Přeskočit na obsah

Varhanářství/Kychot/Archiv

Z Wikiverzity

Promiňte, trochu si zavzpomínám. Ty roky se mi už trochu pletou, ale některé časové body mám přeci jen v paměti zafixovány!

Stručný přehled

[editovat]

Seznam varhan, které jsem v minulosti opravoval, restauroval či ladil apod:

70. léta 20. stol.

[editovat]

Varhany jako nástroj jsem si zamiloval někdy v období puberty. Možná to souviselo i s mým příklonem k protestantismu, že jsem si zamiloval zejména varhanní tvorbu Johanna Sebastiana Bacha. Učarovaly mě zejména fugy, umění kontrapunktu, postupné rozvíjení tématu, interakce s dalšími tématy, ale i variace na chorální témata. Dokonalá syntéza toho, co lze nějak (třeba i matematicky) popsat, a tím, co už se popsat nedá, ale lze to cítit a prožívat. Často jsme jezdili do tehdejšího NDR a tak jsem si často z návštěv odvážel LP desky s nahrávkami jeho hudby, k čemuž mi dopomáhalo i Kulturní centrum NDR na Národní třídě.

1973

[editovat]

Jeli jsme v létě s přáteli do Bulharska na Pirin. Tam moji kamarádku Alenu potkala nehoda, takže jsme strávili asi týden v neocnici a tím pádem jsme se odtrhli od naší party. Na další celtu po horách nemohlo být ani pomyšlení a tak jsme se rozhodli jít si léčit rány k moři do slané vody.

Při zpáteční cestě vlakem k nám do coupé přistoupil mladý muž s velký kletrem, jak vyšlo záhy najevo, nacpaným různými píšťalkami, flétničkami a dalšími lidovými nástroji, které nakoupil od Bulharských pastevců. Jmenoval se Kristian Wegschneider, byl to zanícený multiinstrumenstalista a jak jsme si dlouhou cestou povídali, vyprávěl i o své práci varhanáře v Drážďanech. Vyměnili jsme si adresy a od té doby jsme si začali vyměňovat i gramofonové desky, zajímaly ho zejména historické varhany a rozhodl se studovat kunsthistorii, obor rekonstrukce hudebních nástrojů. Naše přátelství na mě mělo velký vliv.

prázdniny 1975

[editovat]

Jeli jsme s Alenou na mládežnickou brigádu, pomáhat na evangelickou faru v Opatově, kde v tu dobu farářoval Pavel Kašpar s manželkou Janou, rovněž farářkou. To léto bylo hrozitánské sucho, zem rozpraskaná a my jsme měli za úkol vyklidit staré seno z nějaké půdy. Tam jsem dostal první záchvat pylové alergie, senné rýmy. Bylo to fakt hrozné, teklo mi z nosu, očí a snad i uší, ale bylo mi hloupé se ulejvat od práce.

Naštěstí se ale objevila i jiná eventualita: Zjistili jsme, že nedělní bohoslužby budou bez varhanního doprovodu, protože varhany jsou už dlouho rozbité a na opravu nejsou peníze. A tak jsme s Pavlem Klineckým, bohoslovcem a hudebním nadšencem, dlouho neváhali a vytvořili varhanářskou úderku. Měli jsme úspěch, varhany se v něděli rozezvučely a dalo se to i poslouchat. (Kromě toho jsme stačili vytvořit i jakési vokální tělísko a cosi tam vícehlasně zapět, zpíval jsem bas.) Tak to byla moje první příležitost, kdy jsem měl týden možnost trávit od rána do večera opravou kostelních varhan. Do té doby jsem to nedělal, ale už před tím mě bavila práce se dřevem, měl jse rád mechanisy, stroje a takové věci, měl jsem i nějaké teoretické znalosti o stavbě varhan a tak se nám podařilo dát spolu s Pavlem naše znalosti a zkušenosti dohromady a dílo se podařilo.

prázdniny 1976

[editovat]

