Historie peněz a bankovnictví/Ekonomika za vlády Napoleona Bonaparteho 1804-1815

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Události vedoucí k císařství Napoleona I. Bonaparte[editovat]

1722-1724[editovat]

V letech 1722 - 1724 postavil Newcomenův atmosferický parní stroj ang. mechanik Issak Potter v Nové Bani na Slovensku.

1736[editovat]

V roce 1736 získal Jonathan Hull či Hulls první patent na kolesovou loď poháněnou Newcomenovým atmosferickým parním strojem.

1736[editovat]

Dnes je vynález parního stroje obvykle připisován Jamesi Wattovi, který ho vynalezl v roce 1765. Ve skutečnosti Watt „pouze“ významně zdokonalil stroje Thomase Saveryho a Thomase Newcomena. Jednalo se o stroje na principu kondenzace syté páry ve válci a využití síly vyvolané podtlakem k čerpání vody. Prvním Wattovým zlepšením bylo oddělení kondenzace do zvláštního prostoru mimo válec. Díky tomu se stěny válce neochlazovaly a zvýšila se účinnost stroje. Později jej napadlo pohánět stroj párou o vyšším než atmosférickém tlaku. V průběhu druhé poloviny 18. století si pak Watt nechal patentovat řadu vynálezů, které byly dále využity po celou éru parních strojů. Jmenujme například dvojčinný parní stroj, převod posuvného pohybu pístu na otáčivý, nebo Wattův odstředivý regulátor.


1769[editovat]

Napoleon I. Bonaparte se narodil 15. srpna 1769 na Korsice, do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty.


1778[editovat]

V roce 1778 Napoleona ve svých 9 letech, jej otec odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách.


1785[editovat]

V roce 1785 Napoleon ve svých 16 letech, po smrti svého otce, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a vstoupil jako poručík do armády.


1793[editovat]

V roce 1793 přišel vzestup jeho kariéry ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon a byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

1795[editovat]

V roce 1795 v pařížských ulicích Napoleon úspěšně potlačil roajalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti.


Napoleon Bonaparte v roce 1795 nabídl odměnu 12 000 franků tomu, kdo najde způsob, jak uchovat jídlo pro vojsko na dlouhých výpravách. Žádná z tehdejších metod dlouhodobého skladování jídla totiž nebyla dost dobrá. Pařížský lahůdkář a obchodník s vínem Nicholas Appert dostal nápad: proč by se jídlo nemohlo uchovávat jako víno v lahvích? Částečně povařené jídlo naplnil do lahve, uzavřel korkem a utáhl pořádným drátem. Stejně jako šampaňské. Ostatně i lahev byla stejná jako na šampaňské (jen měla širší hrdlo) - dostatečně tlusté stěny odolávaly tlaku při zahřívání ve vodní lázní. Svůj vynález zkoušel na plodech ze své zeleninové zahrádky. Však také tehdejší noviny psaly: „Appert našel způsob, jak zrušit roční sezony.“ Aby dokázal, že jídlo vydrží ve vzduchotěsném obalu, odkud byl vypuzen vzduch, ukládal lahve na čtyři měsíce do moře. Po otevření bylo jídlo jako čerstvé, beze změny. Napoleon byl spokojen a osobně vyplatil Appertovi slíbenou odměnu. Uznání a odměny se tedy Appert po patnácti letech pokusů dočkal, přesto historie připisuje prvenství v objevu konzervy někomu jinému. Za první skutečnou konzervu je považována plechovka, kterou vymyslel v roce 1810 Angličan Peter Durand. Válcová plechová nádoba z pocínovaného plechu byla pěkně bytelná, musela se otvírat bajonetem. (Otvírák na konzervy nemohl být pochopitelně na světě dřív než konzerva.) Durandovy plechovky byly stejně vzduchotěsné jako Appertovy lahve, navíc nebyly tak křehké jako sklo a lépe se s nimi manipulovalo. Proto se rychle ujaly. Zanedlouho vznikla poblíž Londýna první továrna na plechové konzervy, které měly stejně jako na druhé straně Kanálu sloužit armádě. Odtud putovaly konzervy na britské vojenské základny armádě a námořnictvu k odzkoušení. Je ironií osudu, že se dostaly i na ostrov Svatá Helena, kde byl Napoleon v exilu.


1796[editovat]

V roce 1796 byl Napoleon na návrh Lazere Carmota jako hlavní opora direktoria vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzkou armádou Itálii.


1798[editovat]

Roku 1798 obsadila Řím napoleonská vojska a papež Pius VI. byl deportován do vyhnanství. Poté došlo k vyhlášení římské republiky, která existovala jen pouhý rok.


1799[editovat]

V roce 1799, byli Francouzi vyhnáni z Itálie Rakušany a Rusy.


V roce 1799 Napoleon plně využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr uzavřít mír.


V roce 1799 Napoleon, po nepříliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů.

1800[editovat]

Od roku 1800 Napoleon zastával doživotní funkci prvního konzula.

Napoleon v roce 1800 pověřil čtyřčlennou komisi složenou ze zkušených právníků k přípravě nového (právního) kodexu. Tato komise byla ustavena z právníků zastupující jak sever, tak jih země (v obou oblastech byly jak jazykové, tak právní odlišnosti). Původní návrhy z období před nástupem konzulátu byly shledány příliš osvícenské a ovlivněné duchem revoluce a proto se z nich příliš nevycházelo, nicméně některé instituty byly z návrhů použity, například rozvod po vzájemné dohodě manželů a institut osvojení.

