Přeskočit na obsah

Pedagogika pro kombinované lyceum/Výchova dítěte v předškolním věku

Přidat odkazy
Z Wikiverzity
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
Pedagogika pro kombinované lyceum
střední škola
Příslušnost: skupinová

Základní potřeby dítěte v předškolním věku

[editovat]

Předškolním věkem se rozumí prvních ±7 let dítěte, tedy vývojové období bez ohledu na to, kdy začíná v té či oné zemi povinná školní docházka.

Základní potřeby dítěte, z nichž musí vycházet výchova, plynou z obecných zákonitostí psychologického vývoje v předškolním věku. Bývají u různých autorů členěny a pojmenovány různě, v českém prostředí se nejčastěji jmenuje následujících pět (např. Matějček):

  • Vhodné smyslové podněty — Dítě potřebuje pro svůj zdravý vývoj dostatek různorodých smyslových podnětů pro všechny smysly. Podnětů však také nesmí být příliš (při přesycení buď dítě začne „vypínat“, nebo se objevují neurotické prohblémy) a musí být také vhodné, tedy pro dítě s jeho znalostmi o světě a chápáním zpracovatelné.
  • Smysluplnost světa — Řád světa, do něhož je dítě ponořeno, musí dávat smysl. Jednak to musí být skutečně řád, v němž se dítě může naučit orientovat, jednak musí tento řád být pochopitelný, byť jej třeba dítě v plném rozsahu ještě pochopit nemůže. Může však chápat konzistentní fungování příčin a následků (pozitivních a negativních), které je opakovatelné, tedy dá se na ně spolehnout, dítě se mu může naučit.
  • Jistota — Dítě potřebuje cítit, že je chráněno před nebezpečím, obklopeno jistotou. Tento pocit mu dávají svým přístupem lidé kolem něho, od nichž vyžaduje pozornost, případně pomoc, a občasné potvrzení toho, že je pod jejich ochranou (kterou pak malé dítě prožívá jako v jistém smyslu všudypřítomnou a všemocnou).
  • Sebepotvrzení („pozitivní identita“, „pocit vlastního já“) — Dítě potřebuje prožívat sebe sama jako činitele svého života. Zprvu to znamená interakci s okolními předměty, při níž má dítě zpětnou vazbu, že jeho akce měla účinky (např. hodí kostkou a kostka s rachotem spadne mezi hračky), později prosazování toho, co chce či nechce. Není nutné ani vhodné ustupovat tomuto dětskému chtění všude, ale dítě potřebuje ve svém životě dostatečně velkou oblast, kde je může rozvíjet.
  • Naděje („otevřená budoucnost“) — Dítě potřebuje prožívat, že jeho vlastní život v tomto světě má smysl, tedy že k něčemu vede. To se rozvíjí postupně tím, že začíná vnímat, jak přicházejí věci, na které se těší, jak se naplňují přísliby mu dané, jak je možno věci postupně vylepšovat atd. Tím so postupně buduje i nějakou životní perspektivu („až budu velká, budu…“).

Nápodoba

[editovat]

Dítě se adaptuje na okolní svět především nápodobou, a to v největší míře nápodobou lidí, kteří ho nejblíže obklopují. Nápodoba se postupně rozvíjí, dají se odlišit tři základní období (přibližně třetiny předškolního věku):

  • Přibližně do 3. roku života dítě zcela nevědomky napodobuje pohyb ostatních lidí a jejich komunikaci. Nejzřetelnějšími výsledky této nápodoby je osvojení chůze, osvojení řeči (byť zatím na počáteční úrovni) a osvojení základních konkrétních pojmů, které jeho okolí používá (to je základ pro další rozvoj myšlení). Že se jedná o nápodobu vidíme jednak z toho, že pokud chybí vzor, dané schopnosti se nerozvinou („vlčí děti“), jednak z toho, že dítě přejímá osobní odchylky od normálu (např. shrbený postoj tatínkův nebo maminčino mluvení nosem).
  • Přibližně od 3. do 5. roku dítě začíná pracovat s obrazem, tedy chápe již princip nápodoby, začíná kreslit situace, které vidělo, a zkoušet si cíleně úkony, které odpozorovalo. Ještě však není schopno převzít nějakou komplexní roli ve hře (hrát si na někoho). Pro realizaci jeho nápodoby mu nyní musíme cíleně poskytovat prostor, tedy třeba dát k dispozici kreslicí potřeby a časoprostor ke kreslení, ale také společně s ním třeba hrát pohybové hry, při nichž musí napodobovat pohyb jiných.
  • Přibližně od 5. roku (tedy jako předškolák v užším slova smyslu) je dítě schopno komplexní nápodoby, tedy např. přebírání rolí ve hře. Nyní potřebuje dítě časoprostor (a ideálně též vrstevníky) k tomu, aby si mohlo takto hrát, tedy napodobovat svět a jeho dění. Zároveň by ovšem mělo být schopno nápodobu reflektovat, tedy třeba přerušit hru, když je potřeba (takové přerušení bychom ovšem měli vyžadovat opravdu jen tehdy, když je potřeba).

