (závislost či relace) tak do určité míry připomíná vztah mezi pánem a otrokem.

Protože se sociální vrstvy do určité míry vzájemně potřebují, vzniká motivace setrvávat v takovém stavu a rozdělení, ale pouze v případě, že situace nepřesáhne určitou hranici. Právě v tento okamžik jdou zavedené pořádky stranou a vznikají tendence křičící po změně. Vznikají nové politické strany a skupiny, vzpoury a protesty. Vlády pomocí armády a policie reagují notoricky známým chytrým způsobem, vytvořením dalších přepážek. Je totiž efektivnější, že policie a armáda je v takovém případě z jiného města, státu či národa, aby tak byly mezi zásahovou skupinou a rebely minimální sociální vazby. Což je opět typická ukázka rozdělení společnosti.

Jako příklad z historie lze uvést Švýcarskou gardu, která sloužila jako žoldnéřská armáda ve službách různých zemí, kde chránila různá sídla a panovníky. V době Velké francouzské revoluce chránilo Bastilu 82 invalidů a 32 členů Švýcarské gardy. Švýcarská garda byla taktéž povolána k rozprášení Národního shromáždění, což bylo v podstatě součástí důvodů útoků na Bastilu. Švýcarská garda je taktéž bojovým uskupením, jenž chrání papeže ve Vatikánu i v současnosti. Využívání cizích armád k ochraně státu před revolucí a rebelií proto není žádnou novinkou.

Průmyslová revoluce a její vliv na tvorbu sociálních přepážek[editovat]

Éru Průmyslové revoluce vnímáme jako období zásadních, hospodářských, průmyslových a sociálních změn. Právě v této době, kdy žil i Karel Marx (1818-1883), se hojně rozmáhalo využívání přírodních sil, rozvíjela se železnice, rozvíjela se chemie v průmyslu i zemědělství, rozvíjelo se hutnictví, zpracování rud a ropy; přecházelo se od klasické ruční výroby v podobě manufaktury, směrem ke strojové výrobě. Svět poprvé spatřil ponorku, destilační přístroj, mlátičku na parní pohon, první spalovací motor; lidé se pokoušeli pochopit elektřinu. I přes všechny tyto vymoženosti moderní doby a pokroky ve vědě a výrobě existovaly v tehdejší společnosti problémy. A nebyly to problémy zanedbatelné. Historie nám už vícekrát ukázala, že růst ekonomiky, průmyslu a vědění nemá takový vliv na zvyšování životní úrovně a blahobytu, jak lze na první pohled předpokládat.[4]

Běžně užívanou myšlenkou je totiž tvrzení, že díky novým vynálezům a dalším novým pokrokům se budou mít lidé lépe. Na první pohled to zní logicky a jen těžko se v něm hledá chyba, protože vynálezy jako například lednice či mikrovlnná trouba, mixér či kuchyňský robot, televize, internet, telefon, mobilní telefon, stroje vykonávající za nás práci, počítače, to vše nám určitým způsobem usnadňuje a ulehčuje život. Je však obyčejný člověk a koncový zákazník skutečně ten kdo z průmyslové revoluce těží? Nebo existuje skupina lidí, kteří těží z průmyslové revoluce více? Odpověď zní, že existuje skupina lidí, kteří z průmyslové revoluce těží více než obyčejní lidé a koncoví zákazníci, a tou skupinou jsou lidé, kteří mají zisk z existence a prodeje výrobků a nových technologií; vytváří tak novou kulturu, jenž můžeme nazvat ekonomickou kulturou jménem konzumní kultura a konzumní společnost.

Pro Marxovu dobu bylo příznačné, že nové stroje braly lidem práci a ti důsledkem toho přicházeli o svá zaměstnání. Stroje totiž umožnily vyrábět rychleji a ve větším počtu s menší námahou. K samotné výrobě při užití strojů nebylo zapotřebí stejného množství pracovních sil jako dříve, ale naopak méně; počet pracovníků klesal až na polovinu.[4]

Což pochopitelně vedlo, a i v současnosti do určité míry vede, k prohlubování rozdílů mezi jednotlivými sociálními vrstvami. Vazby jednotlivých vrstev se prohlubují a vzdalují od sebe; vznikají mezi nimi neprodyšně uzavřené přepážky, díky čemuž se jednotlivé sociální vrstvy od sebe separují.

