Krizové řízení pandemie/3.Kapitola - Alokování zdrojů

Tato stránka je součástí projektu:

Krizové řízení pandemie

Příslušnost: všeobecná

Stránka je součástí výzkumu "Krizového řízení pandemie"

Úvod

Dle WIKIPEDIE (w:Alokace) je "Alokace (z lat. locus, místo) znamená přidělení omezených zdrojů nějakému projektu, procesu, instituci a podobně. Důležitým prostředkem alokace zdrojů v hospodářství je trh, kde se podle L. von Misese realizuje „vláda spotřebitelů“: o alokaci zdrojů do produkce rozhoduje poptávka." Ve zdravotnictví zatím tento pojem příliš nepoužívá (tato skutečnost se však neustále mění), zatímco v ekonomice se užívá velmi často.

Alokační rozhodování je algoritmem, procesem či metodikou jak rozhodovat o rozdělení omezených zdrojů. Existence tohoto pojmu je vynucen skutečností, že zdroje jsou omezené a někdy dokonce nedostatkové. Metodice rozdělování zdrojů se zabývali lidé již od starověku. Například v Sumeru, kde fungovala distribuční chrámová ekonomika (Historie peněz a bankovnictví, Historie peněz a bankovnictví/Ekonomika v Mezopotámii#Chrámy jako ekonomické centrum). Ale také například v socialistickém systému atd. V případě řízení pandemické krize, hraje alokační rozhodování důležitou roli.

Omezené zdroje jsou takové zdroje, které se svým použitím ztratí (jsou spotřebovány).

Nedostatkové zdroje jsou omezené zdroje, jejichž potřeba a tudíž i poptávka převyšuje nabídku nebo se jejich nabídka blíží nule.

Alokace zdrojů ve zdravotnictví

Nedostatkové zdroje

Veškeré zdroje ve zdravotnictví si vyžadují náklady. V dnešní době totiž není nic zadarmo a i kdyby bylo darem tak jejich výroba a zpracování bude vyžadovat nějaké náklady. V případě pandemie bude určitě zdravotnický materiál nedostatkovým zbožím, protože pandemie je náhlou a hromadnou událostí vyžadující v jeden okamžik velké množství zdravotních zdrojů včetně těch lidských (doktoři, sestry, saniťáci).

Nedá se tedy říci, že v bohatých zemích neexistuje nouze ani potřeba alokačních rozhodnutí. Což dokazuje například situace při covid19 2020, kdy se po celém světě staly nedostatkovým zbožím ochranné pomůcky, ventilátory a mnohé další zdroje a nejen zdroje zdravotnického charakteru. V chudé rozvojové zemi bývá v době epidemie nouze také o antibiotika. Zkušenost dokazuje, že potřebných je vždy více než samotné pomoci.

Negativním důsledkem nedostatku zdravotnických zdrojů je ohrožení zdraví a životů postižených lidí.

Z této nedostatkovosti vyvstávají otázky: Komu zdroje poskytnout a komu ne? Komu pomoci a komu ne? Podle jakého klíče se rozhodnout? Tím se alokování zdrojů dostává i do roviny etické.

Etika při alokování zdrojů

Etika při alokačním rozhodování ve zdravotnictví je spojová především v hledání vyššího dobra oproti nižšímu dobru. Klasická filozofie v tomto duchu hovoří o takzvané distribuční spravedlnosti.

Přičemž R. Nozick tvrdí (ohledně distributivní spravedlnosti), že: ”minimální stát je nejrozsáhlejší stát, jenž může být ospravedlněn. Jakýkoli rozsáhlejší stát porušuje lidská práva.” A vnáší současně námitku, že: "stát je nutný pro zajištění distributivní spravedlnosti". Mezi oběma výroky je cítit jakýsi spor. Tedy že stát může porušovat lidská práva a současně je jediný který zajištuje jakousi distributivní spravedlnost. Čímž dokazuje, že skutečná spravedlnost je nemožná protože tím připravuje stát o jeho funkci. Jde o majetek, jeho nabývání a pozbývání. Aby vlastnění nějakého majetku mohlo být spravedlivé, musí být spravedlivou cestou získáno. Proto R. Nozick zavádí definici pro spravedlivé nabytí majetku takto:

1. Osoba, jež nabyde majetek v souladu s principem spravedlnosti pro nabytí majetku má právo tento majetek vlastnit.
2. Osoba, jež nabyde majetek jiného oprávněného držitele v souladu s principem spravedlnosti při převodu má právo na toto vlastnictví.
3. Nikdo nemá právo na vlastnictví jinak než na základě (opakovaných) postupů 1. a 2.

Distributivní spravedlnost tedy není absolutní spravedlností, je pouze spravedlností z určitého úhlu pohledu, jenž se týká pouze vyššího dobra a upřednostňuje jej před nižším dobrem. Protože kdyby byl svět zcela spravedlivý tato definice tří bodů, by pokryla veškeré problémy vlastnění majetku. Jenomže svět (či liská společnost) spravedlivý není a tak se do těchto tří bodů definice občas vkrade chyba v podobě krádeže, podvodu či jiného, nespravedlivého přivlastnění si něčích statků.

V případě zdravotnictví také není distributivní spravedlnost spravedlností absolutní. Protože, každý život má svou váhu svou hodnotu a odmítnout někomu pomoci je v takovém případě prostě nespravedlivé. Jenomže v případě krize, není možné pomoci všem a zdroje jsou omezené. I v případě válečných konfliktů, vojenští doktoři rozdělují pacienty na lehké, vážné a na ty kteří se již nedají zachránit. Distributivní spravedlnost má svá omezení a nelze je vnímat jako skutečnou spravedlnost ale jako ospravedlnitelnou vyšší spravedlnost v případě krize, kdy je nutné se ke zdrojům chovat efektivně.

Podobně jako tomu bylo při covid19 2020 v ČR, kdy vláda rozhodla o zákazu prodeji roušek a všechny roušky skupovala vláda, aby je přerozdělila lidem v první linii. Tedy především zdravotníkům. Neexistovalo dostatek ochranných pomůcek pro všechny lidi v republice. Množili se případy se skupováním ochranných pomůcek ve velkém. Objevovali se spekulanti, kteří takto nakupované roušky a respirátory prodávali za vysokou cenu. Lidé Čínského původu také, vykupovali ochranné pomůcky ve velkém, aby tak na počátku krize v Číně pomohli své zemi. Ve všech státech světa se staly ochranné pomůcky nedostatkovým zbožím. Česká vláda musela volit mezi dvěma zly a zvolila si to menší zlo pro vyšší dobro. Nešlo o skutečnou spravedlnost ale o nutnou distributivní spravedlnost.

V těžce zasažené Itálii při covid19 2020, jenž měla velmi mnoho nemocných i mrtvých došlo také, na etické dilema distribuční spravedlnosti. Dlé článku z 13.3.2020: "Zdravotníci zde stojí před drastickou volbou, když v některých případech přiznávají, že perspektivní je léčit mladé, protože pro seniory s těžkým průběhem nemoci už nic udělat nemůžou. Naopak Švýcarsko se rozhodlo, že u dětí je nákaza bezpříznaková, takže dál chodí do škol, protože podstatné je ochránit staré a nemocné a izolovat je."

V ČR se distributivní spravedlnost projevovala nespravedlivě při ochraně důchodců a v článku z 27.3.2020 je uvedeno, že: "Ačkoliv se vláda, premiér Andrej Babiš, ministr zdravotnictví i hygienici stále ohánějí slovy o tom, že důchodci jsou nejohroženější skupinou a jejich ochrana je prioritou, plošně testovat je stát nebude. Podle ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha a jeho náměstka Romana Prymuly na to nejsou kapacity a nebylo by to prý efektivní."

Etický rámec alokování zdrojů

V případě vzniku jakékoliv pandemie tím vzniká také celá řada etických problémů z hlediska zdravotních rizik a alokace zdrojů a rozhodnutí managementu. Rozhodování a plánování se může ve své povaze projevit jako kontroverzní, například přídělový systém, přidělování zdrojů a to včetně nemocničních lůžek, očkování nebo ochranných pomůcek a desinfekce či léků. Proto při jakémkoliv protipandemickém plánování je nutné vytvořit etický rámec a tuto problematiku do hloubky studovat. Aby tak bylo možné porozumět rozhodovacímu procesu a optimalizovat ho. Problematiku rozhodování v plánování reakce, je nutné zkoumat neustále a tento aspekt nepodceňovat. Protože řešení pandemické krize stojí a padá na vydaných rozhodnutích. Z tohoto důvodu bude vyžadovat účast širokého spektra odborníků i komunit. Takovýto proces rozhodování totiž musí být otevřený, čestný, dynamický a komplexní.

Zkoumání etických hodnot, individuální svobody a ochrany veřejnosti v etickém rámci řešení pandemické krize zahrnují pochopení toho co je "správné". Úzce se dotýkají svobody pohybu, práce, náboženství a volnočasové aktivity. Otázkou jak tato práva zachovat a přesto činit důležitá omezují opatření, jenž chrání veřejné zdraví. Samo o sobě jedno vylučuje druhé. Jak tedy tyto protiklady sladit, aby rozhodování byla skutečně spravedlivá? Docílit Přiměřenosti a spravedlnosti nebude v takovém případě nikdy snadné. Bude třeba učinit rozhodnutí ohledně distribuce dalších zdravotnických služeb od přijímání pacientů, po testování či trasování, přidělování léků, očkování, ale také zacházení s důvěrnými informacemi atd.

Během pandemie covid19 2020 se prozatím zdá, že nejúspěšněji se projevila kombinace tvrdosti opatření a zodpovědnosti. Zejména v raných fázích pandemie, lze sledování kontaktů provádět celkem energicky a pokud se ohnisko rozhoří do plošného problému, pak nejenže počty nakažených exponenciálně rostou, ale v důsledku toho také exponenciálně roste potřeba zdrojů a péče či ostatních podpůrných služeb a důsledkem toho systémy kolabují. Existence priorit se liší s ohledem na fázi pandemie ale i s ohledem na konkrétní situaci.

Současně existuje mnoho definic povinnosti poskytnout péči, ale pojem jako takový obecně odkazuje na povinnost zdravotnického pracovníka poskytovat péči a ochranu pacientů před poškozením zdraví. Povinnost pečovat je posuzována izolovaně a bohužel nebere v úvahu další povinnosti, které jednotlivec může mít. Přitom je pojem "povinnosti péče" důležitý, protože jeho potřeba během pandemie roste. Proto je zapotřebí revidovat filozofické a praktické přístupy k omezené alokaci zdrojů, aby bylo problematiku správně analyzovat. Zvláštní pozornost by měla být věnovaná dopadu tohoto úsilí na rizikové skupiny ale i děti. Ačkoliv doposud během covid19 2020 jen málo dětí vyžadovalo hospitalizaci kvůli symptomatické infekci, děti mají potenciál být hluboce ovlivněny tlakem na systém zdravotní péče. Což je nutné zvážit i v rámci přidělování zdrojů. Bylo zjištěno, že optimální reakce zahrnuje co největší oddálení distribuce zdrojů z centrálních zásob, tedy že centrální zásoby jsou až něco jako poslední instance, ale hlavní úloha zásob zdrojů spočívá v decentralizovaném systému a centrální systém jej pouze zastřešuje. Protože centrální distribuce zásob je pomalá a významně kapacitně omezená, proto jsou nutné i lokální zásoby jakožto hlavního zdroje. Ovšem je nutné, mýt centrální zastřešující řízení, jenž umožnuje jednotnou koncepci a strategii.

Ochranné pomůcky

Ochranné pomůcky poskytují ochranu před biologickými riziky, proto jsou v případě vzniku pandemie velice důležité a zásadní. Obzvlášť pokud pandemie vznikla novým zatím neznámým nebo příliš neznámým virem či patogenem. Neboť v takovém případě nebudou pravděpodobně známy účinné léky a budou se teprve vyvíjet. V takovém případě jsou ochranné pomůcky jedinou skutečnou obranou linií.

Osobní ochranné pomůcky:

"Osobní ochranné pomůcky (OOP) před biologickými riziky musí zabezpečovat ochranu

• Dýchacích cest 
• Očí 
• Hlavy 
• Horních končetin 
• Dolních končetin 
• Celého těla

"

Ochranu dýchacích cest zajišťuje: "

• Obličejovou maskou nebo kuklou s filtroventilační jednotkou s filtry třídy P3 a nebo kombinovanými filtry
• Elastická polomaska třidy FFP3 s výměnnými filtry třídy P3
• Jednorázová filtrační polomaska třídy FFP3 přednostně s elastickou těsnící linií

"

Ochranu očí a spojivek zajišťuje: "

• Obličejová maska nebo kukla s filtroventilační jednotkou s filtry třídy P3 a nebo kombinovanými filtry
• Uzavřené ochranné brýle

"

Ochranu hlavy zajišťuje: "

• Kukla s filtroventilační jednotkou
• Kapuce ochranného oděvu

"

Ochranu rukou zajišťuje: "

• Minimálně dvě, nejlépe však tři vrstvy rukavic
• Vrchní vrstvu musí tvořit chemicky odolné ochranné rukavice

"

Ochranu dolních končetin zajišťuje: "

• Vysoká obuv, nejlépe pryžové holínky
• Ochranné vysoké návleky, které umožňují mokrou dekontaminaci stanoveným dekontaminačním činidlem

"

Ochranu těla zajišťuje: "Celotělový ochranný oblek s kapucí chránící před vniknutím kontaminantu a dekontaminačních tekutin. Pod celotělový oblek se obléká pracovní oblek s dlouhými rukávy."

