ZSV pro kombinované lyceum/Etika

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí projektu:
ZSV pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová

Etika

Etika (z řeckého ethos — mrav) je filosofická disciplína zabývající se jednak teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle, jednak jejich praktickou aplikací v životě člověka a společnosti. Zabývá se otázkami dobra a zla, mravní odpovědnosti, svobody, smyslem života a dalšími podobnými otázkami. Na rozdíl od morálky, která formuluje konkrétní pravidla pro lidské chování, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit.

Etické rozhodování

Etické rozhodování je základním polem, na němž se setkáváme s etikou. Při morálním rozhodování jde jen o to, že porovnáváme situaci s přijatými mravními pravidly. Pokud však situace není našimi mravními pravidly podchycena, pokud se v ní některá naše mravní pravidla dostávají do vzájemného rozporu, nebo pokud pozorujeme, že prostá aplikace mravního pravidla by v důsledku vedla k porušení jiného pravidla nebo k situaci, která se pravidlům vymyká, musíme k nalezení rozhodnutí opustit pouhou morálku a uvažovat v obecnější, tedy etické rovině.

Mystická, metafyzická a morální složka etického rozhodování

Při etickém rozhodování se zpravidla nepouštíme do filosofických úvah, ale vycházíme ze svého bezprostředního prožívání něčeho jako správného či nesprávného, souladného či nesouladného, přijatelného či nepřijatelného. Toto prožívání je iracionální (nepodléhá racionálním zdůvodněním, byť může být dodatečně racionalizováno) a nesdělitelné; popsat se dá nejlépe religionisticky jako mystický zážitek. Na základě tohoto svého prožívání si pak vytváříme (resp. přetváříme) své metafyzické přesvědčení, tedy soustavu idejí a principů, které jsou již racionální a jako takové i sdělitelné, ale nedají se bez předpokladů odvodit ze sdílené skutečnosti světa. Z obecných idejí a principů našeho přesvědčení pak plynou naše postoje a z nich pak i konkrétní mravní pravidla, jimiž následně řídíme své jednání (které pak proměňuje situaci, již následně prožíváme jako více či méně správnou či nesprávnou atd.).

Pojmy

Dobro/Zlo – dobro - nejvyšší mravní ideál, přináší vnitřní naplnění, uspokojení. V morální oblasti je dobro shoda myšlení a jednání se svědomím a mravním řádem. zlo – něco, co škodí, zraňuje - 3 roviny -fyzické - něco konkrétního: válka, hladomor, katastrofy, nemoci, metafyzické - hledá podstatu zla, zlo chápe jako nedostatek dobra, mravní - páchá ho člověk vědomě a svobodně (pomsta)
morálka – soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení jednotlivého člověka i lidských skupin je dobré, jaké má být
mravní norma – k rozlišení co je a co není mravně správné nám pomáhá i cit, vlastní rozumová úvaha, konkrétní případ člověka, který nám slouží jako morální ideál. Mravní norma je právě to omezení, které si člověk klade. Liší se od ostatních norem tím, že pro její posouzení je důležité hledisko dobra a zla, správnosti a špatnosti.
mravní (morální) imperativ – požadavek na to, jak se má člověk chovat, kladený buď zvenčí (heteronomně) jako očekávání společnosti, anebo člověkem samotným (autonomně) jako vlastní etické rozhodnutí. Dá se říci, že mravní imperativ je mravní norma chápaná jako požadavek.
svoboda — je nutnou podmínkou i hodnotou k naplnění morálních cílů. Vnitřní svoboda – svoboda myšlení, nemá vnější omezení, i ve vězení má člověk vnitřní svobodu. Vnější svoboda – do jisté míry může být omezena, právně, nebo i protiprávně - diktatura
svobodná vůle - vnitřní schopnost volit z více možností. Bez této základní lidské schopnosti by žádná morálka nemohla existovat, člověk by byl jen stroj.
svědomí - zvláštní jev lidského vědomí, který člověk pociťuje jako „vnitřní hlas" hodnotící jeho jednání. Je vnitřním měřítkem morálnosti lidského jednání. Základem svědomí jsou mravní normy, které jsme si osvojili a hluboce zakořenili do našeho podvědomí. Pokud se rozhodujeme jak zachovat, můžeme mu naslouchat nebo ho přebít.
kolektivní vina – zvláštní případ morální odpovědnosti, kde jsme odpovědnými za to, co jsme přímo sami neudělali a nerozhodli, ale co např. rozhodla a v našem jménu učinila naše vláda a na čem se tedy podílíme nepřímo tím, že pracujeme a žijeme v tomto státě
kategorický imperativ je základem přirozené morálky, podle Kanta. Jeho hodnocení mravnosti vychází z motivů jednání, ne z jejich důsledků.
autonomní - sám udávající zákon. Když se rozhdujeme autonomně, řídíme se vlastními principy. Např. nebudeme přecházetvna červenou, protože bychom mohli způsobit nehodu.
heteronormní - zákon přicházející zvenčí. Rozhodování závisí na principech, které nám byli předány zvenčí. Např. nebudeme přecházet na červenou, protože nám to říkali rodiče.
společenský tlak - síla, která působí na jedince, aby se chovali, či mysleli určitým způsobem v souladu s očekáváními nebo hodnotami společnosti.
morální emancipace jedince - proces osvobození jedince od vnějších omezení a vnějších autorit, které určují jeho morální hodnoty a chování. Jedinec se stává schopen samostatného myšlení a rozhodování v souladu se svým vlastním svědomím.

