ZSV pro kombinované lyceum/Demokracie a volby

Tato stránka není ještě hotová.

Tato stránka je součástí projektu:
ZSV pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová

Vymezení demokracie

Demokracie (řecky “dēmokratía”, doslovně „vláda lidu“) je forma vlády, v níž o výkonu státní (obecní, krajské atd.) moci rozhoduje mínění většiny oprávněných občanů, nejčastěji volbou. Způsob jak občané své mínění v demokratickém státě uplatňují určuje ústava. Může to být demokracie přímá, kde občané hlasováním rozhodují o jednotlivých otázkách (zákonech, rozhodnutích, rozpočtech atd.), zastupitelská či nepřímá, kde k tomu zmocňují své zastupitele (poslance atd.), nebo kombinovaná, kde se užívají oba postupy. V přímé demokracii se zpravidla rozhoduje referendy, v nepřímé volbami. Přímá demokracie v čisté podobě se užívá v menších společenstvích (spolky, samosprávy, družstva atd.), v žádném státě se nepoužívá.

Historie

V historii převládali spíše nedemokratická zřízení. Když pomineme úvahy a debaty o společenském uspořádání lovecko-sběračských společnostech, tak se demokracie vyskytla až v antickém Řecku, a to jenom v některých městských státech, především v Athénách.
Demokratické prvky vykazovala správa Římské říše do nástupu císařství (do r. 27 př. n. l.) v období republiky. Po dalších téměř 2000 let dominovali nedemokratické režimy (s občasnými výjimkami, např. italské městské republiky) a vzorem pro politické teoretiky byla spíše Sparta než Atény. Až v první polovině 19. století se situace začíná měnit a slovo demokracie začíná nabývat pozitivního významu.
Historické počátky demokracie se těžko vymezují, a to jednak kvůli nejasnosti toho, co to demokracie je, a taky kvůli postupnému zavádění demokratických prvků (např. rozšiřování volebního práva). Někdy se mluví o vlnách, ve kterých demokracie přicházela (tak např. politolog Samuel Huntington vytvořil koncept “demokratizačních vln”, který má podat vysvětlení, proč se některé země staly demokraciemi, když předtím zažívaly režimy, které demokratické nebyly. Huntington demokratizační procesy rozděluje do tří demokratizačních vln a následných protivln (tedy nástupu nedemokratických, autoritativních režimů)

první vlna probíhala mezi lety 1826-1926
první protivlna mezi lety 1922-1942
druhá vlna se odehrála mezi lety 1943-1962
druhá protivlna mezi lety 1958-1975
třetí vlna nastala po roce 1974)

Dnes se za demokratické označuje zhruba 60% všech států světa.
Historicky znamenalo rozšiřování demokracie v podstatě rozšiřování vobební účasti (volebního práva). Nejdřív volili majetní muži (ještě v Deklaraci práv občana a člověka ve Fr. revoluci se volební právo přisuzovalo jenom mužům s patřičným finančním zabezpečením), pak mohli volit muži obecně (nebo muži bílé pleti), pak i ženy, lidé jiné barvy pleti - až k obecnému volebnímu právu. Dnes jsou někdy slyšet snahy znižovat hranici volební účasti pod 18 let, povolovat účast trestanců atd. Také na nedemokratické nestátní instituce je vyvíjen tlak směrem k demokratizaci (demokratizace firem, církve, armády, rodiny atd.) Dnes se pojmem “demokracie” ohání kde kdo (např. Korejská lidově demokratická republika atd.), cizí země se bombardují ve jménu demokracie a pod. Proto je potřeba mít co nejjasnější představu o tom, co demokracie je a není, aby mohla být co nejméně zneužívána a aby se rozlišili slova od skutečností.

Kritéria demokratického zřízení

Někdy se používá tzv. minimální kritérium pro určení demokracie (minimální proto, protože není vyčerpávající, ale na základní rozlišení stačí). To se skládá ze dvou částí. Aby stát byl označen jako demokratický, tak:

v něm musí probíhat pravidelné, soutěživé volby na obsazení hlavních úřadů, které mají moc na státní úrovni (na tohle často dohlíží mezinárodní pozorovatelé).
účast ve volbách musí být všeobecná, tedy volební právo by měli mít všichni dospělí jedinci

