Výzkum osobního rozvoje/Sociální dovednosti

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí projektu:
Příslušnost: všeobecná

Výzkumný projekt, zkoumající a shromažďující informace o osobním rozvoji jednotlivce.

Úvod[editovat]

Co je sociální dovednost?[editovat]

Sociální dovednost neboli společenská obratnost je schopnost navázat a udržet vztah s druhými lidmi. Komunikativnost, asociování, vytváření smyslu činnosti, řešení problému pokusem a omylem, intuice, cit, celostní zaměření, umění efektivní spolupráce, umění jednat a vyjednávat s lidmi, umění vést a řídit druhé lidi, motivovat je k větším výkonům, naučené dovednosti založené na pravidlech. Umět si vybrat vhodnou chvíli k rozhovoru, k prosbě o pomoc. Najít vhodnou chvíli pro intimní rozhovor s partnerem. Připravit podmínky pro výměnu názorů bez zbytečných emocí a hádek. Schopnost přiznat chybu a napravit ji i s pomocí druhých. Schopnost učit se z vlastních i cizích chyb. Umět povzbudit a pochválit druhé. Ochota pomáhat druhým, odpouštět jim. Umění dohodnout se s druhými, uzavírat kompromisy, dohody, win – win. Budování svých sociálních sítí. Obhajoba svých legitimních práv.

Sociální dovednosti hrají významnou roli v rodinném životě, školním úspěchu a v budoucím profesním i osobním životě obecně. Jedinci s dostatečně osvojenými sociálními dovednostmi mohou být úspěšní ve všech činnostech, které vyžadují kontakt a interakce s druhými lidmi. Dobře rozvinuté sociální dovednosti hrají rozhodující roli ve formování individuálních sociálních vztahů.

Mezi sociální dovednosti patří:

  • schopnost čelit sociálnímu tlaku
  • asertivita (zdravé sebeprosazení)
  • empatie
  • komunikace
  • řešení problémů
  • vytváření zdravé sítě sociálních vztahů
  • mediální gramotnost, včetně schopnosti čelit reklamě na návykové látky
  • dovednosti týkající se zaměstnání
  • zvládnutí přechodu do nového prostředí
  • sebereflexe a poznávání druhých
  • seberegulační a sebeorganizační dovednosti
  • dovednost rozhodování a schopnost předvídat následky jednání
  • rodičovské dovednosti
  • pracovní a studijní dovednosti

Všimli jste si, jak se svět v posledních letech změnil? Žijeme v době velkých změn, složitostí a soutěžení. Aby toho nebylo málo v roce 2020 začala pandemie covid19 a její důsledky. Pokroky v technologiích, globalizace, ekonomická nejistota, kulturní války, informační války, nestálá pracovní místa a měnící se společenská dynamika. To vše a možná ještě mnoho dalšího nás všechny staví před výzvy a příležitosti, jaké současné moderní lidstvo ještě nepoznalo. A všechno se to děje tak rychle. Ve spojitosti s tím je mnohým zřejmé, že nás školy, univerzity ani zaměstnavatelé nevybavují nástroji a dovednostmi, které potřebujeme k tomu, aby se nám v dnešním světě dařilo. Měl jsem však štěstí, že velkou část svého života jsem prožil v době, která byla jiná, nebyla vůbec digitální. Učíme se informace a postupy, jak věci dělat, ale zdá se, že všichni pracujeme usilovněji a dále, aniž bychom viděli nějaký skutečný užitek. Ne však všichni, já si na nedostatek nestěžuji.

Co nám tedy poskytne výhodu, abychom byli ve svých životech opravdu efektivní a spokojení? A to nejen na pracovišti, ale i doma a s našimi milovanými blízkými? Odpověď se nedá hledat v nadměrné a usilovné práci i když je pracovní píle důležitý základ. Odpověď je možné najít v měkkých dovednostech, neboli schopnostech práce s lidmi a v charakterových rysech, o něž se opírají úspěšní a efektivní lidé. Protože, k čemu je nám naše práce, když se sní neumíme poprat a srovnat tak, aby nám nezpůsobovala ujmu duševní a fyzickou. Protože, k čemu je nám práce, když nebudeme mít čas trávit se svými blízkými. K čemu je nám naše práce, pokud nás připraví o zdraví, o potěšení z života, nebo o naše lidství.

