Krizové řízení pandemie/0.Kapitola - Historie

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
Příslušnost: všeobecná

Stránka je součástí výzkumu "Krizového řízení pandemie"

Úvod[editovat]

Předmluva[editovat]

Když jsem začínal výzkum k problematice morových spisů, uvědomil jsem si, že se jedná o velmi široké téma. Téma jenž nebude snadné zpracovat, už jenom proto, že historie dávných pandemií a epidemií si sebou nese i další historické infekční onemocnění, jako například Lepru. Situaci zesložiťovala také skutečnost, že se v historii za mor pokládali i nemoci rozdílného původu (je třeba rozlišovat mezi dýmějovým morem nebo anglickou krvácivou horečkou atd.). I přes vynaloženou práci, mám pocit, že studii, kterou zde předkládám, je pouze úvodem k dalšímu výzkumu. Téma není ani zdaleka vyčerpáno, a existují mnohé další a další otázky k prozkoumání. Nepochopení zpracování tématu s niž jsem zpočátku přistupoval k dějinám moru, vyplívá především z toho, že jsem z počátku vnímal dějiny moru, jako historii jednoho patogenu (bakterie Yersinia pestic). Není ani divu. Nejsem doktorem ani epidemiologem ani vakcionologem nebo hygienikem či virologem.

Při studiu jsem zjistil, že studium historických lékařských spisů nelze příliš využít k bádání o biologických dějinách moru a dalších infekčních nemocí, protože jejich terminologie i teorie je při bližším zkoumání značně nekonzistentní. Jeden pojem je pojmenován různými jmény a naopak. Tato nejednotnost vychází z historických okolností, kdy různí lidé pojmenovávali stejné věci různě, protože si je i různě vysvětlovali.

Studium historických pandemií se tak nemůže omezovat na jeden konkrétní lékařský obor a zasahuje i do jiných oborů, témat a oblastí. Téma je tedy široké a velice multidisciplinární. Do studia je třeba zahrnout i kulturní, náboženské a poltické či ekonomické vlivy. Jsem hluboce přesvědčen, že všechny tyto směry výzkumu mají svůj nezastupitelný význam a smysl. Tvrdím, že je nutné studovat problematiku z vícero úhlů pohledu, aby tak bylo docíleno komplexnější a úplnější podoby, jenž povede k hlubšímu pochopení tématu a nalezení sofistikovanějších opovědí a řešení.

V současnosti mají lékaři i jiní odborníci daleko větší příležitost použít svojí odbornost při studiu historie infekčních onemocnění než v dřívější době. Mohou lépe pochopit tato onemocnění v kontextu historie díky studia témat, jenž spolu souvisí. I když je zapotřebí se některým tématům věnovat blíže specificky, je přesto všechno nutné, aby se výzkumy nezaměřovali pouze na detaily, ale existovali i výzkumy jenž dokáží poskytnout celkový pohled a to jak objektivní celkový pohled tak celkový pohled v kontextu historie.

I přestože nelze jednoznačně vše o historii moru doložit a výzkum těchto událostí je komplikovaný tak lze díky historické mikrobiologii učinit určité závěry. Zbytky organismu n bakterie Y. pestis bacillus, byly nalezeny u obětí moru ve 14. století. Organismus sám o sobě tedy slouží jako řetěz důkazů, které dokážou spojit tyto od sebe vzdálené časové úseky. A podat tím určité svědectví o šíření moru. Díky možnostem moderní genetické analýzy, mohl být patogen zkoumán tak, jak dříve nebylo možné. Právě tento biologický fakt umožňuje zaujmout interpretační postoj. Srovnávání s ostatními infekčními chorobami od dávných po současné, tuto schopnost interpretovat dále rozšiřuje.

Proto je toliko nutné, zabývat se fakty, jak se od sebe odlišuje mor od španělské chřipky a od covid19. Srovnání napříč různými infekčními nemocemi vydává svědectví o podobnostech a rozdílech, jenž dávají tušit systémovému základu fungování infekčních onemocnění. Vedou k odhalení určitého chování patogenů a virů, jejich strategií přežití a adaptace na hostitele a schopnosti šíření. Umožňuje nám vidět tyto organismy v novém úhlu pohledu jako něco, co si hledá svou cestu přežít. Nemoci vzniklé z těchto mikroorganismů se jeví jako vedlejší efekt nedokonalosti v procesu přizpůsobení se hostiteli. Není v zájmu těchto ani jiných mikroorganismů zabít svého hostitele, nýbrž ho kolonizovat a využít ve svůj prospěch k vlastnímu životu a množení.

Srovnávání však vede k jistým komplikacím, protože neznáme všechny klimatické a další faktory prostředí, které přispěly k šíření bakterie moru. Neznáme ani všechny lidské faktory obchodu s obilím nebo textilem nebo jiným materiálem a potravin té doby, které vytvořily ono mikroprostředí umožňující bakterii moru šíření. Co je však jednoznačně jisté, je skutečnost, že musíme tyto souvislosti hledat. Měli bychom je však hledat i v souladu zásad evolučního pohledu na historii a definovat je ve třech nebo více rozměrech jako zeměpisný rozsah, jeho chronologický rozsah a metodický rozsah.

Dostatečně rozšířit geografii pandemií. Protože studium černé smrti již nelze definovat, jako by nemoc zasáhla pouze Evropu. Je nutný i globální pohled ostatních lokací výskytu. Moderní vzorky naznačují již od roku 2004, že zeměpisný původ patogenu moru byl pravděpodobně Tibetsko-Čínský.

Patogen moru dokázal přežít i do naší relativní současnosti i přesto, že tento patogen vyžaduje konkrétní prostředí. Je proto nutné rozšířit svůj pohled na věc, a neomezovat se pouze na blechy a krisy jako jediného sprostředkovatele nákazy. Mor tu s námi existuje již hodně dlouho a prošel si svým dlouholetým vývojem. Bylo by podceňováním nezvážit, zda si za tuto dobu nevyvinul i jiné cestičky k přenosu a šíření. Ale také se jistě vyvíjela schopnost podmanit si hostitele. Studium morčat a prérijních psů nebo svišťů a Gerbily i jiné živočichy jsou proto důležitější než pouhé studium krys.

Viry jsou menší než bakterie a existuje důvod se domnívat, že se mohou za určitých okolností spojit dohromady. Viry mohou kolonizovat i bakterii. Tato skutečnost je závažná i s ohledem na současnou epidemii covid19 2020, kde především ve Velké Británii (Anglie) došlo k výskytu rozšíření nemoci podobné syndromu toxického šoku, atypické Kawasakiho choroby a těžkého průběhu choroby covid-19 zasahující zejména malé děti. Přičemž se sadím nedá zjistit jestli nejde o nový virus nebo možná spojení bakterie a viru.

Úvod do tématu[editovat]

Je historickým exkurzem do minulosti infekčních onemocnění. A i přes svou rozsáhlost představuje pouze úvod do problematiky.

10 000 př.n.l.[editovat]

Pravé neštovice (černé neštovice)

1160 př.n.l.[editovat]

Pravé neštovice (černé neštovice) se objevili i ve starověkém Egyptě za vlády faraona Ramesse V. Přičemž mumie tohoto panovníka, vykazuje známky tohoto onemocnění.

542 př.n.l.[editovat]

Morová rána probíhala jako opakující se pandemie, jenž se vyskytovala na několika kontinentech. Při těchto pandemických vlnách zemřel značný počet tehdejších obyvatel. Nemoc si vyžádala odhadem až 200 milionů lidských životů. Podobně i pandemie chřipky se projevovala ve vlnách, poté byl na delší čas klid, aby udeřila nově v podobě nového kmene. To že se pandemie opakují ve vlnách tak bohužel není nic výjimečného. Ačkoliv se tak nestává pokaždé, děje se tak s velkou pravděpodobností. Proto je nutné tomuto fenoménu porozumět.

S tím souvisí i skutečnost, že některé infekční nemoci mají jakýsi sezónní charakter. I přestože, se zdá, že teplota či roční období mají na některé infekční nemoci vliv. Jsou tyto vlivy spíše přidružené, protože nemusí jít nutně pouze o teplotu jako o základní faktor. Chřipka jako sezónní onemocnění se objevuje na jaře a na podzim. Přesto se chřipka objevuje celoročně a v době sezóny je pouze nejaktivnější. Ačkoliv existují důvody myslet si, že některým virům může vyhovovat především chlad a u patogenů spíše teplo. Nelze tuto skutečnost jednoznačně vysvětlit.

Proto předpokládám, že fungování tohoto fenoménu je mnohem komplexnější, jinak by vysvětlení nebylo tak nejednoznačné a neprokazatelné. I přes neprokazatelnost vysvětlení se však takto často pandemie a epidemie opakují nebo mývají často sezónní charakter. Takto se chovají spíše komplexní systémy než ty jednoduché. Jednoduché systémy lze často jednoduše vysvětlit a popsat, zatímco u komplexních systémů se objevuje jistý elementární řád jenž vyvstává z jakéhosi chaosu a nepředvídatelnosti.

Studie je zajímavá také tím, že poskytuje informace o tom jak řešili naši předci pandemie v historii. Ale také jaké měli tehdy dopady. Protože metoda výzkumu celého projektu je zaměřena především na srovnávání. Tak i studium historie pandemií slouží ke srovnávání a poskytuje cenné informace. Ukazuje se totiž, že v historii řešili pandemii velmi podobně jako dnes. V principech jsou řešení stejná, ale liší se svou konkrétní podobou a to především vlivem kultury a technologií. S trochou dobré vůle, se dá říci, že předchozí historické pandemie dávných i nedávných dob, tak představují jakýsi odkaz při hledání a zdokonalování řešení takovéto krize.

První známou doloženou pandemií moru lze označit tu za vlády římského císaře Justiniána v roce 542 př. n. l. Která se rozšířila z Malé Asie do Evropy. Tato epidemie údajně trvala 50 let a zemřelo na ní pravděpodobně až 100 milionů lidí.

10. století[editovat]

Pravé neštovice (černé neštovice) je popsal perský lékař a polyhistor Rhazes a odlišil je od spalniček.

13. a 14. století[editovat]

Řada epidemií moru se objevovala ve střední Asii a to především v Číně ve 13. století. První zprávy o vypuknutí moru v Číně pocházejí z počátku roku 1330 z provincie střední Číny Chu-pej, odkud se rozvířil do jižní i severní části Číny, jak uvádí Wikipedie (w:Černá smrt, Původ). Za zajímavé lze rozhodně vnímat i skutečnost, že v tomto období vrcholila "malá doba ledová".

I přestože není vůbec jisté zda v této věci existuje souvislost. Přesto všechno je zajímavé že, pandemie covid19 2020 se poprvé objevila také v Číně, projevila se především na začátku roku 2020 (problémy však začaly už koncem roku 2019). A kolem léta se zdá být situace v ČR a v Evropě jako takové relativně dobrá a stabilní. Avšak celosvětově není pandemie stabilní a zhoršuje se především v Indii ale dlouhodobě i v Brazílii. Situace je složitá také v USA a v Rusku i když v těchto zemích se zdá, že nemoc mírně ustupuje. Viru se daří jak v teplém tak chladném prostředí a i když se objevují určité náznaky sezónnosti, bude ještě zapotřebí časového odstupu, aby se sezónní chování potvrdilo nebo vyvrátilo.

Rozdílu je ale více. Například černý mor je šířen bakterií zatímco covid19 je šířen virem, patřící do rodiny koronaviru a dle jeho gentského kódu RNA, bude s největší pravděpodobností příbuzný k virům způsobujícím SARS.

Další pandemie zasáhla Evropu od poloviny 14. století do konce 17. století a probíhala v několika vlnách. V roce 1347 se mor nejdříve objevil v obchodních centrech Cařihradě a Trapezuntu. Dále se rozšířil do Benátek a Janovský přístav Kaffa, jenž je také významným obchodním centrem. Odsud se rozšířil do sicilské Messině. Mor se pravděpodobně šířil hlavně díky obchodním cestám a skrze velká města.

Jak uvádí Wikipedie tak v samotném Janově a Benátkách se mor poprvé objevil ke konci roku 1347. Přičemž jak Wikipedie dále uvádí bylo centry námořního obchodu přijato opatření, jakési námořní karantény. Lodě s nákladem musely 40 dní čekat na moři než směly vstoupit do města. Protože bylo opatření karantény porušováno především pašeráky, nemoc se rozšířila do přístavů. Odsud pravděpodobně také pochází užívané slovo karanténa z italského výrazu quarante (čtyřicet).

