Krizové řízení pandemie/12.Kapitola - Industriální a Ekonomické úvahy

Tato stránka je součástí projektu:

Krizové řízení pandemie

Příslušnost: všeobecná

Stránka je součástí výzkumu "Krizového řízení pandemie"

Úvod

Chaos a Otevřený systém

Především je třeba jak pandemii tak i ekonomiku vnímat jako dva komplexní systémy, jenž se vzájemně ovlivňují. Komplexní sytými, se dají popsat jako otevřené, chaotické systémy s nejasnými hranicemi. Současné teorie chaosu potom tvrdí, že izolované systémy se zpravidla vyvíjí pouze směrem nárůstu entropie, k jejímu maximu. Jakési termodynamické rovnováze potom odpovídají stavy s maximální entropií s maximem ztrát energie uvnitř systému. Nárůst hodnoty entropie poté odpovídá samovolnému izolovanému systému a stává se jeho ukazatelem vývoje. Ovšem jak se komplexní systémy ovlivňují navzájem pokud nejsou izolované a přesto jsou komplexní?

Otevřené systémy se však vyvíjí směrem k vyšší a vyšší složitosti, tedy od jednoduchého ke složitějšímu. Přičemž definovat co je jednoduché a co složité nelze zcela jednoznačně. Tvrzení, že takové systémy se vyvíjí od méně upořádaných do více či lépe uspořádané, také nelze jednoznačně tvrdit, protože to co se na jedné straně jeví jako nárůst složitosti se na druhé straně může jevit jako pokles složitosti a stejně tak nárůst uspořádanosti na jedné straně se může jevit jako nárůst chaosu a neuspořádanosti na straně druhé. I v takovémto stavu je systém relativně stabilní, protože se jeho složitost v pravém smyslu nemnění ale přesouvá z jedné misky váhy na druhou. V případě že jeho složitost narůstá bez ohledu, aby se vyvážila, potom je systém nestabilní a vyvíjí se určitým směrem. V takovém případě se může systém nakonec zhroutit a přestat fungovat.

V ekonomice sice platí jakési základní principy podobně jako ve fyzice Newtonovy zákony, přesto všechno nelze vývoj ekonomických krizí jednoznačně předvídat. Z chaosu složitosti vyvstávají jakési univerzální principy jenž fungují, přesto nelze vývoj přesně předvídat. Jak uvádí KISHTAINY, Niall. The economics book. 1st American ed. New York: DK Publishing, 2012, 352 s. ISBN 0756698278. tak: "Pokud reálný svět skutečně funguje tak, jak nám jej vykreslují teoretické modely, proč se nám stále nedaří předvídat krachy na finančních trzích a profitovat na změnách cen?" Odpověď je triviálně jednoduchá. Protože ekonomika je komplexní otevřený systém. Proto má v takových případech také smysl studovat teorii chaosu. V takovém případě je nutné, aby každá ekonomická reforma byla komplexní a všestranná, aby tak vyvážila a zmírnila dopady vyplívající ze změn vyvolané zásahem do tak složitého systému jako je ekonomika. Není totiž nic horšího, než neuvážené a nepromyšlené jednoúčelové rozhodnutí.

Přičemž za závažný problémem současné ekonomie lze považovat její převažující euklidovské východisko. Přičemž matematický aparát dodává ekonomii jakýsi punc vědecké disciplíny. Ekonomika tak vypadá jako změť matematických rovnic a stává se pro laiky nepřístupnou. Euklidovský způsob myšlení vyžaduje jasná a zřetelná východiska, jasné postupy a zřetelné důkazy o správnosti postupů. A právě tady vzniká rozpor mezi jasně definovatelnými a často lineárními systémy jenž jsou v konfliktu s komplexními systémy a teorií chaosu.

On totiž i velice komplexní systém se může jevit jako jednoduchý lineární, ale jde v takovém případě o iluzi. Za analogicky podobný lze uvést případ z fyziky v podobě systému dvojitého kyvadla. Jedná se o složitý systém, kde jedno kyvadlo ovlivňuje chod druhého kyvadla a jsou propojeny výsledným pohybem jenž se díky této propojenosti jeví lineárně. Avšak jeho linearita a předvídatelnost je narušena vzájemným ovlivňováním obou kyvadel. Výsledkem je kolísavý a cyklický pohyb a tedy v jistém smyslu opakující se pohyb. Avšak s tím, že mezi opakujícími cykli jsou drobné odlišnosti.

Taktéž v ekonomice lze pozorovat jisté opakující se cykli, přičemž každý cyklus do jisté míry odlišný a jedinečný. Nelze proto říci jak přesně se co stane, ale lze z poměrně velkou úspěšnosti říci, že se to bude opakovat. Ideální ekonomická teorie, založená na modelech relativity, určuje především vztahy uvnitř ideálních modelů. Pořád však nedokáže uspokojivě obsáhnout složitost reálného světa. Pravděpodobnost shody modelu s vývojem reality je proto nízká.

