Účel základní školy/Úvaha/Esej o budoucnosti vzdělávání

Tato stránka je součástí projektu:

Účel základní školy

Příslušnost: všeobecná

Úvod

Dlouhý úvod

V současnosti (2020) prožíváme dobu zásadního obratu ve vzdělávání. Na jednu stranu již po nějakou dobu směřujeme k člověku jako myslící a učící se bytosti. Pracovní pozice, které využívají jen sílu rukou člověka, pomalounku zanikají, neboť na místo lidí se tlačí roboti, počítače a další stroje. Na druhou stranu momentálně zažíváme globální pandemii, která má zásadní vliv prakticky na každičký aspekt naších životů. Držíme se dál od sebe (sociální distancování), abychom co nejvíce zpomalili šíření nemoci covid19. Na jednu stranu se sice jako lidé zaměřujeme na vzdělávání a vnímáme se jako myslící bytosti. Na druhé straně však stále více lidí (ne jenom dětí) ztrácí motivaci se učit. Na jedné straně se zaměřujeme a pečujeme o naše lidství, investujeme do naších přátel a blízkých a chováme se společensky. Na druhé straně se už příliš nescházíme, a stále více se propojujeme na dálku pomocí technologií. Ačkoliv se snažíme být co nejvíce lidmi a hledáme odpovědi na otázky toho, co nás dělá lidmi, stále více a více se naše životy propojují s technologiemi. Technologie stále více a více nahrazují to, o čem jsme doposud mysleli, že je doménou člověka a stoj to nikdy umět nebude.

Možná tato pozoruhodná proměna, kdy se odpoutáváme od společenstva a jsme stále více a více individuálními jednotlivci. A čím více jsou staré představy o lidství nahrazovány technologiemi, tím více možná něco ztrácíme, právě proto možná stále více a více hledáme odpovědi na otázky: Kdo je to člověk? Co to znamená být člověkem? Jaký je rozdíl mezi člověkem a strojem?

Na jednu stranu tím možná něco ztrácíme, ale na druhou stanu tím možná i něco získáváme. Jsem toho názoru, že vzdělávání je nejen záležitostí předávání obsahu, ale také záležitostí formy. Učitel je někým, kdo své žáky může motivovat, strhnout a zaujmout. Může vést a směrovat, dávat žákům prostor a příležitosti se nejen učit, ale také vyjádřit. Zkoumat nejenom svět kolem sebe, ale i své vlastní nitro. Učitel není jen prostým dodavatelem obsahu znalostí a dovedností, ale manažerem či vzorem a kdo ví čím ještě. jeho přínos není pouze v rovině faktů, ale především v oblasti motivace, řízení a sebeřízení, kultivace a osobnostních složek.

Tvrdím že dobrý učitel je nejen vědcem a odborníkem na vyučovanou oblast, ale také dobrým psychologem a hercem i umělcem obecně. Filozofem uznávajícím nejen chytrost, ale také moudrost, zdrženlivost a rozvážnost; uznávající rozum, a přesto chápající a neutíkající od citů. Je někým, kdo umí studenty navést k samostatné cestě jako průvodce životem; uznávajícím lásku i soucit. Někým kdo podá studentovi pomocnou ruku. Do tohoto kontextu přicházejí studenti, sociologicky označováni jako generace Z. Tito studenti jsou zásadním způsobem spojeni s moderními komunikačními technologiemi. Používají sociální sítě pro budování sociálních vazeb a rozvoj svého sociálního kapitálu, jsou zvyklí rychle střídat činnosti, umělecká díla vystavovat na webech a informace vyhledávat i konzumovat na internetu, mnohem častěji než v knihách. I když i o tomto se dá polemizovat, protože mnohé naznačuje, že mezi mladou generací vznikají mnohé rozdíly sociálně-ekonomického charakteru a tyto rozdílí se spíše prohlubují. Což znamená, že každý nemá finanční zdroje na nové technologie. Nelze proto škatulkovat a házet všechny do jednoho pytle.

Přesto všechno propojení mladé generace prostřednictvím internetu má globální charakter a představuje velice významný integrační proces ve společnosti. Mezi svými známými a kamarády mají často řadu cizinců, čtou cizojazyčné weby a na rozdíl od předcházejících generací již zdaleka nerozlišují světy na skutečný svět a svět online. Jejich názory se nesou v duchu této integrace a vysokého stupně propojenosti mezi tímto a druhým světem, mezi domácí oblastí a jiným státem. Vzdálenost již nehraje takovou roli jako dříve a stále více a více se na vzdálenost díváme jinak a jinými měřítky. Stále méně a méně, vnímáme rozdíl mezi člověkem a robotem. Stále více se propojují jazyky a i Čeština je mnohem více Angličtinou, než kdysi Němčinou za Rakousko-Uherska. Zdá se proto, že čím více se držíme od sebe, tím více se propojujeme na úplně jiné úrovni a stále více a více se stáváme jedním organismem.

Možná se jedná o důsledek fungování jakési univerzální rovnováhy, která se pouze snaží věci vyvážit a když se přidá na jednu stranu, snaží se váhy srovnat kompenzací na straně druhé. Možná je ve své podstatě všechno stejné, pouze jinak rozložené a jinak strukturované. Možná nakonec vážně tolik nezáleží na obsahu ani na formě výuky, ale na vhodném rozložení obojího. Protože jen a pouze tehdy, se lze vyhnout extrému.

Vše se neustále mění (a to i když to ve své podstatě zůstává stejné) a proto je čas jednou ze základních složek lidského nazírání na skutečnost, což se promítá do prožívání člověka i do jeho vědomého řízení činností. Jen a pouze tehdy, pokud se mění poloha bodu, získáváme pocit pohybu a kontinuity času. To jak člověk prožívá čas, ale i jak je schopen vědomě a záměrně svůj čas rozvrhnout a plánovat, se stává významným psychickým aspektem a schopnosti člověka se seberegulovat a být plně autonomním. Právě proto, že život člověka probíhá v čase, se problematikou zabývali a zabývají filozofové, biologové, sociologové fyzikové, psychologové, prognostici, historici, ekonomové a mnozí další. Studium času a jeho vlivu na člověka či společenství patří mezi nejzákladnější a nejuniverzálnější a současné nejužitečnější téma ke studiu i pro praxi v životě.

Výzkum časového faktoru v lidském životě žáků

Vztah člověka ke vzdělávání velice souvisí s vnímaným významem vlastní budoucnosti. Což dále souvisí s motivací; a vnímáním hodnot, které nám udávají směr. Pokud žák nevnímá pouze svou současnou situaci (svou přítomnost), ale má i jistá očekávání, touhy, přání sny o své budoucnosti, dokáže lépe regulovat své přítomné chování. Dává to člověku do ruky nástroje přemýšlet o budoucnosti a budoucnost plánovat. A toho nelze docílit bez informací o přítomnosti, ale ani bez vytyčení cílů; bez ani bez očekávání směru vývoje; nebo bez analýzy. Budoucnost se nedá plánovat bez pochopení toho, jak věci fungují. Protože právě tohle pochopení, umožňuje predikovat budoucí vývoj. Lidská mysl sice nedokáže pojmout všechny existující informace a vždy proto bude lidská mysl zahalena do jisté míry informační mlhou. Ovšem pouze ten, který dokáže tuto informační mlhu minimalizovat; pochopit a označit prázdná místa. Pouze ten dokáže predikovat budoucnost s větší přesností než ostatní. Jenomže ani to vždycky nestačí. Vidět budoucnost není totéž jako tuto budoucnost umět změnit.

V odborných kruzích i v radách veřejnosti se v posledních letech hovoří o určitých problémech ve vzdělávání, jako například klesající výkony českých žáků, nebo tlaky na učitelé a vzdělávání snížit nároky na žáky kvůli složité situaci během pandemie (2020). Přitom je to autoregulace vlastního chování, které může velmi ovlivňovat školní úspěšnost žáků a studentů. Že právě tohle vzdělávací systém neřeší, respektive nejspíše si toho je vědom, ale neumí s tím pracovat, odhalilo distanční vyučování během pandemie. Samozřejmě nouzové distanční vyučování toho odhalilo více, a dokonce se všechno neukázalo jako špatně. Avšak domnívám se, že školní úspěšnost a celkově vztah žáků a studentů ke vzdělávání, je významným způsobem ovlivněn interindividuálními kombinacemi jednotlivých aspektů všech uváděných jevů.

V rámci tématu časové orientace těžím zejména v kognitivně-motivačních a osobnostně-motivačním rovině. Při zkoumání úspěšného výkonu u žáků a vyhnutí se neúspěchů u žáků a v oblastí vůle, mě inspirovalo k prozkoumávání sebekontrolních a seberegulačních mechanizmů pro vzdělávání.

Podle výzkumu Pavelkové z roku 1990 a 2002 se opakovaně potvrzuje předpoklad, že kvalita srovnávání se s budoucností a způsobilost jedince svou budoucnost plánovat nezáleží pouze na vnějších výzvách, nárocích a příležitostech, které jsou před jedince kladeny. Přitom jsou limitována rozvinutím vnitřní dispozic umožňujících jedincům aktivně se vyrovnávat s budoucností.

I další výzkumy zaměřené vliv času v životě žáků dokládají závažnost období staršího školního věku pro rozvoj perspektivní orientace na budoucnost, jednak z hlediska vzniku vnitřních dispozic a jednak z hlediska vnějších podmínek. Žákovskou motivaci velmi silně ovlivňuje instrumentální motivace, kdy žák usiluje o dosažení osobně důležitého cíle a tato motivace má vnitřní povahu. Například dostat se na určitou školu, získat zajímavé povolání atd. Přičemž instrumentální motivace má pravděpodobně globálnější charakter. Pravděpodobně také zvyšuje i sílu dosažení cíle. Což podporuje hypotézu o možnosti propojení více motivací jako kombinace vnitřní a vnější motivace.

V případě instrumentální motivace, obzvláště té vnitřní, se nejúčinněji dosáhne skrze vytvoření potřeby. Je to právě potřeba, která nás motivuje jednat. Je proto jistě nesmírně důležité, aby žáci v takovém případě rozuměli tomu proč se na jakou školu hlásí, proč se učí to co se učí, jaké to má praktické využití. Pokud je žákům odpovězeno na otázku proč, tak se z nich stávají informovaní jedinci, kteří se obvykle sami dokáží rozhodnout co chtějí. Naopak pokud jim není na tuto otázku odpovězeno, obvykle nenajdou v učení smysl a význam, nebo při hledání smyslu tápou a chytají se povrchních potřeb. Pokud jim učitel smyl učení neposkytne, hledají jej žáci jinde. Pokud jej po nějaké době nenajdou, přestanou jej hledat a necítí potřebu se učit.

Snad prakticky každý člověk na světě je nastaven tak, aby ve věcech hledal smysl. Snad možná i proto lidé hledají smysl života už tisíce let. Nalezení smyslu pomáhá objevit účel.

Výsledky mnohých výzkumu proto opakovaně naznačují, že žáci kteří této motivace dosáhnou, získají velice významnou základnu i pro budoucí vzdělávání i pro praktický život. Velmi mě proto zaujalo, že do popředí vystupuje především instrumentální forma motivace, nežli třeba motivace založená na kultivaci ducha a mysli. Zároveň je třeba si uvědomit, že každý druh motivace v sobě určitou instrumentalitu obsahuje. I kultivace ducha a mysli může být vnímáno jako užitečné a praktické jeli jeho smysl a podstata správně pochopena. Jde však o příliš hluboké, abstraktní až filozofické téma, ke kterému se obvykle žák bez získání vhodného vhledu ani nedotkne. Bude jej vnímat neužitečně a neprakticky a bez jistého porozumění nepochopí, jak mu taková vědomost či dovednost přinese úspěch či štěstí.

Instrumentalní motivace je založena především na hledání úspěchu či štěstí. Učíme se věci, abychom něco měli, byli schopni získat a nestrádali. Toužíme mít určité školy a tituly, abychom získali lepší práci. Učíme se, abychom žili a přežili. Což je jistě ve své podstatě správně. Avšak povrchnost naší motivace nás často redukuje do účelových a vypočítaných rozhodnutí, kde zisk vytlačuje ostatní hodnoty. Žáci ochuzeni o hlubokou motivaci se zaměřují více na známky, tituly, lepší práci, a činí tím účelová rozhodnutí, která nejsou komplexní ani vyvážená.

Tvrdím, že bez hluboké motivace, vychováváme spíše nešťastné a zmatené sobce, kteří věří, že pouze díky úspěchu dosáhnou štěstí. Nevěřím totiž, že tohle je správná cesta. Protože člověk nemá nikdy dost, a bude vždy něco potřebovat. Už jenom proto že nelze dosáhnout všeho, mu bude vždy něco scházet.

Potřeby se projevují pocitem vnitřního nedostatku nebo přebytku. Mohou být vrozené nebo získané během života. Když je probuzena potřeba, vzniká důvod (motiv), jenž nutí člověka jednat. Motivace k učení je ovlivněna kognitivní schopnosti, vhledu, pochopení, nalezení smyslu, jak už naznačil výše. Přitom potřeby člověka neexistují izolovaně, ale ve složitých vzájemných vztazích. Jsou hierarchicky uspořádány, dle individuálních preferencí člověka.

Lze odhadovat, že skoro dvě třetiny povolání v příštích dvanácti letech projdou výraznou proměnou. Podle studie McKinsey ,možná až 30% profesí převezmou automaty nebo umělá inteligence. Tato pracovní místa sice nezmizí, ale budou vyžadovat odlišné dovednosti než dnes. Předpokládá se, že zaměstnavatelé budou hledat lidi s kreativními, technologickými a rozhodovacími schopnostmi. Od absolventů škol budou požadovat především schopnost rychle se přizpůsobit měnícím se podmínkám či kriticky myslet. Tyto skutečnosti mohou zásadně ovlivnit motivaci a chování žáků. Z nových potřeb vyvstanou nové motivace.

Často se poslední dobou hovoří o tom, že budoucnost školství je nejasná. Příčinou však není pouze probíhající pandemie (2020). Protože není jasné, jak bude za deset, dvanáct let vypadat český trh práce. Už delší dobou je patrné, že trh práce je výrazně nerovnoměrný. Podle výzkumu Evropského centra pro rozvoj vzdělávání budou budoucí profese vyžadovat vyšší kvalifikaci. Lidé se střední kvalifikací budou spíše ztrácet. Proto se zdá logické, že budoucí vzdělávací systém bude kombinovat vědecký a humanitní přístup. Takový přístup umožní absolventům získat jak profesní zázemí, tak široký interdisciplinární pohled. Vzdělávání možná míří k větší komplexitě a větší propojenosti jednotlivých vědomostí a dovedností. Snad tedy míříme k větší integritě.

V takovém případě, zapadá do vzdělávacích potřeb především matematika. Která rozvíjí logické a invenční myšlení. Učí dívat se na problémy z různých úhlů pohledu a hledat kreativně jejich řešení. Existuje předpoklad, že pokud budou všichni studenti končit střední školu s dostatečnými znalostmi matematiky, snadněji dosáhnou na vyšší kvalifikaci.

Všechno na světě i v životě se odehrává v čase. Přitom čas je v různých podobách zkoumán v mnoha vědeckých disciplínách. Zejména ve společenských vědách představuje důležité a mnohovýznamové téma. Přitažlivé na zkoumání času je právě ta skutečnost, že člověk má možnost pracovat v jednom okamžiku právě se všemi těmito dimenzemi času. Protože naše jednání ovlivňuje nejen přítomnost, ale také naše minulost i naše schopnost nahlédnout do budoucnosti.

Zatímco psychologie se věnuje zejména způsobu zacházení člověka s časem a tomu, jak nazírá na skutečnost prostřednictvím specifického pojetí individuálního jednotlivce a jak ovlivňuje jeho život. Tak ekonomie se věnuje především predikcí budoucností za účelem nalezení vhodných rozhodnutí vedoucí k vyššímu zisku. Protože na téma času může být pohlíženo v rámci psychologie mnoha způsoby a čas může být zkoumán a teoretizován nejen v rámci paradigmatu, může proto zahrnovat různé úhly pohledu. Což se může částečně někomu kdo bude číst tuto esej jevit jako skákání mezi tématy. Bohužel v vzhledem širokostí tématu se tomuto nelze nijak zásadně vyhnout.

Uchopení problematiky času je ve všech vědách velice složitým úkolem. Čas je totiž jedním z těch tajemných pojmů, o nichž sice dobře víme, co znamenají, a přesto si je nedovedeme dobře vysvětlit. I tato skutečnost je důvodem, proč do úvodu své eseje zařazuji pojednání o zkoumání času.

Myšlenkové rámce pro zkoumání času

Filozofie času si klade velké množství otázek. Samotná filozofie času se nejspíše liší v tom, jak vnímáme minulost, přítomnost a budoucnost. Přítomnost sice můžeme zakusit a prožívat, ale minulost jsme už zakusili a spoléháme se proto na paměť, avšak lidská paměť není věčná ani dokonalá. Zatímco budoucnost ještě nenastala, a proto si ji pouze představujeme, avšak ve svých představách se můžeme mýlit. Jediné co tedy skutečně můžeme prožívat je přítomnost, avšak nikdy nevnímáme celou přítomnost a jsme omezeni tím kolik toho můžeme vnímat a co dokážeme vnímat, ale minulost a budoucnost nám pomáhá neztratit kontinuitu v čase. Žít přítomností je sice krásná Zenová myšlenka, a je na ní kus důležité pravdy. Jenomže pokud se tato myšlenka vnímá příliš povrchně, tak vede k životu plných nejistot, k životu takzvaně ze dne na den, odezdi ke zdi. Člověk se tím připravuje o možnost svou budoucnost plánovat a předcházet problémům. Tudíž povrchnost pochopení těchto principů nevede k cíli, protože takoví lidé žijí spíše v minulosti nebo v budoucnosti a neumí žít v přítomnosti. Nic naplat, všechno má své správné místo i čas.

Je to právě ona povrchnost, která vede k nepochopení těchto principů, bez nichž je člověk odsouzen k extrémům. Potom se takovému člověku bude jevit celá situace tak, že ať dělá cokoliv, tak to nikdy není dobře. Pokud je však zaslepený falešnou sebejistotou, může potom mít pocit, že to všechno umí, a že když něco nevyjde, tak to není jeho chyba. Obojí je extrémní a vzniká s povrchního nepochopení těchto pojmů. Cílem by proto mělo být, vyhnout se extrému, díky hlubšímu pochopení věcí. Povrchní nepochopení vzniká z povrchní motivace. Proto je hluboká motivace tak důležitá a nezbytná. Kvůli povrchní motivaci nakládáme špatně s omezeným časem, který nám byl dán. Protože jak nakládáme s časem záleží převážně na naší motivaci jednat. Bez hluboké motivace není ani naše pochopení věcí dostatečně hluboké. A pokud nerozumíme, tak nevidíme ani když máme oči dokořán. Nepochopení nás nutí čekat když máme jednat, a nutí nás jednat když máme čekat. Často pak hledáme odpovědi na své otázky, bez který si myslíme že se nepohneme z místa, přesto i když je nenajdeme, kupodivu svět se nezhroutil a jde dál. Pořád čekáme že teprve z nás něco bude a najednou se probereme a koukáme, že už bylo. Proč ale místo čekání na budoucnost ji raději nebudujeme? Všechno toto jednání vychází z nepochopení světa ve kterém žijeme.

Z toho všeho vyplívá, že účelem vzdělávání je otevření očí a pochopení toho jak svět skutečně funguje, zbouráním falešných a mylných představ i předsudků. Tohle je základní a univerzální nosná myšlenka která vysvětluje potřebu nejen umět věci jako je matematika, fyzika, přírodopis a jazyky a další vědecké věci, ale také vysvětluje proč kultivovat svou duši a mysl. Vysvětluje proč bychom měli mít určité hodnoty, stát se morální a etickou bytostí. Tato nosná myšlenka vysvětluje vše, protože odpovídá na otázku proč. Jen tehdy se naučíme skutečně žít a přežít.

Naše nepochopení nás nutí pouze chladně myslet, nebo pouze bezmyšlenkově cítit. Ale hluboké pochopení stojí na propojení těchto dvou principů myslet a cítit. Měli bychom se naučit spojit to co doteď špatně funguje rozděleně. Protože ono rozdělení nás vede k jednosměrným, extrémním a nevyváženým rozhodnutím. Proto jednáme často jedním nebo druhým směrem, proto chybujeme ať už činíme cokoliv. Jen tehdy, až se naučíme dělat rozhodnutí hlavou i srdcem, budeme činit správná rozhodnutí. Pokud má mít lidstvo budoucnost, musíme sjednocovat nikoliv rozdělovat. Tato skutečnost se odráží ve všem co děláme.

Odborníci si už položili otázku, co se stane, když v našem uvažování nabývá převahu jedena z časových dimenzí buď minulost, přítomnost nebo budoucnost. Tedy zkoumali situaci, kdy se člověk soustředí pouze na jedno časové údobí. Pro tento případ zvolili označení časová orientace jedince. Přičemž jde o kognitivní aktivitu, která spoluurčuje dvě důležité aktivity: 1) emoční reagování na představy o vlastní minulosti, přítomnosti či budoucnosti 2) preferování časového údobí (dimenzi).

Zkoumali tak, čím se liší lidé, kteří se orientuje na minulost, od těch, kteří se orientují na přítomnost, a čím se od oněch dvou liší ti, kteří hledí spíše do budoucnosti. Badatelé přitom předpokládali, že orientovaný na minulost se vrací v myšlenkách více do minulosti a nezajímá ho tolik přítomnost a tím spíše ani buducnost. V takovém případě předpokládali, že člověk považuje minulost za nejlepší období svého života a vše další co právě přichází či teprve přijde, nejspíše takový člověk vnímá jako pouze horší. Tedy myšlení ve stylu, to dobré už tu bylo, teď už to bude jen horší. Takovým typickým kandidátem se jeví starší a osamělí člověk, člověk chronicky nemocný, mladý člověk po těžkém úraze atd. Nebo se může jednat o člověka, který v minulosti zažil něco těžkého, trýznivého, traumatického, s čím se doposud nedokázal vyrovnat, co nedokázal uzavřít a minulost je pro něj tedy ještě stále otevřená záležitost. O člověka orientovaného na přítomnost, badatelé předpokládali, že takový jedinci si cení nejvíce přítomnosti. Avšak výzkumy ukazují, že existují minimálně dva zajímavé typy lidí, preferující přítomnost.

První označovaný jako hedonický typ, je takový, který není ochoten obětovat prožitek ve prospěch budícího benefitu, žije teď a tady a hned. Má radost z riskování, vyhledává rizikové situace, baví ho adrenalinové sporty, experimentuje s psychotropními látkami. Mívá pocit, že se mu nemůže nic stát, a že má všechno pod kontrolou. Není ochoten se smířit s nějakými pomalými změnami. Ve školách jde o takové žáky, kteří se systematicky nepřipravují na výuku a zábavy i sport, mají pro ně větší motivační sílu než vysedávat nad učením. Předpokládají, že před zkoušením všechno dohoní a netrápí se s budoucností, s tím, že to nějak dopadne. Nevědí přesně, co budou po skončení školy dělat, chtějí si užít své dospívání.

Druhý typ člověka preferující přítomný čas označovaný jako fatalistický typ, se také nezajímá o buducnost ale z jiných důvodů. Domnívá se, že člověk nemůže ve svém životě mnoho věcí ovlivnit. Možnosti člověka něco udělat sám se sebou a se svým životem jsou podle něj velmi omezené. Mezi žáky se projevuje negativní zkušeností s nespravedlivým známkováním a věří, že ať udělají cokoli, stejně dostanou špatné známky. Nemají sílu se snažit a věří že nemá smysl se snažit. Tento druhý typ má ještě sovu další skupinu, která se projevuje postojem, že co má přít to stejně přijde. Vnímají nezvratnost osudu jako důvod jenž ospravedlňuje jejich nečinění a neochotu se snažit. Musím ale zdůraznit, že tento postoj není ve svém základním principu nic špatného, ale v tom tkví právě zákeřnost takovéhoto postoje. Lidé často totiž chybují v úsudku toho co už je nezvratné, a občas vinou nepochopení vnímají za nezvratné něco co ovlivnit lze. Jak je vidno, tak hlubší pochopení je důležité k tomu, abychom mohli správně rozhodnout. Tyto strategie nemusí být špatné, ale mohou být nasazeny na špatně pochopenou situaci, čím se stávají neúčinné. Nic naplat, všechno má své správné místo a čas.

U lidí preferující budoucnost, badatelé předpokládají, že si takový člověk cení budoucností více než přítomnosti nebo minulosti. Takový člověk je ochotný smířit se s pomalými změnami, či dokonce je ochoten objevovat přítomný prožitek ve prospěch budoucnosti. Má tendenci neriskovat, ale zato hodně plánuje. Avšak může mít větší sklon k depresi a úzkosti. Lidé se více bojí toho co bude než toho co právě probíhá. Lidé se nebojí tolik probíhající pandemie, jako spíše toho co to může brzy pro ně znamenat. Lidé se spíše bojí toho že onemocní než že jsou nemocní. A když už jsou nemocní, bojí se toho aby se jejich stav nezhoršil. Lidé se s přítomností dokáží smířit snadněji než s buducností nebo minulostí.

Jak vidno, tak každý způsob má něco do sebe, najdeme v něm pozitiva i negativa. Otázkou ale je, jestli by člověk mohl vnímat čas jako celek, tedy minulost, přítomnost i budoucnost. Věřím že správná cesta je právě v tom propojit a porozumět všem jeho částem a umět je vnímat i jako celek. Komplexnost podle mého názoru spočívá u úplnosti, kdy svou podstatnou roli hraje jak detail tak celek. Nic naplat, všechno má své místo a čas.

Neměli bychom vylučovat jedno kvůli druhému. Všechno je užitečné, pokud se s tím zachází správně.

Metodika předpovědi budoucnosti vzdělávání

Velkou inspirací při hledání metodiky predikovat budoucnost se mi stal Jules Verne, který svými prognozami zasazenými do příběhu defakto vytvořil žánr sci-fi. Avšak metodikou v tomto pokusu predikovat buducnost nehraje příběh ani žánr žádnou roli. Insipirací mi je schopnost tohoto autora, pochopit svět kolem něho a nové technologie a objevit jejich potenciál dalšího vývoje. Jules Verne vytváří určitý model situace, s jehož pomocí usiluje o vyřešení zvolených problémů. Hridinové jeho příběhů jsou také modelem, který autorovi umožnuje odhadnout, jaké bude chování sktuečného člověka ve skutečné situaci. Proto jsou jeho díla tak přelomová a významně prognostická, neboť jsou veskutečnosti velicke komplexní.

Na vytvoření lidských hrdinů a situací se podílí jak autorova schopnost vědecké analýzy a abstrakce, tak jeho schopnost umělecké konkretizace. Pro účely této eseje mi je inspirací především ta schopnost vědecké analýzy a abstrakce. Přitom jeho žánr vychází ze současnosti, z toho co je možné už dnes a vypráví o tom, co by mohlo být možné zítra. Hypotetičnost situací vyplívá hlavně z toho, že na základě vědeckých extrapolovaných východisek buduje svou představu, jehož konkrétní podobu nemůže lidská zkušenost v současnosti potvrdit.

Protože moje esej je spíše odborná a nesouvisí s příběhy, volím přeci jenom trochu jinou cestu, a zahrnu do svých úvah všechny dimenze času, tedy to co již bylo známo (a v historii se dokonce občas opakuje), to co je známo nyní, a také se pokusím zahrnout i to co prozatím není známo.

Budu postupovat tak, že si položím otázku, která se ptá na budoucí vývoj. Pokud bude otázka příliš obecná, zvážím jestli ji dokáži rozložit do menších otázek. Přesto bude dopovězení otázky složité, proto se pokusím definovat body, jaké informace potřebuju abych nakonec otázku zodpověděl.

Příklad užití metody:

• Otázka: Kolik je v Chicagu ladičů pian?
  • Podotázka: Počet pian v Chicagu?
  • Podotázka: Jak často do roka se ladí piano?
  • Podotázka: Kolik času zabere ladění piana?
  • Podotázka: Kolik hodin ročně odpracuje průměrný ladič pian?

Nyní bude mnohem jednoduší najít odpověď, ale i v těchto podotázkách se nachází mnoho nejistoty. Ovšem dají se rozdělit na ještě menší dílky, které se už dají dohledat či logicky odvodit. Čímž se informační mlha zmenší, a některá slepá místa se podaří zaplnit.

• Počet pian v Chicagu?
  • Kolik se v Chicagu prodalo pian za rok?
    • Seznam podniků, kde se prodávají piana
    • Obrat prodeje těchto podniků
  • Kolik v Chicagu proběhlo pianových koncertů?
    • Seznam míst kde se hrají koncerty s hrou na piano (filharmonie)
    • Kolik těchto představení jednotlivá místa odehrála?

Nyní je nalezení otázky mnohem jednoduší. Metodu vymyslel Enrico Fermi, jeden z nejvýznamnějších fyziků a matematiků minulého století. Proslul také rychlým řešením problémů velmi náročných na představu. Byl schopen zodpovědět otázky jako například jak velkou plochu bychom pokryli krabicemi od pizzy, kterou zkonzumují Američané za rok; jaká je hmotnost všech proteinů v buňce; kolik ladičů pian je v Chicagu. Mimo jiné také pracoval na vývoji atomového reaktoru a atomové bomby za druhé světové války.

Podle Enrico Fermi lze otázku: Kolik je v Chicagu ladičů pian? Zodpovědět na rozložením na otázky takto:

• Kolik je obyvatel ve městě?
• Kolik pian je na obyvatele?
• Kolikrát za rok je piano laděno?
• Kolik času zabere naladění piana?
• Kolik hodin pracuje ladič za rok?

Dále si myslím, že existuje inverzní korelace mezi slávou a přesností. Přičemž platí, že čím slavnější expert, tím méně přesný byl. Předpokládám, že chci-li mít jasný úsudek, neměl bych si být sebou tolik jist. Realita je nekonečně složitá, a na vše se dá pohlížet z nekonečného množství úhlů pohledu. Princip nespočívá v pochybování o svých schopnostech, ale zato spočívá v uznání, že realita je velice složitá a komplexní, a že se musíme neustále snažit, chceme-li vidět jasně. Tedy pokud je to vůbec možné, protože člověk není schopen pojmout celou realitu takovou jaká skutečně je.

Pokusím se do prognózy zapojit co nejvíce úhlů pohledů. Neboli se budu snažit, nečinit jednoúčelové a jednosměrné predikce. Ale komplexně v duchu, že vše má své výhody a nevýhody, nevyjímat jedno kvůli druhému, vidět detail i celek. Budu počítat s tím, že každá akce vyvolá reakci, a že existuje tendence uvést do rovnováhy to, co je v nerovnováze, a uvést do nerovnováhy to, co je v rovnováze. Pokusím se počítat s tím, že když někde uberu nebo přidám, zákon rovnováhy se bude snažit vykompenzovat to na druhé straně.

Hlavní část eseje

Vstupní informace o počátečním stavu simulace budoucnosti

• předpokládaná délka pandemie 2 roky (odhad) - 2020 až 2022, nebo 4 roky - 2020 až 2024
• v případě horšího scénáře odhad druhé pandemie po zhruba deseti letech - přibližně kolem 2034-2036; z důvodu rozšířenosti nemoci a jejich nových mutací, a z důvodu zhoršování životního prostředí
• předpokládám, že ekonomický, zdravotní, vzdělávací, kulturní, podnikatelské dopady pandemie budou významné (budou chybět peníze a částečně i lidé) a to i v dalších státech světa
• do simulace bude započítáván spíše hroší scénář, odhady však i přesto budou ovlivněny pravděpodobností
• do simulace budu započítávat jako pravděpodobnější ty volby, které vyplívají z nepochopení nebo kde nepochopení hrozí, kde je nalezení správného rozhodnutí příliš komplikované nebo nedosažitelné
• simulace předpokládá fungování prostředí v souladu s Heisenbergova principu neurčitosti a problému volby a rozhodnutí v souladu s Schrödingerovími rovnicemi
• předpovědi rozhodnutí řídit heruistikou, pravděpodobností, statistikou a kde to nepůjde jinak tak rozloženou náhodností

Klíčové otázky

Protože chci zachovat pojetí principů rovnováhy jin a jang, jsou otázky spíše koncipovány jako téma rozložené na dva protiklady (jin vs. jang) v rozložení připomínající strukturu tradiční vs. moderní, současné vs. nové, známe vs. neznáme.