I v případě covid19 2020 se v Evropě virus SARS-CoV-2 nejdříve plně rozvinul v Itálii včetně měst jako Benátky a další velká města s důležitými dopravními uzly.

1918 až 1920[editovat]

Z Itálie se černý mor rozšířil do zbytku Evropy a to nejdříve do Francie a na Pyrenejský poloostrov (Španělsko), poté na sever Francie a pokračoval až do Anglie, ale také v jiném směru do Alp, jižního Německa a středního Podunají. V případě covid19 2020 se virus šířil podobným způsobem. Z Itálie postupoval do Francie a Španělska, přičemž významně zasáhl horské lyžařské oblasti Alp, odkud se rozšířil do Německa i Česka. ČR však byla zasažena především virem z Itálie významněji než s Alp. Tato podobnost s trasou nemoci je s největší pravděpodobností spojena s obchodními a turistickými trasami, jejichž významnost se projevovala po staletí. Pro tuto teorii svědčí také skutečnost, že virus v 2020 šířili především turisté, obchodníci a prostě lidé kteří cestovali z jednoho státu do jiného.

V případě takzvané Španělské chřipky z roku 1918 není původ nemoci jednoznačně doložen. Avšak podle jedné ze tří teorií mohla pandemii španělské chřipky pocházet z Číny. Odkud se mohla dle nedokázané teorie nemoc šířit prostřednictvím čínských dělníků jenž odcházeli za prací do světa aby našli lepší život v Evropě a Severní Americe. V Americkém Arkansasu zabíjel virus chřipky už na začátku roku někdy z jara 1918 a to především ve vojenském táboře mezi rekruty. Ti se chystaly na Evropská bojiště první světové války. Španělská chřipka se tak nešířila toliko obchodními cestami ale mezi vojáky žijící v zákopech či táborech ve velkých počtech. Infekční nemoci se snadno šíři uvnitř komunity. Protože jsou lidé provázáni s dalšími komunitami, virus si nakonec najde další kanály šíření. Avšak po nějakou dobu se šíři jakýmisi hlavními proudy uvnitř několika komunit. V případě covid19 2020 v Polsku na hranicích s ČR se šířil mezi horníky odkus se na Ostravsko rozšířil do ČR mezi horníky. Takových komunitních kanálů šíření bylo více. Například mezi pacienty nemocnic hlavně plicního či gastro oddělení a infekčních oddělení. Mezi pečovatelskými zařízeními pro seniory, mezi turisty kteří se vrátily do ČR atd. V případě španělské chřipky se virus šířil především tam, kde bylo pohromadě mnoho lidí a současně také drůbež (ptáci). Proto se předpokládá, že tento virus souvisel s takzvanou ptačí chřipkou. Nicméně ani tato teorie nebyla nikdy věrohodně ověřena a pravděpodobně to ani nelze nijak ověřit. Ovšem některé skutečnosti souvislost s patací chřipkou naznačují, jde však o náznaky jenž je třeba brát jako nepřímé důkazy, které mohou být jen o trochu více než shodou okolností.

Mezi španělskou chřipkou a covid19 jsou další rozdíly. Například španělskoá chřipka zasahovala především děti zatímco covid19 je k dětem relativně milosrdný a zasahuje spíše starší lidi (lidi oslabené vícero závažnějšími nemoci jako například cukrovka, vysoký krevní tlak, nemoci srdce atd.). Španělská chřipka ve velké míře také zasahovala zdravé dospělé ve věku 25 až 45 let. Pro tuto skutečnost také neexistuje jednoznačné a uspokojivé vysvětlení. Tato epidemie Španělské chřipky zasáhla ve čtyřech vlnách. Přičemž během první vlny na začátku roku 1918 nebylo onemocnění fatální. Sice lidé umírali už při první vlně, avšak ty další vlny byli výrazně nebezpečnější.

  • Při první vlně na jaře 1918 většinu lidí nemoc ani objeti nezajímali. Dle dochovaného dobového tisku, byla pandemie španělské chřipky lidem dokonce k smíchu a výrazně ji podceňovali. V německém Trouppauer Zeitung číslo 151 na straně 4 z data 5.7. 1918 cituji: "Když pomyslíme na první zveličené fámy o této nemoci, které přišly ze Španělska, tak se můžeme smát a musíme být veselí, že mírumilovné Španělsko, které se nezapojilo do světové války, nemoc s tak jednoduchým průběhem zdolává." V předchozím vydání o den dříve dokonce psaly že: "hleny z nosní či ústní dutiny nemocných, které zůstávají na kapesnících, rukou či příborech nebo se při kašli či kýchání dostávají do vzduchu". Přičemž jako prevenci doporučovali tehdy pečlivé umívání rukou.
  • Při druhé vlně která přišla na podzim 1918, už bylo onemocnění vražené. Začátek října probíhal jak ve Vídni, tak v Praze ve znamení masivního řádění chřipky a smrtelných případů rychle přebývalo. V té době, nedávno zřízené ministerstvo pro zdraví lidu se tvářilo, že má situaci pod kontrolou a ministerstvo trvalo na tom, že chřipka není nebezpečná a je srovnatelná s předchozí první vlnou. Pražské místodržitelství ve zprávě z 5. října odpovědělo, že: "Jako v celé Evropě, tak vládne také v Čechách epidemická chřipka, místy dokonce pandemická". Společnost tak byla stále více a více rozladěná, a lidé vnímali úřady jako neschopné situaci řešit. Svou zlost česká společnost ventilovala bez zábran v tisku. Až dne 14. října ministerstvo uznalo, že v rakousko-uherské monarchii existuje vážná epidemie chřipky a je tak rozsáhlá, že jsou zbytečná a neúčinná opatření jako izolace nemocných nebo hygienická opatření. To proto, že opatření jsou efektivní hlavně na začátku aby nemoc nepřerostla v závažný problém, poté už nefunguje efektivně.
    • Následně 22. října zemská vláda všechna na podřízená okresní hejtmanství obeslala instrukce s požadavkem na zavření škol a podle možností omezovala či úplně zakazovala konání tanečních zábav, amatérských představení, koncertů a podobných zábav.
    • Mnohem komplexněji reagovalo ministerstvo války, které vydalo opatření pro boj s chřipkou. Přičemž vojenští lékaři jsou v záležitostí chřipky podřízení úřadům I. instance a mužstvo se opakovaně školí a poučuje o přenosu při kašlání a kýchání. Osoby s horečkou či katarem dýchacích cest mají být okamžitě předány lékařské péči. Nemocní kteří nejsou v nemocnicích, ale například v kasárnách nebo jinde. Musí být ve vlastních pokojích izolováni od zdravých. K zabránění šíření nemoci se desinfikují telefonní sluchátka. V každém vojenském zdravotnickém zařízení se vyčlení vlastní chřipkové pokoje a od počátku onemocnění je s nemocnými zacházeno jako s ležícími pacienty. Nemocným chřipkou jsou zakázány vycházky a návštěvy. Během trvání epidemie je zakázán transport nemocných s výjimkou nezbytně nutných případů.
    • Prakticky celý říjen informovali noviny a úřady o postupu chřipky a zaváděných opatřeních. Vycházeli také různé návody a recepty na léčbu pomocí bylinek, hořké vody, využití salátu z červené řepy atd.
    • Dne 6. listopadu 1918 naspalo Naše Slezsko: "Chřipka bohudíky utuchá. Zdá se, že druhá vlna chřipková je už za námi. První v červenci a srpnu minula bez velkých ztrát. Druhá stála mnoho obětí. Nepřijde ještě třetí?" Tím se v Rakousko-Uhersku spustilo prověřování situace. Poslední doložené případy v Rakouském Slezsku se objevili v prosinci.
  • Třetí vlna přišla na jaře 1919. Úmrtnost silně kolísá. Je silně rozdílná dle místa výskytu.
  • Čtvrtá vlna přišla až v roce 1920. Nemoc doznívá. Méně případů a nízká úmrtnost. Dochází k posunu v lékařství a objeveny a prokázány existence bakterií. K prokázání existence virů došlo později. Dochází ke zlepšení metod očkování.

Medicína si pro roce 1920 odechla, protože byl objeven údajný původce chřipky pojmenovaný jako Pfeiffelův bacil. Především druhá vlna vzbuzovala otázky, co je Pfeiffelův bacil, proč se šíří onemocnění tak rychle navzdory obvyklím, převážně hygienickým a separačním opatřením. Někteří lékaři proto zpochybňovali Pfeiffelův bacil jako původce španělské chřipky a domnívali se, že za tím stojí něco mnohem menšího. Právě tyto pochybnosti nakonec vedli k objevení organismu menšího než bakterie a to k objevení viru. V řadě případu onemocnění se totiž nepodařilo přítomnost Pfeiffelova bacilu prokázat, proto rostlo podezření, že za španělskou chřipkou stojí něco jiného. List také později informoval o uzavření škol v Opavě, Těšíně, Moravské i Slezské Odravě a podobná situace panovala i ve Vídni a dalších obcích.

Vysoká úmrtnost u lidí se silnějším imunitním systémem, především dospělých mezi 20 a 40 lety. V rozmezí 15 až 30 let byla úmrtnost dokonce 99%. V současnosti se tyto projevy z té doby vysvětlují jako přehnaná reakce imunitního systému spojenou s alergickou reakcí. Často totiž došlo po několika dnech ke zlepšení a pacient namísto dalšího odpočinku vstal. Poté nemoc chřipky vyvolala plicní onemocnění, které již rekonvalescent nepřežil. V tomto smyslu se covid19 2020 chová velmi podobně a to i přes odlišný původ viru. V případě covid19 se totiž zjistilo, že ono zlepšení a následné nebezpečné zhoršení je důsledkem cytokinové bouře.

Syndrom cytokinové bouře (CSS) je skupinou chorob reprezentovaných rozmanitými zánětlivými etiologiemi se společnými výsledky – systémovým zánětem, hemodynamickou nestabilitou, multiorgánovým selháním, případně smrtí. V podstatě jde o napadení imunitního systému jehož selhání vyvolá zánětlivá onemocnění jenž mohou vést až ke smrti.

Je pravděpodobné že jak španělská chřipka tak covid19 se umí bránit napadením a prolomením imunitního systému a tento imunitní systém poškodit. Proto španělská chřipka dokázala skolit silné jedince se silnou imunitou. Silná imunita nestačí a dokonce může být problém, pokud je přemožena. Přemožená imunita je o to nebezpečnější čím byla silnější. Dočasné chvilkové zlepšení bylo způsobeno zastavením reakce imunitního systému, ve výsledku však vedlo nakonec k tragickému zhoršení.

Výzkum cytokinové bouře a její léčby je však v roce 2020 teprve na začátku. Lékaři byli zburcováni a vyzváni aby se problémem pro covid19 2020 zabývali, aby našli účinnou léčbu a snížili tím mortalitu covid19. V současné době (k roku 2020) nejsou známy faktory, které vedou ke ovlivňují cytokinovou bouři. Předpokládá se však, že jde o náhodné genetické předispozice. Přičemž u COVID-19 byl CSS popsán na podkladě sekundární hemofagocytové lymfohistiocytózy (sHLH). U dospělých je sHLH nejčastěji vyvolána virovými infekty a nastává u 3,7–4,3 % případů sepse. Mezi její základní charakteristiky patří přetrvávající horečka, cytopenie a hyperferritinémie, k zasažení plic dochází zhruba v polovině jejích případů.

V multicentrické studii ChiCTR2000029765 byly na 150 případech nemocných z čínského Wu-chanu identifikovány dva prediktory fatálního průběhu onemocnění COVID-19 – zvýšená hladina ferritinu (průměrně 1298 μg/l u fatálních případů vs. 614 μg/l u nefatálních; p < 0,001) a IL-6 (p < 0,0001), což vede k předpokladu, že příčinou mortality je virem způsobený hyperzánět.

Černá nemoc - Mor[editovat]

Yersinia pestis je patogen (bakterie) jenž vyvolává morovou pandemii. Jak uvádí Wikipedie (w:Yersinia pestis) tak se morová nemoc dělí do tří hlavních forem:

  • dýmějový mor
  • septický mor (sepse, otrava krve)
  • plicní černý mor

Přičemž je Yersinia pestis pleomorfní bakterie tyčinkovitého tvaru s pouzdrem. Je fakultativně anaerobní barvící se biopolárně. Bakterie je příbuzná s gastrointestinálním patogenem Yersinia pseudotuberculosis a vzdáleněji s Yersinia enterocolitica.

