Krizové řízení pandemie/Systémy krizového řízení

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
Příslušnost: všeobecná

Stránka je součástí výzkumu "Krizového řízení pandemie"

Úvod[editovat]

Odolnost systémů[editovat]

Odolnost systémů je nový koncept pro krizové manažery, umožňující budovat, řídit a ladit systémy s ohledem na odolnost takového systému. Nový koncept vyžaduje změnu myšlení při definování cílů, přípravy na řešení krizi pro různé druhy rizik. Odolnost systému respektive krizového systému je schopnost systému absorbovat rušení (problémy, nedostatky, hroucení systému), přitom umožňuje podstupovat změnu a stále si zachovávat provozuschopné funkce, strukturu, identitu a zpětné vazby, koordinaci, komunikaci, infrastrukturu a zdroje. Ačkoliv tato koncepce umožnuje fungovat po poměrně dlouhou dobu (rozhodně delší než při jiném modelu), avšak i tento koncept má své limity. Koncept také přistupuje k systému jako k živému organismu, což znamená, že nebude vypadat stejně jako na začátku spuštění systému, ale bude se neustále vyvíjet a zdokonalovat (bude si procházet určitou evolucí). Takový systém bude dodatečně flexibilní, aby se přizpůsoboval novým situacím, avšak systém přežije a zůstane funkční.

Tudíž strategie odolnosti sice nezaručuje krátkodobou stabilitu, ale zaručuje dlouhodobou stabilitu. Pokud systém vykazuje určitou odolnost, je pravděpodobně dlouhodobě stabilnější než jiné systémy. Bude se však v takovém případě jednat o velice komplexní systém a patrně bude strukturován jako modulární. Krizová komunikace se tak stane jen jedním z modulů tohoto systému. Komunikace je absolutně nejzákladnějším a nejdůležitějším a nejklíčovějším aspektem při jakémkoliv organizováním činností.

Politické diskuze a odborné diskuze v době krize měly tendence se zaměřovat pouze na technickou spolehlivost systémů a to včetně těch komunikačních systémů. Nelze sice popřít, že technická spolehlivost je důležitá, jistě je velmi důležitá, avšak opomíjeny jsou ostatní aspekty fungování systémů, což by se mohlo stát fatálním nedostatkem. Ovšem všechny pokusy o distribuci informací budou marné, pokud ti co ji obdrží, oněm informacím nedůvěřují, nebo nedůvěřují odesilateli informací. Informace lze totiž také získávat pozorováním toho co funguje a co nefunguje, a pokud nějaká část krizového systému nefunguje správně, může být bohužel veřejností interpretováno jako milné či dokonce špatné rozhodnutí, a to i v okamžiku kdy se jedná o správné a dokonce nutné rozhodnutí.

Nicméně právě tato přirozená schopnost pozorovat a vnímat nedostatky, lze využít k ladění systémů. Taktika pokusů a omylů, snižují dlouhodoběji počet chyb a zvyšují efektivitu a funkčnost systému. Krátkodobě se však jedná o určité riziko. I přestože musí být pozorování a metody pokusu a omylu součástí takovéhoto systému, nelze se spoléhat pouze na experimentování, jádro systému musí být navržené správně a dostatečně flexibilně, pouze tehdy se stane metoda pokusu a omylu užitečnou.

Důvěryhodnost[editovat]

Důvěryhodná komunikace a důvěryhodný přenos informací umožní organizacím i jednotlivcům se přizpůsobit rychleji vůči změně situace. Ovšem budovat důvěryhodnost nelze od prvního dne vzniku krizové situace, to už je pozdě. Jakmile udeří pandemie, bude málo času na promyšlení a efektivní plánování a proto je připravenost nevyhnutelnou prioritou. Což ve vede k závěru, že důvěryhodná komunikace musí být nutně plánovaná. Přitom odolnost v situaci pandemie vyžaduje, aby jednotlivci i organizace měli schopnost přijímat důvěryhodné informace z centrálního zdroje, který vidí celý obrázek situace.

Modelování situace[editovat]

Centrální systém s částečně decentralizovanými prvky[editovat]

Modulární systém[editovat]

Adaptivní systém[editovat]

Závěr[editovat]

Reference[editovat]