Diskuse:Sny/Databáze/Bey/2011-05-19

plyšáci

Tak po dlouhé době zase na mě něčí sen zapůsobil tak silně, že jsem neměl odvahu ho hned komentovat. Potřeboval jsem si ho nechat pár dní odležet – píšu pár dní, tak mi to už připadá dlouho, a vlastně podle data to bylo včera.

Dnes ráno jsem se probudil a namísto svého vlastního snu jsem měl ještě v paměti tenhle tvůj.

Když jsem si ho poprvé četl, tak to první, co na mě tak silně zapůsobilo, byl ten výtah. Vždycky jsem žil v přesvědčení, že když se "normálním" lidem zdá o výtahu, tak je to o tom, že v něm padají dolů. A já míval pořád ty sny o výtahu, kdy jsme v něm jel nahoru a on se nezastavil a pokračoval dál. A tak už jsem si připadal nějaký "nenormální" – a teď poznávám člověka, kterému se zdávaly podobné sny, jako mně.

No s tou vodou na začátku – to mi na začátku připadalo hodně nelogické. Ještě doteďka nevím, co s tím, ale asi to nějakou logiku mít bude. Také jsem si vybavil nějaký dávný sen, kdy snad někde venku na louce byly nějaké konstrukce z vodovodních trubek.

A ta zpráva o té holce. To si člověk hned řekne, nějaký magor, to se mě netýká.

A pak ten dům a hledání toho svého patra, poschodí, kde bydlím. Také spousta snů z dětství, kdy běhám po schodech v našem domě a nemůžu najít to správné patro. A nevím, jestli mám běžet nahoru nebo dolů. A pak problém najít přízemí, abych se dostal ven.

A nakonec nacházení toho vlastního bytu, člověk si řekne, konečně jsem doma, a najednou jsou tady v něm nějaké cizí věci. Řekne si, ty mi přece nepatřej, ty nejsou moje. Je to vůbec můj byt? Patří té bláznivé holce, která se zabila, s tou přeci nechci nic mít.

A najednou ty věci začnou kousat. Být agresivní. Mají to být pasivní plyšáci, panenky, a najednou ony mě koušou, a já ani nevím proč, vždyť jsem jim nic zlého neudělal/a. Jsou čím dál tím nebezpečnější. Co s nimi? Ven z okna!

Táhnu je v pytli ven z okna, chci je vyhodit – a najednou s hrůzou zjišťuji, že je to horší, než jsme si představovali. Nejen že se nenechají dobrovolně vyhodit, ony mě táhnou s sebou ven, dolů! Jakoby se mi zahryzly do kůže, pod kůži, staly se součástí mě samotného, nechtějí mě pustit, a říkají – co jsi ty chtěl udělat nám, to teď uděláme my s tebou! A moje tělo se stává samo plyšákem, neschopným jakékoli obrany, ve vleku cizích sil, které ho táhnou přes zábradlí balkónu.

Dobrý námět na filmový horror! Člověku teprve v poslední vteřině zápasu, už předem prohraného, docvakne, jak to asi bylo s tou holkou: žádná sebevražda, to ty hnusný potvory ji stáhly dolů z balkónu, ty samý potvory, co tam teď táhnou mě!

A tak jsem si v tu chvíli připomněl i tu story, jak asi skončil Jan Masaryk – doteď nikdo s určitostí neprokázal ani sebevraždu, ani vraždu. Ale jedno je jisté – krutý zápas na římse Černínského paláce, kdy ho nějaké temné síly shazují dolů. Ať už vtělené do pohůnků KGB či do někoho jiného.

Jak jsem si ten tvůj sen dočetl, nedalo mi to, otevřel jsem okno a koukám z něj dolů na dvorek. Aniž bych se snažil se do něčeho vcítit, ve chvilce jsem začal na sobě pociťovat nějaké síly, jako by mě něco zdvíhalo za zadek a za záda a šup se mnou z okna! Najednou, jako by ta výška okenního parapetu byla hodně nízká, člověk si uvědomí, jak stačí málo a už letí.