V dokumentu "Bezpečné užívání osobních ochranných prostředků při léčbě vysoce nakažlivých nemocí" od ECDC obsahuje mnoho důležitých informací ohledně OOP (osobní ochranné prostředky). Dokument byl uveden 29. 10. 2014, jakožto první verze příručky s názvem "Zásadní aspekty bezpečného používání osobních ochranných prostředků". Přičemž cílem dokumentu "je zvýšit ochranu pracovníků pracujících v oblastech výskytu vysoce nakažlivých nemocí (VNN)".

Dokument se dále zaměřuje "na rozšířenou sadu komponent OOP, kam patří ochranné brýle, respirátory, rukavice, kombinéza a obuv." Dále uvádí, že "při správném používání mohou tyto komponenty OOP zajistit účinnou ochranu i před přenosem nákazy vzduchem." Což lze považovat za podstatnou informaci, která hrála důležitou roli i při covid19 2020.

Dokument se také zmiňuje o tom, že "Opatření z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nesmí zahrnovat žádné výdaje na straně zaměstnanců". Za zajištění ochrany zaměstnanců totiž zodpovídá zaměstnavatel a za zajištění ochrany zdravotníků jsou zodpovědný vedení nemocnice. V případě pandemie či epidemie mají zodpovědnost i příslušné ministerstvo zdravotnictví a případně vláda (jejich nařízení mohou ovlivnit zajištění nebo nezajištění OOP). Nepovažuje se za vhodné, aby zaměstnanci nebo ostatní lidé si OOP zajištovali samy jako jednotlivci. Protože pak nelze zajistit kvalitu takovýchto OOP. Po zkušenostech s covid19 2020 se ukázalo, že pokud nelze jinak, jsou lidé schopni si improvizací poradit a vyrobit si například roušky. Jakákoliv ochrana je lepší než nic. Avšak roušky neposkytují komplexní ochranu. Výzkumy ohledně účinnosti roušek během covid19 2020 pokračují. Nejednotný názor na roušky mají jak WHO tak jednotliví experti.

Jak uvádí dokument, tak "rozhodnutí nemocnic o nákupu se řídí především rozpočtem. Není překvapivé, že to se týká především opatření, která jsou obecně považována za připravenost na mimořádné situace sice vysokého dopadu, ale nízké pravděpodobnosti." Právě nízká pravděpodobnost, tedy skutečnost, že pandemie nebo nebezpečné epidemie se neobjevují tak často, je ve výsledku připravenosti problém. Každý materiál má svou životnost a není možné se předzásobit v dostatečném množství. Ale je nutné určitou nouzovou hladinu zásob připravenosti udržovat funkční. Je proto nutné vynakládat finanční zdroje na obnovu těchto zásob, tedy nahrazovat již nefunkční a snažit se spotřebovat to, čemuž životnost končí. Tyto skutečnosti znamenají, že se nelze předzásobit v dostatečně velkém množství. A proto v případě pandemické krize, budou zaručeně vždy chybět.

Jak uvádí dokument od ECDC tak, "... rozumný nákup je zásadní v případě bezpečnosti ZP v rizikových biologických prostředcích. To vyžaduje, aby osoby mající na starosti plánování znaly technické požadavky a věděly, jaké komponenty OOP v konkrétním nemocničním prostředí nejlépe fungují."

Skladování ochranných pomůcek

Jak uvádí dokument od ECD, tak "po nákupu je třeba OOP řádně uskladnit (správné enviromentální podmínky, životnost uvádí výrobce). Vybavení poškozené nesprávným skladováním může způsobit zvýšení expozice riziku." Tedy lidštěji řečeno, že každý OOP materiál je nutné správně skladovat, protože jeho znehodnocení vede ke ztrátě schopnosti chránit. Což je u osobních ochranných pomůcek vážný nedostatek.

Alokace zdrojů v ekonomice

Úvod

Ačkoliv nadpis uvádí alokaci zdrojů v ekonomice, nabízí současně srovnání s potřebami řízení pandemie. To znamená že se text nezabývá pouze ekonomikou.

Srovnání alokace v ekonomice a v řízení pandemie

Alokace je v ekonomice vnímána jako přidělování nebo rozmisťování zdrojů (výrobních faktorů), úvěrů, investic. Efektivní přidělování zdrojů považuje za výsledek fungování tržních mechanizmů a tržních systémů. Signálem pro umístění zdrojů do nejefektivnějších sektorů ekonomiky je přitom jejich cena. Přičemž zisk v odvětvích důsledkem vysoké poptávky přivádí další zdroje a naopak ztráty v odvětvích s vysokou nabídkou zdroje odvádějí. Protože je alokace zdrojů propojena se systémem nabídky a poptávky, vytváří povázaný systém protikladů, kde jedny podmínky potlačují a limitují podmínky jiné. Alokování zdrojů můžeme v této souvislosti rozdělit do tří velkých podmnožin:

1. Lidské zdroje (LZ)
2. Hmotné zdroje (HZ)
3. Finanční zdroje (FZ)

Historicky se vyvíjeli odlišné mechanismy a přístupy. Přičemž vždy existuje nebezpečí neefektivního nebo nespravedlivého rozhodování o alokaci zdrojů mezi různými subjekty či osobami (tedy mezi různými strukturami). Předmětem plánování alokace zdrojů lze z časového hlediska označit z pohledu potřeby na současnou potřebu a budoucí potřebu. Do pohledu analýzy lze kromě současného či budoucího odhadovaného stavu zařadit také historii potřeb z minulosti. Alokace zdrojů úzce souvisí s logistikou a je podmnožinou logistiky. Přičemž logistikou se rozumí procesy jako budování infrastruktury, výroba či pořizování zdrojů, jejich přerozdělování a následné užívání. Logistika se od svých počátků vyvíjela jako řada různých aplikace, metod a nástrojů či postupů a to nejenom v oblasti ekonomiky, ale významně především ve vojenství. Přičemž dospěla do stádia, kdy se stala jednou z velmi významných součástí managementu. Logistiku vnímají manažeři a vojenští experti jako „impozantní výzvu“. Příčiny výrazné změny v postavení logistiky je třeba spatřovat v růstu potřeby logistiku řešit a to napříč různými odvětvími a oblastmi zájmů. A to jak v řízení firem, ekonomik, státní správy, armády, finanční trhy atd., ale také zejména nověji roste důležitost logistiky v lékařství a řízení pandemických a epidemických krizí. Z hlediska ekonomické otázky finančních trhů praxe ukázala, že filosofie získat krátkodobé výnosy na úkor dlouhodobých výnosů vedou ke ztrátě synergie a ke ztrátě stability. Z hlediska nutné potřeby tak sice krátkodobé úsilí v případě vzniku krize vede k jistému rychlému řešení situace Nicméně z dlouhodobějšího hlediska jsou krizové řešení neudržitelná. Což podtrhuje důležitost budování infrastruktury a podmínek vedoucí k pružné reakci (navyšování kapacit, přesouvání kapacit, či rušení kapacit), tak aby tyto procesy změn nevyvolávali tak vysoké náklady. Neboť neočekávaná improvizace a neplánovaná reakce vede zákonitě k růstu plýtvání zdrojů a to včetně plýtvání času.

Nicméně ani metody operativního řízení aktivit spojených s řízením materiálových nejsou vždy dostatečně efektivním nástrojem k řešení logistických popřípadě alokačních cílů. A v tomto ohledu si vyžadují neustálý vývoj.

Efektivně fungující funkce distribuce významně ovlivňují jak ekonomiku tak řízení pandemie. Přičemž stále rostoucí zájem manažerské praxe zvýšit tuto efektivitu je hnacím motorem vývoje tohoto oboru. Efektivní funkce toků zdrojů není totiž představitelná bez funkční dopravy a proto je alokace nedílnou součástí logistiky. Přičemž účinná realizace logistických činností není možná bez využívání moderních přepravních a manipulačních jednotek. Její fungování vychází ze specifikace logistických potřeb. Zvláště důležitá je také kompletace jednotlivých zdrojů do balíčku a skupin. Přičemž kompletace patří mezi zásadní problémy přerozdělování zdrojů a představuje doposud nevyčerpané téma ke studiu.

Mezi nejzajímavější oblasti ekonomické alokace v souvislosti s pandemií je téma alokace rizika, které představuje rozložení rizika do menších a zvládnutelných části. Neboť mezi důležité cíle řízení pandemické krize je rozložení rizika tak, aby byla lépe zvládnutelná a nedocházelo pokud možno k přehlcení zdravotnictví. Mezi nejužívanější strategie během pandemie, tudíž patří rozložení kapacit, přesouvání a posilování kapacit, nebo spojování kapacit, ale také tvorba nových kapacit. Tyto operace však nejsou možné bez budování infrastruktury jenž umožňuje tyto kapacitní změny provádět.

Mezi nejdůležitější důvody, proč se věnovat alokaci zdrojům patří zejména ekonomická či jiná nutnost odhalit budoucí možné nesoulady mezi množstvím zdrojů a potřebou jejich využití v čase. Jak už bylo naznačeno výše, mohou být tyto nesoulady dvojího typu jako krátkodobé a dlouhodobé vytížení. Z pohledu využitelnosti je však lze rozdělit na nevytížené a přetížené. Obojí však naznačuje nesoulad a tedy i plýtvání zdroji, tedy jejich neefektivní využívání. Neboť i nadužívání zdroje, tedy přetížení, vede k plýtvání, protože se zdroje rychleji vyčerpají. V případě nadužívání respektive přetěžování je nutné využívání zdrojů rozložit, tedy v jistém smyslu slova decentralizovat. Což vede ke zvýšení nepřehlednosti a nárůstu složitosti systému.

Při realizaci jednotlivých činností nějakého projektu čerpající zdroje. Je z hlediska plánování a řízení projektů důležité si uvědomit, že v daném čase a prostu je množství těchto zdrojů omezené a tedy může snadno dojít k vyčerpání zdrojů jejich potřebováním. Právě proto je nutné velikost a kvalitu těchto zdrojů analyzovat tak, aby mohly být v dalším kroku alokovány. Při analýze zdrojů leze použít zejména sumarizační postupy, které jsou založeny na výpočtu časového průběhu čerpání zdrojů pro pevně daný časový plán projektu a vychází tak z výsledku využití metody CPM.

V případě řízení pandemické krize z pohledu efektivity trasování kontaktů či testování, jenž je strategicky důležité to znamená vědět takové informace jako: jak dlouho tvá vytrasovat kontakty jednoho nakaženého, kolik testů za den lze uskutečnit atd. Což představuje jakési vstupní hodnoty kapacit a jejich průměrné spotřeby ze kterých se dopočítá konkrétní scénář alokace. Na základě pevného časového plánu projektu lze proto sestavit přehled míry využití jednotlivých zdrojů používaných v projektu. Lze totiž předpokládat, že každá činnost v rámci projektu vyžaduje během každé sledované časové jednotky pro svou realizaci určité množství jednotlivých zdrojů. Kumulováním požadavků na jednotlivé zdroje v každém časovém okamžiku lze zjistit nároky na každý proces za časový úsek. Tím lze tedy zjistit kolik je třeba roušek za den atd. Nebo kolik nakoupit PCR testů a jak dlouho vydrží pokud pojede testování na relativní maximum. Výsledkem takového postupu je vlastně přehled čerpání jednotlivých zdrojů a v průběhu řešení projektu. Ten lze znázornit pomocí tabulky, nebo grafu. Nejčastěji se však ke znázornění užívají histogramy rezervovaného času či součtová čára.

Doplněním kapacitního omezení pak získáme informaci o tom ,ve kterých časových okamžicích navrhovaného časového plánu k přetížení či naopak nevyužití zdroje dojde. Přičemž tyto nesoulady je pak třeba řešit, především pomocí optimalizačních metod a nástrojů. Například podstatou metody uhlazení použitých zdrojů je vyhlazení špiček pracovního vytížení (zejména v oblastech, kde je zdroj přetížen). V případě metody rozvrhování zdrojů, se hledá nejkratší kritická cesta projektem při nepřekročení kapacitních omezení jednotlivých zdrojů. V ideálním případě by k takovému by k vyhlazení jednotlivých zdrojů mělo dojit, zejména tam, kde vystupují nad úroveň kapacitního omezení daného zdroje. V ideálním případě by k takovém u vyhlazení mělo dojít i bez toho, aniž by musel být modifikován časový plán projektu. Nicméně toho nelze v praxi zpravidla docílit. Důsledkem použití těchto metod je proto upravený plán projektu. Změn v alokaci zdrojů totiž obvykle vyvolají dva druhy dopadů: dopady do délky projektu; dopady do nákladů projektu. Přičemž dopady do délky projektu nastávají v případě, že nechceme či nemůžeme využít další dodatečné zdroje (například formou zapojení externích subdodavatelů). Využití pevně daného objemu zdrojů pak musí být rozloženo do delšího časového období což vyvolá změny v časovém plánu projektu. V případě, že se jedná o činnost ležící na kritické cestě, tak se tyto změny promítnou i do změny délky trvání celého projektu. V případě dopadů do nákladů projektu, nastávají v případě, že můžeme zapojit další dodatečné zdroje. Jejich zapojení však vyvolá zvýšení nákladů na danou činnost a zprostředkovaně i na celý projekt.