• školy jako instituce vs. školy jako individuální vzdělávací služby
• exkluzivní vzdělávání (vyloučení) vs. inkluzivní vzdělávání (zahrnutí)
• učení faktům vs. učení hodnot
• učení teorie vs. učení praxe
• práce rukama vs. práce myšlením
• učitelé vs. roboti a technologie
• rozšiřování učiva vs. ubírání učiva
• zachovávání vs. flexibilita
• rovnostářství vs. elitářství

Školy jako instituce vs. školy jako individuální vzdělávací služby

Škola jako instituce pravděpodobně nezanikne. Pozice učitele není tak snadno nahraditelná a vyučovat ve skupinkách (třídách) má také svůj smysl a význam. Vždy bude zapotřebí určité formy přítomnosti a dohledu učitele, a to i v případě, že bude výuka koncipována směrem k samostudiu, protože získání zpětné vazby bude vždy pro žáka hodnotné. Nicméně po pandemii pravděpodobně budou chybět finance na provoz škol, platy učitelů atd. Pandemie může také snížit počet aktivních učitelů, protože významná část učitelů jsou věkově starší. Přitom už před pandemií se nových učitelů hlásilo málo. Podobné s množstvím lidských zdrojů to je i ve zdravotnictví, kde už před pandemií chyběli doktoři a zdravotní sestry. Proto lze očekávat, že z tohoto důvodu bude růst tlak na vývoj nových technologií, které významně nahradí práci učitelů. Nejspíše bude růst tlak na efektivnější řízení a organizování výuky, a řešení se nejspíše bude hledat pomocí IT technologií. Učitelé a školy však pravděpodobně nezaniknou, podobně jako nezanikly knihy a knihovny, jak se s nástupem internetu a e-knih očekávalo.

Organizování a řízení výuky si bude žádat nejen nový software, ale také kvalitnější připojení internetu nebo AI. Situace nejspíše přinese prohlubování nerovností mezi žáky a studenty. Může se tedy teoreticky stát, že klasické školy se stanou symbolem chudých, kteří si nebudou moci dovolit jinou a vyspělejší formu výuky. V takovém případě se bude kvalitnější výuka zaměřovat na individuální formu, zatímco levná výuka na hromadnou formu. Kvůli špatnému financování, budou ve škole zůstávat především ti učitelé, kterých se to existenciálně nedotkne, ostatní budou mít tendenci přejít do privilegovanějších forem vzdělávání. Čímž by se sociální nůžky ještě více rozevíraly. Kvůli nedostatku učitelů, vzroste úloha školních asistentů a mohla by se začít utvářet kasta učitelů nižší úrovně (rekvalifikací, částečným pedagogickým vzděláním, nebo doděláváním pedagogickým vzděláním). Lákat se budou lidé z praxe a firem mající potenciál učit.

Mnohé školy už před pandemií trpěli slepotou vůči vlastním chybám a proto bude přizpůsobování se novým okolnostem bolestivější. I přesto, že se školy během pandemie přizpůsobili, tak ale očekávají že se jedná o dočasné řešení a po krizi budou očekávat, že se věci začnou vracet do normálu. Výhodu budou mít především ti ředitelé a učitelé, kteří se poučily, jejich očekávání budou střízlivější, a ti co budou sledovat vývoj nových technologií a držet krok se změnami. Každý z nás se setkáváme s měnícími se požadavky na náš pracovní výkon i kvalifikaci. Škola jako společenská instituce se také nevyhne tlaku reagovat pružně. Školství podléhá dynamickému charakteru a změnám a tyto změny jsou stále probíhající. Prozatím školy nejsou toliko pružné v reagování, ovšem jejich schopnost pružně reagovat se začíná zvyšovat.

Školství bude ovlivňovat z ekonomického hlediska především financování a efektivita využívání těchto prostředků a z charakteru společenských změn ji budou nejvíce ovlivňovat globalizace (zkracování vzdáleností), otevřenost a spolupráce. Ovlivňovat ji budou myšlenky genderu a rovnosti a to i přes prohlubování nerovností. Nerovnost bude tlačena především ekonomickými vlivy a rovnost bude tlačena především společenskou ideologií. Společenské vlivy budou tlačit na efektivitu školství a potřebnost školství a vláda se tomu bude populisticky přizpůsobovat, jen do té míry, kolik na to bude mít peněz a kolik si bude moci dovolit se zadlužit. Střídat se budou názory na to jak má škola fungovat. Jednu dobu bude vznikat tlak na škrtání učiva, snižování nároků, rušení státních maturit. Poté budou tyto myšlenky zpochybňovány, a bude vznikat talk na zvyšování přísnosti zkoušek, podpory státních maturit, minimalizovat volitelné předměty maturity na povinné atd. Nejžádanější vliv však budou mít finance, jejich stav bude ovlivňovat to, nakolik budou tyto ideje uváděny v život, a proto očekávám, že budou mít navrch ideje snižování náročnosti výuky před zvyšováním náročnosti výuky. Což se nejspíše bude projevovat mírným snižováním kvality vyučování. Proto očekávám, že jako důsledek budou vznikat odlišnější formy výuky, mající elitářský charakter.

V oblasti karierního růstu učitelů, spolu budou soutěžit dvě koncepce. První koncepce bude založená na definování různých pozic, které učitel může dosáhnout a druhá bude založená na odměňování délky odsloužené praxe.

Tradiční modely školství se stanou jasnými outsidery, už z výzkumu 2007, pro Orbis Scholae, poukazuje na rostoucí ochotu přijmout tržní model školství. Kdy zhruba pětina respondentů chápe jako ideální scénář právě tržní model školy. Favoritem se podle respondentů staly modely učící se školy a komunitní školy, pro bylo až 90% dotázaných.

Důsledkem možné hospodářské krize očekávám, že se ve školství začne více projevovat tržní model školy. Důsledkem špatného financování a růstem nespokojenosti až revolty daňových poplatníků s úrovní veřejného školství, se budou v takovém případě prosazovat tržní zásady konkurence, deregulace, manažerských přístupů a privatizace. Dojde k většímu prolínání ekonomických subjektů do veřejného školství. V takovém případě bude celková role centrálních orgánů spíše upadat a konkurence mezi poskytovateli vzdělávání bude mít tendenci potlačovat vzájemnou spolupráci. Ekonomické subjekty budou poskytovat školám služby nejen vzdělávací (poskytovat technologie, obsah, materiál atd.) k řízení a organizování výuky, jako jsou počítače, tablety, elektronická tabule, ale třeba i roboty a software, nejrůznější vybavení, učebnic a e-učebnic a dalších. Ale také nové a neobvyklé služby, jako například právní a jiné poradenství. Také nejspíše dojde ke zřizování a rozšiřování IT středisek ve školách (servery, databáze, weby) a provozovatelé budou poskytovat IT služby ve větším rozsahu. Firmy také boudou stále častěji dodávat i aktualizovaný výukový obsah.

Školy se stanou na těchto aktualizacích do jisté míry závislé, proto očekávám, že firmy budou do určité úrovně diktovat obsah učiva školám. Firmám ji zase bude diktovat společnost (rodiče) a firmy. V takovém případě bude model všeobecně ospravedlňován jako přirozený způsob, jak reagovat na neustále se měnící požadavky budoucího trhu. Budou však vznikat také tlaky odborníků, kteří spatří v modelu rizika a budou jí právem zpochybňovat. Na první pohled se bude sice zdát, že model umožňuje přirozeným způsobem zjistit a aktualizovat potřeby společnosti na vzdělání, ale protože tento model bude založený na obchodních aktivitách, bude existovat riziko zneužití pomocí loby, protože peníze budou hrát zásadní roly. Firmy které peníze mít budou, se pravděpodobně vědomy své síly, pokusí ovlivnit výuku ve svůj prospěch. Protože bude výuka zaměřená na obchodní model a finanční stránku, budou žáci a jejich rodiče či firmy vnímáni jako klienti, což bude dalším faktorem tlačící na zmenšování nároků učiva. Protože firmy dodávající obsah školám ani školy jako takové nebudou chtít přijít o své zákazníky, čemuž se bude výuka přizpůsobovat.

Společensky a politicky může proto situace vyvolávat nespokojenost až touhu po revoluci směrem od kapitalismu do anarchismu či komunismu či jakési formě utopistického rovnostářství. Existuje poroto pět základních napěťových polí, která budou muset příští generace zásadně řešit, chtějí-li si ponechat šanci na lepší život. Jde o napětí mezi globálním a lokálním, všeobecným a individuálním a tradicí a modernou. Proto rozsah a rozmach kvalifikačního a dalšího odborného vzdělávání prostřednictvím speciálních typů a druhů škol a vzdělávacích zařízení, by měl být závislý na rozhodnutích o vzdělávání. To znamená, že důležitou úlohu, bude hrát představa o vlastní profesní kariéře, která bude ovlivněna ekonomickou, politickou a sociální situací.

Možná bude pokračovat posun ve významu hodnoty titulů. Absolvování vyšší odborné školy sice neposkytuje žádné odpovídající záruky pro lepší pracovní pozici. Což neměl nikdy žádný odpovídající diplom. Avšak zásadně ovlivňuje sílicí konkurenci na pracovním trhu uspět. Protože pracovním trh se nejspíše bude proměňovat také směrem k robotizaci a automatizaci. Tak střední vzdělání bude ztrácet svůj původní význam a pozornost vlastního uplatnění na pracovní trh se proto bude soustředit na vysoké školy. Čím více se bude odchylovat nabídka kvalifikovaných pracovních sil od poptávky, tím více musí každý jedinec investovat do vlastního vzdělání, pokud nechce zůstat v nevyhovující výchozí pozici.

Dostupné vzdělání bude nejspíše ztrácet svou hodnotu, zato méně dostupné vzdělání a obtížně dosažitelné vzdělání bude svou hodnotu získávat. Tedy proměna dle tržního modelu, kde hodnotu bude mít to vzácnější a obtížně dosažitelné. V jistém smyslu to tak fungovalo vždy, ale uměle byl stimulován jiný přístup z cílem snížit nerovnost. Tento přístup má své významné pozitivum a v případě nedostatku financí a významné proměny trhu práce, lze předpokládat, že se zaměření změní na více tržní model.

Školy se na prvním a druhém vzdělávacím stupni vyvíjely ve většině evropských zemích jako typicky jednotné školy. S jednotným rámcem a byl rozvíjen vnější výkonnostní diferenciace žáků zařazovaných do různých typů škol s různým kurikulem a různou délkou vzdělávání. Se zamřením na rovnost přístupu ke vzdělávání a rovnost k přístupu stávající úrovni mezilidských vztahů. Přitom žáci už dnes považují za samozřejmé, že mají právo na svobodné vyjadřování vlastních názorů, na sdružování se, na zveřejňování vlastních prací a za určitých podmínek i právo na stávku. Dokonce mohou v současnosti hájit své zájmy vůči škole před soudem. U tržního modelu školství lze porto očekávat, že žáci i jejich rodiče budou z počátku získávat další svobody a privilegia, která po čase zase začnou ztrácet. Protože tržní model mluví řečí peněz, tak svoboda bude v rukou toho kdo peníze má. Lze proto očekávat, že dokud žáci a rodiče tyto prostředky mít budou, tento systém jim bude nakloněn. Ale v okamžiku, jakmile se jejich finanční síla vyčerpá, bude systém nakloněn na straně firem.

Práva a ochrana dětí se v současnosti stalo středem mezinárodní pozornosti, ale prudký nárůst kongresů, konferencí a seminářů, věnovaných v nejrůznějších zemích. I přes řadu nových společenských problémů, která většinou způsobují špatná a často polovičatá realizace. Bude komplikovat vyřešení palčivých otázek. Společnost svým zaměřením bude fascinována novými riziky a možnostmi s nimiž je spojován budoucí vývoj. Mezi jednotlivými státy bude růst ani ne tolik prodej výrobků ale především obchodování s informacemi. Protože životní podmínky jsou výrazně měněny rostoucím mezinárodním pohybem obyvatelstva, jejich krizemi které zažily nebo teprve zažijí a hlavně schopností a zkušeností těmto krizím řešit.

V důsledku pandemie bude kladen větší důraz na předpovídání, analyzování, řízení a organizování a v prozíravých zemích také na infrastrukturovou samostatnost. Růst bude zaměření na zdraví a prevenci. Bude vyvíjeno úsilí získávat data pokud možno okamžitě doslova online. Proto bude úsilí zaměřováno na téměř okamžité testování, reálné sbírání dat o teplotě, tepové frekvenci atd. Což by vytvářelo rostoucí tlak na práci s obrovským množství informací a jejich analýzu. Tedy pouze za předpokladu, že bude existovat dostatek finančního přebytku na realizování těchto záměrů. Protože předpokládám, že i u mnohých dalších států světa, zanechá pandemie významné ekonomické problémy, tak nejspíše mnohé plány se stanou utopistickou představou odborníků. Avšak postupně s rostoucí robotizací, bude i tak potřeba zpracovávat velké množství informací.

Všechny snahy o prosazení principu rovnosti šancí pro všechny děti dosud nemění nic na tom, že zneužívané poznání odlišnosti jednotlivců se v tradičně organizované škole stále reprodukují, a do jisté míry bude tento trend pokračovat i nadále. Přesto už dnes totiž existují časem ověřené zkušenosti, že respektování odlišností vede žáky k sociální síle a k charakterově vyrovnaným a vzdělaným sebevědomým občanům. Ovšem jen tam, kde nedochází konkurencí a rivalitou ke stresujícímu prostředí. Stejně tak vzdělávání na otevřeném principu totiž může studenty motivovat a podpořit jejich tvořivost i chuť k řešení výzev. Proto bude existovat tlak k naplnění této ideje, ale nepodaří se jej realizovat kvůli finanční stránce věci. Kvůli kompromisům, dojde na polovičatá a nefunkční řešení. Jako argument k vysvětlení selhání, bude ale spíše panovat názor, že tyto principy vzdělávání na kterém instituce školství fungují zřejmě na každého působí odlišně. Budou se tedy hledat nová řešení jak jinak učit, protože je to levnější než hledat peníze do školství. Proto budou vznikat nová pojetí výuky, zaměřena více na individualitu než kolektivitu.

Vlivem tržního systému školství, budou výuku finanční gramotnosti ovlivňovat především banky, což by ale teoreticky mohl být i střet zájmu. Praktická výuka bude založena na zvládání a pochopení základních finančních operací, které teoreticky povedou ke schopnosti se ve finančním světě orientovat. Bude se to však míjet účinkem, protože se tím žáci pouze naučí jak zaplatit složenku, nebo si vybrat ideální půjčku. Nebudou ale chápat fungování ekonomiky, peněz a bankovnictví a jejich názory budou skreslené, protože skrze výuku budou motivováni k používání bankovních služeb více než k jejich pochopení. Finanční, digitální i jiná gramotnost, nebude učena správně, protože se jedná o obtížně uchopitelné pojmy. Proto výuka těchto gramotností se bude měnit rychleji než třeba matematika, která má již své staleté osvědčené principy, které nepřestali platit.

Bude obtížné najít společenský konsens v cílech a zásadách vzdělávací politiky a její podobu budou lemovat finanční škrty a neuvážená jednoúčelová tvrzení. Přesto pokud bude svět lnout k svobodě ve vzdělávání, bude také existovat tlak dosažení společenského konsensu. Kritizována však bude názorová rozdílnost, protože povede obstrukcím a k neprosazení důležitých bodů. Kvůli snižování významu centra, bude růst význam společenské schody a spolupráce. Což ale také povede k rozdílným pohledům na vzdělávání v různých lokalitách. Potřeba změn ve školství je vyvolávána nespokojeností se současným (budoucím) stavem. Zdrojem pro koncipování změn budou vedle snahy o systémovou nápravu chyb určovat lokální školské a kulturní tradice, rysy a trendy zahraničního školství, analýza potřeb současnosti a budoucnosti. Deformace se budou projevovat především v oblasti koncepční, což je patrné už nyní. Ve vlastním fungováním se bude projevovat v jeho struktuře a financování, v obsahu a procesu vzdělávání na vnějších potřebách společnosti a pracovního trhu.

Exkluzivní vzdělávání (vyloučení) vs. inkluzivní vzdělávání (zahrnutí)

Vlivem možné ekonomické krize, se budou skloňovat pojmy nerovnost a chudoba. Z tohoto důvodu budou znovu promýšlet výhody a nevýhody exkluzivního a inkluzivního vzdělávání. Ve společenských vědách přitom nejsou tyto koncepty ničím novým. V naší relativně nedávné současnosti se posunula ve svém významu od vertikální nerovnosti (hierarchicky uspořádanými sociálními třídami) k nerovnosti horizontální (které se projevují na základě věku, pohlaví, fyzického handicapu, etnicky atd.) Důsledkem možné ekonomické krize, lze ale očekávat, že se znovu posune význam řešení nerovností s tím, že se budou řešit jak vertikální, tak horizontální nerovnosti. Ona ztráta zaměřenosti, může vytvářet chaos a problémy při hledání řešení. Zvyšuje složitost problému a oddaluje pochopení problému a oddaluje nalezení řešení. Znovu se rozpoutá debata o koncepci inkluzivního zdělávání. Někteří budou navrhovat krok zpět k exkluzivnímu vzdělávání, jako přirozenější a logičtější. Jiní budou poukazovat na fakt, že inkluzivní vzdělávání má své výhody a dosáhlo určitých úspěchů a systém je třeba pouze doladit nikoliv měnit.

Pokud bude trendem snižování zátěže žáků, lze očekávat zaměření na inkluzivní vzdělávání. Pokud se stane trendem větší přísnost a zvyšování požadavků na výkon žáků, pak bude vítězit exkluzivní vzdělávání. Ekonomická stránka dopadů změn mezi exkluzivní a inkluzivní podoby vzdělávání, budou z části řešeny technologiemi (zejména pomocí robotů a učebních automatů, softwaru) a vývojem nových koncepcí asistentů učitele.

Lze také očekávat, že koncepci ovlivni charakter státu. Pokud bude mít stát tendenci stávat se méně demokratickou, pak lze také očekávat, že exkluzivní vzdělávání bude mít navrch nad inkluzivním vzděláváním. Nejde pouze o ekonomický vliv ale o vše co ovlivňuje stabilitu či nestabilitu v zemi, včetně geopolitiky. Důsledkem Ruského vlivu, lze čekat více posun směrem k oligarchii, anarchii nebo komunismu. Důsledkem vlivu USA, lze čekat více posun směrem k oligarchii, demokratismu, liberalismu nebo kapitalismu. Důsledkem vlivu Číny, lze čekat více posun směrem k oligarchii nebo komunismu. Můj skromný názor tedy je, že vyhrávat bude především oligarchické pojetí řízení státu. Což by znovu znamenalo posun školství směrem k exkluzivní koncepci. Obecně lze také říci, že pokud bude sát stabilní bude směřovat více k inkluzi a pokud bude nestabilní bude směřovat k exkluzi.

Přitom sociální exkluze je pojem, který popisuje, k čemu dochází, když lidé nebo určité oblasti strádají v důsledku vzájemně propojených problémů jako je nezaměstnanost nízká kvalifikace, nízké příjmy, špatné podmínky, vysoká kriminalita, špatný zdravotní stav a rozpady rodin. Proto lze očekávat spíše exkluzivní zamření. Exkluze se bude proto také týkat, různých druhů školního vzdělávání dle toho, jestli se jedná o institucionální vzdělávání, nebo elitní či moderně technologicky zamřené vzdělávání. Mezi různými úrovněmi a kvalitami vzdělávání se bude exkluzivita a inkluzivita projevovat také různě. Rozdíl bude také mezi školami městskými (jádrovými) a venkovem (periferie). Exkluze tak může rozevřít nůžky v podobě zhoršení dostupnosti vzdělání, tím že vytvoří bariéry a nerovnosti. Na druhou stranu bude alespoň zpočátku jednoduší rozlišit talentované žáky. Jakmile ale nerovnost získá ekonomický rozměr, přestanou dostávat chudí talentovaní žáci své příležitosti a budou muset vynakládat větší úsilí, než bohatší žáci.

Protože má exkluze ekonomický a politický rozměr, tak podle Lisabonského jednání Rady Evropy z roku 2000 je nejlepší ochranou proti exkluzi, zaměřit se na vytváření ekonomického růstu a zaměstnanosti, růstu lidského kapitálu (růst vzdělanosti a kvalifikace), zlepšování zdraví a podmínek bydlení celé populace a na otevírání nových způsobu participace společnosti. Tedy maximálně shrnuto se dá říci, že proti sociálnímu a vzdělávacímu vyloučení lze bojovat bouráním ekonomických a sociálních bariér způsobující nerovnost. Spíše se ale dá očekávat, že se nerovnost bude prohlubovat.

Učení faktům vs. učení hodnot

Jako "hodnoty“ se označují mnohé fenomény: hmotné statky, normy, cíle, účely, měřítka, ideály, vzory, zájmy, postoje a další. Vše, co je pro lidi nějakým způsobem důležité, o co usilují, co je motivuje, podle čeho se orientují. To vše se nazývá hodnotami. Ty se v každé společnosti, v závislosti na určitém sociálním klimatu, mění. Extrémně rychlá a proměnlivá doba si žádá kreativitu, schopnost analýzy, práci ve skupině a další schopnosti, které u nás prozatím nejsou v kurzu. Budeme nuceni se těmto novým podmínkám přizpůsobit, pokud tak neučiníme, pravděpodobně tím hodně ztratíme. V této oblasti bychom možná mohli čerpat z historie a poučit se z chyb našich předků, kdy některé národy a civilizace svým amorálním chováním zčásti způsobily svůj úpadek. Vzhledem k přetechnizované době, obrovskému zvýšení rychlosti a množství přenášených informací a zvyšujícímu se tlaku na lidi v nejrůznějších oblastech, se dnešní doba vyznačuje ztrátou duševního klidu, absencí morálních zásad a nedostatkem soucitu a lásky.

Pro některé lidi jsou na předních příčkách hodnotového žebříčku peníze, prestiž, úspěšnost v zaměstnání, materiální zabezpečení a střádání majetku. Je pro ně důležité sebeprosazení, jsou rádi v centru pozornosti, jejich nejsilnější hodnotou je majetek. Důsledkem možné ekonomické krize, nejspíše poroste zájem o tyto zmiňované hodnoty, což by se projevilo na úkor morálních hodnot. Když se totiž lidé na něco zaměří, jejich zaměřenost zaplní jejich myšlení v určitém směru a už nemají v sobě prostor pro jiné cíle a jiné směry. Lidé proto velmi často vylučují jedno kvůli druhému. Proto jsou naše lidská rozhodnutí tak jednosměrná, jednoúčelová a především polovičatá. I když pochopitelně to není jediný důvod proč tomu tak je. Dalším důvodem polovičatých řešení představuje názorová rozdílnost. Vlivem této názorové rozdílnosti lidé hledají metody a postupy jak se dohodnout na jednom způsobu. Zkouší to přes hlasování nebo hledání konsenzu, aby vynikl převládající názor nebo došlo k určité dohodě a shodě. Hledání dohody nás poté nutí ke kompromisům. Pravda ovšem není nějaký kompromis na půli cesty mezi pravdou a lží. Polopravda není celou pravdou a je pořád lží. Na druhou stranu je kompromis menším zlem, protože prosazení částečné pravdy je vždy lepší než prosazení úplné lži. Nelze se tedy do budoucna kompromisům vyhnout, protože polovičaté řešení je přeci jen o kousíček lepší než zcela špatné řešení. Proto očekávám, že školství i ostatní rezorty čeká ještě mnoho polovičatých rozhodnutí a vycházím přitom z pochopení povahy člověka.

Naše děti, představující i naší budoucnost, se velmi pravděpodobně budou chovat stejně. Mám tuze malé naděje v to, že případná reforma školství bude řešit u tuto skutečnost. I když věřím, že odborné debaty ohledně výchovy, do které problematika pěstování hodnot zapadá jistě budou probíhat. Očekávám, ale že pozornost se zaměří nejdříve na definování odpovědnosti. Tedy na tom, jestli jsou za výchovu odpovědní rodiče nebo škola a metodika toho jak vychovávat proto nebude mít tak hlavní slovo jakou by si zasloužilo. Přitom pokud bychom věděli jak nejlépe vychovávat, dokázali bychom odpověděti i na otázku odpovědnosti rodičů a učitelů. Pokud skončí debata alespoň částečně rozumně, dojde se nejspíše k závěru, že rodiče i učitelé nesou svou část zodpovědnosti. Někteří učitelé a odborníci zastávají tento názor už nyní. Ovšem, kdo má jakou zodpovědnost definováno pravděpodobně nebude. Lidé jsou sice schopní se dohodnout na určitých společných cílech, ale obvykle se rozcházejí v tom, jak těchto cílů dosáhnout. Což se stane zásadním faktorem ovlivňující naší budoucnost v jakémkoliv tématu. A pokud se přeci jen dohodnout, tak důsledkem kompromisů vznikne polovičaté řešení. Proto hledání řešení bude připomínat metodu pokus-omyl. Chvíli se zkusí to a chvíli ono, ale každé řešení selže, u každého se ukáží jisté nedostatky. Hledání řešení proto představuje spíše módní vlnu, jaká ideje momentálně vede v kurzu.

Budeme tedy hledat na špatných místech tak jako doposud. Naše poznatky o pedagogice sice budou růst, ale v jejich záplavě se budeme ztrácet. Na všech úrovních budeme vnímat určitou zahlcenost vědomostmi a informacemi. Čím více odpovědí najdeme, tím více nových odpovědí vznikne a to exponenciální křivkou. Čím více toho budeme vědět, tím paradoxně toho budeme méně chápat. Už nyní se hovoří o nadměrném množství učení a současně o poklesu dovedností žáků. Děje se tak už po nějakou dobu, takže i když k tomu jistě pandemie nějak přispěje, není to hlavním důvodem proč se tak děje. Jako důsledek zvrátit tento stav, budou vznikat školní ideje založené na učení se faktům v kontextu. Bude se postupně prosazovat názor, že jediné, co můžeme udělat, je naučit žáky myslet. Myšlení obecně představuje složitý proces v mysli jedince, a proto bude těžké najít postupy jak toho dosáhnout.  Už niní a nějakou dobu se prosazuje a volá po ideji: Učit v souvislostech, ne biflovat fakta bez kontextu.

Idea není špatná a má své odůvodnění. Ale obávám se toho, že její zavedení a aplikování nejspíše v školském systému jako společnost nezvládneme. Jakmile se totiž na tuto ideu zaměříme, začneme znovu ignorovat jiné cíle a jiná řešení. Idea se stane dominantní formou a propukne v módní trend. Což povede k podceňování faktických znalostí a dovedností vyplívající s drilu (nácviku) a učení se něčemu mechanicky na zpamět. Už nyní upadá schopnost ovládat násobilku a tento trend by tomu pouze napomohl. Všechno se dá nějak zdůvodnit a ospravedlnit, proto že to jsou jen slova a myšlenky. Nejspíše budeme argumentovat tím, že stejně v dnešní době násobilku umět nemusíme, každý počítač, mobil i kdejaké hodinky tohle umí, taky existují kalkulačky a jiné chytré nástroje a chytrá řešení. Nejspíše budeme tvrdit, že pochopení je více než fakta, protože fakta si vždy můžeme vyhledat. Podceňováním významnosti k faktům, budeme ztrácet vztah k faktům. Což ovlivní naše hodnoty a chápaní pravdy. Bez faktů nám bude méně záležet na pravdivosti a začneme pravdivost vnímat jinak. Růst bude společnost založená na sklonu k víře v konspirací, šířících se řečech, pověrách a vlastní pravdu budeme pokládat za důležitější než objektivní pravdu.

Ve skutečnosti potřebujeme jak objektivní tak subjektivní pravdu, obojí má svou hodnotu, protože pravda je prostě pravda. Někdy je pravdiví subjektivní názor a někdy ten objektivní. Za současného rozmachu technologií a vědeckého pokroku jsme lnuli spíše k objektivní pravdě jako k něčemu více věrohodnému. Společnost, ale zažívá také krizi důvěry ve vědu. Stále méně lidí věří vědcům, a stále více lidí věří například tomu, že země je placatá. Pokud bude trend pokračovat, tak důsledkem krize důvěry ve vědce a zaměřením na individualitu, bude subjektivní pravda brána za důležitější než tak objektivní.

Tudíž i ohledně vnímání pravdy, faktů i jiných věcí podléháme spíše módním trendům. Přikláníme se k tomu o čem jako jednotlivci i jako společnost věříme že je správné a toho se držíme dokud svůj názor nezměníme. Jenomže ono to nefunguje tak, že je něco lepší nebo horší. Vše má své uplatnění a každá situace vyžaduje jiné řešení. Proto bychom neměli vylučovat jedno kvůli druhému. Zato bychom se měli naučit jak tyto rozdílné metody využívat v který okamžik. Vše na světě tak má své správné místo a čas.

Učení teorie vs. učení praxe

Vzdělávání, ačkoliv bude mít jasně stanovený cíl, cesta k jeho dosažení se u jednotlivých žáků/studentů lišit. Trend pro zvýšení kvality učení se nejspíše bude nést směrem k personalizovanému učení. Každý student bude mít k dispozici pomůcky přizpůsobené jeho dovednostem. Což znamená, že složitější úkoly a otázkami se bude zabývat až ve chvíli, kdy se dostane na požadovanou úroveň. Studenti potýkající se s problémy by tak mohli mít více možností k procvičování, které bere v úvahu individuální nedostatky. Zde může významnou roli sehrát software a digitální identita žáka. Systém si bude pamatovat co žák už probral a jakých výsledků dosáhl a tomu přizpůsobí návrh další výuky. Ovšem takováto technická reforma ve vzdělávání si bude vyžadovat jistý kapitál. Trend tímto směrem směřuje a proto nesjpíše to budou firmy (podniky), které produkt vyvinou a budu se snažit uplatnit. Tady nejspíše sehraje důležitou roli lobby firem, státní zakázky a dotace včetně směřování strategie EU k rozvoji vzdělávání.

Personalizované učení by mohlo pozitivně ovlivnit celý proces učení a zredukovat počet nejistých si svými akademickými schopnostmi. Také to může pomoci učitelům, aby lépe poznali, který student s čím potřebuje pomoci, respektive to bude vědět počítačový program a učitel se může podívat a mít nad procesem určitý dohled.

Zemně demokratického typu a s dostatečnou svobodu a dostatečně silnou ekonomikou, budou mít pravděpodobně tendenci zavádět tyto nové technologie s větším úsilím. Reformu zdělávání budou směřovat k volnému výběru, kdy si studenti do určité míry budou moci modifikovat učební plán podle vlastních potřeb a požadavků. Každý se tak bude moci učit s jinými pomůckami, programy a technikami.

Zemně s nižší úrovní svobody a demokracie, a zemně s ekonomickými problémy budou mít se zaváděním nových technologií problémy. V takových zemích se revoluce ve vzdělávání zpomalí, ale ve většině případech nejspíše ani úplně nezastaví. Reformy nejspíše budou značně závislé na dotacích EU a proto tyto projekty budou trpět byrokratickými porodními bolestmi, doprovázeny korupcí a lobby. Nebudou chybět levné ani předražené zakázky podobné projektům internet do škol ale zaměřeny na tyto nové revoluční technologie.

Trend revoluce ve vzdělávání by mohl mířit směrem ke zkušenosti a praxi. Jelikož technologie zefektivní a zlehčí mnoho oblastí našeho života, v osnovách bude místo pro věci, které vyžadují zkušenosti a praxi, a nelze se jich naučit pouze vyhledáním informací. Praxe se tak stane nedílnou součástí předmětů. Tedy za předpokladu, že se daná zemně bude snažit držet krok s novými technologiemi a poznatky o vzdělávání, a pokud bude dostatečně financována. V opačném případě, to povede pouze k částečnému a tedy levnějšímu řešení. Některé podstatné části budou vynechány nebo zredukovány či ekonomicky modifikovány.

Po pandemii jistě bude existovat poptávka po budování a znovupostavení světa na nohy. Praxe se tak stane nedílnou součástí předmětů. Školy umožní žákům získat více poznatků související s jejich povoláním. Součástí osnov budou stáže, mentoringové a týmové projekty. Stáží a praxí se tak propojí i ekonomická část výuky s krytím nákladů. Dojde k většímu propojení mezi skutečnou prací a výukou. Což může ve společnosti oprávněně vyvolávat obavy, jestli se žáci/studenti nestávají novodobými otroky firem.

Čím více se trend bude ubírat k praxi, tím více se budou projevovat i nevýhody učení se praxí a pomocí stáží ve firmách. Aby se ze studentů nestali pouzí levnější zaměstnanci, bude společnost volat po vyvážení vzdělávání směrem k teorii, experimentům a badatelským činnostem, aby vzdělávání nemělo pouze tento ekonomický rozměr práce ve firmách. Bude znovu vznikat konflikt mezi teorií a praxí, jenomže tentokráte obráceně.