Vše původně naznačovalo, že celková poptávka po práci bude expandovat méně, nežli počet lidí hledajících práci. Tedy, že bude růst počet nezaměstnaných a naopak pomalu růst nebo klesat počet nabízených pracovních míst. Marx zamýšlejících nad dopady růstu nezaměstnaných, došel k závěru, že se tak stanou zdrojem levných pracovních míst a nezaměstnané bude čekat jen chudoba a mizérie.[4]

Přestože výnosy kapitálu rostly, výnosy práce klesaly a Marx přišel s konstatováním, že buržoazní vrstvy vykořisťují další třídy, zejména proletariát.[4]

Různé teorie hovoří o problémech sociální a ekonomické nerovnosti jako o problému nerovnoměrného rozdělení zdrojů a přetékání zdrojů z chudé populace do bohaté populace, tedy to známé "bohatí bohatnou a chudí chudnou". Jiné a opoziční teorie vysvětlují problém tak, že nejde jen přerozdělování zdrojů a vidí hlavní problémy jinde. Jiné teorie tak dokonce podporují přerozdělování zdrojů jako významný a užitečný motivační impulz jenž roztáčí kola ekonomiky. Za zmínku proto stojí se také věnovat strukturálnímu funkcionalismu, tedy konsesuálnímu (funkcionářskému) pojetí, jenž tvrdí, že sociální nerovnost je nezbytným předpokladem úspěšného fungování společnosti. Se vznikem tohoto pojetí se tak klade důraz na vyváření pomyslných přepážek mezi sociálními vrstvami a oddělování těchto vrstev od sebe jako formu ovladatelné společnosti s tvrzením, že nerovnost je k fungování společnosti nezbytná, neboť vytváří motivační impulz jenž podporuje ekonomiku a tedy i blahobyt společnosti. Když všechna tato tvrzení a pojetí strukturálního funkcionalismu mezi řádky rozšifrujete, je tu vlastně řečeno, že chudoba a prohubování této chudoby je nezbytná pro fungování společnosti a pro zvyšující se blahobyt společnosti, což si ovšem protiřečí. Tvrzení však dává smysl v okamžiku, kdy si uvědomíte, že se tu nehovoří o jedné, tedy obecné společnosti jako takové ale o různých skupinách společností; je tu přeci hovořeno o strukturálnímu funkcionalizmu, tedy o struktuře společnosti obsahující jednotlivé sociální vrstvy.

Protiřečící tvrzení tak najednou nabývá jiného, ale již logicky funkčního významu a to, že chudoba a prohlubování chudoby jedné sociální vrstvy je ku prospěchu jiné sociální vrstvy a jedná se tedy o myšlenku vykořisťování či využívání.

Karel Marx ve svém dokumentu "Buržoazní dokument" ze 4. ledna z Kolína popisuje Anglickou a Pruskou buržoazii a rozdíly mezi nimi. Uvádí například, že anglický dělník na rozdíl od německého dělníka nosí jakousi národní pýchu, neboť pán, který ho zotročuje, zotročuje celý svět, zatímco pán německého dělníka je otrokem celého světa. Taktéž se v dokumentu nachází výtažek z dělnické knížky, kterou musejí v té době podepisovat proletáři zaměstnaní při městských pracích města Kolína, jenž využívá jako důkaz existence otroctví: [5]

§ 1. Každý dělník musí bezpodmínečně uposlechnout pokynů a příkazů všech městských dozorčích úředníků, kteří jsou zároveň přísežnými policejními úředníky. Neposlušnost a protivení se mají za následek okamžité propuštění.

§ 2. Bez zvláštního svolení dozorce na stavbě nesmí dělník přecházet z jednoho úseku stavby na druhý nebo staveniště opustit.

