Historie peněz a bankovnictví/Velká hospodářská krize 1929-1933

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Před velkou krizí[editovat]

Úvodní předmluva[editovat]

Dvacáté století je velmi významný z mnoha důvodů ne jenom ekonomiky ale i kulturně, technologicky a politicky, umělecky i sociálně. Všechny tyto oblasti měli vliv i na peníze, akcie, bankovnictví. Nepřišli pouze první a druhá světová válka, byla tu i první velká celosvětová hospodářská krize. Dvacáté století sebou nese velké změny a to na globální celoplanetární úrovni. Díky strojům se vyrábělo více a rychleji, stroje připravovaly lidi o práci, docházelo k nadprodukci. Chudí lidé si však všechno nemohli koupit a zboží zůstávalo ve skladech. Nové oblečení se vyrábělo ve velkém, každý měsíc nový střih nebo styl (vznikaly modní trendy), jídlo se zpracovávalo i pěstovalo ve velkém. Díky novým technologiím lidé vyráběli mechanizmy poháněné elektřinou, na trh se dostávaly nové a nové výrobky každou chvíli. Od Francouzské revoluce a Napoleonských válek vzniklo náboženské vakuum, jehož místo zaplnila věda a vynálezy. Lidé pomalu přecházeli z duchovních hodnot na materialistické hodnoty. Všude bylo dostatek všeho možného, ale neexistovala dostatečná velká kupní síla. Lidé si zvykali na to, jak se žije na dluh a jak se žije bez zaměstnání. Prakticky všechno se dalo koupit na dluh a to včetně akcií (na pořízení akcií si šlo sjednat půjčku, takže na získání akcie vám stačilo mít pouze 10% ceny na koupi akcie), trh akci byl deregulován a neexistovala žádná omezení a žádný zákon jej nehlídal. Trh se nasytil až dokonce přesytil a i velká akciová bublina nakonec praskla.

Industrializace vedla k nezaměstnanosti[editovat]

Období před velkou krizí, bylo charakteristické rychlým vývojem nových technologií a strojové výroby. Jeden stroj udělá práci za stovky lidí. Lidé přicházeli o svá zaměstnání. V Rakousko-Uherských zemích se situace nezaměstnanosti řešila tvorbou institucí veřejného charakteru. Byly budovány zprostředkovatelny práce a stravovny.

V roce 1898 vyšla ve Vídni mimořádně zajímavá rozsáhlá publikace pod názvem "Die Arbeitsvermittlung in Österreich", vydanou odborem pro statistiku práce ministerstva obchodu. Ta podávala souhrné, ale zároveň důkladné informace o stavu zprostředkování práce v Rakousku a jeho jednotlivých zemích k 1. 1. 1896 (tedy stav za rok 1995). V roce 1896 z celkového počtu 2 858 různých zprostředkovatelen práce v Rakousku připadalo nejvíce na Čechy, tedy až 885 zprostředkovatelen práce.

Zřizování těchto institucí sledovalo dva cíle související s postupující industrializací. Jeden z nich byl spojen s otázkou nezaměstnanosti, a tím i nutnosti mobility pracovních sil. Stravovací stanice měly poskytovat pomoc těm, kteří se ocitli bez zaměstnání a bez prostředků, aby mohli hledat pracovní uplatnění mimo místo svého bydliště. Zároveň to pomáhalo i zaměstnavatelům. Druhým cílem byla eliminace "živlů práce se štítících", tedy možnost oddělit tuláky a jiné asociální osoby od těch, kteří se chtěli živit poctivou prací. Šlo o problém obecnějšího charakteru, který se projevoval i v jiných státech jako průvodní jev industrializujícího procesu.

Proto byly pro návštěvníky stanoveny velmi přísné podmínky. Návštěvník musel prokázat, že pracoval alespoň 14 dní v posledních dvou měsících. Při příchodu do stravovny byl povinen ukázat cestovní a pracovní průkaz a předložit i průvodní list. V jedné stravovně směl strávit maximálně 18 hodin, a to ještě jen při velmi špatném počasí. Mohl zde získat pouze jeden nocleh a jen dvě jídla ze tří (snídaně, oběd a večeře). Šlo o jídla skromná, která odpovídala asi polovině hodnoty toho, co se jedlo v dělnických jídelnách. Nesměl se konzumovat alkohol.

  • Český zemský sněm schválil zákon o veřejnoprávním zprostředkování práce v zemi, dne 29. března 1903 (zákon č. 57/1903 z. z.)
  • Při zemské ústředně v Praze byla zřízena speciální oddělení v roce 1907 a jednalo se o cukrovarnické, zajištující dělnictvo pro cukrovarnickou kampaň. V roce 1909 vzniklo oddělení haličské, které zprostředkovávalo nábor sezónního zemědělského dělnictva z Haliče pro zemědělce v Čechách. V roce 19010 byla v Praze otevřena "Zemská umisťovací kancelář pro ženská povolání vyšších kategorií". Přičemž se jednalo o reakci na potřeby trhu.

Umělecké styly[editovat]

Evropské umění kolem roku 1900 se vyznačovalo snahou vytvořit nový styl odrážející moderní dobu, který by nahradil dosavadní praxi používání předchozích slohů v architektuře a dekorativního umění. Za tímto účelem se již od poloviny 19. století rozšířilo zakládání nových umělecko-průmyslových škol.

umělecké styly:

  1. Industriální styl v Anglii
  2. Symbolismus ve Francii a Belgii
  3. Art Nouveanu
  4. Jugendistil v Německu
  5. Vídeňská Secese

1900-1913 před první světovou válkou[editovat]