Z pohledu teorie chaosu každý složitý systém obsahuje totiž podsystémy, které kolísají čili fluktuují. Právě tato fluktuace podsystémů způsobuje ono kolísání a onu analogii s dvojím kyvadlem. V nerovnovážných stavech jsou tyto fluktuace místo potlačení zesíleny a mohou zachvátit celý systém. Zdá se tedy, že tyto fluktuace podsystémů jsou způsobeny zesilující nebo zeslabující zpětnou vazbou.

Převážná část ekonomických teorií vychází ze zákonů pohybu, formulovaných v období Izáka Newtona (17. a 18. století). Přičemž základní myšlenkou tu je kauzalita. Tedy, že každý čin má svůj důsledek a každá událost je nedílnou součástí řetězce časově vzájemně propojených událostí. A tím tedy i součástí lineárního procesu. Na tom by relativně nebylo nic špatného, až na skutečnost, že tyto metody nejsou schopny popisovat realitu ve své skutečné složitosti. Pouze tuto realitu zjednodušují do základních principů. Proto je nutné tyto teorie přepracovat nikoliv zrušit, ale ve svém důsledku vlastně rozšířit o další metodiku a teorie uplatnitelné v praxi.

Roste počet ekonomů, kteří považují uváděný lineární systém v ekonomice za překonaný. Ekonom rakouské školy Fridrich Hayek také věřil, že ekonomie je natolik komplexní, že ji nelze pospat matematickými modely jako třeba fyziku. Ten ovšem neznal matematiku využití fraktálu, jenž pomocí jednoduchých rovnic vysvětluje, jak každá další iterace vytváří posloupnost čísel, přičemž každý další výpočet je odvozen z předchozího výpočtu a části, jenž vnáší do výpočtu změnu (variabilitu). Protože fraktály se vypočítávají ze předchozích výpočtů způsobují tak fluktuace v podobě zesilující nebo zeslabující zpětné vazby. Tedy podobně jako, když kamerou snímáte obrazovku na kterou je tento výsledek promítán. Vytvoří se tím obraz v obraze, jenž se neustále zmenšuje a opakuje, což vytváří vícenásobnou zpětnou vazbu. Právě proto se jeví využití fraktálu v ekonomické matematice jako určité východisko.

Hypotéza efektivního trhu je proto neplatná. Tato hypotéza totiž tvrdí, že ceny všech finančních instrumentů v každém okamžiku přesně odrážení veškeré známé informace. Což je ve skutečném reálném světě nemožné. V reálném světě dochází k jistému zpoždění a skutečnosti se neprojeví hned. Což je možná zapříčiněno zmiňovanou vícenásobnou zpětnou vazbou (jenž popisují například fraktály). Hodnoty či výsledky jsou tedy zpočátku tak malé, že nejsou vidět. Tudíž se významně neprojeví a ztratí ve složitosti systému. Jakmile díky posilující nebo zeslabující zpětné vazby přesáhnou určitou mez, začnou být vidět. Lze to přirovnat jako k jedné červené tečce, která se ztratila ve velké skupině černých teček. Lze jí snadno přehlédnout. Jevy se začínají projevovat až v okamžiku, kdy přesáhnou určitou mez a stávají se alespoň lokálně dominantním.

Pro tuto nedostatečnost hypotézy efektivního trhu, dochází v současnosti mezi ekonomy k formulování hypotézy fraktálního trhu. Ta sama o sobě taky není dokonalá, ale je k popisu reality mnohem blíže než teorie předchozí. Přičemž hypotéza fraktálního trhu spadá do rámce teorie chaosu a představuje tak nové paradigma, které zkoumá a vysvětluje a popisuje ekonomické a tržní cykly. Tato hypotéza pracuje především s fraktální geometrií. Ceny chápe jako něco ze své podstaty nestabilního a tudíž ani nelze splnit předpoklad efektivnosti trhů. Hypotéza se tak dívá na ekonomické jevy z jiného skoro až opačného úhlu pohledu.

Pro účely formulování ekonomické reformy je zapotřebí znát budoucí chování trhu na navrhované změny. Právě z tohoto účelu zmiňuji hypotézu fraktálního trhu jako možnou metodu k modelování chování složitých změn. Tedy za účelem predikce (předpovědi). Predikce je proces, který začíná před událostí, probíhá při procesu a končí po události. V první fázi je nutné zvolit metodu predikce a časový horizont.

Pokoronová reforma ekonomiky

Nová ekonomika

Nová ekonomika je označení současného světa, ekonomického systému ve kterém žijeme a který je založen na využívání znalostí a internetu.