§ 3. Dělníci, kteří odcizí kolečka, prkna pod kolečka nebo jiné nářadí z jiného úseku, aby jich použili ke své práci, budou propuštěni.

§ 4. Opilství, výtržnosti, vyvolávání hádek, sporů a rvaček mají za následek okamžité propuštění z práce. — Kromě toho budou viníci v patřičných případech stíháni podle zákona příslušnými soudy.

§ 5. Tomu, kdo se dostaví na pracoviště s desetiminutovým zpožděním, nebude toho půldne přidělena práce; stane-li se to třikrát, může být vůbec propuštěn z práce.

§ 6. Jsou-li dělníci propuštěni na vlastní žádost nebo z trestu, bude jim vyplacena mzda nejbližšího obvyklého výplatního dne podle vykonané práce.

§ 7. Propuštění dělníka se poznamenává do jeho pracovní knížky. — Jde-li o propuštění z trestu, může být dělníkovi podle okolností odepřeno zaměstnání na příslušném pracovišti nebo vůbec na všech městských pracích.

§ 8. O propuštění dělníka z trestu a důvodech, které k němu vedly, budou pokaždé uvědomeny policejní úřady.

§ 9. Mají-li dělníci stížnosti proti stavebním dozorčím úředníkům, přednese je volená tříčlenná deputace dělníků městskému staviteli. Ten přezkoumá předmět stížnosti na místě a rozhodne o něm.

§ 10. Pracovní doba se stanoví od půl sedmé ráno do 12 hodin v poledne a od 1 hodiny odpoledne do večera do tmy. (Jak krásný styl!)

§ 11. Za těchto podmínek dostane dělník práci.

§ 12. Výplata se koná v sobotu odpoledne na staveništi.

Přísežný dozorce na stavbě, jehož příkazů je třeba především uposlechnout

soudobý dokument dělnické knížky z dokumentu "Buržoasní dokument", Karel Marx, 4. ledna, Kolín


Talcott Parsons (1902-1979) jako jeden ze zastánců strukturálního funkcionalismu ve 20. století; v teorií sociálního systému vycházel hlavně z myšlenek Émile Durkheima a Max Webera; kde tvrdí, že sociální (společenská) činnost je chování určené k dosažení cíle, který probíhá v určité situaci a je normativně určené.

Talcott Parsons patřil k obhájcům tzv. "velké teorie", tedy pokusu spojit veškeré sociální vědy přeceňujícím teoretickým rámcem. Jeho metodický přístup je nejdříve předem zformulován a poté aplikován, což odpovídá analyticko-funkcionálnímu pohledu na svět a současně lze také říci, že odpovídá analyticko-funkcionálnímu pohledu na tvorbu vědeckých poznatků. Wikipedie připouští, že Parsonsona možná ovlivnila myšlenka Darwinovy evoluční teorie, v jeho metodiku do analyticko-funkcionálního vnímání.

Sociální bariéry[editovat]

Termín sociální přepážky je velmi příbuzný k evolučně staršímu termínu jenž se nazývá sociální bariéry a velmi často z tohoto termínu čerpá, neboť z některých úhlů pohledů se jedná o jedno a totéž. Avšak termín sociální přepážky je o něco novější a obsahuje některé rozdíly.

Sociální bariéry a sociální přepážky lze vnímat jako mantinely mezi sociálními vztahy jednotlivců nebo skupin. Tedy jako překážku v podobě hranice v oblasti sociálních vztahů, jenž jedinci nebo skupiny nebohou nebo se bojí překročit, nebo jej překračují jen výjimečně, například z donucení nebo s pomocí. Sociální bariéry proto úzce souvisí s kvalitou, dynamikou, pestrostí a pevností či blízkostí sociálních vazeb. Pokud tedy existují důvody jenž tyto vztahy narušují, vzdalují či odcizují, nebo klesá jejich dynamika atd., hovoříme pak o sociálních bariérách. Sociální bariéry se bez vnější pomoci obtížně zbavují. Odstraňování sociální bariéry však obvykle vyžaduje spolupráci obou stran jenž se bariéra ve vztahu týká. Například při řešení manželských problémech a nedorozumění si terapeut vyžádá spolupráci obou partnerů.

