Dějiny evropské hudby/Starověk

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Dějiny evropské hudby

Období starověku[editovat]

Hranice, kdy "končí starověk a začíná středověk" je sporná: dle některých pohledů končí 3. stoletím a dle jiných se táhne až do konce 1. tisíciletí.

Co se týče hudby, tak dějiny evropské hudby jako takové de facto začínají až obdobím středověku. Pokud zde zmiňujeme už odbdobí starověku, tak je to proto, abychom pochopili, z čeho evropská hudba koření. V tomto sarověkém období se tato hudba nedá považovat za typicky evropskou, protože, byť by i zasahovala na území dnešní Evropy, pak se jedná o hudbu, vycházející z východu, z Byzancie, Střední Asie, z židovských a raně křesťanských oblastí.

Související historické události[editovat]

  • ~112 – Plinius mladší píše o křesťanském zvyku v provincii Bitynie v Malé Asii, zpívat písně na počest Krista (= první zaznamenaná hudební aktivita křesťanské církve)
  • konec 3. stol: papyrus z egyptského města Oxyrhynchos – fragment hymnu na chválu Trojice, řecký text s řeckou vokální notací, avšak melodie je pravděpodobně orientálního původu (nález při vykopávkách z roku 1896)
  • 324 – město Byzantion (později Konstantinopolis, Istanbul) se stává hlavním městem Římské říše, sjednocené Konstantinem II.
  • 325 – Konstantin I. svolává Nicejský koncil; zde se formuluje Credo, které se od 11. stol. stává pevnou součástí liturgie
  • 386 – Biskup w: Svatý Ambrož: zavedeno zpívání hymnů a žalmů dle východního obřadu
  • 387 – Aurelius Augustinus pokřtěn Ambrožem. Dostává objednávku na spis "De musica" pojednávající o rytmu [1]
  • ~380 – Papež Damasus I. zavedl v Římě melodie alleluia
  • 395 – Rozdělení Římské říše na Východní a Západní s hlavními městy Byzantion a Řím
  • 476 – definitivní zánik západní části Římské říše
  • 500–507 – Boëthius píše pět knih De institutione musica, které vytvořily základ pozdější středověké hudební estetiky
  • 590–604 – Papežem je Řehoř I. Veliký – jeho podíl na reformě chorálu je nejasný
  • 636 – umírá sv. Isidor ze Sevilly, posmrtně biskup Branlio vydává jeho Etymologiae sive origines; kapitoly 15.–23. pojednávájí o hudbě


Obecné poznámky[editovat]

  • Ars = řemeslo, umění, produkt lidské práce (homo artifex)
  • Striktní zákony , určující kvalitu hudby při službě v církvi (musica divina):
    1. duchovní text
    2. přísná pravidla komposice, určující především souzvuk (concordia) = odraz božské harmonie

Raný křesťanský zpěv[editovat]

Náboženské obřady (liturgie) souvisely vždy s hudbou. Hlavní zdroje:

  • řecko-helénské
  • židovský náboženský zpěv
  • vliv Byzance
  • folklórní prvky národů Římské říše, které postupně přijímaly křesťanství

Vztah k Antice[editovat]

Dle Hrčkové se vliv Antiky v hudební vědě přeceňoval. Antika ale působila hlavně jako základ všobecného vzdělání a organizace.

Křesťanství směřuje k nové asketické morálce, odmítající hudbu pro potěšení smyslů - má výlučně liturgickou funkci.

Legendární význam vlivu Ambrožových rytmických hymnů na lidi. (Několik dní a nocí jimi udržoval křesťany v bdělém stavu a tak ubránili baziliku proti Ariánům).

Pojem "musiké":

  • u Řeků = jednota hudby, poezie, tance
  • křesťanství proti tomu prosazuje zpěv v souvislosti s duchovními texty, bez doprovodu nástrojů (zákazy)

Křesťanské hudební myšlení bylo tedy primárně vokální a proto (dle Hrčkové) ani v hudební teorii nenavazavalo na antické stupnice, které byly odvozeny od nástrojů. Křesťané nepotřebovali pro zpěv v ústní tradici žádný tonální systém, který se začal krystalizovat až od 4. století, v návaznosti na Byzanc.

Vztah k židovství[editovat]

Křesťanské obce přebíraly organizaci liturgie a zpěvy ze synagog – jednoduchá, nenáročná vokální hudba, nikoli slavnostní bohoslužba Jeruzalémského chrámu s instrumentálním doprovodem.

  • společné modlitby
  • četba bible (starý zákon a proroci) = lekce – lektoři (scholae lectorum)
  • prosté zpěvy = žalmy – kantoři neboli žalmisti – laici hudebně školení v scholae cantorum

Lekce a žalmy se v raných stádiích téměř neodlišovaly.