Bakterie moru ke svému šíření potřebuje přenašeče. Bakterie napadne žaludek blechy a začne se v něm množit. Tím naruší její trávení a přeruší příjem potravy. Po nějakou dobu blecha hladoví. Poté co se bleše udělá lépe a své trávící potíže zvládne, hledá nového hostitele v podobě teplokrevného živočicha, aby se nasytila. Obvykle se jednalo o krysu, později prokázáno i na potkanech. V Asii to byli také svišti, syslové, křečci a v Mexiku veverky. Při kousnutí blechou (hostitelem) se patogen moru dostane do těla nového hostitele (krysa) a skrze něj se šíří dál, například na člověka.

Patogen se může rychle měnit, a tak se proti němu hůře vytváří protilátky. Bakterie umí také zasahovat do imunitního systému a ovlivnit jej. Bakterie je schopna potlačit normální umunitní odpověď jako například fagocytózu a produkci protilátek jak uvádí Wikipedie. Je dokonce možné, že bakterie byla schopna vyvolat něco podobného jako Cytokinovou bouři při covid19 2020. Nebo podobně jako u španělské chřipky.

Zdá se, že bakterie je aktivní za běžné teploty savců (tedy i člověka). Přičemž se aktivuje takzvaný "Y. pestis yadBC gen", který je podobný k bakteriálním adhezinům, které umožní invazi do epitelových buněk. Zdá se že bakterie pravděpodobně pozná, že je v hostiteli podle teploty okolí. Teplota tak může hrát důležitou roli při aktivaci nemoci nebo její deaktivaci. Právě tato skutečnost, může pomoci vysvětlit vliv teploty na sezónnost některých infekčních onemocnění. Vyvstává otázka, jak teplota ovlivňuje aktivitu genů???

Pokud lze vnímat aktivitu genů jako chemickou reakci pak dává alespoň základním způsobem smysl proč jej teplota ovlivňuje. K některým chemickým reakcím dochází totiž také při zahřátí. Což dodá energii pro vznik chemické reakce. Avšak tato skutečnost nevysvětluje vše. Třeba není zatím jasné, jak funguje konkrétní citlivost teploty. Jak se bakterie přizpůsobila, aby reagovala na konkrétní teplotu a ne jinou teplotu? Jak je docíleno této citlivé konkrétní regulace? Jak funguje mechanizmus, jenž spouští chemickou reakci pouze při konkrétní teplotě? Možná je úvaha pouze slepou uličkou nebo prozatímním nepochopením mechanismu bakterie.

Vliv teploty a dalších faktorů na DNA a RNA[editovat]

Teplota[editovat]

Dle WikiSkripta (Denaturace nukleových kyselin, molekulární hybridizace) [1] "Vodíkové můstky ve dvouřetězcové DNA (double strand DNA, dsDNA), lze zrušit extrémním pH, močovinou nebo teplem." Což znamená, že teplo, kyseliny nebo močovina má vliv na narušení vazeb DNA a jejich rozpadu. Narušená DNA se poté bude špatně replikovat a tudíž dojde k mutaci. Rozpad DNA lze pozorovat pomocí hyperchromního efektu. Protože: "Vlivem interakce elektronů v párovaných bazích roztoky dsDNA absorbují UV světlo (při 260 nm) méně, než stejná koncentrace bazí v mononukleotidech nebo v jednořetězcové DNA (single strand DNA, ssDNA). Zahřívá–li se roztok dsDNA, pak při určité teplotě absorbance náhle stoupne. Teplota, při které vzestup absorbance dosáhne své poloviny, se nazývá bod tání DNA (melting point, Tm). Čím více párů G=C zkoumaná dsDNA obsahuje, tím vyšší je Tm. Tři vodíkové můstky v G=C vyžadují více tepelné energie než dva v A=T."

Je však nutné také říci, že denaturace DNA je reverzibilní. Tudíž při poklesu teploty nebo snížení koncentrace močoviny se mohou opět spojit v dsDNA. Tudíž může nižší teplota nebo snížení koncentrace určité látky fungovat jako spínač, díky čemuž se rozpojené řetězce DNA znovu spojí a funkce DNA se tím pádem znovu zprovozní. Jak uvádí zmiňovaný článek na WikiSkripta, tak "rozplétání a splétání do dvoušroubovice je běžným jevem (např. při biosyntéze nukleových kyselin)." Přičemž tento jev se nazývá molekulární hybridizace.

Právě tento proces tzv. molekulární hybridizace může vysvětlit, proč patogen moru rozpozná, že je v hostiteli. Nebo proč některé patogeny a viry jsou častěji aktivnější v chladnějším počasí. Společným jmenovatelem v obou případech je zdá se teplota jenž ovlivňuje strukturu DNA ale i RNA, přičemž se teplota chová jako spínač který gen aktivuje nebo deaktivuje.

V žádném případě to neznamená, že teplé počasí zastaví infekční nemoc. Tak jednoduché to zase není, a to i přes to, že tomu tak v mnoha případech je. K úplnému rozpadu vláken DNA lze dosáhnout působením vysoké teploty (90 až 100 °C). Nebo také extrémních hodnota pH či denaturačních činidel (formami, močovina). Je proto vhodné potraviny tepelně upravovat a vodu převařovat (voda totiž vře při 100 °C). Což funguje v případě bakterií (patogenů) jako například salmonela nebo E.coli (Esherichia coli původním názvem Bacterimu coli)a další, nebo různých cizopasníků. U virů to nemusí být natolik nutné, protože viry nemusí přežít na potravinách. Ovšem lze to rozhodně doporučit. Někdy je maso nakažených zvířat (ještě za živa) infikováno viry jenž se snadno přenáší i na člověka.

Skutečnost, že k celkovému rozpadu vazeb DNA či RNA dochází až u vysokých teplot okolo 100 °C, napovídá o vlivu velikosti teploty na velikosti rozpadu genů. Tedy laicky řečeno, že letní teploty (například mezi 35 až 40 °C) způsobí rozpad pouze některých genů. Skutečnost že "Tři vodíkové můstky v G=C vyžadují více tepelné energie než dva v A=T", zase znamená existenci citlivějších a méně citlivějších vazeb na teplotu. Proto některé geny mohou být deaktivovány a jiné ne. V případě virů nebo bakterií, tak bude záležet na konkrétním kmenu (tedy konkrétní genové odlišnosti) jaké geny zůstanou nebo nezůstanou aktivní.

To vše znamená, že některé infekční nemoci letní teploty pouze zpomalí jejich aktivitu nebo je významně neovlivní. Vše také bude záležet na konkrétní genové variantě bakterií a virů. Proto nelze chování neznámých infekčních nemocí v různých ročních obdobích předvídat.

I přes občasnou nedostatečnost, patří zvýšení teploty mezi důležité a zásadní mechanizmy likvidace bakterií a virů. Za zmínku stojí také skutečnost, jak lidský organismus reaguje na infekci zvýšenou teplotou (37 až 42 °C). I přesto že je teplota vnímána jako symptom nemoci, jedná se především o reakci imunitního systému. Skutečnost, že si některé organismy včetně člověka vyvinuli tento obraný mechanizmus založený na teplotě, ve svém důsledku podtrhuje a zvýrazňuje jak důležitý vliv má vyšší teplota na potlačení infekčních onemocnění.

Jak jsem nadále zjistil, tak teplota při které dochází k denaturaci (rozpadu) DNA závisí na obsahu guaninu a cytozinu v DNA. Tedy již zmiňovaná G=C vazba. Ze studijních přednášek "PřF:Bi6400 Metody molekulární biologie" [2] jsem zjistil, že "Čím více obsahuje GC-párů, tím vyšší teploty je zapotřebí k její denaturaci. Rozmezí denaturačních teplot je zhruba 30 - 100 °C" Což znamená, že některým virům se přestává dařit již od 30 °C a výše. Zatímco u bakterií to bude složitější, protože jejich buněčný obal je mnohem více chrání. A Zajímavá je také skutečnost, že při tomto rozpadu DNA také dochází ke zvýšení absorbance ultrafialového záření (UV záření) při vlnové délce 260 nm. Při rozpadu dvouřetězcových molekul DNA na molekuly jednořetězcové.

Dále jsem zjistil, že zvýšení obsahu solí umožní rozpad DNA i za nižších teplot.

Při Renaturaci (spojování) DNA dochází až při konkrétních příznivých podmínek. Tedy při pomalém ochlazování, zatímco při prudkém ochlazení ke spojení DNA nedojde. Při renaturaci (spojování) se mohou tvořit hybridní molekuly DNA a RNA. Což možná může způsobovat nové mutace.

UV záření[editovat]

Ultrafialové záření (UV záření) má jednoznačně vliv na DNA. Působí jako katalyzátor dvou sousedních thyminů ve dvoušroubovici. S trochou nadsázky se dá říci, že UV záření dalo základ prvním proteinům schopných úspěšné replikace. Záření se také podílí na tvorbě vitamínu D v kůži. Což je zajímavé především proto, že při covid19 2020 se objevila souvislost mezi výskytem onemocnění u pacientů s nálezem nízké hladiny vitamínu D.

Jak uvádí ČT24 v článku "Úmrtí na nový koronavirus mohou souviset s nedostatkem vitaminu D, ukazuje výzkum" [3] že: "Vědci našli významnou souvislost mezi nedostatkem vitaminu D a úmrtností na nový koronavirus. Může to podle nich vysvětlovat řadu zatím nepochopených rozdílů mezi tím, kolik lidí na tuto nemoc v různých zemích světa umírá."

Ačkoliv obecně lze říci, že UV záření organismům škodí, tak záleží především na jeho intenzitě. Rozhodně jsou buněčné organismy v tomto ohledu odolnější než viry. Nicméně protože, může mít vliv i na rozpadu DNA, tak má také vliv na vzniku mutací.

Protože UV záření neproniká do hloubky tkání, jsou buněčné organismy odolnější než viry a vícebuněčné organismy odolnější než jednobuněčné. Průnik záření kůží člověka byl pozorován až do hloubky 0,6 mm. Dostatečná dávka záření vyvolává hnědnutí kůže ale také zčervenání kůže, které vzniká nedlouho po ozáření.

Přičemž se prokázalo, že opálená zhnědlá kůže již není schopna vytvořit stejně velkou dávku vitamínu D nežli neopálená. Tato skutečnost je také zajímavá s ohledem na covid19 2020, kdy ve Španělsku a Číně docházelo k hnědnutí kůže nebo výskytu tmavých fleků na nohou.

Dle deníku Novinky.cz dne 21.4.2020 v článku "Dva čínští lékaři nakažení koronavirem ztmavli" [4] Je uvedeno, že: "Dvěma čínským lékařům, kteří onemocněli chorobou covid-19 a museli být napojeni na mimotělní oběh, ztmavla pleť. Zatímco jeden z ošetřujících lékařů se domnívá, že ztmavnutí je výsledkem hormonální nerovnováhy po poškození jater koronavirem, jiný tvrdí, že tato nerovnováha může být i důsledkem podání léku." Nicméně dále článek zdůrazňuje že důvod ztmavnutí je nejasný. Protože u této nemoci dochází jak ke ztmavnutí a snížení vitamínu D, domnívám se, že tyto dvě věci spolu nějak souvisí. Situaci lze vysvětlit například tak, že poškozená jádra vedou ke zhoršené syntéze vitamínu D. Pokud chybí nějaký hormon či enzym který se podílí na syntéze vitamínu D v kůži, možná to může mít podobný efekt jako při opalování a kůže ztmavne. Játra jsou totiž takovou chemičkou, jenž vyrábí různé enzymy a další látky podílející se na trávení či jiných chemických reakcí.

Vitamín D se ve své přestavbě v organismu objevuje ve formě dvojité hydroxylaci na aktivní metabolit, lze ho označovat za hormon. Podle nejnovějších aktuálních poznatků jej lze označit za steroidní hormon, jenž hraje důležitou roly v rozvoji a údržbě kostní tkáně, svalů, imunity, regulaci a ochraně před srdečními a onkologickými onemocněními.

Protože hraje tak důležitou roly při rozvoji imunity a regulaci či ochraně před srdečními onemocněními, vyvstává otázka, zdali je narušení tvorby vitamínu D pokusem viru hacknout imunitu. Začíná převažovat názor, že covid19 je především nemocí krevního oběhu a to i přesto, že v mnoha případech způsobuje zápal plic a řadí se mezi koronaviry (onemocnění respiračního charakteru). Dle článku "Vědci zjišťují, proč nový koronavirus způsobuje nebezpečné sraženiny" [5] Lze totiž nemoc označit za nemoc krevního oběhu protože způsobuje:"Fialové vyrážky, oteklé nohy, ucpané katetry a potom náhlá smrt. Častou a často smrtící komplikací nemoci covid-19 jsou drobné i větší krevní sraženiny. Vědci teprve nyní začínají chápat, proč je tento problém, který se objevuje i u jiných nemocí, právě u této choroby tak nebezpečný."

