Le avventure di Pinocchio/00

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Le avventure di Pinocchio/00

Tento italský text je možno využít různým způsobem k různým účelům. Jedním z nich je pokus o alternativní autodidaktickou výuku jazyka. Proč alternativní?

Tradiční výuka jazyka (ve věku dětí školou povinných a starších a dospělých) je založena na principech, které jsou zmíněny např. v Italština/Juandevnatlouct do hlavy frazeologii a slovíčka. Jinak mi to asi nejde. – tj. dril atd. Dále zmíněny nepříjemnosti s tím spojené a jak to stejně k ničemu nevede.

Zvláště autodidakt má problémy s tím, že neví, jak vyslovovat. Proto za primární považuji mít možnost cizí jazyk slyšet. Naštěstí lze stáhnout volné nahrávky různých klasických děl namluvené rodilými mluvčími.

Noam Chomsky objevil, že schopnosti k jazyku jsou vrozené. Lingvisté se sice nedohodnou, co všechno je vrozené a co naučené, ale každopádně vrozená je schopnost dítěte k tomu, aby si samo ze slyšené mluvy nevědomky odvodilo gramatické principy, na kterých je konkrétní jazyk postaven, a začalo tímto jayzkem mluvit. Matka učí dítě mluvit tím, že na ně sama mluví – nevysvětluje gramatiku. Dítě se snaží jednak napodobovat – a druhak samo začíná s jazykem experimentovat.

Jsou názory, že dítě pak ve vyšším věku takovou schopnost ztrácí a že např. bilingvní děti slyší různé jazyky už od malička, takže v pozdějším věku nelze použít stejné metody, jako když se učí nemluvňata mluvit. To je ovšem otázka do didaktické pranice, protože na druhou stranu víme, že dospělí tak zcela neztrácejí schopnost být občas dětmi – jde jen o to, jak tyto skryté schopnosti opět nabudit.

Náš alternativní přístup vychází z toho, že učení se jazyku je velmi komplexní záležitost, do které je nutno zapojit mnoho různých mechanismů, kterými člověk vládne.

Základním mechanismem jsou lidské emoce. Člověk sám musí být motivován. Motivace typu "vyšších cílů" jsou ale často neúčinné. Naproti tomu účinné bývá, když člověku nějaká činnost působí radost. Dalším motorem je přirozená zvědavost, hravost, touha odkrývat záhady, přicházet na nová řešení.

Je jasné, že u dospělého člověka k znalosti jazyka patří i gramatika. Ale jako účinnější se jeví, když člověk sám určité gramatické jevy objeví, než když mu jsou servírovány zvenčí učiteli jazyka.

Od dob Komenského se traduje, že výuka má postupovat od jednodušších jevů ke složitějším. Tato interpretace ale nemusí být tak jednoznačná. Jak jsme řekli, jazyk je komplexní jev. Zajisté má své místo námitka, že matka na nemluvně mluví zpočáku velice jednoduše. Ale jsou známy i takové tradiční metody výuky, kdy třeba autodidakt si vedle sebe položí text bible v cizím jazyku a vedle něj překlad do jeho rodného jazyka a postupným srovnáváním (komparací) se snaží osvojit si cizí řeč. Zde působí i ta věc, že např. bible je mu blízká a mnoho příběhů už zná nazpaměť. Problém ale pak může být s výslovností, pokud začínáme výuku grafickým záznamem jazyka, tj. textem.

Primární podoba jazyka je mluvená. Je daleko komplexnější, kromě textu obsahuje různé zvuky, tóny, rytmus, lépe vyjadřuje emoce. Začátečník se v tištěném textu orientuje hůře, aby třeba rozeznal, co je míněno ironicky, co žertem, co vážně, na čem je důraz.

Proto vycházíme z mluveného slova, z vyprávění, které nějak plyne, má nějaký spád, směřuje odněkud někam. Slovní zásoba není uměle omezena na triviální věty. Nevzbuzujeme v posluchači pocit, že všemu musí porozumět – naopak předpokládáme, že zpočátku nemusí rozumět téměř ničemu. Tedy neexistuje trest za to, že něčemu neporozuměl, ale naopak odměna za to, když něčemu (alespoň málu) porozumí sám, s vynaložením vlastní pozornost a vlastního důvtipu.