Ačkoliv bude vznikat konflikt mezi teorií a praxí. Neboť vždy budou existovat zastánci jednoho nebo druhého směru. Tak teorie a praxe spolu úzce souvisejí, nelze je od sebe zcela oddělit a není možné je ani zcela ztotožnit. Jsou to dvě stránky počínání si člověka. Nelze vyloučit jedno kvůli druhému. Každá teorie vždy odráží praxi rozdílně a každá praxe odráží rozdílně teorii. Odráží totiž různé podmínky, stejně jako rozdílný stupeň jejich poznání a odlišení. Jednu dobu bude podceňována teorie a přeceňována praxe a v jinou dobu naopak. Tento aspekt má však mnohem hlubší kořeny, sahající až do antického myšlení. Od Aristotela je na vzdělání nahlíženo jako nanejvýš cenný statek, ovšem jiného druhu, než jsou statky hmotné. Přitom podmínkou je volný čas, který uschopňuje člověka ke svobodě a štěstí z bádání, poznávání a krásy. Naproti tomu současník Konrad Paul Liesmann ve své eseji Teorie nevzdělanosti z roku 2006 ukazuje, že i v dnešní době vzdělání zůstává cenným statkem, alespoň tedy pro střední třídu, kde je chápáno jako prostředek sociálního vzestupu nebo alespoň jako podmínka udržení statu quo. Zdali však v dnešní době (2021) přináší vzdělání štěstí, je ovšem nanejvýš problematické. Protože už nejde ani o vzdělávání, ani o štěstí. Neboť se profesní výcvik v ovládání aktuálně nezbytných kulturních technik a technologií, tak se štěstí příliš nedostavuje. Jakkoliv má dnes vzdělání určité kontury shodné s tradičním vymezením tohoto pojmu, je to ovšem spíše jeho karikatura. Proto tlak na zásadní velkou reformu vzdělávání bude značný.

Směr k praxi pomocí nových technologií také ovlivní také podobu zkoušek. Díky tomu, že nové technologické pomůcky pomohou vyhodnocovat naše znalosti a výsledky ve vzdělávání téměř kdykoliv, klasické testy typu otázka - odpověď začnou mizet a budou transformovány do nových podob, protože jsou značně nedostačující. Již dnes je kritizováno, že se žáci učivo jen našrotí kvůli zkoušce a druhý den si z něj nic nepamatují. Testy podle mínění některých učitelů nedokážou změřit znalosti, které by studenti měli nabýt před vstupem do prvního zaměstnání. Přitom faktická znalost může být a pravděpodobně také bude měřena během učení a dovednost těchto poznatků se nejlépe prokáže až v praxi. Mnohem důležitějším typem vyzkoušení se tak stane vlastní tvorba, kterou počítač zaznamená a analyzuje nejen výsledek, ale i celý proces. Učitel se může podívat na záznam a zkontrolovat jakýkoliv klíčový okamžik procesu tvorby. A tyto všechny nástroje pomůžou učiteli rozhodnout o výsledku zkoušky. Dovednost aplikování učených poznatků se tak nejlépe prokáže až v praxi. Proto směr k praxi ovlivní také formu zkoušek.

Díky novým technologiím bude student spolutvůrcem svého vzdělávání. Budou stále intenzivněji zapojováni do formálního obsahu svého studia. Ovšem udržování takovéhoto modulárního a modifikovatelného kurikula, které neodráží minulost ale současnost, je realistické jen za předpokladu, že se na jeho tvorbě budou podílet profesionálové i studenti zároveň. Takže nejen kritický pohled studentů na obsah osnov, teoreticky zaručí, že budou zahrnovat vše potřebné, ale současně do toho musí zasahovat profesionálové na vzdělávání, jinak o to více hrozí, že se vzdělávání stane komerční loby záležitostí. Kvůli technologické inovaci a ekonomickým problémům, do procesu budou chtít totiž zasahovat samotné firmy.

Významnou novou technologií je totiž také virtuální realita ve vzdělávání. Současný přesun do online prostředí umocňuje pandemie covid19. Digitální technologie jako chytrá elektronika se za pomocí konektivity s online prostředím jako internet staly nedílnou součástí každodenního života. Nákupy, vzdělávání, komunikace to vše se přesouvá do online prostředí. Takto sdílený online prostor se postupně dále vyvíjí a transformuje na 3D realitu tedy tzv. virtuální realitu. Takto lze propojit skutečný svět se světem digitálním. Nástroje virtuální reality jsou již nyní využívány firmami v případě různých školení, tréninků, vzdáleného servisu nebo také v lékařství. Lze předpokládat, že tento trend bude zesilovat a budou to firmy, které tyto technologie vlastní a vyvíjí.

Tím ovšem praxe může nabýt úplně nového významu. Praxe ve virtuálním světě je něco jiného než praxe v reálu, a nepředstavuje plnohodnotnou praxi jako v reálném světě. Lékařské školy v různých částech světa patří mezi nejzajímavější zastánce technologií virtuální reality. V ČR se studenti biologie na Mendelově gymnáziu učí o anatomii pomocí virtuální reality. V Číně se aplikace virtuální reality staly nástrojem při výuce studentů medicíny akupunkturních technik na Pekingské univerzitě. Londýnská univerzita ve Westminsteru zřídila virtuální školící středisko pro studenty trestního práva, aby hledali stopy k vytvoření případu vraždy. Studenti základní školy St. John's Scholl v Bostonu ve státě Massachusetts prožívají virtuální realitu pomocí aplikace Minecraftu a VR.

Virtuální realita neslouží pouze ke vzdělávání starších studentů. Mladí studenti mají také spoustu výhod, které jim VR přináší. V USA berou pedagogové ve státě Pensylvánie studenty na virtuální exkurze, aby se mohli seznámit se skutečným světem, aniž by šli mimo kampus. Arlington Science Focus School ve Virginii využívá Oculus Rift, aby své studenty vzal na podobné virtuální exkurze. Existují totiž desítky aplikací pro virtuální realitu s rozsáhlou sbírkou terénních výletů. Rodiče nebo učitelé mohou své děti vzít kamkoli po světě nebo uvnitř světa, do vesmíru nebo dokonce zpět v čase. Například Expedice Google vám umožní prozkoumat různé slavné cíle. AirPano je vynikající aplikace pro virtuální cestu kolem světa. Titans of Space je dobrá aplikace, která vás provede sluneční soustavou. S aplikací Timelloper si můžete užít interaktivní návštěvy míst a časů dávno minulých.

Bude proto vznikat zvláštní druh praxe pomocí virtuální reality, zkoušky a komunikace taktéž. Což povede k úspoře času, protože student nemusí nikam za výukou jezdit, ale výuka přijde za ním. Ovšem ne vždy povede k úspoře času, protože pokud se má sejít skupina žáků v jedné virtuální realitě musí si na to všichni účastníci najít čas ve stejný okamžik. U sólových virtuálních realit to už nevadí a účastník si najde čas jak mu to vyhovuje. Vznikne úspora nákladů na cestování, ubytování, někdy náklady za lektora, nálad kurzu za jednoho studenta bude také levnější.

Implementace ICT do vzdělávání je v současnosti stále relativně složitý proces, který ovlivňuje řada faktorů. Týká se to nejenom samotných technologií a jejich možností, připravenost lidí na používání technologií, záměry školské politiky, ekonomické možnosti a mnohé další. Bude proto zapotřebí firem, které budou nabízet školám služby na klíč.

Virtuální realita také může zvýšit počet odborníků z praxe. Protože v současné době vystupují odborníci z praxe běžně do výuky na vysokých školách. Na středních školách je jejich know-how využíváno zatím především nepravidelně, zejména při exkurzích a předváděcích akcích. Díky virtuální realitě se teoreticky vše může zjednodušit a nikdo nikam nemusí jezdit. Odborník z praxe po odpojení může pokračovat ve své vlastní práci a studenti ve školách pokračují ve svém dalším programu aniž by opustili budovu školy.

Ovšem na druhou stranu tu jsou i jistá zdravotní rizika vyplívající z užívání nových technologií. Během pandemie dle článku z 31.8.2021 Distanční výuka zhoršila dětem zrak, tvrdí lékaři (https://www.novinky.cz/domaci/clanek/distancni-vyuka-zhorsila-detem-zrak-tvrdi-lekari-40370159#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=38sE835qOg8-202108310435&dop_id=40370159&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz) Což znamená pro budoucnost, že rozmach nových technologií bude komplikovanější než se na první pohled zdá. Brzdit ji nebudou jenom ekonomické podmínky, ale právě také ty zdravotní. Protože "distanční výuka na školách viditelně zhoršila zrak dětí." Jsou samozřejmě také známy další důsledky používání moderních technologií, jako bolavá záda, karpální tunel, narušení některých návyků a další.

Myslet si, že díky novým technologiím a revoluci ve školství se problémy vyřeší a vzdělávání bude fungovat lépe než dříve jsou spíše naivní sny. Nebudeme díky tomu chytřejší, jen budeme používat nové technologie a tak budeme mít jiné dovednosti. Nové technologie nás neučiní šťastnějšími a ni vzdělanějšími samy o sobě a znovu bude vznikat potřeba po reformě školství. Podobně jako se naivně jeví současná zelená politika v Německu a dalších zemích. Konec uhlí, spalovacích motorů a plynu s cílem ekologičtějších a čistých energií se také problém nevyřeší. Ceny energií rostou. Žádná podobná reforma nevyřeší svou hlavní problematiku, vždy to bude na lidech a jejich schopnosti nebo neschopnosti chovat se rozumně.

Práce rukama vs. práce myšlením

Práce rukama nejspíše bude ještě dlouho důležitou součástí pracovního trhu a vzdělávání se tomu bude muset přizpůsobit. Přesto všechno je vidět určitý posun. I když existuje veliká poptávka po řemeslnících, nedá se jasně předpovědět, jestli se zvýší počet uchazečů o řemesla. Řemesla v roce 2019 jsou stále perspektivní a jde přitom o nedoceněné obor. Rodiče žáků nevidí jejich budoucnost v době, která je ale pro řemesla daleko perspektivnější, než jak tomu bylo v minulosti. Přestože platy čerstvě nastupujících řemeslníků nejsou vysoké, následný platový růst už je markantní. Zejména pak, pokud je řemeslník šikovný a cílevědomý. Přesto jsou učňovské školy považovány skoro za sprostá slova. Mnozí se chtějí ruční řemeslné práci vyhnout a hledají jiné uplatnění na střední a vysoké škole, ale řemeslníci jsou stále zapotřebí a je jich stále méně a méně.

Současně lze předpokládat, že generace která vyroste na nových technologiích se bude lépe cítit s těmito technologiemi než jako řemeslníci. Je pravděpodobnější, že studenti, kteří budou vyrůstat s technologiemi virtuální reality, budou volit prostředí, které důvěrně znají a rozumí mu. Směrem k novým technologiím budou růst digitální dovednosti a digitální praxe, ale současně budou upadat ruční práce a ruční dovednosti.

Protože řemeslníci budou zapotřebí i nadále, je pravděpodobnější, že se v tomto bodě vzdělávání rozštěpí na různé formy vzdělávání a výuka řemeslníků dozná mnoho změn. Ruční práce už budou něco jiného než známe nyní. Protože se budou používat jiné nástroje než klasické ruční ale nástroje ruční a automatizované pospolu a tyto rozdíly se budou stírat. Nejméně radikálních proměn se objeví nejspíše u montáží. Vždy bude zapotřebí něco spojit, smontovat, nasadit, přišroubovat. Možná se objeví nové důmyslnější nástroje a stroje, ale principy zůstanou. Při montáži možná budou asistovat roboti. Oproti tomu výroba ze dřeva, plastů a kovů dojde mnohem radikálnějších změn. Více se budou užívat 3D tiskárny. Výroba tak bude čistší a více zaměřená na vývoj programu pro 3D tisk než na samotnou klasickou výrobní práci (soustruhy, frézy, ohýbání, broušení, tvarování atd.)

Budoucnost ručních prací nebude závislá pouze na ekonomice, kde by krize jistě vývoj brzdila jako u čehokoliv jiného, ale zejména na prestiži řemesel. Pokud budou mít jak řemesla tak učňovské školy dodatečnou prestiž, kterou jistě bude ovlivňovat i plat řemeslníka, ale i další faktory, jako složitost, náročnost na zručnost, nároky na sílu, bezpečí a soustředění atd., tak pokud se bude tato prestiž vyvíjet pozitivně, budou učňovské profese prosperovat. Nízký a nadále klesající počet absolventů odborných učilišť je způsoben zejména malou prestiží řemeslných profesí dané do jisté míry přetrvávajícím negativním obrazem krachů průmyslových podniků v devadesátých letech a obrazu pracovních podmínek ve výrobě z těchto dob.

V roce 2018 by Češi uvítali návrat dílen do školních osnov, ale v moderním pojetí. Tvrdí exkluzivní průzkum společnosti Ipsos a tvrdí, že souhlasí s návratem dílen a pozemků do rozvrhu základních škol více než devět z deseti Čechů. Praktická výuka by žáky podle nich měla směřovat ke studiu techniky. Manuální práce by však měly být ve výuce propojeny s novými technologiemi. Což znamená, že trend proměny o kterým hovořím výše, ačkoliv není tak viditelně pozorovatelný, tu pomalu vzniká už tři roky (okamžik psaní tohoto textu 2021). O moderním pojetí výuky (v roce 2018) také mluví přesedá Asociace mladých a středních podniků Karel Havlíček. "V rámci nového pojetí praktické výuky by měly být využívány různé typy stavebnic od manuálních až po robotické. Nelze si pod tím představit jen práci s drobným ruční nářadím", říká prezidentka Asociace ředitelů základních škol Hana Stýblová (2018). Podle Bohubila Kartouse ze vzdělávacího think-tanku EDUin školy nemohou víc než oprášit koncept výchovy z 80. let. Může nastat problém s tím, jak dostat technologie do školských dílen a pozemků a jak se s nimi naučit pracovat (2018).

Z toho všeho vyplývá již jednou řečené, že ruční práce se budou proměňovat a bude docházet k propojení nových technologií a původního pojetí ručních prací tak, aby tyto technologie splynuly a ruční práce i jejich výuka se modernizovala a posunula na novu úroveň.

Ohledně vybavení říká Havlíček (v roce 2018), že může jít například o laserové pálící stoly, pro vyšší ročníky třeba o 3D tiskárny či drony. Podle Havlíčka však takové vybavení vyjde na statisíce pro středně velkou školu. Je tedy proto jasné že ekonomická krize po pandemii bude mít vliv na zpomalování zavádění těchto nových technologií. Havlíček dále dodává, že: "Neberu argument, že na to není. V součtu, pokud jde o všechny základní školy, jde o dvě tři miliardy korun. Lze to budovat postupně. Jen připomínám, že na výzkumná centra dáváme jednotky miliard ročně."

(Z 2018): "Po letech absence předmětů dílny a pozemky na základních školách je znát pokles manuální zručnosti u ­žáků, kteří k nám nastupují. Většina z nich například ani neví, jaký je rozdíl mezi kleštěmi štípačkami a ­kombinačkami,“ říká ředitel Střední odborné školy Jarov z Prahy 9 Miloslav Janeček. Jenže začínat s tím na základce může být podle Kartouse pozdě. „Pokud chceme skutečně rozvíjet manuální zručnost a vztah k manuálním činnostem, je třeba orientovat se na mateřské školy a zejména rodiny. Z psychologického hlediska je totiž předškolní věk ideálním pro rozvoj zručnosti a získání potřebného vztahu k ní,“ vysvětluje.

Z období těsně před pandemií také Středočeský kraj zkouší s pomocí zahraničních expertů novou metodu výluky. Cílem jsou vzdělanější učitelé a šikovnější studenti. Dále v letech 2018 se mluví o tom, že předměty a pozemky se zřejmě vrátí do škol. Řemeslníků v Čechách ubývá. Ivana Polášková, která pracuje už přes dvacet let jako krejčí v pražském salonu říká: "Co se týče šití, tak neumí vůbec nic. Oni nejsou schopní poznat ani materiál. Vědí, že chtějí satén, ale nepoznají ho. Takže si myslím, že na školách je to asi vážně problém." Dále uvádí že není divu, proč je obor neláká. Šičky mají mzdu necelých 16 tisíc korun hrubého, tedy něco málo přes polovinu průměrné mzdy. Vůbec nejhorší situace je v oborech, jako jsou čalouníci nebo truhláři. Například obor kameník v roce 2017 dokončili pouze dva lidé. Výjimkou je obor kominictví. Přibilo také podlahářů, cukrářů nebo nástrojářů. Zatímco ještě v roce 2005 získalo výuční list skoro 20 tisíc lidí, k roku 2018 je to kolem 11 tisíc.

Od září v 2019 se na několika školách zkouší nový předmět. Předmět se jmenuje technika a pilotně jej mělo vyučovat asi 53 základních škol. V té době se plánovala podle vyjádření Havlíčka od roku 2022 změna tak, že se z něj stane povinný předmět. Podle něj se bude lišit od dřívějších dílen a půjde o moderně pojatou výuku, která bude děti motivovat k propojování ručních a manuálních prací s novými technologiemi.

V roce 2021 žáci z odborných učilišť mají kvůli pandemii koronaviru (covid19) skluz v praktické výuce. Skeptičtí jsou učitelé i rodiče. U teoretických předmětů to nemusí vadit tak moc jako u praktických. Školy proto řeší, jak chybějící čas nahradit. Ministerstvo školství sice v té době zveřejnilo upravenou podobu maturit a závěrečných zkoušek ale třeba studenti prvních ročníků zatím neměli šanci naučit se základním dovednostem.

(Z 2021): Přes internet se dají podle pedagogů učit především teoretické části látky. „Vezmeme klasickou věc, jako je například nýtování. Na kameru ukazuji rozdíly mezi jednotlivými nýty a nářadím. Ideální ale je, když si vezmou nástroj do ruky, ale situace je taková, jaká je,“ řekl Českému rozhlasu Plzeň učitel odborné výchovy v dílnách v Křimicích Josef Ticháček.

S nástupem virtuální reality sice bude možné nějaké znalosti a dovednosti o používání nástrojů získat, ale virtuální praxe a reálná praxe bude vždy rozdíl. Přesto lze očekávat, že nové technologie ruční práce významně promění.

Učitelé vs. roboti a technologie

Nedostatek učitelů pravděpodobně nevyřeší ani vstup lidí bez pedagogického vzdělání, ani tento počet nebude dostačující. Lze předpokládat, že jako další alternativu přichází v úvahu roboti a nové technologie. V září 2019 na základní škole Neštěmická v Ústí nad Labem se zkouší robotická asistentka učitele (https://sever.rozhlas.cz/ustecka-zakladni-skola-zacne-testovat-robota-jako-pomocnika-ucitele-prvni-ve-8077423). "Jmenuje se Ruby, je z bílého plastu, měří 120 centimetrů, váží 28 kilogramů a je to humanoidní robotka." Učitel Martin Marks přitom vysvětluje, že: "Jeden z důvodů, proč chceme podobné digitální technologie ve škole, je to, že tento robot komunikuje s dětmi, a je možné, že na něj budou reagovat lépe než na učitele." Novým generacím budou pravděpodobně připadat tyto technologie přirozenější než dnes. Možná nám bude připřádat přirozenější se učit od strojů než od člověka, protože to bude mít nesporné výhody. Což by posunulo člověka-učitele na manažerskou (dohled, plánování, time management, řízení výuky jako projekt atd.) až byrokratickou oblast činností.

Budou robotičtí učitelé lepší než člověk? Tak rozhodně nebudou požadovat zvýšení platů jako člověk a v době ekonomické nestability se tak stanou významným konkurentem některých typů učitelů. Přitom britský akademik, profesor Sir Anthony Seldon předpokládá, že: "Do deseti let přijde do školství revoluce, která bude znamenat větší přelom, než bylo zavedení všeobecné a povinné školní docházky. Tato změna bude spočívat v téměř absolutním nahrazení lidských zaměstnanců stroji."(2018) Lze předpokládat že robotičtí asistenti učitelů, a robotičtí učitelé a virtuální prohlídky umožní studentovi/žákovi vidět a učit se svět ve velké šířce v jednom okamžiku. Například se tématem stane Francouzská revoluce - dítě se naučí vše o matematice té doby, pozná historii i filozofii Francie 19. století, a protože před Bastillou stála slavná socha slona, naučí se třeba i vše o slonech - pokud program usoudí, že to prospěje. Dnes nic takového není pochopitelně možné, což naráží na znalosti učitelů (rozsah znalostí člověka je omezený). Stroje ovšem takhle omezené nebudou, a jejich záběr bude s lidským nesrovnatelně širší. A navíc se neunaví.

Nové technologie, digitální a robotické a počítačové technologie to vše si žádá ke svému fungování elektrickou energii. Kvůli tlaku na boj s klimatickými změnami budou ovšem také růst ceny energií včetně té elektrické. Nebude-li za uhlí, plyn a ropu existovat dostatečná náhrada, například v podobě vyvíjeného fúzního reaktoru (napodobení slunce), tak budete nástup nových technologií bez dostatečné energie samozřejmě bržděný a komplikovaný. V prosinci 2020 čínská státní média přinesla zprávu, že vědci uvedli úspěšně do provozu jaderný fúzní reaktor. Hovoří o projektu jako o spuštění čínského umělého slunce, které má vést k velkému nukleárnímu skoku čínské ekonomiky a rozvoji výzkumu jaderné fúze. Netuším jak nakonec bude tato technologie úspěšná, nebo jaká bude mít do budoucna rizika, nebo zda budou tato rizika minimální či přijatelná, ale rozhodně má tato nová energetická technologie velký potenciál. Bude-li skutečně funkční a použitelná, jistě to významně přispěje při rozvoji nových technologií.

Nástup robotické technologie ve vzdělávání by měl pozitivní dopady na zavedení a aplikování individuální výuky. Děti už v robotické budoucnosti nebudou svázané tím, že celá třída bude muset postupovat podobně rychle, celý vzdělávací systém bude zcela osobní a personalizovaný. Jistě to se objeví i negativní dopady ve formě sociálního chování. Předpokládám totiž, že čím větší bude existovat zaměřenost na individualitu, tím více budeme ztrácet na straně druhé, a budeme více zaměření na sebe, na své vlastní individuum, a proto budeme i více egoistnější, arogantnější a sobečtější.

Roboti propojují nejen prvky hravé výuky, kdy se samotný proces učení stane zábavou, ale zároveň rozšiřují u žáků technickou gramotnost a naučí je něco o algoritmizaci a programování. Škola tak využije roboty nejen v informatice, ale i v jiných předmětech. Ovšem vnímat roboty jako zábavnou hračku nemusí fungovat dlouhodobě. Zpočátku jistě, vždyť jde o něco nového, ale časem omrzí. Budou nám vadit nekonečné požadavky robotů, budeme vystresovaní že nám stroj říká so mámě dělat a ve společnosti se bude mluvit o tom, co dělat abychom se nastali otroky naších vlastních výtvorů. Křivda od živého učitele se bude zdát o něco akceptovatelnější, než od chladného stroje. Po počátečních hrátkách budeme za několik let, toužit po učiteli jako o člověku s empatií a lidskostí, než výkonost výukového stroje. Porostou deprese studentů/žáků při hodnocení studijního výkonu strojem.

Stroje budou stoprocentně soustředěné, budou moci dokonale vyhodnocovat veškeré informace o žácích - jejich soustředění, jejich úspěchy, jejich přístup k učivu i látce. Budou schopné díky analytickému softwaru schopné rozpoznat, kdy žák lže, kdy se bojí, kdy ho něco trápí, z tónu jeho hlasu poznají mnohem lépe než lidští učitelé, kdy je dítě nervózní. A pak zvolí ideální výukovou metodu, která je pro dané dítě a situaci nejvíce vyhovující. Důležitou otázkou ovšem je, jestli tyto stroje k tomuto účelu dokážeme naprogramovat správně. Co když se budeme mýlit v teoretické rovině toho, co je v jaké situaci pro žáka vhodné. Pokud se naše teorie mýlit budou, tak tyto stroje špatně naprogramujeme. Protože se budou chovat tak, jak to některým studentům/žákům svědčit nebude. A stroj neukecáš, ten si pojede svoje tak jak je naprogramován. Nikdy nebudeme 100% vědět, co všechno je pro naše studenty/žáky v jaké situaci prospěšné. Žádná pedagogické metoda není dokonalá a má své proti. I když robot pozná kdy je dítě nervózní, ne vždy to znamená že má přestat tlačit. Některé osobnosti fungují lépe pod tlakem a jiné naopak ne. Jiní se naučí tyto citlivé senzory a jasný program využít ve svůj prospěch. Donutí robota aby se jim věnoval málo. Podobně jako některé děti dokázali během distanční výuky v době pandemie, manipulovat s technikou tak, že úmyslně způsobili technickou závadu, kvůli které nebylo možné ve výuce pokračovat.

Humanoidní roboti jsou budoucnost. Můžeme se jí bát, anebo se na ni můžeme připravit.

Dnešní učitelé se podle Anthony Seldona v budoucnu promění spíše na asistenty žáků, kterým budou pomáhat s výukovými přístroji a vším, co bude potřeba a zároveň budou dohlížet na pořádek a disciplínu. Skutečnými učiteli dětí se však stanou počítače s umělou inteligencí. Tyto technologie budou schopné vnímat hlasy svých žáků, číst výrazy v jejich tváři a celkově studentům a jejich individuálním schopnostem porozumět.

Vhodně použité digitální technologie umožní zlepšit efektivitu a kvalitu jak výuky, tak i domácí přípravy. Zavádění digitálních technologií do školství bude narážet na řadu problémů, které se netýkají pouze financování nebo energií či vhodně propracovanou strategií od ministerstva školství, ale především bude narážet na různé mýty a předsudky nebo obavy především učitelů a odborníků na vzdělávání a později v budoucnu jistě také u studentů/žáků a jejich rodičů. Především bude záležet na učitelích a odbornících na vzdělávání, pro jaké aktivity a jak tyto technologie ve výuce použijeme.

Když na chvíli odbočím od robotických technologií k digitálním, tak řada učitelů ještě před pandemií argumentovala proti využívání digitálních technologií ve výuce s tím, že na ně jednoduše není čas, školní vzdělávací programy jsou přeplněné učivem, učitelé jsou přetíženi a nemají chuť ani zájem v této situaci s technologiemi pracovat. To všechno se rázem změnilo během pandemie, kdy se staly tyto technologie nepostradatelné i přestože, nenahradí plnohodnotnou výuku oproti zvolené distanční výuce. Přitom během pandemie užívání technologií u dětí vzrostlo o 500%. Podle studie americké organizace ParentsTogether to je problém. Pokud si studenti/žáci zvyknou nadužívat tyto technologie, tak k závislosti může být jen krůček.

Počítače, tablety i mobily sice používají ke studiu, ale zejména ve volném čase. Podle Lidije Zavoralové, autorky knih pro děti o užívání technologií, nemá smysl dětem jejich používání zakazovat. Staví se k problematice více až naivně pozitivně s tím, že je to přirozené, když celý den trávíte s dětmi doma a v určitý moment potřebujete soustředěně dokončit svou práci nebo si jednoduše odpočinout. Jako řešení dáte svým dětem do ruky tablet, mobil nebo počítač, ať už na hraní her, sledování krátkých videí, nebo třeba k tomu, aby se dívaly na film či pohádku. Otázkou ovšem je, nakolik je takové jednání přirozené pro výchovu dítěte?

Podle zprávy WHO vydané v dubnu 2019 by neměli děti ve věku od 1 do 5 let trávit svůj čas v kontaktu s moderními technologiemi více než hodinu denně. Pro starší děti už limity nastaveny nejsou. S tím, že pro rodiče je důležité najít balanc mezi tím, aby technologie nevnímaly jako nepřátele svých dětí, a mezi tím, kdy může jejich nadměrné užívání způsobovat mentální problémy jako úzkost či depresi. Dle teorie tak závislost vzniká, když dáte dítěti přesné časové ohraničení. "Nepravidelnost je základní kámen v zabránění vzniku závislosti. Například znám případ, kdy maminka dovolovaly synovi tablet jen u snídaně každý den a byla hrdá, že ho používá jen patnáct minut denně. Když ale jedno ráno vynechala, syn dostal takový hysterický záchvat, že jej málem odvezla sanitka.", říká Lidija Zavoralová.(prosinec 2020)

Otázkou proto je, jaký bude mít vliv na dítě učitel robot? Především se takový student/žák bude v tomto případě sestávat se svým roboučitelem relativně pravidelně. Což si jistě sebou nese určitá rizika závislosti na takové technologii. Někteří výzkumníci přišli s teorií, že nové technologie jako internet, smartphony a počítače mají na náš mozek stejný vliv jako užívání drog či alkoholu. Roboučitel nejspíše bude alespoň zpočátku (po několik let, či generaci) mít podobný vliv, protože jeho fungování vychází ze zmiňované digitální a počítačové technologie. Jen stým rozdílem, že onen počítač či mobil bude vlastně vypadat více jako člověk, tedy robot. Pořád však jde o podobnou technologií pracující na stejných principech, programech a algoritmech a mající v sobe zabudovanou paměť a počítačové čipy.

Podle dotazníku CNN z 2018 si až polovina teenagerů myslí, že jsou závislí na technologiích. A až jeden ze tří dospělých se považuje za závislého na mobilním telefonu. Což jsou alarmující čísla, která bijí na poplach. Nicméně jiní odborníci považují výsledky za zkreslené polopravdy. Tvrdí, že technologie není droga. Přestože se objevily teorie, co se snažily o spojení drog s užíváním internetu či smartphonu, jejich zjištění někteří považují za přitažené za vlasy. Přitom však technologie aktivují přibližně stejné množství dopaminu jako jakákoli jiná zábavná aktivita. Takže při jejich užívání se do těla uvolní asi o 50 až 100% více, než je normální hladina. Ovšem při kokainu je to o 350% více a metamfetamin uvolní až o 1200% vyšší dávku, než je normální hladina. Podle studie profesora psychiatrie Christophera J. Fergusona se skutečná závislost se projevuje pouze u 3 % uživatelů.

Taková závislost se tedy vyvine pouze u nízkého procenta lidí. Ovšem na hodnocení má také vliv definice závislosti. Ta skutečná se dle Christophera J. Fergusona projevuje tak, že má člověk problém s normálním fungováním v práci, ve škole i v soukromém životě. Například kvůli smartphonu zanedbává výchovu dětí nebo v práci podává nízký výkon, protože většinu času tráví na mobilu. Subjektivní problémy do oficiální definice závislostí sice spadají, ale musejí být doprovázeny i řadou jiných, vážných komplikací, které ovlivňují každodenní fungování.

Protože je naprogramování autonomního robota učitele složitá záležitost a ne všechno lze předen jasně naprogramovat a definovat, neboť robot se bude jistě setkávat se situacemi, které jeho tvůrce nenapadly, ubude hrát důležitou roli umělá inteligence. Karla Štěpánová pracuje na projektu, který učí roboty spolupracovat s člověkem pomocí slovního popisu a nápodoby. Bez složitého programování, které je častou překážkou jak pro menší firmy, tak pro typy výroby, kde se úkoly rychle a flexibilně mění.(jaro 2019) Což ale jistě bude mít své možné využití i v případě roboučitelů.

Umělá inteligence je na vzestupu. Bude měnit náš život ve zdravotní péči, ve vzdělávání, zemědělství atd. K čemuž vydala EU 19.2.2020 bílou knihu o umělé inteligenci. EU přitom předpokládá že digitální a nové technologie se stanou důležitou součástí všech oblastí každodenního života. Proto považují za nutné, aby jim občané moli důvěřovat. Důvěryhodnost umělé inteligence a digitálních technologií rovněž považují za předpoklad pro jejich zavádění. EU považuje umělou inteligenci za jednu z nejdůležitějších aplikací ekonomiky založené na datech. Doporučují, aby se dopady systému umělé inteligence posuzovali jak z pohledu jednotlivce, ale také z hlediska dopadů na společnost jako takovou. Předpokládají, že používání umělé inteligence může hrát důležitou a významnou úlohu při plnění cílů udržitelnosti rozvoje a podpoře demokratických procesů a sociálních práv.

Předpokládám, že tato skutečnost se odrazí i na vzdělávání. Digitální technologie se stávají rozhodujícím faktorem pro dosažení veškerých cílů týkající se naší budoucnosti.

Rozšiřování učiva vs. ubírání učiva

Rozšiřování nebo ubírání učiva si již delší dobou prochází bouřlivou debatou a názory se počátku velmi různily a byli až protichůdné. Postupně však začal převažovat názor na ubírání učiva a přehlcenost množstvím učiva se začalo považovat za prokázaný fakt.

Na jaře 2014 na stránkách serveru Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník se objevil článek s otázkou: "Budeme pro samé ubírání učiva chodit za pár let do školy jen na oběd?"

Od prosince 2018, kdy byla vydána zpráva České školní inspekce, se začalo opět více hovořit o tom, že by mělo dojít k výraznější redukci obsahu učiva. Na druhou stranu se z řad učitelů objevují požadavky na konkretizaci učiva. V roce 2018 panoval názor, že jsou to především představitelé volnější školy, kteří vnímají potřebu učivo omezovat, protože mají pocit, že škola je množstvím požadovaného učiva přehlcena. Na druhou stranu jsou zde i představitelé konzervativních směrů, kteří naopak říkají, že děti mají mít pevný základ znalostí v jednotlivých předmětech a ten má být jasně stanoven.

