Dějiny evropské hudby/Středověk

Dějiny evropské hudby/Středověk

Středověk

Dle Hrčkové se období středověku vymezuje různě:

• v širším smyslu: všechny oblasti a celé období od konce starověku do začátku novověku, tj. zhruba 4. stol. - konec 14. stol.
• v užším smyslu jen ty období a oblasti, které tvořily kvalitativně nové formy života i kultury, tj. jen západní Evropu přibližně od začátku 2. tisíciletí.

Takže té druhé polovině 1. tisíciletí můžeme říkat raný středověk?

Související historické události

• ~800 – období karolínské renesance
• ~800 – Aurelian z Réômy, hudební teoretik, první evropský hudební traktát Musica disciplina, zavedení osmi církevních tónin, které převzala východní církev. Začátek neumatické notace. Liber enchiriadis de musica – vícehlasý zpěv kvintového a kvartového organa
• 1028 – Guido z Arezza – benediktínský mnich, hudební teoretik, navštívil papeže Jana XIX. a představil mu svou linkovou notaci.
• 1054 – Velké schizma, rozdvojení na východní a západní církev
• 1065 – Oficiálně zavedena jednotná římská liturgie
• cca 1200 – Notredamská škola, zavedení čtyřhlasého organa (Sederunt principes) Perotinem. Používá 6 rytmických modů, zapsaných pomocí skupinových neum, což trvá až do doby menzurální notace ve 2. pol. 13. st.
• cca 1300 – Pařížský hudební teoretik, mistr umění en: Johannes de Grocheio vydává traktát Ars musicae
• 1322 – w: Philippe de Vitry píše traktát Ars nova o rytmu a notaci. (Předtím 1314 píše svoje moteto Spirit Gallus – In nova fert animus.)
• 1325 – Papež Jan XXII. vydává dekret proti zavedení hudby novellae scholae do bohoslužby.
• Největší zachovalé středověké dílo o hudbě: Speculum Musicae, zastávající se starého umění (w: ars antiqua). Pravděpodobný autor: Jacques de Lège (Jacobus z Lutychu)
• 1360 – w: Guillaume de Machaut – mše Notre Dame, první čtyřhlasé zpracování celého mešního ordinaria, vrchol stylu ars nova.
• 1400 – vznik komplikovaného stylu en: Ars subtilior. Rozšířil se z Paříže do severní Itálie.
• 1400 – Burgundsko se stává evropskou velmocí, má hudební kapelu pro reprezentační účely
• 1430 – Anglický skladatel w: John Dunstaple píše moteto Quam pulchra es

Obecné poznámky

• O vlastních svébytných dějinách evropské hudby hovoříme až od Karolínské renesance, jednotícím faktorem se stává římská liturgie
• Středověká hudba založena na teoretických úvahách (až od renesance teoretici začínají vycházet z praktické hudby)
• V 11.-12. stol. se mění charakter agrární civilizace, vznikají středověká města
• Nová společenská struktura, vztah pána a poddaného
• Vznik universit, nová inteligence, scholastika
• Universalita středověkého umění, vycházejícího z křesťanství
• Vzrůstá úloha umění, románská architektura

Teoretické rozdělení v hudbě:

• scientia = duchovní hudba
• usus = primitivní lidová praxe

Západní liturgie

Zprvu s místních církvích vytvářely různé lokální liturgie – později zanikly (dochovala se jen ambrosiánská), cca od 8. do 16. stol. určoval jednotnou liturgickou i hudební teorii i praxi Řím. Nejdůležitější západní liturgie byly:

Španělská

Po muslimském vpádu v 8. stol. dostává název mozarabská. Typické velké množství hymnů. Měla individuální charakter, do oficiální římské se z ní nedostalo nic.

Galikánská

Největší rozkvět v 7. stol. Výraz germánsko–franckého vlivu. R. 754 ji nahradila liturgie římská (po dohodě Pipina a papeže Štěpána II.)

Irská

Dominuje domácí keltský prvek – vliv i v Anglii a Bretaňsku. Římská liturgie zde byla zavedena za anglického krále Jindřicha II. Plantageneta v r. 1172.

Milánská

Zachovala se prakticky do dnešní doby. Zpěv: malé kroky v melodice, ale střídání protikladných typů.

Benevetská

Styl podobný starořímskému (stejný původ).

Římská

Mezi 4. a 7. stol. si západní církve osvojily systém rané formy bohoslužeb z východu, pův. převzaté z hebrejské synagogy.

V 7. stol. dostávají slavnostní mše reprezentatnivní podobu, starořímské melodie jsou přepracovávány. Tato změna probíhala zřejmě behem pontifikátu papeže Vitaliana v letech 657 - 672. Zachovala se jména tří mnichů, kteří se podíleli na proměně liturgie: Catolenus, Maurianus, Virbonus. (Až dodatečně v 9. stol. se tato změna spojila se jménem papeže Řehoře I. – vzniká mýtus, že nové melodie diktuje Řehořovi Duch sv.)