Často jsem si takhle říkal, že ty různé zábrany jsou hrozně nízké, zábradlí ve výšce pasu, stačí, když člověk jen malinko uklouzne, zakopne, ztratí rovnováhu, příliš se nahne a už letí!

Je skoro jedno, jestli ty zábrany jsou mimo nás nebo v nás. Je skoro jedno, jestli ta plyšová zviřátka jsou mimo nás nebo v nás.

Jako malý kluk jsem měl hrozné množství takových zviřátek. Cítil jsem se osamělý a tak mi dělaly společnost. Sám jsem byl tou oživující silou, která je uváděla do pohybu a sám sebe jsem klamal představou, že to jsou ony, které se samy pohybují. Ale na tom asi není nic zvláštního – to dělají snad všechny děti. Vždyť to je samotným principem plyšových zviřátek! Probouzet dětskou fantazii. Kdo asi tak vymyslel první plyšové zviřátko? Dřív měly děti namísto panenek třeba jen polínko (-> pohádka o Otesánkovi, vyprávění o Pinocchiovi). Možná, že pravěké děti si hrály se zbytky kůže zvěře, které ulovil jejich otec?

K čemu byla lidem ta zvířata v pravěku? Aby je lovil a jedl. Ale někdy se to zvrtlo a zvířata rozsápala jeho. Možná že malé děti tenkrát ještě pociťovaly i v těch kouscích kůže tu dravost, přemoženou jejich otcem. Někdy to bylo asi jen o fous, kdo z koho – rovnováha sil mezi svaly zvířete a svaly lovce. Možná ještě v těch dětech ty zbytky kůže vzbuzovaly strach, že ta dravá síla z nich ještě zcela nevyprchala, že by mohly zase obživnout a být nebezpečné, kousat! Kdoví, jaké měly tehdy sny?

My civilizovaní dospělí jsme si ale už zvykli na to, že naši plyšáci nekoušou – je to dokonalý vzor pasivity. Můžeme je bez obav dát malým dětem; kdyby si hrály s živou kočkou, mohla by je škrábnout – plyšák neublíží. A když naopak dítě ublíží plyšákovi, není to taková škoda, jako kdyby týralo živé zvíře – hlavička, nožička, vydloubnuté očičko se přišije, přilepí anebo vyhodí a koupí se nová hračka.

Plyšový medvídek se nám stal symbolem čehosi, pouhým symbolem, který sám o sobě nemá žádnou sílu. Ale vypadá to, že symboly v našich snech znovu ožívají, že se jim vrací pradávná síla. Nenechají se námi tak lehce ovládat a najednou se role obrací, s hrůzou pozorujeme, že to jsou ony, které mají v hrsti nás. To my se stáváme namísto nich plyšáky, kterými pohybuje někdo jiný.

V tom snu vidíme, že to ale není jen tak – je tam zápas. Zápas, který zprvu vypadá tak, že máme vše pod kontrolou. Zápas, který je pod naši úroveň. Prát se s nějakými plyšáky! To přeci nemyslíte vážně, pane. No, trochu kouše, potvůrka, cení na nás z tlamičky zoubky. No ale teď už to trochu přehnala, potvora! Vleze mi do bytu a ani neví, jak se chovat. Pryč s ní!

Jo, tak to je asi ta nejobvyklejší reakce, která člověka hned napadne. Kdekoliv, když se někdo nechová, jak má, když někdo něco přežene, obtěžuje jiné. Bezdomovec, opilec, feťák, cizinec, někdo kdo už dle barvy pleti do těchto zeměpisných šířek a délek evidentně nepatří. Někdo, kdo k nám zavítal na návštěvu a neví, jak se slušně chovat. Namísto, aby se se choval jako hodný plyšáček, vystrkuje zoubky. Ven s ním! Ať si jde, odkuď přišel!

Odkuď přišli ti plyšáci do mého bytu? Od nějaké bláznivé holky. Ať si táhnou za ní! S balkónu dolů, to má logiku!