1900[editovat]
Historická data[editovat]
  • Společnost American Express Co. (která byla založena roku 1850 v USA) do roku 1900 založila 2800 poboček a délka tras dosáhla na 38 000 mil. Byla to dopravní společnost zabývající se osobní a nákladní přepravě a doručování kurýrních zásilek. Velká válka o nadvládu železničních společností pomalu končila a válka o petrolej pomalu také. Pomalu ale jistě, s tím jak stoupá důležitost nového vynálezu "Auta" se však blíží válka velkých společností o ropu.
  • V roce 1900 v USA nebylo obtížné si pořídit auto, ale pokud jste na něj peníze měli, museli jste složit zálohu a poté čekat až se vůz vyrobí. To byla příležitost a vhodný čas pro Henryho Forda, jenž chtěl vyrábět automobily rychle a ve velkém (aby zákazníci nemuseli na své nové auto tak dlouho čekat). Je to už rok od založení společnosti Detroit Automobile Company, avšak společnost nevydělává a potýká se s problémy.
  • V roce 1900 zahájila svou činnost Nobelova nadace, její celkový majetek se počítal na 31 milionů švédských korun, což odpovídá zhruba 1,5 miliardám dnešních korun. Tohle Nobelovo dědictví je podle závěti Alfréda Nobela investováno pouze do bezpečných cenných papírů (akcie s nízkým rizikem, například vládní dluhopisy nebo půjčky kryté hypotékami a nemovitostmi), jejichž výnosy budou každoročně rozdělovány ve formě cen těm, kdo se během předchozího roku zasloužili o největší prospěch pro lidstvo. Ovšem záměr vyplácet každoročně částky stejné reálné výše však nemohl být dlouhodobě udržitelný kvůli inflaci. Právě kvůli inflaci by se každoroční částka stejné reálné výše každým rokem zmenšovala. Podmínky závěti se však podařilo plnit díky přijatým investičním strategiím. Investice do akcií s nízkým rizikem však přinášejí také nízký zisk. Takovéto investice byli proto málo výnosné ačkoliv relativně bezpečné, hrozilo nebezpečí, že jmění Nobelovy nadace bude jednou vyčerpáno. Proto správci nadace raději volili pokles vyplácených cen než nebezpečí vyčerpání nadačního jmění. Nobelova závěť totiž nepočítala s globální explozí inflace během 20. století.
  • Svázání amerického dolaru se stříbrem trvalo do roku 1900, od té doby se pojil pouze se zlatem (zlatý standard); nicméně, ražení stříbrných mincí prozatím pokračovalo dál. Vláda USA reagovala na změnu svázání dolaru ze stříbra na zlato údajně hlavně proto, aby se mohla USA více otevřít světu (věnovat se světovému obchodu). Zlata však bylo v USA méně než stříbra a tak hrozilo, že by v budoucnu mohlo dojít k deflaci, zlatých dolarů by byl v oběhu nedostatek a jeho hodnota by se mohlo astronomicky zvýšit. Nehledě na to, že i samotné mezinárodní obchodování by mohlo znamenat určitý odliv zlata z ekonomiky USA, pokud by byly spíše dovozcem zboží, ale naopak příliv zlata, pokud by byly vývozcem zboží.
  • Produktivita práce v roce 1900 v USA vzrostla o 24% HDP od předchozího roku.
  • V Egyptě skončil rychlý hospodářský růst kolem roku 1900. Důsledkem intenzivního zatěžování hospodářské půdy jedním produktem, konkrétně bavlnou, postupně dochází k vyčerpání půdy. To vedlo k poklesu produktivity v zemědělství a vedl ke stagnaci hrubého domácího produktu (HDP). V Egyptě je totiž množství hospodářské půdy velmi omezeno kolem řeky Nil. Pomocí nových technik zavlažování i z větší dálky, mohly egypťané přeměnit více půdy na půdu zemědělskou to ovšem nestačilo. Egypt nebyl natolik bohatý ani jejich počínání dostatečně chytré aby teto technologie využívaly na plno. Využívání nových technologií totiž nebylo zadarmo a stálo hodně peněz. Egypt zvolil levnější variantu a to intenzivní využívání existující zemědělské půdu což se nakonec ukázalo jako chybné rozhodnutí. Vyčerpaná půda neobsahovala dostatek živin.
  • Od roku 1900 začíná v Rusku revolucionářská doba. Rusko je vyčerpáno z Asijských válek a válek o Carské dědictví z minulého století. Rusko chudne a obyvatelé upadají do větší a větší bídy. Stalin je hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a radikál. Již tehdy prosazoval svržení carské monarchie v co možná nejkrvavějším způsobem, to mělo podle Stalina přinést nejrychlejší a nejlepší řešení.
  • 30. března roku 1900 byl Francouzským parlamentem schválen zákon o omezení práce žen a dětí. Z různých výzkumů té doby totiž vylívalo, že užívání práce žen a dětí tyto lidi ničí a příliš zotročuje, ti se nedožívají takového věku, nejsou dodatečně produktivní a nemají dostatečné vzdělání. S nástupem technologických revolucí započatých zhruba (orientačně) od dob Napoleonských válek a rozvojem manufaktur ale i moderních podniků a strojové výroby, začíná být vzdělání zaměstnanců více a více důležité. Děti tak místo práce měli spíše chodit do školy. Podporovány byli teorie, které vedou k lepšímu rozvoji dovedností dětí v podobě vhodné výchovy a populární byly také určité hračky pro děti. Výrobci apelovali na matky s tím, že pomocí jejich hraček, bude dítě chytřejší a lépe v životě prospívat.
  • 24. dubna v roce 1900 vypukla velká demonstrace dělníků ve Vídni.
  • Koloniální zisky utrpěly v roce 1900 povstáním boxerů v Číně.
  • Ve Francii od 15. dubna do 12. listopadu probíhala Světová výstava v Paříži. Výstavy se zúčastnilo více než 50 milionů lidí (v té době světový rekord), což znamenalo pro francouzskou vládu zisk 7 milionů franků. Veletrhu se zúčastnilo více než 76 000 vystavovatelů.
  • Dne 1.8. 1900 se firma A. Baťa změnila na T. & A. Baťa v. o. s., veřejnými společníky jsou Tomáš a Antonín Baťovi. Oba dva mají právo firmu veřejně zastupovat a mají společnou dohodu o dělbě zisku v poměru: Tomáš 55% a Antonín 45%. V červenci téhož roku stěhuje Baťa svou dílnu ze zlínského náměstí do nové tovární budovy naproti vlakovému nádraží. Počet Baťových zaměstnanců překračuje první stovku a průměrný zaměstnanec Baťových závodů vyprodukuje přibližně 1 až 2 páry bot za den. Není to sice mnoho, pořád je to však mnohem více než původní ševcovský 1 pár bot za čtyři dny. Tomáš Baťa si nechává dovézt nejmodernější obuvnické stroje, jaké se v okolí nacházejí. Stále se však ve své podstatě jedná o ruční výrobu. Tomáš Baťa se sice pokoušel o modernizaci a mechanizaci svého podniku, ale nedostávalo se mu prostředků, jeho vybavení proto nebylo kompletní. Při návštěvě firmy Moenus A. G. ve Frankfurtu (Německo) vidí Baťa spoustu úžasných obrovských strojů, ale všechny byly na parní pohon, který Baťa neměl. A také ceny strojů byly vysoko nad jeho možnosti. Tomáš Baťa se ale své vize moderní strojní výroby nevzdal. Ovšem kromě prostředků, mu chyběly i zkušenosti. Tak se sám sebe zeptal. Kam se obrátit o radu? Kde hledat příklad?
Analýza historických dat[editovat]

Rok 1900 vypadal na první pohled jako roky předchozí. Především elita národa jako zbohatlíci, šlechta a ostatní majetní lidé si bezstarostně učívali jako v předchozích letech. Nic na první pohled nenasvědčovalo, že by tomu mělo být jinak. Produktivita práce v USA vzrostla o 24% od předchozího roku a nebyl problém pořídit si auto pokud jste na to měli peníze. Ovšem zaměstnanecké podmínky byly otřesné a už delší dobu se spíše zhoršovaly. Obyčejný zaměstnanec patřil mezi chudinu s nízkým platem. Neexistoval systém bezpečnosti práce a snadno docházelo k úrazům, mrzačení ale i obecně k opotřebovávání lidských pracovních sil. Na pracovní sílu se dívalo stále více a více jako na stroj než na člověka.

Pozice zaměstnanců se zhoršovala a proto si situace začala vynucovat změnu. Neboť 30. března roku 1900 Francouzský parlament schválil zákon omezení práce žen a dětí. Hned 24. dubna vypukla velká demonstrace dělníků ve Vídni. Především pro Rusko byl rok 1900 počátkem revolucionářské éry.