V květnu 2019 tehdejší ministr školství Robert Plaga říká, že chce přidat školám volnost, protože ve lidem se už nyní pod rukama mění svět. "Bez ohledu na časový horizont jsme zahájili práce na Strategii 2030+, což je debata o tom, jak má vypadat vzdělávání v dalším desetiletí." (Robert Plaga, květen 2019). Dále poukazuje na to, že šetření školní inspekce prokázalo, přehlcení vzdělávání obsahem a že valná většina škol nestíně probrat to, co stát předepisuje. Proto považuje za důležité tento obsah redukovat a změnit.

V září 2019 říká manažer a filantrop Martin Roman, že objem učiva na státních školách je nesmyslný. Reformě českého vzdělávacího systému se věnuje systematicky. Je ve správní radě tří soukromých škol, vydává v českém překladu knihy určené přímo pro učitelskou praxi.

Rok 2020 začala pandemie covid19, což situaci ve školství radikálně zhoršilo. Studenti/žáci zůstali doma na distanční výuce a v roce 2021 již bylo jasné, že mnoho učebního obsahu se nestihlo probrat. Současně bylo doporučeno redukovat obsah učení a soustředit se ve výuce na to hlavní. Jasně propracovaná koncepce ovšem chyběla a školy měli do určité míry volnou ruku. Což vedlo k nerovnoměrnému učení, nejen škola od školy, ale i žáka od žáka. Rozdíly byli vysoké.

V květnu 2021 školy žijí debatami o chystané redukci učiva. Debaty se také týkají otázky: Budou po ministerstvem školství naplánované redukci učiva děti hloupnout nebo se jim uleví od přetížení? Odpověď hledá řada kantorů, ale i rodičů. Doba covidová totiž sebou přinesla více online výuky a redukci učiva, ke které vyzval už době začátku pandemie ministr školství Robert Plaga. Učitelé výuku redukovat museli už kvůli počátečním technickým problémům, nemožnosti řádného procvičování a obtížné interakci žáků.

Ovšem kolem léta 2021 nabírá tato redukce konkrétnější podobu a některé učivo se má vypouštět v rámci změny vzdělávacích programů i po nástupu dětí do škol. Tedy v září 2021. Základní otázkou debat se tak stala potřeba pochopit a definovat, v čem spočívá přetížení žáků a co je učebním balastem, který lze z výuky vynechat. Přičemž já osobně nesouhlasím, že nadbytečný obsah byl balastem, pouze se jedná o obsah jehož využití se pro současné mladé zmenšuje (protože si jej můžou vyhledat a není potřeba si jej pamatovat), nebo tento obsah v podstatě zastarává či se mění jeho důležitost v současnosti a blízké budoucnosti. Takový stav ovšem nepovažuji za balast, protože všechny vědomosti mají svůj smyl a užitečnost obecně, ale zato se tato smysluplnost a užitečnost mění v praxi a konkrétní době.

Dle debat (květen 2021), by se měli vypouštět například z dějepisu znalosti archeologických kultur na našem území, porovnávání základních rysů západoevropské, byzatnsko-slovenské i islámské kulturní oblasti. Z přírodopisu rozlišení jednotlivých geologických období podle charakteristických znaků nebo detailní popis buňky. Z fyziky znalost správného zapojení polovodičové diody, z občanské výchovy objasnění historických důvodů pro zařízení státních svátků a významných dnů. Žáci druhého stupně Základní školy nebudou muset ve fyzice umět využívat Newtonovy zákony. V chemii se odstraňuje duplicita v případě fotosyntézy, která zůstává v náplni přírodopisu. Dále bylo v chemii k vyřazeno téma Žák objasní nejefektivnější jednání v modelových příkladech havárie s únikem nebezpečných látek. Obsah byl vyřazen s odůvodněním, že není přiměřený k věku a životním zkušenostem žáků. Na prvním stupni se děti nebudou muset učit o surovinových zdrojích různých českých regionů. Škola by dle směřování debaty se měla více zaměřit na informatiku. Na prvním stupni mají školy přizpůsobit výuku nejpozději do září 2023, na druhém stupni o rok později.

Z debat a spolupráce z ministerstvem vyplívá, že ministerstvo školství připravuje velkou revizi redukce obsahu učiva, které se má provézt přibližně během dvou let (tedy do roku 2023 až 2024). V roce 2024 by tedy měla být revize kompletní a plně funkční.

Září 2021 říká ministr Plaga, že do dvou až tří let nastane redukce učiva, biflování na školách není potřeba. K probíhající reformě uvedl, že z šetření jednotlivých škol by se neměli dělat předčasné závěry. Uvedl, že když jsme přestavili Strategii 2030+, tak Radko Sáblík ve svém vystoupení hovořil o tom, že by někde mohlo zmizet až 50% učiva. Bylo to schválně šokující, nemyslím si, že ten finální podíl bude tak velký. Ale mělo to nastavit zrcadlo tomu, že v dnešní dynamicky se vyvíjející době není potřeba, aby tam bylo extrémně mnoho memorování a biflování. Uvedl ministr Plaga.

„Není bezpodmínečně nutné všude plošně posilovat hodinovou dotaci ICT na úkor dalších oblastí a omezovat direktivně objem naukových předmětů, jako je fyzika, chemie, přírodopis, zeměpis, dějepis či občanská výchova,“ píší například členové někdejší odborné skupiny pro revizi RVP v oboru Dějepis.

(2021) Nová výuka techniky se začlení do učiva Základních škol až v roce 2023. Jde o nové výuky technických dovedností, které se zřejmě oproti původnímu plánu zpozdí. Projekt textoval modernější dílny a od dřívějších dílen by se podle měla údajně lišit tím, že bude klást důraz na moderní propojení manuální práce s novými digitálními technologiemi. Ověřování výuky technických dovedností zahájilo ministerstvo školství na podzim 2019. Na základní jednoletý projekt s účastí asi 30 škol navázal dvouletý program, do kterého se zapojilo zhruba 100 základních škol včetně těch, které technicky tak dobře vybavené nejsou. Projekt za zhruba 10 milionů korun, má mimo jiné zjistit, zda mají školy pro výuku techniky dostatek vybavení a učitelů.

Je proto jasné, že se najednou děla několik různých školních reforem současně. Mnoho práce, pandemie a ekonomická situace tudíž zásadně celou reformu zpomalují, ačkoliv se dá do určité míry říci, že pandemie některé tendence naopak urychlila. Jenomže její zavedení do praxe už je mnohem obtížnější. Předpokládám, že se reforma úplně nepovede a redukce do 2024 a strategie 2030+ selžou a budou vyžadovat značnou úpravu už mezi lety 2024 nejpozději do 2030. Důvodem nejspíše bude budoucí zjištění, že ačkoliv je redukce učiva nutné, bylo v některých případech postupováno špatně. Očekávám, že debaty budou připomínat situaci s povinnými maturitami nebo se změnami zákona o učitelích v tom smyslu, že co bude zavedeno, bude zase rušeno a upravováno. S tím, že předchozí úprava nebyla vhodná. Debaty se budou pravděpodobně nejvíce týkat matematiky a fyziky, jako například návrat výuky Newtonových zákonů, s cílem zajistit matematickou gramotnost.

Učivo už totiž není statický soubor izolovaných poznatků a nezbytných dovedností (jak tomu bylo v minulosti), nýbrž představuje dynamický, otevřený systém, závislý též na aktivitách žáka a podmíněný mnoha dalšími okolnostmi. E. Walterová, autorka obsáhlé monografie o kurikulu (1994), striktně nevymezuje ono kurikulum (vzdělávací obsah), nýbrž podává jeho orientační a obecnou charakteristiku jako "komplex problémů vztahujících se k řešení otázek proč, koho, v čem, kdy, za jakých podmínek a s jakými vzdělávacími efekty vzdělávat". Protože očekávám vážné problémy ohledně obsahu kurikula a nezvládnutí redukce učiva, protože se odborníci nakonec neshodnou na tom co vynechat a co ponechat nebo naopak nově přiřadit a že se tento obsahový systém bude stále rychleji měnit. Proto předpokládám, že se bude hledat elegantnější způsob jak co nejefektivněji, rychle a s minimální námahou aktualizovat kurikulum. Inspirace se nejspíše bude hledat v nových technologiích a firmy budou utvářet a dodávat aktualizovatelný výukový obsah.

Už v roce 2002 uvádí Šimáčková ohledně pedagogické terminologie, jednotné vymezení kurikula je postupně zpochybňováno při jeho vymezování, což někdy vede k zpochybňování jeho užitečnosti v pedagogické terminologii. Přesto termín kurikula (i přes jeho moderní proměnlivost) nelze odmítat, protože didaktické kategorie usnadňuje jak odbornou komunikaci a přispívá k jednotě celosvětové pedagogické terminologie. Tak má i svou praktickou část, která umožňuje výuku plánovat, vyvářet rozvrhy a přehledy a učit podle nějaké strategie. Předpokládá se, že složitost a komplexnost kurikulární problematiky vyžaduje při řešení ji rozčlenit na jednotlivé okruhy a dále detailněji jako témata. Ideová rovina přitom zakotvuje kurikulum ve společenských hodnotách a naznačuje též cílové perspektivy, v jejichž intencích by se měl jedinec rozvíjet. Rovina obsahová naproti tomu stanoví rozsah požadavků z jednotlivých oblastí společenské praxe, jak se vykrystalizovaly ve vědních disciplínách a v společenské praxi i ve zkušenosti lidstva. Ovšem tento model je již v tuto chvíli (2021) zastaralý, protože požadavky se tak rychle mění, že užitečné kurikulum nemá čas vykrystalizovat.

Pod tlakem civilizačního pokroku a nárůstu informací a nových technologií se postupně dostává do popředí otázka výběru učiva. Jestliže ve starověku a středověku bylo možno uplatňovat zřetel k encyklopedickému vzdělání (enkyklo paidaia), v moderní době nekompromisně platí nezbytnost jeho omezení a selekce učiva. Zde nejspíše budou vstupovat do prostředí firmy, které budou školám obsah dodávat a pravidelně jej aktualizovat. Firmy pro tento účel budou zaměstnávat odborníky zaměřené na tvorbu výukového obsahu a na její tvorbě budou spolupracovat s rodiči a vládou. Do procesu tvorby učebního obsahu budou nejspíše v nějaké míře také zasahovat samotní studenti/žáci. Dotazováním bude zpětně ověřováno jaké informace jim bili k užitku a naopak které nevyužily. Průzkumy se povedou s cílem zefektivnit aktualizace výukového obsahu.

Potřeba rychlých aktualizací vzdělávacího obsahu povede ke vzniku chaosu ohledně konceptuálnosti a systémovosti těchto změn. Ztrácet se bude přehled o tom co se učilo dříve a kdy a změny tak mohou být výrazné i během jednoho jediného roku. Vznikne potřeba evidence aktualizací a revizí těchto změn, upozorňování na tyto změny uživatelům a jejich přístupnosti vyhledání informací o těchto změnách.

Protože budou aktualizace a tvorba výukového obsahu otevřenější než dříve, bude také náchylná při informačních a hybridních válkách, mentálních válkách a kulturních válkách. Protože bude možné z venku tlačit a ovlivňovat podobu výukového obsahu a samotného kurikula.

Americký časopis Foreign Affairs zveřejnil na svém webu v srpnu 2017 rozsáhlou esej od mezinárodně cenami ověnčeného skotského historika, komentátora a žurnalisty Naiall Campbell Fergusona. Autor ve svém textu varoval před nekritickým nadšením z chytré a vševědoucí společnosti a samospasitelnou elektronickou komunikací. Pouhá masová výměna informací a myšlenek nevytvoří ze světa ideální ráj, místo pro životy většiny miliard lidských bytostí. Naopak bude docházet díky internetu k rozšiřování mnoha mínií, desinformací a dokonce k šíření paniky. V případě takto výrazně otevřeného vzdělávacího obsahu budou vznikat ryzka, jenž budou ovlivňovat pravdivost, ověřitelnost a korektivitu obsahu. Tento obsah bude stále více ovlivněn ideologií, alternativní vědou a desinformacemi či nezáměrnými nepravdami. Možná se v budoucnu s tímto problémem svět vypořádá a možné úplně ne. Tak či onak bude existovat toto nebezpečí a růst potřeba těmto hrozbám čelit. Nabourávání výukového obsahu se může stát součástí další formy hybridní války, jenž bude nabourávat stabilitu zemně ovlivněním vzdělanosti.

Vědomostí a informací obecně přibývá v nepředstavitelném rozsahu. Jenomže lidská psychika je pomalejší a omezená. Proto se nelze v budoucnu vyhnout k selekci a redukci informací ani výukovému obsahu. Z vědomostí se může snadno stát velká skládka, ze které budeme vybírat a recyklovat jen to co budeme považovat ve své aktuální době za relevantní. Bude růst potřeba na informační půst a informace se stanou toxickou skládkou. Budeme ztrácet ponětí o naší lidské historii, protože informace o ní budou pouhou jehlou v kupce sena.

Už nyní vzniká chaos a potřeba evidence změn obsahu, debat a informací obecně. Z diskuze o škrtů (redukci) učiva z března 2021 vyplívá dle slov Jaroslava Faltýna z MŠMT: "My se tady už přes hodinu bavíme o škrtech, jestli jsou nějaká data, jak to vzniklo a kdo to škrtal. Škrtalo to prostě ministerstvo. My jsme požádali o konzultaci zástupce asociace ředitelů." Proto je zřejmé, že redukce do 2024 a strategie 2030+ selžou a budou vyžadovat značnou úpravu. Vznikající chaos může zkompilovat i hybridní a kulturní války. Zejména však u kulturní války a přehnané kolektivity, tzv. Hyberkorektivity. Například článek z 8. září 2021 V Kanadě se začalo s pálením zakázaných knih. Na hranici skončil i Asterix a Tintin (Echo.cz, https://echo24.cz/a/S7gm2/v-kanade-se-zacalo-s-palenim-zakazanych-knih-na-hranici-skoncil-i-asterix-a-tintin) a 9.9.2021 Asterix uráží ženy, Tintin zesměšňuje Indiány: V Kanadě pálí nevhodné knihy (https://www.extra.cz/asterix-urazi-zeny-tintin-zesmesnuje-indiany-v-kanade-pali-nevhodne-knihy-fc82c). Článek z 3. července 2021 „Černá díra“ je rasistický pojem, který ovlivňuje společnost, tvrdí americká univerzita (https://cnn.iprima.cz/cerna-dira-je-rasisticky-ktery-ovlivnuje-spolecnost-tvrdi-americka-univerzita-28807). Článek z 10.8.2020 NASA přejmenuje některá kosmická tělesa. Končí například Eskymácká mlhovina (https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3158511-nasa-prejmenuje-nektera-kosmicka-telesa-konci-napriklad-eskymacka-mlhovina) uvádí že: "Americká vesmírná agentura NASA se rozhodla, že přezkoumá některá necitlivá označení pro kosmické objekty – zejména ta, která se dají interpretovat rasisticky, anebo mají rasistické konotace. Zrušila už dvě přezdívky: Galaxie siamská dvojčata a Eskymácká mlhovina." Článek z 15.7.2021 Kulturní válka zasáhla i matematiku. V zámoří ji chtějí zrovnoprávnit (https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/clanek/kulturni-valka-zasahla-i-matematiku-v-zamori-ji-chteji-zrovnopravnit-40366340) kde se píše že: '"Pokud se někdo domnívá, že zůstanou exaktní vědy a disciplíny v kulturní válce západní společnosti ušetřeny, je na omylu. Už došlo i na matematiku, na které je vystavěna logika lidského uvažování i vědeckého poznání. Americká média totiž tento týden přinesla zprávy, že v Kanadě i USA chtějí matematiku dekolonizovat a zrovnoprávnit."

(2015): Na amerických univerzitách nabírá na síle snaha ochránit studenty před duševním nepohodlím až do absurdních rozměrů. Pobouření těchto lidí budí například Ovidius i a další literární díla. Z autorských sloupků studentských novin vydávaných na Columbia University totiž zaznívají hlasy, které volají po systematickém upozorňování na kontroverzní obsah. Zacházejí přitom tak daleko, že by chtěli bedlivému dozoru podrobit i klasickou řeckou mytologii či římskou poezii. Sloupek z 30. dubna 2015 rozvířil debatu v kampusu i na internetu. Dívky si ale vysloužily nesčetné množství komentářů, které jim mimo jiné radily, aby konečně dospěly, otevřeli se světu a méně lpěly na své identitě a svých vášních. Objevili se také urážky. Přesto se nelze divit, že podobný sloupek vůbec vznikl. Přichází totiž v době intenzivní debaty na téma citlivého obsahu, jenž se dále opírá do politické korektnosti, výukou svobodných umění a sexuálními útoky.

Nová kultura je spíše známější pod pojmem "Kultura rušení" (anglicky cancel cluture) a vytlačuje jedince ze sociálních nebo profesionálních kruhů, buď v online prostředí na sociálních sítích i v reálném prostředí. Jedinci, kteří jsou vystaveni této formě kultury, jsou takzvaně "zrušeni", smazáni, ignorováni. S tímto projevem také souvisí také takzvaná tichá agrese, která je také na vzestupu. Přitom tichá neboli pasivní agrese je zabijákem všem vztahů. Projevuje se potlačováním svého postoje nesouhlasu, neochotou se bavit a problém řešit. Taková strategie ve vztazích ovšem nevede k řešení ani ke zdárným koncům. Chci tím říci, že to jak se chováme k sobě navzájem, se začíná projevovat i do naší kultury.

Z hlediska redukce obsahu (škrtů v osnovách) jsou internetové debaty na dané téma v zahraničí, zejména v amerických vysokoškolských kampusech bouřlivější. V roce 2014 například studenti University of California v Santa Barbaře schválili rozhodnutí, podle kterého by měli přednášející dávat upozornění do sylabů svých předmětů. Posluchači by pak měli právo vynechat přednášky zahrnující materiál, jenž by v nich mohl vyvolat symptomy posttraumatické stresové poruchy, neboli v podstatě vyvolat silnou úzkost, paniku, hněv či záchvat.

Oberlin College vydala oficiální dokument, v němž pedagogům radí, aby brali na vědomí rasismus, diskriminaci na základě pohlaví, společenských tříd či postižení, sexismus, heterosexismus a další problémy, které se týkají zvýhodňování a útlaku a mohou roto u druhých vyvolat silnou stresovou reakci. Dále jsou nabádány aby citlivý materiál odstraňovali, pokud přímo nepřispívá k učebním cílům, a aby pečlivě zvážili jeho zařazení jako povinného učiva.

Prezident Barack Obama i prezident Donald Trump kritizovali Kulturu rušení (Cancel culture) protože vede k neúnavnému honu na čarodějnice.

Zachovávání vs. flexibilita

Na jednu stranu, se svět poslední dobou (2021) radikálně proměňuje a na straně druhé patří školství mezi instituce, kde existuje tradice které až rigidně přetrvávají. Pojetí vzděláváni se ve dřívější a současné společnosti přesto mění, mění se především pohled na školství a vzdělávání. Probíhající reformy vzdělávajícího systému potvrzují postupnou realizaci nových trendů v období před pandemií a naznačují až hektickou snahu po změnách během pandemie. Protože jde také o střet ekonomických, sociálních a organizačních i myšlenkových systémů, je důležité si uvědomit, v kterých oblastech nastává posun nebo převrat, aby bylo možno lépe pochopit závažnost probíháních změn, protože nastolený směr bude ovlivňovat i vývoj v blízké budoucnosti.

Zřetelná je především touha odpoutat se od neměnného školství do stavu jakési flexibility a přizpůsobivosti. Trend tedy v současnosti (2021) směřuje zřetelně k flexibilitě. I když se o potřebách reforem a zastaralosti pojetí školství mluví už nějakou dobu, tak vůbec nepřekvapuje, že právě nyní během pandemie covid19 roste tlak na flexibilitu školského systému ještě více, než kdy v minulosti. Velká krize vždy tlačí lidi se přizpůsobit okolnostem více, než období klidu a pohody.

Prozatím lze předpokládat, že tento trend bude pokračovat i po pandemii, protože předpokládám, že jedním z důsledku pandemie bude také ekonomická krize. Pandemie také významně zvýšila mezinárodní napětí ve světě, možný nárůst konfliktů, občanských válek a čistě teoreticky i dle slov prezidenta USA Bidena také do deseti let do velkého vláčeného konfliktu. Je ovšem třeba zdůraznit, že se jedná pouze o teoretický předpoklad. I když napětí ve světě po skončení pandemie teoreticky poleví, pořád tu jako strašák hrozí v mnoha zemích hrozba ekonomické krize. Navíc zemně, které díky světové nestabilitě získávají jistou vojenskou pozici, se ji nejspíše nebudou chtít vzdát. Jinými slovy, ještě po nějakou dobu od skončení pandemie bude jistá forma krize a napětí pokračovat a vyvolávat potřebu adaptovat se novým podmínkám, což bude mít vliv i na školství.

Nárůst nových technologií také podporuje teorii, že bude pokračovat tlak na školství směrem k flexibilitě. Protože tyto technologie umožňují určitou flexibilitu a mají potenciál změnit školství k nepoznání.

Dle B. Fukárkové (2019, Edtech Kisk, Flexibilita českého školství v návaznosti na růst ICT): "Problém však vidím v neschopnosti učit děti, jak správně technologie po všech směrech využívat ve svůj prospěch." A vyjadřuje pochybnost, zdali jsou učitelé českého školství schopni adekvátně a flexibilně zapojit moderní technologie do výuky. Během pandemie však byli ICT technologie zapojeny do výuky masivně. Může se zdát, že je tedy otázka vyřešena a říci si, že učitelé dokáží v současné době (2021) zapojit moderní technologie do výuky. Ovšem tyto technologie se závratnou rychlostí vyvíjejí. I učitel je jenom člověk, a potřebuje čas, aby tyto novinky vstřebal. Také je důležité připomenout, že rychlé změny vyvolávají u člověka stres. Ještě v letech 2019 se vedli diskuze, jestli a kdy zakázat ve výuce nebo prostředí školy sociální sítě a chytré telefony. Ovšem už během pandemie od roku 2020 žáci shánějí lepší tablety, aby se mohly při distanční výuky řádně zúčastnit. Najednou se tablety a počítače i internet stávají přímou a nezbytnou součástí výuky a technologií, která výuku zajištuje, neboť tím zprostředkovává komunikaci mezi žáky a učitelem. Dá se říci, že české školství prokázalo relativně vysokou míru flexibility během pandemie tedy v okamžiku velké a tíživé nutnosti zajistit online výuku.

Už v roce 2019 bylo jasné, že české školství sice má jisté nedostatky ohledně využívání nových technologií ve výuce, ale že současně nekráčí špatným směrem. Objevují se už v té době tablety ve školách e-tabule a další technologie. Uvažuje se o propojení ručních prací a nových technologií včetně 3D tisku a létací drony ve výuce pěstitelství atd. Nutno podotknout, že tento trend připravil určitou základnu, která se během pandemie významně hodila i přesto, že tato začatá digitální školská reforma se z části zbrzdila (prioritu mělo zajištění distanční výuky než vybavení dílen), ale tlak na její uskutečnění je pořád dostatečně velký.

Flexibilita se projevuje také v samotném procesu výuky. Modularizace v odborném vzdělávání, využití vzdělávacích modulů či prvků modulárního vzdělávání představuje aktuální téma pro školy, zaměstnavatele i měnící se trh práce. Protože modularizace je jeden z nástrojů podporujících flexibilní vzdělávací cestu jednotlivce a umožňující pružnější reakci na aktuální vývoj a potřebu trhu práce. Spolu s propojením teorie a praxe nebo specializace žáka umožňuje modulový vzdělávací program také snadněji přizpůsobit organizaci vzdělávacího procesu nepředvídatelným situacím. Což je během pandemie obzvláště užitečné.

Dle článku z 28.11.2020 Školy musí vytvářet flexibilní a kreativní absolventy, zní z pracovního trhu (https://video.aktualne.cz/skoly-musi-vytvaret-flexibilni-a-kreativni-absolventy-zni-z/r~741f4944679911eb8b230cc47ab5f122/). Což znamená, že flexibilita je kladena na studenty a žáky, čímž vzniká i potřeba flexibilního školství. Protože zkostnatělé staré pojetí školství, asi těžko vyprodukuje flexibilně se chovající absolventy. To znamená, že české školství je také tlačeno potřebami rychle se měnícím pracovním trhem. Těch tlaků na české školství směrem k flexibilitě je nakonec tolik, že je nepravděpodobné aby se školství vydalo jinou cestou.

Ačkoliv jitá flexibilita byla vyžadována vždy, tak za zlomový okamžik lze považovat ekonomickou krizi v letech přibližně 2008 a 2009. Po pěti letech, kdy stále klesal počet nezaměstnaných absolventů škol, se situace prudce změnila s nástupem ekonomické krize ke konci roku 2008. Při meziročním srovnávání vzrostla nezaměstnanost absolventů nejvýrazněji už v jarních měsících 2009, kdy se dosavadní velká poptávka podniků po absolventech překlopila přímo do opačné situace. Tím okamžitě vzrostla potřeba po flexibilitě absolventů, tedy umět reagovat na potřeby trhu práce. Ovšem v roce 2011 panoval názor, že absolventi škol jsou flexibilní, ale hůře se prosazují. (https://www.novinky.cz/kariera/clanek/absolventi-skol-jsou-flexibilni-hure-se-ale-prosazuji-90072) s tím, že jejich znalosti jsou dobré, ale jejich aplikace slabší. Mezinárodní průzkum (studie Global Skills Index 2016) z roku 2016 naopak dokládá, že český školský systém není flexibilní a nedokáže vyhovět potřebám pracovního trhu. Což v té době znamenalo zaostávat v moderním Průmyslu 4.0 nebo takzvaném internetu věcí. Ovšem 9. září 2017 Učenlivost, flexibilita a pracovitost. To oceňují firmy u absolventů (https://www.metro.cz/ucenlivost-flexibilita-a-pracovitost-to-ocenuji-firmy-u-absolventu-1gl-/region.aspx?c=A170906_153924_metro-praha_lam). Takže zatímco školství bylo považováno za neflexibilní, tak naopak se u absolventů flexibilita cenila. Ovšem už v roce 2019 se mluví o tom že se Česko nachází na rozcestí, a bude si muset vybrat jestli chceme více dělníky nebo flexibilní absolventy. Současně je předkládáno, že takřka 80% studentů základních a středních škol se neumí učit a rychle zapomínají. Jejich největší problémem je učit se látku nazpaměť bez zájmu, porozumění a souvislostí. To vede k rychlému zapomínání a špatné orientaci v naučené látce. V letech 2019 a 2020 se mluví o tom, že absolventi musí být více flexibilní, pokud nechceme být pouze montovnou Evropy.

Z toho všeho vyplívá, že vysokoškoláci byli více méně mnohem více flexibilní, než absolventi základní a střední školy. Převládá názor, že studenti nedosahují takových výsledků při jednotné maturitě kvůli špatnému porozumění textu. Z výsledků CERNu se ale ukazuje, že naopak při otázkách věnujících se porozumění textu dosahují všeobecně nejlepších výsledků. Což naznačuje, že studenti jsou převážně schopni porozumět textových informacím. Naopak větší problém vzniká u přezkušování konkrétních dovedností a znalostí. Nejhůře na tom jsou ohledně dovedností. Ovšem tato dedukce je spíše hypotetická. Protože výsledky textů může ovlivnit nesrozumitelnost zadání nebo stres při zkoušce.

Při zkoumání učebních metod a činnosti studentů a učitelů jsem zjistil, že studenti obecně mají problém s pamatováním si probraného. Pokud jde o jejich dovednosti vykonávají je spíše jako konkrétně naprogramované a pokud se zadání příliš odlišuje nejsou schopni si s úkolem poradit. Chybí hlubší poznání o mechanice toho jak věci fungují. Nejspíše to souvisí s tím, že jsou studenti zahlcováni velkým množstvím informací a nestíhají je zpracovat. Na procvičování již naučeného nezbývá čas. Po písemce či zkouškách, látku zapomínají poměrně rychle.

Schopnost učitelů se pružně přizpůsobit se ukazuje také jako velice klíčová. Ačkoliv trend směrem k praxi jasně viditelný, tak vysvětlit učiteli který učí už 40 let, že by to měl dělat jinak, se ukazovalo jako velice problémové. Mladší učitelé jsou na tom s flexibilitou mnohem lépe. Zato však mají cenné zkušenosti, ovšem ne všechny tyto zkušenosti jsou dostatečně univerzální aby platili i v nové době za nových podmínek, ale ty zkušenosti, které naopak univerzální jsou, bychom si měli cenit. Postavení učitelů se také čas od času proměňuje.

"Učitelé zastávají v naši společnosti velmi významnou roli. Stávají se spolutvůrci vzdělávacího obsahu a koncepcí vyučování. Jejich prvotním úkolem je žáky vychovávat a vzdělávat a jsou zodpovědní za efektivitu vyučování a výsledky vzdělávání." (2006, Michaela Divinová, Postavení učitelů ve společnosti: aktuální problémy) Ovšem je třeba připomenout, že svůj díl zodpovědnosti mají také rodiče a vliv rodičů na vzdělání svých dětí je značný. Studenti/žáci rodičů, kteří na své děti více tlačí, pobízejí a motivují, hledají jim lepší školy a mohou si dovolit platit tyto lepší školy, takový studenti/žáci jsou ve studiu úspěšnější. Porovnání učitelů napříč světem: čeští učitelé jsou pracovití, vlivní, ale u žáků mají malý respekt (Markéta Popelářová, 2018, https://perpetuum.cz/2018/11/porovnani-ucitelu-napric-svetem-cesti-ucitele-jsou-pracoviti-vlivni-ale-u-zaku-maji-maly-respekt/). Nic neumí, tak učí. A mají spoustu volna, říkají lidé o učitelích. Přesto je uznávají (30.1.2020, https://zpravy.aktualne.cz/domaci/prestiz-ucitelu/r~3ad5dbbc40f311ea84260cc47ab5f122/)

Zpověď učitele (zdroj: https://pedagogika-brno.cz/jak-vyrobit-dobreho-ucitele/): "My dneska nevíme, jak učit lidi, co se furt koukají do mobilu. Prostě nevíme." Podmínky vyučování se totiž natolik změnili, že starším ostříleným pedagogům už nejsou jejich zažité metody a představy o výuce nic platné. To co fungovalo dříve už nyní nefunguje, což vytváří na učitele nesmírný talk se nějak přizpůsobit. "Ty děcka dnes vůbec neposlouchají a nedávají pozor." Bědují učitelé.

V perspektivě učitelského vzdělávání dominuje akademický model na úkor profesní přípravy. Příliš akademický a teoretický ráz vzdaluje učitelské vzdělávání od potřeb učitelské praxe. Takto se do školství dostávají učitelé upřednostňující teorii před praxí reálného života. Přeceňování scientistního pojetí pedagogiky vede k oslabování jejího humanizujícího étosu. Tady už taková motivace se přizpůsobit a dělat věci jinak téměř není, protože se tu střetává síla zvyku a tendence se vyhnout složitějšímu. Neboť práce s lidmi, respektive v tomto případě práce se studenty/žáky vyžaduje jisté sociální cítění, psychologické dovedností, psychickou odolnost, trpělivost, manažerské a učitelské dovednosti, dostatečnou sociální inteligenci, odvahu pracovat s lidmi (studenty/žáky), otevřenost a empatii a mnoho dalších vlastností, které vychází z humanitního přístupu. Na otázku flexibility učitelů existuje také kritika a článek 8.5.2020 Nepřizpůsobiví učitelé? (zde), kritizuje zejména přístup učitelů během online výuky za časů pandemie. "Děti, které neměly domácí úkol, dostaly INTERNETOVOU PĚTKU! Tím se dokonce chlubí, zní to efektně, skoro jako vtip!" Zejména je kritizována metodika a využívání ICT technologií během pandemie: "Děti, tvárné k různým změnám, se nutí ještě víc lepit oči k monitorům, sláva, můžeme ještě víc podpořit jejich závislost na počítačích, ještě víc je obrat o čas posílám e-mailů a koumáním, jak co poslat, vyfotit...místo užitečných věcí, které by jim prospěly dokonce víc, než školní vyučování."