Je v tomto případě možné hovořit o tzv. síťové či globální ekonomice, která nejen že informačních využívá jako součást svého inovačního či výrobního procesu, ale také pomocí nich komunikuje či organizuje společnosti. Otázkou však vyvstává, jak se globální ekonomika promění důsledkem pandemie. Před pandemií, bylo možné změny chápat ve čtyřech základních rovinách:

• Struktura ekonomiky a ekonomických subjektů
• Povaha práce a její praktická náplň
• Nová pracovní místa a struktura trhu práce
• Nové či pozměněné potřeby systému formálního i neformálního vzdělávání.

Tyto čtyři roviny definují, jakým způsobem se přetváří ekonomika v době svého rozvoje informační společnosti. S informační společností je také spojen vznik celé řady nových firem a profesí nebo zásadní transformace některých stávajících. Lze předpokládat, že pandemie urychlí potřebu rozvoje Nové ekonomiky a informační společnosti a rozvoje jak průmyslu 4.0 tak i skokově k průmyslu 5.0. Tedy k továrnám bez lidí. Avšak zdůrazňuji, že trend je pouhý předpoklad.

Už během prvních let pandemie koronaviru se v reálu ukázaly přínosy konceptu průmyslu 4.0, jako hmatatelné a jasné. Přitom pojmy jako flexibilita, rychlost dodání na trh, digitalizace, distribuovaná výroba nebo aditivní výroba se přemístily z odborných článků a učebnic do výrobních závodů a dílen a z nich přímo do první linie boje s pandemií. A tak se z teorie začala stávat nezbytná praxe.

Zatímco se vlády pandemií zasažených států snažily složitě získat a dopravit zoufale chybějící ochranné pomůcky (například z Číny), (a týká se to velké části světa), tak řada firem, univerzit a jednotlivců nečekala a využila technologie Průmyslu 4.0 a pustila se do práce. Doslova přes noc vznikly díky pokročilému průmyslovému softwaru funkční modely ochranných pomůcek štítů a začali se vyrábět na 3D tiskárnách. Za zmínku stojí také pokročilé technologie s nanovlákny. 3D tisk se stal výrobním hitem, protože umožnoval rychle a flexibilně vyvíjet, konstruovat a vyrábět pomocí pokročilých technologií kvalitní ochranné pomůcky. Firma, která vyrábí plastové květináče, přerušila jejich výrobu a začala dodávat materiál pro 3D tisk. Za zmínku stojí také spolupráce firem a univerzit, díky niž spatřila světlo světa unikátní respirační polomaska pro zdravotnický personál s nejlepšími parametry. Jedná se o masku s označením CIIRC RP95-3D a vznikla během jednoho týdne a v řádu dnů začala její výroba.

Samotný Průmysl 5.0, nemá zatím zcela jasnou definici, ale v podstatě jde o vizi směřující k návratu člověka a jeho kreativity do výrobního procesu. Zatímco Průmysl 4.0 představuje proces plné až maximální automatizace výroby, prostřednictvím technologií řízených umělou inteligencí, tak Průmysl 5.0 vrací do výrobního procesu lidský prvek avšak do jiné, zato důstojnější úrovně. Můžeme jej také popsat jako stav, kdy ve výrobním procesu společně pracují lidé a automatizované stroje či roboti. Tuto kooperaci (spolupráci) mezi člověkem a strojem označujeme slovem "cobot".

Vize Průmyslu 4.0 a 5.0 se vzájemně nevylučují a mohou fungovat současně. Při správné rovnováze částech výrobního procesu je lidský prvek žádoucí nebo dokonce nezbytný. Proto se mohou oba dva přístupy vzájemně doplňovat. Příkladem může být sériová produkce automobilů, kdy lze strojově řešit velkou část úkonů v oblasti výroby jednotlivých částí a do značné míry se to týká i montáže. Zatímco zapojování kabelových svazků a jiné úkoly vyžadující jemnou motoriku a šikovnost, zůstávají lidskou doménou. Tedy zatím.

Lidská práce ve výrobě je také prozatím užitečná tam, kde se jedná o vysoký podíl individuálních úprav na přání zákazníků, které nelze provést bez lidské kreativity a dovednosti. Tedy zatím.

Teprve Průmyslu 5.0 představuje zásadní technologický posun, v podobě spolupráce lidí a automatizovaných strojů na společném pracovišti. V čem je lepší člověk, to dělá člověk a v čem je lepší stroj, to dělá stroj.

Z hlediska ekonomických změn je možné hovořit o prohlubujících se rozdílech v lokálním rozdělení peněz, vlivu a moci. Přístup k novým technologiím je do jisté míry omezený a firmy které mají přístup, mají rozhodně mimořádnou výhodu. Přitom informační společnost je silně zasažena fenoménem globalizace. Nelze už na společnosti pohlížet jako na národní, ale stále častěji jako na mezinárodní společnosti. Dochází proto k něčemu, co lze označit jako globální tržiště nápadů.