V roce 1800 Napoleon se vrací zpět do Itálie, poráží Rakušany v bitvě u Marenga.

V roce 1800 byl objeven chemický účinek elektrického proudu. Pokusy s galvanickým článkem a s elektrickým obvodem konal chirurg westminsterské nemocnice sir ANTHONY CARLISLE a vodárenský inženýr WILLIAM NICHOLSON. Experimentátoři vodivost obvodu .

Po roce 1800 byla vynalezena parní lokomotiva, za jejíhož tvůrce je považován Angličan Richard Trevithick, a přibližně ve stejné době sestrojil Američan Robert Fulton první parní loď.

1801[editovat]

V roce 1801 byla založena francouzská centrální banka (Banque de France) se sídlem v Paříži, založená Napoleonem I. Bonapartem. Od roku 1848 má výsadní právo emise hotovostních peněz na území Francie; v roce 1945 byla zestátněna.

Roku 1801 byl podepsán konkordát s papežem (náboženský smír), došlo k obnovení vlivu katolické církve, byla však podřízena státu.

1802[editovat]

Roku 1802 byl uzavřen mír s Anglií; ta uznala Francouzskou republiku, ale rozpory trvaly.

1803[editovat]

V dubnu 1803 připlul do Indie generál Decamps a uzavřel smlouvu s vůdci indických kmenů namířenou proti Velké Británii. Výsledkem byla druhá anglo-maráthská válka. Britská vojska, jimž veleli generálové Lake a Wellesley, měla od začátku nad maráthy převahu a uštědřila jim řadu těžkých porážek jako v bitvě u Assaye (1803), kde Arthur Wellesley úspěšně čelil více než osminásobné přesile a roku 1805 je donutili uzavřít mír.

Založení Banque de France 1801[editovat]

Stručný historický vývoj[editovat]

Francouzská revoluce vytvořila podmínky, které napomohly rozvoji průmyslu a obchodu, ale na druhou stranu přinesla francouzské veřejnosti další negativní zkušenost s papírovými penězi. Tyto okolnosti přivedly Napoleona Bonaparta k myšlence založit banku. Jeho úvahy byly ovlivněny dvěma faktory: zlaté a stříbrné peníze již nestačily zabezpečovat prostředek směny z důvodu omezených možností těžby těchto drahých kovů a bylo je třeba nahradit papírovými penězi. Dalším faktorem byla potřeba existence úvěrové banky, která byla pro rozvoj obchodu nepostradatelná.


„Banque de France” byla založena jako akciová společnost, jejíž základní kapitál tvořilo 30 milionů franků. Jejím hlavním úkolem bylo vydávat bankovky a přijímat vklady. Valnou hromadu banky tvořilo 200 nejvýznamnějších akcionářů, kteří volili její správní radu skládající se z 15 členů. Kontrolu nad správní radou vykonávala trojčlenná dozorčí rada. V čele banky stáli Le Couteulx de Canteleu a Jean Frédéric Perregaux.


„Banque de France” zahájila svoji činnost 20. února 1800. Napoleon Bonaparte a jeho nejbližší okruh příbuzných byli prvními upisovateli podílů banky. Dne 25. února 1800 se pokladna pro umořování státního dluhu zaručila za vrchní finanční ředitele dvěma miliony franků, z nichž polovina byla investována do akcií banky. V březnu 1800 zaznamenala banka další příliv kapitálu pocházejícího původně ze státní loterie a od vedení správního obvodu Seiny. Tímto se tyto dvě instituce staly významnými akcionáři „Banque de France”.


Právo vydávat bankovky udělil zákonodárný sbor bance až 14. dubna 1803, a to na dobu 15 let, přičemž její základní kapitál byl zvýšen na 45 milionů franků. Díky tomuto pověření nemohly ostatní banky ve Francii vydávat bankovky bez souhlasu vlády.


Změna politického systému, vysoké vojenské výdaje a rostoucí inflace byly příčinou bankovní reformy. S platností od 22. dubna 1806 bylo řízení veškerých záležitostí banky svěřeno jednomu guvernérovi a jeho dvěma zástupcům, které jmenoval Napoleon, a původní vedení banky bylo odvoláno. Zároveň bylo prodlouženo právo tisku peněz na dalších 25 let a zvýšen základní kapitál na 90 milionů franků.


Smyslem další reformy (1808), bylo zajistit právní rámec banky. V dekretu vydaném 16. ledna 1808 byly uvedeny základní stanovy banky, jež vycházely z předcházejících opatření a byly zaměřeny zejména na eskontní banky, které se měly zakládat v budoucnu. V čele každé pobočky měl stát jeden ředitel jmenovaný císařem, tři kontroloři a šest až dvanáct asistentů63. Do roku 1848 nebyla celková suma peněz vydaných do oběhu žádným způsobem limitována. Banka měla pouze povinnost na požádání proplatit své krátkodobé závazky v kovových penězích.