Přibližně 2016 se objevovali názory typu, že učitelé mají vychovávat žáky a nestahovat je dolů. Jenže učitelé přišli o možnost provádět kvalitní vyučování. Po nějakou dobu tu panovala tendence, hodit zodpovědnost s výchovou žáků na učitele. Ovšem stále častěji se ukazuje, že i rodiče musí přijmout část této zodpovědnosti, ale paradoxně spoluúčast na rozhodování o výuce ze strany rodičů, spíše způsobovala konflikty mezi učiteli a rodiči. Je příliš mnoho těch, jenž spolurozhodují o provádění výuky a úzkých rámcích, vynucených anonymních hodnoceních a dalším papírováním. Učitelé jsou stále častěji zavalenější administrativní činností a jejich metodiku výuky nabourává sdílení a spolurozhodování o výuce. Rodiče stále častěji projevují názor na to, jak by učitel měl postupovat a konverzace se nese stále častěji v duchu nepřátelství a konfliktů mezi učiteli a rodiči. Ne však samozřejmě vždy a všude, nelze to jednostranně paušalizovat, nicméně ten trend byli viditelně patrný.

Učitelé jsou proto nuceni se flexibilně přizpůsobit zvýšenému počtu konfliktů ze strany rodičů, kteří sice nejsou odborníky na výuku, ale zato mají svou vlastní vizi toho jak by se jejich děti měli vzdělávat. Pro vypořádání se s konflikty je důležité správně pojmenovat problém. Pokud se to podaří je většinou problém již z poloviny vyřešen. Což mohlo fungovat ještě kolem roku 2010 ale po roce 2016 se zdá, že už tato metoda funguje stále méně a méně. Konflikty jako takové jsou skutečně nezbytné, bez nich by totiž každý systém byl mrtvý nebo stagnující a nevyvíjel se (Plamínek, 2012). Přitom konflikty se do určité úrovně dají vnímat jako kořením života. "Konflikty jsou přirozené a legitimní, ... patří k běžnému životu, jako k vodníkovi červené boty nebo vykotlaná vrba."(Plamínek,2013) Ovšem v souvislosti s kulturní válkou, dostávají nový až znepokojivý rozměr. Trend se zhoršoval zhruba od roku 2010. Dle článku Rodiče stále častěji vulgárně napadají učitele nebo vyhrožují (14.12.2013, deník.cz, zde) se píše že: "Slovní napadání učitelů nebo vyhrožování ze strany rodičů. To je jev, který se ve školách v Ostravě a jejím blízkém okolí vyskytuje čím dál tím častěji. Podle učitelů rodičům chybí soudnost. Negativní dopad to má ale hlavně na žáky."

Kvůli zvýšeným konfliktům a kulturním válkám lze předpokládat, že poroste otevřenost školství a rodiče se budou stále významněji podílet na tvorbě výuky. Existuje tu z vícero důvodu tlak a tendence po otevřenějším vzdělávání, cenzuře a revizi vzdělávacího obsahu. Protože pokud budou rodiče více vtaženi jako spoluúčastníci tvorby výuky, takzvaně vtáhnuti do děje, může to teoreticky zmírňovat napětí, ale jen v takovém okamžiku, když budou námitky rodičů vyslyšeny. vzhledem k tomu, že rodiče studentů/žáků nebývají většinou žádnými experty na vzdělávání dostane vzdělávací obsah i metody výuky jakýsi ideologický nádech, řídící se především kulturními trendy, nežli pedagogickou odborností. Tlak na učitele se flexibilně přizpůsobit vzrůstajícímu napětí ze strany rodičů tak může sice směřovat k posunu a jistému vývoji směrem k otevřenějšímu vzdělávání, ale současně může vést vzdělávání špatným směrem v případě existence a stupňování kulturních válek.

"I rodiče mívají náročné dny a může se stát, že si svou špatnou náladu vybijí právě na vás. Budou si stěžovat, vyhrožovat, někdy i křičet nebo se ohánět školní inspekcí. V tuto chvíli je důležité, jak se k tomu jako učitel postavíte ..." (3.3.2020, NPI podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi, zde) Existují totiž jenom dva způsoby jak se tomu postavit a to obranný nebo empatický způsob. Vzletem k trendům a tlaku na flexibilitu učitelů a otevřenějšího vzdělávání očekávám, že bude uplatňován především empatický způsob, protože umožnuje vtáhnout rodiče do děje a spoluúčastnit se tvorbě výuky.

Kulturní změny probíhají poměrně rychle. Veřejná správa opakovaně nestíhá společenský vývoj a poptávku po změnách a dostává se kvůli tomu pod tlak. Ovšem varování před sociálním inženýrstvím nás v momentech takového tlaku daleko nedostane, protože co jiného než sociální inženýrství je už sama existence matrik nebo dokladů. A jak to souvisí se školstvím? Možná, že jde o zásadní poznatek. Protože školství se obecně přizpůsobuje pomaleji stejně tak jako státní zpráva. Vzniká veliký tlak působící z lidu, a volající po nejrůznějších změnách, které v sobě zahrnují potřebu vyjádřit sovu jedinečnost, korektnost a modernost, jenž neovlivňuje pouze politiky a státní správu ale také školství, umělce a novináře a prakticky všechny obory a pracovní skupiny právě proto, že tento tlak přichází z lidu a proto je všudypřítomný. Ačkoliv vzniká tlak na státní správu například možnost si zvolit nepřechýlené příjmení i bez udání důvodu a o vyřazení údaje o pohlaví z občanských průkazů. Pod ostrým střetem mezi lidmi, kteří se hlásí o svoje práva, a lidmi, kteří brání svojí představu normální světa, leží ve všech těchto případech stejná technokratická otázka. Totiž co všechno stát občanům dovolí zapsat, nebo naopak nezapsat do veřejných databází a dokumentů.

Školství se bude nacházet, a v některých zemích i podstatě nachází ve velmi podobné situaci jako zmiňovaný příklad se státní zprávou. V některých zemích rodiče vedou s učiteli debaty a tlačí je například do toho, aby jejich mužský potomek mohl navštěvovat dámskou toaletu a sprchy ve školách, protože daná rodina vnímá pohlaví jinak. Podobným příkladem jsou sňatky osob se stejným pohlavím v USA, postupně prosazené mezi lety 2004 až 2015 v celé federaci. Přitom je také zajímavé, že počet odpůrců návrhu v americké společnosti klesl od roku 2004 skoro na polovinu a dnes mají stejnopohlavní sňatky téměř stejnou podoboru republikánských voličů jako tenkrát demokratických. Naproti tomu v ČR například interrupce je tématem, které mají u nás hlasité odpůrce i tři desítky let po deregulaci. Na Slovensku nebo v Polsku lze pozorovat omezování dostupnosti interrupce. Možná tak můžeme mluvit o dvou frontách kulturní války. Jedna se víc týká fyzického světa a tělesnosti, a ta druhá se týká více inkoustu a papíru (informací).

Vzniká nejen tlak po změně, ale také tlak pro zachování starých hodnot. A tento střed nových a starých hodnot je kulturní válkou a defacto soubojem zachovávání vs. flexibilita, která sklouzává do nejednoznačnosti a nevyhraněnosti, mnohoznačnosti, přijímání všeho možného s co nejméně filtrů. Čímž se možná paradoxně stává jakým si novodobým filtrem. A tento společenský tlak se projeví všude ve společnosti a tedy i ve školství.

V roce 2020 Polská kulturní válka o tradiční rodinu nabírá na obrátkách. Ultrakonzervativní proudy tak mají v polském veřejném prostoru stále větší slovo. Podporují je i přední politici, protože politik se chová zejména populisticky a obvykle zastává ten názor, který je v populaci nejvíce slyšet. Článek z 11 srpna 2020 Veronika Pehe: Další dějství polské kulturní války. Policie zadržela desítky LGBT+ aktivistů (Český rozhlas, zde) říká, že: "Před nedávnými prezidentskými volbami v Polsku se mohlo zdát, že démonizace sexuálních menšin a transgender lidí jako hrozby pro tradiční polskou rodinu byla především volební strategií." V Polsku tak během pandemie vládnou protesty. Protesty jsou bezprostřední reakcí na rozhodnutí polského ústavního soudu, který shledal potraty v případě vážných vývojových vad plodu protiústavním. Nadále mají být možné pouze v případě znásilnění nebo incestu nebo z důvodu ochrany života matky. „Tribunál si zachovává pozici, že lidský život má hodnotu v každé fázi vývoje a měl by být chráněn,“ uvedla zpravodajka polského ústavního soudu. Do tohoto prostředí o zachování určitých práv se zvedla také podpora LGBT a snížila se podpora církve. Ovšem Polská kulturní válka probíhala už minimálně mezi lety 2018 a 2019 těsně před pandemií a projevovala s dle článku Hospodářských novin z 11.12.2019 Nobelova cena spustila nové kolo polské kulturní války. Tokarczuková je terčem útoků v provládních médiích (zde)

V z hledem k ekonomickým problémům a kulturním válkám je školství pod tlakem sociální a ekonomické politiky. Přitom se jedná o problém nikoliv nový, ale se značně dlouhou tradicí, a to nejen v Evropě, ale na celém světě. Nejnovější pokusy o vytváření pestré společnosti na pozadí postmoderního chápání světa, kde každá skupina obyvatelstva má právo na stejné podmínky pro rozvoj vlastní existence, umožňuje zdravý způsob života, zlepšení a zlepšení sociálního klimatu ve školách. Ovšem a jen pouze za předpokladu, že se to s touto formou inkluze nepřežene. Protože všeho moc škodí. Názor, že jde o zdravý způsob života se objevoval kolem roku 2009, ovšem tato koncepce nepočítala s vývojem do bouřlivé kulturní války a vnímala tuto formu inkluze, individuality, sbližování a nevylučování v jiném kontextu než probíhající kulturní války.

Pro začínající 21. století je charakteristická okolnost, že řada hlubokých společenských změn probíhá ve stejné době a na různých úrovních, ale vždy vzájemně propojených a ovlivňujících se.

Jakým způsobem tyto kulturní války ovlivní školství a vzdělávání obecně po skončení pandemie lze jen obtížně předpovědět. Protože tyto kulturní změny jsou bouřlivé, nestabilní, konfliktní a především s rychlím vývojem. Existuje pro pro i proti, a vyhraje ta strana, která bude důraznější a mít největší podporu ve společnosti. Ovšem názory lidí se mohou velice rychle měnit, dle okolností, důsledkem krize a složité životní situace, důsledkem očekávání a následného zklamání a proto situaci může ovlivnit prakticky cokoliv. Přitom tempo již probíhajících změn nebo začínajících změn se zvyšuje. Od jednotlivců, ale i institucí je vyžadována přizpůsobivost (flexibilita) spolu s tvořivostí, schopností dynamického rozvoje a aktivní spoluúčasti na utváření budoucnosti.

Rovnostářství vs. elitářství

Jistá forma elitářství tu bude vždy, ale její podoba se bude cyklicky proměňovat. Termín cirkulace elit zavedl V. Pareto v roce 1903 pro posloupnost střídání elit. Jakmile jedna elita získá své dominantní postavení, poté přechází do období úpadku a je nahrazena jinou elitou. Elitářství ve školství vychází vždy z nerovnosti. Existují přitom jak nespravedlivé nerovnosti, tak i částečně přirozené nerovnosti tak i nerovnosti způsobované systémem školství. Rozdílnost je inherentní součástí vzdělávání, protože studující disponují různým nadáním, volí si různé studijní směry, setrvávají ve vzdělávacím procesu různý počet let, a tím vzniká selekce, která se opírá o ideu meritokracie. Meritokracie se však v praxi uplatňuje problematicky, neboť kritéria hodnocení jsou konstruována tak, že jedince určitých sociálních charakteristik zvýhodňuje a jiné naopak znevýhodňuje.

Každý je jedinečný a proto stanovení jednoho kritéria, znevýhodňuje všechny ostatní. Tato idea se také obtížně srovnává s problémem nestejné startovací čáry, kdy děti s různým zázemím mají různé možnosti využití vzdělávacího systému pro vlastní sociální mobilitu. Nejsou všechny děti stejné a jednomu půjde více matematika a druhému více jazyky a někomu obojí. Jiný zvládne dějepis (historii) a zeměpis, jiný raději chemii nebo fyziku. Jiný bude nejvíce vynikat při hudební výchově, divadelní tvorbě jiný naopak vynikne ve sportu. Někdo se potřebuje nabiflovat fakta, jiný potřebuje širší pochopení a vnímá látku jako příběh vyprávějící podstatu, děj, souvislosti. Někdo si lépe maturuje tím, že si píše látku a stačí mu to. Někdo výhradně vyhledává praktické úlohy, experimentování. Někdo metody kombinuje. Jiní raději zanechávají poznámky a zápisky. Někdo se učí vyvozováním toho co už zná. Někdo potřebuje interakci s počítačem, jiný výhradně s člověkem (spolužákem, učitelem, nebo kamarádem). Někdo dává přednost vrstevníkovi, jiný dospělému. Někdo se učí výzkumem, psaním úvah a esejí, protože potřebuje o věcech přemýšlet, vyvozovat, popisovat a chápat souvislosti. Někdo potřebuje více číst a jiný zase více psát. Někdo si potřebuje podtrhávat v textu, jinému to postačí jen strukturovaně napsat (krátce v bodech a krátkých větách), jiný potřebuje dlouhé věty. Někdo potřebuje psát umělecky i o vědeckých tématech, jiný výhradně odborně. Jiný potřebuje slyšet látku, audioknihu, atd. Těch rozdílů v učení je tolik, že se nedají popsat a to nemluvím o ekonomicko-sociálních podmínkách jako peníze na kvalitní pomůcky. Sociální status, třeba jako rozdíl mezi nováčkem a někým kdo už zapadnul do kolektivu a mnoho a mnoho dalšího.

Ještě problematičtější než vztah socioekonomického statusu a vzdělávacích šancí je vztah vzdělání a genderu. Obzvláště zásadní roli genderu hraje v současných kulturních válkách. Děti s jedinečným nebo odlišným pohledem na vnímání otázky genderu, vlastního vnímání pohlaví byli do nedávna spíše znevýhodnění a ve stresu před šikanou, ponižováním a sociálním vyloučením. To se ovšem s nástupem současných kulturních válek mění a naopak tyto rozdílní studenti/žáci se stávají dominantně působící menšinou, která pomalu nahrazuje předchozí vnímání elit. Dále tu jsou významné ekonomické vlivy a předpokládám, že po pandemii přijde ekonomická krize, respektive nastupuje už nyní (2021). Z čehož všeho vyplívá, že elitářství tu bude i nadále, z sociálně-kulturních roviny se bude spíše proměňovat a z ekonomického hlediska spíše prohlubovat. Nehledě na tom, že jakákoliv úleva při výuce může do budoucna vytvářet závislost na takové berličce a do budoucna může způsobovat tlak na snižování nároků od studentů/žáků.

Vzhledem tomu, že žijeme v období rozmachu politického populismu, lze předpokládat výší nedůvěru politiků ve vzdělanou elitu, což by se mohlo odrazit i v elitářství ve školství. Vzhledem tomu, že populistickým politikům více vyhovuje méně vzdělané obyvatelstvo a současně obyvatelstvo považuje obvykle rovnostářství za spravedlivější, bude vznikat tlak na potlačení elitářství ve školství. Což pouze urychlí pád současné formy školského elitářství, ale na jejím místě vznikne nová forma elitářství. Odhad je založen na předpokladu platnosti fungování cirkulace elit (formulované od V. Pareto, 1903) a předpokladu, že vlivní lidé ve školství se nebudou chtít vzdát svého vlivu, ale zato se přizpůsobí novému směru. Navíc lze předpokládat technokratické a technologické reformy. Tradiční technokratické reformy navíc měly většinou tendenci posilovat centrální kanceláře a oslabovat učitele. Lépe řečeno, lze předpokládat posílení bezmocných na úkor často arogantních odborníků a úředníků což vyvolá protireakci ve formě přizpůsobení se systému, ale současně oslabí pozici učitelů snižováním nároků ve školství a posilováním znevýhodněných až do bodu kulminace, což donutí systém se znovu přizpůsobit ve smyslu vzniku protiváhy.

Přehledněji řečeno, velký tlak na potlačení elitářství a zajištění vyššího rovnostářství, bude-li neobratně uskutečněno až do jistého extrému, se může překlopit do nové formy elitářství. Ideje rovnostářství připomínají moto francouzské republiky za Velké francouzské revoluce Liberté, égalité, fraternité (česky volnost, rovnost, bratrství). Kompenzování nerovností proto vede směrem k inkluzi a integraci. Ovšem práva jednoho končí přesně v místě, kde začínají práva druhého. Právě to je hranice, která pokud se překročí, tak zvýhodní dříve znevýhodněného nad ostatní a tím může vzniknout nová forma elity. V budoucnu tendence srovnat nerovnost, donutí odborníky přemýšlet, kde je ta pomyslná hranice a kde už jsou opatření z cílem snížit nerovnost již nástrojem k vytvoření nerovnosti jiné.

Ačkoliv cíl pomáhat studentům/žákům zvládat jejich nedostatky patří mezi správné cíle, tak realizace těchto cílů bude pokulhávat a může vytvářet nové formy elitářství. Trend směrem k méně biflování, redukce učiva, praktická výuka a získávání praxe sám o sobě nahrává potřebám digitálního věku. Sice vypadá logicky a správně. Na druhou stranu tím budeme něco z dřívějších dovedností ztrácet. Proč si pamatovat, když to můžu najít na Google, Wikipedii, Wikiverzitě nebo jinde na internetu. Proto se budou objevovat výuky typu Hejného metoda a mnohé další, které cílí například na pochopení, vyvozování, kritice myšlení, vyhledávání a ověřování informací, nebo cílí na měkké kompetence a sociální dovednosti, zatímco fakta a informace budou čistě hypoteticky po nějakou dobu devalvovány (vnímány jako méně důležité) a podceňovány, a budou ztrácet svou hodnotu jako něčeho co se nemusíme učit. Ovšem jako protiklad, budou informace a velkém měřítku něco jako nová ropa nebo zlato, zvýšený objem dat a jejich zpracování a využitelnost se také zvýší. Dolování dat, umělá inteligence, nové algoritmy analýzy dat to vše teoreticky poroste. Ovšem v tom bude skryté úskalí pro budoucnost ve vzdělávání. Přeci jen Hejného metoda není vhodná pro všechny a rozhodně nepostačuje jako hlavní metoda výuky matematiky. Výsledky této metody jsou sporná a mají hodně kritiků. Nepochopíme důležitost a užitečnost biflování dokud nebude pozdě, tedy dokud se nedostaneme do stavu, že bude ve vzdělávání hromadně ono biflování potlačováno. Až se jednoho dne probudíme a zjistíme, že jsme na vědomostních databázích závislí a tudíž také zranitelní. Budeme umět rozhodovat o mnohém, ale bez informací a informačních technologií nebudeme mít podle čeho rozhodovat. Tolik toho budeme možná umět, ale ták málo toho budeme vědět. Bez dobrých informací nelze učinit správná rozhodnutí. Bez informací jen házíme naslepo kostkou. To nás bude činit na informačních technologiích neskutečně závislými. A tím znovu budou vznikat nové formy elitářství. Protože ta jsou vždy založena na rozdílnosti a vnímání toho co je považováno za elitní, důležité a vzácné.

V různých nedávných obdobích včetně května 2021 se objevil názor, že biflování žáky na budoucnost nepřipraví. Názor vychází s šetření ABSL mezi zaměstnavateli z oblasti podnikových služeb. Z tohoto šetření vychází že stále více zaměstnavatelů vnímá nutnost transformace vzdělávání v ČR. Předpokládají že charakter lidské práce se výrazně změní, a proto je tradiční vzdělávací systém založený na biflování nutné doplnit rozvojem kritického a kreativního myšlení, schopností řešit problémy a realizovat projekty. Jestliže zaměstnavatelé a lidská společnost vnímá odklon od biflování jako nutný, lze předpokládat, že se to ve výsledku projeví na struktuře elit a na vzdělávacím elitářství, která tyto elity produkuje.

„V České republice se vzdělávání příliš zaměřuje na nesmyslné zkoušky a hodnocení, které schopnosti dětí neprokáží ani nevybudují. Příkladem jsou opakované spory se společností Cermat, která se stará o jednotné přijímací zkoušky a již dlouhodobě čelí kritice, že testuje jen výsek vědomostí žáků, a nikoliv jejich studijní předpoklady. Měli bychom spíše rozvíjet charakter dětí a dovednosti, které budou při svém vstupu na pracovní trh opravdu potřebovat,“ říká Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL.

Což znamená, že trend se žene směrem finské školy hrou, kde se místo biflování učí žáci obstát v dnešním světě. Proto v roce 2017 vyšel tento názor: „Myslím, že jsme deset let za vývojem společnosti a pokud nebudeme opatrní, naše školy a univerzity se změní v muzea, kde se učíme stejným způsobem jako před 400 lety,“ říká v reportáži České televize expertka na psychologii vzdělávání Kirsti Lonka. Finští studenti dosahují jedněch z nejlepších výsledků na světě. I když mají málo domácích úkolů a zkoušek, kratší vyučování a naopak o dva týdny delší letní prázdniny. (duben, 2018): Ve Finsku učí jen ti nejlepší učitelé, o místo se pere 170 uchazečů, říká ředitel. Finský model sází na kvalitní učitele, neselektivnímu vzdělávání či dlouhodobým vzdělávacím cílům v politice. Je proto možné, že pokud budou v budoucnu vznikat v ČR elitní školy, tak jejich podoba bude významně inspirována Finským modelem vzdělávání.

Píle vs. lenost

Už nějakou dobu se zdá, že žijeme ve společnosti vědění. Tato věda dává křídla politikům, pedagogům, reformátorům univerzit, je hnací silou vědců, trhů i podniků. Vědění a vzdělání jsou, jak se tvrdí, nejdůležitějšími zdroji Evropy. A ten, kdo investuje do vzdělání, investuje do budoucnosti. Ale doba se proměňuje a školství se začíná měnit směrem, který nemáme jako lidstvo úplně pod kontrolou. Na první pohled by se mohlo zdát, že domnělý sen osvícenců o kompletně vzdělaných lidech se konečně naplňuje v době informované společnosti. Vždyť také kdo v Evropě nebyl nikdy ve škole? Prakticky každý. Druhý pohled na aktuální stav vědění je ovšem velkým rozčarováním. Technologie nám ulehčují práci, ale nedělají nás lepšími, chytřejšími ani vzdělanějšími. Spíše je na místě konstatovat, že četné reformy školství směřují k industrializaci a ekonomizaci vědění. Čímž se myšlenky klasických teorií vzdělání doslova obracejí na ruby. Hold přichází doba pozoruhodných a velkých změn.

Flexibilní člověk, který je ochoten se celoživotně vzdělávat a své schopnosti dává k dispozici k tímto rychle se měnícím trhům se vzdělaný člověk stává spíše karikaturou původního pojmu. Ve všem co se dnes lidé musí naučit, a že toho není vůbec málo, chybí jejich vědění syntetizující síla. Síla či schopnost, jenž dokáže učení propojit a dodat svému majiteli dovednosti. Z vědění se stává špatně propojená slepenina, které lze rychle dostihnout, rychle si ji osvojit a snadno zase zapomenout.

Naučit se cizí jazyk za 3 měsíce? Žádný problém, klidně za měsíc, nebo 20 dní, nebo dokonce 3 dny, studováním nejdůležitějších a nejpoužívanějších frází. Programátorem za dva až tři dny i s certifikátem. Získání certifikátu bankéře za 10 000 Kč a školení za dva až tři dny. Tento vývoj se nedá odsuzovat z pozic kulturního pesimismu. Ideje vzdělání totiž nikdy nebyly prosté domýšlivosti, falešných nadějí a ideologických resentimentů. Ovšem bylo by však fatálním omylem domnívat se, že vývoj, který přichází, má ještě s touto myšlenkou něco společného. Už nejde o vědění, ale obrovskou nekompatibilní hromadu informací.

Článek z 1.11.2012 Deník.cz zde Lenost a nechuť k učení jsou mezi žáky rok od roku horší. Protože "plno dětí se odmítá učit, chybí jim morálka, úcta k učitelům, jsou drzé, mnohdy sprosté a někteří jedinci i agresivní", tvrdí článek. Učitelé se v roce 2012 shodují, že "rodiče výchovu svých dětí přehazují na školy". V roce 2019 žáci trpí u nudných výkladů a biflují hlouposti. "Žák, který nevidí ve svém vzdělávání smysl, má samozřejmě velmi malou motivaci ke studiu. Spousta našich vrstevníků usedá po ránu do lavic s pocitem, že do školy dnes přišli zbytečně strávit několik hodin probíráním látky, kterou za týden zapomenou a nijak to jejich život neovlivní. Jde o značně deprimující zjištění a o zásadní problém našeho školství," shrnuje místopředseda České středoškolské unie Mikuláš Misterka. Dle Heleny Vlachové (která učila na výběrových školách a gymnáziích, většinou jazyky) v roce 2019 "Agresivita žáků, agresivita rodičů, organizovaná lenost, nesmyslné projekty, skleníkové prostředí, inkluze. Tak by se dal charakterizovat stav vzdělávání u nás."

Společnost vědění není nijak chytrá společnost. Omyly a chyby které se v jejím rámci dějí, krátkozrakost a agresivita, které ji ovládají, nejsou o nic menší než v jiných společnostech. Cílem společnosti vědění není ani moudrost, ani sebepoznání, tak jak jej vnímali starořečtí filozofové a učenci. Dokonce jim není ani duchovní prozkoumávání světa, abychom jeho zákonům lépe porozuměly ani prozkoumávání přírodních zákonů. Protože redukcí učiva, jenž má být dokončeno 2024, se z osnov vyřadí Newtonovy zákony z fyziky. Což patří k paradoxům společnosti vědění, neboť už nemůže dosáhnout cíle vzdělanosti a poznání pravdy nebo přinejmenším závazného pochopení. V této společnosti se už nikdo neučí proto, aby něco věděl, nýbrž jen kvůli učení samotnému, aby dostal papír, vysvědčení, certifikát, diplom. Neboť současné veškeré vědění rychle zastarává a ztrácí svou hodnotu. A z celoživotní vzdělání už nemá za cíl vědění a dokonce ani moudrost.

Z vědění se stává pouhá informace nesoucí nějaký význam. Přitom už nežijeme v informační společnosti, ale ve skutečnosti nežijeme ani ve společnosti vědění. A lze z dobrých důvodů toto tvrdit s tím, že žijeme spíše v dezinformační společnosti. Nárůst informačních a komunikačních možností, množství vjemů, zvuků, čísel, obrazů kamuflovaných jako informace, které se valí na každého průměrného člověka, znamená, že se rozdíly nejdříve rozplývají a nijak neovlivní pozdější událost, protože je lze z kapacitních důvodů vnímat jen okrajově (člověk má své limity) a zpravidla je také okamžitě zapomenout. Informace spíše konzumujeme a většina zpráv vlastně nejsou zprávy. Obsahují minimum odlišností a nových informací a zprávy které skutečně něco sdělují, jsou vzácné. Ze záplavy informací se musejí zpravidla odfiltrovat.

Vědění je ovšem více než informace, ale je celkovou formou prozkoumávání světa, jeho poznávání, chápání a porozumění. Lenost se mezi informacemi projevuje balastem. Vzhledem k narušení hierarchie vědění a narušení propojení souvislostí jednotlivých vědění, je lze libovolně varovat a rozšiřovat. Přitom se zdá, že už žádná podoba vědění není přesvědčivá. Protože je potenciál vědění kdykoliv přístupný, jsme my všichni, ať chceme, či nechceme, fakticky nevědoucí. Tedy ve stylu dobrého vojáka Švejka: "Kdyby byli všichni chytří, tak by z toho byl každej druhej úplně blbej". Téměř všechny vědecké disciplíny se už tématizují v populárních časopisech a z internetu si lze stáhnout vše. Jednoduchými lexikálními hesly počínaje až po komplexní pojednání konče. Nicméně se nelze ubránit dojmu, že čím více možností vědění máme, tím méně toho vlastně víme.

Ona lenost se projevuje už i v kultuře. Dle Maladena Stilinoviče (Chvála lenosti): "Lenost je absence pohybu a myšlenky, oněmělý čas – totální amnézie. Přináší s sebou netečnost, zírání do prázdna, nečinnost, nemohoucnost. Je to čirá tupost, doba bolesti a jalové koncentrace." Ovšem přesto vnímá lenost pozitivně, jako ctnost představující v umění významné faktory.

Také studenti vnímají lenost často pozitivně a s rostoucí měrou zaměňují nechanické okopírování seminárních prací z internetu za samostatné vypracování. Tváří se a sami sebe utěšují, že v dnešní době není důležité něco vědět, ale vědět, kde tyto vědomostí a informace najít. Jenomže vědění nelze uložit do skladu. Protože vědění je více než pouhá informace. K vědění proto nelze přistupovat tak, že jej budeme konzumovat, protože to bez určitého úsilní nejde. Veškeré vědění má tedy ten nedostatek, že je subjektivní, musí se nacházet i myslích lidí ne jenom ve skladě informací, je vždy mezerovité, nekonzistentní. Nicméně vědění jednotlivce není shodné s tím, co má kdo v hlavě. V paměti uchovávané informace jakékoliv druhu ještě nejsou věděním. A tak co je pro jednoho praxí, je pro druhého nezáživnou teorií.

Přesto všechno se zdá, jako bychom věděním a tedy i pílí, protože ta je k získání vědění nutná spíše opovrhovali a sráželi její hodnotu. Článek z 1.12.2016 ze serveru Podnikatel.cz zde se jmenuje Milujte svou práci a buďte líní. To je jeden z receptů na úspěch a opět se na lenost dívá spíše pozitivně s tím, že lenost už není nic, za co bychom se měli stydět. A údajně podle některých názorů prospívá v podnikání. Jen je třeba si ji správně vyložit. Fred Gratzon tvrdí: "Lenost je nutkání vyhnout se práci, nebo v tom horším případě, udělat práce pokud možno co nejméně. A toto naše nutkání je obdivuhodné. Měli bychom na ně být hrdí, hýčkat si je, neboť ono je nejen v dokonalém souladu se všemi přírodními zákony, ale je také klíčem k velkému úspěchu. "

Abych vyloženě lenosti nekřivdil, přeci jen něco málo pozitivního na ní je. Ne všechno, co neuděláme, nebo se nám nechce, se dá považovat za lenost. Myslím, že každý má v sobě trochu lenosti a není se za co stydět. Pokud to tedy nejde do extrému. Ovšem jak se tak na ten svěď dívám, mám pocit, že se to k extrému bohužel rychle blíží. Lenost, pokud je v souladu s pílí, prospívá mysli odpočinout, odpoutat se od starostí a kreativně najít řešení. Podle mého názoru v moderní době přispívají k lenosti také mobily, počítače, zkrátka elektronika. Kvůli počítačům se méně hýbáme a málo cvičíme, ztrácíme kondici a tloustneme. Takže má lenost mnoho negativ i přes některá pozitiva.

Vzhledem k trendu směrem k nových technologiím předpokládám, že směr k lenosti bude pokračovat, a může za určitých okolností dokonce zrychlovat. Nedostatek pracovních sil nahrává revoluci v podobě mohutného zastoupení robotizací a v záplavě informací se budeme ztrácet. Na lenost budeme pohlížet bohužel jako na ctnost a lidskou vlastnost umožňující rozvoj kreativity. Tyto tendence můžou brzdit silné ekonomický výkyvy nebo hrozba války. Krize a složité životní situace nás mohou teoreticky aktivovat směrem k píli. Ovšem vzhledem k technologickým pokrokům, je návrat k poctivosti, moudrosti a píli spíše na vážkách. Pokud jako lidé nepochopíme co je to být člověkem. Zapomeneme co člověku prospívá a v takovém případě jako lidstvo zklameme. Věřím ovšem v probuzení pudu sebezáchovy, který nás může nastartovat správným směrem. Možná až vyzkoušíme všechna špatná řešení, zůstane nám už jenom to dobré řešení, ale jen pokud to jako lidstvo stihneme včas najít.

Analýza budoucnosti vzdělávání podle témat

Vliv vzdělávání na zdravotnictví

Lékařské fakulty musí reflektovat nejen potřeby moderní medicíny, ale i vývoj zdravotnického systému. Musí připravovat nejen dostatek budoucích profesionálů schopných pokrýt široké spektrum specializací, ale i obstát v konfrontaci s rostoucími nároky a očekáváními pacientů. Musí se nejen vyrovnávat se změnami úrovně připravenosti studentů ze středních škol, ale i trvale vážit efektivní rovnováhu akademického konzervativismu s vědeckým a společenským progresivismem.

Vedení jednotlivých škol, tajemníci, reprezentace akademických senátů a studentů se významně podílí na diskusi o slaďování vztahů fakult a fakultních nemocnic. Ačkoliv přes opakované legislativní snahy v minulosti dosud nevznikl zákon o univerzitních nemocnicích, současné vztahy všech fakult s jejich nemocnicemi jsou velmi dobré a ve stávající legislativě – a za společného zájmu – ředitelé a děkani řeší společné otázky, od organizačních po personální, konsensuálně, a žádná ze stran nevolá po striktní zákonné kodifikaci. Ojedinělé výpady proti některým parametrům spolupráce, které potenciálně ohrožují dobré vztahy nemocnic a fakult, jsou marginální a spíše subjektivní než institucionální. Aspoň tedy prozatím. Těžko říci jak takovou situaci ovlivní například kulturní války a hyperkorektivita a s tím spojovaný vznik nových typů elit ve společnosti.