Což opět souvisí s nemocnými játry, protože játra produkují látky jenž regulují krevní srážlivost. Bohužel také játra vytváří látky, které pomáhají imunitnímu sytému. Předpokládám proto, že covid19 nenapadá játra proto aby způsobil krevní onemocnění a zabil svého hostitele, ale proto aby obešel hostitelův imunitní systém. Nemoci krve jsou spíše vedlejším účinkem pokusu ovládnou imunitní systém, protože pro virus není výhodné, aby jeho hostitel zemřel. Jde tedy o nedostatečnou adaptaci na lidský organismus.

Covid19 se snaží prolomit imunitu dvěma způsoby. Útokem na játra jehož vedlejším účinkem jsou nemoci krve a útokem na plíce jehož vedlejším účinkem je Syndrom cytokinové bouře (CSS). S trochou nadsázky se dá říci, že virus bojuje na dvou frontách. V čemž tkví jeho síla a současně i jeho slabina. Protože boj na dvou frontách je vždy náročný. Virus covid19 je jako "virus na steroidech" je dvakrát tak nebezpečný. Má potenciál stát se pro lidský organismus naprosto fatálním nebo naprosto neškodným, podle toho jakým směrem se vyvine. Může se tak stát nebezpečným jako mor nebo ebola, ale také se může stát neškodným podobně jako rýma.

Vliv teploty a UV záření na covid19 2020[editovat]

Dle článku "Epicentrum jatka. Chladné fabriky jsou pro virus ideální, Německo zavírá celá města "[6] Zmiňuje souvislost mezi výskytem šíření v chladících fabrikách a v dolech mezi horníky. V dolech je chladno a absence slunečního světla (a tedy i absence UV záření), podobně jako v chladících fabrikách. Článek nejprve uvádí že: "Jatka a masokombináty na zpracování drůbeže jsou ohnisky nákazy koronavirem. Po Spojených státech, Kanadě, Francii, Španělsku a Brazílii má teď velký problém Německo. Především jeho nejlidnatější spolková země Severní Porýní-Vestfálsko." Přičemž uváděnou souvislost zmiňuje takto:"Na jatkách je chladno a temno, neproniká tam příliš UV záření. Je to podobné jako v dole. Příčiny rozšíření koronaviru v dole na Karvinsku byly stejné," popsal Aktuálně.cz hlavní epidemiolog pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) Petr Smejkal."

Je více než zřejmé, že v prostředí kde chybí nebo je málo slunečního záření a tam kde je chladno. Jak uvádí článek, shodují se na tom i Švýcaři: "Švýcarský list Neue Zürcher Zeitung ve své analýze uvádí, že jatka jsou pro virus opravdu ideálním místem. "Koronaviru se nejlépe daří v chladném prostředí. Při teplotách mezi nulou a plus deseti stupni vydrží velmi dlouho ve vzduchu a na povrchu všech věcí," uvedl list." Ale také Brazilci a Anglie: "Brazílie hlásí už téměř pět tisíc nakažených ve více než třiceti továrnách na zpracování masa. Velká Británie několikero jatek uzavřela."

S nástupem podzimu a zimy se ochladí. V zimě se také dříve stmívá. Existuje proto důvod předpokládat, že covid19 2020 se ke konci roku vrátí. Nelze to však říci s jistotou. Článek totiž zmiňuje názor Petra Smejkala (pražského hlavního epidemiologa IKEM), který věří, že pokud se každé ohnisko podaří včas izolovat, tak druhá vlna nehrozí. Ovšem tohle platí především přes léto. Těžko říci co se stane, až příhodné podmínky pro virus ke konci roku nastanou celoplošně.

Pandemiie a epidemie totiž vznikají jako jedno nebo více lokálních ohnisek, které se vymknou kontrole a rozšíří se. Dává tudíž jakýsi smyl slova Petra Smejkala (hlavní epidemiolog pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM)), který věří, že pokud se každé ohnisko podaří v čas izolovat, tak druhá vlna nehrozí. Otázkou pak zůstává, nakolik se skutečně podaří ohniska hasit. Dle deníku Seznam Zprávy ze dne 24.6.2020 [7] že: "Stát už má plán pro druhou vlnu koronaviru". Vláda a hlavně příslušné orgány, řešily v době útlumu epidemie covid19 2020 (květen, červen) jak se připravit na druhou vlnu. Utlum poskytl jakýsi oddychový čas, jenž nebyl promarněn a byl využit na přípravu. Snad byl tento čas využit dostatečně efektivně, což ale ukáže až budoucnost. Posíleni budou především hygienici, jejichž kapacita se v první vlně ukázala jako nedostačující. Ti budou monitorovat a vyhodnocovat vznikající hrozby. Neboť jak uvádí článek tak: "Podle hlavní hygieničky Jarmily Rážové vznikne na krajských hygienických stanicích celkem 134 nových míst. Speciální tým bude také přímo na ministerstvu. V takzvaném pohotovostním operačním centru bude zdravotní hrozby odhalovat a monitorovat 12 lidí. Půjde o hygieniky i epidemiology, kteří pohlídají případná biologická, environmentální, chemická či radiační rizika."

I přesto, že příhodné podmínky vzniknou až koncem roku a během léta lze virus pokládat za oslabený, v žádném případě to neznamená, že druhá vlna nemůže přijít už v létě. Naopak se dokonce zdá, že situace ve světě se zhoršuje a začíná se mírně zhoršovat i v ČR. Dle článku "Pandemie nepolevuje. USA hlásí rekordy" ze dne 25.6.2020 [8] lze najít, že: "Za poslední týden přibylo celosvětově přes milion nových případů nákazy koronavirem, nemocnice se tak podle WHO mohou brzy potýkat s nedostatkem kyslíku". Článek tedy kromě jiného informuje o růstu poptávky po lékařském kyslíku. Zatímco deník plus informuje v článku "Situace s koronavirem se zhoršuje. Nebezpečí číhá v oblíbené turistické destinaci" ze stejného dne (25.6.2020) [9] že: "Evropa si zdaleka nemůže oddechnout. Situace kolem koronaviru se v posledních dnech opět zhoršila. Německo hlásí vysoký nárůst a Chorvatsko varuje před novým lokálním ohniskem v místě, kam teď míří statisíce turistů." Zatímco z webu seznam.cz lze k datu 25.6.2020 najít, že v ČR přibilo k času 17:34 již 127 nakažených, z toho je 120 léčených (nemocných), 2 se zotavili, 5 lidí zemřelo.

Proč se virus stále šíří i v létě? Lidský organismus si udržuje relativně stabilní teplotu. Výší teploty jsou až důsledkem odpovědi imunitního systému. Virus útočí na imunitní systém a snaží se potlačit reakci imunitního systému. Virus ke svému šíření a přežití potřebuje hostitele, proto se snaží ovládat jeho imunitní systém. Virus tedy dokáže často v organismu delší dobu přežít. Okolní teplota a UV záření tak spíše ovlivňují samotný proces šíření, kdy je virus venku a hledá si nového hostitele. Bohužel existují místa, kde jsou ideální podmínky pro virus i přes léto. Jako například chladírenské firmy nebo hlubinné doly. Lidé se také snaží mnohé místnosti v létě klimatizovat a tudíž i chladit na příjemnou teplotu. Například i proto, že starším lidem v létě (v teplu) vzniká vyšší riziko přehřátí organismu, nebo roste tlak (ve vedrech roste počet infarktů). Lidé se proto do jité úrovně před teplem také chrání. Lidé se také chrání před UV zářením před zapálením kůže nebo vzniku rakoviny kůže.

Výsledkem tohoto výzkumu je tedy prokázání, že teplo a UV záření chrání před viry a bakteriemi, ale přesto všechno není přítomnost léta jistotou potlačení pandemie, protože viry a patogeny si mohou najít cestičku k šíření tam, kde jsou podmínky pro ně příhodnější a to vlivem chování člověka i jeho technologií. Právě proto se zdá, že se virus covid19 dokáže šířit i v létě.

Mor 14. století pohledem lidí v tehdejší době[editovat]

V Evropě se mor objevil přibližně zhruba mezi lety 1348 a 1350. Tehdejší lidé mluvili o moru jinak než dnešní vědci. Nehovořili o krysách jako původci nemoci. Tato alternativa je ani zpočátku nenapadla. Podle tehdejších tvrzení se nemoc objevila někde daleko v Asii možná v Indii. První zmínka z Číny se objevuje roku 1330 z provincie střední Číny Chu-pej. Tedy o 18 let dříve než dorazila do Evropy, přičemž se teoreticky mor rozšířil obchodními cestami například hedvábnou cestou, nejdříve do Indie poté do Arábie odtud do Egypta a Krymu a odsud dále do Benátek. Tehdejší lidé se domnívali, že v indii zuřily kataklyzmatické změny jako velké vichry, povodně a velké bouřky (extrémní blesky). Což podle tehdejšího názoru mělo vliv na pěstování i chov zvířat. Kvůli bahnu a nepořádku z povodní se snadno šířila různá onemocnění. Protože lidé hladověli byli oslabení a onemocnění je snadno schvátila. Možná však bylo hladovění a neúroda důsledkem šíření nemoci. Ani o kataklyzmatu nejsou žádné důkazy kromě dobových názorů.

Tehdejší lidé popisují mor jako něco co se šíří vzduchem, nikoliv jako něco co se šíři prostřednictvím krys, respektive patogenu uvnitř krys a blech. Ani tehdy nebyli známy organismy tak malé jako jsou bakterie. Doboví svědci uvádějí, že se lidé často nakazili krátce poté co s nakaženým mluvily a aniž by se přitom dotýkaly. Blechy i samotné bakterie jsou malé, možná jen byli tak blízko, aby nakažená blecha přeskočila. Nelze však úplně vyloučit, že mohlo docházet přenosu z člověka na člověka i bez onoho blešího prostředníka. Oběti moru často uváděli, že s nemocným pouze mluvili, nebo měli v ruce některé jejich předměty jenž se nacházeli doma u pacienta a byli vlastněny pacientem. Stávalo se proto, že kdo se dotkl majetku nemocného také onemocněl. Často dokonce zemřel do tří dnů.

Tehdejší současník Jean de Venette v srpnu 1348 napsal: "Když slunce začalo zapadat, nad Paříží se objevila veliká a velmi jasná hvězda, směrem na západ. Nevypadala jako obvykle hvězdy vypadají. Nezdálo se být velmi vysoko jako se obvykle hvězdy jeví. Spíše se zdála bytí blízko. Jak slunce zapadalo a noc přicházela, tato hvězda se jevila zvláštně i mnohým dalším, kteří ji sledovali přesouvat se z jednoho místa. Rozbíhala se do mnoha různých paprsků a jak tyto paprsky prolétaly přes Paříž směrem na východ až úplně zmizely."

V roce 1348 byla krajina Evropy výrazně zasažena dýmějovým morem. Hnijící těla zemřelých přeměnila vesnice a města v města duchů. Lidé se báli těl dotknout, aby se nenakazily. Proto často těla zůstávala tam, kde lidé skonali. Nikdo se nedovážil přiblížit se a pochovat je. Domy po mrtvých byli zapečetěné. Po nějaké době se začal objevovat nový typ moru. Jakási forma pneumonického moru. Zasaženy byli plíce, jenž způsobovali dušnost a bolesti na hrudi. Tato forma moru byla vysoce nakažlivá, nakažlivější než původní dýmějový mor. Tento druh moru se už pravděpodobně přenášel vzduchem. Šlechta a královští vojáci se pokusili bránit šíření tím, že se snažili udržet nemoc uvnitř nakažených měst, aby se tak dál nákaza nešířila. Šlechta začínala utíkat na venkov do isolovanějších sídel.

Protože středověcí lékaři neznali bakterie ani význam hygieny na infekční nemoci. Předpokládali proto, že mor je způsoben zápachem a zkaženým vzduchem. Kdo mohl vytvářel si ochranu obličeje, tedy něco co by se dalo nazvat rouškou z látky. Užívala se kadidla a větrání pro vyčištění vzduchu. Jediným relativně účinným krokem bylo utéci od nemocných lidí a držet se v sociální isolaci.