Podrobnější historický vývoj[editovat]

Francouzskou centrální banku Banque de France založil roku 1801 první konsul Napoleon Bonaparte. Vytvořil ji na základě banky z revolučního období, protože silná centrální banka byla pro zdárný chod celého národního hospodářství zapotřebí a navíc se daly vydělat slušné sumičky přímo z její činnosti. Jejím cílem bylo obnovit důvěru ve francouzský bankovní systém po době revolučních zmatků. Tradičně byla charakteristika velkou svobodou, během Čtvrté republiky spadla pod naprostou kontrolu státu a závislá na exekutivě zůstala i v kontextu Páté republiky.

Francouzská banka měla být jakousi obdobou Bank of England a měla vyplnit mezeru - ve Francii (jež dosud nezapomněla na experimenty Johna Law a prožila si bezprostředně předcházející inflační revoluční zkázu) prakticky chybějící článek bankovního úvěru a samozřejmě konečně stabilizovat měnu. Akciový kapitál byl stanoven na 33 milionů franků, podílníkem byl i sám První konsul a činnost byla vymezena následovně: emise bankovek; zajišťování úvěru; směnečný eskont k oživení průmyslového a obchodního podnikání.

K normalizaci obchodních a úvěrových vztahů přispělo o něco později v roce 1803 vydání měnového zákona, který definitivně uzavíral období inflační papírové a zlehčované stříbrné měny a převáděl frankovou měnu z tržního monometalismu na bimetalismus.

Frank o obsahu 5 gramů stříbra vystřídal jako nová měnová jednotka francouzskou libru (livre) již v srpnu 1795. Dělil již podle Destinn soustavy na 100 centimů, zatímco francouzská libra (livre) se dříve dělila (podobně jako anglická) na 20 sous po 12 denárech. Podle zákona z roku 1803 byl hodnotový poměr mezi zlatem a stříbrem stanoven na 1:15,5 taže z 1Kg zlata se razilo 3 100 franků, z 1 Kg stříbra pak 200 franků.

V letech 1800-1809 prožíval francouzský průmysl období prosperity a začátku průmyslové revoluce v textilních odvětvích, jež se přece jen do značné míry zbavila anglické konkurence. Za prvních 15 let 19. století se celková průmyslová výroba zvýšila 1,5 krát. Vedle mechanizujícího se průmyslu bavlnářského, jehož růst brzdil nedostatek bavlny, se vzmáhalo zejména vlnařství (zvýšení produkce oproti předrevolučnímu období asi 4 krát), v tradičně vyspělém hedvábnictví a vlnařství se uplatnila celá řada domácích technických vynálezů a inovací, zejména Jacquardův stav na výrobu vzorovaných hedvábných látek (1806) a Girardův stroj na předení lnu (1810), obojí masově. Vědeckotechnický rozvoj byl s výjimkou odvětví metalurgie uspokojivý či dokonce výtečný. Ale v metalurgii praxe zaostávala velmi podstatně za Anglií, jediný závod v Creustotu používal koks a zpoždění za Anglií se odhadovalo tak, že v roce 1815 byla Francie na úrovni Anglie r roku 1780.

Císař Napoleon I. Bonaparte 1804-1815[editovat]

1804[editovat]

Od roku 1804 Napleon pomocí politických machinací přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Slavností obřad proběhl v katedrále Notre Dame a přihlížel jí i římský biskup – papež Pius VII. Napoleon ho pozval, protože nechce býti císařem „z vůle lidu“, ale z císařem „z vůle boží“ jako za časů minulých. Papež se dlouho ostýchal na korunovaci přijet a posvětit nového císaře. Ostatní monarchové Evropy na tuto událost nahlíželi velmi pobouřeně. Ale hněv všech panovníků se papežovi zdál menší než hněv Napoleonův, takže se podvolil a korunovaci v katedrále posvětil vlastní rukou. Císařskou korunu ale na hlavu nového vládce Francie nepoložil. Napoleon se tohoto úkolu zhostil sám. Korunoval i svou manželku Josefínu, která se stává císařovnou. V samotných Napoleonových pravomocích se prakticky nic nemění, protože už jako první konzul měl prakticky neomezenou moc. Jeho postavení získává jen císařské pozlátko. Je to ironie osudu, že Napoleon, který na začátku své kariéry tak urputně bránil republiku proti royalistům, ji teď ruší a ustanovuje novou éru francouzské monarchie.

V roce 1804 vydává Napoleon občanský zákoník "Code civil" .

1805[editovat]

roku 1805 zvítězil Napoleon I. Bonaparte v bitvě tří císařů u Slavkova (Alexandr I. (rus.), František II. (rak.) a Napoleon (franc.)). Po této bitvě byl uzavřen bratislavský mír. Téhož roku byl však poražen na moři u mysu Trafalgar (vyhrál anglický admirál Nelson). Touto bitvou získala Anglie nadvládu nad mořem. Napoleon se snažil vyčerpat Anglické hospodářství.

1806[editovat]

1806 byl vytvořen Rýnský spolek v západní části bývalé Svaté Říše Římské. Rozpad říše a vytvoření Rýnského spolku bylo zaviněno porážkou vojsk Napoleonem v prosinci 1805 v bitvě u Slavkova (bitva tří císařů). V říjnu 1806 po francouzském pokoření Pruska přistoupily do Rýnského spolku i státy středního a severního Německa.