V praxi často dochází k souběhu obou vlivů, zejména tam, kde lze předpokládat využití stejného zdroje v několika různých činnostech, které navíc mohou probíhat i paralelně. Cílem rozvrhování zdrojů je najít nejkratší kritickou cestu za předpokladu nepřekročení kapacitních omezení pro využití jednotlivých zdrojů. V každém časovém okamžiku tedy musí platit, že míra využití jednotlivého zdroje je menší nebo rovna jeho kapacitě pro daný časový okamžik. K tomu se využívá několik heuristických postů: sériová heuristika; paralelní heuristika, a paralelní heuristika s dynamickými prioritami. Tyto postupy jsou založeny na sofistikovaných matematických výpočtech, jejichž vysvětlení je však bohužel nad rámec této práce.

Analýza zdrojů má tedy za úkol zjistit velikost a kvalitu disponovaných zdrojů. Po doplnění o kapacitní omezí získáme informaci o nesouladu mezi potřebami využití zdrojů a jejich disponibilní množstvím a kvalitou.

Pokud se díváme na alokaci zdrojů z pohledu ekonomice, tak mnoho ekonomů se domnívá, že teorie „neviditelné ruky“ je hnací silou pro přidělování zdrojů v ekonomice volného trhu. Podle této teorie je přidělování zdrojů vytvářeno prostřednictvím vlastního zájmu, konkurence i nabídky a poptávky jednotlivců i společností na hospodářském trhu. Přičemž jednotlivci a společnosti distribuují zdroje prostřednictvím samoregulace používání pouze vstupů, které potřebují a prodejem nebo rozdáváním zbylých ekonomických zdrojů nebo vstupů. Navíc každý ekonomický zdroj má na hospodářském trhu důležité místo.

Každý podnik i jednotlivec tak musí vybírat a volit mezi věcmi, které by chtěl mít, protože nikdo nemůže mít všechno. A platí to i pro státy, státní zprávu a státní orgány i pro zdravotnictví. Přeci každý rok se nejdůležitější politické debaty týkají otázek, jak naložit s penězi svých daňových poplatníků. Ani jednotlivci ani společnosti nemohou mít všechny věci, které by chtěli. Jednoduše není všeho dost, aby to vystačilo pro všechny. Potřebných bude vždy více než existující pomoci.

Ekonomové přitom tvrdí, že neexistuje hranice pro množství nebo druh věcí, které lidé chtějí. Nicméně existuje hranice pro zdroje (limit). Jakmile je jednou této hranice dosaženo, nic navíc již nemůže být vyprodukováno. Proto bez rozvoje infrastruktury nelze pružně reagovat navýšením výroby, protože k navýšení v takovém případě neexistuje kapacita. Avšak rozšířením infrastruktury, lze pak určitým úsilím také docílit ke zvýšení výroby. Limity tedy určuje kapacita infrastruktury.

Alokace zdrojů pro řízení pandemie nebo epidemie

Samotný pojem alokace se objevuje po druhé světové válce. Dříve nebyl znám respektive nebyl používán, a to ani v zemích s tržní ekonomikou, ani s centrálně řízenou ekonomikou. Nepoužíval se ani v zemích, kde docházelo ke spojení tržní ekonomiky a centrální ekonomiky.

Při alokaci zdrojů hraje svou roli rozhodnutí o objemu, struktuře, cenách a dodavatelích nakoupeného materiálu a léků, o druhou a načasování investic či způsobu jejich financování nebo o počtu pracovních míst, o mzdách o programech zvyšování kvalifikace apod. Souhrnem takovýchto rozhodnutí je výsledná činnost, která je jimi ovlivněna, determinuje, kdo bude tím, jehož potřeba respektive poptávka či přání bude uspokojena a koho ne. Kdo bude operován hned a kdo bude muset počkat. Kdo bude přijat k léčení a na koho nezbude v daném okamžiku místo.

Ale jak má být systém poskytování zdravotní péče organizován, financován a řízen, lze debatovat do nekonečna, a přesto nevyčerpáme všechny možnosti, které se nabízejí. Pravděpodobnost, že budeme znát odpověď není snadná, zato v jistém smyslu smělá. Protože vyzkoumat se dá leccos. Po zhruba pěti desetiletích, ve kterých se moderní ekonomická věda zabývá poskytováním zdravotní péče jako relativně autonomním předmětem svého zkoumání, se z pohledu ekonoma zdá jisté, že dokonalost neexistuje. Volba rozhodnutí připomínají hledání nejmenšího zla a velice významně tak problematika zasahuje do roviny etické.

Hledání řešení už mnohokrát selhalo na utopicky myšlených modelech či arbitrárně stanovených hranic mezi trhem a státem. Filozofovat o rovině etické, často tyto systémy zavedlo do slepých uliček. Tím nechci tvrdit, že by snad filozofovat o etice z pohledu alokace zdrojů nebilo užitečné, v jistém smyslu je dokonce nezbytné. Spíše chci upozornit, že nejde o jednoduchou záležitost a myšlení lidí hledající odpovědi na tyto otázky, velice často selhávají.

V odborných diskuzích nad směrem dalšího směřování českého zdravotnictví se lze tu a tam setkat s názory, že vyřešení jeho financování je v podstatě technickou a ryze odborně ekonomickou záležitostí. Zastánci této představy vidí objektivní ekonomické analýzy, podle nichž by se dalo určit zda a kolik finančních prostředků v systému chybí. Je však třeba upozornit, že výskyt nemocí se nedá s dostatečnou přesností předvídat a proto tyto modely ve své podstatě nefungují. Respektive fungují z počátku, dokud se projevuje situace v jistém trendu, ale jakmile něco tento trend naruší, tak finanční modely najednou neplatí a musí se přizpůsobit.

V tomto ohledu finanční plánování alokací připomíná finanční trhy a burzu s cennými papíry, jehož vývoj taky nelze jednoznačně přesně predikovat.

Přičemž na takovou technickou ekonomickou analýzu alokací, podle zastánců takovéhoto přístupu, pak podle nich vyžaduje dva kroky, které na sebe logicky navazují. Prvním takovým krokem je politické rozhodnutí, protože strategie alokace zdrojů ve zdravotnictví je vládní záležitostí, neboť zdravotnictví je strukturou řízenou státem (ministerstvo zdravotnictví). Obvykle se taková politická strategie zakládá na zvýšením či snížením rozpočtu finančních toků směřující do zdravotnictví. Konkrétněji například zvýšením pojistného na veřejné zdravotní pojištění nebo státem explicitně formulovaná redukce z pojištění hrazených úkonů a druhů péče. Což uvádí například Raibeurová ve své práci z roku 1998.

Takový přístup je sice možný, ale domnívám se, že nemůže přinést řešení ani v krátkodobém, natož v dlouhodobém horizontu. Zdravotní pojištění nikdy nebude schopno, hradit veškerou důležitou a nezbytnou péči. Protože vždy bude fungovat spíše jako základní podpora financování, na které si lidé vlastně přispívají. Proto jsou také zaváděny podpory financování formou státního příspěvku do zdravotnictví včetně financování rezortu a samozřejmě také financování takzvané nadstandartní péče, kterou si hradí pacienti sami.

Zásadní slabinou takovéhoto modelu, lze spatřit v statickém pohledu na fungování zdravotničtí a sklon ke konstruktivismu, který při rozhodování přeceňuje výhody plánování a direktivního řízení a podceňuje samoregulaci. Přičemž existence samoregulačních prvků v systému je prakticky zásadní.

Alokace zdrojů založená čistě na modelech finančních a ekonomických nevede ke správným rozhodnutím, ale k rozhodnutím založeným na finančních možnostech a šetřením jakožto nástroje zamezení plýtvání. Což tedy motivuje prakticky každou vládu na světě, aby zdravotnictví defacto podfinancovaly. Což se ve výsledku ovšem prodraží nebo odrazí na snížené schopnosti a kapacitách zdravotní péče.

Na první pohled se zdá takový model logický a funkční. Přeci jen stát má omezené finanční zdroje a proto s nimi musí nějak zacházet a s těmito zdroji nějak šetřit. Ovšem z funkčně-etického hlediska pak tato skutečnost naráží na rovinu etickou, protože lidský život se nedá snadno vyčíslit a dobro se nedá měřit penězi. Samotné přerozdělování omezených zdrojů, tak aby z nich plynul největší užitek také není snadná úloha. Zákonitě proto, dochází k nelogickým nákupům ve zdravotnictví tam kde nejsou skutečně nebytně nutné a k šetření tam, kde naopak jsou zdroje velice důležité a potřebné. Což může vést ke zhroucení systému.

Řešením financování zdravotnictví spočívá podle mého názoru v nalezení dynamické rovnováhy v uspokojení zájmů jednotlivých subjektů a podílejících se na rozhodování a alokaci zdrojů v sytému.

U financování zdravotnictví tedy nejde toliko o odborně-ekonomickou otázku (přesto že je jeho nezbytnou součástí) nýbrž o efektivní řízení rozhodování založeném na nalezení řešení. Přesto by tato skutečnost spolupráce neměla svádět pouze k nalezení konsenzu či demokratických principů nalezení společné myšlenky. A to ani přestože, je otázka financování zdravotnictví politizována a faktor političnosti rozhodnutí o zvolené variantě zraje a bude hrát významnou roli. Ekonomická efektivnost a obecná racionalita jsou při její volbě sice jednou stranou mince nutných argumentů, ale na výsledek mají vliv především hodnocení dotýkajících se sociálních dopadů, míry solidarity či svobody atd. Nicméně ani zpolitizování tématu nevede samo o sobě ke kýženému výsledku.

Problematika alokování zdrojů ve zdravotnictví evokuje se zaměřit pouze na rozdělování zdrojů. Což je vlastně chyba. Protože stejně důležitá je otázka jak tyto zdroje, jenž chceme rozdělit také nejdříve získat. V takovém případě může částečně ekonomická teorie nabídnout metodologii, která dokáže identifikovat, kdo co získává a kdo co ztrácí. Dokonce může být ekonomický model jistým řešením jak seznat zdroje, čehož se dokonce využívá. Avšak ekonomická teorie neumí postihnout psychologickou a sociologickou stránku dopadů takovýchto rozhodnutí.

Snaha uspořádat věci tak, aby fungovali co nejlépe a přinášeli co největší užitek, patří mezi pořízené snahy myslícího člověka. Jak se těchto cílů daří naplnit se názorově lidé ve světě neshodnout. Situace se může lišit v závislosti na mnoha faktorech. Obecně však snaha spíše nefunguje. Kdyby se lidé dokázali shodnout na hodnoticích kritériích, nalezení technik a nástrojů k dosahování žádoucích stavů by už nebylo toliko obtížné. Ovšem nalezení takové shody v podstatě nelze dosáhnout. Maximálně lze dosáhnout jistého kompromisu v podobě konsensu. Což je jistě lepší než nic.

Ovšem nalezení kompromisu obvykle vyřadí z plánovaného systému drobné, ale v zásadě podstatné prvky, kvůli kterým je systém minimálně rozladěný až skoro nefunkční.

V souvislosti s hledáním řešení financování zdravotnictví a alokování jejich zdrojů se objevuje bezpočet konkrétních otázek. Například: Zavést spoluúčast pacienta? Regulovat počet zdravotních pojišťoven? Jak propagovat preventivní složku zdravotní péče? Jak zabezpečit potřebu neustálého zvyšování kvalifikace lékařů? Současně s pandemii vznikají také otázky: jak sehnat a posílit hygienické pracovníky či laboranty? Jak nakupovat a v jakém množství ochranné pomůcky? Jak zajistit fungování ostatní péče? atd.

Každá otázka sama o sobě je jistě velice důležitá, každá má sovu hodnotu a je zajímavá. Každá má nepochybně svou politickou či ekonomickou dimenzi. Avšak každá z těchto otázek, je jen částí celku a proto chybí komplexnější a propracovanější pohled na věc. Přičemž zadání které před ekonomy či politiky stojí, je svou podstatou částečně normativní, avšak nesmí se zapomínat na vyváženost těchto jednotlivých částí. Některé řešení se totiž mohou vzájemně potlačovat, což způsobí stratu funkčnosti systému, jenž se začne postupně rozpadat až nakonec selže. Pokud však nebude nalezeno vhodné řešení.

Jaké nastavení systému zvolit? Který stav je lepší? Odpovědi na tyto otázky se budou diametrálně lišit mezi různými zájmovými skupinami, proto je nalezení názorové shody obtížné, až prakticky nemožné, a proto také kompromis nevede k funkčnosti. Neboť diametrálně odlišně působící prvky systému mohou systém zadřít.

Fuzzy přístup

Od konce 70 let se objevují vědecké práce, které se snaží aplikovat fuzzy přístup v oblasti plánování a řízení. Přičemž alokace zdrojů je nepochybně součástí plánování a řízení v projektech. V současné době mnohé publikované práce, využívají k nalezení optimálního řešení alokování zdrojů tzv. fuzzy množiny (fuzzy přístup). Jenomže většina těchto navrhovaných technik a algoritmů se nachází pouze v oblasti teoretických výpočtů, zatímco skutečných, praktických aplikací zůstává poskromnu. Ty které však existují, jsou většinou vytvořeny pro konkrétní problém, tedy konkrétní typ problému, tedy takříkajíc „na míru“. Tudíž tyto aplikace nelze použít šířeji. K této skutečnosti také přispívá fakt, že optimalizace pomocí fuzzy metod je poměrně komplikované a vyžaduje specifické přístupy dle situace. Což vede také ke komplikacím při začleňování do softwaru, a ke komplikacím implementace řešení v praxi.