Ani církevní společenství nebyla ušetřena. Poznámky církevních písařů představují významný zdroj informací o této pandemii, protože mniši a kněží pečlivě všechno zapisovaly. Zoufalství které takto zachytili naším generacím je nepopsatelné a velice hodnotné pro výzkum a budoucnost.

Epidemie ovlivnila také kulturní svět a díla spisovatelů a básníků té doby. V díle Dekameron od Italského Giovanniho Boccaccio líčí svět jeho mladé postavy jako prchající před morem zpustošenu Florencii a hledající úkryt v divoké krajině. Zatímco Dafyldd ap Gwilym ukazuje, jak hluboce katastrofa moru ovlivnila jeho poezii. Jeho díla dokládají jak tohoto neštěstí využil náboženský fanatismus a ze strachu obviňovali vyvržence společnosti. Izolované židovské komunity byly použity jako obětní beránci a úmyslně obviněni a odsouzení za šíření moru a otravu studní. A to i přesto, že žádné skutečné důkazy neexistovaly.

Švýcarské kroniky ze 14. století uvádějí, že členové židovské komunity v Ženevě byli zatčeni na příkaz hraběte Savojského a mučením nuceni přiznat vinu na vzniku pandemie moru. Samozřejmě se vlivem mučení mnozí přiznali ačkoliv tomu tak nebylo. Ti co se přiznali byli předáni Švýcarskému lidu nebo do Německa, což mělo za následek rozmachu pronásledování a zatýkání. Což ve výsledku způsobilo že židé na ulicích byli zabíjení po stovkách nebo zamčení v hořících domech kde uhořeli.

Epidemie vždy vede k nárůstu násilí a napětí ve společnosti.

Mor a vliv podnebí[editovat]

Existuje předpoklad o tom, jak podnebí ovlivňuje rezervoáry patogenu moru. V Afganistánu rezervoáry tohoto patogenu ovlivňuje teplota a vlhkost. Tyto faktory korelují s hustotou populace Pískomilů (hlodavci) a blech. Když klimatické podmínky rovnoměrně ovlivňují velké geografické oblasti, mohou synchronizovat hustoty Pískomilů v regionálním měřítku v aprocesu známém jako Moranův efekt. Jakmile se populace Pískomilů hroutí, blechy hledají nové hostitele, což ve výsledku zapříčiní další šíření moru. Blechy tak hledají nové hostitele napříč ostatními hlodavci, ale také mezi lidmi a domácími zvířaty.

S trochou dobré vůle se dá říci, že šíření nemoci zapříčiní vykolejená příroda ve snaze o adaptaci na nové podmínky.

Evropa v současnosti nemá žádné známé morové ohniska, s výjimkou jihovýchodní hranice poblíž Kaspického moře. Jeho klima je vlhčí než klima nejmodernějších morových ohnisek a jeho morové rezervoáry nemusí nutně reagovat na výkyvy klimatu stejným způsobem jako ostatní morová ohniska.

Patogen moru reaguje na období teplých nebo vlhkých podmínek, které jsou příznivé pro růst vegetace, a tedy na zvýšení hustoty populace hlodavců. Právě tyto klimatické roční podmínky mohou být vodítkem při sledování a odhalování vztahů mezi domnělými ložisky v Evropě i ve světě a změnami klimatu. Což umožnuje patogenu moru přežívat v lokálních ložiscích celá staletí i když zrovna nepůsobí na lidi.

Což vysvětluje proč se mor tehdy objevoval v Evropě po staletí. Dřívějším vysvětlením byl předpoklad, že byl patogen prostřednictvím hlodavců zavážen z Asie obchodními trasami opakovaně. Z novějšího výzkumu, jenž bere v úvahu klima Evropských ložisek rezervoáru patogenu mezi hlodavci, tak dává tušit, že mnohé následné vlny s velkou pravděpodobností souviseli se změnami klimatu v těchto Evropských zvířecích rezervoárech, ve kterých patogen permanentně a stabilně přežíval.

Což částečně vysvětluje proč se pandemie virů a bakterií tak často opakují ve vlnách. Zdá se, že infekční nemoci mají jakýsi cyklus (časový úsek). Po jehož uplynutí ztrácí nemoc na síle. Pro svou rozšířenost však v takových případech dokáže přežít v nějakém pro ně stabilním prostředí. Odkud se znovu rozšíří, jakmile se objeví příhodné podmínky.

Skutečnost, že infekční nemocí ztrácí na síle, proto souvisí s podmínkami prostředí kde se šíří. Pokud jsou podmínky pro šíření a přežití virů a bakterií nepříhodné tak nemoc jakoby samovolně ustupuje. Pokud si však nemoc najde lokální ohniska, kde jsou podmínky relativně pro něj příhodné tak přežívá a vrací se, jakmile jsou podmínky znovu příhodné.

Tyto podmínky tak sice souvisí s teplotou a velkostí, a tudíž i s ročními obdobími. Avšak co je také velmi podstatné, vhodné podmínky souvisí s chováním hostitelů skrze které se nemoc šíří. Ve výsledku to potom znamená, že jej ovlivňuje populační stav hostitelských druhů, jejich migrování a sociální chování. A to ať už se jedná o hlodavce, blechy nebo lidi či domácí zvířata. Člověk ještě ke všemu, může navodit příhodné podmínky pro nemoc i díky svým technologiím jako je existence velkých nákupních center, chladírenské prostory pro zpracování masa, práci v hlubinných dolech. A v případě chování člověka jej ovlivňuje podceňování nemoci, ztráta trpělivosti s karanténou. A to vše v podobě scházení se ve velkém počtu nebo nerespektováním vhodných opatření, příliš brzkým rušením opatření atd.

Když první hominidy a jejich nástupci migrovali na sever z Afriky do Eurasie, vytvořili nové a vzájemně propojené prostředí pro infekční onemocnění. Přinesli si sebou některé nemoci, jako je malárie, s nimiž se setkali v Africe a nově se setkali s jinými infekčními onemocněními, jako je například mor v Eurasii. Regionální změny v klimatu hrály roli v lidském zdraví, a to nejen kvůli jejich vlivu, který určoval úspěch meziročních sklizní a pastvin, ale také proto, že období oteplování nebo prudkého a náhlého ochlazení posunula interakce mezi lidmi, florou a faunou, která vytvořila své nové prostředí.

Nové vztahy mezi lidmi, florou a faunou s kombinací klimatických změn, vytváří také změny jenž významně ovlivňují infekční onemocnění. Lidé při současné pandemii covid19 2020 mají pocit, že se jim příroda mstí, za to jak se k přírodě chováme. I v době pandemie Moru se lidé domnívali, že se jedná o trest od boha za jejich hříchy. Skutečné vysvětlení je jiné, ale zato v jádru podobné. Klimatické změny skutečně významně ovlivňují nejen chování lidí, zvířat a prosperitu rostlinstva, ale také populaci virů a bakterií a ovlivňují podmínky šíření. Protože, si za některé klimatické změny může lidstvo samo, svým vandalským chováním k přírodě, tak se i chování, výskyt a množení virů a bakterií, může jevit jako pomsta přírody nebo trest za hřích vůči přírodě. Avšak nejde o trest či pomstu v tom pravém slova smyslu, ale o skutečnost, že lidské činy vedoucí ke klimatickým změnám, mají své následky.

Výměny nemocí mezi dvěma kontinenty pokračovaly až do středověku. Vzhledem k velké vzdálenosti a nízké hustotě obyvatelstva pravděpodobně chránily euroasijské populace od častých epidemií. Až v od období neolitu, na začátku společné éry, se značně zintensivněli obchodní sítě a v Eurasii se začal objevovat nový jev jakým je pandemie a to včetně tzv. Justinijánova Moru a Černé nemoci, jako události s největší úmrtností v této době.

Od té doby je Eurasie významnými ložisky světových infekčních onemocnění. Přičemž se Eurasie rozkládá od Portugalska ke Koreji včetně ostrovů Irska, Anglie, Japonska a Indonéského souostroví. Zahrnuje tak všechny malé klimatické zóny severní polokoule, od tropických podnebí Indonésie po zmrzlou tundru Sibiře. Vytváří tak rozmanité leč propojené klimatické zóny se svými ekosystémy. Eurasie nebyla nikdy úplně oddělena od Afriky a pozemní most spojující dva kontinenty se v posledních milionech let neustále používá a představuje migrační a obchodní trasy.

Proto je třeba posuzovat ekologii těchto dvou největších kontinentů společně a tedy propojeně. Vše tak říkajíc souvisí se vším, a bylo by chybou vyhnout se tomuto komplexnímu pohledu na věc. Geografie infekčních nemocí je důležitá, protože jako živé organismy včetně patogenů (to znamená viry a bakterie a další mikrobiologické organismy, které způsobují onemocnění) mají svou historii spojenou s časem a místem. Každá široce rozšířená nemoc vznikla jako místní ohnisko, které se ale vymklo kontrole a přesáhlo svou lokální působnost a významnost. Malárie a neštovice měli pravděpodobně svůj původ v Africe a rozšířily se do Evropy a Asie. Zatímco mor a možná i malomocenství měli pravděpodobně původ v Asii a rozšířili se do Afriky a Evropy.


Přítomnost patogenu je jistě zřejmým předpokladem infekčního onemocnění. Důležitá a nezbytná se jeví také přítomnost hostitelů kompatibilních a vhodných k šíření patogenů.

Zkoumání a hodnocení onemocnění v Číně (960 - 1272) lze vnímat jako čínskou společnost překračující "epidemiologické hranice" v raně středověkém období. Přičemž v té době čínská populace rostla a mohutněly také obchodní cesty v podobě hedvábné stezky. Tato geografická stopa přispívala k nárůstu epidemií.

To ale zdá se, platilo i pro mnohá další liská společenství v celé Eurasii. Přičemž hustota obyvatelstva je kritickou proměnnou v epidemiologické historii. Řím byl první evropským velkoměstem, který dosáhl populace jednoho milionu obyvatel, takže není jistě náhoda, když je oblast římské říše a tedy i oblast Itálie náchylná na pandemie a lze očekávat těší průběh. Jak Justiniánův mor tak mor ve 14. století tak covid19 2020 zasáhl Italskou oblasti velice krutě a významně. Velice často se Itálie stávala pro nemoci branou do zbytku Evropy, odkud se nemoci šířily dál.

Do konce 15. století tyto cesty navazovali na pravidelnou migraci a obchodní spojení mezi starým a novým světem a vytvořili jakési pouto a mezinárodní mikroprostředí tzv. "mikrobiální sjednocení světa".

Abych porozuměl Evropské a Africké historii pandemií tak jsem nejdříve musel porozumět Asijskému vývoji. V průběhu mého výzkumu epidemie dávném historickém období čínské a korejské historii se ukázalo, že jsem nejprve potřeboval porozumět vývoji v současné Číně. Domnívám se, že vzorce ohnisek jsou ve vzájemném vztahu, možná dokonce spolu přímo a významně souvisejí. Například epidemie moru v Koreji za císaře Tanga. Přičemž císař Tang poslal vojenskou podporu Sillaského království na sjednocení poloostrova. Armáda však rozšířila nemoc za hranice Koreje. Stále a znovu se ukazuje, jak je chování člověka významné při šíření pandemie a to nejen v souladu s klimatickými změnami.

Za zmínku proto stojí také propuknutí infekčního onemocnění za císaře Gaozu, jenž zabilo miliony lidí v letech 599 až 635. Někteří výzkumníci se proto kromě jiného (jako například klimatické změny) také soustředí na vliv politických a sociálních otřesů na infekční choroby. Taktéž v současném covid19 2020 v USA je patrné, jak smrt Afroameričana důsledkem zatýkání policie, jenž následně vyvolal nepokoje, jenž ani během psaní tohoto článku (10.7.2020) neutichají a naopak nabývají na síle, má na šíření nemoci covid19 zásadní vliv. Dle článku "Opět rekord. Nakažení přibývají dvakrát víc, než když bylo v USA nejhůř" [10] vyplívá že USA zaznamenávají za posledních 24 hodin dalších tisíc mrtvých důsledkem covid19. Nepochybují, že hromadné demonstrace ke zhoršení situace významně příspívá.

Ale zpět do starověké Číny. Například během 289 let stabilní vlády dynastie Tang došlo v Číně k pouhým 19 zaznamenaným ohniskům nákazy. Zatímco během 59 let období "Píšně Liu (420-479)" došlo k 6 zaznamenaným ohniskům nákazy. Průměrně tak došlo k epidemii každých deset let. Zatímco za dynastie Tang došlo v přepočtu průměrně každých 15 let k epidemii.