Přitom ve zdravotnictví i jiných odborných vzděláních a trhem práce existuje úzká vazba. Jedním z hlavních cílů vzdělávání je poskytnout žákům kvalifikaci vhodnou pro uplatnění na trhu práce. Ovšem trendy jako inkluze, elitářství, nové technologie, lenost, ekonomická a pandemická krize, přehlcenost informacemi, redukce učiva, ztráta manuální zručnosti, robotizace a umělá inteligence, to vše se odrazí nejen na školství, ale také zdravotnictví. Zdravotnictví úzce souvisí se školstvím protože zdravotníky je nejdříve nutno vyškolit v oboru, ale i tito nastupující studenti medicíny, si museli projít základní a střední školou. Stav školství bude mít totiž vliv i na kvalitu odborných pracovníků.

Z hlediska oborové struktury absolventů pro rok 2014 bylo zjištěno, že mezi absolventy středních škol (bez návazového studia) bylo zhruba 29% absolventů s výučním listem, 5,1% absolventů s maturitou a s odborným výcvikem, 40% absolventů klasických maturitních oborů a 26% absolventů gymnaziálních oborů. Absolventi skupiny zdravotnictví tvořili v roce 2014 s počtem 2,5 tisíc, tedy přibližně 3% ze všech absolventů středních škol.

Další roky rostl počet žáků na střední školy a zejména na gymply, protože o výuční obory nadále klesal zájem. Učiliště nemají takovou pověst jako jiné školy a tak klesal počet absolventů s výučním listem.

V letech 2018/19 pokračoval trend z roku 2017 což je nárůst počtu žáků vstupujících do prvního ročníku středních škol. I když nárůst v té době není tolik velký, jedná se o 484 žáků. Zatímco v roce 2017 to bylo 129 žáků. Je tedy patrné rostoucí trend ve směru středního školství. Dokazuje to průběh vývoje 15letých, směrem ke střednímu školství. Zatímco počet absolventů střeních škol oborů informatiky vstoupá, tak počet absolventů oborů hornictví a hornické geologie, hutnictví a slévárenství klesá. Stejně tak klesá počet absolventů strojírenství a strojní výroby, v roce 2014/15 to bylo 693 a v roce 2020/2021 už 498. Zatímco například počet absolventů elektroniky, telekomunikačních a výpočetních technik se drží plus mínus ve svém průměru. V roce 2014/15 260 u stření s výučním listem, 245 střední s maturitou a 24 nástavbových. V roce 2020/2021 to je 264 středních s výučním listem, 243 středních s maturitou a 22 nástavbových. Počet absolventů technické chemie a chemie silikátů se pohybuje na svých stabilních průměrech. V roce 2014/15 to bylo 86 středních s maturitou. V roce 2020/2021 to bylo stejně. Kolísaly v letech 2016/17 na 75 středních s maturitou a mezi roky 2018 až 2020 to byl nadprůměr 93 a 96 středních s maturitou.

Počet absolventů zdravotnických oborů s maturitou se soustavně snižoval. V roce 2002 na 9,5%, v roce 2013 na 5,6% a v roce 2014 se nepatrně zvýšil na 6,9%. Zatímco vyšší odborné vzdělání zdravotnických oborů v roce 2014 ukončilo 1 416 absolventů. Dále počet absolventů zdravotnických oborů do kategorie zdravotní asistent se snižuje. Tento trend je patrný i kolem roku 2019 a 2020. Nicméně se zdá že díky pandemii se kolem roku 2021 zájem o zdravotnické obory začíná zvyšovat. Na vyhodnocení je ovšem příliš brzo. Tak či onak na trhu práce chybí mnoho doktorů, učitelů a řemeslníků je dokonce kriticky málo.

Dle webu Naše zdravotnictví k 16.12.2019 Budoucnost zdravotnictví? Máme posledních 15 let připravit se na šok zde se píše, že: "Vyhlídky českého zdravotnictví jsou děsivé. Enormně porostou jeho náklady, skokově přibyde pacientů a zároveň poklesne počet lékařů i sester. Máme poslední roky se na to připravit, varuje na základě jasných čísel šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek." O tři měsíce dříve v září 2019 byla spuštěna iniciativa (Platforma Zdravotnictví (v) budoucnosti) s nemalým cílem, měnit a posouvat společně české zdravotnictví odspodu. Nečekat pouze na to, co udělá vláda nebo jak situaci ovlivní ti nejsilnější hráči, ale spojit síly expertů a najít synergii k řešení problémů. Cílem platformy Zdravotnictví (v) budoucnosti je tedy objevit business příležitosti pro zlepšení prostředí zdravotnictví a začít na nich pracovat. Už koncem ledna 2020 začali vznikat konkrétní výstupy a spolupráce. Někteří díky kontaktům v platformě spojily síly a pracují na společných projektech, jiní posunuli svůj byznys a získali nové spolupracovníky.

A jaký zdravotnický business se rozvíjí? Heslo: "Koronavirem k digitalizaci." Protože budoucnost zdravotní péče přišla vlivem pandemie již nyní. Lidé na začátku pandemie s lékařem řeší kontroly místo v ordinaci přes Skype, aby mohl na dálku posoudit stav našeho krku nebo rozšiřující se ekzém. Po celém světě se poskytovatelé zdravotní péče přes noc soustředily na medicínu na dálku. A tím se rodí termín "telemedicína" v praxi. Strategie zdravotnictví v mnoha zemích během pandemie se snaží uvolnit zdravotníkům ruce, aby se mohli věnovat pandemii, a tím se medicínská reforma uspíšila.

Podle Josepha Rosenbluma z inovačního centra izraelské pojišťovny Maccabi, který v Olomouci otevíral se svou přednáškou panel o zdravotnictví, se celosvětové zdravotnictví ještě před pandemií nacházelo v situaci, kdy na ně působí několik vlivů s exponenciálním trendem. Zatímco v 70. letech se medicínská data zdvojnásobovala jednou za 25 let, v roce 2020 k tomu dochází každého čtvrt roku (3 měsíce). S exponenciálním nárůstem medicínských znalostí se musí vypořádat praktický lékař, v jehož lidských silách ani nemůže být držet tento krok. Lidé mají svá biologická omezení ohledně přijímání a zpracovávání informací. Tisíce diagnóz, tisíce léků, které mají různé kontraindikace, stovky různých laboratorních testů. K tomu všemu se přidává proud nových technologií a inovací. Přitom se stárnoucí populací roste i u nás poptávka po lékařské péči, kterou ale v rámci tradičního modelu zdravotnictví nebude možné zajistit. Podle odborníků nebude dostatek lékařů a zdravotnického personálu, což je již dnes patrné v některých regionech a oborech. Kvůli personálnímu nedostatku se ruší ordinace praktiků, roky se řeší kritický nedostatek zubařů. Proto Jsoseph Rosenblum vidí jako jedinou možnou cestu směrem k digitálnímu zdravotnictví, které s prvky umělé inteligence dokáže vytvořit pro lékaře nástroje, jimž mohou část služeb poskytovat efektivněji jak ze svého pohledu, tak z pohledu pacientů.

Jsou tedy vyvíjeny tlaky směrem k digitálnímu zdravotnictví. Což změní v budoucnu všechny aspekty zdravotní péče. Od toho, jak jsou pacienti diagnostikováni, a jak jsou léčeni. Špičkové technologie, jako umělá inteligence, internet věcí nebo 3D tisk. V Lednu 2020 se na konferenci Deloitte řešila budoucnost zdravotnictví a farmacie. Témata se nesla v duchu umělé inteligence, elektronizaci a regulaci. Digitalizace zdravotnictví a farmacie je tak jedním z nejdůležitějších témat všech vyspělých států, ČR nevyjímaje. Jenomže jak konkrétně bude probíhat elektronizace českého zdravotnictví? Jakou roli v tom všem bude hrát umělá inteligence? A jak si se všemi zmíněnými inovacemi a novinkami ve zdravotnictví poradí legislativa?

Umělá inteligence může vyřešit problém nesprávné diagnózy a zefektivnit pracovní postupy v nemocnici. Například vědci nedávno představili program umělé inteligence, který spolehlivě interpretuje mamogramy. Může diagnostikovat pacienta 30 krát rychleji než lidský lékař s přesností 99%. Pro srovnání, v současné době polovina mamogramů od lidských jsou milné. Ovšem umělá inteligence může zvýšit přesnost z 50% na téměř 99% a udělat to 30krát rychleji než člověk. Kromě toho může umělá inteligence lékařům pomáhat v přístupu k lékařským poznatkům. Algoritmus umělé inteligence si může zapamatovat celé stávající lékařské znalosti a poskytnou lékařům informace relevantní pro jejich případ tím, že porovná databázi s pacientovými zdravotními záznamy. Tím umělá inteligence v medicíně nejen urychlí procesy, ale také sníží náklady a řeší nedostatek zdravotnických zařízení a nedostatek personálu.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch rozjíždí největší zdravotnickou reformu posledních 20 let. Jejích základním motivem je evropská podpora v podobě 16,9 miliard na lepší vybavení. Ovšem dotace většinou bývá podmíněna nějakými požadavky. Je pravděpodobné, že i přes tuto dotaci, budou některé nemocnice šetřit na penězích a hlavně celé zdravotnictví se bude muset vypořádávat s nedostatkem lékařského personálu. Nové technologie jsou ovšem efektivnější.

Předpokládám, že mnohé zemně se pokusí o reformu zdravotnictví směrem k digitálnímu zdravotnictví, díky čemuž se bude úloha doktorů proměňovat. Část jejich odborné práce, bude záviset na nových technologií včetně umělé inteligence v diagnostice a jiných oblastech. Což znamená, že na lékařský personál budou kladeny jiné druhy požadavků než dnes. Vědomosti lékařů budou méně důležité, protože v záplavě informací budou tyto věci řešit nové technologie. Vědomostní nároky na lékařský personál se tak budou snižovat, ale hlavně měnit. Doktoři budou spíše dohlížet na výsledky umělé inteligence a stanou se arbitry a dohlížiteli lékařských rozhodnutí.

Současnou největší překážkou v zajištění bezpečnosti nových technologií je kybernetická bezpečnost. Což je obzvláště důležité v případě lékařských přístrojů. Připojená zařízení mají z bezpečnostních důvodů špatnou pověst. Výrobci často používají zastaralé operační systémy a vynechávají testování, čímž ohrožují uživatele. V jednom experimentu z roku 2018 byla vzdáleně deaktivována inzulínová pumpa (implantovaná do organismu) a útočník převzal úplnou kontrolu nad kardiostimulátorem.

Umělá inteligence má obrovský potenciál ve zdravotnictví a proto je pravděpodobné, že bude mít také velký dopad na zdravotnictví. Zrychluje lékařské objevy a zlepšuje péči o pacienta a lze ji využít pro včasné odhalování chorob, přesnější diagnostiku a léčbu určitých onemocnění. Ovšem základem jsou stále ještě zkušenosti a odborné znalostí lékařů a zdravotníků.

Využití umělé inteligence bude také radiačním onkologům pomáhat přesněji vymezit tkáň postiženou nádorovým bujením a ohrožené orgány. Zkušenému specialistovy zabere vykreslení obrysů těchto struktura od 30 minut až po čtyři hodiny, v závislosti na typu nádorového onemocnění. Ovšem Technologie z projektu InnerEye tuto práci zvládne do několika minut, což zahrnuje i čas potřebný na případnou opravu kontur vytvořených strojových učením.

Při vyšetření hrudníku a plic pomocí výpočetní tomografie poskytuje technologie BotkinAI data, která lékařům pomáhají odhalovat anomálie a poskytovat lépe podložené doporučení pro následnou léčbu, a to s přesností až 95%.

Přitom profesor MUDR. David Felt a PH.D MBA : "Čekáme od umělé inteligence dvě věci. Zaprvé rychlost, to znamená úsporu času a soustředění se na to, co je naší expertízou. Zadruhé preciznost, protože radioterapie přesně trefí cíl a vyhne se zdravím tkáním okolo."

Umělá inteligence má využití i v podobě robota. Robot snižuje stres malých pacientů. Tudíž se technologie posouvající medicínu objevují i jinde, než je diagnostika a predikce. Například právě ve zmiňovaném přístupu k pacientům, který může být neuvěřitelně lidský (iluze lidskosti), přestože ho obstarává stroj. Švédská univerzitní nemocnice Institutu Karolinska v rámci svého inovačního projektu nasadila robota podporovaného umělou inteligencí. Jeho úkolem není léčit, ale snížit stres hospitalizovaných dětí při léčbě rakoviny a také jejich rodičů. Přispívá k tomu jeho přátelské chování i vestavěné hry, které zároveň citlivě informují děti o léčebných postupech. „Není možné vždy poznat, že rakovina přichází, nedokážeme ji vždy zastavit, ale můžeme ovlivnit, jak se děti cítí, a pomáhat jim být šťastnější,“ říká vedoucí projektu švédské nemocnice Lisa Karin Bergström.

Umělá inteligence také pomůže předcházet proleženinám, vývoji vakcín, diagnostice onemocnění plic. Zajímavým využitím umělé inteligence je analýza dat z chytrých telefonů a způsobu, jak je používáme, k zachycení časných příznaků deprese a jiných psychických poruch. To, jakým způsobem klikáme, rolujeme a celkově telefon používáme, vypovídá o našem duševním stavu překvapivě přesně. Neomezená schopnost a rychlost vstřebávat a udržovat informace je další oblastí, kde nejprve formou asistentů a postupně i samostatně diagnostikujících robodoktorů ukáže v medicíně umělá inteligence svou sílu. V jednom projektu dokázal za velmi krátkou dobu vstřebat takový robodoktor desítky lékařských učebnic, 400 tisíc odborných článků a 2 milióny chorobopisů. Na základě toho složil lékařské testy s mnohem větší úspěšností než lidští doktoři.

Z toho všeho ovšem vyplývá důležitá skutečnost, že zdravotnictví musí vychovat odborníky na umělou inteligenci. Právě v tento okamžik vstupuje do hry vzdělávání a tedy i školství či kurzy, bez jejž existence a úprav nebude těchto cílů dosáhnout. Zpráva EIT Health a McKinsey & Company odhalila naléhavou potřebu oslovit a vzdělat generaci zdravotnických pracovníků, kteří budou umět zacházet s daty. Současně s tím je potřeba zlepšit datovou gramotnost stávající pracovní síly. Jedině tak budeme schopni plně realizovat transformační potenciál umělé inteligence. Zpráva konstatuje, že základní digitální dovednosti, biomedicínská a datová věda, analýza dat a základy genomiky budou rozhodující pro to, aby AI a strojové učení proniklo do zdravotnických služeb a zdravotníci je mohli využívat ve svůj prospěch. Zdravotníci nejsou na umělou inteligenci připraveni.

Podle zprávy pro Evropskou komisi v současné době přinejmenším 85 % pracovních míst vyžaduje určitou míru digitálních dovedností, v roce 2019 se ovšem pouze 56 % dospělých mohlo prokázat jejich základní znalostí. V letech 2005 až 2016 spadalo 40 % nových pracovních míst pod digitálně náročná odvětví. Podle zprávy budou digitální dovednosti, biomedicínská a datová věda, analýza dat a základy genomiky zásadní pro to, aby AI a strojové učení mohly proniknout do zdravotnických služeb. „Informatika se ve srovnání s tradičními klinickými obory jen zřídkakdy vyučuje systematicky. A tak ne vlastní vinou nejsou současní zdravotníci na umělou inteligenci připraveni.

Podle zprávy EIT Health a McKinsey & Company sestavené na základě průzkumu ve skupině 175 zdravotníků v přední linii a rozhovorů s 62 lidmi s rozhodovací pravomocí odborníci očekávají, že v dalších 5 až 10 letech bude na vrcholu seznamu aplikací AI klinické rozhodování. Autoři zdůrazňují, že je třeba zdravotnický personál nejen zaujmout, proškolit a udržet si ho, ale že musíme také zajistit, aby svůj čas v práci trávil s přidanou hodnotou – tedy péčí o pacienty. Větší rozšíření AI by mohlo pomoci zmírnit nedostatek pracovní síly.

Umělá inteligence může spustit ve zdravotnictví revoluci. Může pomoci zlepšit každodenní život lékařů, dovolí jim soustředit energii na přímou péči o pacienty, a ne na administrativní úkony.

Rovněž je nutné vypracovat a rozvinout odborná školení, stejně tak se diskutovalo o návrhu, aby národní zdravotnické systémy spolupracovaly se zdravotnickými odborníky, akademickou sférou a průmyslem takovým způsobem, který by podpořil poskytovatele zdravotní péče, a to především ty menší, již nejsou sami schopni vyvíjet podobné programy. Je také nutné, aby byla umělá inteligence etická, transparentní a důvěryhodná.

Z těchto důvodů byla také zpracována národní strategie umělé inteligence ČR (2019) zde. Tato národní strategie zahrnuje budoucnost jako chystané programy a stroje od robotů v továrnách, přes algoritmy v bankách, až po samoříditelná auta v ulicích. A ČR chce v této digitální úloze hrát důležitou roli. Strategie tvrdí, že: "Máme k tomu všechny předpoklady - mimořádné vědce a vývojáře, jsme technologicky orientovaná země a splňujeme ta nejpřísnější ekonomická kritéria. Rozhodli jsme se pro ambiciózní cestu, která od státu i firem vyžaduje investice, zdroje, data a především spolupráci na rekvalifikaci zaměstnanců, vytváření standardů a mezinárodních partnerstvích."

Současně dle článku od ekonom.cz z 12. 11. 2020 zde Česko chystá digitální reformu zdravotnictví. Výsledkem bude on-line lékařská péče a miliardové zakázky pro IT firmy, kde se uvádí, že "Na vině je to, že vzájemné propojení zdravotních systémů dosud nikdo příliš nekoordinoval. Výsledkem je, že české nemocnice, ambulance, laboratoře a další zdravotnická zařízení pracují v izolovaných systémech, které spolu navzájem nekomunikují. České zdravotnictví je v současnosti nastavené tak, aby si dokázalo informace vyměňovat v řádu týdnů nebo měsíců, ale nikoliv během několika minut. V drtivé většině případů lékaři spoléhají na to, že lékařské zprávy z ordinace do ordinace předá sám pacient." Tedy opět znatelný vzorec a trend, který se prolíná v mnoha oblastech jako například vzdělávání, zdravotnictví, pracovní trh, jenž směřuje směrem k vyšší digitalizaci a komerci. Podle OnBusines.cz z 2021 zde, říká, že: "Digitální zdravotnictví je nezbytností". S tím že digitalizace v ČR pokračuje pomaleji, než bychom si přáli, ale že celkově lze v tomto oboru celosvětově vidět velký růst využívání digitálních technologií. "Podle loňského průzkumu společnosti Accenture se rostoucí poptávka spotřebitelů po zdravotních službách na digitální bázi odráží v novém modelu péče, ve kterém pacienti a stroje spolupracují s lékaři jako součást týmu poskytujícího zdravotní péči."

Ministerstvo zdravotnictví České Republiky zabezpečuje působnost onoho ministerstva v oblasti strategického a koncepčního rozvoje digitalizace zdravotnictví. (zde). Především však zabezpečuje agendu digitálního zmocněnce, který je odpovědný za plnění implementačního plánu programu. Což zahrnuje komunikaci a koordinaci s Radou vlády pro informační společnost v rámci vedení ministerstva.

Ovšem digitalizace zdravotnictví je dlouhodobý proces, který má přímý dopad na pacienty, lékaře, zdravotní instituce, poskytovatele i zákonodárce a samozřejmě bude mít v budoucnu vliv i na vzdělávání ve zdravotnických oborech. Zatímco v minulosti byla elektronizace zdravotní péče chápána spíše jako vítané zjednodušení komunikace mezi jednotlivými subjekty a cestou k urychlení některých procesů. Tak v době pandemie se stala naprostou nezbytností. Ovšem jednou z největších překážek transformace bude složitá struktura systémů zdravotní péče. Legislativně by v ČR v tomto směru pomoci zákon o elektronizaci zdravotnictví.

Podle poslance a zdravotnictví Adama Vojtěcha je potřeba současnou krizi vnímat primárně jako akcelerátor komplexní digitalizace celého sektoru: „Z každé krize bychom se měli poučit a měli bychom si z ní vzít určité pozitivní aspekty. A digitalizace jednoznačně pozitivním aspektem je,“ uvedl v rámci každoroční konference Deloitte s názvem Budoucnost farmaceutického průmyslu a zdravotnictví. Zmíněný zákon o elektronizace zdravotnictví však nestojí pouze na krocích ze strany státu, jednu z hlavních rolí hrají samotní poskytovatelé zdravotních služeb. Klíčem je efektivní komunikace mezi všemi poskytovateli péče. S přijetím zmiňovaného zákona je ale pochopitelně čekají nové právní, organizační i technologické výzvy. Důležitou kapitolou jsou proto big data, vedle elektronizace dokumentů také jejich unifikovaná parametrizace. Tedy, že digitální transformace není jen o technologiích.

Zatímco Evropská unie očekává, že všichni občané budou mít přístup k vysoce kvalitní zdravotní péči za přijatelnou cenu, mezi jednotlivými zeměmi jsou rozdíly. Limity jsou v nedostatečném počtu lékařů, zdravotních sester či lůžek na osobu, klíčový je i poměr HDP vynaložený na zdravotní péči. Podle Floriana Marcuse z Estonska je potřeba, aby digitalizace zdravotnictví a výsledný systém byl natolik jednoduchý, že se lidé budou sami divit, proč dříve využívali papírové formuláře. Odborníci v ČR se v květnu 2021 shodují během konference digitální Česko na tom, že digitalizace je nezbytná. Jejím tématem byla digitalizace školství a zdravotnictví.

„České zdravotnictví je závislé na osobních návštěvách či telefonických hovorech s pacienty,“ podotkl Moderátor Tomáš Doležal, ředitel Institutu pro zdraví a ekonomiku. Nejsou podle něj sdílená data pacientů mezi jednotlivými subjekty, a to i přestože je podle něj je společnost na digitalizaci připravena. O zkušenostech z Estonska promluvil Florian Marcus, poradce pro digitální transformaci z tamního informačního střediska pro e-Estonsko. Uvedl, že zásadní roli pro pobaltskou zemi sehrál povinný elektronický občanský průkaz. Ohledně reformy digitálního zdravotnictví a školství v ČR: „Pokud to neuděláme teď, pokud nevyužijeme covid k radikální reformě, za dva roky všichni budou říkat, že máme dobře fungující zdravotnictví a že nemusíme nic dělat. My víme ale dlouhodobě, že to tak není. Ani k tomu vlastně nemáme data,“ uvedl Smejkal.

Vliv vzdělávání na průmysl

Průmysl očividně směřuje k digitálnímu průmyslu, což bude měnit trh práce. Kvůli uplatnění se na trhu práce, bude vznikat i tlak na změny ve školství a změny ve vzdělávacím procesu. Dle Miroslava zámečníka, Euro 47 v roce 2015: "Pro Česko s jeho vysokou závislostí na zpracovatelském průmyslu asi není nic důležitějšího než si nenechat ujet vlak, co Němci nazvali Průmysl 4.0. Potřebujeme rozvíjet tuto komparativní výhodu, jak se dá ... Ve skutečnosti nám peníze na rozvoj nechybějí. Musíme je ale dávat do oblastí, které nás živí, kde už něco umíme, a budeme je dávat za prokazatelný výsledek." To znamená, že průmysl a celá ekonomika prochází zásadními změnami způsobenými zaváděním informačních technologií. Ty samé technologie budou měnit také zdravotnictví, ale zejména se odrazí ve školství, protože je třeba žáky a studenty připravit na budoucnost. Současná školní generace si sice s technologiemi velmi rozumí, ale pokročilým dovednostem s těmito technologiemi se musí teprve naučit. Většina mladé populace tak bude mít dobrou základní počítačovou gramotnost, což ovšem nestačí. V jádru Průmyslu 4.0 stojí spojení virtuálního kybernetického světa se světem fyzickým. A současně v Průmyslu 5.0 kooperace mezi člověkem a umělou inteligencí. To sebou přináší též významné interakce těchto systémů s celou společností, tedy se světem sociálním.

Zatímco podpora výzkumu a vývoje technologií se musí soustředit na klíčové oblasti pro Průmysl 4.0 a 5.0. Přitom však vycházet ze skutečných potřeb české průmyslové praxe, z investičních kapacit relevantního aplikovatelného výzkumu a z foresightových analýz vývoje ve světě. Tak současně podporu změn ve vyučování k získání dovedností používat tyto technologie. Což ve výsledku znamená bohužel nižší důležitost vědění pro člověka, ale výší důležitost udržení si přehledu stavu věcí a schopnost se k informacím dostat a dále je využívat i na základě informací činit pracovní rozhodnutí, nebo schopnost ověřit si pravdivost informací či kriticky hodnotit a myslet, přicházet s kreativním řešením atd. Prim tedy budou hrát kompetence a měkké dovednosti.

Měkké dovednosti (anglicky soft skills), jsou kompetence v oblastí chování a vycházejí ze sociálně-emoční inteligence (EQ) a jsou důležitou součástí odborné způsobilosti. Mezi tyto dovednosti se řadí: komunikační dovednosti, kooperace, výkonnost, řešení konfliktů a vyjednávání, asertivní jednání, osobní efektivita, sebereflexe, kritické myšlení, tvůrčí (kreativní) myšlení, týmové myšlení, strategické neboli koncepční myšlení, strukturované myšlení vedoucí k rozpoznání, pochopení a řešení problémů, myšlení abstraktní a využívání analogií, podnikatelské myšlení, rozhodování v podmínkách nejistoty, budování týmů, vytváření sociálních sítí, ovlivňování lidí a prodejní dovednosti, ochota učit se novým věcem, otevřenost, flexibilita, schopnost se adaptovat a přijímat změny, samostatnost, aktivní přístup, zvládání zátěže, vyhledávání a orientace v informacích.

Podle MUNI z 11. srpna 2016 zde Osm personalistů: O jaké měkké dovednosti je na trhu největší zájem uvádí, že: "V odpovědích personalistů se často opakuje schopnost komunikovat a pracovat v týmu, ale také zvládat změny." Dle StudentMag z 1. 11. 2018 zde Víte, co jsou to soft skills? V práci je potřebujete každý den! Což znamená, že měkké dovednosti jsou něco, co personalisté hledají u uchazečů o zaměstnání. Současně důležitost měkkých dovedností roste díky tomu jak se pracovní trh proměňuje, současně jde o dovednosti, které využijeme každý den. Protože "konkurence na pracovním trhu je vysoká, a už zkrátka nestačí jen dobrý technický výkon". Protože na technický výkon tu jsou čím dál častěji stroje, které jsou rychlejší a efektivnější, nikdy se neunaví a neřeší plat.

Dle Peak.cz z 2. 11. 2019 zde Roboti, kam se podíváš. Budoucnost průmyslu ukázal strojírenský veletrh v Brně Přitom zapojení robotů do výroby a automatizovaná řešení jsou na vzestupu. Na veletrhu v Brně se objevuje stále častěji. Hlavním tématem tehdejšího veletrhu bylo: "Digitální továrna 2.0". Ovšem kolem 2020 a 2021 je digitální budoucnost řeší už ne toliko v robotice jako ve správě velkých dat. Dle portálu Vše o Průmyslu z 17. února 2021 zde Budoucnost tkví ve správné správě dat.

Ovšem protiváhou tohoto směřování se objevuje energetická krize a sní spojená energetická chudoba. Vše dohromady úzce souvisí jak s hrozbou ekologické globální krize, tak probíhající pandemií a sociálními a technologickými faktory. Dle Glopolis se obyvatelé a vlády bohatých průmyslových zemí v současnosti (2021) obávají situace, již mnozí z nich vnímají jako tzv. "energetickou krizi". Vzhledem k rostoucím cenám ropy, obavám o energetickou bezpečnost a nedokladné potřebě řešit problematiku změny klimatu se energie ocitá ve středu zájmu veřejnosti. Přitom na miliardy lidí v rozvojových zemích mezitím doléhá úplně jiná energetická krize, které se věnuje jen málo kdo. Tato sekundární neviditelná krize energetické chudoby mnutí miliardy obyvatel v rozvojových zemích žít v naprosté chudobě, protože postrádají jakýkoliv přístup k moderním energetickým službám. Primární energetickou krizí jsou naopak postihnuty vyspělé státy.

Dle článku z 23. srpna 2021 od Lidovky.cz zde Německu hrozí energetická krize. Doplácí na příliš rychlý přechod na zelenou energii přičemž: "Německo má před sebou nelehký úkol. Kromě toho, že tamní obyvatelé mají nejvyšší účty za elektřinu z celé Evropy, se v příštím roce chystá odstavení posledního jaderného reaktoru. A podle mnohých nebude Německo v příštích letech schopné pokrýt veškerou energetickou poptávku a přijdou časté výpadky proudu."' Kritici zelených plánů se bojí o dostatek energie pro Německo jelikož přechod na obnovitelné energetické zdroje je pomalý, ale tlak aktivistů na producenty neekologických zdrojů naopak stoupá.

Evropská energetická krize se ovšem rozšiřuje i do zbytku světa. Zásoby v Evropě na podzim 2021 jsou na rekordně nízké úrovni. Dodávky plynovodů z Ruska a Norska jsou omezené. Což lze považovat za znepokojující, protože klidnější počasí omezilo i produkci elektřiny z větrných elektráren a stárnoucí evropské jaderné elektrárny se postupně odstavují z provozu nebo jsou stále náchylnější k výpadkům. Což ovšem zvyšuje důležitost plynu jako strategické energetické suroviny. Dle iRozhlas z 28. září 2021 zde Pokud bude silná zima, dojde zemní plyn. Musíme být tvrdší na Rusko i Nory, říká velvyslanec Bartuška protože: "Ceny zemního plynu v Evropě trhají ještě před začátkem zimní topné sezony rekordy. Letos stouply o více než 250 procent. Zásoby v Evropě jsou přitom na rekordně nízké úrovni a dodávky plynovodů z Ruska a Norska jsou omezené. „To, že jsme byli dosud příliš hodní na Rusy, Nory, Alžířany, je naše chyba. Musíme být tvrdí odběratelé,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál Václav Bartuška, zvláštní velvyslanec Česka pro otázky energetické bezpečnosti."

To proto, že Rusko omezilo dodávky plynu. Dle článku z 24.08.2021 zde CNBC: Rusko zpomalilo dodávky plynu do Evropy, možná kvůli Nord Streamu 2 Ačkoliv Mezinárodní Energetická Agentura (IEA) apeluje na ruskou vládu, aby zvýšila dodávky zemního plynu do Evropy. Rusko přesto odmítá takové žádosti vyhovět. Politici Evropské Unie obvinili Rusko ze záměrného zdražování dodávek plynu. Rusko uvedlo, že po schválení plynovodu Nord Steam 2 by prodej plynu do Evropy mohli zvýšit. Současně se mluví v té době o tom, že by Rusko mohlo zrušit výhradní práva Gazpromu na potrubní export zemního plynu z Ruska a vystavit licenci společnosti Rosňefť.

V Číně je energetická situace také složitá. Dle článku Echo24.cz z 28.09.2021 zde Továrny stojí, nefungují výtahy ani semafory. Čína je v energetické krizi přitom: "Problémy s nedostatkem elektřiny v Číně již zastavily výrobu v mnoha továrnách, včetně dodavatelů firem Apple a Tesla. Některé obchody na severovýchodě země používají při svícení svíčky a nákupní centra zavřela předčasně. Někteří analytici již zhoršili výhledy ekonomického růstu země."

Tato skutečnost může celosvětově zpomalovat zavádění nových technologií související s digitálním průmyslem. Bez elektrické energie nejsou moderní technologie použitelné. Z pohledu isoplusu existují tři hlavní možná řešení dlouhodobých potíží v energetickém zásobování:

1. Změna chování spotřebitelů (omezuje svobodu a vytváří energetickou chudobu)
2. Zvýšení energetické účinnosti (škodí životnímu prostředí)
3. Přechod na obnovitelné zdroje (přechod je pomalí a ukazuje se jako nejkomplikovanější faktor)

Dle článku 27.09.2021 zde Drahá energie změní naše chování, říká šéf státní firmy ČEPS. S tím, že: "Zdražování elektřiny donutí spotřebitele ke změně chování. Budeme se muset chovat šetrněji a lépe zvažovat, kdy který spotřebič pustíme. Na stabilizaci sítě se budou časem zřejmě podílet i domácnosti."