1812[editovat]

V roce 1812 začala válka Napoleona s Ruskem. V červenci 1812 velká armáda (600 000 Francouzů) začala tažení do Ruska. Napoleon se snažil dobýt Rusko a proniknout do Indie, čímž by pokořil Anglii. Ruská armáda vedená maršálem Kutuzovem vtáhla Napoleona dovnitř Ruska bez rozhodujícího vítězství a ten po oboustranně krvavé bitvě u Borodina vstoupil do Moskvy. Tam čekal na uzavření můru (od ruského cara), tak se však nestalo a car nechal Napoleonovi Moskvu zapálit nad hlavou. Kutuzov čekal vedle Moskvy a když se Napoleon rozhodl ustoupit, ruská ho nutila jít po stejných cestách po kterých přišel (ty byly už vydrancované - nedostatek zásob). Navíc začala pověstná "Ruská zima", neměli dostatek jídla. V říjnu 1812 Kutuzov učinil na Napoleona poslední útok (na řece Beriznině), z velké Napoleonovy armády zbylo jen asi 30 000 vojáků, tedy zhruba 5% z původní velkosti ze začátku tažení.

1813[editovat]

Napoleon byl tak po porážce v Rusku, nucen se postupně stáhnout. Byl poražen v bitvě u Lipska (Rakouskem, Pruskem a Ruskem). Ještě před bitvou rakouský ministr hrabě von Metternich chtěl udržet Rusko co nejdále, a bál se pruského nacionalismu, a tak Napoleonovi nabídl Rakouské Nizozemí a všechno od levého břehu Rýna. To však Napoleon odmítl s tím, že chce buď všechno, nebo nic.

1814[editovat]

V dubnu 1814 Napoleon odstoupil, byl zajat a odveden na ostrov Elba, byl mu ponechán titul císaře a důchod 2 miliony franků ročně. Talleyranda (předního představitele Napoleonova režimu) restaurovali Bourbony - obnovili bourbonskou dynastii (Ludvík XVIII. - bratr Ludvíka XVI.). Ten podepsal v květnu 1814 mírovou smlouvu s Evropou (1. pařížský mír) - Francie byla vrácena do předrevolučních hranic. Ludvík XVIII. potvrdil nové revoluční rozdělení majetku i Napoleonův zákoník. Do Francie se vraceli emigranti, kteří chtěli restituci a návrat starého režimu a postavení. Roku.

1815[editovat]

Přibližně od roku 1815 se mluví o průmyslové revoluci, s níž jsou spojovány začátky strojové výroby (poprvé u nás 1797 – Verneřice u Děčína – přádelna bavlny). Nerovnoměrné rozložení industrializace vedlo k vytváření průmyslových regionů.

Roku 1815 Napoleon s 2000 vojáků vstoupil do Francie, cestou do Paříže se jeho armáda značně rozrostla. Ludvík uprchl do Belgie; Napoleon prohlásil že by znovu povolán "jednomyslným přáním národa". Spojenci se sešli ve Vídni a označili Napoleona za nepřítele; ten zatím ve Francii zavedl liberálnější režim s většími osobními svobodami (tzv. stodenní císařství).

V červnu 1815 byl však poražen spojeneckými pruskými silami pod vedením generála Blücherema a britskými silami pod vedením Wellingtona u Waterloo. Napoleon odstoupil a byl odvezen na ostrov sv. Heleny (v jižním Atlantiku).

1821[editovat]

Napoleon na ostrově sv. Heleny umírá.

1832[editovat]

V roce 1832 vyrobila firma Singers svůj první šlapací šicí stroj.


(Ekonomická)kontinentální blokáda 1806-1811[editovat]

Kontinentální blokáda (též kontinentální systém) byl protekcionářský hospodářský systém uplatňovaný Napoleonovou Francií na vlastním území i v dalších zemích Evropy, jehož cílem byl hospodářský kolaps Velké Británie. Šlo o zákaz obchodovat se zbožím pocházejícím z Británie nebo jejích kolonií, vyhlášený Berlínským dekretem 21. listopadu 1806. Británie naopak zakazovala dovoz francouzského zboží. Hospodářské dopady blokády a její neúspěšné vynucování ve vazalských zemích vyústilo roku 1812 v Napoleonovo ruské tažení.
Wikipedie, Kontinentální blokáda

Anglie byla po celou dobu napoleonských válek úhlavním nepřítelem Francie a největším iniciátorem všech protifrancouzských koaličních paktů. Obě národní uskupení, jak Angličané, tak Francouzi, ovšem jen pokračovaly ve svém soupeření o nadvládu nad Evropou, světovými moři a zámořským územím, starém již dlouhá staletí. Také Francouzi se již před revolucí roku 1789, v jejím průběhu i krátce po ní snažili svého anglického rivala pokořit. Přímá vojenská invaze na Anglické území však nebyla v jejich silách, a tak se v roce 1789 uskutečnilo Bonapartovo tažení do Egypta, kterým měla být Anglie odříznuta od svých blízkovýchodních a indických kolonií.