Období severní a jižní dynastie se vyznačuje totiž politickou nestabilitou a turbulencemi, které se prolínají s vojenskými konflikty. Není neobvyklým jevem, že důsledkem války se hromadí mrtvá těla a šíři se hlad i nemoci. Stejně tak v Evropě 14. století věřili, že mor byl do Evropy zavlečen z Asie vlivem válek a klimatických změn. I když tehdy Evropané věřili, že původcem je Indie, zdá se, že pandemii která dle dochovaných místních záznamů postihla Čínu a rozšířila se nejen do Benátského přístavu ale nejdříve dokonce na Krym souvisí s válkou. Protože tehdy do Evropy přišly mongolské armády a obléhaly město Caffa na Krymském poloostrově 1346. Odsud obležení obchodníci uprchly do Itálie a nevědomky si sebou vzali mor do Evropy. Odkud se dál šířil po celé Evropě až na ostrovy Anglie a Irska. Zdá se proto, že politická nestabilita a klimatické změny fungují i jako akcelerátor a pomáhají vytvářet prostředí vhodné pro šíření nemocí.

Nejen že politická nestabilita podporuje vznik pandemií, ale je také následným důsledkem pandemií. Když mor zdecimoval Evropské středověké obyvatelstvo, tak také naprosto transformoval politické, náboženské, hospodářské a sociální struktury, které vzali v následujících válkách za své.

Pouhá existence a přítomnost patogenu totiž nemusí nutně vést k epidemii ani pandemii. Politická či ekonomická či válečná nestabilita s kombinací klimatických změn, může vychýlit váhy natolik, že způsobí změny v rezervoárech patogenů a tyto patogeny jsou nejdříve nuceny se přizpůsobit aby přežili změnu podmínek a následně jim tato adaptace dodá sílu k novému šíření (například přizpůsobením se na nového hostitele, kterého je dostatek).

Pokud nedochází k rychlím klimatickým změnám a dalším zvláštním okolnostem, jako válka nebo hladomor, nebo nějaká jiná významná událost, tak bez těchto okolností je mnohem jednoduší udržet rezervoáry patogenů pod kontrolou.

Děje se tak proto, že takové vnější podmínky ovlivňují náš imunitní systém, protože když se patogen dostane do společnosti, která nebyla dosud kontaktována a proto postrádá imunitu, nebo je imunita společnosti oslabena podvýživou (hladomory a války), vzniká tím potenciál a příležitost pro patogeny se významně adaptovat uchytit. Patogeny vytlačeny ze svého původního prostředí se snaží adaptovat v novém prostředí tam, kde je společenstvo lidí nebo zvířectvo oslabené a přesto v dostatečně velké populaci. Patogen aby přežil, tak si najde svou cestu a využije slabin které se mu naskytnou. Život si totiž vždy najde cestičku.

Z toho lze logicky vyvozovat, že pandemie budou vznikat jako lokální ložiska v těch lokalitách, kde působí klimatické změny a politická či ekonomická či válečná nestabilita a kde je největší hustota populace. Chudé oblasti mývají vysokou koncentraci populace a velmi bohaté oblasti také. Pandemie nejspíše budou začínat v chudých a lidnatých oblastech a dále se rozšiřovat díky bohatým a lidnatým oblastem vlivem turismu a obchodu.

Mor a užívání stříbra[editovat]

V obdobích moru v Evropě taktéž docházelo dle historických záznamů k deficitu stříbra. Z části kvůli deficitu platební bilance s Asií a Blízkým východem, jenž byli dopadem místních válek, hladomoru ale hlavně kvůli moru. Úbytek stříbra měl proto vliv na vzestup alchymistických pokusů. Alchymisté se snažili vyřešit nedostatek přeměnou obecných kovů na zlato a stříbro.

Současně však, aby čelili také moru, vyvíjeli léčivé elixíry. Aby tuto skutečnost zamaskovali před církví, schovávali za alergickým jazykem a obskurními, fantastickými představami. Čímž chránili své Know-how, aby nepadlo do nepovolaných rukou, aby získali jsotou moc a převahu umět to co druzí neumí, ale především proto, aby se uchránili před inkvizicí. Potřeba čelit moru však byla větší, než hrozba inkvizice.

Obrazi, dokumenty a různý díla alchymistů tak odhalují hluboký zájem o pochopení a zachycení dynamické povahy hmoty. Stalo se cílem, který rezonuje a fascinuje dodnes. Složitost alchymistických obrazů odráží hluboký problém středověkých filozofů. Snažící se vizualizovat vnitřní struktury a fungování hmoty. Alchymisté si všimli, že látky mění stav během chemických operací, ztrácejí jednu formu a zároveň záhadně získávají jinou.

Dá se říci, že pandemie infekčních nemocí má vliv na zvýšení zájmu o vědu a výzkum jako nástroje boje s nemocí či hladomorem a ekonomickou situací a ve středověku jako zvýšený zájem o pseudovědu (alchymii) což mělo časem za následek vzniku vědy tak jak ji známe dnes. Podobně i pandemie španělské chřipky znamenala posun ve vědě a lékařství a byli objeveny bakterie a viry.

Alchymisté přijali barvitý a popisný jazyk studiem textů ze starověkého Byzantského světa a tedy i Řecka. Začali užívat metaforický jazyk kde rtuť by mohla být rosou nebo semenem draka. Půjčovali si termíny z mytologie a jejich alegoricky-obrazný jazyk se stával sofistikovanějším. Chemickou stavbu zlata a stříbra zobrazovali jako slunce a měsíc. Protože slunce září žlutě jako zlato a měsíc připomíná barvou stříbro jakožto světlí kov. Podobnou metodou bylo možné interpretovat obrazovým alegorickým symbolem i síru nebo rtuť.

Během moru ve středověku bohatí lidé olizovali své stříbrné lžíce v domnění, že je to ochrání před nemocí. Odsud pramení fráze "narodil se se stříbrnou lžičkou v puse". Nebo do vody přidávali částečky stříbra. Pili pramenitou vodu vyvěrající ze stříbrných doků a podobně.

Užívání stříbra bylo letitou tradicí tisíce let a zasahovalo i do období starověkého Řecka a Říma. Tehdy lidé vkládali stříbro do nádob s vínem. Féničané asi 1300 př.n.l. lemovali hliněné nádoby stříbrem, aby zachovali kapaliny.

Stříbro se k lékařským účelům používalo až do objevení prvních antibiotik a má tedy dlouhou tradici. Přesto bylo užívání stříbra velice problematické a často vedlo k otravě stříbrem a i ke smrti. Přičemž podle úředníků z Národního centra pro podporu zdraví a federální vědecká agentura v USA říká, že stříbrný roztok nemá žádný přínos v těle při požití. Odborníci už dlouho varují, že stříbrné řešení nemá žádné známé funkce nebo zdravotní přínosy. Naopak způsobuje vážné zdravotní komplikace a vedlejší účinky. I současné době covid19 2020 podniká FDA kroky proti společnostem, které propagují koloidní stříbrné výrobky obsahující zavádějící tvrzení.

Důvěra v léčivost stříbra vedla během pandemie moru k výraznému poklesu zásob stříbra z ekonomického oběhu a vedla k rozvoji Alchymistických postupů.

Koloidní stříbro (CS) se často nazývá "penicilínem alternativní medicíny" a údajně zneškodňuje bakterie a viry. První pokusy o léčbu moru s stříbrem byli i někdy slibné, ale většinou selhaly. Ti kteří stříbro brání tak tehdejší selhání stříbra vysvětlují jako nedostatečné znalosti biologie a špatný design experimentů.

Podobně však selhali i výzkumy v letech 1920 - 1930 zavedené po španělské chřipce. Stude však nabídla pouze protichůdné a protiřečící si výsledky. Po nástupu chemoterapie a prvním úspěchu léčby moru slufonamidem v roce 1938, zájem o stříbro znovu klesl. V současnosti zažívá výzkum stříbra při současné pandemii covid19 2020 nový restart.

Mor a města[editovat]

Úvod[editovat]

Výzkum moru v raných středověkých i moderních období, mě zavedl také k prozkoumání souvislostí mezi morem a městským prostředím. Protože prostředí je zásadní pro pochopení infekčních nemocí. Součástí je tak i výzkum pokusů orgánů a vlád zabránit vypuknutí epidemické choroby nebo zabránit jejich zhoršení. Tato práce poskytuje interdisciplinární a multidisciplinární pohled na studii moru a ostatních infekčních onemocnění způsobující epidemie a pandemie. Práce se věnuje studiem města v různých časových obdobích a intervalech. Cílem je odpovědět na významné otázky, přičemž odpovědi jsou založeny na porozumění městského provozu.

Důležitým poznatkem je také skutečnost, jak geografické informace jako jsou mapy a fotografie přispívají k pochopení nejen moru, ale i infekčních onemocnění. Je proto nezbytné, aby týmy zkoumající jakoukoliv známou nebo neznámou infekční hrozbu, měli možnost fotodokumentovat situaci a prostředí. Z výzkumu také vyplívá, že je vhodné, aby tuto možnost fotodokumentace měli všechny příslušné struktury pracující v první linii. To znamená včetně zdravotníků pracujících na infekčních oddělení akutní lékařské péče. Fotodokumentaci v civilizovaném moderním světě také často nahrazují média pořizující reportáže. Proto je nutná také spolupráce s médii na této úrovni, s ohledem na pořizování informací.

V souladu s pořizováním informací je také nutné vhodných databázových informačních systémů, aby pořízené informace nezapadly, ale naopak aby je bylo možno efektivně opětovně najít. Sbírání informací je strategickou klíčovou činností a mělo by být součástí strategických cílů řízení pandemie.

Většina starých studií zkoumala spíše výskyt morových případů na venkovských oblastech. Avšak rizika spojená s epidemií a pandemií nutí zkoumat a nepodceňovat rizika spojená s výskytem ve městech. Taktéž současné covid19 2020 postihuje zejména lidnaté aglomerace, protože pro virus představuje ideální prostředí bohaté na hostitele.

Studie z nedávné doby[editovat]

V roce 2003 proto bylo zkoumáno v Kinshase v Demokratické republice Kongo malí savci a jejich ektoparazité. Přičemž bylo zjištěno, že hlavním městě byly přítomny důležité vektory potenciálního urbanistického cyklu blech a hlodavců. Lidštěji řečeno, výzkum prokázal rizika spojená s velkými městskými aglomeracemi a prokázal nebezpečnou existenci životního cyklu blech a hlodavců ve městě. Dovoz a zásobování do hlavního města existuje formou propojení silnice a hustě obydlenou oblastí Kisangani a morovou endemickou provincií Ituri.

Přičemž sanitární pro hubení hlodavců a blech jsou v takovém místě naprosto nezbytná, aby se zabránilo dovozu moru podél řeky Kongo v přístavech Kinshasa. Lidská forma moru se objevila také v přístavním městě Mahajanga na Madagaskaru v roce 1991. Moderní výskyt v městské aglomeraci v moderní době je ideální studií k pochopení vztahu mezi morem a moderním městem, ale také moderním městem a infekčními onemocněními jako takovými.

Z těchto studií v Kongu 2003 vyplívá, že epidemický potenciál je vysoký v chudých čtvrtí. Což přiživuje už jednou zmíněnou myšlenku, že pandemie pravděpodobně budou nejčastěji vznikat v lidnatých chudých městech a dále se šířit prostřednictvím bohatých lidnatých městských center pomocí turismu a hlavně obchodu.

Přičemž informační, vzdělávací a komunikační činnosti i neustálé sledovaní jsou doposavad nejúčinnějšími prostředky pro tlumení vzniku epidemií a pandemií. Jinak řečeno preventivní sledování a hlídání je pořád nenahraditelnou součástí prevence vzniku těchto onemocnění. Z tohoto důvodu je nutné navyšovat a vyškolovat příslušné hygienické stanice a jejich kapacity.

V roce 2003 byli po více než 50 letech ticha hlášeny případy výskytu lidské varianty moru ve dvou vesnicích v Oranu v Alžírsku. Mise odborníků WHO tehdy poskytovala technickou a logistickou podporu výzkumu. Kontrolní opatření přitom zahrnovala evidenci a řízení případů, laboratorní diagnostiku, epidemiologické vyšetřování, kontrolu vektorů chemoprofylaxi.

Původ ohniska dodnes není jasný, nejsou ani jasné důvody aktivace patogenu moru se zaměřením na člověka.