Zajímavou změnou si prošel také cyklus inovací. Který se neustále zrychluje a zjednodušuje. Přitom cykli lze chápat ve dvou rovinách, buď makroekonomicky a nebo mikroekonomicky. Přičemž mikroekonomický rozměr zrychluje nejvíce. Dochází ke zkracování inovačních cyklů, což poukazuje jak rychlí je vědecký a technický vývoj. Důsledkem toho mohou být komplexnější produkty, jako počítače, které jsou stále kompatibilnější a univerzálnější, ale také mnohem složitější, avšak jejich užívání mnohem jednodušší.

Klasická vs. Nová ekonomika

Termín "New Ekonomy" se začal v odborné literatuře objevovat od roku 1999. Vznikaly postupně termíny jako "Nová ekonomika", "Síťová ekonomika", "Znalostní ekonomika" a mnohé další. Přitom vznik těchto termínů je výsledkem stále rostoucího vlivu informačních a komunikačních technologií jak v oblasti mikroekonomie tak makroekonomie a tedy i v globálním měřítku.

Za hlavní moderní předpandemické směry ekonomického myšlení lze považovat jak neklasické teorie a teorie monetaristické. Bez ohledu na jednotlivé ekonomické školy však lze konstatovat, že základ všech historicky prověřených ekonomických doktrín a pravd, je do jisté míry jednotný.

Všechny ekonomické školy uznávají jednotný výklad pojmů: spotřebitel, statek, služba, výrobní faktor. Ale spíše se liší v myšlení jak s těmito pojmy zacházet z hlediska efektivity dobrého hospodáře. Termín "Nová ekonomika" proto logicky dráždí řadu ekonomů, už jenom proto, že slavná jména jako Keynes, Samuelson, Smisth a další se ve svých dílech obešly bez přídomku "nová". Vždyť přeci každá následující teorie je vlastně nová.

Jenomže "Nová ekonomika" je zásadně odlišná díky propojenosti informačních technologií. Bez tohoto nového typu průmyslu 4.0 a 5.0 by prakticky tato koncepce ani neexistovala.

Vznikají tím různé paradoxy, kdy nefunguje to co dříve fungovalo, zato to často funguje úplně obráceně. Například síťová ekonomika u nichž závisí ekonomický úspěch společnosti (firmy) více na stavu a velikosti sítě, jejíž je součástí, než na jeho vlastní výkonost. Z toho plyne, že se i těm nejsilnějším hráčům (firmám) vyplatí nesobecky podporovat existenci příslušné sítě. Taková představa zní sice naivně, rozdávat či dělat něco zadarmo. Avšak potenciálně vytváří a stimuluje zájem o použití výrobku i služby. Zákazník si zvykne využívat základní podobu služby či výrobku zdarma, získá k produktům důvěru a je ochotnější investovat do specializovaných rozšíření.

Jedná se tedy o model "základ je zadarmo a pro každého, rozšíření je pro platící". Přitom tento model má i svou sociologicko-politickou aplikaci, například v podobě základního příjmu. Kdy základní příjem je pro všechny nevyjímaje, ale kdo chce více, musí se snažit. Z pohledu legislativy lze model uplatnit jako "západní svobody jsou zaručeny, ale kdo chce více výhod musí se snažit, ale přitom nebýt v konfliktu se svobodou druhých". V jistém smyslu jde o model základní stav a rozšířený stav. Model lze také vnímat jako "každému co si zaslouží". A jde tedy o jakousi podmíněnou rovnost nikoliv o rovnost absolutní. Protože poctivý člověk a zločinec si nejsou rovni, ale na jakési základní úrovni jsou si všichni rovni protože oba jsou lidé a mají stejná práva a povinnosti. Model vytváří rovnováhu mezi rovností a nerovností.

Síťová ekonomika je charakterizována uplatňováním poznatků z různých oborů, které jsou propojeny v procesu výroby navazujíc procesech. Nejde tedy pouze o sociální sítě, ale o jakékoliv sítě ekonomického potenciálu, například pracovní proces nebo sociální sítě zaměstnanců. V této ekonomice hraje hlavní roli síť. Obecně si lze síť představit jako velké množství objektů navzájem propojených různými vazbami. Přičemž vznik dnešních sítí byl umožněn zejména díky prudkému rozvoji ICT. Přitom pojem síťová ekonomika v sobě zahrnuje také internetovou ekonomiku. Protože většina sítí by bez internetové sítě neexistovala. Není však nutnou podmínkou, protože sítě se mohou projevovat i jinak.