1901[editovat]
  • V roce 1901 se objevila první krize na New Yorské burze. Nečekaný propad akcií na burze způsoben mocenským bojem několika průmyslníků o ovládnutí železnice Northem Pacific Railway. Jednou z vůdčích osobností sporů byl také William Avery Rockefeller, Jr., který pomohl k dosažení kompromisu a vzniku trustu společnosti ovládající americké železnice. Nevinnou obětí vzniklého sporu byli převážně drobní investoři, kteří v převážné míře zbankrotovali. Velcí investoři naopak zbohatli.
  • Přebytek v roce 1901-1905 byl 482 milionů dolarů. Panovala tedy nadprodukce a vyváželo se do zahraničí.
  • V letech 1901-1902 dopadla krize na výrobce luxusního dekorovaného skla z Borskošenovska. Ve sklářství panovala nadprodukce. Vývoz borskošenovské produkce za rok 1901 poklesl oproti roku 1900 o 25%.
  • V roce 1901 porazila čtyřkolka Henryho Forda automobil zkonstruovaný Alexandrem Wintonem (Významný výrobce aut z Ohia)v prestižním závodě. To pomohlo získat finanční podporu od uhelného magnáta Alexandra Malcomsona.
1902[editovat]
  • Arthur James hrabě Balfour se stal britským premiérem a hodlal změnit politiku Británie. Ta se v roce 1902 nacházela v nepříliš růžové ekonomické situaci. Británie se již nemohla pyšnit přezdívkou "Dílna světa". Nejen Německo, ale i USA dosahovali vyšších temp hospodářského růstu. Tonáž obchodních loďstev těchto států dostihla tonáž britskou a v globálním obchodu hrozilo, že Británie bud hrát ne druhé, ale dokonce až třetí housle. Vlastní britská výroba se dusila v dovozu lacinějších výrobků z kolonií a na politické scéně se rozhořel boj o tzv. tarifní zákony (v podstatě dovozní cla). Britští politikové měli na vybranou - buď dají přednost impériu a riskovat domácí sociální nepokoje, nebo ochránit domácí výrobu a tím ochromit Británii jako impérium s koloniemi.
  • Británie podepsala v roce 1902 spojeneckou smlouvu s Japonskem. Vedla ji k tomu obava z Ruska a jejich Rusko-Asijských, respektive Rusko-Čínských válek, tedy obavy z ruské expanzivní politiky. Rusko se probilo i skrz území divokých islámských kmenů včetně Čečenska a dalších zakavkazských zemí až na hranice Persie a Afghánistánu, čímž se dostalo k branám britské Indie. K této Anglo-Japonské aliance se obě strany držely obezřetně a chladně. Taktéž mediální prostředky obou zemí se vyjadřovaly k této skutečnosti s posměchem. Navíc nebylo mnoho témat ke společné alianci, i přesto se jich pár našlo. Pronikání Ruska do Číny se nelíbilo ani Angličanům ani Japoncům, oba dva národy v Rusku viděli potenciální hrozbu. Součástí smlouvy bylo proto uznání nezávislosti Číny a Koreje s ochotou tyto země v případě napadení bránit. Příslib podpory, pokud se jedna strana zapojí do války s více než jednou zemí atd. Aliance byla proto vyhlášena 30. ledna 1902 a její oficiální vyhlášení proběhlo 12. února 1992. Do konce února tuto smlouvu odmítla Francie, Rusko a Německo. Jako protiváhu podepsala Francie a Rusko 16. března 1902 spojenecký pakt. Tuto smlouvu rovněž později odmítla také Čína a USA jako "zcela nevhodnou". Ustanovení této aliance o vzájemné obraně tak v budoucnu zapletlo Japonsko do událostí první světové války.
  • Smlouva s Japonskem oživila britský průmysl, především zbrojní průmysl, který dostal od Japonců lukrativní zakázky, například na stavbu těžkých válečných lodí na klíč.
  • Celková hodnota zboží dovezená do Japonska překročila částku 271 milionů korun. Dovezena byla bavlna za přibližně 80 milionů jenů (30% z celkového importu globální ekonomiky), ocel a železo v hodnotě více než 18 milionů jenů (7% z celkového importu globální ekonomiky), potraviny za zhruba 57 milionů jenů (20% z celkového importu globální ekonomiky), ropa a ropné produkty za 15 milionů jenů. Mezi nejvýznamnější dodavatele patřily USA (ropa, bavlna, stroje), Velká Británie (textil, lokomotivy, lodě, papír), Indie (bavlna), Siam a Indočína (rýže), Korea a Čína (zemědělské plodiny).
  • 20. května 1902 vyhlásila Kuba nezávislost avšak byla do určité míry pod kontrolou USA (zabudováním Plattova dodatku do ústavy, ten byl zrušen až v roce 1934).
  • Dne 7. ledna 1902 získává firma Bosch patent na vysokonapěťové magneto se zapalovací svíčkou. Tento vynález byl prvním, který zajistil spolehlivé zapálení palivové směsi ve spalovacích motorech. Vynález přispěl k průlomu automobilové revoluce a k vývoji šetrných a ekonomických motorů.
1903[editovat]
  • Fordova továrna Detroit Automobile Company zkrachovala, proto Henry Ford založil 16. června automobilku Ford Motor Company (Fordovy automobilové závody) s počátečním kapitálem 28 000 dolarů. První marketingový vstup této společnosti na trh se odehrává typicky "Fordovsky". Speciál Ford 999 ustanovuje na dně vyschlého jezera St. Calair nový světový rychlostní rekord 147 km/h, čímž na sebe přitahuje pozornost okolního světa. Za rok 1903 vyrobila Ford Motor Company 1 700 drahých a pro společnost poměrně ziskových automobilů. V podobném duchu pokračovala výroba i v následujících třech letech. Většina investorů byla tedy s vývojem svého byznysu spokojena. Jedinou nespokojenou osobou zůstával pouze Henry Ford. Tomu se nelíbilo pomalé dobývání trhu drahými auty pro bohaté a místo toho prosazoval strategii levných, ale přesto dokonalých vozů pro každého. Výroba vozů začíná v Deabornu modelem A, který se prodává za 750 dolarů.
  • Firma Peugeot začala s výrobou motocyklů.
  • Firma Pepsi-Cola zahajuje výrobu registrací své obchodní značky v USA.
  • Začala výroba motocyklů Harley-Davidson.
  • V roce 109 začal ve USA razantní vzestup akciového trhu. Dne 12. ledna 1906 překonal index Dow Jones Industrial Average (DJIA) poprvé hodnotu 100 bodů, když je startovní hodnota ze dne 26. května 1896 byla 40,94 bodů.
  • V roce 1903 zveřejňuje Frank J. Sprague ve svém díle "Branch Banking in the United States" názor, že takzvané pobočkové bankovnictví (branch banking), je způsobem jak efektivně vést k podnikatelskému rozhodování o tom, kdy emitovat bankovky a kdy je stahovat z oběhu. Jednalo se především o pobočky západních a jižních států, kde byly státní a soukromé banky konkurenceschopnější než banky národní. Pobočkové bankovnictví tedy mělo fungovat na stejných principech jako takzvané "svobodné" bankovnictví se všemi výhodami, které přináší konkurence s tím, že by navíc bylo schopno efektivněji nakládat s rezervami díky otevřeným možnostem pro rozložení rizika prostřednictvím přeshraničních poboček po celém území USA. Pobočky by se mohly zajišťovat aktivy silných bankovních domů z New Yorku, z Bostonu nebo z Philadelphie. Problém morální hazardu manažerů drobných bank by zde byl řešen kontrolou z finančních center, které by dohlížely na splatnost zajišťovacích úvěrů v případě měnových kontrakcí.
  • Dalším zastáncem pobočkového bankovnictví je Moris Llewellyn Cooke, který ve svém díle Branch Banking for the West and South" v roce 1903 taktéž podporoval pobočkové bankovnictví a vytvoření konkurenčního prostředí mezi jednotlivými státy USA.
  • Pobočkové bankovnictví je protikladem názoru Dunbara z roku 1898, který viděl zdroj neuspokojivého stavu finančního systému v komplikované legislativě, která bránila správnému a efektivnímu stahování peněz z oběhu. Národní banky v industrializovaných státech byly schopny uspokojovat poptávku po penězích lépe než banky státní a soukromé, ale objevovaly se také státy, ve kterých byly státní a soukromé banky konkurenceschopnější než banky národní, a to díky menším legislativním nárokům na emisi bankovek. Podle Dunbara byly problémy spojené s včasným doplněním a stažením národních bankovek z oběhu způsobeny nejednotným krytím a také nevyjasněným organizačním zázemím. Tehdejší peněžní systém hlavně postrádal mechanizmus (jak v roce 1898 tak i v roce 1903 a i v ledech dalších, dokud nedošlo k vytvoření FEDu v roce 1913), který by nyl schopný papírové peníze stáhnout z oběhu dřív, než dojde k bublinám a panickým reakcím (poznámka: nutno podotknout, že ani založení FEDu nevedlo k odstranění problému a velké finanční bubliny praskaly i po roce 1913 až do dnes i přes to, že je v každé učebnici ekonomie i na webu samotného FEDu uvedeno, že právě k tomu slouží a tohle umí a že je vhodnou prevencí proti krizím papírových peněz).