Karolínská renesance

Vlastní dějiny evropské hudby začínají krystalizovat až s konstituováním karolínské Franské říše (základy položil král Pipin III. Krátký, jeho syn w: Karel Veliký z ní vybudoval obrovské impérium). Jednotná římská liturgie se stala jednotícím činitelem říše. Pod Karlovým vlivem nastupuje studium antiky, první období obrození antického umění, proto se toto karolínské období nazývá jako karolínská renesance (v chorálních textech je jasný vliv řečtiny).

Hudební pozornost se obrací i na texty odrinaria, které mělo dosud jen velmi úzký melodický základ, takže možnost většího hudebního uplatnění byla jen v propriu.

Tropování - tropují se dokonce i lekce a orace, hlavně epištola a Pater noster.

Významná funkce klášterů, přetrvává až do 12. století:

• Saint Gallen a Reichenau (germánská sféra)
• Mety a Limoges (Galie)
• Santiago de Compostela (Španělsko)

Gregoriánský chorál

• mnohé gregoriánské melodie byly populární, zpívali je prakticky všichni
• duchovní i světské skladby vycházely z liturgických melodií

Missa

Mše, název z formule "Ite, missa est".

Vývoj

• 2. - 4. stol.: utváří se bohoslužba slova
• 4. stol.: Gloria
• 4. - 6. stol.: definitivní dotvoření mše
• 7. stol.: Ordo romanus = nejstarší římský mešní řád, lišící se od starokřesťanského:
  • celková změna mše k lapidárnosti
  • zkrácené čtení, zůstala jen epištola/lekce a evangelium
  • zůstaly jen dva zpěvy (později se jmenovaly: graduale a alleluia)
  • před čtením řada zpěvů a modliteb: introitus
• 8. stol.: už existovaly varhany v kostele
• pol. 9. stol.: začínají sekvence
• 9. stol.: začínají se zapisovat melodie gregoriánského chorálu
• 10. a 11. stol.: postupně mizí tropy
• ~1014: Credo
• 13. stol.: pravidelně se používají varhany se sborem
• ~1560 Tridentský koncil: vyloučil z liturgie tropy

Části

• ordinarium missae = neměnné části mše:
  • Kyrie = Pane, smiluj se; od roku 680 se zpívá 3 x 3
  • Gloria = chvalozpěv Otci, Synu i Duchu sv., hymnus; je znám od 4. stol., definitivní součástí mše od 12. stol.
  • Credo = vyznání víry, dostalo se do mše kolem r. 1014; polomelismatický zpěv
  • Sanctus a Benedictus = chvála andělů
  • Agnus Dei = zpívá se během lámání chleba
• proprium missae = proměnlivé části
  • (nezpívané části)
    • modlitby
    • oratio (kolekta): prosba (orante), původně modlitba ve shromažďovacím kostele (eclesia collecta); po zániku průvodu se stala součástí mše
    • epištola, lekce = první čtení
    • evangelium = druhé čtení, základ kázání
    • preface = pozůstatek dávných zvolání sursum corda = vzhůru srdce
    • Pater noster: modlitba je začátkem obětní hostiny
  • zpívané části:
    • introitus = vstupní zpěv; původně procesí od sakristie k oltáři
    • většinou dva mezizpěvy:
      • graduale = liturgický mezizpěv. Je ještě zdobnější než tractus (v současnosti je to zkrácené responsorium)
      • alleluia = refrén na slovo alleluia (solo, opakuje sbor), pak verš, jubilus (melismatický)
      • anebo tractus = nejdelší zpěv liturgie (tahaný, tractim = jedním tahem) . Melismatické melodie, psalmodický charakter
      • (někdy je namísto alleluia nebo tractu sekvence: jednoduchá)
    • offertorium = obětní zpěv. Pův. ze starokřesťanské liturgie, kdy se přinášely dary pro chudé. Melodický styl podobný graduale. Původně velmi dlouhé zpěvy během eucharistie. Když offertorium vypadlo, zůstala jen dnešní antifona.
    • communio = svaté přijímání = pozůstatek přijímání ve staré církvi; podobné introitu (obsahuje žalm), později se zkrátilo na antifonu (bez žalmu)
    • (postcommunio) = prosba

Průběh mše

solo proprium missae	sbor proprium missae	sbor ordinarium missae	Poznámka, vysvětlivky
1. modlitba
	2. introitus		vstupní zpěv
		3. Kyrie
		4. Gloria
5. oratio			(kolekta)
6. epištola			1. čtení, vyučovací
	7. graduale alleluia (nebo tractus) (nebo sekvence)		(s alleluiatickým veršem) nejdelší zpěv namísto alleluia nebo tractu
8. evangelium			2. čtení, základ kázání
9. kázání
		10. Credo	vyznání víry
(vstup do svatyně)
	11. offertorium		obětní zpěv
12. preface			chvála andělů
		13. Sanctus, Benedictus	andělský zpěv
14. Pater noster			začátek obětní hostiny
		15. Agnus Dei	lámání hostie
16. communio (zpívané)			svaté přijímání
		17. Ite missa est nebo Benedicamus	rozpuštění shromáždění

(V requiem jsou vynechané Gloria a Credo a namísto nich je zpěv Dies irae, dies illa.