28. srpna jsme měli svatbu s Alenou. Už jsem měli předtím pozvání od Kristiana do Drážďan, že na svatební cestu můžeme přijet k nim. Ale ukázal se problém, že nějak v souvislosti se změnou příjmení mé novomanželky vzikl jakýsi zádrhel v jejích dokladech a tak jí nepustili přes hranice. Co teď? Jako hlava rodiny jsem tedy vzal úděl hrdinně na svá bedra a svatební cestu do NDR jsem absolvoval sám. Kristián mě vzal na exkursi do varhanářské dílny, ve které pracoval, a tak jsem měl dost času projít tam a okoukat vše, co a jak se tam dělá, mohl jsem sledovat práci píšťaláře i intonéra a všech dalších specializací, které se na výrobě varhan podílely. Byla to celkem malá firma, která se zabývala zejména stavbou malých varhan, a to mě uchvátilo, právě ty možnosti, které se daly do malé varhanní skříně s omezeným počtem rejstříků a omezenými financemi zadavatelů vměstnat. Dle Schweitzerova velkého vlivu byl ideál takových varhan spatřován právě v baroku, a tak se zde vyráběly nové varhany výhradně s mechanickou trakturou a se zásuvkovými vzdušnicemi, barokně disponované.

Pak mě Kristian ukázal staré barokní varhánky, které se mu podařilo někde koupit a na jejichž rekonstrukci pracoval. Doma mě seznámil se svou závratnou sbírkou gramofonových desek z celého světa: největší dojem na mě udělaly španělské varhany, bohatě disponované jazykovými hlasy i v pedále, s typickými horizontálními trumpetami – znělo mi to jak trupety při posledním soudu a od té doby mám v sobě touhu jet se někdy podívat do Španělska, na takové varhany.

Ale z množství desek i jeho knížek jsem měl za tu dobu možnost poznat, jaký je rozdíl mezi varhanami jihoněmeckými a severoněmeckými, jak vypadají varhany anglické, jak francouzské a italské, jak se ladilo před Silbermannem a jak po něm, naše vyprávění se celý týden točilo kolem varhan a kolem umění hudby i štětce (jeho přítelkyně byla malířkou).

A tak jsem vděčný i své manželce, že jsem týden po svatbě mohl najít takovou skvělou náhradu za její nepřítomnost :-)


prázdniny 1977

[editovat]

Varhanářství mě uchvátilo. Necelý rok po svatbě se nám měl narodit náš první syn Dalibor. Rodil se v porodnici ve Frýdlantě, byli jsme v tu dobu u rodičů manželky v Novém Městě pod Smrkem, a tak jsem si každý den vypůjčil tchánovu Zetku 125 ccm a jel se podívat za rodinou do Frýdlantu. Jenže do porodnice mě nepustili, jen jsem jim mohl mlávat ze zahrady oknem. Taková byla tehdy doba, otec neměl v době porodu na nic nárok.

Dítě mělo problém, nepřibývalo a z porodnice je nechtěli pustit domů, a celý den mávat ze zahrady porodnice do okna se nedalo. Nevštívil jsem tedy známou farářku v blízkem husitském kostele, ona se mě zeptala na zdraví rodiny, já jí zase na zdraví jejích varhan a hned jsem měl zase týden co dělat. I když to byly pneumatické varhany, romantické a já si od té doby řekl, pneumatiku, to ne, to nikdy, to je nespravitelné, jenom spleť trubek, tady něco poupravíte a tam vám to zase utiká, syčí, relátka drhnou, zpuchřenými míšky uniká vzduch, co má znít, nezní, co nemá, to ne a ne přestat. To je práce pro vraha na doživotí a ne pro nadšence na týden!

1978?

[editovat]

A od té doby jsem nevynechal příležitost při návštěvě nějakého kostela tu a tam poupravit nějakou tu píšťalku, která foukala mimo, napravit zlomené táhélko, zalepit dírku po červotočovi. To byla doba, kdy se už v NDR běžně používala dispersní lepidla, u nás se to dalo těžko sehnat, dostávaly to jen podniky, Dispercol, ani Herkules ke koupi nebyl.

Pracovat se soustruhem i nářadím jsem uměl, a tak jsem si začal vyrábět vlastní varhanářské nástroje, protože kde bych to za socialismu sháněl?