Vyvstává tu také otázka, zda se neochuzujeme o část informace přístupem, při kterém vycházíme z nejasných a rozmazaných vstupních dat (tedy jakých si předpokladů o možné skutečnosti) a přitom hledáme konkrétní a v jistém smyslu nejlepší průběh projektu. Aplikace využívající fuzzy množiny slouží spíše jako podpora k rozhodování, méně však jako prostředek stanovení optimálního řešení.

Při četných diskuzích s kolegy a známými jsem si uvědomil, jak velký existuje rozdíl mezi teorií projektového managementu a praxí. Nemyslím tím nutně nedostatek vzdělání či zkušeností z projektovým řízením, ale především exaktní postupy, principy a dokumenty. Některé z nich sice znamenají obrovský přínos pro řízení projektu, jiné však znamenají zbytečnou práci. Například při detailním plánování, analýze rizik, sledování kapacit zdrojů atd.

U některých projektů skutečně existuje potřeba ideálního či dokonce komplexního plánování, s čímž je spojena potřeba řešit mnoho skutečností. Odsud plyne potřeba, mnoha dokumentů a metod, jenž ono rozsáhle množství skutečností řeší. Právě u těchto rozsáhlých projektů, lze snadno ztratit směr, a snadno lze vyplýtvat čas a jiné zdroje na nedůležitých věcech. Při plánování alokací zdrojů nelze vynechat ni základní faktory jakéhokoliv projektu, kterými jsou doba trvání, náklady a zdroje.

Alokování zdrojů je založeno na rozhodnutích, respektive rozhodnutích jak se zdroji naložit. A právě v pojmu „rozhodování“ je zakopán problém. Neboť rozhodování je nejtěžší, nejkomplexnější a nejednoznačné aplikovatelná činnost vůbec. Každé rozhodnutí sebou nese následky v krátké nebo dlouhodobější budoucnosti. Právě proto jsou mnohé modely spíše předpovědí budoucnosti v podobě matematických sofistikovaných metod. Nepatří mezi exaktní a jednoznačně determinovatelné činnosti, ale naopak jsou zatíženy informační mlhou a nejistotou.

S řízením a plánováním aplikací také úzce souvisí implementace systémů. Především tomu tak je častěji u větších projektů a náročnějších úkolů. Mezi hlavní rizika plánování proto patří dodržování termínů, kvalita a rychlost řešení problémů, kapacita, sladovací a užívací specifikace zdrojů. Nejdůležitějším rizikem však představuje dostupnost omezených zdrojů. Při plánování lze proto využít metody síťové analýzy k popisu časové i nákladové stránky plánování a k řízení přiřazování zdrojů. Tato metoda však vyžaduje úzkou spolupráci a koordinaci při plánování činností a identifikací potřeb těchto činností. Tudíž v případě plánování alokování zdrojů ve zdravotnictví v případě pandemie je nezbytně nutné, aby ministerstvo zdravotnictví, jednotlivé nemocnice a hmotné rezervy splu úzce spolupracovaly a jejich činnosti byli dostatečně koordinované.

Výzkum a vývoj dobrých nástrojů, které poskytnou projektovému manažerovi relevantní informace a umožní mu kvalifikované plánování a rozhodování, vyžaduje vysoké nároky na projektové manažery. Především pak v souvislosti s růstem složitosti projektů.

Když se vrátím zpátky k problematice fuzzy přístupu, lze ze sémantického pohledu použít tento přístup pro vyjádření neurčitosti na úrovní neúplných, nejistých nebo vágních informací či dat. Dále při stanovení podobností či blízkosti nebo při specifikaci podmínek či omezení, kde je potřebné jemnější vyjádření vztahu, než jaké umožňují binární výrazy typu „platí-neplatí“, nebo „všechno-nic“ atd. Přitom tyto procesy plánování a řízení projektu jsou konfrontovány s různým stupněm neurčitosti.

Rozmanitosti úloh, které se řeší formou projektů, a širokému spektru různých úkolů, jež řeší projektový management, odpovídá i různorodost zkoumaných témat a navrhovaných řešení. Vzhledem k obrovskému množství článků publikovaných v mnoha různých odborných časopisech existuje i celá řada monografií věnovaných aplikaci fuzzy přístupu. Tato metoda tedy není žádnou neznámou z pohledu teorie, avšak její praktické využití v praxi pokulhává. Příkladem mohou být některé díly řady „Studies in Fuzziness and Soft Computing“, kteý se věnuje vybraným oblastem aplikace fuzzy teorie a patří mezi významné práce tohoto oboru. Konkrétně pro využití fuzzy přístupu v oblasti plánování je věnován například díl „Scheduling Under Fuzziness“ s roku 2000. Pro aplikaci fuzzy teorie v oblasti optimalizace je zaměřen díl „Fuzzy Optimization“ z roku 2010.

Kritická cesta (PCM, Critical Path Metod)

Při plánování větších projektů, u kterých nejsou k dispozici údaje z předchozích analogických projektů, je žádoucí, aby se na přípravě vstupních dat pro plán projektu, jako jsou například odhady dob trvání jednotlivých činností, podílelo několik lidí a jejich jednotlivé předpoklady se pak vhodným způsobem agregovaly. Návrhy vhodných metod agregace jsou předmětem řady výzkumných prací.

Doba trvání projektu či jednotlivých procesů, patří k přísně sledovaným parametrům projektu. Pro tyto účely plánování a včasného rozpoznání případných problémů byl zaveden pojem „kritické cesty“. Přičemž kritickou cestou v projektu rozumíme posloupnost navazujících činností od zahájení projektu k jeho ukončení, která má mezi všemi takovými posloupnostmi nejdelší možnou dobu trvání. Pokud se prodlouží doba provedení kterékoliv činností, jenž je součástí kritické cesty, nutně se prodlouží také doba trvání celého projektu. Právě proto je pojmu kritická cesta v projektu věnována podstatná část pozornosti.

Problematikou stanovení fuzzy kritické cesty se proto zabývá řada autorů. V roce 1981 navrhli Vhanas a Kamburowski model FPERT, který vychází ze statisticky založené metody PERT (Program evaluation and Review Techniue) pro vyjádření neurčitosti dob trvání. Přičemž metoda kritické cesty (PCM, Critical Path Metod) využívá tzv. síťový graf, který se skládá z uzlů a orientovaných hran. Hrany přitom odpovídají jednotlivým dílčím činnostem úkolu. Činnost vymezuje počáteční a koncový uzel, kterým je každá činnost ohraničena. Činnost je reprezentována uspořádanou dvojící čísel (i, j), přičemž musí platit i < j. Což znamená, že se v grafu nevyskytují cykly a rovnoběžné hrany, jak uvádí například A. Víteček, M. Wawriczková z roku 1988.

Přitom platí, že některé činnosti musí být vykonány v určitém časovém pořadí, proto je třeba do síťového grafu zavést ještě fiktivní činnosti s nulovou dobou trvání, které vyjadřují vazby a závislosti mezi činnostmi. Síťovým grafem G rozumíme tedy dvojici množin, tedy množinu uzlů V a množinu činností E (hrany) a přitom síťový graf zapisujeme ve tvaru G = (V, E). Posloupnost hran v síťovém grafu, u které koncový uzel každé hrany (mimo poslední hranu) se shoduje s počátečním uzlem následující hrany, se nazývá cesta. Součet dob trvání všech činností tvořící cestu je doba trvání cesty. Maximální doba trvání cesty z uzlu 1 do uzlu j se uvažován jako nejdříve možný termín uzlu. Současně však termín realizace úkolu je nejdříve možný termín uzlu n. Představuje tak minimální dobu nutnou ke splnění všech činností a tím i celého úkolu. Přičemž této době odpovídá maximální doba trvání cesty z uhlu 1 do uzlu n. Kritické uzly a činnosti, které spojují tyto uzly nazýváme kritické činnosti a vytvářejí kritickou cestu v grafu.

Dojde-li k jakémukoli zpoždění v provádění kritických činností, nutně dojde ke zpoždění splnění celého úkolu. Přitom však v síťovém grafu může existovat několik kritických cest. Znalosti kritických cest, a tehdy i kritických činností, je pro řízení a realizaci celého úkolu velmi důležitá. Kvůli zmírnění problémů spojené s kritickou hrozbou se do struktury činností za komponovávají časové rezervy.

Celková časová rezerva činností představuje časový interval, ve kterém lze posunout celou dílčí akci, aniž by se tím ovlivnil výsledný plánovaný termín. Volná časová rezerva je takový časový interval, o kterém lze prodloužit nebo posunout činnost, aniž by byla ovlivněna činnost na ni navazující. Nezávislá časová rezerva je množství času, o který může být činnost prodloužena, aniž by se tím ovlivnila kterákoliv jiná činnost.

Každý síťový graf musí mít vždy jeden počátek, ze kterého hrany pouze vystupují, a jeden konec, do kterého hrany pouze vstupují. Tuto podmínku lze splnit vždy pomocí fiktivních činností. Každá činnost může být zahájena jen tehdy, když jsou dokončeny všechny předcházející činnosti. Souběžné činnosti z důvodu jednoznačné identifikace musí být odděleny fiktivní činností. Délky hran neodpovídají dobám trvání činností, mají pouze schematický účel popisu struktury. Uzly lze očíslovat tak, aby platila nerovnost i < j. Je nutné znovu připomenout, že v takovém případě se v grafu nevyskytují cykly.

Při sestavování síťových grafů je třeba rozbor činností a uvědomit si, které činnosti bezprostředně předcházejí každé činnosti, které činnosti probíhají současně a které činnosti na sobě nezávisejí. Všechny údaje o činnostech zapisujeme do tabulky na jejichž základě pak lze sestavit síťový graf.

Číslování uzlů se provádí podle dvoukrokového algoritmu. Prvním krokem je počátek označit číslem 1. Ve druhém kroku následujícím číslem označit libovolný neočíslovaný uzel, u kterého jsou všechny předcházející uzly očíslovány. Takový uzel existuje vždy, protože graf neobsahuje cykly. Tento druhý krok je třeba opakovat tak dlouho, dokud nebudou všechny uzly očíslovány. Konec bude mít vždy větší číslo rovné počtu uzlů.

Každý síťový graf odpovídá svou strukturou úrovní řízení, pro kterou je určen. Pro vyšší úrovně je podrobný a je agregován. Agregace se týká nejen činností, ale i dob jejich trvání. Při agregací síťového grafu je třeba vyznačit důležité klíčové uzly, které v agravovaném síťovém grafu mají zůstat. Přičemž dobu trvání agregované činností určuje největší doba trvání cesty z jejího počátečního uzlu až do jejího koncového uzlu. Mezi dvěma klíčovými uzly uvažujeme činnost tehdy, existuje-li mezi těmito uzly cesta ve výchozím síťovém grafu, respektive tvoří-li tato činnost cestu s nejdelší dobou trvání mezi těmito uzly. Agregace a desagregace síťového grafu umožňuje použití metody kritické cesty s výhodou v hierarchické struktuře řízení. Je to také jeden z hlavních důvodů jejího využívání při plánování a řízení realizace složitých úkolů. Především však při rozsáhlých projektů s počtem činností až do několika desetitisíců. Současně však metoda kritické cesty je s úspěchem užívána i pro menší projekty, ve kterých vystupuje pouze několik desítek činností.

Metodu kritické cesty (PCM) lze proto vnímat jako matematickou metodu, která se užívá při řízení složených dílčích činností. Umožňuje vyhledat činnosti, u kterých kdyby došlo k jejich prodloužení, tak by také došlo k prodloužení trvání celého projektu.

Strategie rozmístění logistických center

Zvyšující se nároky na přepravu se promítají nejen do oblasti kapacity, ale především do oblasti kvality dopravní infrastruktury a zařízení. Dopravní sítě tak musí, jako jednu z hlavních podmínek, splňovat požadavky provozní provázanosti a to i na evropské úrovni a dosažení vzájemně kompatibilních technických standardů, jejíž cílem je evropský integrovaný dopravní systém. Současně v závislosti na situaci v Evropě a vývoji ekonomiky i pandemie v ČR dochází zde ke zvyšování přepravních nároků s cílem zajistit nutné zásobování pandemií zasažených míst. Rostou nároky rozšiřujících se dopravním trhem a potřebami společnosti, což do dalších let předurčuje v hlavních rysek i vývoj nároků na dopravní infrastrukturu.

Pro hladké fungování alokování zdrojů je nutná kvalitní logistika a toho lze dosáhnout pouze budováním dopravní infrastruktury. Tvorba a zromistňování logistických center je páteřní strategií logistiky, umožňující tyto problémy řešit. Technické zázemí však zatím stále není na tuto skutečnost dostatečně připravené. V ČR se potýká s celou řadou problémů jako je přetížená železnice avšak kapacitně nedostatečně využitá pro nákladní dopravu a tudíž nedostatečná konkurence silniční dopravě, problémy financování v oblasti dopravy, přetížená silniční infrastruktura, znečištění životního prostředí a mnoho dalších.

Ačkoliv je nákladní železniční doprava nedostatečně využitá, tak opakované havárie na železničních tratích během pandemie 2020 dokazují přetížení v oblasti přepravy osob a současně k podfinancování železniční dopravy. Z těchto důvodů jsou proto přednostně modernizovány hlavní dopravní koridory v železniční, silniční a vodní dopravě. Do nic pak budou svedeny důležité domácí i mezinárodní dopravní proudy, které povedou k významnému odlehčení ostatních území ČR.

Vzhledem ke geografické poloze ČR ve střední Evropě se tak nabízí také možnost jejího intenzivnějšího využití jako tranzitní země při výměně zboží mezi západem a východem, severem a jihem. Především pak postavení ČR v evropské dopravní síti lze posílit vybudováním logistického centra, které se jeví jako progresivní cesta k integrovanému pojetí dopravních a logistických procesů v nákladní přepravě.

