Krizové řízení pandemie/Biologická Kryptografie/úvod k virům a bakteriím

Tato stránka je součástí projektu:

Krizové řízení pandemie

Příslušnost: všeobecná

Stránka je součástí výzkumu "Krizového řízení pandemie" a je vnořeným podprojektem Biologické Kryptografie.

Viry

• Viry jsou malé, nebuněčné organismy.
• Virus je vnímán jako buněčný parazit.
• Viry se vyskytují buď ve formě DNA (jednovláknová, dvouvláknová) nebo RNA (jednovláknová, dvouvláknová).
• DNA virů existuje velké množství.
• RNA viry rychleji mutují, mývají menší genom protože snadněji dojde ke genetické vyčerpanosti vlivem mutace, možná jsou evolučně starší.
• Množí se syntézou nikoliv dělením, a proto jsou závislé na ribozomech hostitelské buňky, proto potřebují hostitele.
• Relativně malí genom oproti složitějším organismům, přesto se objevují i s atypicky velkým genomem.
• Rozlišujeme viry rostlinné, živočišné a bakteriofágy, které napadají bakterie.
• Viry mohou infikovat buňky řas, hub, protozoí, výšiny bakterií, rostlin a zvířat.
• Viry mají kulovitý, dvacetistěnný, tyčinkovitý nebo protáhlí nepravidelný tvar.
• Schopnost viru infikovat rozdílné živočišné druhy je omezená, protože i velikost genové informace je výrazně omezená, proto se často omezuje na druhy společného kmene, tedy ty živočišné druhy jenž jsou geneticky kompatibilnější.

Představitelé DNA virů:

• herpes viry
• viry pravých neštovic
• lidský papilomavirus
• virus žloutenky B jako retrovirus
• virus HIV

Představitelé RNA virů:

• virus chřipky
• virus klíšťové encefalitidy
• virus dětské obrny
• virus žloutenky A, C, D, E
• virus tabákové mozaiky
• virus slintavky a kulhavky
• hantavirus
• koronavirus
• virus Newcastleské nemoci

Teorie původu virů: Většina virů vznikala a vyvíjela se současně s primitivními buňkami. Pravděpodobně evolučně nejstarším jsou RNA viry. Později se vyvinuly RNA buněčné organismy a DNA se objevila později.

U nejkomplexnějších virech, poxvirech (patří mezi DNA viry, rozsáhlá genetická výbava, jeden lineární řetězec dvouvláknové DNA a enzym pro syntézu RNA i DNA, odolné vůči vysychání a desinfekčním činidlům) se předpokládá, že mohly vzniknout regresivním vývojem, tedy odkloněním od buněk nebo z buněčných organel (mitochondrií, chloroplastů).

Dle současné vědy má člověk něco přes tři miliardy genových písmen, pouze u 2,5% genové informace se odhalilo, že kóduje nějaký gen. U zbylé části asi 97,5% genové informace zatím přesně nevíme co dělá. Zato ale víme, že 40% až 50% z tohoto zbytku v sobě obsahuje virové sekvence, nejčastěji retrovirů. Mnoho s těchto virových sekvencí jsou tak prastaré, že je máme společné se šimpanzi a jiné dokonce s ostatními primáty, ty nejstarší virové sekvence máme společné s méně složitými organismy například s mouchou. Přičemž lidská DNA obsahuje až sto tisíc sekvencí různých virů. S trochou nadsázky se dá říci, že tato nekódující část, představuje jakousi kroniku virů, se kterými se lidstvo setkalo a zanechalo na nich genetické změny.