1904[editovat]
  • V roce 1904 se Tomáš Baťa vydává hledat odpovědi na své otázky do USA. Tato cesta do Ameriky se neměla podobat jeho cestě do Frankfurtu (rok 1900), která byla více méně impulzivní, podniknutá okamžitě po prvním nápadu. Šlo o uváženou cestu, kterou chtěl nastoupit po důkladných přípravách a s jasným vědomím, co chce poznat. Vytvořil si svůj seznam otázek, na které chce najít odpověď. Především tu byly otázky typu nové tovární budovy, kterou měl v úmyslu postavit a problém energie, jenž mu v podniku tehdy opatřovaly jeho tři malé parní kotle, což ho neuspokojovalo (nízký výkon). Viděl určitou alternativu v elektrickém proudu namísto parního pohonu. Chtěl tedy najít jiný účinnější systém na výrobu elektrického proudu. Vedle těchto otázek byla ještě celá řada dalších otázek o typech a výkonech různých obuvnických strojů, typech materiálů na výrobu bot, cenách, technice jednotlivých operací. Nakonec uznal, že má až příliš mnoho otázek, aby je všechny dokázal zodpovědět sám. Proto si za společníky vybral tři mladé muže. Dva ševce Ferdinanda Neumanna a Aloise Oksnera a jeho strojníka Jaroslava Lízala. Jejich skupina se v USA rozdělila a každý si našel místo v různých továrnách v městě Lynn ve státě Massachusetts, které bylo centrem tehdejšího amerického obuvnického průmyslu. Nechali se zaměstnat jako řadový dělníci a občas se v neděli scházeli a vyměňovali si poznatky a zkušenosti. Tím Tomáš Baťa získal odpovědi na své předešlé otázky, ale jemu nešlo jenom o odpovědi. Neustále slyšel o americké práci a výkonech amerického člověka. Dobrý dělník v Americe vyprodukoval 1200 párů bot deně, v Británii 800 párů denně a v Německu shledávali za správný výkon 100 párů bot za 10 hodin. Rozdíl byl v přístupu, evropský dělník pracoval bez ohledu na to, jaký vliv bude mít jeho jednání na druhé.
  • Japonci plnili své závazky ohledně Anglo-Japonské aliance a v noci z 8. na 9. února 1904 přepadli ruskou námořní základnu Port Arthur a vyhlásily Rusku válku, jenž měla oslabit ruského "mědvěda". Vyhlášení války však předaly o 12 hodin později od útoku na Port Arthur. A tak byl z lahve vypuštěn džin, ruský "medvěd" se ukázal mnohem slabší než všichni předpokládaly a poprvé v dějinách byla evropská armáda poražena asijskou armádou.
  • Angličané tuší že Nemci tajně zbrojí a všímají si německé převahy v chemickém průmyslu, ve které neměli Nemci konkurenci a proto se odhodlaly k ještě odvážnějšímu kroku. Obava z Německa vedla ke spojenectví zemí, které předtím spolu celá staletí jenom bojovaly. Francouzi věděli, že bez britské podpory proti Německu neobstojí a Britové pochopili, že Francie je předpolí, jehož obrana je nejlepší obranou Britských ostrovů. Právě proto obě strany Británie a Francie (dlouholetí nepřátele už od středověku) spolu podepsaly 8. dubna 1904 smlouvu, což bylo pro Německo jako blesk z čistého nebe. I tato smlouva nakonec v budoucnosti napomůže zatáhnout svět do první světové války na stranu proti Německu které se přidá na stranu Uherska po vypuknutí konfliktu v Sarajevu.
1905[editovat]
1906[editovat]
  • Tomáš Baťa začíná vyvíjet svůj systém plánování výroby (dokončil ho za 25 let). Hlavní zásada jeho systému z roku 1906 byla stejně revoluční jako jednoduchá. Znamenala vytvoření "jednodenního plánu", který určoval každou výrobní fázi procesu, během niž se materiál zpracuje v hotovou obuv. Šlo o ideu, jež unikala obuvnickému průmyslu na celém světě, až do poloviny 20. století.
  • Dne 18. dubna 1906 v časných ranních hodinách probudil obyvatele kalifornského města San Francisca prudký otřes země, který trval plných 40 sekund. Následovalo deset sekund klamného ticha než přišel další otřes (8,3 stupně Richtera), který na 25 sekund otřásl celým městem. Zemětřesení nepřežily mnohé cihlové domy, které se zbortily jako domečky z karet, zatímco výškové domy v městském centru přežili relativně dobře a stejně tak viktoriánské dřevěné domy z okrajových čtvrtí. Poškozena byla elektrická vedení a praskla plynová potrubí, ve městě vypukly požáry, které zuřivě řádily po 3 dny. Když požáry utichly zanechaly po sobě 30 000 zničených domů a téměř 500 lidí při této katastrofě zahynulo. Celkové hmotné škody byly později vyčísleny na 600 milionů dolarů.
  • Celá USA byla v šoku z katastrofy ze San Francisca a překvapené akciové trhy zprvu vůbec nereagovaly na ekonomické změny vlivem katastrofy. Až koncem dubna probudila strnulou burzu vlna paniky. Hodnotu ztrácely především akcie železničních společností a průmyslových podniků a zejména akcie pojišťoven, neboť je čekalo rozsáhlé proplácení finančních náhrad. Akciový trh se dočasně vzpamatoval 6. června 1906 a hrdě Wall Street Jurnal hrdě hlásil výrazné posílení indexu DJIA. Oživení šlo napříč celým trhem a do konce roku získaly americké akcie opět půdu pod nohama.
  • V roce 1906 se rozhodl Henry Ford i přes nesouhlas většiny investorů zavést do výroby nový levnější model N a po několikaměsíčním tajném vývoji spojeným se stavbou ocelárny na speciální slitinu se s Fordovy tajné laboratoře vynořil levný, ale přesto dokonalý model T.
1907[editovat]
  • Porážka Ruska v Rusko-Japonské válce odhalila slabost i finanční vyčerpání Ruska a přehodnotila priority Británie. Británie se více soustředila na Německo jako potenciálního nepřítele a tak došlo k další dohodě. Dne 31. srpna 1907 byla uzavřena v ruské metropoli Britsko-Ruská dohoda o obapolných zájmech v Asii a Rusko se da facto stalo členem Troj-dohody, jak se poté původní Francouzsko-Britské smlouvě (z roku 1904) začalo říkat. Car Mikuláš II. se začátkem téhož měsíce sešel v souvislosti s německým císařem Vilémem II., aby jednali o německém projektu železnice do Bagdádu, takže podpis smlouvy s Británii znamenal, že Rusko se přesunulo na druhou stranu barikády a nebude Německo podporovat.
  • V lednu 1907 se nálada investorů USA na akciovém trhu zhoršila a přišla první vlna výprodejů. To vedlo k znovu-pokračování ekonomické akciové krize z předchozího roku (1906). Průmysl sice zatím stále prosperoval, zisky železničních společností dosahovaly rekordních hodnot, ale akciový trh byl již vyčerpán a začal postupně oslabovat (došlo k přesycení trhu). A pak nečekaně, bez jakéhokoliv varování otřásly burzou další události. V březnu potkala pohroma akcie společnosti Union pacific, která se rychle propadla o 50 bodů. Dne 14. března 1907 odepsal DJIA 8,3% a skončil na hodnotě 76,23 bodů. To nejhorší však americké akcie čekalo až na podzim. Po určitém lehkém zotavení přišlo v červnu 1907 zklamání, když se nezdařil úpis dluhopisů města New Yoorku. Z emise v hodnotě 29 milionů dolarů byly nakonec upsány dluhopisy jen za 2 miliony dolarů (nebyl zájem o nákup státních dluhopisů). V červnu také zkolaboval trh z mědí. Tyto události se však odrazily na burze jen krátkodobě. Ani v srpnové odsouzení Rockefellerovy společnosti Standard Oil Company k pokutě 29 milionů dolarů, když se provinila antitrustovému zákonu, nemělo velký vliv na akciové kurzy. Až na podzim koncem října se dostavila na trhy nervozita. V pondělí 21. října odpoledne oznámila National bank of Commerce, že zastavuje proplácení směnek banky Knickerbocker Trust Company, tedy třetí největší banky v New Yorku. Ještě ten večer organizoval J. P. Morgan schůzku představitelů newyorských bank, s cílem odvrátit hrozící paniku. Když však Morgan svou pomoc odepřel, rozhodly se i ostatní banky v této záležitosti nic nedělat. Dne 22. října začal run na banku Knickerbocker, která přišla v průběhu tří hodin o 8 milionů dolarů v hotovosti, až musela krátce po poledni zastavit veškeré platby. Další den potkal podobný osud Trust Company of America, druhý největší bankovní ústav New Yorku v té době. Tato banka přišla během třídenní paniky o téměř 48 milionů dolarů. Také bankovní dům Lincoln Trust zápasil s velkými finančními potížemi. Dne 24. října 1907 došlo také na newyorskou burzu. Panika zasáhla nejdříve Call Loans. To byly tehdy časově ohraničené a kdykoliv vypověditelné úvěry, které banky poskytovaly makléřským a brokerským domům. Z těchto úvěrů byly financovány takzvané margin-account konta, která potřebovali klienti makléřů pro své burzovní obchody. Tyto úvěry Call Loans se poskytovaly na burze denně mezi 12:00 a 14:15, kdy přišli na burzu bankéři, aby postoupily tyto úvěry makléřům. Dne 24. října však nebyl na burze dostatek prostředků, aby uspokojil požadavky makléřů. Peníze byly k nákupu poskytovány jen za úrok 100% až 150%. Přesto většina bank odmítala poskytovat úvěry i na tak horentní úrok. Dosud skrytá panika, číhající na nervózních trzích, vypukla naplno. Teprve zásahem bankéře J. P. Morgana se situace postupně uklidnila. Morgan urychleně obstaral úvěr na 10 milionů dolarů a vrátil tak na akciový trh likviditu. Prodejní tlak investorů polevil. Na stabilizaci trhu se podílela finančně skupina velkých bank například Morgan, Baker, Stillman i ostatní významní podnikatelé například J. D. Rockefeller. Přesto se rok 1907 zapsal do historie jako jeden z nejhorších.
  • Objevila se hypotéza z pera švýcarského ekonoma Friztze Schwarze, který přímo obviňoval hospodářské giganty Morgana a Rocefellera že paniku z roku 1907 sami úmyslně zinscenovali. Za zajímávé lze také pokládat fakt, že krátce po krachu nakupovaly Morganovi zaměstnanci prokazatelně ve velkém velmi levné akcie. Skoupen byl také majetek konkurenční banky Heinze-Morse-Thomas a majitelé byli dosouzeni k patnácti letům vězení. Obvinění ze zinscenování paniky v roce 1907 nebilo nikdy oficiálně prokázáno.
  • V roce 1907 založena mezinárodní britsko-nizozemská globální ropná akciová společnost Royal Dutch Shell, známá více jen jako firma Shell. Akcie společnosti jsou veřejně obchodovatelné a jsou primárně kótované na evropských burzách v Londýně (LSE) a v Amstterdamu (Euronext). Akcie se obchodují pod zkratkami GBP a EUR. Akcie Schell jsou sekundárně kótovány na burze v New Yorku (NYSE) v měně dolaru USD od 20. 6. 2005.