S tím souvisí také pojem Znalostní ekonomika, která je charakteristická uplatněním poznatků různých odlišných vědních oborů. tato ekonomika čerpá informace z různých procesů, využívá moderních technologií a metody dolování dat, analýzy, sdílení znalostí atd.

Novou ekonomiku se pokusilo definovat mnoho českých tak i zahraničních ekonomů. Každý z nich akcentuje různé aspekty nové ekonomiky. Většinou se ale shodují a zdůrazňují význam nových technologií a znalostí ve vývoji současného hospodářství. Přičemž někteří autoři vnímají místo znalostí spíše informace.

Nové neutrální měny

Zavedení tohoto pojmu je velmi problematické už jenom proto, že se snadno plete s neutrální měnovou politikou což jsou dva zcela odlišné pojmy s podobnými názvy. Neutrální měna ovšem představuje pouze koncept, který se zatím rozvíjí jen na teoretické úrovni. Pojem se kterým se vytasil Friedrich August von Hayek, ekonom a filozof rakouské školy zabývající se konkurenceschopností měn. Nebyl však první, kdo se tímto pojmem zabýval a do jisté míry ho lze považovat za kritika neutrální měny, protože poukazoval na nedokonalosti a vady těchto teorií. Považoval funkčnost neutrálních měn za iluzi. "Domnívám se, že ekonomové se stali přespříliš ambiciózní, co se týče stupně stability, která je dosažitelná či dokonce žádoucí v jakémkoli myslitelném ekonomickém řádu, a že tím bohužel podpořili politickou poptávku týkající se jistoty zaměstnání a očekávaných mezd, kterou ovšem nemůže žádná vláda v dlouhém období zabezpečit." (Friedrich August von Hayek)

Tyto poznatky vychází z potřeby ekonomů z 19. a 20. století řešit stabilitu měny a tato potřeba je živá do dnes. Základní myšlenkou bylo odejmout penězům funkci poskytovatele prostředků směny z rukou národních centrálních bank a předat ji do rukou konkurujících si soukromích firem. Tento krok by znamenal nahrazení politického vlivu při určování množství a hodnoty peněz silami trhu. Zanikli by národní peníze a vznikly by soukromé peníze. Což bylo považováno za pobuřující už v roce 1976.

V jistém smyslu se některé myšlenky přesto prosadili a měny si svým mezinárodní kurzem snaží navzájem konkurovat a bojovat o svou hodnotu. Nicméně nepřestali být národní měnou. Důležitým poznatkem z té doby, který se ukazuje jako platný i v současnosti se říká, že: "… teoretický model dokonalé tržní rovnováhy … nemá žádný vliv na relativní ceny …" (Friedrich August von Hayek)

Což je důležitý poznatek pro současnou inflaci. Přestože je zřejmé, že za růstem inflace stojí nerovnováha strategických surovin jako jsou energie (elektřina, plyn ropa) následovaná potravinovými komoditami (obilí), problémy se zásobováním některých zboží a surovin. Tedy inflaci z počátku táhla nerovnováha na trzích mezi nabídkou a poptávkou. Tak je pravděpodobné, že vlivem růstu zadlužování jednotlivých vlád přesune do polohy nemoci peněz, vlivem zvyšování zásoby peněz. Bude se pravděpodobně viník inflace hledat v nadměrném zadlužování a tisku peněz. A to i když, původní zdroj problémů je jinde. To by ale znamenalo, pokud se tak stane, že vzroste potřeba a hledání neutrálních měn. A právě v tento okamžik se to může stát špatnou měnovou strategií, protože ve skutečnosti měnová neutralita inflaci neřeší. Dokáže ji zmírnit, nikoliv však zvrátit.

Proto předpokládám, že ekonomové budou poté čím dál častěji volat po deflační měně, jako jsou peníze vázané na zlato. Což bude neuskutečnitelné, protože tolik zásob drahých kovů žádná zemně nemá a není proto možné zajistit měnovou rovnováhu. Od peněz krytých drahými kovy se upustilo právě proto, že zásoby těchto kovů jsou světově pro všechny zemně nedostatečné. Dalším logickým krokem v evoluci peněz se stane zaměření na digitální měny. V roce 2023 má skončit lhůta pro dvouletý výzkum pro zavedení digitálního eura. Předpokládám, že ani to není ve své podsadě řešením. Předpokládám že se digitální měny projeví ve své dvojakosti jako měna, která je jak deflační tak současně inflační. Což bude jistě lákavou vlastností. Taková měna však bude dobrým sluhou, ale zlým pánem. Případný nedostatek elektrické energie se na digitální měně projeví deflačně, ale současně by znamenal nedostatek použitelné měny na trhu. Takže samo o sobě také nebude řešením.