Z hlediska školství, mohou ve světě vznikat oblasti s energetickou chudobou, kvůli kterým se žáci nebudou moci setkávat a pracovat s moderní technologií. Pokud se energetická krize včas nevyřeší, nebo vyřeší jen částečně, je pravděpodobné, že budou vznikat dva druhy školství pro bohaté (elitářství) a pro chudé i z hlediska přístupnosti k novým technologiím. V takovém případě budou pokračovat i některé zastaralé formy školství. Studenti z oblastí energetické chudoby, budou mít problém sehnat v moderní společnosti práci, protože budou postrádat dostatečné vzdělání s novými technologiemi. Protože se očekává, že většina dnešních pracovních pozic zmizí a transformuje se do jiné podoby s ohledem na nové technologie, budou absolventi z oblastí energetické chudoby zaměstnáváni na podřadné činnosti a v jistém smyslu budou na úrovni robotů. Často by nejspíše zastávali činnosti, které efektivněji zvládnou roboti, nebo činnosti, se kterými si zatím roboti neporadí. Předpokládám však, že takových činností (které roboti nezvládnou) bude málo a budou vyžadovat jistou úroveň řemeslného mistrovství. Výrazně se proto teoreticky promění i trh služeb. Čistě hypoteticky, pokud by se energetická krize dostatečně nevyřešila, mohly by vznikat oblasti připomínající středověk vedle velmi vyspělých oblastí. Rozdíly by mohli být neskutečně vysoké. Z cela hypoteticky by tak mohly vznikat nové formy pracovního otroctví, ústupu demokracie a dalších hrozeb (například války o energie a vodu). Nicméně věřím, že svět má možnost se takovému scénáři vyhnout, a že by se mohli události klonit rozumnějším směrem. Všechny možné scénáře jsou čistě hypotetické.

Během roku 2022 se skutečně ukázalo, že drahá energie změní naše chování, jak tvrdil šéf státní firmy ČEPS. Začátkem roku vypukl Rusko-Ukrajinský konflikt a naplno se projevila energetická závislost Evropy na plynu a ropě, což se dál projevilo i na cenách elektřiny. Ke konci roku 2022 už bylo patrné, že v Evropě vzniká ještě jeden problém s elektrickou energií. Datová centra na území Evropské Unie se mohou stát při vyostření Rusko-Ukrajinského konfliktu slabým a zranitelným místem. Současně jejich provoz vyžaduje velkou spotřebu elektrické energie. Datová centra se také stávají terčem klimatických aktivistů, kteří blokují výstavbu nových areálů. Přitom datová centra jsou pro fungování evropské ekonomiky naprosto zásadní. Tato skutečnost může zásadním způsobem brzdit rozvoj digitálních technologií, což by ovlivnilo jak průmysl nebo zdravotnictví, tak také školství. Když se k tomu připočte nedořešená otázka jaderné energie, ve smyslu zda ji podporovat nebo nikoliv; a dále zastropovací programy různých států, které mají potenciál ochránit obyvatelstvo i průmysl pouze dočasně; nehledě na složité rozložení různých sazeb pro různé skupiny odběratelů energie, a které jsou v různých zemích nastaveny různě. Tak skutečně vzniká riziko různě nepravidelně rozložených oblastí energetické chudoby.

Rozvoj datových center a energetická krize bude mít nepochybně důležitý vliv na budoucnosti školství. Tím, jak se lidská společnost stále více digitalizuje, stoupá poptávka po nových datových centrech. Protože spousty IT služeb: e-maily, mobilní aplikace, videohovory, webové stránky, sociální sítě, streamování, cloudové a telekomunikační služby - všechny potřebují datovou infrastrukturu. Využívání IT služeb ve školství včetně zapojení virtuální reality ve škole, ale i kdekoliv jinde v ekonomice, průmyslu, službách, zdravotnictví atd. zvýší tlak na vznik nových a nových datových centrech. Datový boom, který bude brzděn množstvím získatelné energie teoreticky vytvoří lokality energetické chudoby. Podle Landona Marstona z Virginia Polytechnic Institute and State University, který se zaměřuje na využívání vody v ekonomice, se nová centra musejí budovat tem, kde je dostatek vody i levné energie. A to znamená, že další formou energie, která ovlivní budoucnost nejen školství, ale prakticky všeho, se stane také voda. Protože lze očekávat, že dostupnost vody se bude zhoršovat. Sami provozovatelé datových center se proto poslední dobou snaží, aby byl jejich provoz co nejzelenější (nejekologičtější). Přistupují k tomu tak, že nakupují výkonnější servery a koncentrují je na jedno místo z důvodu úspory energií a provozu. Lidé žijící v okolí datových centrech namítají, že zabírají desítky hektarů zemědělské půdy. Obávají se, že budování nových větrných a solárních elektráren přinese užitek globálním firmám, nikoliv místním lidem.

Z hlediska školství přináší energetická krize změny ve formě šetření s vytápěním. Zvažovala se také možnost znovuzavedení distanční výuky. V tom případě by školy ušetřili jak za topení, ale také svícení, provoz spotřebičů a počítačů. Ke konci roku 2022 se zdá, že na distanční výuku nejspíše nedojde, kvůli zkušenostem za pandemie, která působila jisté problémy. A přichází v úvahu, až jako poslední možnost, pokud se energetická situace výrazně zhorší. Může také docházet k posouvání zkouškového období.

Vzdělávání jako předmět politiky

Budoucnost vzdělávací školské politiky závisí na pochopení současnosti. Protože žádná vzdělávací strategie nevzniká na "zelené louce", ale musí reflektovat vnější a vnitřní trendy, jak uvnitř, tak i mimo vzdělávání. Existuje přitom celá řada vnějších trendů, které významně vstupují, nebo teprve vstoupí do způsobu vzdělávání a tyto trendy byli naznačeny v jiných částech této práce (textu, dokumentu, stránky).

Politika vzdělávání existuje v podstatě dvojí: 1) Zaprvé se jedná o praktickou činnost realizovanou v rámci z veřejných politik. 2) Zadruhé jede o sociálně vědní specializaci. Tedy jako zaprvé politický proces a za druhé jako výzkum budoucnosti vzdělávání a kooperace politiků s odborníky. Přitom se v odborné literatuře od sebe striktně odděluje vzdělávací politika a školská politika. Jedním z důvodů se uvádí, že vzdělávaní je postupně od 70. let, a hlavně od 90. let 20. století pojímáno jako celoživotní záležitost. Zatímco školní politika se týkala primárně školních institucí, povinné školní docházky a dalšího studia podporované či regulované státem. V jistém smyslu se pohlíží na celoživotní vzdělávání jako na obecné vzdělávání nejrůznějších forem, do které hrají soukromé společnosti důležitější roly než u školního vzdělávání, jenž se považuje primárně za státní formu. Celoživotní vzdělávání (či aktuálněji celoživotní učení) je proto základním rámcem, z něhož vycházejí soudobé veřejné politiky. Jinými slovy proto můžeme ve zkratce říci, že vzdělávací politika je širší než školská politika.

Oblast vzdělávání je v posledních desetiletích široce chápána jako politická priorita, protože se celosvětově projevila jistá forma postupného rozpadávání původních forem školství a projevy zastarávání systému školství. Z tohoto důvodu odborníci na vzdělávání zkoumají nové metody vzdělávání, jejich efekt a kvalitu, zaměřují se na současné nedostatky s cílem tyto nedostatky ve vzdělávání odstranit. Popularita nebo nepopularita těchto nových metod ovlivňuje samotnou politiku světových vlád. Odvážnější zemně s odvážnějšími politiky zkouší nové věci a nevyzkoušené reformy. Podle jejich výsledků na sebe strhávají sovu pozornost tím, že se od nich jiné státy inspirují, čím vytváří jakýsi trend doby a politiky ve vzdělávání.

Ponechme v této souvislosti nyní stranou, do jaké míry se tak někdy děje převážně na rétorické rovině, za niž praktická opatření nejednou pokulhávají. V každém případě je politika vzdělávání něco, čemu je v politice věnována pozornost a to včetně přesahu do veřejné politiky, sociální nebo ekonomické politiky. Protože vzdělávání určuje budoucnost národa, a proto vzdělanost národa má přímý vliv na směřování každého národa. Politika umožňuje toto směřování regulovat určitým směrem. Proto pro pochopení budoucnosti vzdělávání je nutné také porozumět politice a politickému směřování.

Vzdělávací politika může také sloužit jako velmi dobrý doklad těsné provázanosti mezi celkovými proměnami společností na jedné straně a proměnami ve vzdělávání na straně druhé. Jinými slovy lze studiem uplatňované politiky porozumět vývoji a směřování možností a odpovědnosti národa, významu mezinárodních organizací, růst vlivu ekonomického a manažerského uvažování, uvažování zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Nutné je ovšem nezapomenout na demografické změny a stárnutí populace v kontextu s probíhající pandemií, nastupující ekonomické krize a energetické krize, která bude mít kaskádový efekt šíření a proto se odrazí i v dodavatelsko-odběratelských vztazích, zemědělství a potravinářském průmyslu. Ovlivní trendy digitalizace a krizi způsobenou nedostatkem čipů. Pozastavování výroby zpracování křemíku, silikonu, ale také stavebnin jako například beton. Obecně lze říci, že žijeme v době bezprecedentních sociálních, kulturních a enviromentálních změn. Technologie zásadním způsobem proměňují všechny stránky našeho života. O tomto období se někdy také hovoří jako o "druhém věku strojů". Jak už jsem zmiňoval vícekrát v jiných částech této práce, nástup digitalizace může zpomalit energetická krize. Tato skutečnost ovlivní všechny aspekty našeho života včetně školství.

Nejde přitom o žádné abstraktní trendy. Technologie proměňují všechna hospodářská odvětví. Vytvářejí se nové kategorie zaměstnání, které mění či zcela nahrazují ty tradiční. Mění se i soubory dovedností, která jsou pro tradiční i nová povolání potřeba. Proměna také prochází státní správou a digitalizace je součástí politické strategie. Také žáci a studenti, kteří se v současnosti a v blízké předpandemické minulosti vzdělávají, se významně liší od předchozích generací. Což podporují také práce Twenge z roku 2013 nebo Veselého z roku 2019. Není proto tedy možné přehlížet skutečnost, že se díky technologiím mění i samotný vzdělávací systém.

Na podobu vzdělávání má a bude mít vliv také celá řada trendů v ČR, zejména pak ve struktuře hospodářství, struktuře zaměstnanosti, sociální struktuře, politice a kultuře. Kromě toho je situace ve vzdělávání pochopitelně výrazně ovlivněna dosavadní a současnou podobou vzdělávací politiky. Z těchto skutečností vyplívají silné a slabé stránky vzdělávacího systému. Kromě těchto faktorů je třeba zmínit také vysokou míru různorodosti uvnitř vzdělávacího systému. Problémy a potřeby jednotlivých žáků, škol i různých územních celků. Vysoká míra různorodosti v systému, tedy vysoká diverzita (rozlišnost) zvyšuje komplexitu a složitost celého vzdělávacího systému. Jediné způsoby jak může takový systém reagovat, aby mohl dosáhnout nové homeostázy je proměna do jedno ze dvou forem. Buď zvýšení decentralizace systému, což by oslabovalo centrální řízení systému. Nebo zjednodušení systému, což by udrželo centralizovanost systému. Pokud se systém nebude vyvíjet jedním z těchto směrů nebo jejich kombinací, povede to čistě hypoteticky ke zhroucení systému. Systém, který nemá možnost se vyvíjet totiž dřív nebo později zaniká.

Je tedy logické že snahu zjednodušovat systém bude mít státní politika, protože se bude chtít zachovat centralizaci a svoje status quo. Politika Strategie 2030+ a zjednodušování obsahu učiva do roku 2024 naznačují, že politika se bude věnovat zjednodušováním, aby tak stát zachoval centralizaci řízení vzdělávacího systému. Ovšem směrem k decentralizaci budou nejspíše lnout především kulturní vlivy a široká veřejnost. Protože je to pro širokou veřejnost jediný způsob jak se masově podílet na fungování vzdělávání a na směřování tohoto systému. Soupeřit tedy mezi sebou bude koncepce decentralizační a zjednodušující. Předpokládám, že strategie zjednodušování systému vedené vládou se bude protahovat a v jistém smyslu selhávat, protože se bohužel často stává, že strategie vedená vládou obvykle trpí významnými problémy. Tudíž bude nejspíše vyhrávat decentralizační strategie založená na otevřeném vzdělávání. Pokud by však selhávala i tato koncepce, například z důvodů kulturních válek. Mohlo by to předznamenávat zhroucení vzdělávacího systému.

Podstatou otevřeného vzdělávání je princip volného a otevřeného sdílení. To je chápáno jako neomezené, a to jak z hlediska jeho dostupnosti, tak svobody využívání, úprav a dalšího šíření. Volné a otevřené sdílení zvyšuje přístup ke vzdělání a znalostem pro každého, kdekoliv a kdykoliv. Otevřené vzdělávání je v první řadě o odstraňování překážek ve vzdělávání. Může však jít i o kulturní změny, jako je posun k novým výukovým metodám a postupům, které tradiční role učitele a studenta mění na postavení rádce a studenta. způsob vzdělávání se transformuje a otevřené vzdělávání může sehrát významnou roli v této transformaci. Znalosti jsou otevřené, pokud k nim může kdokoliv volně přistupovat, používat je, upravovat a sdílet za podmínek, které nejvíce zabezpečí zachování původu, tedy vlastnictví a otevřenosti. To znamená, že pod správnou licencí budou zdroje, jako jsou učebnice, webové stránky, videa, výukové plány, audiozáznamy a obrazové soubory volně dostupné pro sdílení a přizpůsobování podle pedagogických potřeb. Ovšem kvůli hrozbám kulturní a informační války v podobě dezinformací, hackerských útoků a trollích útoků (ovlivňující komunitu lidí), je nutné vyřešit v případě otevřeného vzdělávání bezpečnost takovéhoto vzdělávání.

Existuje ještě jeden rozměr vlivů, který sice řadím v této práci mezi politické, ale její přesnější řazení je spíše ideologické, což s politikou často úzce souvisí. Očekávám, že význační intelektuálové budou vznešeně mluvit o vzdělání pro budoucnost a přípravě lidí na budoucnost, ovšem jejich idea se od současného názoru promění. Protože o tom, jak toho dosáhnout nevíme jako lidstvo téměř nic. Změny ve školství, pokud budou směřovat k horšímu, což předpokládám, tak zažehnou debaty, jenž se pokusí najít úplně nový směr. A v kontrastu k tomu, se bude hledat inspirace ve velmi dávné minulosti, například éra rozkvětu filozofie ve starověkém Řecku. Jenomže to budou pouze líbivá slova co se mohou začít proměňovat v nějakou ideologii. Protože v dosud nejrychleji se měnícím prostředí, jakému jsme vystavováni, víme politováníhodně málo o tom, jak se lidský organizmus tomuto přizpůsobuje.

Předpokládám, že kromě vzdělanosti se bude také často hovořit o moudrosti, etice a mravnosti, která se ovšem nedá naučit tím, že vytvoříme nový předmět ve škole. Nebezpečí spočívá právě v tom, že byť možná s dobrým úmyslem, může být probouzení moudrosti ve školních lavicích zneužitelné do diktování hodnot a postojů nové společnosti. Což by bylo pouze součástí ideologie nikoliv skutečné moudrosti. Psychologové a politici jsou zmateni zdánlivě iracionálním odporem ke změnám, který někteří jedinci projevují. Proto budou hledat účinnější způsoby jak nové prvky do výuky zařadit. A tehdy vzniká riziko začátku diktování hodnot a postojů lidské společnosti. Metoda Norimberských trychtýřů nebude fungovat, protože moudrost se nedá nalít trychtýřem.

V nedávné době zachvátil svět požár změn. Tento požár neutichá ani dnes, a naopak zrychluje a nabírá na síle. Přes rozvinuté průmyslové země se stále rychleji převalují vlny společenských a jiných změn. Tyto změny plodí také zvláštní osobnosti. Na povrch se možná dere nová doposud neznámá společnost. A není vůbec snadné ji předvídat natolik, aby ji bylo možné dostatečně popsat, charakterizovat a definovat. Je to hmatatelná síla, která proniká hluboko do našeho osobního života, nutí nás hrát nové společenské role.

Proč předpokládám, že vznikne nová ideologie? Protože utopistické myšlenky po ideálním státě nebo ideální společnosti, nevznikaly náhodně. Naopak tyto myšlenky reagují na problémy lidí jako potřeba řešení neuspokojivých společenských a materiálních poměrů. A proč jsou utopistické? Protože otázku rovnosti je možné vysledovat ještě před Platóna, což dokazuje, že vytvoření ideální společnosti není vůbec jednoduché, možná dokonce nemožné. Myslím, že utopistické myšlenky vznikají jako reakce na špatné životní podmínky. Tak jako když z touhy po materiální rovnosti vznikl požadavek společného vlastnictví majetku.

Proto z těchto všech důvodů nepředpokládám, že by nová ideologie vznikala ze samotných kulturních válek (clear culture, woke culture, nebo LGBT), ale naopak tu bude hrát důležitou roli Prekariát (lidé, kteří postrádají pracovně orientované jistoty a potřeby). Tedy lidé, kteří sice práci mají, ale přesto se nachází v prekérní situaci, jako například lidé na částečný úvazek nebo mají pouze dohodu o provedení práce s minimálním zabezpečením bezpečnosti práce a mnohé další situace. Ovšem je možné, že právě z Prekariátu vznikne nová varianta woke "probuzená policie" jako novodobá forma a renesance osvícenství.

Prekarizace práce totiž vypovídá o radikálnímu systémovému zhoršení životních podmínek zaměstnanců. Zejména v rozvinutých společenstev, jejíž životní situace je charakterizována omezováním práv ve vztahu k zaměstnavateli. To jest klesajícími mzdami, nejistotou a vzniku takzvané pracující chudoby. Základním rysem prekarizované práce jsou tedy nestandardní zaměstnání, které je špatně placené, musí kumulovat své pracovní úvazky a nebo jsou nuceni pracovat na černo.

Z hlediska nástupu digitálních technologií a robotizace hrozí, že tyto skupiny budou vykonávat relativně jednoduché, ale zato monotónní činnosti na úrovni robotů. A z hlediska ekonomické a energetické krize, budou najímání tam, kde si firma nemůže dovolit nakoupit roboty, nebo platit tak vysokou spotřebu energií. Je také teoreticky možné, že vlády budou takto lidi zaměstnávat ve smyslu sociálních programů ve stylu stavění takzvaných hladových zdí. Moje prognóza záměrně počítá s horšími scénáři a takovými událostmi, které je těžší si představit jako reálné. A veškeré předpoklady jsou proto čistě hypotetické. Takovýto vývoj by pochopitelně ovlivnil nejen společnost jako takovou, ale i školství. Předpokládám, že učitelské profese hromadných standardních škol, pro širokou veřejnost budou špatně placené, a proto budou učitelé a zejména asistenti učitele spadat do této kategorie prekarizace práce, s výjimkou soukromých a elitních škol. V řadách prekariátu bude panovat mnoho hněvu a úzkosti.

Operátoři call-center, agenturní dělníci, prodavačky v supermarketech. Ale také novináři a kreativci na volné noze, externí pedagogové na vysokých školách nebo nízko kvalifikovaní pracovníci ve zdravotnictví. A mnozí další. Nemají a nebudou mít možnost rozvinout svůj talent, udělat kariéru, získat profesní hrdost a etiku. A to bez ohledu na dosažené vzdělání. Profesor Standing ve své knize "Prekariát: nová nebezpečná třída" prognózuje, že sociálně marginalizovaní, především věkově starší lidé, kteří přišli o sociální perspektivu se stávají náchylní k vábení extremistických, protipřistěhovaleckých a protievropských populistů, kteří dávají vinu za jejich sociální ponížení cizincům, což vede ke konfliktům. Nemyslím si, že se situace bude týkat pouze věkově starších, protože mladí narazí hlavou do zdi v okamžiku, kdy vyjdou školu a pokusí se zapojit do pracovního procesu. Protože jim může scházet podstatná věc, tedy zkušenosti ve svém oboru.

Ovšem v jiné části této práce uvádím, očekávání budoucnosti školství směrem k získávání praxe, kterou budou studenti a žáci získávat během učení jako stáž nebo levná pracovní síla. A to za předpokladu, že firmy a korporace budou mít silný vliv na vzdělávací proces.

Prekariát se nachází v první linii, ale nejprve musí najít hlas, jímž by mohl dostat svou agendu do popředí veřejného zájmu. Už teď je ale cítit, že to pod povrchem bublá, a že se něco děje. Dříve se nepředpokládalo, že prekariát vyvrcholí nějakou revolucí, protože ji doprovázela především frustrace ze situace, místo konkrétní zlosti. To se ovšem v současnosti mění a zlost se začíná v nespokojené společnosti kumulovat. Což mě znovu zavádí směrem ke studiu woke culture, která se pomaloučku mění a prorůstá do jakési ideologie. Podle francouzské revue Commentaire (červen 2020) se: "S rychlostí, která vyráží dech, se ve Spojených státech v průběhu jednoho roku výrazně prosadila protizápadní, antiracio­nalistická a segregacionistická ideologie, zavilá odpůrkyně svobody jednotlivce a svobody myšlení, která získala v celé zemi značnou moc." Ideologie, která se staví programově nepřátelsky k svobodě jednotlivce a svobodě myšlení. Vyšla z amerických univerzit, kde bylo v posledních zhruba padesáti letech patrné, jak se postupně rozpíná jako džin vypuštěný z láhve, o němž jsme původně měli za to, že pobyt ve svobodném ovzduší nepřežije. Tato ideologie nakonec vytvořila referenční rámec sociálních sítí, kde její přívrženci zaujali místa cenzorů.

Protože prekariát zatím nenašel svůj jednotný hlas a nedostal jasnou agendu, očekávám, že se bude formovat právě v prostředí Woke, kde zaujmou místa senzorů, lidí hlídkujícími nad společenskými tématy. Bude tak vznikat nová generace kritiků, kde se bude ideologie třepit na množství témat. Společné budou mít zpočátku pouze potřebu kritiky společnosti a zapojení se do jakési ideje hlídání nějakých nových hodnot. Tímto způsobem bude ventilována frustrace a zlost. Ačkoliv je kritika hozenou rukavicí společnosti, sama o sobě nevede ke změně k lepšímu.

Výukové metody v budoucnosti

Jak se budou vyvíjet metody výuky? Bylo by poměrně naivní si myslet, že inovace ve výuce závisí pouze na technologiích. Technologie a nové postupy degradují, pokud budou zaměřeny pouze na dohánění nejnovějších trendů. Naopak funkční budoucnost spočívá v nových výukových strategií, které se více zaměřují na studenty. Povzbudí je, aby se aktivně zapojili a komunikovali se svými spolužáky. V případě ekonomické a energetické krize se ovšem hledají priority jinde. Nejdříve chce každý zajistit financování a základní chod školy, až poté bohužel může vzniknout prostor ke zkvalitňování školství. Kvalitní školství si žádá kvalitních odborníků na školství a pedagogů. Přitom talentovaní lidé nebudou mít zájem, pokud bude školství podfinancované.

Bez zajištění vhodných podmínek škola nebude schopná připravit děti na budoucnost. Většina z nich nemá šanci chovat se aktivně při hodinách a nerozvíjejí se tak, jak by za ideálních podmínek bylo možné. To má dopad nejen na děti, ale i na budoucnost celé společnosti. Informace jsou sice důležité a nezbytné, ale znát kvanta informací zkrátka nestačí. Naopak je důležité informace umět používat, hodnotit a analyzovat. Pěstovat vztahy mezi vrstevníky i mezigeneračně a umět kriticky myslet, nikoliv jenom kritizovat. Jednou ze strategií představuje otevřené školství, které vychází ze zapojení široké veřejnosti do změny učení. Základní strategie tedy pravděpodobně bude spoléhat na sdílení a propojování.

Tím se změní přístup k poznatkům ve smyslu integrace, propojení, souvislosti s praktickými dovednostmi. Práce učitele, který vysvětluje a předvádí se prolíná se samotnou prací žáků. Žáci postupují podle předem připravených týdenních plánů, podle nichž ve vymezeném čase pracují. Učitel neřídí každý krok žáka, ale kontroluje a usměrňuje. Zvláštní důraz tento otevřený přístup klade na vytvoření třídního společenství a sociálních vztahů. Při jejich utváření hraje důležitou roli komunikace. Ani prostor třídy proto nemůže zůstat v klasickém uspořádání, který se používá doposud při frontální výuce, protože moderní výuka už není ta frontální. Učebna se upraví pro nové formy práce. Čtvercové a příčné učebny otevírají prostor pro víceúčelové využití. Prodloužená učebna s hloubkou umožňující jednostranné osvětlení poskytuje prostor pro skupinovou práci, či herní koberec v zadní části učebny. Čtvercová učebna i šestiúhelníková učebna vyžadují další umělé osvětlení a učebny jsou vhodné pro neformální rozmístění do skupin. Existují také návrhy velkých prostor učeben vnitřně rozdělené na zóny podle svého využití.

Což vůbec není špatná moderní myšlenka, ovšem znamenalo by to stavbu nových škol, protože ty současné prostory nejsou pro podobnou strukturu vhodné. Proto moderní trendy vyučování budou brzdit především nedostatek financí. Nové školy tohoto typu a architektury pokud se budou stavět, pak aby byla zajištěna určitá návratnost, zavedou nejspíše povinné školné a zařadí se mezi elitní školy. U současných existujících prostor škol (myšleno hlavně základní a střední) se proto uplatní tak maximálně jiné rozložení stolů z frontální výuky na skupinovou. Což bude znamenat menší počet žáků ve třídě. S jiným rozložením se jich možná vejde méně.

U běžných chudých škol se metoda: "Učitel neřídí každý krok žáka, ale kontroluje a usměrňuje." promění v důsledku podfinancování a tím i horší kvalitou učitelů v metodu flákání, kde začne klesat efektivita výuky. Protože tento přístup si od učitele žádá mnoho času na přípravu výuky. Proto budou využívat otevřených zdrojů výuky (OER) a pouze vybírat z již existujícího a možná i pravidelně aktualizovaného zdroje studijních materiálů. Čímž začnou učitelé ztrácet přehled nad samotným obsahem výukových materiálů a jejich úloha se přemění do něčeho co připomíná kouče nebo manažera. Důsledkem toho může být znalost vyučovaného učiva u nových druhů učitelů nedostatečná, zato se budou cenit jejich manažerské dovednosti.

V současné době (2022) přitom probíhá podstatná změna v přístupu v oblasti vzdělávacích materiálů a dá se proto očekávat, že budoucnost směřuje zdá se tímto směrem. Mezi novými médii pro vzdělávací účely dominuje právě tato koncepce OER. Tyto zdroje jsou většinou digitální. Nové strategie vzdělávání jdou proto ruku v ruce s novými technologiemi a vzájemně se doplňují i podporují. Jsou poměrně těsně svázány k sobě. V problematice OER můžeme také mluvit o změně žánru a formě vzdělávacího obsahu, které se v mnohém liší od klasických skript a učebnic. Také umožňují snižovat transakční náklady pro publikování. Vytvářet je může každý a kdokoliv i jednoduše modifikovat. Což sebou přináší výhody i nevýhody. Včetně otázky jak odlišit kvalitní zdroje od těch méně kvalitních. Nebo jak zabránit vkládání nepravdy, polopravdy či dezinformací, urážlivých nebo vulgárních a zavádějících i nepřesných informací. Zajistit jejich integritu, posloupnost, užitečnost, etičnost či úplnost.

Už nyní se ukazuje, že studenti přestávají používat učebnice a studují z volně dostupných zdrojů na internetu. Učitelé tak už nyní, za některých okolnostech mohou ztrácet přehled, z čeho všeho se jejich studenti vlastně učí a s jakými informacemi se přitom setkávají. Zatímco v USA se o těchto zdrojích vede společenská diskuze v ČR je zájem vzdělávacích institucí malí, avšak důsledkem potřeby online výuky nepatrně zesílil. Zatím má OER velký potenciál pro vysoké školy, ale teoreticky pro nižší školy skýtá vyšší rizika šíření dezinformací a jejich obtížnější odhalování.

Právě z těchto důvodů budou systémy hodnocení kvality OER jenž se musí teprve vyvinout, hrát zásadní roly. Protože budou učitelé ztrácet přehled nad obsahem učiva, začnou se také hojně užívat aplikace, formy drilu nebo testů, s cílem učené informace fixovat v paměti žáků, používání a tedy získávání praxe pomocí aplikace, které budou simulovat úkol či problém. Ale také začnou aplikace ověřovat znalosti studentů. Vlivem toho, už nebude učitel potřebovat umět vyučovanou látku a tyto vědomosti začnou částečně chybět, přestanou se od učitelů vyžadovat. Což je pouze moje hypotéza horšího scénáře. Protože v duchu téze "věř v nejlepší, ale očekávej nejhorší", je jednou z metod, jak se vyhnout problémům.

Podmínky úspěšného a bezpečného zavedení OER vycházejí z předpokladů znalosti práce s počítačovými a digitálními technologiemi jak pro žáky tak jejich učitele. Právě s ohledem na nižší informační gramotnost se stávají předmětem nedůvěry učitelů. Což se trochu změnilo. Donedávna platilo, e pro mladší generace je ovládání technolo-gických novinek samozřejmostí zatímco starší učitelé nebývají na jejich využíváni připraveni. Někdy může jít dokonce o celkovou averzi k online prostředí. Mnohem vážnějším se však stává pro učitele riziko ztráty autority a odměn, protože se tímto role učitele může významně proměnit.

Pro za jištění kvality OER je zapotřebí nového, uceleného souboru kvalitních nástrojů, které umožnují uživatelům se bezpečně zapojit do procesu hodnocení kvality. Protože politika otevřenosti spoléhá na transparentnost. Ovšem v případě masivního rozšíření používání a velkého objemu OER, se i zcela transparentní systém stává méně průhledním. A to ve smyslu, pro samé stromy nevidím les, tedy z důvodu zahlcením informacemi.

Kvalita publikovaných OER materiálů má přitom zásadní vliv na kvalitu výuky. Proto předpokládám, že problém dosažení kvality jako rizika bude velmi zásadním argumentem jakýchkoliv případných odpůrců OER. I když se prokáže použitelnost metod zajištění kvality OER, pochyby a určitá rizika vždy zůstanou. Jakmile bude vyřešen jeden problém, po nějaké době se podaří zabezpečení kvality obejít něčím novým nebo podobným trikem. I když se podaří udržovat relativně efektivně krok ve vývoji zabezpečení kvality OER, principiální rizika zůstanou. Svou roly k odporu učitelů může také přispět využití umělé inteligence (AI), která může žákům poskytovat zpětnou vazbu, čímž bere učitelům další část práce a snižuje důležitost učitele. Je dlužno ještě dodat, že i přesto všechno lze považovat lidského učitele za nenahraditelného. A hlavní náplní těchto technologií není brát učitelům jejich práci, ale odlehčit jim ji od náročných a vyčerpávajících rutin přípravy učebních materiálů, testů a hodnocení. Ale také snižování nákladů na tyto úkony.

Vzhledem ke všemu jmenovanému v této kapitole i ostatních částech eseje, lze předpokládat rostoucí tlak změny metodiky ve prospěch Projektového učení. Z Wikipedie: "Projektové učení nebo projektové vyučování (angl. Project-based learning, PBL) je konstruktivistickým pedagogickým přístupem, jehož cílem je navodit hlubokou, detailní úroveň učení se s využitím metod na bázi průzkumu či výzkumu podpořenými tématy, která jsou skutečná, zajímavá a důležitá pro studentův každodenní život. Jde o komplexní vyučovací metodu, která je založena na propojení praxe (reálných situací) a teorie (vědomostí, nabytých v klasické školní výuce) v cílené činnosti žáka na určitém projektu." Problém je, když je výuka na školách zredukována na biflování, aktivuje to jen krátkodobou paměť. Sice se něco naučíte nazpaměť, ale za měsíc si to už nepamatujete. Když získáte věcné znalosti prací na projektu, kdy si je musíte aktivně vyhledávat, když něco sami děláte, vaše znalosti jsou trvalé. Ovšem tato metoda vyžaduje určitou formu samostatného úsilí, což vyžaduje od žáka zodpovědnost a motivaci. Zatímco učení se nazpaměť v rámci frontální výuky, vyžaduje především disciplínu.

Vzhledem zavádění OER a případné vnitřní uspořádávání prostor učebny na zóny nebo práci ve skupině, se projektové učení jeví jako ideálnější forma. A dá se skoro říci, že OER a nové uspořádání ve třídě vlastně boří některé překážky, které projektovému učení brání nebo ho komplikují. Ovšem největší slabina "motivace a zodpovědnost" zůstává.