Lidé ovládající měkké dovednosti nejsou prostě jenom dobří a výkonní zaměstnanci nebo dobří a výkonní manažeři a ředitelé nebo přesvědčiví komunikátoři. Jsou to především lidé, kteří znají život, pěstují své hodnoty, kultivují své vlastnosti a především to jsou umělci života. Každému lze doporučit, aby se učil rozvinout silnější osobní dovednosti, která nám pomáhají dobře pracovat, dosáhnout svého potenciálu, být finančně zajištěn, mít naplňující vztahy a rodinný život. Každý znáš potřebuje převzít odpovědnost a přiznat si osobní povinnosti a přijmout svět takový jaký skutečně je. Dobrou zprávou je, že tyto dovednosti může rozvíjet prakticky každý, ale ne každý si dá s tím práci, aby to zvládnul.

Rozpoutala se vlna nespokojenosti a my jsme si vyvinuli kulturu viny. Lidé obviňují vládu, bankéře nebo osobnosti, které rozhodují o světě. Obviňují firmy, které se reorganizují a snižují počty svých zaměstnanců. Obviňují zahraniční pracovníky, že kvůli nim přicházejí o práci, ale přesto tuto práci většina nechce dělat. Firmy chtějí proto zavádět robotickou výrobu a lidé se určitě budou zase zlobit, že jim roboti berou práci. Práci, o kterou nestojí. Chybí řemeslníci, protože málo mladých stojí o to učit se řemeslo. Každý na světě něco chce, něco potřebuje a je to v jistém smyslu přirozeně nevyhnutelné, ale má to své důsledky.

Jenomže obviňování politiků a bankéřů a lékařů a dalších za současnou krizi je omezené a neužitečné. Jistě je pravda, že leccos nezvládly a mají jistou zodpovědnost a to má své důsledky. Jenomže jsme opravdu tak jiní a lepší, než ti které obviňujeme? Když každý jeden člověk bude pracovat sám na sobě, udělá pro společnost i pro sebe mnohem více. Každý kdo chce mít právo na změnu, by měl nejdříve začít u sebe. O tom osobní rozvoj je. O schopnosti přijmout svět takový jaký je a přijmout svou vlastní zodpovědnost. Každý má v sobě nevyužitý potenciál a sílu, z nichž většinu ani neuplatňuje na maximum. Často o této síle ani neví. Neučil se ji používat ani rozvíjet, protože tohle se nedá naučit ve škole a nedá se to nastudovat z knížek. I přesto všechno jsou školy a knihy nezbytně důležité, ale z jiného hlediska.

Pravdou je, že ve společnosti je hodně sklíčenosti a beznaděje, nebo zloby či zoufalosti, nespokojenosti a pocitu zrady, pocitu ztráty svobody, pocitu strachu nebo lhostejnosti. Rozhodnutí, která však děláme v takovém stavu ovšem nevedou k dobrým řešením. I přes skutečnost kolik toho každý zná ví a kolika věcem rozumí, takový stav nevede k dobrým řešením, protože tyto emoce zkreslují náš úsudek. Ve stresu či zlobě, nebo bolesti a zoufalství, nebo v okamžiku depresí, jednáme jinak, než v okamžiku, kdy je nám dobře a cítíme se spokojení. Osobní rozvoj ovšem není o příčinách a zdrojích toho kvůli čemu nejsme spokojení, ale o tom jak se s tím v první řadě srovnat, přijmout zodpovědnost za sebe a uvědomit si svou zodpovědnost vůči ostatním, o schopnosti neztratit empatii. Tedy hlavně o schopnosti zůstat člověkem.

Myšlenka, že existují osobní kompetence a schopnosti související se zaměstnatelností, není nijak nová. Již před více než deseti možná dvaceti lety bylo prokázáno, že lidé, kteří vstupují na pracovní trh, postrádají schopnost, jako jsou verbální komunikace, spolupráce s druhými lidmi, pracovní etika, sebedisciplina, psaná komunikace a řešení problémů. Jinak řečeno slovy JuanDev "... škola mě nenaučila myslet", protože tohle se tenkráte neučilo i i dnes přes věchy změny směrem k učení kompetencí nejsou dostatečné. V posledních deseti letech lidská společnost způsob naší spolupráce a vzájemné komunikace se stává relevantní a naléhavé. Z části je to možná způsobeno tím, že schopnosti jako psaná komunikace a řešení problémů jsou výrazně ovlivňovány rychlím nárůstem nových technologií a z části je asi na vině fakt, že dobré ekonomické časy, které jsme zažívali před propadem, znamenali, že jsme do té doby některé skutečnosti nemuseli řešit, nebo nás alespoň toliko netlačili v botě.