  • Legislativní změny po krizích z roku 1893 a 1906 a 1907 byly deklarací toho, že úniky k zajišťovacím úvěrovým certifikátům, vydávaným Clearnig-Houses Associacions sdružují jak soukromé, státní tak národní banky, znamenají z pohledu dozorčího orgánu porušení regulačních nařízení, a proto musí vést k pozastavení činnosti bank. (Poznámka: Jinak řečeno, krize vedla k zavedení regulace bankovního sektoru pomocí zákona).
  • Po vypuknutí krize z roku 1907 se naplno začínají projevovat názory ekonomů z Evropy a je stále více prosazováno a voláno po inspirování se USA od evropského řešení finančních a monetárních otázek. Začíná se argumentovat pro aktivní roli národní vlády (volá se po zvýšení dohledu nad bankovním sektorem pomocí vlády a zákonů). Ekonomové volají po regulaci bankovnictví: "Musíme ustanovit nějakou instituci plně nezávislou na politice a vnějších vlivech, respektovanou svým charakterem a integritou, podobně jako je respektován svrchovaný soud, která bude schopná v případě nejvyšší nutnosti využít vládní dluhopisy nebo vybrané obligace jako základ pro emisi zákonných peněžních prostředků, kterými by posilovala rezervy bank". (Poznámka: Toto volání po vhodné instituci vedlo nakonec k vytvoření FEDu v roce 1913) Warburg navrhuje vytvoření Centrální banky tak, aby vytvářela a pružně stahovala zákonné peněžní prostředky v době hojnosti, kdy jsou úrokové míry příliš nízko, a naopak je doplňovala v době, kdy by byly vzácné. Centrální banka by také vytvořila funkční sekundární trh díky tomu, že by byla kdykoliv připravena diskontovat komerční cenné papíry, čímž by přispěla k jejich obchodovatelnosti. Dále by banka byla schopna poskytovat zajištění v případě krizí, tedy fungovala by jako věřitel poslední instance a také by se podílela na reprezentaci vůči zahraničním partnerům tím, že by byla schopna vyjednávat s Anglií nebo s Francií o poskytování úvěrů ve zlatě v případě krizí a panik.
  • Ekonomická krize z roku 1907 rozpoutala i politickou debatu.
1908[editovat]
  • Piatt Andrew z Harvardovy univerzity v roce 1908 představil empirickou studii, jehož závěrem bylo tvrzení, že: "Mnoho bankéřů hlavně na západě a na jihu stejně jako celou veřejnost jakoby zachvátila panika, když se začali držet strategie sauve qui peut. Silné instituce znevýhodňovaly slabší, které tak byly donuceny k trezorovému hromadění rezerv, čímž je samozřejmě upíraly ostatním". V jiné empirické studii Piatt Andrew uvádí, že: "Ve městech, kde sídlily banky, kterým byly poskytnuty zajišťovací úvěry (Clearing housů) a které zkrachovaly díky bankovní panice, mohly zajišťovací úvěrové certifikáty zůstat v oběhu ještě dlouho poté, co byly solventními bankami vyplaceny a co by jejich životnost vypršely ...ty malé nominály, které se ztratily, byly zničeny nebo sáhnuty výběrčím z oběhu, nemusely být fakticky nikdy předloženy k vyplacení." Tyto důkazy tak potvrzují skutečnost, že relativně kvalitní identifikace rizik národního bankovnictví a postupné odhalování důkazů poukazující na kontraproduktivní dodržování regulačních nařízení, které mohly vést k prohlubování bankovních panik, neodvrátilo tendenci k hledání řešení, za účelem vylepšení systému národního bankovnictví, který spočíval v další centralizaci.
  • Byla vydaná zákonem opatření známá jako Aldrich-Vreeland Act, později známou jako Federal Reserve Act v roce 1913, jenž uzákonily vytvoření FEDu a bankovních regulací a sadou ochran proti finanční krizi. Zákon vedl k jmenování Národní měnové komise (National Reservee Asociation), která byla pověřena přípravou organizace federálního rezervního systému (FED) a zároveň působila jako distributor pohotovostních peněz (emergency currency).
  • Zákazníci Henryho Forda 1. října 1908 poprvé dostávají model T, který se prodával za 825 dolarů. Během prvního roku se prodalo více než 1 000 vozů a raketový nárůst prodeje modelu T následoval po úspěšných reklamních aktivitách automobilky. Součástí reklamní kampaně byl závod napříč kontinentem, které přežily pouze Fordovy vozy modelu T.
1909[editovat]
1910[editovat]
  • V listopadu 1910 se skupina finančně významných lidí sešla ostrově Jekyll Island. Jedním s vlastníků ostrova byl J. P. Morgan. Lidé kteří se takto tajně sešli byly A. Piatt Andrew, tři zástupci J. P. Morgana (Benjamin Strong, Charles D. Norton, Henry P. Davison), Rockefellerův zástupce (Frank Vanderlip), Paul Warburg, senátor Nelson W. Aldrich. Sešli se za účel prodiskutování vytvoření FEDu. Tato tajná schůzka byla dříve považována spíše za výplod fantazie zastánců konspiračních teorií, ovšem v současnosti je již považována ze ověřený a platný fakt potvrzený některými účastníky tohoto setkání, jedna z poboček FEDu má tuto událost zveřejněnou na svých oficiálních stránkách společnosti.
  • Česká společnost národohospodářská zveřejňuje a koná ekonomickou přednášku Knappova theorie peněžní (Rozšířená přednáška habilitační) přednáší: Dr. V. Mildschuh. V přednášce je pojednáváno o metalistické teorii, jako argument v její prospěch je uváděna nevhodnost papírových peněz, inflaci a nestabilitu jenž způsobují a předpovídá návrat ke kovovým platidlům jako hlavního způsobu formy peněz. Tato předpověď se však neplní ani do dnešních dnů (2014).
  • V roce 1910 otevřela Ford Motor Company (společnost Henryho Forda) novou moderní továrnu Highland Park, ve které byla poprvé ve výrobě automobilů použita technologie pásové výroby (kterou Ford okoukal z jatek). V dalších letech se technologie výroby automobilů pod taktovkou Forda neustále zdokonalovala. Cena modelu T postupně spadla až na lidových 575 dolarů a pomalu se tak začal naplňovat Fordův sen o automobilu pro každého. Takzvané "Plechové Lízinky", jak se mezitím po celé Americe modelu T říkalo, se prodávaly po statisících, zisk společnosti Ford Motor Company se počítal v desítkách milionů dolarů a automobilům značky Ford se do roku 1914 podařilo ovládnou zhruba 50% amerického trhu.
1911[editovat]
  • Firma IBM (International Business Machine Crorporation fungující od roku 1888 se stává dne 15. června 1911 akciovou společností. Ještě před existencí elektronických počítačů se tato společnost zabývala výrobou předmětů denní potřeby jako váhy, automatický kráječ masa, hodiny pro kontrolu pracovní doby a další vybavení. V té době se společnost ještě jmenovala Computing Tabulating Recording až v roce 1924 se přejmenovala Internacional Business Machines Rroporation.
  • Startuje první ročník dnes již legendárního závodu Rally Monte Carlo (závody automobilů)
  • Sestra Titanicu, RMS Olympic vyplouvá na svou první plavbu.
  • Frederick Winslow Taylor zveřejňuje své zásady vědeckého řízení v knize "Principles of Scientific Management" a mimo jiné také definuje úkolování a systém odměn (dokázal, že zvýšení odměny na 30% - 80% mzdy zvýší výkon dva až čtyřikrát). Ze začátku vypadají podivně až fantasmagoricky jeho požadavek, který má v hromadné eliminovat zbytné pohyby dělníků při výrobě tak, aby zůstaly pouze pohyby efektivní (dělník jako robot). Iniciativa dělníků samotných je dle jeho vnímání nežádoucí. Kladl velký důraz na normování a ergonometrii pracovních pohybů. Při stanovení normy nepoužíval průměrnou hodnoty, ale nejlepší výkon. Tvrdil, že dělník musí jasně znát, co a jak dělat, a mít při tom normalizované pomůcky a materiál. Výběr zaměstnanců by měl být založen na vědeckých poznatcích, zaměstnanec by měl být trénován a rozvíjet. Tvrdil že je nutné poskytnout podrobné instrukce vykonávané pracovníkem a vhodný dozor k zajištění že instrukce jsou správně vykonávány nad každým pracovníkem. Požadoval aby manažeři aplikovaly vědecké principy na plánování práce.
  • Roku 1911 byla založena anglická pobočka společnosti Ford. Zpočátku se v Manchesteru montovaly vozy z dílu dovezených z USA, později byla výroba zmodernizována podle amerického vzoru. Sídlem společnosti Ford (v Anglii) se pak stal Dagenham v hrabství Essex.
1912[editovat]
  • Zákon který v roce 1908 neprošel (Aldrich-Vreeland Act) přepracoval a předvedl kongresu Aldrich Bill. Po vítězství demokratů v prezidentských volbách v lednu 1912 byl sice znovu přepracován, ale základní rysy zůstaly. Forder shrnuje tuto debatu a následným nástupem prezidenta Wilsona do úřadu jako demonstraci faktu, že zřízení a obsazení budoucí rady Federálního rezervního systému bylo výsledkem rétoriky progresivního hnutí. Forder přesně argumentuje, že tím, co dnes nazýváme "nezávislost" centrální banky, nebyla v době založení FEDu míněna nezávislost na politickém rozhodování předcházející možnému zneužití tvorby peněz s nuceným oběhem ve prospěch krátkozrakých hospodářských politik. "Nezávislost" měnové komise měla v době zřízení FEDu zajistit ochranu proti možnému zneužití zájmovými skupinami, hlavně bankami ve vysoce urbanizovaných částech USA, které díky tomu, že mohly mít snadnější přístup k dodatečným rezervám, byly méně náchylné ke krachům, což bylo politickými vůdci vyzdvihováno jako "sociální nespravedlnost", které se musí zabránit. Dobová představa o "nezávislosti" centrální banky proto spočívala v zajištění "rovného" přístupu k rezervám kontrolovaným osvícenou politickou reprezentací, a to proto, že v moderní době měly mít podle politických představitelů banky nikoliv pouze komerční, ale národní, nebo lépe, veřejný význam.
  • Henry Ford byl šikovným obchodníkem a v roce 1912 už jeho auta prodávalo přes 7 000 dílerů po celých Spojených státech. Takto se značka rozšířila po celém území USA.
1913[editovat]
  • Dne 23. prosince 1913 byl zákonem schválen oběma komorami Kongresu a ve stejný den podepsaný prezidentem Wilsonem zákon o vytvoření centrální banky USA pod názvem FED. Prezident Wilson tohoto kroku později veřejně litoval.