Tato logistická centra by neměla plnit pouze funkci distribučních center, nýbrž by měla plnit funkci multimodálního víceúčelového a univerzálního centra. Tedy, že by měla být napojena nejméně na dva druhy dopravy, například propojení silniční a železniční dopravy.

Logistické centrum je centrální článek logistických řetězců, ve kterém jsou jejich provozovateli poskytovány logistické služby včetně služby s přidanou hodnotou. Přičemž se logistické centrum integruje do jednoho místa dopravní a zasílatelé podniky, poskytovatele logistických služeb, celní, veterinární, fytotechnickou a hygienickou správu, průmyslové a obchodní podniky s jejich intenzivními požadavky, leasingové, pojišťovací a bankovní společnosti. Logistické centrum proto představuje jak centralizovanou tak decentralizovanou podobu. Přičemž tato decentralizovaná podoba, představuje skupinu menších center na významných dopravních uzlech. Jedná se tedy o síť center a velice komplexní systém.

Logistický řetězec představuje účelné uspořádání množiny technických prostředků pro uskutečňování logistických cílů. Jednotlivé články řetězce jsou na sebe navazující činností jako doprava, manipulace, skladování, řízení zásob, balení a všechny s tím spojené informační a řídící procesy.

Logistické služby jsou souborem logistických činností, které jsou nezbytné pro realizaci optimálního řízení materiálového toku a řízení fyzické distribuce zboží a tedy i plánováním alokace, z místa jeho vzniku do místa jeho spotřeby.

Z pohledu ekonomiky je třeba prát v úvahu také veřejné logistické centrum, jako místo určené pro koncentraci nabídky širokého spektra logistických služeb včetně kombinované dopravy, ve kterém je možné zajistit obsluhu minimálně dvěma druhy dopravy. Avšak je třeba zdůraznit, že právě tento druh logistického centra bude v případě pandemie problematický, kvůli zajištění nutných protipandemických opatřeních. Veřejným přínosem lze však označit jako dokonalejší efektivnější dopravní obsluhu konkrétního území a eliminaci negativních vlivů rostoucí silniční dopravy na životní prostředí. Avšak dělat věci ve velkém často znamená i vyšší množství lidí na pracovišti, což je pandemickým rizikem. Na obranu je však nutno říci, že díky vyspělé logistické technice lze množství lidí na pracovišti maximálně minimalizovat. Tudíž sice na jedné straně roste množství zboží k uskladnění, ale množství potřebných zaměstnanců se významně nemění. Čímž přispívá k veřejnému zdraví v případě období pandemie.

Ovšem vznik a rozvoj sítě těchto center není možný bez jednotné koncepce na regionálních principu s možností podpory ze státního a veřejného rozpočtu včetně dotací EU.

Problém hledání optimální polohy logistických center patří do teorie řešení lokalizačních úloh. Zvláštnost problému je rozhodně v tom, že je obecně umísťováno několik obslužných center stejného typu a tato centra budou využívána skupinou zákazníků rovněž stejného typu. Proto nezáleží na tom ,které umisťované centrum slouží kterému zákazníkovy. Což je na jednu stranu výhoda, protože je využití těchto center pro zákazníka zaměnitelná. Avšak dávají vzniku problémům vycházející z vytvoření dostatečně univerzálního pojetí centra. Tato řešení nazýváme lokačně-alokační úlohy.

Úloha může být řešena na již zmiňovaném síťovém grafu pomocí množin vrcholů a množin hran reprezentující dopravní síť, nebo v geometrickém prostoru.

V případě, že kapacita navrhovaných center nebude omezená, je potřebné znát v podstatě dva typy údajů v podobě souřadnic umístění obsluhovaných objektů a velikost jejich požadavků. Přičemž velikost požadavků je třeba zadávat jako velikost přepravních proudů mezi jednotlivými kraji ČR. Zvolené členění je poměrně hrubě definováno, avšak musí být dostačující, protože přesnější data nejsou často v daný okamžik k dispozici. Přičemž obsluhovaným zákazníkem jsou vlastně kraje a to nejen v případě pandemie. Velikost požadavku na obsluhu každého zákazníka (tedy kraje) lze vypočítat jako celkový přepravní proud, tedy součet všech položek zboží ve vývozu i dovozu na všechny uvažované typy přepravy (silniční, železniční, vodní atd.). Prakticky všechny proudy zboží mají svou afinitu k uvažovanému typu logistického centra a tento přístup lze označit za správný.

Je však nutné zdůraznit, že nalezení skutečně optimálního řešení u lokačně-alokačních úloh je poměrně složité. Zároveň je třeba zohlednit lokační i alokační aspekt, jenž je výpočetně velmi náročný. Při použití heuristických přístupů existuje nebezpečí nalezení pouze některého lokálního minima zatímco ostatní minima mohou zůstat neodhalena a tedy i nevyužita. Což lze považovat za problém a neefektivitu. Nicméně přesto všechno je poměrně dobře využitelná heuristická metoda střídavé lokace a alokace. Přičemž podstatou metody je střídání dvou kroků a to řešením úlohy náladové optimální alokace a nalezení náladové optimální lokace center při známé alokaci.

Rozvoj logistických center není vyloženě novinkou a v ČR začal už kolem roku 2000, přičemž impulzem k budování logistických center bylo otevření hypermarketů, kdy vyvstala jasná potřeba existence efektivního distribučního řetězce. Současná pandemie covid19 2020 ukázala, že tato síť logistických center funguje dobře a efektivně. Dostačovala jak kapacita uskladnění tak efektivita jejich distribuce. Za jediné mínus během pandemie lze pokládat skladování potravin se střednědobou nebo krátkou dobou spotřeby, což ovšem není vinou logistiky jako takové.

Logistické kapacity se soustředily především v okolí Prahy například Airport Logistic park u ruzyňského letiště. Největší koncentrace logistických center je kromě okolí Prahy, také v okolí Brna, Olomouce, Ostravy a dále podél dálnice D1. Mnohem více logistických center se nachází v Čechách než na Moravě, v důsledku toho došlo k nerovnoměrnému pokrytí zásob. Což se částečně projevilo i v případě pandemie 2020. Přičemž nejvýraznější problémy se projevili ve významně zasažené Ostravě. Na Olomoucku se situace logistická situace projevovala pružněji a efektivněji.

Avšak už dříve vytvořená nerovnoměrnost, měla vliv na nerovné podmínky v podnikání právě věch odvětvích jenž jsou na logistické obsluze významně závislé. Problém postihuje především malé a střední firmy ležící mimo velké aglomerace a to ještě před pandemií.

Současná logistická centra jsou zaměřena především na obsluhu silniční dopravy a jsou zakládána téměř výhradně u dálničních a kapacitních silničních tahů, zejména pak podél zmiňované dálnice D1. Ovšem výstavba těchto center není nijak koordinována či stimulována ze strany státních orgánů ani samosprávou, ale příslušné logistické firmy si řídí své vlastní samostatné projekty. Tudíž neexistuje jednotná komplexní strategie, jenž by vznik těchto center efektivně koordinovala.

Přesto všechno však význam logistických center v poslední době neustále roste. Logistické centrum je uzlovým bodem, v němž se stýkají dopravní prostředky různých druhů dopravy. Představují jeden z nejdůležitějších článků logistických řetězců v dopravě. Jejich smyslem je hlavně zvýšit kvalitu a efektivnost přepravy a souvisejících služeb jakož i organizovanost a koncentraci tiků zboří a zásilek. Logistické centrum totiž efektivním řízením logistických činností snižuje zatížení dopravní infrastruktury a přemisťuje přepravu na dopravní prostředky příznivější k životnímu prostředí, zároveň však přizpůsobuje infrastruktur prognózovaným požadavkům logistického trhu.

Ovšem zmiňovaná příznivost k životnímu prostředí je do jisté míry diskutabilní. Nedávných letech kolem roku 2018 se začali objevovat významné souvislosti s enviromentálními aspekty a udržitelností, které v dnešní době nabývají oprávněně stále více na významu. Podle úřadu životního prostředí byla stavba největší logistické haly v ČR poblíž dálnice D8 ostře zamítána, protože by přinesla devastaci půdy.

Každý druh dopravy se vyznačuje jinými pozitivy a i negativy, které ovlivňují nejen volbu druhu dopravy, ale také zátěž na životní prostředí. Mezi enviromentálními aspekty dopravy patří především spotřeba energie a surovin, znečišťování ovzduší, znečišťování podzemních i povrchových vod a půdy, hlukové působení a vibrace, nehody. Růst spotřeby energie v dopravě přirozeně souvisí s růstem vozidel a jejich ujetých kilometrů. V automobilovém průmyslu je energie získávána spalováním fosilních paliv, která jsou dle trvale udržitelného rozvoje řazena mezi neobnovitelné zdroje. Proto patří mezi vzácné zdroje. Dalšími sledovanými zdroji jsou černé uhlí, automobilový benzín, motorová nafta, topné oleje, zemní plyn, elektrická energie a jiné další formy energie.

Energetická náročnost dopravy se přímo úměrně projevuje na kvalitě životního prostředí, které má přirozeně vliv na zdraví obyvatelstva, a tím i na hospodářský růst země. Podle ročenky Ministerstva dopravy ČR pro roky 2005 až 2010, lze nalézt, že až 90% emisí oxidu uhličitého je produkováno právě silniční dopravou. Nejméně znečišťující ovzduší se jeví železniční a vodní doprava. Proto pokud budou existovat dostatečné finanční zdroje na investice, lze očekávat, že teoreticky poroste i železniční doprava. Nicméně i když má železniční nákladní odprava velký potenciál, v současnosti jsou železniční dráhy na některých úsecích doslova přetížené. Železniční technika zastarává a je podfinancovaná. Roste nebezpečí srážek vlaků.

Současně jakákoliv doprava patří k jedněm z nejvýznamnějších negativních faktorů, které snižují kvalitu povrchových a podzemních vod. Největším rizikem znečišťování vod a půdu jsou způsobena dopravními nehodami nebo nehodami skladů pohonných hmot. Povrchové vody jsou znečišťovány převážně ze splachování povrchů pozemních komunikací s vysokou intenzitou dopravy, srážkami nebo také při údržbě komunikací v zimních obdobích. Lze očekávat zvýšenou intenzitu nákladní dopravy v místě logistického centra a na jejich trasách.

Přesto všechno lze vytvářet tato centra i ekologičtěji. V tomto odvětví se stává stále širším a častějším tématem. Zatímco dříve se pozornost věnovala energetickým vlastnostem budov, dnes se spektrum proekologických opatření v oblasti industriálních nemovitostí a logistickým nemovitost značně rozrostlo. Populární jsou témata udržitelnosti a kvality vnitřního prostředí která se zabývá vlivem hal na zaměstnance na jejich zdraví, spokojenost a produktivitu. V logistických halách tak probíhá podobný vývoj jako u kancelářských a rezidenčních nemovitostí.

Využívání ekologických prvků dnes standardně znamená nasazení řady systémů například rekuperace tepla, osvětlení LED se senzory, inteligenční systém řízení budov (BMS, Building Management Systém) minimalizace spotřeby pitné vody, šetrné nakládání s dešťovou vodou, plynové topení s nízkými emisemi oxidů dusíků, úsekové měření spotřeby energií a vody, použití materiálů s omezením těkavých organických látek, výrazná recyklace stavebního a provozního odpadu, dále zvýšená izolace stěn a střechy a těsnost budovy. Kvůli zachování krajinného rázu v okolí logistických hal jsou často vysazovány neinvazivní stromy a místní rostliny. Významnou roli hraje také dostupnost hromadné a nízkoemisní dopravy a podpora občansky vybavené území.

Distribuční infrastruktura vakcíny

Pandemie významně zatíží světovou výrobu, distribuci a správu vakcíny. Po jejím vyvinutí se stane prioritou průmyslu dodat co nejvíce vakcíny v co nejkratším časovém rámci. V souvislosti s touto výzvou vyvíjejí výrobci strategie, které zvyšují výrobní kapacitu, přičemž se plánuje další růst za předpokladu pokračujícího růstu poptávky. Kombinace těchto faktorů vytváří podmínky uspokojit globální potřeby dodávek očkovacích látek. Cíl zajistit dostupnost vakcíny k těm, kteří ji potřebují, rodí významné logistické a alokační výzvy. Stane se pro místní orgány, vlády členských států a mezinárodní organizace výzvou k definování postupů přidělování (Alokaci) a zadávání veřejných zakázek na očkovací látky, jelikož je nutné posílit kritické systémy zdravotní péče a infrastrukturu potřebnou pro zavádění očkovacích látek.

Bude tedy nutná spolupráce a koordinace mezi výrobcem vakcíny a místními orgány vlády, k vyřešení technických a logistických otázek spojených s dodávkami. Což zahrnuje také spolupráci s regulačními orgány s cílem zefektivnit klíčové postupy, včetně obecného označování a uvolňování šarží, a zároveň zajistit flexibilitu dodávek, s cílem maximalizovat rychlost dodávek. Včetně rozmístění velkého množství očkovacích látek pro nouzovou situaci zdravotní péče.

Kromě uvedených otázek k řešení je nutné věnovat zvláštní pozornost logistickým a skladovacím aspektům spojeným s hromadění a alokováním předpadnemických a pandemických vakcín. Včetně dohodnutí vzájemných smluvních ujednání mezi výrobci a vládami nebo mezinárodními institucemi. Aby byli tyto smlouvy účinné, měly by být založeny na přesných prognózách, jasně definovaných strategiích očkování a schopnostech infrastruktury veřejného zdraví. Jinak hrozí že se stane vakcína nedostatkovým nebo nadměrně přebytečným.