Ostatní tvrdé dovednosti jsou samozřejmě důležité, ale je stále těžší v tomto současném prostředí je rozvíjet bez potřebných vnitřních zdrojů. Protože nepoužíváme naplno svou vnitřní sílu. Právě ona je důležitá pro úspěch na moderním pracovišti, a proto jsou dnešní trendy hluboce znepokojivé. Neposilovali jsme svojí schopnost soustředit se, komunikovat a spolupracovat s druhými, a nyní tuto schopnost den za dnem výrazně oslabujeme. Ovšem získat jí zpátky také nelze zvládnout ze dne na den. Je třeba, abychom zpomalili svůj život na úroveň, kterou naše biologická podstata zvládne, místo toho abychom se snažili o úroveň, která je přirozená strojům. Vyhnout se bleskovému zkratkovitému myšlení a jednání, protože to z nás dělá špatné komunikátory. Vše má svůj správný čas a správné místo. Mizerně nasloucháme druhým a už po prvních slovech si odvozujeme, kam ten druhý míří a pak ho přerušujeme. Je rychlá doba a všechno chceme hned, ale všechno má svůj správný čas a správné místo.

Povím vám proto novinku, ve školách se sice učí, ale nejsou to školy ani učitelé kdo učí, protože my sami se musíme učit a naučit. Vědomosti, dovednosti ani moudrost se nedá do hlavy nalít. Učitelé jsou průvodci vzdělaností nikoliv chodícími encyklopediemi nebo chodícími knihovnami. Empatie proto bude klíčovou schopností, kterou bude třeba si osvojit a rozvinout, v zájmu všech naších vztahů, ať už to bude off-line nebo online.

Zastav se ať neupadneš[editovat]

Vaše měkké dovednosti se s každým novým technologickým pokrokem stávají důležitější. Meditace, jóga a pilates se stávají stále oblíbenějšími metodami, jak dosáhnout odolnosti a schopnosti empatie. Proč? Protože nám v tom vražedném pracovním tempu, chybí volnější a uvolněnější stav. V té životní rychlosti už ani nevnímáme sebe a své pocity. Nejde totiž tolik o tu meditaci, jógu ani pilates, ale o to najít si čas vnímat sebe a vnímat druhé, prostě vnímat svět. Empatie je o citlivém vnímání světa. Takže tuto kompetenci nezískáme kurzem cvičení, ale tím jak používáme svou mysl. Nepotřebujeme klášter, abychom nalezli klid, ale potřebujeme klidné a bezpečné místo, abychom nalezli svůj vnitřní klid.

Řada dovedností, které často potřebujeme posílit, má své kořeny v neurovědě a v našem mozku. Vědci už například prokázali, že můžeme rozvíjet svou paměť, své soustředění a hovoří o plasticitě mozku, o posilovnách mozku a její vliv na potlačování projevů stáří. Naše zdraví i způsob jak žijeme jsou provázány svými účinky. Například je prokázáno, že když si člověk chce vybudovat psychickou odolnost, výrazně jej v tomto úsilí může posunout pokud bude rozvíjet i sovu fyzickou sílu. A také to vlastně není žádná novinka, protože "ve zdravém těle, zdravý duch". Rovnováha tkví v tom, že budeme rozvíjet jak svou duševní tak fyzickou stránku, protože tyto protiklady se vzájemně podporují, ale nefunguje jedna bez druhé.

Sociální dovednosti se nedají naučit z knížek[editovat]

Formování člověka začíná už v dětství[editovat]

Sociální dovednosti se nedají naučit z knížek i kdyby byli sebepravdivější. Musí se učit praxí, případně pod vedením někoho zkušeného, protože vyžadují interakci s lidmi. Vždy jsem cítil, že budu pracovat hodně z lidmi. Proto už hodně dávno jsem se rozhodl, že se musím naučit možná to nejdůležitější ve svém životě. Naučit se dovednost, jak fungují lidé. Člověk patří mezi tvory společenské a proto jsem věděl, že s lidmi se budu stýkat po zbytek svého života, ať už budu dělat cokoliv. Nevěděl jsem v dětství co konkrétně budu dělat, ale tohle mi bylo jasné, že takováto kvalifikace mi může jedině prospět.