1914-1918 první světová válka[editovat]

1914[editovat]
  • V roce 1914 se již značce Ford podařilo ovládnout zhruba 50% amerického trhu s automobily. Vše se přitom dělo za stavu vysoké a neustále zvyšované produktivity práce. Zatímco průměrný dělník v běžné americké automobilce dokázal za jeden rok (1914) vyrobit zhruba 5 automobilů, dělník v automobilce Ford jich za stejnou dobu vyrobil 20 kusů. Pásová výroba však nepřinesla do Fordových závodů jen samá pozitiva. Málo placení dělníci (zhruba 2,5 dolarů za devítihodinový pracovní den) si stěžovali, že se z nich stávají mechanicky pracující stroje a někteří vnější pozorovatelé dokonce pásovou výrobu přirovnávali k modernímu způsobu otroctví. U Forda proto pracovali převážně "neameričtí" námezdní pracovníci, kteří v továrně zůstávali maximálně několik měsíců. Vysoká fluktuace pracovníků proto byla hlavním problémem, který bylo nutné vyřešit. Udržet v závodě 14 000 zaměstnanců totiž vyžadovalo stále větší a větší přísun peněz na zaškolování nového personálu. Peníze však byly v mnoha případech doslova "vyhozené", protože zaškolení zaměstnanci záhy továrnu opouštěli. Řešení, se kterým Henry Ford přišel v roce 1914 představovalo revoluci ve světě průmyslu. Ve Ford Motor Company byl zaveden osmihodinový pracovní den, minimální denní mzda se zvýšila z 2,5 dolaru na 5 dolarů (později dokonce zvýšena na 6 dolarů), zaměstnancům byl přiznán prémiový podíl na zisku společnosti a pro rodiny stálých zaměstnanců se zavedl program volného času atd. Zatímco dělníci v celém okolí kroky Henryho Forda přímo oslavovali, mnozí průmyslníci považovali Forda za blázna, který brzy přivede svou firmu na mizinu.
  • Německo 4. srpna 1914 zrušilo svůj zlatý standard. Německá říšská měna již nebyla zajištěna zlatými nebo devizovými rezervami a bylo možné vydávat ničím nekryté bankovky. Stejně tak cenné papíry typu válečné půjčky nebo pokladniční poukázky, jenž byly veřejně upisovány taktéž nebyli ničím kryté.
1915[editovat]
1916[editovat]
1917[editovat]
1918[editovat]
  • V Německu roce 1918 vzrostlo množství peněz v oběhu od roku 1914 až pětinásobně. Protože až do konce války byly úředně stanoveny (nařízeny) pevné ceny surovin, potravin a jiných klíčových výrobků, inflace se zatím příliš neprojevovala.

1919-1928 vzestup ekonomiky v USA[editovat]