Výše jsem se zmínil, že sociální bariéry úzce souvisí i s pestrostí sociální vztahů. Sociální vyzrálost vyžaduje, zvládat a ovládat různé sociální role; tato pestrost dovedností pak napomáhá v kvalitě řešení konfliktů, jejich předcházení a k zvládání různých sociálních situací. Lidé se za svůj život jistě setkají s velkým množstvím rozličných situací a ke zvládnutí každé rozdílné situace je obvykle zapotřebí zvolit rozdílné strategie. Je totiž důležité vědět, kdy je vhodná příležitost vyjádřit svůj názor, kdy být vtipný a kdy vážný, jak oslovit cizí lidi nebo potenciálního partnera, kdy je třeba jednat a kdy ustoupit, kdy spěchat a kdy si vše rozmyslet, kdy bojovat a kdy hledat kompromis, kdy poslechnout rady druhých, kdy naopak mýt svůj vlastní jiný názor, kdy zvolnit a kdy se snažit, jak udržovat své vztahy, kdy se ptát druhých jak se jim daří, kdy se jich ptát na radu, kdy jim naopak radu poskytnout, kdy být učitelem, a kdy být žákem, popřípadě kdy zalhat a kdy nelhat, kdy být upřímný a kdy nebýt upřímný. Kdy požádat šéfa o zvýšení platu nebo povýšení a kdy o to nežádat, kdy se zachovat empaticky, kdy se od věcí chladně distancovat. Takto by se dalo psát ještě hodně dlouho.

Pro sociální vyzrálost je tedy důležité řešit pestré sociální události v pestrém rozsahu rolí, některé formy výchovy, kdy je uplatněný určitý druh disciplíny a příliš jednostranně definováno požadované chování, potom často vede k znemožnění dětí a mladistvých zažít některé situace v různých sociálních rolích, protože jsou disciplínou uplatňovány a požadovány zvládat jen požadované sociální role a v nedostatečně pestrém rozpětí.

A právě ono organizované naplňování a kontrolování či omezování mnoha odlišných potřeb velkého počtu lidí za pomocí prostředků vynucovaní, disciplinární či byrokratické organizace považuje Erving Goffman (1922-1982) za klíčový znak totální instituce. Totální instituce je sociologický termín označující instituci, v nichž jsou všechny stránky života sociálního aktéra podřízeny a řízeny pravidly platnými v těchto institucích. Jedinci tu jsou po dlouhou dobu izolováni (vzniká sociální bariéra), jejich individualita je potlačena a jejich životy jsou řízeny těmito organizacemi. Což je samo o sobě nebezpečné pro psychiku člověka a zejména pro psychiku dítěte či dospívajícího.

Příkladem takových organizací mohu být sekty nebo dětské domovy, či chudí jenž žili jako chovanci v domovech pro chudé (ženy a muži žili odděleně). V dětských domovech tak proti sobě stojí chovanci a personál, dvě zcela odlišné sociální skupiny, které mají doličný pohled na hodnoty života (jiné názory, jiný věk, jiné priority, jiné pracovní úkoly, jiný pohled na věc). Vládně mezi nimi velká sociální bariéra a sociální vztahy tak mohou být napjaté a plné nedorozumění, neboť obě skupiny mají jiné sociální potřeby a ty jsou velmi rozdílné. Totální instituce přebírají veškerou odpovědnost nad svými chovanci po celou dobu jejich pobytu. Jejich dohled se neomezuje pouze na oblast pracovních aktivit, jak je to běžné v moderní společnosti, ale naopak jejich dohled je komplexní a zasahuje do mnoha aspektů života. Neexistuje zde svobodný, smluvně uzavřený kontrakt, vymezující vztah mezi odvedenou prací a získanou odměnou. Všechny aktivity včetně pracovních, tak mohou být v různé míře a v různé intenzitě vynucené. Nepřekročitelná bariéra, kterou tyto instituce kladou mezi chovance a vnější svět, je zbavuje možnosti měnit své sociální role v průběhu všedního dne. Tím ochuzuje jejich Já a zmenšuje jejich sociální status. Děti z dětských domový nebo výchovných zařízení, tak často vstupují do života nedostatečně připravení a bez dostatečných sociálních zkušeností.