Tažení v Egyptě[editovat]

Napoleon se zabýval myšlenkou útočit a ničit Anglii ekonomicky dávno před rokem 1806. Dobytí Egypta mohla hrát teoreticky důležitou roli ve vytváření a ovládání nových cest do Indie a z tohoto vyplývající pokusy o obsazení Indického trhu a blízkovýchodního trhu. Plány na obsazení Egypta dokonce pocházeli ještě z předrevolučních dob od Ludvíka XIV. V principu se o tažení vždy uvažovalo v souvislosti s poškozením Anglických obchodních zájmů a oslabení jejich pozic v Levantě. Případné dlouhodobější ovládání Egypta by Francii zajistilo výhodnou pozici jak v obchodu, tak i ve sféře vlivu ve východní otázce. V té době se taktéž znovu objevovali myšlenky na prokopání kanálu, kterým by mohly proplouvat lodě ze Středozemního moře do Rudého moře. Podle tohoto odvážného a fakticky zatím nerealizovatelného plánu, mohlo dojít i k pronikání na východ, případně do Angličany ovládané Indie, což byla vysněná představa. Pro Angličany byla oblast Indie ze strategického hlediska velmi důležitá. Angličani využívali obchodní cesty kolem Afriky (museli obeplout celou Afriku), ovšem tato cesta byla velmi zdlouhavá. Už dříve se hledala jednodušší a rychlejší cesta, Krištof Kolumbus vlastně hledal novou cestu do Indie, avšak objevil nový svět (Ameriku), zezačátku si to však neuvědomoval, svědčí o tom nejenom jeho deníky a další záznamy, ale i fakt, že tamní Americké domorodce nazval Indiáni, což odvodil z názvu Indie. Ale spět k Angličanům. Pokud bylo nutné poslat naléhavou zprávu, či zásilku do Indie, byla volena kratší suchozemská cesta přes Středomoří, Alexandrii, Káhiru, Rudé moře, Jemen a Arabské moře k Indickému oceánu.

Pověření uskutečnit vojenskou výpravu do Egypta přišla od tehdejšího Direktoria. Direktorium si začalo dobře uvědomovat vzestup a vojenské úspěchy Napoleona a chtěli se ho jednoduše zbavit tím, že ho pošlou na ambiciózní a vzdálenou výpravu. Napoleon myšlenku vítal, viděl v ní totiž velkou příležitost.

V mezinárodním měřítku ministr Talleyrand obhajoval myšlenku expedice do Egypta v souvislostí s tím, že evropské mocnosti na kontinentě nebudou podporovat zájmy Anglie v této oblasti, což by fakticky rozkládalo protifrancouzskou koalici. Začali se připravovat podrobné plány, kalkulovat potřeby zásob, i přibližné vyčíslení finančních nákladů. Oficiální rozkazy direktoria k velení tažení zněly následovně: generál Bonaparte obsadí Maltu i Egypt, vytlačí Angličany z jejich pozic v těchto oblastech, lidu Egypta přinese lepší životní podmínky, pokusí se udržet dobré vztahy s osmanskou vládou a dokonce se objevil i rozkaz na prokopání průplavu mezi Středozemním a Rudým mořem. V dokumentech a dekretech se odhadovalo, že na toto tažení postačí 6 měsíců pro přistání u egyptských břehů, pak bude připravena nová invaze do Velké Británie (Anglie), pokud ovšem vláda v Londýně neuzavře pod tlakem mír podle francouzských podmínek.

Na výpravu do Egypta bylo vyčleněno přibližně 350 vojenských a obchodních plavidel, na které bylo naloděno 36 000 vojáků a 16 000 námořníků. Z tohoto počtu bylo 276 důstojníků, 28 000 vojáků infanterie, 2 800 vojáků jízdních jednotek a 2 000 dělostřelců. Zbytek mužů tvořili vojenští inženýři, stovky lékařů, ošetřovatelů a vojáci působící v týlu. V jednotlivých přístavek se připravovaly a nakládaly zásoby. Jednalo se o vojenský materiál, koně, dělostřelectvo, munici, proviant i například vybavení polní nemocnice. V Toulonu se také nalodila vědecká expedice v počtu 151 členů. které Napoleon pozval k probádání oblasti Egypta.



Berlínský dekret[editovat]

Anglie vítězila na moři, na souši však zůstával Bonaparte neporazitelný. Když pak 14. října 1806 porazil na hlavu Prusy i Sasy u Jeny a Auerstedtu, rozhodl se Napoleon zničit anglický obchod tím, že zakáže anglickým lodím vjezd do kontinentálních přístavů. Dne 21. listopadu vydal "berlínský dekret", kterým vyhlásil kontinentální blokádu a zakázal spojencům Francie i neutrálním státům obchodovat s Anglií a jejími koloniemi. Anglie kontrovala blokádou francouzských přístavů a zastavila veškerý námořní obchod, který neprocházel jejími přístavy, včetně obchodu Spojených států.