Již na základě uvedených kritérií je možno vymezit historické nebo hypotetické situace, kdy daný režim státu nebyl demokratický, např.: Jižní Afrika v časech Apartheidu mělapravidelné a soutěživé volby, ale cca 70% černošské populace bylo vyloučeno z účasti obdobně to bylo v USA v časech rasové segregace (do 60. let minulého století)
ve Švýcarsku měli pravidelné a soutěživé volby v průběhu 20. století, ale ženám bylo na celostátní úrovni uděleno volební právo až v 70. letech 20. století
Anglie měla volby do parlamentu již v 17. století, ale volit mohlo jenom cca 3% majetných občanů (nemajetní - tedy neplatiči daní - byli z voleb vyloučeni)
ve výše uvedených případech byl tedy problém s účastí. Mohou nastat i situace, kdy je účast povolena, ale je problém s pravidelností a soutěživostí voleb. Nejblíže je asi tomu Hitlerovo Německo, kde Hitler získal moc v pravidelných a soutěživých volbách, ale následné volby po převzetí moci je již těžko možné označit za volby, a o to méně za soutěživé, jelikož byly postupně zakázány ostatní strany – nacisti se tedy dostali k moci demokraticky, ale jejich vládu není možné označit za demokratickou, protože následná situace nesplňovala minimální kritéria demokracie
obdobně za komunismu existovali volby a všeobecná účast, ale problémem byla neexistence soutěživosti (vedoucí role KSČ)

Vymezit demokracii můžeme i negativně, a to vymezením nedemokratických způsobů obsazení hlavních státních úřadů. Těmi jsou:

los (losování - častý způsob v antických Athénách, např. soudci v porotních soudech při souzení Sokrata byly losování atd.)
rod (obsazení úřadu na základě příslušnosti k rodu, dědičná práva etc.)
puč (převzetí moci násilím, zásahem armády)
majetek (úřady obsazují majetní)
kooptace (doplnění, začlenění. Jinými slovy, nějaký orgán si sám rozhodne, koho přijme za člena, např. papež jmenuje kardinály, waldorfské kolégium rozhoduje o novém učiteli a pod. Na státní úrovni se používá zřídka)

Jedním z problému dnešního pojímání demokracie je to, že to, co běžně chápeme jako demokracie nebo demokratický stát (režim) se skládá z vícero složek, přičemž ne všechno patří k demokracii. To, co dnes chápeme jako demokracii, je splynutím dvou historických proudů. A to:
liberalismu - jde o postupné nabývání právního vědomí, tedy uznávání skutečnosti, že lidé mají lidská práva (uvědomování si hodnoty lidské bytosti), tedy např. svobodu projevu, vyznání, pohybu, právo na spravedlivý soud atd. Tento “proud” předcházel demokracii, jeho počátek můžeme hledat již někde ve sporech šlechty s králem (především v pozdně středověké Anglii), a pak se lidem přiznávali postupně jejich práva v dokumentech jako Habeas corpus act (1679 - rozhodlo se, že člověk může být vězněn a souzen jenom na základě práva a legitimních důvodů, ne na základě arbitrárního rozhodnutí vladaře atd.) a následných lidsko-právních deklaracích (Deklarace práv člověka a občana 1791 atd.). Liberalismus představuje postupnou (právní) ochranu jedince před zvůli státní/vládní moci (v minulosti především panovníka). Vyjadřoval se ve snahách o omezení vlády, o vymezení hranic toho, kam může a kam nemůže zasahovat stát, o stanovení práv člověka, kam veřejná moc nemůže zasahovat, v snaze o dělbu moci (a tedy spoutání vládní moci). Pojem liberalismus je jenom orientační - můžeme mluvit i o konstitucionalismu (jelikož se omezování vládní moci spojovalo s přijetím Ústavy - konstituce atd.), nebo o právním státě (jelikož jde o postupné zavádění ochrany lidských práv). Liberalismus se rozvíjel posledních cca 500 let a souvisí v podstatě s novověkem.
demokracie - ve smyslu výše uvedeném (prav. a sout. volby a všeobecná účast ve volbách). Demokracie se rozvíjela posledních cca 200 let.
Mnohé západní státy jsou dnes zároveň demokratické a zároveň liberální. To neznamená, že to tak zůstane i do budoucna. Hypoteticky si dokážeme představit situaci, že nějaký režim bude splňovat minimální kritéria demokracie, vládnout budou zvolení úředníci (státnici), ale nebude liberální, resp. nebudou v něm existovat lidská práva a svobody, resp. sféra lidské svobody bude omezena demokratickou zvolenou mocí. Jelikož je důležité rozlišovat nejen, jakým způsobem byli obsazeni hlavní státní úřady, ale i jak daleko sahá vládní moc, a jestli vláda (státní představitelé) respektují lidská práva a svobody jednotlivců nebo menšin. Liberalismus je tedy o omezení státní moci (jakékoliv, tedy královské i demokratické) a vytvoření sféry lidské svobody (tzv. negativní svobody, svobody od státní moci). Liberalismus a demokracie nemusí však vždy vzájemně koexistovat (Tak např. v minulosti bylo na jihu USA odsouhlaseno otroctví v podstatě demokraticky, v antických Athénách existoval institut ostrakismu, kdy se demokraticky vyloučil z obce občan podezřelý z mocichtivosti
Na počátku 20. století byl za starostu Vídně demokraticky zvolen Karl Lueger, který se snažil prosazovat antisemitskou politiku; během Francouzské revoluce vládli demokratické výbory (1793-94), např. Výbor pro veřejné blaho, přičemž táto demokratická vláda vládla absolutisticky a nerespektovala některá lidská práva, např. právo na spravedlivý a nezávislý soud atd.) Někteří myslitelé minulosti vystříhali před nástupem “tyranie většiny” (např. A. Tocqueville) Proto je důležité pojmově rozlišovat liberální demokracie a neliberální demokracie.