Sociální bariéry pochopitelně vznikají i kvůli jiným důvodům, například mezi skupinou mladých lidí a důchodců jsou názorové, zdravotní, věkové a další rozdíly. Právě proto někdy mladí vnímají důchodce jako do určité míry hendikepované. Což je ovšem špatně!!!

Sociální skupiny, které se od sebe výrazně odlišují, jejich pohled na věc je výrazně až extrémně rozdílný, trpí sociálními bariérami či sociálními přepážkami chcete-li. Takové skupiny lze snadno proti sobě rozeštvat.

Avšak, skupiny si názorově či jinak blízké mají pevnější vazby a jejich soužití a komunikace je kompatibilnější, jsou hůře proti sobě rozeštvatelné.

Více o tomto jevu se lze také nastudovat v tématu rozděl a panuj.

Podle Ritzera koncept totální instituce obsahuje klíčové ideje strukturálního funkcionalismu, jehož hlavní tézí je myšlenka, že sociální nerovnost je naopak pro fungování společnosti nezbytná.

Golfman jakožto autor textu Asylum popisuje institucionalizaci jako odpověď pacientů na byrokratické struktury a umrtvující procesy totální instituce, jako blázince, věznice, koncentrační tábory.

Chudoba a sociální vrstvy[editovat]

Rockefellerova nadace (RF)[editovat]

V roce 1903 zakládá John D. Rockefeller filantropický projekt General Education Board, který byl používán především k podpoře vyššího vzdělávání a lékařských škol v USA, a podporoval venkovské školy, a podporoval modernizaci zemědělských postupů na Jihu USA.

V roce 1913 Založil John D. Rockefeller takzvanou Rockefellerovu nadaci s cílem "povznesení blahobytu lidstva po celém světě". Činnost Rockefellerovy nadace musí být vnímána v kontextu jako součást politiky amerických protestanských misií na Blízkém východě a na Balkáně, přičemž byli misionáři chápáni jako neprofesionální diplomaté. Během první světové války (1914-1918) poskytla nadace částku 25 milionů dolarů na stravu, oblečení a ubytování stovek tisíc potřebných v utečeneckých táborech v Turecku, Sýrii, Libanonu a na Kavkaze, nezávisle na tom jaké náboženství utečenci vyznávají. Heslem nadace v té době na Blízkém východě bylo - "potřebnost, ne víra".

Členové správní rady Rokefellerovy nadace (RF) založili v roce 1913 Mezinárodní zdavotní komisi (IHB) a krátce poté Zdravotní komisi pro Čínu (CHB) za účelem rozvinutí vědecké mědirytiny a zdravotnického vzdělávání v Číně. Nadace CHB taktéž zahájila mezinárodní kampaň proti žluté horečce a malárii.

Nadace RF v Evropě a Československu[editovat]

Podle archivních materiálů poskytnuté rodinou Rockefellerových a představenstvem Rockefellerovy nadace (RF) vyplývá, že neuvažovala jakkoliv působit v Evropě jinak než formou spolupráce s mezinárodními organizacemi, které v té době v Evropě existovaly. Z Rockefellerových zdrojů vyplývá, že návštěva Československa byla původně součástí návštěvy Alice Masarykové, jenž byla dcerou tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka. Sama dcera byla v té době předsedkyní Československého červeného kříže. Schůzka z dcerou prezidenta proběhla v kanceláři Rockefellerovy nadace v Paříži v květnu 1919. Rockefellerovy zdroje uvádějí, že návštěva byla poměrně nečekaná.