První článek dekretu zněl: „Nad všemi britskými ostrovy se vyhlašuje stav blokády.“ Článek druhý: „Veškerý obchod a všechna korespondence s britskými ostrovy jsou zakázány.“ Dále Napoleon v dekretu nařídil konfiskaci všeho zboží pocházejícího z Velké Británie nebo z jejích kolonií a uzavřel francouzské přístavy všem britským lodím.Napoleon však v zájmu své země povolil dovoz malého a nezbytně nutného množství britského zboží do Francie. Zároveň ovšem musel francouzský dovozce vyvézt zpátky do Británie zboží minimálně stejné hodnoty. Následkem pašování se na blokádě mnoho vlivných lidí francouzského císařství nezákonně obohatilo. Napoleon takovéto prohřešky většinou tvrdě trestal – například maršálu Massénovi (poté, co ten odmítl věnovat 1 milion franků na pařížskou Invalidovnu) nechal zabavit všechen jeho peněžitý majetek (3 miliony franků).Systém kontinentální blokády zavedl Napoleon nejen ve Francii, ale i ve všech zemích svých spojenců. Pojistil si jej smlouvami s každou spojeneckou zemí a pak tvrdě a důrazně trval na jeho důsledném dodržování. Tak mohli být Britové nepřímo oslabeni ještě před přímým vojenským útokem.Vzhledem k potřebě evropských trhů pro export svých výrobků a získávání některých surovin znamenalo takovéto opatření pro Velkou Británii značné ohrožení. Na postupné uzavírání evropských trhů britským výrobkům reagovala tím, že rozšířila svou dosavadní blokádu severofrancouzských přístavů na celé evropské pobřeží od Brestu až po ústí Labe.

22. února 1806 císař opět otevřeně deklaroval svojí protekcionářkou politiku, když zakázal dovoz papírových hmot a pryže odkudkoli. V čem tedy spočívá význam Berlínského dekretu? Na vrcholu Napoleonovy moci se rozkládala Francouzská říše v Evropě od Pyrenejí až k Rýnu. Napoleonově vůli pak více či méně podléhaly (jak vazalské státy nebo nerovní spojenci) země téměř celé kontinentální Evropy kromě Portugalska, Švédska, Ruska, Turecka (Osmanská říše), a některých středomořských ostrovů (Sardinie, Sicílie, Malty, Kréty). Mezi Portugalskem a Švédskem neexistoval jediný nezávislý stát, který by se připojil na stranu Anglie.

A v takové situace se naskytla Napoleonovi příležitost k co nejúčinnějšímu zruinování "národa kramářů" (Anglie). Chtěl Angličany vypudit nejen z francouzské říše, ale z celé Evropy, chtěl je oslabit a zbavit všech evropských odbytišť, a tím srazit Anglii na kolena. Napoleon sám charakterizoval svůj plán takto: "Chci dobít moře mocí země". Právě za tímto účelem vydal 21. listopadu 1806 zmíněný Berlínský dekret. Anglie, silně závislá na zahraničním obchodu, byla kontinentální blokádou značně poškozena. V roce 1808 a znovu v letech 1811-1812 vyvolala tato obchodní válka krizi anglického zahraničního obchodu. Skladiště byla přeplněna domácími výrobky a ve městech narůstala nezaměstnanost. Všeobecný úpadek zaviňoval každý měsíc několik set bankrotů, tříprocentní státní papíry klesly hluboko pod kurz až na hodnotu 65, cena obilí vystoupila až na 193 šilinků, což byla válečná cena ještě dávno před mírem v Amiensu.

Ekonomika Anglie[editovat]

Angličané však zahájili velký podlouhlý obchod - zboží se pašovalo s vysokými zisky a zpravidla s tichým souhlasem podplacených místních úředníků. Jako překladiště sloužil ostrov Helgoland proti ústí Labe, řecký přístav Soluň a ostrov Malta. Navíc si anglická exportní ekonomika pomohla i značným vzestupem obchodu s oblastmi nepostiženými kontinentálním systémem, jako byla Asie, Afrika, Latinská Amerika a Blízký východ. Souhrnný objem anglického exportu vzrostl na 21,7 milionů liber v roce 1794-1796; na 27,5 milionů liber 1804-1806; na 44,4 milionu liber v roce 1814-1816.

Výrazně se rozvíjelo také bavlnářství, jehož produkty se v roce 1815 staly nejrozšířenějším anglickým vývozním artiklem. Vládní zakázky na výzbroj stimuloval obchod se železem, ocelí, uhlím a dřevem, zatímco zastavení importu z Evropy, vedlo k růstu cen potravin a větším ziskům v zemědělství.

Obrovské válečné výdaje samozřejmě musely být provázeny zvýšením daňového zatížení. například příjmy z oceli a ze spotřební daně se vyšplhaly z 13,5 milionů liber v roce 1799; na 14,6 milionů liber v roce 1815. V období let 1793 až 1815 zajistila anglická vláda z přímých i nepřímých daní celkem 1,217 miliardy liber a dalších 440 milionů liber získala formou půjček na peněžních trzích (v kritických závěrečných letech války přesahovaly roční půjčky 25 milionů liber). Státní dluh vzrostl na 228 milionů liber v roce 1793; a na 876 milionů liber v roce 1816.

Ekonomika Francie[editovat]

Z francouzských trhů vymizelo koloniální zboží, země byla odříznuta od svých kolonií a ztratila zámořská obchodní spojení. Roku 1806, kdy dosáhl zahraniční obchod v tomto období svého vrcholu, byl jeho obrat stále ještě o 16% nižší, než před revolucí. Zatímco v letech 1781-1790 představoval průměrný roční objem francouzského vývozu 450 milionů livres, v období let 1802-1813 to bylo jen 355 milionů franků. Docházelo k úpadku velkých přístavů. Například v Marseille v období 1789-1813 poklesla průmyslová výroba na jednu čtvrtinu. Naopak oblasti na severu a východě Francie, například Alsasko, těžily z poměrně bezpečného suchozemského obchodu.