Nevycházíme z toho, že se žák učí konstruovat věty z jednodušších elementů, ale přesně naopak – snaží se sám hledat jakési záchytné body v bohatém a komplexním proudu mluvené řeči. Prvotními signály pro něj nejsou jednotlivá slova, ale tok řeči jako takový. Tento tok nechá volně proplouvat svým organismem a jen tu a tam z něj vyloví něco známého, asi jako když se rybářovi tu a tam podaří objevit nějakou rybku v kalných zpěněných vodách dravé řeky.

Pak se pokouší v proudu řeči objevovat jakousi vnitřní strukturu, která je projevem jakési vnitřní logiky. Sleduje proměny tónu, rytmu, výrazu a tak zjišťuje, že řeč, byť volná, se nějakým způsobem podobá řeči vázané, že zřejmě obsahuje jakési významové celky.

Zrovna italština je příkladem toho, že pro neznalého člověka je na první poslech obtížné identifikovat a rozlišovat jednotlivá slova – některá slova spolu splývají do jednoho proudu. Ale je možné vycítit a později se naučit identifikovat větší celky – souvětí, věty, větné celky, fráze. Takže pochopení jazyka nezačínáme od nejjednodušších elementů, "stavebních kamenů", ale naopak – pohledem na celou stavbu, jako když hledíme na palác, sochu, obraz či jiné umělecké dílo, prožíváme a uvědomujeme si, jak a čím na nás působí, co nám může říci, a teprve pak se postupně dostáváme k tomu, objevit, jakých materiálů, postupů a fint stavitel či umělec použil.

Začneme tedy poslechem mluveného projevu, který nám zpočátku nemusí mnoho říkat, ale přesto z něj můžeme něco vycítit a později se můžeme i pokusit cosi odhadnout např. z kontextu, ze souvislostí. Mluvené slovo se můžeme pokusit napodobovat, aniž bychom mu rozuměli. Podobná byla údajně středověká výuka např. latiny – memorováním, což bylo v pozdější době mnohokrát kritizováno a zavrhováno. Ale něco na tom rozhodně bylo – každopádně latina byla ve středověku univerzálním živým jazykem, ve které probíhala celá věda, a byl to jazyk složitější, než např. dnešní angličtina. Jak je možné, že se ji žákům podařilo zvládnout i takovými údajně neefektivními metodami?

Nebudeme se snažit toho zvlášť moc naučit nebo nabiflovat. Zdůrazňujeme je tolik, že porozumění není nutným předpokladem pro učení jazyka – naopak, je jeho cílem. Učit se jazyku je možno i tehdy, pokud mu ještě nerozumím. Porozumění se může začít vynořovat až později.

Teprve v další fázi, po poslechu mluveného, si přibereme text psaný. To spíše odpovídá i běžné praxi mateřského jazyka – je běžné, že i malé děti dovedou svou mateřštinou vyjadřovat i poměrně složité myšlenky ještě v období, kdy jsou v podstatě analfabety. Teprve když vědí, jak se věty mluví, učí se je zapisovat.

Naše běžné metody výuky jazyka jsou toho pravým – vlastně protipřirozeným opakem. Učíme se slova ze slovníku a k nim si připisujeme výslovnost, zatímco by tomu mělo být právě naopak: problémem není, jak se které slovo vyslovuje, ale naopak, jak se které slovo správně píše.

Stejně tak i v našem postupu se tedy pokusíme ke slyšenému slovu připojovat text psaný. Zjišťovat, která část psaného textu odpovídá tomu, co bylo řečeno a následně slyšeno. Tím, že máme celý psaný text před očima, můžeme se posléze začít lépe orientovat i v tom, co bylo řečeno. Podobně, jako když slyšíme nějakou hudbu a pak nám někdo dodá i noty a my se učíme sledovat slyšenou hudbu v notách – až se to naučíme, můžeme v notách nacházet i věci, které jsme předtím ve slyšené hudbě nepostřehli. Notový zápis nám umožní nahlížet hudbu do větší hloubky – a podobné to může být i se vztahem vyprávění a psaného textu.

Psaný text nám může pomoci názorněji objevit strukturu jazyka a prozradit nám i něco o jeho vývoji.