Průmysl a vlády proto musí stavět na dosavadních úspěších výroby a distribuce vakcín a nadále tyto dovednosti zlepšovat. Patří sem zajištění vhodné stability výrobků, skladování a dodavatelské řetězce, jakož i schopnost plnit a balit očkovací látky. Souběžně s těmito průmyslovými činnostmi se zdravotnické orgány musí věnovat zabezpečení dodávek (nákup, skladování a alokování).

Z hlediska politického zaměření je třeba řešit: optimalizaci vakcíny jeho skladování a plánování alokace, vyjasnění plánu imunizace, stanovení doby trvání ochrany, stanovení křížové reaktivity, vývoj standardizovaných imunologických nástrojů a modelů, zaměření na propagaci a marketink očkování, definování procesů pro přidělování a nákup vakcín (výběrová řízení, systémové nákupy, plánování nákupu). K tomuto účelu je také nutné zajistit vhodné regulační procesy a systémy, jenž definují regulační cesty pro produkty, které cílí na virus. Tento proces musí být jasný, včasný a proveditelný.

k řešení logistických výzev je nutná existence vhodných zdravotnických orgánů, regulačních orgánů k zajištění možností přepravy. Což bude vyžadovat robustní a mohutnou infrastrukturu dopravních ale také například chladírenských řetězců s centrálním řízením a s decentralizovanou lokální schopností konat operativně a vhodným monitorováním a sledováním, aby bylo možné rychle přepravovat od výrobců, prostřednictvím místních distribučních systémů.

V každém případě lze očekávat, že účinnost vakcíny na potlačení pandemie ovlivní i to v jaké fázi pandemie k očkování dojde. Čím blíže k vrcholu pandemie, tím méně budou jakákoliv opatření fungovat s nižší efektivitou než obvykle a to včetně vakcíny. Kromě toho také moje výsledky naznačují, že strategie spolupráce, ve které jsou zdroje rozděleny rovnoměrně mezi města, si povedou mnohem lépe.

Modelové simulace naznačují, že vakcínu se vyplatí distribuovat vysoce rizikovým skupinám bez ohledu na věk, a následně také distribuovat věkovým skupinám se zvýšeným rizikem. Protože očkování může významně snížit úmrtnost, ale přínosy závisejí na epidemické dynamice, proto nejsou dopředu jednoznačně známy a vyžadují určitý čas na vývoj. Lze uplatnit jak strategii založenou na míře nebezpečnosti nemoci, strategii založenou na věku nebo strategii založenou na riziku.

Vzhledem k nejistotě ohledně dynamiky a harmonogramům pro dodávky vakcíny je zkoumán dopad načasování vrcholu epidemie s ohledem na to, jaká byla upřednostňována strategie. Ale prozatím se zdá, že ani jeden přístup se ve výsledku nebude příliš lišit. Jakoby toliko nezáleželo na tom, o jakou strategii jde, ale že vůbec nějaká je a že je důsledně uplatňována. Každá ze strategií měla svůj vliv na zploštění křivky, ale zdá se jakoby nástup nemoci spíše oddalovala než skutečně řešila. Nicméně se jedná pouze o interpretaci výsledků a možná nás pouze naše smysli prozatím klamou. V každém případě má užití různých strategií svůj smysl a svou účinnost a časem je možné tuto účinnost zvýšit.

Vyhodnotil jsem procentuální snížení předpokládané míry nebezpečnosti nemoci, počet hospitalizací, přijetí na JIP a úmrtí v rámci těchto tří strategií. Strategie založená na míře nebezpečnosti nemoci byla nejúčinnější při snižování celkového počtu infekcí a minimalizaci hospitalizací. Zatímco strategie rizik, která je složitější a není cílená plošněji, je díky svému benevolentnějšímu pojetí do jisté míry vyvážená mezi poměrem tvrdosti opatření a efektivnosti řešení krize, avšak zaměstnává zdroje významněji a nárůst případů je větší než u předchozí strategie. Nejméně účinná se jeví strategie podle věku. Protože aby vakcína měla vliv na pandemii je nutné očkovat strukturálně vyváženě napříč všemi věkovými skupinami, jinak nemoc pouze změní své chování, adaptuje se a bude hledat jiné cesty k šíření. Je nutné také brát v úvahu že účinnost vakcíny se může lišit dle věku (věk větší jak 50 let může dosahovat účinnosti vakcíny 30%, 50%, až 70%), a proto možná nebude strategie založená na věku u podávání vakcíny, mít tak zásadní vliv na potlačení pandemie. Nicméně je nutné, vynaložit úsilí k ochraně těchto skupin, ale s tím pohledem, že je nutné očkovat proporcionálně ve všech věkových kategoriích. Jediný okamžik, kde by u jednotlivých strategií existoval významný rozdíl je pravděpodobně při vrcholu pandemie.

Mezinárodní sdružení pro leteckou dopravu (ITA) upozorňuje na potenciálně obrovský objem dodávek. Dodání jedné dávky pro 7,8 miliardy lidí, je zapotřebí 8000 nákladních letadel Boeing 747.

Potřeba řídících systémů

Síla a složitost naší technické infrastruktury exponenciálně roste a naše řídící systémy nedrží s vývojem krok. Tak jako když se zdvojnásobí výkon motoru, musí se také zvýšit výkon brzdy, pneumatiky, odpružení a řízení. Stejně tak pokud se zvýší složitost technologií či objemu dat, je nutné na to adekvátně reagovat. Řídící systémy jsou zanedbávanou složkou většiny systémů, a to ani tím, že bychom snad nevěděli že tyto systémy potřebují změnu, ani tím že bychom se o to nesnažili, ale především tím, že to neumíme na takové úrovni jakou potřebujeme v současnosti. Měli bychom se snažit o interpretaci těchto údajů namísto jejich ignorování. Protože bez odpovídajících konturních a řídících systémů čelíme skutečnému nebezpečí.

Mnohé nástroje již existují, například široce používaný epidemiologický model SEIR, který poskytuje diferenciální rovnice, které umožňují simulovat šíření nemocí. Díky těmto modelům lze vývoj z části předpovědět a získat tím vstupní data pro další plánování a to včetně budování infrastruktury nebo alokování zdrojů. Tudíž to není toliko o tom, že jednotlivé nástroje neexistují, protože vlastně existují a jejich dokonce nadměrně mnoho. Mnohem více chybí systémy v podobě univerzální platformy, které tyto jednotlivé dílčí nástroje efektivně propojí. Podobně jako když jsou lidé silnější a efektivnější pokud se spojí a efektivně spolupracují, stejně tak se stávají jednotlivé nástroje efektivnější, pokud jsou používány tak, aby se vzájemně doplňovaly. Nejen lidé, ale i systémy musí spolupracovat, aby došlo ke zvýšení efektivity výkonu.

Problematika logistiky očkování pro Covid v roce 2020

Všechny země mají očkovací program pro děti. Ale pro dospělé jich existuje málo. Do roku 2017 mělo pouze 114 ze 194 členských států, podílejících se na organizaci WHO programy očkování dospělých proti chřipce. Zatímco v Indii je jediná vakcína, která je v současné době doporučena pro dospělé a těhotným ženám proti tetanu. Některé národy doporučují imunizaci sezónní chřipky pouze pro určité skupiny, jako jsou starší lidé. Což ale neznamená, že infrastruktura, distribuce a plány v mnohých státech zaostávají.

Což vedlo některé státy k usilovné činnosti na jejich zhotovení. Úspěšně prozatím (před vánoci 2020) vypadají průběhy plánů v USA, Británii a velmi detailně jej mají zpracovaný Němci. Přitom ČR ve svých plánech zaostává a existuje pouze koncepční zjednodušený model systému, který je třeba doladit a zkonkrétnit o nutné detaily.

Zavádění vakcín pro děti a dospělé se liší, pokud jde o logistiku dodávek, sociální očekávání, zapojení komunity, postoje poskytovatelů a další. Národy by mohly zvážit spuštění pilotních programů pro očkování dospělých s využitím existující infrastruktury určené pro očkování sezónní vakcíny proti chřipce, která se uskutečňuje většinou v říjnu a listopadu a na jižní polokouli od dubna do května. Největší překážkou je skladování vakcín vyžadující poměrně nízké teploty (mrazáky). Ovšem teoreticky, pokud budou distribuovány a naočkovány dostatečně rychle, nemusí být státy na mrazících zařízeních vyloženě závislé. Avšak takový systém musí mít detailně a efektivně propracovanou logistiku. Jinak pokud se systém zadrhne, nebudou vakcíny podány včas.

Vzhledem k tomu, že očkovací okno covid19 může být krátké, bude na dodavatelské řetězce vyvíjen větší tlak. Dávky (jedna nebo více) a plánování distribuce, bude mít přímé důsledky pro náklady a logistiku. Způsob podávání vakcíny včetně injekčních, intranasálních, mikrojehlových náplastí injekčních jetů nové generace, peroálních tablet nebo sublingválních peroálních gelů by vyžadoval další odbornou přípravu zdravotnických pracovníků.

Je proto pravděpodobné, že úvodní fáze očkování se ponese výhradně v duchu injekčního podání.

K optimalizaci pokrytí obyvatelstva budou zapotřebí důkladné epidemiologické odhady imunity stáda, i když individuální ochrana cílových skupin zůstane kýčová.

Logistika musí řešit výzvy spojené s údržbou mrazících zařízení, optimalizaci přepravních kapacit a naléhavou potřebu zavést elektronický dohled.

Navzdory stanovení priorit pro vysoce rizikové skupiny by existovaly dodatečné náklady za cenu dávky, očkovací prostředky, skladování, dopravu a práci. Vzhledem k požadavkům na rozsáhlé demografické pokrytí může každá země očekávat nehoráznou finanční zátěž s potenciálem nepříznivě ovlivnit chudší národy. Finanční úvahy tak budou mít zásadní význam během zavádění vakcíny. Právě proto země, které nestihnou vyhotovení plánů včas, budou muset své plány dodatečně odkládat, důsledkem jiného čekání. Čímž se celá operace významně prodraží. Obzvláště mají zaděláno na potíže ty státy, které se nejen zpozdí, ale nebudou mít jak dodávky skladovat. Což by v takových státech mohlo vést, až k dočasnému přerušení dodávek vakcín. Vzhledem k tomu, že dodávky se plánují s velkým časovým odstupem kvůli výrobě, bude případná obnova dodávky komplikovaná, ale ne nutně nemožná. Za předpokladu, že budou existovat vhodné příznivé podmínky jako například volné kapacity výroby. Výrobce plánuje postupně svou výrobní kapacitu navyšovat, s ohledem na plánovanou poptávku.

Zatímco vakcína covid19 je potřebná globálně, tak existuje riziko, že země s vysokými příjmy mohou monopolizovat dodavatelské řetězce, což by nevedlo k optimálnímu přidělování vakcíny. Lidštěti řečeno, by to znamenalo, že na menší a slabší státy se tolik nedostane, protože velké a bohaté státy by mohli využít svého postavení a pro jistotu nakoupit co nejvíce dokážou, jako součást strategického rozhodnutí o získání klíčového zdroje.

Kampaně proti dětské obrně odhalily, že přijetí vakcíny komunitami bylo ohroženo protivakciinačními hnutími, konspiračními teoriemi, nedorozuměním, náboženským dogmatem a pověrčivostí. Stejná negativa vrhá stín na zavedení vakcíny covid19. Důsledkem toho, to může vést ke zpoždění získání imunity stáda ve formě přetrvávající infekce. Bude vytvářet zranitelná ohniska a nebude možné se dostatečně vyvarovat úmrtí vysoce rizikových skupin obyvatelstva. Dále to povede ke zvýšeným rizikům pro migrační pracovní sílu a bezprostředním hrozbám ekonomické paralýzy.

Protože jsou tyto názory většinou postaveny na nepochopení nebo na dezinformacích, nepovede takový stav k výraznému poučení a získaná fakta a zkušenosti budou překroucena. Hrozí, že odpůrci očkování, budou případnou neúčinnost vyplývající z jejich jednání, vidět naopak jako důkaz nefunkčnosti očkování. Proto budou hledat viníka a najdou jej pravděpodobně nejčastěji ve vládě. Protože k získání imunity stáda je nutné určité vysoké procento proočkovanosti, je proto očkování nejen individuální věcí, ale hlavně kolektivní odpovědností. Což současně patří mezi nejvíce problematické faktory.

Globální úspěch proti viru je postaven na mnoha aspektech, včetně rozsáhlých mezinárodních partnerství, silné politické vůle, financování, spravedlivého přerozdělování vakcín, ustanovení vládních programů očkování, robustní logistiky, přísného administrativního plánování, nasazení vyškolených zdravotnických pracovníků, silného monitorování, dynamiky veřejného zdraví, rozsáhlé veřejné komunikace, komunitní angažovanosti, trvalého dodržování strategií veřejného zdraví a mnohé další faktory.

Praktičtí lékaři nesmí být odsunuti na vedlejší kolej při plánování a logistice, jak zajistit očkování pro covid19. Avšak prozatím panuje v ČR nedostatek jasnosti a koordinace nad klíčovými prvky plánování a logistiky.