V letech 1800-1809 zaznamenal francouzský průmysl období prosperity a počátku průmyslové revoluce v textilních odvětvích. Zatímco bavlnářství se potýkalo s nedostatkem surovin, produkce průmyslu vzrostl oproti předrevoluční době čtyřnásobně. Docházel k rozkvětu výroby luxusního zboží a pozoruhodně vzrostla výroba i v některých odvětvích těžkého průmyslu - v chemickém průmyslu, těžbě uhlí (proti předrevolučnímu období asi 3-krát) a metalurgii (4-krát). Francouzský průmysl jako celek však pro nedostatek surovin, nízkou technickou úroveň i dopravní potíže nebyl schopen plně využít evropského trhu.

Schopnost Francie financovat své obrovské válečné výdaje byla pozoruhodná. Zatímco v roce 1801 dosáhl rozpočet výše 550 milionů franků, roku 1813 to bylo 1 264 milionů franků. Vojenské výdaje přitom představovali 3/4 státního rozpočtu. Jejich výše už v roce 1807 dosahovala přinejmenším 462 milionů franků v roce 1813 dokonce 817 milionů franků.

Přímé daně byly v zemi neoblíbené, nemohly proto být výrazně zvyšovány. Napoleon se tedy vrátil k daním z tabáku či soli a k dalším nepříjemným daním. Francouzský celní výnos v důsledku blokády poklesl v roce 1809 na pouhých 11,5 milionů franků oproti 51 milionům franků z roku 1806.

Válka se musela život válkou. V letech 1806-1810 získal Napoleon formou válečných kontribucí od poražených zemí více než 1 miliardu franků. Tyto země musely nejen uhradit Francii náklady spojené s vydržováním okupačních armád, ale i otevřít své trhy bezcelnímu dovozu francouzských výrobků a poskytnout francouzskému průmyslu své zdroje surovin. Například Prusko muselo po bitvě u Jeny zaplatit odškodnění 311 milionů franků, což představovalo polovinu řádných příjmů francouzského státu; v Itálii polovina daní vybraných v letech 1805-1812 připadla Francii.


Berlínský dekret (výtažek z Wikipedie)[editovat]

Hospodářská blokáda Británie mohla přinést podstatné výsledky jen v případě, že celá Evropa bude pod trvalou mocenskou kontrolou Francie. Prvním úkolem tedy bylo vyřešit otázku Pruska. 22. října 1806 obdržel Napoleon od pruského krále Bedřicha Viléma III. žádost o mír. Francouzský císař však v průběhu jednání stále měnil podmínky a stupňoval požadavky. Mezitím postoupila armáda ruského cara Alexandra I. do Polska a Napoleon jí musel čelit. V bitvách u Jílového (8. února 1807) a Friedlandu (14. června 1807) byli Rusové (se zbytky vojsk pruských) poraženi a čtvrtá protifrancouzská koalice skončila uzavřením mírové smlouvy v Tylži (7. července 1807).Rusko tak uznalo vznik nových státních útvarů (závislých na Francii) ve střední a západní Evropě a také se zavázalo ke spojenectví proti Británii, pokud by pokračovala ve válce. Navíc se muselo připojit ke kontinentální blokádě, přestože právě obchod s Británií tvořil hlavní položku ruského zahraničního obchodu. Pro Prusko znamenaly podmínky mírové smlouvy ztrátu značné části území a také připojení ke kontinentální blokádě.Po Tylžském míru byl Napoleon na vrcholu své moci. Na uzavření mírové smlouvy reagovala burza v srpnu a září 1807 největším zvýšením kurzů akcií za celou předchozí a ještě více následující dobu. Navíc si Napoleon činil naděje, že Anglii bude znemožněn vstup do Baltského moře a tím přerušen důležitý dovoz především obilí, lnu a potřeb pro výrobu lodí. Když Velká Británie vydala v listopadu 1807 dekret, jímž diktovala všem neutrálním lodím povinnost zakotvit v britském přístavu a vykoupit si značnými náklady licenci k plavbě, Napoleon na to reagoval Milánským dekretem z prosince 1807, v němž vyhlásil konfiskaci všech neutrálních lodí, které by byly v jakémkoliv styku s Brity.



Následky kontinentální blokády[editovat]

… Následky kontinentální blokády byly pro Evropu nedozírné. Napoleon chtěl Anglii srazit na kolena, blokáda však uškodila více francouzským spojencům a vazalům než houževnaté paní moří a oceánů. Aby byla blokáda co nejúčinnější, nepodléhaly zákazu dovozu jen anglické výrobky, ale konfiskovány byly také produkty kontinentální Evropy, které se anglickému zboží podobaly (např. textilie a ocelářské výrobky). Dřívější čilý obchodní ruch s Anglií a Spojenými státy ustal a ceny vystřelily do výše. Protože se Evropa nemohla obejít bez anglických a koloniálních výrobků, rozkvetlo všude podloudnictví, které však nemohlo nahradit přerušené obchodní vztahy. Pevninský průmysl se bez dovážených surovin dostal na mizinu, zatímco Anglii se podařilo udržet obchodní vztahy s Portugalskem a na některých místech Španělska (Cádiz).
Zdroj: www.penize.cz