Pokud si mohu dovolit prognostikovat, tak na základě 50 letého cyklu lze očekávat, že za další cyklus nebo půlcyklus dojde k další změně ohledně endemického vývoje patogenu moru směrem k epidemickému. To znamená, že rizika se dají očekávat v roce 2025 - 2027 nebo v roce 2050 - 2057. Upozorňuji však, že je to pouhý odhad. Do té doby se mohou podmínky natolik změnit, že se vývoj stane nepředvídatelným a k problému nemusí vůbec dojít, nebo může být i mnohem dříve. Dle článku z 5.7.2020 "V Číně se patrně opět objevil dýmějový mor" [11] se totiž zdá, že se mor začíná hlásit o slovo i když na jiném místě světa. Situace je však zatím pod kontrolou a nebezpečí nehrozí. Dle článku: "Úřady v čínské autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko dnes vydaly varování poté, co tamní nemocnice v sobotu ohlásila, že má u jednoho pacienta podezření na dýmějový mor." Nedá se však říci, jestli se patogen moru již probouzí ze savého endemického stavu do epidemického. Na to je příliš brzy to jakkoliv posoudit.

Místa jako Čína, Kazachstán, Mongolsko, Mosambik, Peru, Tanzanie, USA a Vietnam pravidelné hlásí nízkou morovou aktivitu napříč časem. Zajímavé je právě to slovo "pravidelně". V seznamu je uveden také Kazachstán což je také zajímavé s ohledem současnosti protože dle článku "Kazachstán popírá, že ho zasáhl tajemný zápal plic smrtelnější než covid-19" [12] došlo k tomu, že: "Čínské velvyslanectví v Kazachstánu varovalo občany před možností nové epidemie zápalu plic, který má být smrtelnější než covid-19. Podle ambasády se v zemi objevil znatelný nárůst případů nemoci a není jasné, jaký vir ho způsobuje, informovala agentura Reuters. Místní ministerstvo to popřelo s tím, že čínské varování neodpovídá realitě." Kazachstán však popírá, že by se něco zvláštního dělo a považuje zprávy vydané Čínou za podvrh. Ačkoliv tedy není úplně jasné co se vlastně děje, načasování je velice zajímavé. Nic méně však s morem nemusí souviset.

Nedávná ohniska z roku 1997 a 2003 tak dle zprávy WHO dokládají, že se mor může znovu objevit v oblastech, kde se endemická povaha patogenu moru vyskytuje, ale dlouho nemělo epidemickou povahu. To znamená, že ve všech zemích, kde v minulosti byli morové případy hlášeny, by také mohly být rizikem opětovného výskytu.

Předtím byli morové případy hlášeny v roce 1955 což znovu naznačuje na přibližně 50 letý cyklus, přičemž některé případy se objevili v 70 letech, což naznačuje i existenci půlciklů. Proto také již od roku 1994 byl zaveden národní kontrolní program pro dozor a standardizaci oznámení o vzniku výskytu. Oznámení se vzorky jsou posílány do ústřední laboratoře se sídlem v Institutu Pesteur na Madagaskaru, kde jsou shromažďována a spravována biologická a epidemiologická data. Hned následující rok, tedy 1995 byla pro tento účel vytvořena počítačová databáze.

Každá podezřelí případ nebo smrt se oznamuje ústřední morové laboratoři na standartním formuláři, který zaznamenává identifikaci pacienta, klinická data a epidemiologický a biologický kontext. Centrální databáze umožňuje sledovat klíčové ukazatele programu a poskytovat zpětnou vazbu zdravotníkům. Otázkou však je nakolik je komunikace v praxi efektivní.

Stanice dohledu v oblasti Pasteur už v jisté formě existovala od roku 1954, kdy ji zřídil Íránský ústav na západě země a od té doby monitorovaly morová ohniska s tav nemocí u hlodavců a masožravců vysíláním výzkumných týmů do různých vesnic a lokalit. Všiml sem si také, že existují cenné informace z minulosti ze záznamů v denících, mezi nichž je zpráva o moru ve vesnici Seyed Abad, v provincii Západní Ázerbájždán v roce 1966. Během tohoto 41 denní infekce onemocnělo 22 lidí a 11 z nich zemřelo. Horečka a bulky byly nejčastějšími klinickými příznaky. Původce onemocnění byl identifikován vyšetřením biopsie z lymfatických uzlin, bakteriologických textů a prokázali přítomnost bakterie moru Yersinia pestis. Šlo z největší pravděpodobností o dýmějový mor. Biologická forma choroby a epidemiologické údaje naznačují, že nemoc mohla být přenášena na člověka prostřednictvím nakažlivého kousnutí blech živící se na divokých zvířatech, zejména hlodavců žijících v blízkosti domovů vesnice Seyed Abad.

Vesníce Seyed Abad tehdy zahrnovala 28 rodin a hlavními činnostmi obživy zde bylo zemědělství a chov zvířat. Chovali zde také zajíce a králíky na svých farmách pro zábavu a někdy pro spotřebu. O výskytu nemoci informoval tým zdravotnického střediska v regionu Teherán. Tým uvedl, že pacienti mají horečku, jednu nebo více oteklých a bolestivých lymfatických uzlin, bolest hlavy, zimnici a slabost, ale typickými kynickými příznaky byly korečky. Jednomu z pacientů praskla zvětšená lymfatická uzlina.

Vypuknutí lokálního ohniska začalo na začátku ledna trvalo až do konce února 1966. Na základě klinických projevů a historie moru v sousedních regionech bylo podezření na výskyt moru. Lokální lékaři okamžitě podaly injekčně sulfonamid a dichlorodifenyltrchorethan (DDT). Mezi lidmi byla v celé vesnici nařízena karanténa a izolace infikovaných osob.

Výskyt oblasti nebyl náhodný, protože již od roku 1947 byl v Íránu zahájen výzkum moru a to v době kdy se Dr. Marcel Baltazard ujal funkce ředitele institutu v Pasteru. Morový výzkum se tak stal významnou součástí této oblasti. Zkušenosti z Maroka zorganizovaly epidemiologický tým pro vyšetřování a kontrolu ohnisek, které se vyskytly v Kurdistánu, Ázerbájdžánu a Kermanshahu v západním Íránu.

V letech 1966 - 1967 výzkum v oblastí Íránu ukázal, že mezi 14102 hlodavci bylo 66 infikovaných morem. Infekce morových epidemií v letech 1947 a 1966 zahynulo 156 osob. Nejvíce lidí zahynulo v oblasti Kurdistán. Tato oblast Kurdistánu poblíž pohoří Zargos je součástí přírodních ohnisek moru již historicky velmi dávno. Tato ohniska zasahají do jižního Turecka, severního Iráku a Sýrie.

Městský mor 17. století[editovat]

Mor v 17. století byl v Evropě výlučně Urbanizačním fenoménem. Mnoho současných prací tvrdí, že v tomto období severozápadní Evropy se mor vyskytoval především ve městech a příliš se nerozšiřoval do přírody. Mnohou soudobých autorů popisovalo mor nemoc jenž dominantně vládla ve městech. Ráná moderní města soudobí autoři zobrazovali jako pasti smrti. Z tohoto pohledu se jeví venkovské případy v letech 1645 -1946 v Colytonu (Devon) nebo v roce 1665/ 1666 v Anglii jako nereprezentativní.

Studie z 1988 v Bergenu od Leo Noordegraaf a Gerrit Valk vyplívá, že se studie soustředila více na kulturu a náboženství a populistické postoje než na ekonomické nebo demografické dopady moru. Ačkoliv se ve svých pracích pustili do hrubých odhadů zemřelých následkem moru, neobsahoval žádné systematické záznamy, protože existující záznamy neobsahovali tyto počty. Dobová církev nezaznamenávala každou smrt a příbuzní často neměli ani na zaplacení pohřbu. Tudíž dobová církev uváděla jen souhrnné odhadnuté počty. Studie z 1988 je tedy založena na odhadech těchto nepřesných počtů.

Studie tak odhaduje například ve městě Harderwijk v letech 1598 - 1622 že za hrob zaplatilo jen 704 lidí (44%) z 1628 lidí. V morových letech z 1601 - 1604 pak počet klesl na méně než 40%, přičemž mnoho lidí, kteří zemřeli ve zvláštních morových domech nebyly pohřbeni ani v okolí kostela.

Lékařská literatura 16. a 17. století byla plná varování před hnilobou mrtvých těl a špatným pohřbíváním. Téma na nebezpečí vyplívající z nepohřbených těl lze nalézt například v paradigmatickém Thukydiově líčení athénského moru, které bylo velmi populární v renesanční a barokní literatuře a pochází z doby r. 430 pr.n.l. Nelze také zapomenout zmínit Corbinův odkaz na Memoires od Theodore Baumese, které v r. 1789 varovaly, že by nerozvážná meliorace zaplavených, bažinatých pozemků mohla uvolnit ze dna močálu zhoubné výpary, a způsobit tak neštěstí. Zatímco v roce 1556 vydal italský autor Victor de Bonagentiubus krátké pojednání Decem problemata de peste, kde se nachází naprosto stejná úvaha o vlivu meliorace na padovskou epidemii moru v polovině 16. století. Za zmínku stojí také práce britského historika Viviana Neuttona o Girolamu Fracastorovi a vlivu galénismu na středověkou a raně novověkou medicínu, z nichž jsem našel mnoho důležitých informací.

Z pohledu urbanizace bylo pohřbívání největším problémem v městských oblastech. Takové oblasti jsou nejen více lidnatější. Proto v případě epidemie moru dojde k zahlcení v podobě velkého počtu mrtvých těl, které město nestíhá odklízet. Navíc lze přičíst i skutečnost z obav, se takových těl vůbec dotknout. Hygiena, desinfekce či sanace tak hraje v urbanizaci zásadní roly. Z toho vyplívá také potřeba ochránit kanalizaci či pitnou vodu.

Když v severní Itálii roku 1575 vypukl mor, byl povolán Girolamo Mercuriale narozený ve Forli v roce 1530. Získal doktorát z medicíny a obhájil jej před lékařskou kolejí v Benátkách. Epidemie postupně napadla města Trident, Verona, Mantova, zatímco jiné oblasti zůstaly nedotčeny. Když byly zaznamenány první oběti v Benátkách, byl Mercuriale spolu s dalšími čtyřmi padovskými profesory povolán do města, aby prozkoumal, zda se jedná o mor, nebo nějaké méně závažné nakažlivé onemocnění. Tehdy se oborníci opírali o velmi klasické pojetí příčin moru. Klasické pojetí spočívalo ve zkoumání okolního ovzduší, zdali se nestalo jedovatým. Vzhledem k tomu, že se epidemie v té době objevovala jen místy a ve zkoumané lokalitě (Benátky) nebylo rozšíření nemoci v té době velké, dospěl tým profesorů s Mercurialem k závěru, že se o mor nejedná. Proto odmítly zavést restriktivní opatření. Navíc ke všemu Mercuriale ignoroval typické příznaky moru, protože se domníval, že v podstatě jakákoli nemoc se může stát za vhodných podmínek morem. Dokonce se rozhodl osobně navštívit nejvíce nemocné provázen dvěma otci jezuity, chirurgem a barbířem, aby se ujistil, že skutečně nejde o mor. O několik dní po této návštěvě však byli oba jezuité i barbíř po smrti a městem ze prudce šířila epidemie moru. V tomto okamžiku o morové povaze nemoci nebilo již pochyb.

Je pravdou, že ani dnes podle příznaků nepozná žádný doktor bezpečně o jakou nemoc jde, pouze získá jakési podezření oč by mohlo jít a pošle pacienta na vyšetření, které prokáže nebo vyvrátí domněnku a umožní zjistit skutečnou příčinu. Zcela klíčové je zde nutné vyšetření, bez kterého ani dnes nelze nic říci z jistotou. Nutno podotknout, že tehdy neměli lékaři možnost provést takováto vyšetření jako je například rozbor krve, rentgen plic atd. Ani v současné covid19 2020 se prokázání nemoci bez vyšetření neobejde. Někteří lidé mající lehký průběh onemocnění se domnívali, že se jedná o obyčejné nachlazení zatímco byli covid19 pozitivní. Naopak jiní lidé, kteří se báli a pozorovali jisté příznaky včetně horečky a bolesti v krku s kašlem se domnívaly že jsou covid19 pozitivní, ale vyšetření prokázalo, že nejsou. Příznaky jsou pouze počáteční stopou, která má lékaře směrovat dál.

Taktéž statečné hrdinství založené na domněnkách nejsou na místě. V příběhu ze 16. století tak stálo život dvou jezuitů a barbíře. Nezavedení opatření se stalo podceněním situace a vymklo se kontrole. Ve výsledku stálo město Benátky mnoho zmařených životů. Celkové počty obětí ta tohoto Benátského moru se odhadují na 50 000, což v té době mohlo být nějakých 25% veškeré populace Benátek.