Distribuce bezpečné vakcíny pro Covid19 v roce 2020

Logistika všeobecného očkování je nesmírně náročná. Ve Velké Británii plánuje společnost AstraZeneca distribuovat vakcínu COVID-19 vyvinutou Oxfordskou univerzitou s cílem vyrobit až 100 milionů dávek vakcíny pro britský trh do konce roku. Celkově se společnost AstraZeneca zavázala vyrábět 2 miliony dávek, včetně licence u Indického institutu na dodávku 1 miliardy dávek, které jsou určeny především pro země s nízkými a středními příjmy. Urychlenému rozvojí napomohly dohody před nákupem mezi vládami jednotlivých zemí. JIné farmaceutické společnosti mají podobné plány výroby a skladování dalších vakcín. Takové plánování je sice povzbudivé, ale současně znamenají velké alokační výzvy.

Mezi zeměmi i v rámci zemí bude existovat konkurence o omezené dodávky očkovacích látek. Otázky související s mezinárodní distribucí vakcíny mají prvořadý význam. Rozhodnutí o stanovení priorit jsou přitom potřebná předem, aby přidělování mohlo začít ihned po schválení účinné vakcíny.

Na vnitrostátní úrovni čelí vlády sledu rozhodnutí ohledně jejich distribuce a alokace a logistiky. Standardním rámcem pro hodnocení očkovacích látek je nákladová efektivnost. Sem spadá například přidělování podle priorit (Zdravotníci, ohrožené skupiny obyvatel atd.) Kromě toho existuje pádný argument pro zvážení ztrát produktivity, které se obvykle nezapočítávají do hodnocení očkovacích látek pro jiné nemoci. To by mohlo do značné míry upřednostňovat také mladé produktivní lidi nebo očitelům, aby se děti mohly bezpečně vrátit do školní docházky a jejich rodiče se vrátit do práce.

Vzhledem k očekávaným počátečním limitům pro dodávky očkovacích látek je velmi pravděpodobné, že bude třeba mít střízlivá očekávání a rozhodnout v řadě různých kritérií, což nebude nic snadného. V mnoha zemích bodu tato rozhodnutí v zásadě velmi podobná, protože všechny státy čelí stejnému viru (pokud nedojde ke vzniku zásadně významných mutací), čelí stejným významným počátečním omezením, ale lišit se budou hlavně svou připraveností takový projet zvládnout.

Rámec pro stanovení priorit bude muset zohlednit výsledky v různých dimenzích. Například určení celkových přínosů očkování osob pracujících v odvětví maloobchodu a služeb.

Plánování distribuce vakcíny pro covid19

Očkovací kampaň

Aby bylo možné začít vyhrávat boj s covid19, musí být účinná a bezpečná vakcína rychle a široce dodávána veřejnosti, jakmile je k dispozici. Pouhá dostupnost vakcíny však nestačí k zajištění široké imunologické ochrany. Vakcína musí být rovněž kladně přijata zdravotnickou komunitou tak i širokou veřejností. Váhavost vůči očkování je hlavní překážkou k dosažení imunity stáda. V závislosti na různých biologických, environmentálních, sociologických a dalších faktorech, může být prahová hodnota imunity stáda pro nemoc covid19 mezi 55% až 82% populace. Míra odmítnutí vakcíny z lékařských důvodů (například alergie a jiné), může být vyšší než 10%.

Výzkumem váhavého obyvatelstva v USA vyplynulo, že jedinci, kteří zpochybňují nutnost očkování, historicky zpochybnují základní princip hromadného očkování. Mezi nejčastější mylné představy patří, údajně převažující riziko nad přínosy očkování. Takový jedinci dále věří, že imunita získaná proděláním nemoci je údajně lepší než ta navozená očkováním. Obavy ohledně nutnosti vakcíny covid19 mohou být sníženy nedávnou zkušeností na ohromující morbiditu a mortalitu spojenou s onemocněním covid19. Badatelé Chen a Orestein (Chen RT , Orenstein WA . Epidemiologické metody v imunizačních programech. Epidemiol Rev. 1996;18(2):99-117. doi:10.1093/oxfordjournals.epirev.a017931PubMed) prokázali, že nadšení pro vakcíny je nejvyšší během pandemie, před a bezprostředně po vydání nové vakcíny. Nadruhou stranu můj výzkum naznačuje, zvýšený výskyt obav před a po vydání nové vakcíny. Moje poznatky píše nasvědčují tomu, že před a po vydání vakcíny rostou obavy jako takové. Tedy roste obava před nemocí a tudíž zájem o vakcínu, ale současně roste obava z vakcíny. Existence protichůdných obav, které jak nahrávají vakcíně tak jdou proti ní jsou pravděpodobně způsobeny především okolnostmi, že s vydáním vakcíny současně vrcholí pandemie kolem vánoc. Což má ale spíše vliv především na intenzitu obav než na skutečnost, že jsou přítomni oba druhy obav současně. Prozatím mojí neověřenou hypotézou je, že s blížícím se vydáváním nové vakcíny vždy stoupají obavy obojího druhu a že samotný akt vydávání nové vakcíny způsobuje určitý stres vždy. Pouze důsledkem složité pandemické situace, je tento stres oto intenzivnější a vyditelnější.

Argumenty založené na svobodě volby mohou odrážet určitou nedůvěru. Svobodná volba je rozhodně důležitou věcí a doporučeným postupem, a však nejspíše nehraje tak zásadní roli v důvěře ve vakcínu jak se původně soudilo. Jedinec s obavou, tyto obavy mít bude, ať už bude očkování povinné nebo dobrovolné. Nicméně nedobrovolné očkování rozhodně nedůvěru zesiluje, avšak dobrovolné očkování příliš nedůvěru potlačuje. Studie spojují nedůvěru v systém zdravotní péče a obavy z experimentování. Z čehož přímo vyplývá, že kampaně v oblasti veřejného zdraví by měli získat své kulturní vůdce mimo tradiční lékařské a veřejné zdravotnické komunity jako zastánce očkování. Jinými slovy, není ideální aby se tváří pro očkování stali lékaři, protože lidé budou na tuto skutečnost reagovat rozpolceně. Určitému procentu obyvatel sice nejspíš uklidní názor lékaře jako odborníka a je to v takovém případě jenom dobře. Ale hodně jedinců bude mít v lékaře nedůvěru, neboude se snimi stotožnovat, a budou je vnímat jako ty oni, kteří nejsou jedni z nás. Přirození vůdci, kteří v komunitách již existují a kterým lidé naslouchají už teď, budou hrát důležitější roli. Kulturní lídři by měli být partnery pro rozvoj a šíření kulturně relevantních zpráv a zajištění informovanosti a kampaně pro vakcínu.

Silné kampaně v oblasti veřejného zdraví by měly využit tradičních a sociálních médii ka zapojení rozmanitého publika. Přičemž sociální média slouží jako kanál pro informace a je důležité, aby zdravotní komunita tyto kanály podpořila a nastolila jistou spolupráci. Objevují se sice důkazy naznačují, že oprava dezinformací na sociálních médiích může být účinná při změně zdravotního přesvědčení. Jenomže tyto důkazy jsou spíše důsledkem studií a často zahraničního původu. Z pohledu praxe se naopak množí důkazy, že oprava dezinformací samo o sobě nestačí a je pouze částí většího celku a proto je nutná správná a profesionální kampaň. Kampaně v oblasti veřejného zdraví se musí zapojit do tradičních a sociálních médií a sledovat, čelit a zabránit nejen šíření zakořeněných nebezpečných mýtů a pověr. Ale také je nutné budovat důvěru ve vakcínu a důvěru v jejich distribuční efektivitu, vyškolenost personálu, logičnost opatření, spravedlnost podávání a dalších dílčích tématech spojenou s očkováním.

Zdravotníci budou hrát ovšem ústřední roli při podpoře očkování. Mnoho studijí podporuje tvrzení, že lékaři jsou nejdůležitjějšími vlivy při rozhodování se nechat očkovat. Silná doporučení lékaře mohou posílit veřejnou i individuální podporu vakcíny. Dosažení vysoké úrovně proočkovanosti zdravotního personálu v rané fázi očkování, umožňuje nejen zajištění pracovní síly první linie, ale také umožňuje získat a sdílet pozitivní zkušenost s vakcínou a tuto pozitivní zkušenost mohou lékaři dále sdílet s médii a podpořit tak očkovací kampaň.

Strategickými cíli přidělení vakcíny covid19 by mělo maximalizovat přínosy očkování jak pro jednotlivé příjemce, tak pro celou populaci. Ale také podporovat spravedlnost. Protože nedílnou součástí zásady spravedlnosti je povinnost chránit a prosazovat rovné příležitosti pro všechny osoby, aby mohly využívat maximálního možného zdraví a pohody. Spravedlnost se přitom opírá o víru v základní hodnoty a důstojnosti všech osob. Přidělení vakcíny by mělo podpořit spravedlnost tím, že záměrně zajistí, aby všechny osoby měly stejnou příležitost k očkování, a to jak v rámci skupin doporučených pro počáteční očkování, tak i v případě, že se vakcína stává dostupnější. Dostupnost totiž není jediným důležitým faktorem spravedlnosti a rovnosti příležitostí. Dalším faktorem je již mnohokrát zmiňovaná dobrovolnost očkování. Dále je nutné budovat kolektivní odpovědnost. Protože čím více lidí se nechá očkovat, tím bude efekt dosažitelnější. Rovnost a spravedlnost v tomto bodě naráží na souboj mezi osobní spravedlnosti a kolektivní spravedlnosti. Vše dohromady to zahrnuje závazek odstranit nespravedlivé, nesprávné a nevyhnutelné překážky očkování, které neúměrně postihují různé skupiny obyvatel.

Spravedlnosti zdraví je dosaženo, když má každý člověk možnost dosáhnout svého plného zdravotního potenciálu a nikdo není znevýhodněn v dosažení tohoto potenciálu z důvodu společenského postavení nebo jiných společensky stanovených okolností. S tím souvisí také problematická otázka pozitivního motivování pro očkování v podobě vzniku jistých privilegií, jako možnost volného pohybu bez omezování (v podobě testování, karantén a preventivních opatření) což může vést k vytvoření elitářských skupin obyvatelstva. Vše může být teoreticky v pořádku jen za předpokladu, že všem lidem bude zajištěna možnost bezpečné volby, zejména pak dostupnost bezpečného očkování. Strategie přidělování očkovacích látek by měla usilovat o snížení stávajících rozdílů, tak aby nevznikaly rozdíly nové. Proto je nutné identifikovat, definovat a specifikovat a následně odstranit překážky pro podání vakcíny.

K tomuto cíli přispívá transparentnost rozhodovacího procesu, který je nezbytnou součástí pro budování a udržování důvěry veřejnosti během plánování a provádění očkovacího procesu. Jak základní principy, tak rozhodovací procesy a plány na přidělování vakcíny covid19 musí být založené na důkazech, jasně srozumitelné a veřejně dostupné. S ohledem na naléhavost reakce proti covid19 by měla být v co největší míře usnadněno zapojení veřejnosti do vytváření a přezkumu rozhodovacího procesu. Avšak je nutné nezapomenout, že v rámci pokračující reakce na veřejné zdraví se situace neustále vyvíjí.

Hamáček řekl (14. prosince 2020, tisková konference sociální demokracie), že por další boj s epidemii se rýsují dva scénáře. 1) Obsazenost nemocnic jako hlavní ukazatel pro rozhodování. 2) cíl jako limit maximálního přírůstku 1000 nákaz denně, jako hlavní ukazatel pro rozhodování.

Hlavní kritikou těchto strategií ze strany lékařů je, že očkování by se nemělo řídit podle obsazenosti nemocnic, ale obsazenosti nemocnic předcházet. Tedy nereagovat až se něco stane, ale předcházet tomu aby se něco stalo. Z tohoto důvodu lékařská komunita doporučuje vládě vycházet z jiných ukazatelů. Není pochyb v tom, že zapojení lékařské komunity do plánování očkovacího procesu bude důležité ale i zásadně prospěšné, protože by pomohlo objevy překážky vynořující se z praxe, které nejsou od stolu politika vidět.

Během pandemie tak mohou etické i odborné a praktické pokyny pomoci řídit a podporovat rozhodování o stanovení priorit omezených zdrojů.

Rozdělování omezených dodávek očkovacích látek, totiž komplikuje úsilí o řešení mnoha cílů očkovacího programu. Nejsou-li cíle programu očkování proti pandemii jasně formulovány, může být obtížné rozhodovat o alokaci očkovacích látek. Jednomyslnost pro včasné očkování zdravotnického personálu naznačuje, že zachování kapacity zdravotní péče se v souvislosti s těžkou pandemií ukázalo jako vysoká prita.

Kromě vědeckých údajů a proveditelnosti provádění očkování je třeba formulovat doporučení pro počáteční přidělování vakcíny: 1) maximalizace přínosů a minimalizace škod 2) podpora spravedlnosti 3) zmírnění zdravotních nerovností 4) podpora transparentnosti 5) marketingová kampaň 6) zapojení lékařské komunity 7) zapojení přirozených vůdců sociálních a kulturních komunit 8) vést příkladem 9) pozitivně motivovat 10) vybudovat či posílit očkovací infrastrukturu

Celosvětoví lídři a komunitní lídři se musí zapojit do očkovacího programu co nejdříve. Aby byla kampaň úspěšná musíme pochopit kořeny váhavosti vůči očkování, zapojit důvěryhodné zdroje informací. Abychom mohly alokovat vakcíny, musíme umožnit kvalifikovaným organizacím a odborníkům, aby ukazovali směr k očkovacím procesům a strategiím založené na důkazech a vytvářely politickou vůli k zajištění spolupráce místních a národních vlád.