Velká Británie, silně závislá na zahraničním obchodu, byla kontinentální blokádou značně poškozena. V roce 1808 a znovu v letech 1811–1812 vyvolala tato obchodní válka krizi britského zahraničního obchodu. Skladiště byla přeplněna domácími výrobky a ve městech narůstala nezaměstnanost. Všeobecný úpadek zaviňoval každý měsíc několik set bankrotů, tříprocentní státní papíry klesly hluboko pod kurs až na hodnotu 65, cena obilí vystoupila až na 193 šilinků, což byla válečná cena ještě dávno před mírem v Amiensu. Britové však zahájili velký podloudný obchod – zboží se pašovalo s vysokými zisky a zpravidla s tichým souhlasem podplacených místních úředníků. Jako překladiště sloužil ostrov Helgoland proti ústí Labe, řecký přístav Soluň a ostrov Malta. Navíc si anglická exportní ekonomika pomohla i značným vzestupem obchodu s oblastmi nepostiženými kontinentálním systémem, jako byla Asie, Afrika, Latinská Amerika a Blízký východ. Souhrnný objem anglického exportu vzrostl z 21,7 milionu liber (1794–1796) na 27,5 milionu liber (1804–1806) a na 44,4 milionu liber (1814–1816). Dalším výrazným faktorem podporujícím britskou ekonomiku byl rozvoj průmyslové revoluce. Výroba surového železa stoupla z 68 tisíc tun (1788) na 244 tisíc tun (1806) a dále na 325 tisíc tun (1811). Výrazně se rozvíjelo také bavlnářství, jehož produkty se v roce 1815 staly nejrozšířenějším britským vývozním artiklem. Vládní zbrojní zakázky stimulovaly obchod se železem, ocelí, uhlím a dřevem, zatímco zastavení importu z Evropy vedlo k růstu cen potravin a větším ziskům v zemědělství. Obrovské válečné výdaje samozřejmě musely být provázeny zvýšením daňového zatížení. Např. příjmy z cel a ze spotřební daně se vyšplhaly z 13,5 milionu liber (1793) na 44,8 milionu liber (1815) a výnos z nově zavedené daně z příjmu a majetkové daně vzrostl z 1,67 milionu liber (1799) na 14,6 milionu liber (1815). V období let 1793 až 1815 zajistila britská vláda z přímých i nepřímých daní celkem 1,217 miliardy liber a dalších 440 milionů liber získala formou půjček na peněžních trzích (v kritických závěrečných letech války přesahovaly roční půjčky 25 milionů liber). Státní dluh tak vzrostl z 228 milionů liber (1793) na 876 milionů liber (1816).


Z francouzských trhů vymizelo koloniální zboží, země byla odříznuta od svých kolonií a ztratila zámořská obchodní spojení. Roku 1806, kdy dosáhl zahraniční obchod v tomto období svého vrcholu, byl jeho obrat stále ještě o 16 % nižší, než před revolucí. Zatímco v letech 1781–1790 představoval průměrný roční objem francouzského vývozu 450 milionů livrů, v období let 1802–1813 to bylo jen 355 milionů. Docházelo k úpadku velkých přístavů, např. v Marseille v období 1789 až 1813 poklesla průmyslová výroba na jednu čtvrtinu. Naopak oblasti na severu a východě Francie, např. Alsasko, těžily z poměrně bezpečného suchozemského obchodu.V letech 1800–1809 zaznamenal francouzský průmysl období prosperity a počátků průmyslové revoluce v textilních odvětvích. Zatímco bavlnářství se potýkalo s nedostatkem surovin, produkce vlnařského průmyslu vzrostla oproti předrevoluční době čtyřnásobně. Docházelo k rozkvětu výroby luxusního zboží a pozoruhodně vzrostla výroba i v některých odvětvích těžkého průmyslu – v chemickém průmyslu, v těžbě uhlí (proti předrevolučnímu období asi třikrát) a v metalurgii (čtyřikrát). Francouzský průmysl jako celek však pro nedostatek surovin, nízkou technickou úroveň i dopravní potíže nebyl schopen plně využít evropského trhu. Schopnost Francie financovat své obrovské válečné výdaje byla pozoruhodná. Zatímco v roce 1801 dosáhl státní rozpočet výše 550 milionů livrů, roku 1813 to bylo 1 264 milionů. Vojenské výdaje přitom představovaly tři čtvrtiny státního rozpočtu. Jejich výše už v roce 1807 dosahovala přinejmenším 462 milionů franků a v roce 1813 dokonce 817 milionů franků. Přímé daně byly v zemi neoblíbené, a nemohly proto být výrazně zvyšovány. Napoleon se tedy vrátil k daním z tabáku či soli a k dalším nepřímým daním. Francouzský celní výnos v důsledku blokády a podloudného obchodování poklesl v roce 1809 na pouhých 11,5 milionů franků oproti 51 milionům franků v roce 1806. Válka se musela živit válkou. V letech 1806–1810 získal Napoleon formou válečných kontribucí od poražených zemí více než 1 miliardu franků.[20] Tyto země musely nejen uhradit Francii náklady spojené s vydržováním okupačních armád, ale i otevřít své trhy bezcelnímu dovozu francouzských výrobků a poskytnout francouzskému průmyslu své zdroje surovin. Např. Prusko muselo po bitvě u Jeny zaplatit odškodnění 311 milionů franků, což představovalo polovinu běžných příjmů francouzského státu; v Itálii polovina daní vybraných v letech 1805–1812 připadla Francii.