Mešní hudba je zapsaná v graduálech.

Officia

8 officií: kanonické hodinky (pobožnosti) mnichů v klášterech. Jsou zapsané v antifonářích.

Nejdůležitější části:

• matutinum obsahuje některé z nejstarších zpěvů
• laudes = melodie Magnificat anima mea Dominum
• vesperae

Styl

Styl gregoriánského chorálu:

• více-méně recitované: modlitby a čtení
• psalmodie = zpěv žalmů - bohatší melodika
• volně komponované útvary:
  • jednodušší: antifony officia
  • náročnější: antifony v introitu, communiu a offertoriu
  • sólové části, např.: responsoria prolixa v officiu, graduale, alleluia a tractus

Tři druhy zpěvu:

• sylabický = na každou notu jedna slabika
• melismatický = obsahuje dlouhé melismatické pasáže na jednu slabiku
• neumatický = spojení obou typů v rámci jednoho zpěvu = příležitostné melisma ~4-5 not/slabiku

Jiné označení:

• akcentus = zpěv striktně vázaný na text
• koncentus = ozdobnější zpěv

Sekvence a tropy

Tropování = podkládání textu pod rozsáhlá melismata gregoriánského chorálu a tvorba nových melodií a textů.

Sekvence = prodloužená, obohacená opakování: při druhém zpívání aleluia s jubilem

Vývoj melodie:

• zavádění nových intervalů, hlavně tercie (oblíbená na severu) → posun hudby k dur a moll

Notace

neumy

Značky, psaly se nad textem a označovaly přibližné stoupání a klesání melodie. Neurčovaly ani přesnou výšku, ani délku. Hlavní značky:

• . punktum kratší a relativně nižší tón
• / virga tón relativně vyšší a delší
• - virga jacens delší tón (později splynula s punktem)

Mezní interval, v rámci kterého se neumy pohybovaly, byla kvinta.

V průběhu 10. stol. se neumy vpisovaly do různé výšky nad textem. Potom zavedení linky, okolo které se neumy seskupovaly:

• nejdříve červená = tón f
• potom žlutá = tón c

11. stol.: Quido z Arezza používá čtyřlinkovou osnovu. Na začátku linky byla písmena pro tóny f, c', g'.

Neumy se někde udržely až do 13. a 14. stol. a zpočátku se jimi zapisovala i raná vícehlasá hudba.

Složené neumy se přetvořily do tzv. ligatur.

Vznikla notová hlavička a nožička.

12. a 13. stol. se v jižní Evropě ustálily čtyřhranné hlavičky = nota quadrata → kvadratická notace.

Hudební teorie

• 1028 – Guido (Quido) z Arezza
• Hermannus Contractus
• 14. stol. Johannes de Muris

Mody

Vývoj středověkého modálního systému = postupný proces. Úplné formy dosáhl v 11. stol.: 8 modů neboli církevních stupnic. Tón mezi a a c existuje ve dvou verzích:

• b durum (dnešní h)
• b molle

Mody se označovaly čísly:

1. - protus
2. - deuterus
3. - tritus
4. - tetrardus

1. - autentický protus začíná od tónu d
2. - autentický deuterus začíná od tónu e
3. - autentický tritus začíná od tónu f
4. - autentický tetrardus začíná od tónu g

• Tónem, kterým modus začíná, pak typicky končí i příslušná melodie, proto se tomu tónu říká finála.
  • (ale ještě kolem r. 900 nebylo nutné, aby zpěv končil na finále)
• Jako recitační tón se nazývá recitanta či tenor či dominanta.
• dominanta je v autentickém modu o kvintu výše než finála
• pokud by dominanta připadla na tón h, bude místo něj dominantou tón c

Mody exitují ve dvojicích:

• autentický modus
• plagální modus:
  • stejná finála jako odpovídající autentický
  • ambitus (= rozsah) je posunut o kvartu níže.
  • dominanta je o tercii níže než u příslušného autentického

V 10. stol. se teoretici snaží dát do souladu systém církevních modů se systémem řeckým → na mody se aplikují řecké názvy:

1. - protus → dórský
2. - deuterus → frygický
3. - tritus → lydický
4. - tetrardus → mixolydický

Plagální mody dostaly předponu hypo.