Často se mi stávalo, když jsem tak konečně dal nějaké varhany do kupy a zasedl za stůl a spokojeně projížděl klávesy, že mě někdo vyzval, ať také něco zahraju. A to bylo neštěstí! Jak jsem měl vysvětlit, že já ty varhany jenom opravuji, že se cítím dobře vevnitř, na té druhé straně, než je varhanní stůl, a že na varhany hrát neumím? Lidi na mě koukali jako na idiota: Jako když si dáte do servisu opravit auto a pak zjistíte, že automechanik nemá ani řidičák!

Vždyť já se do té doby učil jen jako diletant hrát na kytaru, ale ani noty jsem pořádně neznal, natož basový klíč! Žádné hodiny obligátního klavíru jsem nikdy neměl – ale co nazbyt! Prošel jsem několik antikvariátů a začal cvičit stupnice, prstoklady a studovat teorii harmonie, kontrapunktu a generálního basu.

Cvičit jsem chodil nejdříve do Hálkárny na harmonium, pak jsem si jedno staré haronium koupil domů myslímže v evangeliském sboru ve Střešovicích – vezli jsme ho otamtuď na dvojkoláku před Petřín až domů na Nové Město.

Pak jsem ale kromě manuálu potřeboval cvičit i pedál, a to se nedaly šlapat měchy. Nejdřív jem myslel, že si k tomu harmoniu pořídím ventilátor, abych si uvonil nohy, ale nakonec jsem se rozhodnul ho celé přebudovat na elektriku, takže z něj udělám elektrium s pedálem.

1978 – 1979

[editovat]

Nakonec jsem pochopil, že jako samouk to daleko nedotáhnu, a tak jsem nejdřív navštívil pár hodin piána u soukromé učitelky a pak se po prázdninách přihlásil k prof. Kalfusovi, ke kterému jsem chodil do jeho bytu ve Valentinské ulici.

Vydržel jsem to asi rok. Když jsem mohl porovnávat pokroky svoje a svých spolužáků, o 15 let mladších, tak mi to bralo chuť do dalšího studia. Zatímco oni za ten rok byli kdoví kde, já se pořád ještě mořil se stupnicemi. Vrcholem bylo záverečné vystoupení absolventů 20. června 1979 v zrcadlové síni Klementina, narvané rodiči: Začalo to předváděním těch nejmenších, no a zlatým hřebem programu jsem měli být ti už plnoletí. Nepůjdu do detailu (i když bych mohl, ale snad jindy). Já byl tak zpocený, že jak se mi potily i prsty, tak se mi klouzaly z těch půltónových kláves dolů! Viděl jsem rozmazaně, namísto not jen nějaké šmouhy. Hrál jsem Fugu in sol od Jana Zacha. Hrozné! Matlal jsem to tam, jen jsem stačil vnímat vytřeštěné zraky svého učitele v první řadě. Ani nevím, jak jsem otamtaď utekl. Tak to byl neslavný konec kariéry varhaníka. Raději montérky a zástěru než frak s motýlkem!

80. léta 20. stol.

[editovat]

1980 ?

[editovat]

Kupodivu mi ten "motýlek" dal i příležitost vrátit se zpátky do montérek. Na hodinách u pana prof. Kalfuse jsem se seznámil se spolužákem, který byl jedním z mála, co nebyli mladší, než já. Pan ing. Poláček, a jak jsem se dozvěděl, také fanda do varhan, který má syna Martina, který tomu kouzlu také propadl. Studoval strojní fakultu, ale varhanní stoje ho zajímaly více, než jiné. A tak jseme občas trávili weekendy u nich na chatě na Křivoklátsku, zařízené jako varhanářská dílna, a dávali zpátky dohromady polorozpadlé píšťaly z nějakých varhánek. Nikdy z toho nebyla ani koruna, člověk chápal, že církev v té době na opravy nic nemá, stát že asi nic nedá a člověk byl rád, že může sbírat nějaké zkušenosti!