Dospělý jako vzor dítěte

[editovat]

Dítě napodobuje lidi tím intenzivněji, čím jsou mu bližší, tedy zprvu nejvíce maminku, pak tatínka, později učitelku v mateřské škole apod. Napodobují ovšem jak pozitivní dovednosti dospělých, tak jejich zlozvyky, úlety atd. Nápodobě děti podrobují i celkové postoje vůči světu (zájem či lhostejnost, odvahu či ustrašenost, podnikavost či nečinnost). Pro vychovatele je to obrovská výzva k vědomému utváření vlastního chování a vlastní mluvy.

Vychovatel (či obecněji každý dospělý, v jehož okolý vyrůstají malé děti) by měl zpytovat své vlastní zacházení se světem — se svým vlastním tělem, s jinými lidmi, s věcmi, s přírodou, s vytyčenými úkoly, s danými sliby atd. Na úrovni mluvy je potřeba sledovat výslovnost, jasnost, strukturovanost, ale také pravdivost svého projevu.

Rytmus

[editovat]

Pro dítě je důležitý rytmický běh života, tedy pravidelně se opakující struktura dne a týdne (později i měsíce a roku, ale to začíná být vnímatelné až pro starší děti). Ve školce to bývá zajištěno, ale je potřeba, aby ani děti předškolkové nebo víkendy školkových dětí nebyly zcela zbaveny rytmické struktury (vstávání, ranní úkony, společné jídlo, čas pro hru, uložení k spánku apod.).

Rytmus je důležitý, protože:

  • dává dítěti jistotu vůči světu, svět je předvídatelnější, menší hrozba neznámého
  • dítě se opakováním v pravidelné situaci snáze učí
  • dítě se může konkrétněji těšit na příjemné části dne (hra, procházka) a snáze tak přečkat nepříjemné (čištění zubů, úklid)
  • s předvídatelným světem se dítě naučí i svobodněji zacházet (může vycházet z toho, co bude, a podle toho plánovat atd.)

Hra

[editovat]

Pro rozvoj dítěte je velmi důležitá hra, a to zejména volná hra, tedy hra bez předem určených pravidel, při níž dítě fantazijně napodobuje svět s jeho zákonitostmi, často hraním nějaké otevřené role (na maminku, na prodavače atd.).

Hra umožňuje dítěti zpracovat přímé podněty světa a připravit se na vlastní úkony ve světě, tedy ve vědomém stavu naplňuje podobnou úlohu, jako v nevědomém sny. Hra umožňuje dítěti rovněž na chvíli uniknout z reálného světa s jeho stereotypy, občerstvit se v myšleném světě hry pro další život v reálném světě, posílit svou naději (viz základní potřeby výše), tedy naplňuje podobnou úlohu jako v dospělosti duchovní (náboženský) život.

Hře je věnováno též samostatné téma Hra a hračka.

Trestání dítěte

[editovat]

Smyslem trestu je zpětná vazba, z níž si trestaný vezme poučení (tedy polepší se do budoucna). V ideálním případě trest vede k sebereflexi a k pochopení nesprávnosti určitého jednání, které bylo podnětem k trestu, v méně ideálním (či u méně vedomějšího jedince, třeba u dítěte ještě malého) se trestaný onomu jednání vyhýbá jen ze strachu před dalším trestem. (Pak hrozba trestu může působit i preventivně.)

Pro malé děti má smysl i trest fyzický, protože dítě ještě nerozumí souvislostem, ale vnímá fyzický úkor. Ten zpravidla stačí symbolický (plácnutí), trestání by nikdy nemělo mít podobu násilné konfrontace.

  • Aby trest fungoval jako zpětná vazba, musí dítě vědět, za co je trestáno, a míra trestu (v prožívání dítěte) nesmí překročit míru závažnosti prohřešku.
  • Trest se musí vztahovat ke konkrétní situaci a musí mít od začátku jasně vymezený rozsah (též časový). Není možno k trestu postupně přidávat, trestat za jednu věc dvakrát, trestat za dlouhodobé postoje.
  • Trest musí být důsledný, tedy je-li přislíben určitý trest za určitý prohřešek, pak je potřeba tento trest také naplnit. Proto nikdy nehrozit tresty, které nejsme ochotni nebo schopni uskutečnit v přislíbené podobě.
  • Trest nesmí dítě ponižovat, tedy mířit proti jeho osobnosti, ale vždy jen proti konkrétnímu projevu.
  • Trest nesmí být konán v afektu, tedy např. rodič musí nejprve odložit své rozčilení a zlost, uklidnit se, a pak s jasnou hlavou uskutečnit trest. (Afekt je nebezpečný i při samotných příslibech trestů, často pak hrozby překročí meze uskutečnitelnosti.)

Zdroje na webu

[editovat]
Citováno z „https://cs.wikiversity.org/w/index.php?title=Pedagogika_pro_kombinované_lyceum/Výchova_dítěte_v_předškolním_věku&oldid=120442“