Další vhodnou metodou, ale asi tou nejnáročnější lze považovat debatu na zadané téma. Žáci vysloví svůj názor, rozbor či analýzu a snaží se jej obhájit, dokázat. Metoda ovšem vyžaduje od učitele spousty schopností a být expertem na dané téma. Proto je málo pravděpodobné, že se metoda uplatní na základních a středních školák (možná s výjimkou těch elitních), ale spíše se s ní studenti budou častěji setkávat na univerzitách. Zato však metoda působí komplexně. Student si musí téma nastudovat, vyhledat si informace, analyzovat je kritickým myšlením, dojít k nějakým názorům a tvrzením, předložit je (prezentovat) a obhájit. Metoda proto v sobě zahrnuje vlastní výzkum, prezentaci a obhajobu. Prezentaci s obhajobou lze rozšířit i o vytvoření aplikace či experimentu, která má za cíl prezentovat a obhájit poznatky z vlastního výzkumu. Kromě toho se může debata stát součástí projektu (výsledky projektu je třeba prezentovat a obhájit), čímž je komplexita úplná.

Nelze se nezmínit také o relativně novém pojmu vzdělávání 4.0 (anglicky: Education 4.0) (nepřesně vymezené označení, které nemá ustálenou definici), jenž se používá pro koncept vzdělávání v digitální době. Jedná se o termín, který je v některých ohledech podobný s předcházejícím konceptuálním rámcem (vzdělávání 3.0). Vzdělávání 4.0 se používá především v souvislosti s nástupem digitalizace, nutnou změnou paradigmatu (vzdělávání 4.0 je tak do jisté míry reakcí na průmysl 4.0) a nutností koncipovat udržitelný model vzdělávání v době čtvrté průmyslové revoluce. Přes občas nejasnou hranici a rozdíly oproti předcházejícímu termínu, Arthur M. Harkins definuje některé body, v nichž je vzdělávání 4.0 specifické. Školy jsou viděny pouze jako jedna z mnoha možností pro vzdělávání, popř. prostory pro další rozvoj inovací studenty, učiteli, rodiči atd. Učitelé již nejsou pouze ve škole, ale prakticky všude. Což krásně zapadá do koncepce otevřeného vzdělávání a otevřených zdrojů (OER).

Učiteli se může stát intuitivní software, nemusí to být tedy jen člověk, role mezi učiteli a žáky se dále stírá a často již není jasné, kdo učí koho (viz wikipedie, zlepšování google překladů atd.). Hardware a software ve školách není pouze přítomný a dostupný všem (jako tomu je již ve vzdělávání 3.0), ale je navíc každodenně aktualizován, stejně jako mohou být poznatky na sítích (viz otevřené vzdělávací zdroje). Software je personalizován a zaměřen na specifické potřeby každého studenta. Dochází k průniku virtuální reality do vzdělávání.

Je kladen také velký důraz na propojování absolventů škol a firem (přičemž se firmy podílí na budování škol), zaměstnavatelé berou absolventy již spíše jako partnery, kteří jim mohou rovnou prospět, a ne jako někoho, koho je potřeba zaučit (poskytnout vzdělání, kterému se mu ve škole nedostalo). Čímž tato koncepce podporuje můj předpoklad o tom, že firmy se budou na vzdělávání mnohem více podílet než v současnosti. Z čehož vyplívají jistá rizika spojená s komerzicací vzdělávání. Její protiváhou se proto nejspíše stane otevřenost vzdělávání na kterém se bude podílet široká veřejnost. Protože každý systém, aby aspoň trochu fungoval musí obsahovat mechanizmus umožňující vyrovnávat se s různými obtížemi. Protiváha umožní rovnováhu, pokud se z tímto regulačním nástrojem systému zachází správně. Tento regulační systém bude z části vznikat zcela přirozeně a částečně i záměrně.

Nejnovější posun ukazuje sílící provázanost společenskovědních a průmyslových pokroků s celkovou koncepcí vzdělávacích systémů. Implementace AI, automatizace a robotizace, neuronových sítí, stejně jako stále rostoucí význam IT systémů a digitalizace obecně předpokládají, že se lidé nebudou věnovat rutinním činnostem a naopak se zaměří na schopnosti potřebné v 21. století - řešit problémy (tzv. problem solving skills), kritické myšlení, emoční inteligenci, kognitivní flexibilitu, kreativitu a všechny další dovednosti, které umělá inteligence neovládá. Aby se však jedinec mohl na tyto (nejen) soft skills zaměřit a rozvinout je, musí mít určitý základ, na kterém bude moci stavět. Tento základ by měl být v dnešní společnosti zajištěn nejen rodinou, ale především vzdělávacím systémem.

Proto očekávám, že se ve vzdělávání bude klást mnohem větší důraz na soft skills (měkké dovednosti). Možná se dokonce stanou jádrem výuky a získají tak přednost před samotnými znalostmi a dovednostmi z klasických předmětů.

Třída budoucnosti jako koncept práce s prostorem ve třídě v sobě zahrnuje rozčlenění na zóny. Zóna zkoumej je vhodná pro badatelsky orientovanou výuku a projektové učení. Z moderních technologií jsou k dispozici tablety s různými senzory, online laboratoře, roboti atd. Zóna obsahuje mobilní nábytek, který lze jednoduše přeskládat tak, aby žáci mohli pracovat jak samostatně, tak ve dvojicích nebo skupinách. Zóna prezentuj slouží žákům k prezentaci svých projektů. Učí se zde srozumitelně vysvětlovat, ale také zaujmout posluchače či diváka. Využívá technologie typu interaktivní tabule, online nástroje pro prezentaci vzdělávacího obsahu atd. Důležitou součástí je také rozvíjení schopností přijímat a poskytovat zpětnou vazbu.

Zóna vytvářej je zaměřena na tvůrčí činnost. Tím se svým přístupem liší od pasivního přijímání poznatků. Předvedším se jedná o tvorbu výukového obsahu a tvorbu prezentací. Zóna je proto vybavena audiovizuální technikou (mikrofony, porty, kamera či mobil použitý jako kamera, stativ atd.), softwarem pro tvorbu podcastů, prezentací nebo videa. Tento způsob učení vede žáky k lepšímu pochopení učiva, protože musí téma vysvětlit, určit které prezentované informace jsou důležité atd. Jako vedlejší efekt lze očekávat získání dovedností, které žáci využijí jako youtubeři či prostě influecenti. Což by vedlo k jistým změnám ve společnosti, které je třeba ještě prozkoumat.

Zóna spolupracuj slouží žákům k rozvíjení dovedností pracovat v týmu, a bude zde asi hodně kladený důraz na soft skills (měkké dovednosti). Nechybí proto interaktivní tabule neb software pro myšlenkové mapy, zaznamenávání nápadů, tvorba poznámek a přehledů, harmonogramů a technologiích určených k plánování, time managementu, časových rozvrhů, kalendářů atd.

Zóna rozvíjej se poskytuje prostor pro neformální učení a hodnocení, včetně sebehodnocení, ale také pro relaxaci. To proto, že žáci vykazují lepších výsledků při testování a zkoušení, pokud se necítí ve stresu. Stres negativně ovlivňuje paměť i schopnost analyzovat nebo se rozhodovat. Důraz je kladen na příjemnou, bezpečnou a uvolněnou atmosféru, kterou podporuje i uspořádání různého vybavení charakteru polštáře, různá zákoutí atd. Zóna je vhodná také pro personalizované učení, které z hlediska technologií obsahuje sluchátka a zařízení s příslušným softwarem. Ta umožňují žákům pracovat samostatně svým tempem. Poslouchají se vzdělávací podcásty, audio výklad, či jazykové lekce.

Jak už jsem uvedl výše, takové to typy tříd by si vyžádali nemalé investice, a vhodné prostory, které klasické školy z architektonického hlediska nemají. Z čehož vyplívá stavba nových škol. Proto se koncepce pravděpodobně omezí na elitní školy a elitní vzdělávání. Přechod koncepce do běžného standardu je skokově neproveditelný a vyžádá si relativně dlouhé přechodné období. Budou se zkoušet omezené a improvizované levnější varianty jak podobného dosáhnout.

Technologie budoucnosti

Aby byla představa možné budoucnosti co nejpřesnější je třeba se zmínit i o již objevujících se i možných budoucích technologiích a to včetně těch technologií, které nemusí ovlivňovat budoucnost vzdělávání přímo. Kritickými technologiemi jsou umělá inteligence, bioekonomika, autonomní systémy, kvantové technologie a mikročipy, technologie chránicí ekologii, technologie získávání energie, či pitné vody atd.

Umělá inteligence (AI). AI umí v záplavě informací rychle vyhledávat předem určené vzory. Schopnost stroje „vnímat“, vyhodnocovat a jednat rychleji a přesněji než člověk, představuje konkurenční výhodu v jakékoli oblasti, civilní i vojenské. AI se například dokonalé hodí ke zpracování velkého množství obrazových informací. Tato technologie ovšem ovlivní budoucnost školství jak přímo tak i nepřímo, protože může zastat část práce za učitele, ale současně je to něco, s čím se budeme setkávat i v zaměstnání a běžném životě. Pokroky umělé inteligence se dotknou a ovlivní svět v mnoha ohledech. Pokud nyní mluvíme o tzv. průmyslu 4.0 (čtvrté průmyslové revoluci), který představuje digitalizaci průmyslu, pak je více než pravděpodobné, že již brzy dorazí průmysl 5.0 nebo něco jiného, co bude znamenat další civilizační pokrok. Přitom se využije nových superrychlých mobilních sítí 5G (technologie sítí 8G či výší by bez kvantové technologie neměla význam) a tzv. Internetu věcí (IoT), který propojí jednoduše všechny možné produkty přes internet. Do něj se zapojí i nová autonomní doprava, spoléhající se na elektrické vozy coby technologicky a ekologicky pokročilejší alternativu ke konvenčním autům. A společně s dalšími chytrými technologiemi pak budou vznikat či se přeměňovat dnešní města v tzv. chytrá města, která budou využívat různé automatizace pro zlepšení života ve městech a především celkovou energetickou a ekologickou úsporu.

Díky kvantově technologickému pokroku lze pomocí kvantových technologií prolomit většinu bezpečnostních opatření kybernetické infrastruktury. Především to ale znamená významně výší výpočetní výkon IT, což i významně zvýší výkon AI. Ovšem nepředpokládám, že nástup kvantových počítačů přijde v brzké budoucnosti, ale spíše v té vzdálené budoucnosti, protože obsahuje spousty fyzikálních překážek, které je třeba odstranit, aby bylo možné technologii používat masověji. Ovšem jakmile tomu dojde, nejspíš se technologie stal by se zásadním milníkem nové technologické éry. Příliš převratné, než aby se to stalo jenom tak v brzké době.

Bioekonomie je chápaná jako „ekonomická činnost řízená výzkumem a technologickým rozvojem biotechnologií“. Rozvoj bioekonomiky je možný díky propojení biologických a datových věd (např. informatika, vysoce výkonné/kvantové počítače a telekomunikace). Jednou z hrozeb moderních biotechnologií je „schopnost vytvářet patogeny, které mohou napadnout americké potravinové řetězce nebo dokonce lidstvo“. Genomika používaná k navrhování terapií šitých na míru jednotlivci může být také použita k identifikaci genetických zranitelností v populaci – lze například vyvinout patogen postihující pouze určitou část obyvatel (třeba konkrétní národ). Výhodou je výroba nových léků a vakcín, biologické ochrany rostlin, živočichů a potravin. Mezi eticky problémové patří modifikace lidských částí od vzhledu po funkčnost těla, ale také propojování s kybertechnologiemi. Což by znamenalo vylepšení pro vyvolené (pro ty co si to dokážou zaplatit). Nebo také vyspělé lékařské zákroky pro lidi bez končetin, poruchou páteře, vrácení vidění pro slepé atd.

Autonomní systémy, které mohou samostatně vykonávat nejrůznější komplexní činnosti v měnícím se prostředí, bez nebo s velmi malým zásahem člověka. Mluvíme o různých robotických systémech, dronech, samořídících autech nebo lodích. Patří zde ale i robotická chirurgie nebo automatizovaná výroba (tzv. Průmysl 4.0). Díky provádění úkolů bez přítomnost člověka je možné zvyšovat produktivitu a bezpečnost. Očekává se, že v nadcházejících letech se autonomní systémy budou čím dál častěji používat v každodenním životě a budou schopny provádět složitější úkoly se sníženou úrovní lidské kontroly. Rizikem je především možnost hackerských úroků na autonomní systémy, které jsou také silně závislé na komplikovaných globálních dodavatelských řetězcích (např. mikročipy). Řada těchto systémů také rozsáhle shromažďuje data, což může zajímat cizí zpravodajské služby.

Celý datový ekosystém začíná zdroji dat v podobě senzorů, měřicích, zobrazovacích a analytických systémů, zahrnuje řadu úrovní zpracování dat a komunikačních prostředků a spíše nekončí jejich vyhodnocením. Vzhledem k rozsahu datových souborů se na všech úrovních práce s daty nelze obejít bez nástrojů umělé inteligence, kterou se v kontextu dnešní doby rozumí především strojové a hluboké učení. Kvantové technologie pak představují skutečně pootevřené dveře do budoucnosti techniky s potenciálem přinést další zásadní paradigmatickou změnu. Senzory využívající kvantových efektů významně zpřesní měření, kvantová kryptografie a komunikace přenesou zpracování dat na kvalitativně vyšší úroveň a dopady kvantového počítání na matematiku, informatiku a prakticky všechny aspekty vědy i společnosti snad ani nelze přecenit. Přitom nelze pominout, že jak autonomní systémy umělé inteligence, tak i ostatní digitální a kvantové technologie musí, stejně jako lidé, fungovat v právních a etických rámcích.

V budoucnosti se na světě objeví stovky miliard propojených objektů, které budou nepřetržitě generovat velké objemy informativních dat. Tato data umožní vytvořit digitální dvojčata všech objektů, což nakonec povede k možnosti vytvořit digitální reprezentaci všeho fyzického. Inteligence a kognitivní schopnosti strojů se budou rozšiřovat a díky tomu se stanou autonomnější. Poroste jejich porozumění světu kolem a schopnost interagovat s okolím. Kognitivní stroje jsou schopné samostatného učení na základě interakcí a zkušeností. Schopnost poskytovat multisenzorické zážitky přes sítě budoucnosti usnadní přenos zkušeností přes internet. Nakonec to povede ke vzniku internetu smyslů, který kombinuje vizuální, zvukové, haptické a další technologie, aby zprostředkoval lidem smyslové zážitky. Síť budoucnosti bude poskytovat neomezující výkon pro uspokojení potřeb lidí, věcí a strojů zlepšením vícerozměrného pokrytí, zvýšením kapacity a rozšířením schopností. Síťová výpočetní struktura integruje připojení, výpočetní techniku a úložiště, které budou vzájemně reagovat, aby poskytovaly maximální výkon, spolehlivost a nízkou latenci. Připravované nové výpočetní architektury zahrnují programování orientované na paměť, optické výpočty, nanočipování, neuromorfní výpočty, a dokonce i kvantové výpočty.

Vlády a podniky zavádějí pokročilé technologie pro bezpečné zajištění kritických procesů. Řešení síťových platforem využívají důvěrné výpočty k ochraně identit a jejich dat, čímž také poskytují záruku uživatelům a regulačním orgánům. To vyžaduje automatické posouzení důvěryhodnosti všech síťových prvků, věcí, strojů a aplikací, jakož i výpočetních a úložných prostředků pomocí vzdálené atestace a umělé inteligence. V případě nástupu kvantových technologií, bude zajištění bezpečnosti strategicky důležité, zejména pokud budeme na těchto nových technologií takto mohutně závislí. Lze proto očekávat, že některé vlády vyvinou výjimečně vysoké úsilí k získání kvantových počítačů. Vize sítí bez zásahu obsluhy znamená, že nasazení a provoz sítí budou mít na starosti důvěryhodné AI technologie. Což ale také znamená, že budou existovat ochranné i hackerské AI. Samotná síť se bude neustále učit ze svých pozorování prostředí, interakcí s lidmi a předchozích zkušeností. Kognitivní sítě budou ze své podstaty důvěryhodné - tj. spolehlivé, bezpečné, spravedlivé, transparentní, udržitelné a odolné.

Hlasové ovládání domácnosti bude řídit naše spotřebiče. Umělé inteligence a rozpoznávání hlasu již pokročily tak daleko, že se tento typ ovládání začíná objevovat úplně všude. Když se řekne moderní elektronika, většinou se mluví o mladých lidech, ale starších lidí přibývá, mladých, kteří by se o ně starali, naopak ubývá, takže péči o seniory budou zřejmě přebírat stroje. Například francouzský start-up E-Vone představil boty a pantofle vybavené řadou senzorů, například akcelerometrem, dotykovým senzorem, GPSkou a gyroskopem, které monitorují pohyb seniora. Mohou sledovat, kam jde, jestli neupadl, ale také o každém rizikovém incidentu informují jeho příbuzné; ani k tomu nepotřebují telefon.

Očekávám také, že budoucnost přinese větší množství robotů místo uklízeček. Hotely se z velké části rozloučí s manuálním úklidem pokojů, protože zaměstnanců na tyto pozice bude málo. Výkonnému robotickému vysavači, nevadí pracovat dlouho do noci. Robotovi je jedno, že jsou prázdniny, svátky, neděle. Nepotřebuje ani den volna. Potřebuje jen, aby se o něj někdo staral. Musí mu pravidelně měnit sáčky do vysavače a udržovat baterie nabité. Navržen jako malá konstrukce do 30 Kg, s pamětí tisíců tras, které personál naučí robota. Prostřednictvím claudové vizualizace dat lze shromažďovat a analyzovat zprávy o úklidu a stavu robota. Malé rozměry a navigace s podporou počítačového vidění mu pomůžou se vyhýbat překážkám a přibližovat se ke stěnám. Upozornění v reálném řase vyšle výstrahu v případě neočekávaných problémů. Na jedno nabití vydrží baterie uklízet kolem 3 000 m2 a více (podle toho jak se bude v budoucnu vyvíjet kapacita baterií), což může vydržet na dobu 4, 6 až 8 hodin dle kapacity baterie.

Roboti, které jako myš proleze i nejmenšími skulinami, robot podobný rybě čistící oceány, robot podobný psu a rak dále. Studie publikovaná v žurnálu Science Robotics naznačuje, že roboti z gelu se budou jednou schopni plazit lidským tělem a doručovat léky na místa, kde mají působit. Gelbot, vyrobený z gelu na bázi vody, by mohl vést k ovládatelným zařízením, které se dostanou skrz nejmenší skuliny lidského těla, a tak cíleně doručovat léky na místa, kde mají působit. Gelboti by jednou mohli být dostupnější a jednodušší alternativou magnetických nanočástic. Profesor Gracias je přesvědčen, že jeho tým vycvičí gelboty, aby se plazili v reakci na změny lidských biomarkerů, například krevní tlak, a biochemikálií. Plánuje také testovat další tvary a formy inspirované červy a mořskými organismy. Na jejich těla se chystá umístit kamery a senzory.

MARM třínohý robot určený k manipulaci s předměty ve vesmíru. MARM může nejen chodit a pohybovat se, ale také uchopit a přepravovat moduly užitečného zatížení, přičemž se sám přemisťuje na vesmírné infrastruktuře v prostředí mikrogravitace. Robotická platforma MARM, kterou navrhla společnost IIT ve spolupráci se společnostmi Leonardo S.p.A a GMV, se skládá z centrálního těla, tří končetin a dokovacího zařízení (napájení + odesílání/příjem dat). Tři končetiny jsou připojeny k centrální základně pánve, což robota MARM odlišuje od dříve vyvinutých technologií, neboť tyto končetiny propůjčují robotovi větší pohyblivost a manipulační flexibilitu a zároveň poskytují větší manipulační rozsah. Což naznačuje, že se robotika inspiruje různými formami pohybu ze zvířecí říše přes různé bizarní formy až po gel.

Inteligentní domy (IQ důmy) integrují v bytech různá IT a AI zařízení v podobě senzorů, které mohou měřit různé aspekty prostředí v domě, jako je teplota, vlhkost, světlo, pohyb a zvuk. Senzory jsou umístněné po celém domě a poskytují informace o tom, co se děje v každé místnosti. Naproti tomu Atuátory jsou zařízení, která umožňují inteligentnímu systému ovládat různá zařízení v domě, jako jsou topení, klimatizace, osvětlení, zabezpečovací systémy, záclony, žaluzie a další. Centrální řídicí jednotka slouží jako mozek inteligentního domu a spojuje senzory s aktuátory v jednu funkční jednotku. Ta sbírá data od senzorů a rozhoduje, jakým způsobem mají být aktuátory ovládány. Jádrem centrální řídící jednotky je potom umělá inteligence, která pomáhá řídit a rozhodovat. Majitelé domu mohou ovládat své zařízení pomocí chytrých telefonů a tabletu i jiných mobilních či počítačových zařízení. Mají také možnost nastavit své preference a požadavky, aby systém lépe porozuměl jejich potřebám a chování. Což dohromady umožňuje majitelům domů zvýšit efektivitu a pohodlí v domě a snížit spotřebu energie a náklady na údržbu. Což je v případě ekonomické a energetické krize velice užitečné.

Z jednoho místa tak lze sledovat chod celého domu, ovládat nejen základní spotřebiče určené k vytápění a ohřevu, větrání nebo zavlažování, ale i například osvětlení. Protože existují světla, která mohou měnit svou barvu a intenzitu, je možné vytvořit barevné schéma k vytvoření nálady. Světla mohou svítit určitou barvou, nebo barvu měnit, blikat nebo plynule přecházet z jednoho spektra do druhého. Inteligentní dům má za cíl zjednodušovat chod domácnosti a to jak z hlediska časového, finančního, tak i z hlediska pohodlí. Chytrý dům zajišťuje i vyšší bezpečnost. Lze jej na dálku kontrolovat prostřednictví GSM sítě v době nepřítomnosti. Při napojení na ESZ okamžitě upozorňuje na nepovolené vniknutí.

Systém byl původně navržen pro řízení topení, ale díky vyspělé technologii umožňuje postupně zavádět i další prvky pro ovládání osvětlení, čerpadel, žaluzií, garážových vrat a mnoho dalšího. Protože očekávám zavádění robotických vysavačů v domácnosti, přičemž se některé modely používají nejen v hotelech jak už bylo zmíněno víše, ale existují i relativně levné modely které se dají koupit do domácnosti. Tak lze předpokládat zvýšený počet nových robotických systémů v domácnosti, což pravděpodobně povede k potřebě, všechna tato zařízení nějak inteligentně řídit. Proto nejspíše bude docházet k propojování těchto zařízení, která budou ovládána centrální řídící umělou inteligencí bytu. Neboť ovládat každé zařízení zvlášť, pokud bude počet těchto zařízení v bytech stoupat, bude neekonomické. Jednotné připojení a řízení z jednoho místa ušetří uživateli čas a případné úsporné režimy budou efektivnější, protože budou zahrnovat prakticky vše. Takový systém by mohl přinést úspory na energie od 30% a víše (možná až 60%) a to hlavně díky komplexnosti řešení.

Závěr

Výpočty

Ze 200 scénářů měli v podstatě stejný výsledek. Propad se zastavil po pěti letech a poté si udržoval svou nízkou hladinu. Po celých 20 let neobjeven žádný významný růst hodnot ani žádný návrat do doby před pandemií. Prozatím netuším, jestli je model vytvořen správně. Inflace a další faktory byli dopočítány ze základních vstupů. Jádrem výpočtu se stal atraktor chaosu obalený koulí všech vzájemně propojených faktorů. Jádro vycházelo ze vzorce $X_{n+1}=RX_{n}(1-X_{n})$. Jádro je postaveno na atraktoru dynamického systému jehož vizualizace chaotického pohybu je vytvořena abstraktním prostorem stavu zvaném fázový prostor. V něm každá osa představuje jednu dimenzi stavu a čas je zde implicitní.

Necháme-li systém vyvíjet, vznikne ve fázovém prostoru křivka. Po dostatečně dlouhé době začne tato křivka zvýrazňovat strukturu. Model by teoreticky měl fungovat až díky velkému množství big data a dostatečnému množství iterací. Model nelze aplikovat na jednotlivce, nebo jednotlivé události, ale na komplexní událost jako celek. Model simuluje dvojité kyvadlo a tedy působení sil jin a jang, jeden a druhý způsob v jednom systému. Tento jev můžeme ilustrovat na jamce a kuličce, která se do ní z určitého okolí vždy skutálí. Vrchol pěti let, je pravděpodobně dobou, kdy se kulička skutálí a dál se systém nemění. Čistě hypoteticky, tedy dojde ke zhroucení systému školství do 5 let. To znamená, že podle modelu dojde ke zhroucení systému školství v roce 2025, tedy rok od plánovaného dokončení redukce učiva. Jde však jen o teoretický model, který přestavuje jen spekulaci vývoje a nelze matematickým důkazem prokázat, že odpovídá nějaké fyzikální pravdě. Výsledky lze také vykládat tak, že starý způsob školství zanikne v roce 2025 a od tohoto data, bude existovat jiný, odlišný systém. Takže to nemusí nutně znamenat, zánik školství jako takový, ale pouze změny systému. Tedy formu transformace do něčeho nového, jenž už funguje jinak než sestavený model systému.

Z testování modelu také vyplívá, že ať už bude vstupní parametr welfare (blahobyt) jakkoliv veliký (1 scénář = 3,691377699, 2 scénář = 9,207788388) systém školství se stejně bude hroutit, pod vlivem špatných rozhodnutí a systémových chyb. Pro potřeby modelu, byli od hlavní rovnice přizpůsobeny tyto rovnice pro všechny tři dimenze:

1. $x_{n+1}=x_{n}+(-a\cdot x_{n}\cdot dt)+(a\cdot y{n}\cdot dt),$
2. $y_{n+1}=y_{n}+(b\cdot x_{n}\cdot dt)-(y_{n}\cdot dt)-(z_{n}\cdot x_{n}\cdot dt),$
3. $z_{n+1}=z_{n}(-c\cdot z_{n}\cdot dt)+(x_{n}\cdot y_{n}\cdot dt)$

Kde a, b, c a dt určují počáteční podmínky systému. Atraktor byl generován iterativními technikami. K zobrazení číselných hodnot je použito konečného počtu bitů, po určitém kroku se značně dráha aktraktoru překrývat.

Faktory byli charakterizovány a přizpůsobeny dle: $f(x)\rightarrow f(x+dx)$ kde y = (faktor * koeficient) - korekce

Poté jsou vypočítány lokální Lyapunovy exponenty v čase t, kde t je dosažený čas a pt je přírůstek vektoru osy v čase t. $\lambda _{t}={\frac {1}{t}}\cdot log_{2}P_{t}$

Fraktální dimenze byli dány vztahem: $L=log_{2}{\frac {N_{2}}{N_{1}}}$ Protože, řekněme, že uvnitř menší kružnice leží N1 bodů a uvnitř větší N2. Je zřejmé, že N2 je větší nebo rovno N1. Jsou-li body částí plochy, pak větší kruh uzavře průměrně čtyřikrát více bodů, než menší. Obsah kružnice je úměrný druhé mocnině poloměru.

Potom kvadratická iterační mapa je: $x_{n+1}=a_{1}+a_{2}\cdot x_{n}+a_{3}\cdot x_{n}^{2}$ Kde a1, a2, a3 jsou kontrolní parametry trendu. Prohledáváním všech kombinací je možno získat všechna chaotická řešení jenž rovnice obsahuje. Pro výpočty inflace byla použita Hénova mapa:

1. $x_{n+1}=1+a\cdot x_{n}^{2}+b\cdot y_{n}$
2. $y_{n+1}=x_{n}$

Scénář 1.

Vstupy podle rozložené náhodnosti:

institution	4,783485517
economy	6,749990142
qualityEducation	5,400067289
exkluze	8,255562689
inkluze	2,945693591
theory	8,637876852
speculation	2,170280325
practice	7,273035322
experience	7,796450358
digitalIndustry	6,72275297
robotization	9,751438142
artificialIntelligence	3,308822365
financing	4,332360978
support	7,875332604
teaching	7,615565717
education	8,338673639
learning	8,897397462
ICT_technology	4,941495192
satisfaction	6,575487914
happiness	9,371149425
welfare	3,691377699

Výstupy na celých 20 let:

R.C.N.T	-3,411266619
1	-36,88817431
2	-61,46768454
3	-81,10569958
4	-94,1682267
5	-97,8596044
6	-97,8596044
7	-97,8596044
8	-97,8596044
9	-97,8596044
10	-97,8596044
11	-97,8596044
12	-97,8596044
13	-97,8596044
14	-97,8596044
15	-97,8596044
16	-97,8596044
17	-97,8596044
18	-97,8596044
19	-97,8596044
20	-97,8596044

Scénář 2.

Vstupy podle rozložené náhodnosti:

institution	2,256068393
economy	4,909701677
qualityEducation	3,231800946
exkluze	3,229191909
inkluze	2,908675394
theory	6,579792873
speculation	5,289076545
practice	3,559344061
experience	9,097790256
digitalIndustry	8,011766499
robotization	6,810754283
artificialIntelligence	7,060540671
financing	2,121838891
support	9,190704796
teaching	2,194993667
education	5,005433096
learning	7,714321374
ICT_technology	2,287016123
satisfaction	2,584387581
happiness	7,603605788
welfare	9,207788388

Výstupy na celých 20 let:

R.C.N.T	-2,733217497
1	-32,13033675
2	-53,81313463
3	-73,20891639
4	-90,02031057
5	-99,22809895
6	-99,22809895
7	-99,22809895
8	-99,22809895
9	-99,22809895
10	-99,22809895
11	-99,22809895
12	-99,22809895
13	-99,22809895
14	-99,22809895
15	-99,22809895
16	-99,22809895
17	-99,22809895
18	-99,22809895
19	-99,22809895
20	-99,22809895

Předpoklady které se naplnily nebo začínají naplňovat

1.

• Čímž by se sociální nůžky ještě více rozevíraly. Kvůli nedostatku učitelů, vzroste úloha školních asistentů a mohla by se začít utvářet kasta učitelů nižší úrovně (rekvalifikací, částečným pedagogickým vzděláním, nebo doděláváním pedagogickým vzděláním). Lákat se budou lidé z praxe a firem mající potenciál učit. (Školy jako instituce vs. školy jako individuální vzdělávací služby)

články:

23. ledna 2021, POTŘEBUJE DOBRÝ UČITEL „PAJDÁK“? ZEPTALI JSME SE ŘEDITELŮ ŠKOL, Novela pedagogického zákona má usnadnit vstup odborníků z praxe za katedry. Jaký názor na ni mají ředitelé škol? (Online) "Můj názor je tedy zřejmý. Nejsem přesvědčen o tom, že kvalitu učitele garantuje pedagogická fakulta. Naopak jsem přesvědčen, že učitelé potřebují průběžně rozvíjet své dovednosti a věnovat se svému rozvoji."

20. ledna 2021, AŤ UČÍ, KDO UMÍ. NOVELA MÁ POMOCI UČITELŮM BEZ PEDAGOGICKÉHO VZDĚLÁNÍ, Klíčová otázka nezní, jestli má učit absolvent „pajdáku“, nebo odborník, ale kdy naše učitele naučíme učit. (online) "O tématu učitelů bez pedagogického vzdělání se diskutuje už několik let. Přesně od roku 2015, kdy vstoupila v platnost novela, která nařídila, že si toto vzdělání musejí doplnit, nebo ze škol odejít. „Já jsem tím tehdy přišel minimálně o třetinu svých top ten učitelů. Naštěstí někteří další už byli tak staří, že se jich to netýkalo a mohli učit i nadále – tedy tak skvěle jako dlouhá desetiletí předtím,“ říká Jiří Růžička, dlouholetý ředitel prestižního pražského Gymnázia Jana Keplera a současný senátor za TOP 09."

Vysvětlení:

Je logické, že s růstem nedostatku učitelů bude růst potřeba hledat řešení a tohle je řešení o kterém se již uvažuje několik let. Není tedy vyloženě žádnou novinkou.

2.

• Důsledkem Ruského vlivu, lze čekat více posun směrem k oligarchii, anarchii nebo komunismu. Důsledkem vlivu USA, lze čekat více posun směrem k oligarchii, demokratismu, liberalismu nebo kapitalismu. Důsledkem vlivu Číny, lze čekat více posun směrem k oligarchii nebo komunismu. Můj skromný názor tedy je, že vyhrávat bude především oligarchické pojetí řízení státu. (Exkluzivní vzdělávání (vyloučení) vs. inkluzivní vzdělávání (zahrnutí))

články:

1. února 2021, Aleš Rozehnal: Stíhaný premiér a intrikující šéf žalobců. Česko na cestě ke státu oligarchů, Pokud by se potvrdilo podezření, že šéf žalobců Pavel Zeman v kauze rodiny Czernínů použil trestní řízení jako nástroj možného obohacení svého přítele, Česko by to posunulo do zcela nové roviny. Do té, kde stát slouží zájmům nositelů moci a kde sice existuje legitimní vláda, ovšem v nelegitimním režimu. To vše v situaci, kdy se před státními zástupci musí mít na pozoru sám trestně stíhaný premiér. (online)