Abychom ověřili pokrytí vakcínou, musíme identifikovat systémy sledování očkování, které jsou přenosné, interoperabilní a bezpečné. Ponaučení z minulých pandemií naznačují, že státy by měly investovat do strategií založených na důkazech, aby zajistily, že vakcíny COVID-19 ochrání jednotlivce, potlačí přenos a minimalizují narušení zdravotnických služeb a živobytí.

Cesta vpřed musí začít s podporou, nikoliv nedůvěrou. Měla by být zavedena důležitá ochranná opatření, která by zajistila bezpečnost očkování a bezpečnost očkovací látky. Například v USA bere na sebe FDA a CDC úlohu monitorování. Přitom FDA vysvětlila roli údajů a bezpečnostních monitorovacích procesů (DSMBs) pro testování vakcíny a dala vzniknout nezávislé skupině, která přezkoumává údaje a tyto údaje sdílí s veřejností.

Byly zjištěny problémy související s používáním imunizačních registrů ke sledování očkování. Byla vznesena řada otázek týkajících se pokrytí vakcínou, včetně míry vychytávání očkovacích látek a pokrytí; pokrytí mezi zdravotnickými pracovníky; údaje/monitorování příjmu a pokrytí; a používání školních imunizačních údajů. Bylo také poznamenáno, že systémy sledování vakcín musí být vylepšeny tak, aby monitorovaly nežádoucí účinky. Kromě toho by měly být vyjasněny různé požadavky na podávání zpráv z několika federálních fondů na odškodnění za újmu na náhradu škody na očkovacích látkách. Tyto procesy jsou nadále laděny a zdokonalovány.

Bylo poznamenáno, že plány na rychlou distribuci a podávání očkování musí být upřesněny. Byly citovány další otázky týkající se distribuce a dodání vakcíny. Byla zjištěna řada otázek týkajících se přidělování a stanovení priorit očkovacích látek, včetně spravedlivého přidělování malých množství očkovacích látek; doporučení Poradního výboru pro imunizační praktiky (ACIP). Otázky jsou řešeny, procesy laděny a zdokonalovány.

Literatura, která systematicky informuje o oblastech použití těchto metod, je však stále vzácná. Výsledky zůstávají rozptýleny v různých zdrojích a spíše nesystematické. Mohli jsme identifikovat pouze jeden dokument, který se týkal přehledu literatury o dopadech epidemických epidemií na logistiku.

Operace Warp Speed (OWS)

Úvod

15. května 2020 prezident Trump oznámil americké partnerství veřejného a soukromého sektoru OWSVI (Operation Warp Speed Vaccine Initiative), aby urychlil vývoj, výrobu a distribuci vakcín, pracovitosti a diagnostiky COVID-19. Cílem přitom bylo zpřístupnit stovky milionů dávek účinné vakcíny pro celé Spojené státy do ledna 2021. Rychlost schvalování vakcín se běžně odhaduje na desítky let. Mezi lety 1995 až 2014 jich bylo schváleno pouze 15 vakcín.

Rychlost vývoje schvalování vakcíny: Neštovice - 27,5 let (1995) Rotaviry - 15 let (2006) Lidský papilomavirus - 15 let (2006)

Za schválení vakcíny je zodpovědná FDA. V tomto případě OWSVI spolupracuje s Ministerstvem zdravotnictví a sociálních služeb, Centry pro kontrolu a prevenci nemocí, FDA, Národními instituty zdraví, Biomedicínským úřadem pro pokročilý výzkum a vývoj (BARDA), ministerstvem obrany a různými dalšími agenturami, stejně jako soukromými firmami.

OWSVI má oficiální rozpočet ve výši 10 miliard dolarů a má přístup k dalším finančním prostředkům prostřednictvím BARDA.

Výzkum vakcíny pro covid19 těží především z existujících krizí SARS a MERS, které také byly způsobeny koronaviry relativně podobného typu. Podařilo se nashromáždit mnoho znalostí týkajících se struktury a funkce covid19. Už v první polovině ledna se objevili první testy na virus. Tyto testy byli nezbytné nejen pro odhalování nakažených v souvislosti s trasováním a izolováním nakažených, ale také v souvislosti s vývojem vakcíny, byly nezbytné pro hodnocení účinnosti vakcín a léčby.

Významným činem projektu bylo samotné financování vývoje vakcíny. Masivní příliv investic nejen podporoval rychlé předklinické testování, ale také nyní umožnilo výzkumníkům organizovat a rekrutovat velké množství subjektů pro zkoušky na lidech. Univerzita v Oxfordu (ve spolupráci s AstraZeneca), v 22. května zahájila nábor více než 10 000 subjektů pro smíšené I. a II. fáze testovacího výzkumného vývojového procesu. Fáze II. a III. se ukázaly jako nejdražší, protože bylo nutné do nákladů zahrnout i předvýrobu pro tyto studie.

Bylo tehdy oznámeno Bílým domem, že do projektu bude nalito téměř neomezené množství finančních zdrojů do studií na zvířatech, lidech k efektivnímu a bezpečnému zrychlení procesu. Koncepce integrované struktury pro výzkum a vývoj protiopatření Covid-19 v celé vládě USA byla založena na zkušenostech se Zikou a skupinou Zika Leadership Group vedenou Národními instituty zdraví (NIH) a asistentem tajemníka pro připravenost a reakci (ASPR). Tempo a rozsah takového očkovacího úsilí jsou bezprecedentní.

Úlohou společnosti OWS je umožnit, urychlit, harmonizovat a poradit společnostem vyvíjejícím vybrané vakcíny. Společnosti budou provádět klinické nebo procesní plány vývoje a výroby, zatímco OWS využívá plnou kapacitu vlády USA, aby zajistila, že žádné technické, logistické nebo finanční překážky nebrání vývoji nebo nasazení vakcíny. Strategie OWS se opírá o několik klíčových principů:

1. Vybudování rozmanitého projektového portfolia, které bude zahrnovat dva kandidáty na vakcínu na základě čtyř technologických platforem. Důvodem diverzifikace bylo zmírnění rizika selhání v důsledku bezpečnosti,
2. činnosti, průmyslové vyrobitelnosti nebo faktorů plánování atd.
3. Urychlení vývoje očkovacího programu, aniž bychom ohrozili bezpečnosti, účinnost nebo kvalitu produktu.
4. S podporou OWS finančně a technicky zahájit vývoj procesů a rozšíření výroby vakcíny.
5. Vyřešit logistické plánování a strategii očkování, její distribuci a alokaci.

Dle OWS: “Žádný vědecký podnik nemůže zaručit úspěch do ledna 2021, ale strategická rozhodnutí a rozhodnutí, která jsme učinili, podpora, kterou vláda poskytla, a dosavadní úspěchy nás činí optimistickými, že v tomto bezprecedentním úsilí uspějeme.”

Logistika projektu Warp Speed (OWS)

Dohled nad logistickou operací očkování převzala armáda, odpovědnou osobou je gen. Gustave F. Pern. Generál přijal plnou odpovědnost za úspěšnost projektu. Na projektu proto spolupracují FDA, CDC, US Amry. Do distribuce vakcíny byli zapojeny firmy: distribuční společnosti (FedEx a UPS), letecké společnosti (American Airlines, Delta Air Lines). Byli tedy využity existující struktury, které mají s přepravou významné zkušenosti a pobočky po celých US. FedEx a UPS si rozdělili stát na polovinu a každá společnost přesně ví, kam má dodávat i to kam má dodávat druhá firma.

American Airlines prováděla zkušební lety se svými farmaceutickými a nákladními lety z Maiami do Jižní Ameriky, aby tak simulovala podmínky potřebné pro přepravu vakcíny covid19. Především se jednalo o zátěžový text balení a provozního procesu manipulace s nákladem. Testování probíhalo rozmezí několika měsíců. Obzvláště náročné na přepravu byla skutečnost, že náklad s vakcínou byl uložen a dodáván při teplotách 94°F "stupňů Fahrenheita" (-70°C "Stupňů Celsia"). Chlazení vyžadovalo suchý led, což je látka, která je běžně v uzavřených prostorách letadla považována ze potenciálně nebezpečnou a proto je běžně v letectví zakázána. Mimořádná situace si však žádala mimořádného řešení. Rychlost letadla však nelze jiným dopravním prostředkem takto snadno nahradit.

Suchý led je zmrzlý oxid uhličitý a když sublimuje, změní se na plynný oxid uhličitý, který může být škodlivý nebo dokonce smrtelný. Aerolinky podnikly kroky ke sledování hladiny hladiny oxidu uhličitého v letadle, mimo jiné opatření na ochranu pilotů a nákladního personálu. Byl také změněn proces manipulace s nákladem, aby rychle dostala speciální mrazící kontejnery s vakcínou do letadla a z letadla.

Expediční služba FedEx Express má kapacitou dopravní sítě pro Chicago, Illinois, Jižní Dakotu a další. Jsou schopni doručit dodávky vakcíny včas a jsou si v těchto schopnostech dostatečně jisti. Zajistili si dostatečnou rezervu náhradních řidičů a dalšího zařízení. Společnosti UPS a FedEx si rozdělili zemi na dvě části.

Existuje mnoho druhů potíží, které mohou nastat. Především se jedná o možnost selhání chladícího zařízení pro uchovávání a transport vakcíny. Kamiony a letadla převážející vakcínu se mohou dostat do problémů třeba kvůli počasí. Nebo Suchý led, který chladí speciální kontejner, v němž je 195 nádobek s vakcínou, nemusí vydržet. Například důsledkem zpoždění na cestě, nebo technickou závadou. Nemocnice nemusí zvládnout plynulý přísun pacientů na očkování s tím, jak se vakcína bude rozmrazovat a bude se připravovat na očkování (cca 2 dny).

Pro zajištění výchozího bodu (tehdy ještě budoucí) očkovací kampaně ve Spojených státech, byla vytvořena pracovní skupina pro přípravu populace pro vakcíny covid-19. Mezi výsledky této skupiny lze zařadit syntézu hlavních výzev a příležitostí spojených s očkovací kampani, informativními empirickými doporučeními, která mají pomoci veřejnosti lépe porozumět očkovací látce a procesu očkování. K řešení těchto problémů je zapotřebí se zaměřit na lidský faktor.

Pracovní skupina pro přípravu populace na vakcínu má 23 členů. Pracovní skupina byla svolána v dubnu 2020 a členové skupiny pochází z Centra Johns Hopkinse pro zdravotní bezpečnost a Texas State Univerzity Department of Anthropology s podporou National Science Foundation a financovaný Converge Initiative.

Vydaná doporučení:

Překonfigurovat stávající investice do výzkumu tak, aby zahrnovaly sociální, behaviorální a komunikační vědu, která do odpovědi začleňuje rychlou sociální, behaviorální a komunikační vědu, přináší včasná data a empiricky založené poradenství.

Transformovat výzkum očkování se zapojením komunit jako aktivních partnerů, aplikovat zásady HCD na plánování a implementaci očkovacího programu covid-19.

Spolu s nadací, operace Warp Speed by měla vázat část svého rozpočtu a pracovat prostřednictvím NIH, NSF a CDC na podporu rychlé reakce výzkumu v covid-19.

Zpřístupnit očkování na bezpečných, známých a pohodlných místech. Zahrnuje používání netradičních stránek: pracoviště, obchody s potravinami, zdravotní oddělení, centra pro seniory, domácí návštěvy atd. Nutné předem připravit potřebné vzdělávací materiály a školení pro ty, kteří mají za úkol očkování na netradičních místech. Předvídat váhavost v populaci a vypracovat pohotovostní plány pro zajištění přístupu mezinárodní, národní i nevládní spolupráce.

Posílit partnerství mezi zdravotnickými odděleními a zpravodajských zdrojů (média), komunikovat o dostupnosti a přístupu k vakcíně. CDC by měla konsolidovat důkazy o tom co funguje dobře na SLTT zdravotnických odděleních. Zdravotní oddělení SLTT by měla spolupracovat se zúčastněnými vládními i nevládními agenturami zapojených do očkování. Zkoumat proces, účinnost a reakci na očkování spolu s dalšími službami záchranné sítě. USG by měla sponzorovat národní subjekty (například NASEM), k přezkoumání, syntéze a zprávě o osvědčených postupech.

Zjištění:

Stávající infrastruktura financování je vybavena pro výzkum rychlé reakce pro dynamicky měnící se krizi. I přes probíhající iniciativy zaměřené na rozvoj komunit odborníků a podpůrnou infrastrukturu pro vědu o katastrofách v USA, je zapotřebí většího pokroku, zejména pokud jde o rychlé možnosti financování.

Pro zajištění úspěšné očkovací kampaně covid-19 je nezbytné, aby sponzoři investovali do časově kritických činností a lidských faktorů souvisejících s přijetím vakcíny. Což zahrnuje orgány veřejného zdraví a další mnohé zúčastněné strany. Transformovat výzkum tak, že zapojí komunity jako aktivní partnery. Dále použít principů designu zamřeného na člověka při plánování a realizaci očkovacího programu covid-19. Tyto přístupy zaměřené na uživatele mohou vést k využitelnějším, přijatelnějším a účinnějším zásahům ve srovnání s tradičními metodami zaměřenými pouze na odborníky. Tento přístup se ukázal úspěšný i při podpoře očkování proti žloutence.

Je nutné zmínit očekávání vakcín jako "rychlé řešení". K rozvoji imunity bude zapotřebí určitý čas, zejména pak s ohledem na dvoudávkových režimů podání.