1919[editovat]
1920[editovat]
  • Německá marka byla na počátku 20. let natolik zasažena hyperinflací, že se za 1 Kg chleba platilo miliardami marek a na dopisy se lepily známky v nominální hodnotě několika milionů. V oběhu již nebyly zlaté mince (zlatý standard Německo zrušilo už začátkem první světové války 1914). A investiční zlato se dalo koupit v Německu jen ve formě zlatých slitků o váze 12,5 Kg. Na jejich koupi bylo zapotřebí velké finanční částky. Zlato ve vnitřní ekonomice přestalo plnit funkci oběživa a platidla.
1921[editovat]
  • v lednu 1921 se vítězné mocnosti dohodly na válečných reparacích, které však byly nepřiměřeně tvrdé. Bylo požadováno aby Německo během 42 let zaplatilo celkem 226 miliard marek ve zlatě. Částka byla prosazená Francií a Belgií. Avšak prosazená částka převyšovala ekonomické možnosti poraženého Německa.
  • Německo odmítlo podmínky přijmout a proto 8. března 1921 obsadila velkou část Porúří spojenecká vojska. Na obsazeném území zřídily spojenecká vojska celní hranice a ovlivnily tak toky zboží a zhoršily zásobování obyvatelstva.
  • Když v Německu stále pokračovaly vlny protestů proti reparacím , snížila reparační komise celkovou sumu reparací na 132 miliard marek ve zlatě splatných do 30 let. Německá vláda sice novou nábytku přijala, ale současně Německá vláda věřila že vítězové sami časem uznají, že splácení je nad síly Německa.
1922[editovat]
  • V lednu 1922 stál 1 dolar = 191,80 marek. Tiskárny však chrlily další a další ničím nekryté bankovky.
  • V roce 1922 se Německo pokusilo oživit zlatý standard na Janovské konferenci. Zlato se však mohlo získat jen prostřednictvím tzv. "Zlaté devizy", tedy prostřednictvím směny národní měny za měnu udržující slitkový zlatý standard. Avšak ve vnějších ekonomických vztazích (například ostatní státy Evropy) zlato dál působilo jako platební prostředek.
1923[editovat]
  • Německu se nedaří zaplatit první splátku reparací, Německo dokázalo sehnat pouze část prostředků (německých marek ve zlatě) a proto francouzská a belgická armáda 9. ledna 1923 obsazuje Porúří a oblast levého břehu Rýna. Okupace vyvolala další vlnu odporu Německého obyvatelstva. Německá vláda reagovala zastavením všech plateb reparací. Německá vláda vyzvala obyvatelstvo k masivnímu odporu vůči okupantům. Avšak tyto akce odporu zcela vyčerpala slabé finanční možnosti Německá a papírová nekrytá marka se propadala ještě rychleji.
  • Ekonomická situace Německa byla v červenci 1923 velmi vážná. Růst cen byl mimo jakoukoliv kontrolu a přišla velká hyperinflace. Půl libry másla stálo 7 000 marek, svazek mrkve stál 5 500 marek a libra zrnkové kávy stála více než 31 000 marek. Kurz měny byl: 1 dolar = 353,412 marek.
  • V srpnu 1923 byl kurz měny 1 dolar = 4 620 455 marek.
  • V září 1923 Německá vláda říšského kancléře Gustava Stresemanna rozhodla ukončit vydávání inflačních bankovek a razantně omezit veškeré výdaje.
  • Německo 26. září 1923 byl ukončen finančně nákladný pasivní odpor v Porúří. Byl vytvořen plán na vytvoření rentové banky, která by podle plánu měla tisknout rentovou marku.
  • Německo říjen 1923 musel kvalifikovaný dělník pracovat 9 hodin, aby si mohl koupit libru margarínu. Litr mléka stál 5,4 milionů marek, dopisní známka 2 miliony marek. Mzda byla vyplácena týdně nebo denně. Zaměstnanci si chodily pro mzdu s kufry nebo prádelními koši, aby měly jak peníze odnést. Peníze však nenosily hned domů, každý spěchal nakoupit potraviny nebo zboží, protože už za několik hodin byly ceny výrazně dražší.
  • V Německu 1. listopadu 1923 stála libra chleba (zhruba 0,5 Kg) 260 miliard marek, libra cukru 250 miliard marek a libra masa 3,2 bilionů. Vyučený dělník v Berlíně a v této době vydělával za jeden den 3 biliony marek.
  • V Německu 9. listopadu Německá vláda zabránila Hitlerovy v Puči.
  • V roce 1923 Německá vláda hradila z 99,2% svých výdajů nově natištěnými penězi (Německá Marka). Pouze 0,8% jejich příjmů tvořily daně. Do konce roku 1923 Německá banka natiskla přes 496 trilionů marek.
  • V Německu 15. listopadu došlo k měnové reformě a byla zavedena takzvaná rentová marka. Protože v té době nemělo Německo dostatečné množství zlata, byla nová měna kryta průmyslovým a zemědělským pozemkovým vlastnictvím.
  • V Německu 20. listopadu se kurz měny stabilizoval a byl stanoven kurz dřívější papírové marky k dolaru (1 dolar = 4,2 bilionů marek).
  • V Německu v polovině prosince byl stanoven výměnný poměr mezi rentovou markou a papírovou markou (1 rentová marka = 1 bilion papírových marek).
  • V Německu během let 1921-1923 činil nárůst cen zhruba 5 miliard procent.
1924[editovat]
  • Říjen 1924 v Německu, konečně se podařilo zlikvidovat hyperinflaci. Rentovou marku nahradila říšská marka a její kurz byl fixován na zlato. Německo se tedy vrátilo ke zlatému standardu.
1925[editovat]
  • V roce 1925 byla založena Německá pobočka Ford AG v Berlíně. Zpočátku se vozidla dovážela z USA, pak se začala vyrábět v licenci.
  • V roce 1925 v USA bylo prodáno 11 milionů radiových přímačů.
1926[editovat]
1927[editovat]
  • Henry Ford postupně odkoupil podíly všech menších akcionářů ve společnosti Ford Motor Company za zhruba 125 milionů dolarů. Postupně se tak stal jediným vládcem obrovského automobilového impéria. Protože však nedbal na rady ostatních a přestával sledovat obrovský technologický vývoj v jeho okolí, vedl svou společnost směrem k hospodářskému kolapsu. V roce 1927 stačil ještě vyrobit svou "Plechovou Lízinku" patnáctimilionový kus modelu T. Poté však z důvodu snižujíc se poptávky po tomto zastaralém voze, propustil všechny zaměstnance a celou továrnu na půl roku zavřel. O model T startující se pomocí natáčení kliky přestal být zájem především proto, že ostatní výrobci automobilů přišli s moderním startováním na klíček a jejich vozy byly celkově o jednu generaci vyspělejší než u Forda. Mnozí zákazníci proto od Forda přešli například ke General Motors nebo k Chrysleru. V průběhu hektických šesti měsíců (co byla továrna zavřená) se Henrymu Fordovi a jeho synovi Edselovi podařilo navrhnout nové modernější auto s označením model A, které se stalo úspěšným nástupcem populárního modelu T. Společnost Ford Motor Company tedy záhy obnovila svou výrobu a znovu se postavila na nohy.
  • Hodnota akcií v USA stále rostla (lámala své rekordy). Podezřelé ale bylo, že podniky měli velké množství zásob a začínalo docházet ke snižování tempa spotřeby. Něco se dělo na spotřebitelském trhu. Zdálo se že trh se zbožím začíná být přecycený. Zboží bylo enormní množství, a existovalo hodně druhů rozličného zboží, ale lidé tolik nenakupovali. I přesto, že v té době typycký spotřebitel USA, žil hlavně na dluh ve stylu "užívej si teď a zaplať později" tedy kupování na splátky; a toto chování spotřebitelů jistě výraznou měrou přispívalo k ekonomickému růstu (lidé kupovali více zboží, často i když ani nemuseli ) v předchozích letech; tak i přesto ekonomický ukazatel HDP přestával růst a nejenže stagnoval, ale začínal i chvílemi klesat. přestože mnoho spotřebitelů USA bylo ochotno kupovat a utrácet (i za cenu výrazných dluhů), sklady obchodů a výrobních podniků se plnily a obchody i fabriky nestíhaly své zásoby prodat. Zboží tedy začínalo zahlcovat sklady a ležet bez užitku ladem. Tím podniky přicházeli o své zisky. (Poznámka: proto by žádná firma neměla vyrábět více, než dokáže prodat, proto se dělají marketingové průzkumy a zkoumá se chování trhu).
  • Al Capone nashromáždil během roku 1927 až 30 milionů dolarů. Stal se jakousi celebritou. Slávu mu provolávali dokonce celé davy. V roce 1927 na den svatého Valentýna posílá své zabijáky do jedné chicagské garáže, kde bylo zastřeleno 7 členů konkurenčního gangu.
1928[editovat]
  • Objevily se větší výkyvy a propady akciového trhu USA v červnu a prosinci.
  • Během roku 1928 připadalo na každých 10 rodin 9 automobilů. Čerpací stanice rostly jako houby po dešti. Poptávka po benzínu přinášela ropnému průmyslu závratné zisky.

1929-1933 Velká krize[editovat]