Martin se v té době už znal i s nějakým dalším inženýrem, jméno jsem zapomněl, bydlel v Hostivítově nebo Přemyslově ulici pod Vyšehradem. Vymysleli spolu malé, dvoumanuálové varhánky s asi deseti rejstříky, které se jen tak tak vešly do normálního bytu – ale podařilo se. Pan inženýr si je postavil na Vyšehradě, Martin ve svém bytě na Letné. Bylo to úžasné, co se dá postavit i za socialismu, když se v podstatě nikde nic na to nedá koupit. Ale člověk si už nějak pomůže.

1982 ?

[editovat]

Soused mi povídal, že ve vesnici, kde mají chatu, v Růžové u Děčína, je zplundrovaný kostel, ve kteém jsou ještě zachovalé varhany. Jel jsem se tam podívat, a opravdu, krásné barokní dvoumanuálové varhany! Ale dveře do kostela vylomené, obrazy na zemi polámané. Co s tím? Bylo jasné, že stát má zájem na to, aby se z kostela stala brzy ruina. Pod varhanami už leželo pár zlomených píšťal, nejspíš s nimi vesničtí hoši šermovali jako s meči.

Neviděl jem žádné řešení, než ty varhany prostě ukradnout. Půjčit si náklaďák (řidičák jsem měl), namalovat na to nějaký vymyšlený název nějakého varhanářského podniku, vzít pár kamarádů, něco jako jednotné kombinézy a přijet tam normálně za bílého dne, varhany rychle rozebrat a odvézt do bezpečí. Počkat pár let, doufat, že se změní režim a pak ty varhany zase vrátit zpátky. Riziko, že nás chytnou, tu sice bylo, ale kde nebude žalobce, nebude soudce: církvi to je zřejmě už jedno a státu také, když se církvi něco ukradne.

Ještě mě ale trochu hlodaly pochybnosti a tak jsem se šel poradit se známým evangelickým farářem, Milošem Rejchrtem, který v té době jako signatář Charty 77 dělal topiče v ÚKDŽ na Míráku. Možná to nebyla nejlepší volba, jít se radit s takto sledovaným člověkem, ale já u něj byl častým hostem a bavili jsme se už o ledasčems.

No, nakonec říkal, Miloš, že by to stejně raději zkusil domluvit se nejdřív po dobrém, s farářem, který měl ten kostel ještě nějak na starosti nebo co, a tak jsem tedy nakonec jel do Děčína, ohlásil se a vysvětlil, o co jde. Jasné, že na začátku jsem se setkal s podezřívavostí: Kdo mě to řekl? O co mi jde? Kdo mě tam poslal? Proč se starám? Co za to chci? Když jsem říkal, že mi jde skutečně jen o to, aby se zachránil cenný nástroj, že nabízím svou pomoc a že za to nic nechci, dostalo se mi odpovědi, ano, ano, no dobrá, my to už nějak zařídíme, nemějte strach, my s tím něco uděláme.

No dobrá – odešel jsem a za nějakých pár týdnů mi soused sdělil, že v kostele někdo zalořil požár a že celé varhany shořely.

Jediné malé plus, které to mělo, že mě tehdy onen farář odkázal za jakousi paní Charlottou, která byla někde u Mělníka, ta prý rozuměla varhanům, nějaké i sama opravovala a s tou jsem se měl poradit. Navštívili jsme jí, kromě varhan se zabývala i irisdiagnostikou. Dali jsme nějakou řeč, bylo to zajímavé povídání, také říkala, kolik z tehdejších komunistických prominentů se k ní jezdí tajně léčit, ale to bylo asi tak všechno.

1986 – 1990?

[editovat]

Příležitost k další záchranářské činnosti se mi nabídla zanedlouho. Můj známý z Jednoty bratrské, který dělal v Turnově, RNDr. Ivan Šolc, také nadšenec mi jednou volá, že s kostelem v Solci u Mladé Boleslavi je problém: má rozpadlou střechu, místní věřící udělali sbírku, že nechají kostelu opravit střechu, ale narazili tvrdě na památkáře: Prý je to kulturní památka a musí se na něj dát pouze břidlicová střecha, nic jiného. Ale shánějte za socáče břidlicovou střechu! Tak se to táhlo několik let, až trámy shnily, střecha se propadla zcela a už se začala bortit i klenba. A uvolněná malta, omítka a cihly – to všechno padlo rovnou do varhan na kruchtě!