Naopak řešením bude, stabilizovat nejen měnu, ale hlavně trh. Bez nedostatku některých surovin, nebude potlačení inflace možné a to ani přes vývoj nových teoreticky stabilnějších měn, protože nejsou hlavní příčinou problému, ale nemoc peněz a zvyšování zadlužování je pouze důsledkem.

Ideální neutrální systém peněz je takový, ve kterém by průměrná cena základních výrobních faktorů bylo možné udržet konstantní. Ale protože průměrná cena v dané zemi je něco, k čemu lze velmi obtížně nalézt statistické vyjádření, nejbližší uskutečnitelnou aproximací se mi jeví především stabilita cen surovin a snad některých velkoobchodních cen. V takovém systému lze alespoň doufat jisté stability cen.

Takový systém přináší stabilnější peníze a mnohem větší celkovou ekonomickou stabilitu.

Přání každého může být uspokojeno pouze zvýšením zásoby peněz. To paradoxně zvýší celkovou hodnotu všech existujících aktiv pro jednotlivce a také podíl těch aktiv, která jsou vysoce likvidní. Nic ovšem nemůže zvýšit likviditu uzavřené komunity jako celku, ať už by tento koncept měl jakýkoliv význam.

Není třeba se obávat falešné poptávky po větším množství peněz na základě vyšší potřeby peněz k zajištění adekvátní likvidity. Požadované množství jakékoli měny bude vždy takové, které může být emitováno nebo udrženo v oběhu, aniž by způsobilo vzestup nebo pokles agregátní (přímé nebo nepřímé) ceny spotřebního koše komodit. Což platí pouze pro neutrální a dobré peníze. Mnohem problematičtější je u digitální měny vazba na dostupnost elektrické energie, která by naopak emitaci digitálních peněz komplikovala.

Nicméně je pravdou, že dokud budou vedle sebe obíhat špatné a dobré měny, nebude se jednotlivec moci zcela ubránit škodlivým vlivům špatných měn tím, že bude používat pro své transakce výhradně dobré měny. Protože relativní ceny různých komodit musí být při vyjádření v různých konkurujících si měnách stejné, pak ten, kdo používá stabilní měnu, se nemůže vyhnout distorzním důsledkům inflace široce používané konkurenční měny na cenovou strukturu. Aspoň tedy teoreticky a hlavně částečně. Stoprocentní ochrana před inflací nebo deflací není technicky možná.

inflace vstupuje do nákladů těch , kdo si vypůjčují kapitál , a ti pak podle toho musí zvýšit své vlastní ceny . Když se uzavírají dlouhodobé mzdové dohody , zaměstnanci a zaměstnavatelé také „ zabudují “ očekávanou inflaci do svých cen.

Proto k vytvoření neutrální měny, bude zapotřebí kombinovat v sobě jak deflační tak inflační mechanizmy. Jak částečné vázání na fyzickou hodnotu (drahé kovy, elektřina), tak i část ničím nevázat. Čistě teoreticky 50/50, by zajistilo inflačně-deflační rovnováhu. Která ale nebude nic znamenat, pokud nebude zajištěna rovnováha ekonomiky a trhů spotřebních produktů.

K tomuto směru se blíží také projekt digitální Euro, které by se mohlo stát jistým rozšířením již exitující měny. Z digitálního eura se stalo ostře sledované téma. V Německu vyšla o tomto záměru celá řada textů, které načrtly budoucnost tzv. digitálních měn centrálních bank (Central Bank Digital Currencies, CBDCs). V případě jednotného platidla eurozóny hraje ústřední roli Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Digitální Euro se dokonce může stát nezbytným v řadě různých scénářů, které mohou v budoucnu nastat.

Například pokud by množství a používání hotovosti výrazně pokleslo, můžou digitální peníze představovat řešení navýšení množství peněz v oběhu. To znamená pokud nastane deflaci. Naopak neuvážené chování může vyvolat inflaci. Ovšem v případě neexistence digitálního eura Evropa musela najít alternativní nástroj pro řešení jednoho z těchto scénářů. Například během poklesu používání hotovosti jako platebního prostředku, by se mohl zhoršit dostupnost peněz pro ekonomicky zranitelné skupiny v naší společnosti vynucováním používání digitálních technologií. Zavedení digitálního eura by mohlo řešit i více scénářů najednou, ale mělo by to hluboké důsledky pro klíčové oblasti centrálního bankovnictví a širší důsledky pro ekonomický a finanční systém. Ovšem stává se tak trochu zrádným řešením v případě vysoké inflace, protože digitální euro je defacto velmi inflační měnou.

Evropská centrální banka (ECB) v lednu 2020 zřídila pracovní skupinu na vysoké úrovni s cílem pokročit v práci na digitálních měnách centrální banky (CBDC). Protože krize Covid19 vyvolala posun v platebních zvyklostech směrem k bezhotovostním platbám a elektronickému obchodování. Dalšími klíčovými problémy jsou otázky důvěrnosti, včetně zvýšeného soukromí uživatelů a obavy související s potenciálním praním špinavých peněz a financováním terorismu.