Města a obzvláště velmi lidnatá města, jsou na řešení epidemie či pandemie složitější a chyba má dalekosáhlejší důsledky než na vesnici a izolovanějších lokalitách. Ve městech je nezavedení opatření podceněním situace.

Vletech 1665 -1666 v Anglii vypukla epidemie menšího rozsahu, která zahubila asi 70 000 až 100 000 lidí, tedy asi 25% obyvatel Londýna. Epidemie byla menšího rozsahu než v letech 1347 - 1353, do Anglie se pravděpodobně dostala holandskou obchodní lodí dopravující bavlnu z Amzterdamu. Přičemž se nákaza vyskytovala v Nizozemí od roku 1654, přičemž Holandsko a Nizozemí byli spolu úzce svázány a sousedí spolu.

Jak uvádí Wikipedie tak, nemoc v Anglii řádila v zimě mezi z roku 1664 na rok 1665. Nejdříve bylo zaregistrováno pouze několik případů úmrtí. Zima byla toho roku velmi studená a protože mor šíří bakterie nikoliv virus, nákaza se příliš nešířila. Neboť bakterii moru vyhovuje teplé a vlhké podnebí. Ale zato jaro bylo neobvykle horké, což vytvořilo vhodné podmínky šíření. Přičemž první zaznamenanou obětí dle dobových záznamů se objevila 2. dubna 1665 a jmenovala se Margaret Porteusová.

V červenci 1665 již zásahl mor celý Londýn a král Karel II. Stuard se svou rodinou a dvorem odešel z Londýna do Oxfordu. Starosta a konšelé setrvali ve svých funkcích a řídili chod Londýna. Poté co obchodníci a řemeslníci utekli, byla zavřeny i obchody. Lidé se nemohli nakoupit. Ve městě zůstal pouze malí počet duchovních, lékařů a lékárníků. Přičemž byla odniknuta některá opatření z cílem zmírnění dopadů epidemie. Lékaři přitom byli placeni z městských prostředků a pohřby lidí, kteří zemřeli v důsledku moru, byly pečlivě organizovány. Jak uvádí Wikipédie, úřady nařídily trvale udržovat ohně, ve dne i v noci, aby se povětří pročistilo. Dále byly páleny látky, které vydávají silnou vůni pro ochranu před nákazou.

Do května roku 1665 zemřelo 43 lidí. V červnu zemřelo 6 137 lidí, v červenci 17 036 lidí a na vrcholu epidemie v srpnu zemřelo 31 159 lidí. Přičemž inkubační doba trvala 4 - 5 dní. Pokud se mor objevil v nějaké domácnosti, dům byl okamžitě zapečetěn, čímž ale byla celá rodina odsouzena k smrti. Tyto domy byli označovány malovaným červeným křížem na dveřích a doplňovány slovy "Pane, smiluj se nad námi". V noci byli mrtvoly vyneseny a vloženy do košů, aby těla nebyla vidět a naloženy do vozů. Mrví byli pohřebený do morových jam (hromadné hroby). Jedna velká jáma se nacházela v Aldgate v Londýně a druhá ve Finsbury Fields.

Samuel Pepys ve svém deníku živě popisuje prázdné ulice Londýna, protože všichni, kteří mohli opustit město jej opustili.

Mor se rozšířil do mnoha částí Anglie. Město York bylo zasaženo poměrně vážně. Oběti moru byli pohřbeny mimo městské hradby a říká se, že od té doby nebyli nikdy narušeny. A to z obav z vypuknutí nové nákazy.

Rozdíli mezi Morem a Covid19[editovat]

Od roku 1347 do 1722 tížila Evropu morová epidemie v mnoha vlnách. V Londýně proběhy celkem 4 epidemie (1563, 1603, 1625, 1665) spolu s menšími morovými ranami v letech 1593 a 1636. Reakcí na stále přítomné riziko ničivých epidemií začala anglická vláda na konci 16. století uvádět v platnost speciální zákony, umožňující řešit morové epidemie organizovaněji. Ačkoliv většina z těchto raných zákonů v roce 1666 shořela při velkém požáru. Mohou se badatelé alespoň obrátit na záznamy londýnských farností, které přetrvali dodnes. Malý vzorek z nich použil i Slack (1985) ve své mimořádné studii londýnského moru. Na tuto studii navazovali studie dalších badatelů včetně studie Cummins (2016), kteří analyzovali všech 790 000 dochovaných záznamů, aby zjistili, jak se mor šíří týden po týdnu v městských farnostech od roku 1560 do roku 1665.

Morové epidemie se od současné pandemie koronaviru (covid19 2020) lišily dvěma způsoby. Prvním je, že mor v 17. století probíhali prakticky každý rok, avšak s rozdílnou intenzitou dle tehdejšího aktuálního podnebí a dle schopností prevence konkrétních lokalit. Proto jsou v literatuře uváděny především ty hlavní vlny a menší morové rány, avšak nikoliv všechna lokální ohniska. Informací a množství událostí je tolik, že vytvořit kompletní přehled není nic snadného. Protože původcem moru je bakterie, jeho šíření bylo nejvýraznější v teplých dnech. Zatímco současnému koronaviru vyhovuje spíše zima. Rozdílné jsou také technologie a myšlení té doby od dnešní doby.

Druhým způsobem jenž se lišil mor od současné pandemie koronaviru, bylo že mor se zásadně liší svou podstatou od koronaviru a mor se šíří výrazně pomaleji, což bylo dáno také tehdejšími technologiemi cestování a obchodu. Bakterie a viry se od sebe významně liší, přesto se mohou projevovat velice podobně. Je teoreticky možné si bez příslušných PCR testů zaměnit plicní mor za covid19 s rozdílém, že mor by byl výrazně smrtelnější.

Tím však také narážím na skutečnost, že v současné covid19 2020 v červenci došlo na varování čínské ambasády v Kazachstánu, s tím, že v Kazachstánu řádí nějaká podivná nemoc chovající se jako současný covid19 a způsobující zápal plic avšak z výrazně výším procentem úmrtnosti. Kazachstánská vláda prohlášení z Číny popřela. Avšak je třeba brát v úvahu skutečnosti, že oblast historicky bývala zasažena morem a to i v relativní nedávné minulosti. Navíc se dle obtížně doložitelných skutečností media již dříve naznačovala a informovala, že Kazachstán tají skutečné počty mrtvých. Po internetu media také zveřejnila fotky hromadných hrobů. Taktéž Čína na hranicích s Mongolskem zaznamenala podezření na jeden případ moru. Z mého vlastního výzkumu o cyklech moru se zdá, že nejvhodnější doba výskytu a s ohledem na globální oteplování je ideální doba možného výskytu návratu moru kolem roku 2025 tedy defacto za pár let. Zdá se že mor prochází 50 letým cyklem a půlcyklem po 25 letech. Například rok 1625 může odpovídat roku 2025, zatímco rok 1603 může odpovídat moru z 2003 na Madagaskaru a Konga a rok 1563 a 1665 může odpovídat cyklům z roku 1966 v Západnímu Ázerbájždánu.

Mory ve středověku se vydávali podobným cyklickým směrem a s určitou pravidelnou charakteristikou. Ve středověku by úmrtí začala v květnu v nejchudších farností a pomalu by stoupala v lokálních ohniscích napříč chudinskou čtvrtí odkud, které obklopují město. Z chudých lidnatých oblastí by se šířila do bohatých lidnatých oblastí nakonec by se rozšířila i do méně lidnatých oblastí. Zdá se ale, že by se mor šířili nejdříve jako lokální ložiska chudých a zapadlých oblastí, poté by se rozšířil do lidnatějších oblastí a do ostatních méně lidnatých a izolovanějších oblastí.

Zjednodušeně řečeno by se mor šířil takto: chudé a málo lidnaté a částečně izolované oblasti → chudé ale hodně lidnaté oblasti → bohaté a hodně lidnaté oblasti → ostatní izolované a málo lidnaté oblasti

Ohniska morových epidemií by přetrvávala více než 6 měsíců, dokud se nezúží v zimě. To odráží skutečnost, že ve středověku by byla jakákoliv druh sociální izolace problematický už tehdy, protože všichni kromě těch velmi bohatých čelili chmurné představě mezi prací nebo hladem. Už tehdy znamenala masivně nasazená karanténa vážné ekonomické důsledky, a byla proto také hojně poručována. Lidé potřebovali nějak vyžít.

Proto také stojí za zmínku venkovská Anglie která již v dávných dobách měla překvapivě účinný systém podpory příjmů v podobě tzv. "chudého zákona". Ten bránil lidem abych sklízeli úrodu, protože to vedlo k masové úmrtnosti. Infekční mor však ohrožoval smrtí dříve, než smrtí vyhladověním. Tato opatření byla spíše kapkou v moři a představovala drastická opatření jenž znamenala jen malou pomoc, ale alespoň redukovala masová úmrtí. Tato malá dočasná úleva tak byla často přemožena potřebami nasytit se.

Farnosti byli zasaženy až desetkrát intenzivněji, než samostatné usedlosti. Každý velký mor vykazoval stejný vzorec v podobě postupně zvyšujících se úmrtí v nejchudších lokalitách a v létě už se pohyboval všude. Úbytek mrtvých byl zaznamenán až v říjnu. Avšak lidé nemohli přes zimu nic pěstovat.

Společné znaky Moru a Covid19[editovat]

Závěr[editovat]

Výsledkem tohoto výzkumu je tedy prokázání, že teplo a UV záření chrání před viry a bakteriemi, ale přesto všechno není přítomnost léta jistotou potlačení pandemie, protože viry a patogeny si mohou najít cestičku k šíření tam, kde jsou podmínky pro ně příhodnější a to vlivem chování člověka i jeho technologií. Právě proto se zdá, že se virus covid19 dokáže šířit i v létě.

Pouhá existence a přítomnost patogenu totiž nemusí nutně vést k epidemii ani pandemii. Politická či ekonomická či válečná nestabilita s kombinací klimatických změn, může vychýlit váhy natolik, že způsobí změny v rezervoárech patogenů a tyto patogeny jsou nejdříve nuceny se přizpůsobit aby přežili změnu podmínek a následně jim tato adaptace dodá sílu k novému šíření (například přizpůsobením se na nového hostitele, kterého je dostatek).

Z toho lze logicky vyvozovat, že pandemie budou vznikat jako lokální ložiska v těch lokalitách, kde působí klimatické změny a politická či ekonomická či válečná nestabilita a kde je největší hustota populace. Chudé oblasti mývají vysokou koncentraci populace a velmi bohaté oblasti také. Pandemie nejspíše budou začínat v chudých a lidnatých oblastech a dále se rozšiřovat díky bohatým a lidnatým oblastem vlivem turismu a obchodu.

Reference[editovat]

  1. Denaturace nukleových kyselin, molekulární hybridizace. WikiSkripta [online]. Dostupné online. 
  2. PřF:Bi6400 Metody molekulární biologie. is.muni.cz [online]. Informační systém Masarykovy univerzity. Dostupné online. 
  3. ct24.ceskatelevize.cz [online]. 16.5.2020. Dostupné online. 
  4. Dva čínští lékaři nakažení koronavirem ztmavli. Novinky.cz [online]. 21.4.2020 9:48. Dostupné online. 
  5. Vědci zjišťují, proč nový koronavirus způsobuje nebezpečné sraženiny. CT24 [online]. Dostupné online. 
  6. Epicentrum jatka. Chladné fabriky jsou pro virus ideální, Německo zavírá celá města. Aktuálně.cz [online]. Dostupné online. 
  7. Stát už má plán pro druhou vlnu koronaviru. www.seznamzpravy.cz [online]. 24.6.2020. Dostupné online. 
  8. Pandemie nepolevuje. USA hlásí rekordy. Seznam Zprávy [online]. 25.6.2020. Dostupné online. 
  9. Situace s koronavirem se zhoršuje. Nebezpečí číhá v oblíbené turistické destinaci. Deník plus [online]. 25.6.2020. Dostupné online. 
  10. Opět rekord. Nakažení přibývají dvakrát víc, než když bylo v USA nejhůř. www.seznamzpravy.cz [online]. 10.7.2020. Dostupné online.  .
  11. V Číně se patrně opět objevil dýmějový mor. Seznam Zprávy [online]. 5.7.2020. Dostupné online. 
  12. Kazachstán popírá, že ho zasáhl tajemný zápal plic smrtelnější než covid-19. Seznam Zprávy [online]. 10.7.2020. Dostupné online.