Vývoj etiky

Antika

Etika (jako vědomě diskutující filosofická otázka) se zrodila v době etického zlomu (800 – 200 př. n. l.) u antických filosofů, (v této době se začala etika nezávisle na sobě zrozovat i jako součást étosu několika náboženských systémů, které dodnes tvoří základy civilizace). Jako základní etické pravidlo bychom mohli brát tzv. Zlaté pravidlo, objevující se nezávisle v různých filosofických a náboženských étosech (nejznámější pravděpodobně biblické, ale různé formy Zlatého pravidla se vyskytují v mnoha kulturách, i v antice, a nelze stanovit, která je původnější.): „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“

Antická etika neřešila pouze, co je dobré a špatné, ale i teorii způsobu lidského života. Základním pojmem ant. etiky (kromě dobra a blaženosti) je ctnost. V antice bylo k výchově ctnostného člověka zaměřeno celé vzdělání.

Ctnost = celkové zaměření člověka k dobru jak v osobním životě, tak i společenském:

Sókratés mluví o tom, že jej vede daimonion (svědomí), tvrdil, že poznání je pravá ctnost a neřest je důsledkem neznalosti.

Platón chápe ctnost jako život podle nejvyšší ideje dobra, která je transcendentní. Člověk má podle Platóna tři stránky: žádostivost, vůli a rozum. Přičemž rozum by měl zbylé dvě ovládat (jako vozataj koně). Být dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéž.

Aristoteles je zastáncem zlaté střední cesty. Špatné jsou extrémy. Např.: Hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje, ale hněv ve svém extrému (zášť, nenávist) je špatný, stejně jako v druhém extrému (netečnost, apatie).

Epikurejci věřili, že jediným cílem a ctností člověka je blaho. Dosahování blaha by měl podle nich člověk omezit pouze tehdy, je-li to pro něj dlouhodobě nevhodné (sebedestrukce alkoholem apod.).

Stoikové uznávali realitu takovou, jaká je, člověk má podle nich přijmout, že některé věci může změnit a některé ne. Za ty, které může změnit, má přijmout odpovědnost. Podle stoiků nezáleží na výsledcích jednání, ale na dobré vůli.

4 základní ctnosti

rozumnost – schopnost řídit se rozumem, (nenechat se ovládat vášněmi)
statečnost – schopnost žít svobodně se svými názory a přes všechny překážky usilovat o dobro
zbožnost - rozhodnutí brát život se vší vážností – zodpovědnost
spravedlnost - schopnost vytvářet vyvážené vztahy ve společnosti a v lidských vztazích