Liberální demokracie

Liberální demokracie je politický režim, který vládne na principech zastupitelské demokracie a liberalismu. Pro tuto formu zřícení jsou charakteristické volby mezi sebou volně soutěžícími politickými subjekty, dělba moci a rozdělení pravomocí, právní stát, tržní ekonomika se soukromým vlastnictvím a ochrana lidských a občanských práv pro všechny.
Liberální demokracie není vázána na konkrétní státní zřízení. Liberální demokracie prosazuje volební právo bez ohledu na rasu, pohlaví či majetek jednotlivce. Dříve bylo v zemích, které byly považované za liberální demokracie, volební právo omezenější. Existoval také zákon přikazující registraci voličů před tím, než půjdou volit.
Ústava liberálně demokratického státu určuje jeho charakter. Stanovuje dobu vlády zvolených stran, klade důraz na jejich pravomoci, na nezávislé soudnictví a na kontrolu vládních zastupitelstev. Vládní orgán může započít činnost pouze v souladu s přijatými písemnými zákony a v souladu se schváleným postupem. Hodně demokratických států je orientováno federativně za účelem zabránit zneužívání pravomocí a rozdělení pravomocí vlád v daném městě, kraji nebo v národních vládách (např. Německo).

Neliberální demokracie

Neliberální demokracie je označení pro takový systém demokratické vlády, který sice formálně respektuje pravidla demokratického procesu, jako jsou volby. Nicméně samotné volby nejsou v tomto případě zárukou dodržování základních lidských práv a svobod, jako jsou svoboda projevu, tisku či shromažďování. Jedná se tedy v podstatě o typ hybridního režimu, nesoucí v sobě prvky demokracie a autoritářství. Člověk či strana, která je u moci, uplaťňují své pravomoci nad rámec svých ústavně vymezených pravomocí a využívají své moci mj. i k omezování opozice. Systém tak selhává v omezení jednotlivých složek moci a dochází k silné koncentraci moci na jednom místě. Dnešní Turecko má vládu zvolenou v pravidelných a soutěživých volbách (v tomto smyslu jde tedy o vládu demokratickou), ale tato vláda porušuje některá lidská práva, např. práva kurdské menšiny, svoboda projevu atd. Neliberální demokracie se v lecčems obsahově prolíná s nástupem tzv. populismu.

Výhody demokracie:

+ střídání u moci je umírněné (když jsme nespokojeni, v následních volbách můžeme volit jinak, nemusíme vládu svrhnout násilím) + větší ztotožnění se se zákony (když byl zákon vydán demokraticky obsazeným úřadem, na obsazení kterého měl jednotlivec možnost se podílet ve volbách, tak je větší sklon dodržovat nařízení, které vzešlo z rozhodnutí takového orgánu) + demokratické státy spolu neválčí (Kantova hypotéza)

Formy demokracie

Přímá
všeobecné hlasování, každý občan má možnost vyjádřit svůj názor
zpravidla formou referenda
v Česku zpravidla jednorázová referenda, tj. plebiscity (vstup ČR do EU)
je možné též prostřednictvím této iniciativy podat návrh zákona či nařízení
Nepřímá lid vládne pomocí zástupců, deleguje jim svojí moc

Volby

parlamentní (sněmovní, senátní)
prezidentské
komunální (obecní, krajské)
Volební právo

aktivní = právo volit
pasivní = právo být někam volen
Všeobecné, rovné a přímé volební právo tajným hlasováním

Ústavní zásady volebního práva

Všeobecnost – stanovuje, že právo volit mají všichni zletilí občané ČR bez jakýchkoliv omezení týkajících se rasy, barvy pleti, příslušnosti k národu nebo k národnosti, jazyka, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Rovnost – princip, podle kterého má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná. Toto pravidlo se promítá do praktické konstrukce volebního systému, kdy je vyžadováno, aby jednoho poslance volil stejný nebo téměř stejný počet voličů.
Přímost – volba je prováděna přímo voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. V některých zemích je možné volit v zastoupení (Belgie, Francie, Nizozemsko), kde zastupující volič učiní konkrétní krok, ke kterému je pověřen. V České republice toto možné není.
Tajné hlasování – tato zásada znamená, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem.