1929[editovat]
  • Lidé pozapomněli na krizi z června a prosince minulého roku (1928), protože se začátek roku 1929 jevil stabilně. Lidé vnímali nové dny s nadějí ekonomického zisku a rok 1928 brali jako takovou epizodku, kterou jistě mají zasebou. Není ani divu, neboť za rok 1927 až 1929 celkové jmění investičních společností (společností které přivedly své firmy na akciový trh) vzrostlo až desetkrát.
  • Protože mezi lety 1927 a 1928 docházelo na trhu se zboží k nadprodukci a společnosti tedy vyráběli více a rychleji než dokázali spotřebitelé zakoupit, Odrazilo se to v roce 1929 na změně strategie podniků (podniky se na situaci začali adaptovat). A proto začalo postupně od začátku roku 1929 docházet k postupnému poklesu výroby a tím i růstu nezaměstnanosti.
  • 3. září 1929 bylo ještě ve znamení velkého růstu, na burze byl vytvořen nový rekord Dow Jonesova indexu (DJIA).
  • 4. září 1929 poprvé ceny zakolísaly. Obchodování na akciovém trhu tedy během dne vypadalo spíše ztrátově avšak do konce dne se hodnoty relativně srovnaly.
  • 5. září 1929 ceny poprvé klesly. Mnozí finanční analytici varovali před pádem akcií s tím, že akcie jsou silně nadhodnoceny, nikdo je však neposlouchal.
  • Postupně se na burze střídaly propady a růsty, dokud nepřišel 20. říjen 1929, kdy ceny mnoha akcií klesly vážnějším propadem na kritickou mez. Což byla mez, neboli hranice, která představovala ztrátu a riziko budoucí ztráty, než byli investoři ochotni akceptovat. Investoři vnímaly předchozí nerovnoměrné poklesy a růsty a současný propad jako předzvěst, že se trend obrátil a že akcie budou v blízké budoucnosti spíše propadat nebo vykazovat další výkyvy.
  • 15. října 1929 Carles Mitchell, ředitel National City Bank ujišťoval že všechny burzy v zemi se těší výbornému zdraví.
  • 20. října 1929 přineslo nedělní vydání novin zprávu, že ceny mnoha akcií, použitých k zajištění spekulativních obchodů, se během pozvolného poklesu v posledních týdnech dostaly na kritickou úroveň a stále více bank a makléřských domů stojí před nuceným prodejem velkých akciových balíků.
  • 21. října 1929 reagovali investoři na vážnější propad z minulého dne, zvýšeným prodejem akcii. To odstartovalo proces, který vedl ke zhroucení celého akciového trhu v USA. Prodej akcií, totiž má za následek, dalšího poklesu ceny akcií. Tím jak se investoři více a více zbavovali rizika pomocí prodeje rizikových akcií, klesala cena akcií o to více. Akcie totiž nejsou vázány pouze na ekonomický úspěch (výsledek hospodaření) dané společnosti, jenž akcie vydala ale také na principu nábytky a poptávky těchto akcií (což je důvod obchodování na akciovém trhu, neboli spekulace). Pokud je totiž o akcie velký zájem hodnotu akcie i hodnotu dané společnosti to určitým způsobem nadhodnotí. Tím že si investoři koupili akcie společnosti, dali společnosti kapitál aby mohla společnost dál růst a expandovat, neboli aby je společnost investovala. Jenže společnosti nehodlali už dál expandovat, trh byl přecisený a výrobky by leželi na sladech. Zvýšení kapitálu společnosti tak k zisku nevedla. Právě proto možná vznikl řetěz přechozích výkyvů cen akcií. Obavy investorů a odprodej těchto akcií vyvolal řetězovou reakci.
  • Mohutný výprodej akcií pokračoval ve čtvrtek 24. října 1939, kdy během 30 minut došlo k prodeji zhruba 1,6 milionů akcií. Celková finanční ztráta se jen za tento den vyšplhala až k 11,25 miliardy dolarů.
  • černý pátek 25. ríjna 1929 vešel do dějin jako den kdy Newyorská burza krachla.
  • Úterý 29. října 1929 došlo k výprodeji více než 16 milionů akcií a hlavní index (DJIA) klesl o 13%. Celkovou finanční ztrátu experti odhadují na 15 miliard dolarů.
  • Jako souhrn za celý říjen se dá říci, že během tohoto měsíce došlo k poklesu hodnoty akcií v průměru o 37% celkem.
  • Hrozivé následky měl pokles akcií i pro mnohé banky, které množství peněz od svých vkladatelů investovaly do akcií a netvořily žádné rezervy pro případný pokles kurzu cenných papírů. Vzletem tomu, že do doby než ke krizi došlo, vykazovaly banky takovýmto přístupem velké zisky, poskytovaly levné úvěry a nestaraly se o to, čím jim dlužníci ručí. Banky taktéž půjčily značné jmění akciovým spekulantům.
1930[editovat]
  • Protože Fordova výroba v Německu byla úspěšná, v roce 1930 byl položen základní kámen nové továrny v Kolíně nad Rýnem.
1931[editovat]
1932[editovat]
  • V roce 1932 postavila společnost Ford Motor Company (Henry Ford) první vůz s osmiválcovým motorem. Jak však jeho sláva stoupala do stále větší výše, začal se z něj stávat člověk čím dál tvrdohlavější a rozporuplnější. Skrze své noviny "Dearbon Independent" otevřeně hlásal svůj nesmiřitelný antisemitismus a zapletl se dokonce i s nacisty. Napsal knihu "Mezinárodní židovství - celosvětový problém", která se velmi líbila Adolfovi Hitlerovi a ze své pobočky Ford Werke AB, založené v Berlíně, zásoboval rodící se wermacht spolehlivými nákladními vozy. Za tento čin mu byl dokonce od Adolfa Hitlera udělen Velký kříž Řádu německé orlice (jako prvnímu Američanovi v historii) a Hitler mu zaslal osobní blahopřejný dopis.
  • V roce 1932 několik států USA vyhlásilo v případě ohrožení banky nájezdem výběrů vkladu, před vyděšenými vkladateli jakési moratorium, ale guvernér Louisiany Oscar Allen byl kreativnější. Když se do potíží dostala jedna banka v New Orleansu, podržel ji o den déle nad vodou tím, že na 5. únor 1932 vyhlásil státní svátek, což zdůvodnil fantasticky: "Je to na paměť přerušení diplomatických styků mezi USA a Německem." Svátek, při němž se banky zavřou, byla myšlenka, která se měla uplatnit v celoamerickém měřítku. Podivné záchranné kolo bylo na světě.
  • V únoru 1932 v USA se však měli dít další závažné věci . Právě v únoru se ocitly v ohrožení velké banky. Nejhůře na tom byl Detroit, nedávno hrdé srdce automobilového průmyslu, předobraz nové Ameriky. Nyní však město mlelo z posledního. Nezaměstnaní dělníci automobilek neměli na nájem, tudíž majitelé domů neměli z čeho platit městu daně. Proto město nemělo na vyplácení podpor. Nemohlo si půjčit ani od bank, které už také neměly peníze. Když byly zastaveny dodávky vody v bytech neplatičů, ukázalo se, že je jich tolik, že školy ráno nechávaly povinně sprchovat rovnou všechny žáky. Město už nemělo peníze tři týdny, takže městští zaměstnanci při práci omdlévali hladem, přesto že měli v peněženkách šeky s výplatou. Nemohli si je však nikde vybrat, banky se výběru peněz vyhýbaly jak jen dokázaly. Farmáři z okolí by jindy mohli posílat do města mléko na dluh, ale to nebylo. Zdroj vyschl. Farmáři si totiž v žádné bance nemohli vzít úvěr na nákup. Peníze zmizely. Ve dvanácti státech guvernéři vyhlásili bankovní prázdniny. Amerika nutně potřebovala finanční záplatu. Během tří únorových týdnů zmizela miliarda dolarů ve zlatě, zatímco byla vytištěna nová miliarda na papíře. Pořád to bylo málo. Peněz bylo stále nedostatek a poptávka po penězích byla obrovská. Bankéři proto vymýšleli nějaký systém poukázek, který by obíhal místo peněz. Newyorská tiskárna American Bank Note Company, která obvykle tiskla peníze pro jihoamerické státy, tajně vyráběla miliony certifikátů. Tiskárna ve městě Rochester současně tiskla speciální poukázky v celkové výši mnoha desítek milionů. Zatím je znehodnocoval nápis "Neplatné", ten by se však dal v případě nejvyšší nouze rychle odstranit. Všechny tyto tiskařské akce byly tajné, protože kdyby se to dozvěděla veřejnost propukla by panika. V iowském městečku Clark Lake farmáři raději používali kukuřici jako palivo, než aby za ni dostávali peněžní poukázky, které považovali za bezcenné. V Baltimore hnily potraviny přímo v nákladních vagónech. Protože nebyla hotovost, nemohl je nikdo koupit. Němečtí přistěhovalci v New Yorku, kteří si pamatovali německou hyperinflaci po roce 1918, začali hromadit zásoby. Amerika v podstatě bankrotovala.
1933[editovat]
  • V roce 1933 byl Henry Ford za některé své činy vyšetřován Kongresem Spojených států amerických. Především pak za podezření poskytnutí finanční pomoci Adolfovi Hitlerovi při jeho vstupu do německé politiky ve 20. letech.
  • V sobotu 4. března 1933, v den inaugurace nového prezidenta Franklina Delano Roosevelta, byli vyhlášeny bankovní prázdniny i pro státy, kde banky měly dosud otevřeno. V Americe nebyla jediná banka, která by pracovala. Američané byly zděšeni a vnímaly události jako začátek diktatury. "Seděl jsem u snídaně, když zadními dveřmi vešel otec. Vlastně se jen ploužil a jeho tvář, z niž vždycky zářila radost ze živat, byla popelavá," vzpomíná po letech Ted Hinckley, jehož otec byl bohatým právníkem v kalifornské Pasadeně. "Jeho oči byla naplněné strachem. Matka vstala, ale než mohla říct jediné slovo, zachroptěl:, Zavřeli banky."
  • V prosinci 1933 to vypadalo v USA, jako kdyby banky zasáhla epidemie eboly. Bankéři se zakopávali v posledním pásmu obrany a už vůbec nepůjčovali peníze, aby měli co největší zásoby, až se přiřítí dav hromadně vybírat vklady (což se dělo v té době často). Lidé vybíraly své vklady, protože věřili, že právě jejich banka se hroutí. Panovala absolutní ztráta důvěry. Lidé stahovali peníze z bank a chtěli hlavně zlaté mince. Ukládali je do plechovek od mouky a zakopávali je na zahradě nebo pod podlahou. Jeden muž v Bostonu je vkládal do skořápek od vlašských ořechů, které poté lepil dohromady. Jiní lidé zakopávali plechovky v noci v lese, a pušku nosily tak aby ji měli po ruce. Boháči to řešili elegantněji. Posílali zlaté mince loděmi do Evropy.

Přechodné období po velké krizi[editovat]

1934[editovat]

  • V únoru 1934 napsal New York Times že: "Každý parník, který teď vyplouvá z New Yorku, veze na palubě zlatý poklad". Finanční poradce Roger Babson radil svým klientům: "Diamanty jsou teď nejlepší. Můžete je dobře přenášet. Ukryjte je třeba v šatech, to v případě, kdyby něco vypuklo." Papírové peníze jako by najednou ztratily svou hodnotu. Avšak i ten kdo měl hotovost v bankovkách, také neponechával věci náhodě. Lidé schovávali peníze s takovou vynalézavostí, že už je třeba nikdy nenašli. Neboť při demolicích v 60. letech nacházeli dělníci v rozvalených zdech skrýše s dolary. Američané vkládali bankovky mezi stránky knížek a ty pak slepili dohromady. Zastrkávali je zezadu za obrazy, ale také je stočili do ruličky a zasunuli do řídítek svých jízdních kol. Jeden muž nalepil peníze pod peří svého papouška. Jeden učitel se zeptal žáka, proč se pořád drbe na zádech, a učitel zjistil, že tam má přilepené bankovky v celkové hodnotě 1 000 dolarů. Žák na to odpověděl: "Moji rodiče nedůvěřují bankám." A další a další lidé se srocovali před bankami a požadovali své peníze. Bohatí občané se v malých městech sdružovali, aby ohrožené banky udrželi při životě. Někdy to šlo tak daleko, že se za ně zaručili svými majetky. Tím je zachránili od nájezdů vyděšených klientů. Vznikaly výbory dobrovolníků, které držely celonoční hlídky u telefonů, kdyby bylo třeba bankám půjčit peníze. Ženy byly připraveny přispět svými šperky.