Středověk

Na konci antického období se objevuje nový myšlenkový směr – křesťanství. To vyšlo z judaismu, ale vstřebalo i mnoho podnětů z antické filozofie. Za základní morální poselství křesťanství se považuje Desatero.
Křesťanství odmítá bohatství – je zdrojem nespravedlnosti ve světě. Cestou, jak s tím skoncovat je dobrovolné zřeknutí se majetku, řešení bídy spočívá v solidaritě, pomoci a lásce k bližnímu svému, důstojnost člověka, úcta k lidské důstojnosti ve všech situacích. Moc je Ježíšem chápána jako služba ostatním, idea odpuštění, nenásilí, láska k nepřátelům.
Dobrovolná, nezištná pomoc – nemocnice, útulky
Augustinova etika – zastával názor o predestinaci = božím předurčení, kterým je rozhodnuto již předem á nezvratně, kdo bude spasen a kdo ztracen, nerozhodují dobré nebo zlé činy člověka, jen Boží vůle
etika Tomáše Akvinského – přijímá základní antické ctnosti: rozumnost, rozvahu, statečnost, spravedlnost a k nim připojuje ještě křesťanské: víru, lásku a naději. Uznává svobodu lidské vůle. (svobodu hřešit i konat dobré skutky).
Každá věc sleduje účel a naplnění tohoto účelu je dobré.
Rozum, který člověk od Boha dostal, je východiskem morálky a mravní posouzení jednání nezávisí na jeho výsledku, ale na účelu, ke kterému směřuje. Jinými slovy, že jsme stvořeni tak, abychom se dokázali plnohodnotně a správně sami rozhodovat – přirozený zákon. Protože je přirozené právo založeno na rozumu, není kulturně podmíněné.

Novověk

Naše současné etické myšlení ovlivňují nejrůznější moderní koncepce. Vyvinuté a trvající z antiky nebo i nově vzniklé na základě nových potřeb společnosti.

Společenská smlouva: Thomas Hobbes míní, že cestou k vytvoření norem má být dohoda mezi vládcem a jedinci. Dohoda má být prosazována za účelem omezení sobeckých lidských emocí, k vzájemnému prospěchu. (Hovoří o absolutistickém státě jako idéalu)
John Locke uznává také potřebu společenské smlouvy. Autorita však nemá být v rukou vládce, ale náleží spíše státním institucím. Na tomto základu stojí i dnešní moderní demokracie a oddělení mocí zákonodárné, výkonné a soudní.

Z antiky přetrvává hedonistická etika – touha po uspokojení pozitivních pocitů, snaha vyhnout se negativním je brána jako nejvyšší mravní hodnota, dnešní podobou této etiky je naše konzumní mentalita. (žádoucí je materiální uspokojení) Jako nejvyšší mravní hodnotu chápe štěstí, kde štěstí má i duchovní rozměr. Moderní podobou této etiky je utilitarismus – co je užitečné pro co největší počet lidí je mravně dobré, za kritérium správnosti činu pokládá racionální zhodnocení jeho užitečnosti. Příklad: Manželka je šťastná, protože se myslí, že je jí manžel věrný. Ve skutečnosti ji však podvádí. Z hlediska hedonistického utilitarismu se to může jevit v pořádku, protože oběma roste potěšení. S utilitarismem souvisí také pragmatická etika, podle té o morálnosti rozhodují výsledky, dobré výsledky ospravedlní kroky k jejich dosažení. Tyto etiky mají své meze a nedokážou stanovit inspirující vyšší mravní princip (absolutní morálka, ideál nejvyšší dokonalosti).

Jean Jacques Rousseau - přichází s pochybností o zlepšování lidských mravů v závislosti na pokroku. Na rozdíl od Hobbese je přesvědčen, že lidé původně žili v souladu s přírodou a neznali mnoho civilizačních neřestí, kterými trpíme dnes – lidská přirozenost je tedy dobrá, člověka kazí až společnost.

Kantova etika – za dobré jednání považuje jen to, jehož účelem je dobro samo. Vyvinul kategorický imperativ, který je kritikou a zdokonalením zlatého pravidla: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ . Příklad: Když váhám, zda něco v obchodě ukrást, měl bych se ptát, zda mohu chtít, aby všichni lidé kradli. Protože takový požadavek je v rozporu s rozumem (i zloděj krade s očekáváním, že jemu již ukradený předmět znovu ukraden nebude), nemůže být krádež mravně správná. Ptáme-li se tedy, zda je nějaký čin morální, měli bychom se podle Kanta ptát: „Mohu chtít, aby všichni jednali tak, jako já teď?“

Etické otázky v různých oblastech

Antická etika řeší otázky, co je dobré a co je špatné, nebo teorie způsobu lidského života.
Normativní etika se zabývá otázkami povinností (deontologické otázky — co by člověk dělat měl) a otázkami hodnot (axiologické otázky — co utváří dobrý život). Na rozdíl od etiky deskriptivní hledá odpovědi na to, zda je něco morálně správné či nikoli.
Etickými otázkami můžou být i dnes řešená témata jako například téma životního prostředí, potratů, asistované sebevraždy