Žalm[editovat]

Žalmy se zpívaly sólově, sborově anebo na střídačku: např. předzpěvák zazpívá jeden řádek žalmového verše a obec věřících odpovídá následujícím veršem, z čehož později vznikla responsoriální psalmodie. Takovéto dělení textu na dvojverší = paralelismus membrorum (běžné v hebrejské poesii, původ ale už z Egypta a Babylona).

Žalm se recitoval na jednom hlavním tónu = tenor či reperkuse či recitanta; možné melodické zvlnění = flexa dle přízvuků v textu

Ustálené kadenční formule:

  • na začátku krátký vzestupný vzorec = initium
  • vlastní recitace na tenoru, přerušená uprostřed krátkým vzorcem = meditatio či metrum
  • na konci klesající terminatio či finalis

V částech metrum a finalis mohla být užita krátká melismata. Tenor bylo možné melodicky zvlnit dle přízvuků v textu = flexa

Tonus = melodický vzorec, kterým se žalm řídil. Bylo jich osm, každý odpovídal jednomu z církevních modů. Byly obměnou orientálních melodických modelů (Indie – raga, arabský svět – maquam, byzantská hudba – echoi, hebrejská hudba – modi). Řekové měli nomos, ale nikdo neví, co to bylo (zachoval se jen název).

Antifonální psalmodie[editovat]

Forma zpěvu – původ v Sýrii, rozšířila se po celém starověkém světě. Dvě části verše anebo střídavě jednotlivé verše zpívají dva sbory.

Hymny[editovat]

Při šíření církve do Malé Asie jsou přebírány hudební prvky od různých národů = spojení lidového a církevního.

Východní liturgie[editovat]

Nedostatek ústřední autority → různé druhy liturgií v různých oblastech: asyrská, arménská, etiopská, koptická a byzantská. Žádné rukopisy s hudbou z prvních staletí se nedochovaly.

I po rozdělení Římské říše 395 až do roku 1054 (velké schisma) má hudba byzantské církve stále určitý vliv i na západní církev.

Hymny[editovat]

Hudba pochází pravděpodobně ze Sýrie. Vznikly z krátkých odpovědí (troparia) mezi verši žalmů, ty se rozšiřují, až z nich jsou nakonec hymny. Dělí se na:

  • kontakion (6. stol.)
  • kánon (8.–10. stol.)

Kánon[editovat]

Skládal se z osmi a devíti částí (ód = odpovídá chvalozpěvům Starého a Nového zákona), každá z ód obsahovala něklik strof. Tyto zpěvy (cantica) = zhudebněné části bible, pro dějiny hudby nejdůležitější Magnificat = Chvalozpěv blahoslavené Panny Marie.

Původ melodií východní církve[editovat]

Pravděpodobně pocházejí z hebrejské synagogy, iné ze Sýrie, Byzance, Řecka, Egypta aj. Po staletí se melodie předávaly ústní tradicí, zapsány byly až asi v 9. stol. Existuje doměnka, že tyto melodie byly zřejmě vytvářeny na způsob ech → moderní rekonstrukce tehdejších melodických vzorců.

Echoi[editovat]

= systém osmi tónin, převzatý pravděpodobně ze Sýrie. Podle echoi byly rozdělené melodie kánonů, proto se církevní knihy nazývaly oktoechos. Tónina = melodický vzorec s daným počátečním a finálním tónem (ty určovaly modální charakter).

Ovlivnění antickým systémem není jasné, ale raně středověký modální systém navázal na byzantské tóniny, nikoli na antické.

Refrén[editovat]

Zpívaly se jako odpověď po každém verši anebo po posledním verši žalmu už v hebrejské synagoze. Některé z nich – aleluja.

Antifona[editovat]

Vyvinula se také z obřadů v synagoze.

Responsorium[editovat]

Blízké antifoně – krátký verš, který zpívá sólista a opakuje sbor.

Hudební teorie[editovat]

  • 354-430: Aurelius Augustinus
  • 480-525: Manlius Torquatus Severinus Boëthius: De Musica

Byzantská echa[editovat]

  • kyrioi = autentická
  • plagioi = plagální

480-525: Manlius Torquatus Severinus Boëthius[editovat]

traktát De institutione musica[editovat]

Sepsal, co se zachovalo ze starověké teorie a estetiky:

  • Klaudius Ptolemaios - novopythagoresjská teorie hudby, obrovský vliv v raném středověku


Reference[editovat]

  1. Augustine's View of Music


Použité zdroje[editovat]

  • Naďa Hrčková: Dějiny hudby I. – Evropský středověk, překlad ze slovenštiny. Ikar, Praha 2005, ISBN 80-249-0524-8