Až roku 1574 vytvořil švýcarský teoretik Heinrich Glareanus systém dvanácti modů, že k původním osmi přidal dva mody, které nazval aiolský a ionský.

Někteří teoretici uznávali i lokrický modus od tónu h (málo používaný).

Způsob užití modu v melodiích udává tonus.

Organum

Termín heterofonie použil Platon, v souvislosti s doprovodými hlasy uvádí interval kvarty a kvinty.

Termín organum znamenal v Evropě zpívání v paralelních intervalech. Potvrzují teoretici:

• Scotus Erigena (815-877)
• Hucbald: De harmonica institutione (9. stol):Konsonance je důmyslné a ladící spojení dvou tónů, které nastává tehdy, když se dva tóny, jež vycházejí z rozličných zdrojů, střetávají v jednom spojeném zvuku, což se stává, když chlapecký a mužský hlas zpívají to samé, nebo v tom, co se všeobecně nazývá organum.

Dle některých autorů organum v 9. století již prodělalo až dvousetletý vývoj.

Konec 9. stol.: traktát Musica enchiriadis: organum vzniká, když je hlavní melodie vox principalis podkládaná paralelně, nota proti notě, kvartami, kvintami nebo oktávami (vox organalis). Vyskytuje se zde už i tzv. volné organum, především při protipohybu hlasů, na začátku (inicium) a konci (occursus) melodie.

1040: Quido z Arezza: Micrologus: dává přednost volnému organu, kde se střídají primy, kvinty, kvarty a oktávy.

1. pol. 11. stol.: Winchesterský tropář - dvojhlasá organa, už i s protipohybem.

Notredamská škola

12. a 13. stol.

• magister Leoninus
• magister Perotinus - možná Petrus Sukcentor, uváděný mezi lety 1208-1238

Ars nova vs. ars antiqua

1330 Jacobus z Lutychu: Speculum musicae

V té době to byl již stařík, vzpomínající se slzou v oku na staré dobré časy krásné hudby a tak se v 7. knize svého díla obrací proti novotám. Vadí mu zavedení semibrevis, minimy, kouskování melodie, narušování liturgické melodie motety a triply.

Což byla pravda, mladí hudebníci kolem roku 1320 hledí na hudbu 13. století jako na ars antiqua.

Philippe de Vitry (1291-1316)

Jeden z nejvzdělanějších mužů své doby - filosofie, matematika, historie, hudební teorii. Diplomat, skladatel, básník. Kněz nového, "světského" typu.

• 1321 ve službách franc. dvora
• 1351 biskupem v Meaux

1320 Ars nova

Ve své knize se zabývá novým notačním způsobem zachycení rytmu. Názvem své knihy však vyjádřil "heslo dne".

Johannes de Muris (~1219-1351)

Profesor matematiky a astronomie na pařížské Sorbonně.

Libelus cantus mensurabilis

Jako autority uvádí Boëthia a Franca Kolínského.

Guillaume de Machaut (~1300-1377)

Světácký kněz, básník a skladatel, "poslední truvér".

• 1323 se stal sekretářem Jana Lucemburského, byl naplněn jeho rytířskými ideály

Příčiny sporu

Církev předtím potírala vícehlas, už v polovině 13. stol. zakazují cisterciáci a dominikáni některé druhy polyfonie, že prý ruší bohoslužbu.

14. stol. papežské schisma narušilo autoritu církve a tím nepřímo napomáhá pronikání humanismu, Francie se staví proti Římu, papežský dvůr v Avignonu se stává střediskem hudby - tak se rodí nový sloh, ars nova. Tento termín se užíval od poloviny 14. stol. i pro umění v Itálii.

znaky

• exkluzivita - je to hudba pro vzdělance, často vyumělkovaná
• experimentální hudba (např. skladby Petra de Cruce mají charakter laboratorních výzkumů)
• více emocionální charakter
• zvýraznění harmonického cítění
• tercie a občas i sexty se vyskytují i na těžkých dobách, i když kadence končí v unisonu, kvintách a oktávách
• objevuje se více paralelních terciá a sext a méně paralelních postupů v oktávě, unisonu a kvintách
• zvýrazňují se citlivé tóny
• množí se chromatické alterace
• rozšiřuje se rozsah hlasů
• rytmická subtilnost
• objevují se kratší doby
• izorytmie = výstavba skladby opakovanými, přesně uspořádanými, ale volně budovanými rytmickými periodami v tenoru

Použité zdroje

• Naďa Hrčková: Dějiny hudby I. – Evropský středověk, překlad ze slovenštiny. Ikar, Praha 2005, ISBN 80-249-0524-8