Volební systémy

Složení parlamentů (sněmoven) jednotlivých států často závisí na volebním systému. Státy s většinovým volebním systémem mívají v parlamentu méně stran (někdy jenom dvě hlavní strany jako v USA) než státy s poměrným systémem (jako v ČR nebo SR).
Poměrný × většinový volební systém
Většinový volební systém je systém voleb používaný na obsazení úřadů, kde “vítězem” voleb může být jenom jeden funkcionář, např. prezident, starosta atd. V některých státech se používá však i na obsazení kolegiálních úřadů jako je např. parlament. V takovém případě je potřebné státní území rozdělit na množství volebních obvodů (např. podle počtu poslanců je ve VB území rozděleno na cca 650 obvodů). Následně v každém obvodu probíhá něco jako “malé prezidentské volby”, ať již jednokolové nebo dvoukolové. Vítězové těchto voleb v jednotlivých obvodech se nakonec sejdou v parlamentu. U nás takto fungují volby do senátu (senátorů je 81, a tak i obvodů je 81, avšak každé 2 roky se volí jenom v 27 obvodech ⅓ senátorů).
Pro většinový volební systém je charakteristické, že “vítěz bere vše”, tedy kandidáti, co skončí na druhém místě, nezískají nic (žádný úřad, mandát/”poslanecké křeslo” atd.), jejich hlasy prostě propadnou. V takovém systému je tedy poměrně velký počet propadlých hlasů a můžeme říci, že tam v jistém smyslu vládne moc většiny na úkor menšiny
v jistých případech může dokonce nastat stav, kdy nějaká strana získá více poslaneckých mandátů a přitom počet skutečně získaných hlasů byl menší než počet hlasů strany, která získala méně mandátů. (Např. když byl poměr hlasů stran X:Y v obvodu A 51:49, v obvodu B také 51:49, v obvodu C 1:99, tak strana X získala 2 mandáty, strana Y jenom 1 mandát, ale počet odevzdaných hlasů pro strany X:Y byl v souhrnu 103:197 Historicky v r. 2005 získala britská Labour Party většinu v parlamentu, přičemž reálně získala jenom 35% všech hlasů).
Charakteristické pro většinový systém je, že nutí k tzv. strategickému volení nebo navrhování kandidátů, nutí nás uvažovat strategicky, vzdát se svých priorit a preferencí. Např. nějaký kandidát je náš oblíbený, ale v průzkumech má malou šanci vyhrát nebo postoupit do druhého kola voleb, tak ho nevolíme, ale volíme kandidáta, který je nám sice méně sympatický než ten náš preferovaný, ale určitě nám je milejší než nějaký absolutně neoblíbený kandidát, který by bez volby druhého preferovaného kandidáta měl mnohem větší šanci vyhrát.
Většinový systém působí proti štěpení stran. Často systému dominují dvě-tři velké strany. Pak je vláda efektivnější (není potřeba tolik koaličního jednání). Je typický je spíše pro anglo-americký svět (USA, VB, Kan, Austrálie etc.)
Poměrný volební systém – nazývá se též proporční, jelikož rozložení mandátů zhruba odpovídá rozložení odevzdaných hlasů (tedy je tam jistá poměrnost/proporčnost mezi mandáty a odevzadnými hlasy – strana získá 10% hlasů, tak bude mít kolem 10 % mandátů v parlamentu; poslanecká křesla “zrcadlí” počet hlasů). I to platí jenom relativně, jelikož i v poměrném systému existuje volební klauzule neboli uzavírací kvórum, které se v různých státech pohybuje mezi 3-5% (a většinou víc pro koalice). Když strana nezíská více než 5% hlasů, tak její hlasy propadnou a rozdělí se mezi strany, které získali více než 5% hlasů. Propad hlasů je tak na rozdíl od většinového systému teoreticky menší a i kandidáti, kteří nevyhráli volby, nacházejí své zastoupení v parlamentu nebo jiných institucích (tedy neplatí “vítěz bere vše”). Poměrný volební systém zhruba ve svém výsledku kopíruje zájmové rozložení obyvatelstva (pokud každý desátý občan má rád komunisty, tak komunisté získají kolem 10% mandátů a pod.)
Ve výsledku se do parlamentu dostane vícero stran, čímž relativně vznikají problémy s přijímáním zákonů a vládnutím (různí ministři za různé strany, nejasná odpovědnost). Je tady nutnost tvořit vládní koalice (to však vede k tomu, že se nemusí naplnit stranický program, jelikož koaliční partner ho odmítl přijat do koaličního programu - nutnost kompromisů a nejasnost v plnění volebních slibů vůči voličům).
V poměrném systému se většinou používá systém kandidátních listin (strana určí listinný seznam stranických kandidátů podle počtu mandátů, které je možné získat v daném volebním obvodu)