Přesto některé evropské soukromé firmy se přimlouvají pro digitální měnu. A současně rok 2021, shodují se experti, byl rokem CBDCs. A první řešení jsou již na světě. Třeba čínský jüan prošel intenzivními testy, v nichž figurovalo přes 100 milionů obyvatel. ECB mezitím sdělila, že prověří možnosti, jež by vedly k zavedení vlastní CBDC. Centrálním bankám nejde primárně o to, aby se pustily do technologií blockchainu. Více jim záleží na tom, zda se dají fyzické bankovky a mince doplnit o digitální peníze komerčních bank. Čili jestli přidat ke stávajícímu systému jisté “digitální peněženky”.

K verdiktu pro zavedení je možné dospět pouze tehdy, když bude zaručeno, že se povede zabránit velkém odlivu prostředků z bankovních kont do digitálního prostředí. Když se tomu nepodaří předejít, jsou na místě obavy, že banky budou muset být dlouhodobě a draze refinancovány. To může tlačit na růst úrokových sazeb a bránit poskytování úvěrů. Cestou může být stanovení množství digitálního platidla “na hlavu”. Jinak řečeno, musí být zachována páteř současného platebního systému.

A kdo bude kontrolovat kvalitu a kvantitu peněz? Tyto zásadní otázky se najednou zdají být řešitelné díky digitální revoluci a hlavně díky internetu. Nové peníze možná budou digitální. Nebudou mít žádnou viditelnou formu, ale budou žít jen v našich počítačích a mobilních telefonech. Peníze se měnnou hodnotou, ale s nulovou prožitkovou nebo užitkovou hodnotou. Sen o nových digitálních měnách, které budou mezinárodní a nebudou podléhat státní kontrole, je ale možná utopistickým snem.

Problém s digitální měnou se dá popsat na příkladu: Je-li dáno, že všechny digitální předměty (například fotografie, písnička, prostě soubor) jsou souborem číslic (nebo informací), kdo nám zabrání, když budeme mít k dispozici byť jen jedinou jednotku digitální měny, abychom ji neustále pomocí kopírování nemnožily? Protože taková situace by se dala přirovnat, jako kdyby každý svévolně tiskl peníze. V takovém případě by potenciál k inflaci mířil k nekonečnu. Tedy k superhyperinflaci. Výsledkem by byla ztráta hodnoty měny na nulu.

Tento základní problém byl v naší moderní době řešen potvrzovacím algoritmem pro digitální měnu bitcoin. Tento algoritmus fungoval jako základ nové digitální měny, s nulovou prožitkovou hodnotou, protože ji nikdo neuměl opsat, zfalšovat nebo jinak využít v neprospěch ostatních uživatelů. Nicméně dolování takovéto měny znamenali extrémní zvyšování spotřeby elektrické energie těžařů, což v mnoha zemích během pandemie covid19 a souběžné energetické krizi znamenalo, že některé zemně zakázali těžbu bitcoinu jako nelegální. Přitom však elektřina nepatřila mezi jediné důvody.

Krása bitcoinu spočívala v tom, že nepotřeboval žádnou možnost náhlého a významného navýšení dluhu. Měna nevznikala úplně z ničeho, ale byla vyvážena elektrickou energií a její základní objem byl limitován a posléze dělen na menší kousíčky. Takže se zdálo, že měna je ve skutečnosti deflační. Po nedávném historickém pádu hodnoty bitcoinu se ale měna jevila jako silně inflační. Zatímco dříve měnu považovali experti za deflačním měnou podobně jako zlaté a stříbrné mince, dnes experti tvrdí, že se jedná o měnu inflační. Je ale pravdou, že od svého vzniku prošla měna jistým vývojem a funguje trochu jinak než na počátku.

I v případě, kdy se státy (například ve 20. letech 20. století) snažily udržet množství peněz pod kontrolou a analogicky k množství zlata, které měla vláda k dispozici (při pokusu udržet směnnou hodnotu peněz stabilní a vyhnout se inflaci/deflaci), nacházely banky způsoby, jak vytvářet něco jako virtuální peníze už tehdy ještě před érou počítačů a internetu, jimiž by mohli živit průmyslové obry (velké podniky, co potřebují spousty hotovosti). Aby mohli půjčit třeba panu Fordovi nebo panu Edisonovi, aniž by si od někoho banky peníze půjčovaly. Tak prostě připisovaly na účty těchto pánů zatím neexistující peníze. Ti pak proměňovali tyto půjčky na platby dodavatelům a mzdy zaměstnancům, dodavatelé a zaměstnanci zase přenášeli peníze na účty obchodů, od nichž si kupovali zboží a služby. Produkce tak prudce rostla, rostly i zisky, a tak podnikatelé získávali peníze, které bankéři vlastně vytvořili z ničeho! A úrok si nechávali vyplácet bankéři.