V raném Československu začaly se odehrávali diskuze jakým směrem by se měla ubírat zdravotnická politika země a jakým způsobem tuto politiku financovat. (Jak financovat zdravotnictví v ČR a jakou politikou ve zdravotnictví jít, to jsou otázky které jsou v ČR aktuální i v roce 2014). Alice Masariková navštívila nadaci RF právě z důvodů nalezení řešení jak v tehdejším raným Československu zdravotnictví financovat.

Podle zprávy Gunna a Rose z roku 1919 a 1920 bylo Československo, se systémem zdravotnictví téměř na začátku. Země byla vyčerpaná a postižená následkem první světové války, lidé trpěli nedostatkem potravin, a vyskytovala se vysoká dětská úmrtnost a v zemi působilo velké množství infekčních chorob, které se v téže době nekontrolovatelně šířily. Rovněž tu bilo mnoho válečných invalidů, válečných vdov a sirotků. Přervávala rovněž vysoká míra nezaměstnanosti způsobená přerušením původních předválečných ekonomických vazeb.

Archivní dokumenty taktéž uvádějí, že nadace RF se rozhodla působit v centrální a východní Evropě taktéž ze strategického důvodu, ohledně obav z vlivu tehdejšího bolševizmu a německému militarismu. Avšak své strategické rozhodnutí nadace RF takticky přeorientovala na tvrzení, že tyto bolševické a německé vlivy jsou spíše indikátorem problému a ne jeho příčinou. Následkem toho, se nadace RF více soustředila na cíle spojené s rozvojem zdravotnictví.

Důsledkem spolupráce nadace RF a Československem byl vytvořen Státní zdravotní ústav (SZÚ). K jehož oficiálnímu otevření došlo 12. října 1925; zakládající listina byla signována (podepsána) prezidentem T. G. Masarykem. Státní zdravotní ústav je příspěvkovou organizací ministerstva zdravotnictví. Jeho činnost je vymezena § 86 zákona č. 258/2000 Sb.,o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.

Chudoba v Indii[editovat]

Ghandi a boj o sociální spravedlnost[editovat]

Mahátma Gándhí, celým jménem Móhandás Karamčand Gándhí (v dévanágarí मोहनदास करमचन्द गांधी; 2. října 1869, Pórbandar, Kathiawar Agency, Britská Indie – 30. ledna 1948, Nové Dillí, Indie), byl jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost.

Vývoj politických koncepcí od zisku nezávislosti[editovat]

Cestu Indie od zisku nezávislosti v roce 1947 do dnešní doby lze vnímat jako přechod od Nehrúovského idealismu pře tvrdou reálpolitiku Indiry Gándhí po současné pragmatické smyšlení v politickém a ekonomickém rozhodování. (citováno z [6])

Separatisté[editovat]

  • text

Závěr[editovat]

Reference[editovat]

  1. Dle Úmluvy o právech dítěte (zákon 104/1991 Sb.) je za dítě považována každá lidská bytost mladší osmnácti let. V ČR zákon o mládeži není dosud implementován, většina zemí EU se shoduje na konsenzu, že za mládež je považována populace ve věku 15 – 26 let (v posledních letech až 30 let).
  2. A co děti ohrožené sociálním vyloučením,Hana Maříková, http://clanky.rvp.cz/clanek/c/n/11951/A-CO-DETI-OHROZENE-SOCIALNIM-VYLOUCENIM.html/
  3. Soudobá mládež a nezaměstnanost, Alena Novotná (bakalářská práce), duben 2010
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 Karel Marx: Bohatí akumulují kapitál a chudí chudnou, Radovan Novotný, 2.11.2010, investujeme.cz, http://www.investujeme.cz/karel-marx-bohati-akumuluji-kapital-a-chudi-chudnou/
  5. Buržoasní dokument, Karel Marx, 4. ledna, Kolín, http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1849/011849.html
  6. Vývoj zahraniční politiky Indie od nástupu Indíry Gándhí, Nikola Bendáková, 2013, diplomová práce.