Jednání se zase táhla dlouhou dobu. Ivan jednal s katolíky o odkoupení varhan, ale ti za to chtěli něco kolem 100 tis. Kčs. Dovedete si představit, jaké to byly peníze v té době! Dnes by to bylo kolem milionu. Ne, že by ty varhany nemohly mít takovou cenu – ale kdo by to za tu cenu tenkrát koupil? A když nekoupí, tak celé varhany přijdou na zmar.

Nakonec se pokusilo najít u katolíků nějakého rozumného člověka, který to pochopil a cena se snížila na 10 tis. Kčs. Ivan nejdříve chtěl, aby to koupila naše Jednota Bratrská: uvažovali jsme, že bychom je postavili do kostelíka do Potštejna, jenže se ukázalo, že je tam málo místa nad kůrem a že by se tam na výšku nevešly.

Nakonec Ivan ukecal kastelána na Valdštějně u Turnova, pana Kouckého. Tomu byla v zámku v zimě zima, a už měl schválený příspěvek několik tisíc na zřízení topení. Ivan ho ukecal, že když si namísto topení koupí varhany, bude ho hřát svědomí, že udělal pro lidstvo dobrý skutek, a to bude lepší!

Nakonec se tedy podařilo ty peníze nějak „přelít” do správného chlívku, takže varhany koupil Valdštejn. Tedy ne kníže, ale jakoby ten hrad. Schylovalo se k zimě a byl nejvyšší čas ty varhany odvézt. Já měl v té době autobus, Hurvínka, a tak jsem jednoho časného rána, či spíše ještě v noci, nastartoval a vyrazil z Prahy do Solce. Už tam čekal Ivan s několika dalšími hochy, předal mě velení a začala demontáž. Nebyla to sranda, zpuchřelé všechno, celý kůr se s námi mohlo každou chvíli propadnout, klenba zřítit a zavalit všechny. Píšťaly plné malty, některé už polámané od spadaných cihel, všude všechno hnilo a tlelo, nad hlavami jse měli už kus čirého nebe.

Nejhorší bylo brzdit hochy, kteří by to co nejdříve vytahali na jednu hromadu a bič a pryč, než to všechno spadne. Znamenalo to ale trpělivost, každý kousek nějak popsat, očíslovat a zdokumentovat, trakturu rozebírat opatrně, aby se neponičil i ten zbytek, věci do krabic, nosit do autobusu. Za chvíli byl Hurvínek plný, do soumraku už moc času nezbývalo, vzít to nadvakrát a vrátit se druhý den?

Ivan to neriskoval, prošel se po vesnici, sehnal kohosi s Avií, vytáhl z kapsy pár stovek „na naftu” a měli jsme posilu. Za chvíli obě auta startovala směr Valdštejn.

Nahoru do kopce jsme se ještě dostali, ale zpátky už to bylo horší. Netrvalo dlouho, a jak jsme dojeli, začalo drobně pršet, sotva jsme to stačili vyložit. A v tu ránu mrznout a silnice byla jedna ledovka. Takový náhlý mráz na podzim, měli jsme co dělat, abychom auty sjeli a nesesypali se s kopce. Bylo nám jasné, že celá dobrodružná akce proběhla skutečně na poslední chvíli: o pár hodin později a neměli jsme šanci tam ani vyjet.

No a pak to trvalo několik let, po prázdninách a weekendech, kdy jsem to dával pomalu dohromady. Byl to takový můj „majstrštyk”.

90. léta 20. stol.

[editovat]

1992 ??

[editovat]
  • Dolní Kalná, Dolní Branná
  • Poláčkovy varhánky: Hálkárna (Hurvínek)

Začátek 21. stol.

[editovat]

2006

[editovat]
  • Červenec: Stěhování Poláčkových varhánek do Michle do SueRyder

(Všechno ještě dopsat, až bude zase čas a nálada)