Ovšem je třeba mít na paměti, že tehdejší krize v 20. letech 20. století byla z počátku deflací, kdy zmizeli peníze z oběhu a proto řešením bylo tyto peníze do oběhu nějak vrátit. Zafungoval také sociální systém, kdy státy utráceli nové peníze ve velkém, pro potřebné a chudé a tím peníze znovu dostávali do oběhu. V případě inflace lze předpokládat, že metoda fungovat nebude. Vlivem inflace se sice bude zdát, že není peněz v oběhu v dostatečném množství, ale co je důležité, množství nebude klesat, zato však nebude postačovat. A v takovém případě navyšování peněz v oběhu by mohlo znamenat vznik hyperinflace. Tedy situaci, kdy ekonomika si bude žádat další a další peníze a přesto budou ekonomice chybět, protože jejich hodnota klesne a ceny vzrostou.

A právě tyto nedostatky jak inflačních měn tak deflačních měn, mě vedou k závěru, zkoumat řešení takzvané neutrální měny, která by v sobě obsahovala jak inflační tak deflační složku v poměru 50/50 a se kterou by bylo možné manipulovat tak, aby se vzniklá inflace či deflace vyvážila. Tato metoda bude teoreticky fungovat jen v případě nemoci hodnoty peněz, ale nebude fungovat v případě, že krizi vyvolává nadbytek nebo nedostatek nějaké strategické suroviny na trhu.

Výhody společné měny

• Nízké transakční náklady
• Minimální kurzové ztráty
• Transparentnost výsledků firemního hospodaření
• Minimální směnárenské poplatky
• Srovnatelnost cenových kalkulací
• Větší odolnost měny proti spekulačním útokům na měnu

Nevýhody společné měny

• Minimální kurzové zisky
• Omezené použití měnových nástrojů regulace
• Nemožnost použití národní měny jako investičního aktiva
• Rychlejší přenos krizových výkyvů ze světa do národní ekonomiky

Digitální měny centrálních bank

Diskuze od digitálních měnách znovu ožívají s blížícím se startem digitálního čínského juanu a švédcké e-krony, či se začatými studiemi o digitálním euru. Dle některých by se bankovky a mince mohly stát jednou z obětí pandemie covid19. Náhrada za hotovost, která stačila za poslední tři tisíce let v podobě mincí či papírových bankovek, prý značně zastarala. Bankovkou ani mincí nezaplatíte bezkontaktně, což se během pandemie covid19 jeví jako nevýhoda. Nejsou vhodné na mikro platby a nevejdou se do mobilu ani hodinek.

Ovšem když se vysloví výraz digitální měna, někteří věří, že mají potenciál značně snížit finanční nerovnost ve světě a pomoci hlavně nejchudším. Stěží si tím lze představit něco konkrétního. A když se doplní, že digitální měny jsou úplně něco jiného než kryptoměny, i to nekonkrétní, se rozplyne. Stěží si lze představit, že digitální měna pomůže nejchudším, pokud bude existovat energetická krize. Hodinky, mobil, počítač, všechno je to k ničemu pokud není elektřina. Nebo pokud je-li elektřina velmi drahá, nejchudší ji získají obtížněji. To co nám dnes přijde samozřejmé, může být v budoucnu nedosažitelný luxus, jehož nedostupnost omezuje v rozvoji jak osobním, tak finančním.

Pro obyvatele vyspělého světa mohou být digitální měny super inovací, zábavnou hračkou či zajímavou investicí. Pro zbytek světa to může být jediná záchrana, ale jen v případě dostupnosti elektřiny a digitálních technologií. Naproti tomu k bankovce nebo mincím nic dalšího nepotřebujete, možná jenom peněženku, kde je budete uschovávat, do okamžiku než zaplatíte. Rukou zalovíte v peněžence a peníze vysázíte na stůl. Nepotřebujete elektřinu, hodinky, mobil, počítač, internet, bankovní účet nic. Proto předpokládám, že ti opravdu nejchudší, dají raději přednost mincím a bankovkám. Čisté digitální měny vytváří prostor pro extrémní regulaci a intervenci ze strany centrální banky, proti němuž by se dalo jen těžko bránit. Každý by teoreticky a potenciálně přišel o možnost přijímat a odesílat peníze, utrácet či šetřit atd. Pokud by někdo takto regulaci nastavil, například během velké ekonomické krize, vysoké inflace či hyperinflace. Vše by totiž bylo centralizováno a vzhledem k absenci fyzických peněz by se z tohoto systému nedalo prakticky vůbec vymanit.