Jak jsem si v dětství předsevzal, tak jsem také udělal. Začal jsem se učit, jak porozumět těm, u kterých se to zpočátku zdá obtížné. Proč? Protože když jim nebudu rozumět, co chtějí, proč to chtějí, co je zrovna trápí, co jim dělá radost, tak nebudu vědět jak s nimi jednat.

Protože vývoj dítěte v raném a předškolním a mladším školním věku má široký význam. Vývoj totiž odborná literatura chápe jako řadu zákonitých změn, které nenastávají v zákonitém pořadí. U člověka sledujeme vývoj tělesný a duševní, říkají odborníci. Marie Vágnerová (2005, Vývojová psychologie I: Dětství a dospívání) proto charakterizuje psychický vývoj jako proces vzniku, rozvoje a zákonitých proměn psychických procesů a vlastností, jejich diferenciace a integrace v rámci celé osobnosti. Shrnuto a podtrženo tedy platí, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

V této životní etapě člověka v předškolním věku, totiž dochází k počátkům rozvoje sebeuvědomění. Začátky sebeuvědomění sice spadají do útlého věku, ale v předškolním věku se dále utváří a plně rozvíjí. Pro předškolním věk jsou charakteristické změny v tělesných a pohybových funkcích, v poznávacích procesech, v citovém i společenským vývoji. Získáváte jisté základní povědomí o tom, co je alespoň zhruba dobré a co zhruba špatné. Začínáte si také uvědomovat co je dobré respektive prospěšné pro vás.

Čeho jsem si všimnul už od školky, že lidé potřebují důvod, nebo záminku k tomu aby něco udělali. Musí mít svou potřebu, aby měli motivaci. Potřebují problém, krizi, konflikt, aby je to nutilo něco řešit. Nikdo nehledá řešení, když nevidí důvod něco řešit. A to je důležité. Protože mezi skutečností že by se mělo něco řešit a vlastním uvědoměním si, že by se mělo něco řešit, jsou dva rozdílné pohledy. Kdo nic nechce, nic neřeší, ale kdo něco chce, řeší jak toho dosáhnout. Krize a konflikty vždy vyvolávají potřebu něco akutně řešit. Přerůstá to druhým přes hlavu a proto jdou za tím, u koho si myslí, že zná řešení. Když se ve školce stane mezi dětmi nějaká křivda, nespravedlnost, rychle to může vyústit v dětský konflikt.

Protože jsem měl vždy smysl pro morálku, měl jsem talent stávat se vůdcem v okamžiku konfliktu. Věděl jsem kdo co chce a co se komu stalo a často jsem vytušil co obě strany usmíří. Jednou stačilo jedné ze zúčastněných stran vysvětlit úhel pohledu toho druhého, protože jedna ze stran chápala a obě strany byli rozumné. Byli to dobří kamarádi. Většinou to ale nezafungovalo, protože minimálně jedna strana, nebo obě, nechtěli chápat skutečnost. Intuitivně jsem pochopil, že záleží na emocích, kdo se zlobí, mračí, křičí, nemá chuť jednat, ale silou si prosadit svoje. Proto je dobré někdy ustoupit, alespoň v něčem, čemuž se říká kompromis. Protože ten, kdo si chce prosadit svoje, se uklidní, když alespoň z části toho dosáhne. Ovšem jakmile konflikt pominul, v tom okamžiku jsem přestával být řešitelem, nebo vůdčí osobností, protože v okamžiku kdy se nic nedělo, jsem nevěděl co dál. A tak jsem se musel znovu učit.

Začal jsem se učit, jak porozumět těm, u kterých se to zpočátku zdá obtížné. Proč jsou někteří lidé málomluvní, proč jiní nepřestanou mluvit ani na okamžik. Proč někteří říkají vždycky pravdu, zatímco jiné skoro nikdy. Doufal jsem, že když tohle budu vědět, tak budu vědět o čem si ve školce s druhými povídat, s kým si raději hrát bez povídání. Jak říct něco co druhého rozesměje. Někteří se chovali jako šašci a mě zaujalo, jak tím dokáže druhé pobavit (rozesmát), zlepšit náladu. Zkoušel jsem to také, ale rychle jsem zjistil, že takový být nechci, protože šaška nikdo nebere vážně a nepovažují jej za sobě rovného. Sociální dovednosti se učí praxi, ať už jste dítě ve školce nebo manažer banky.

To co jsem se naučil ve školce mi došlo až později, když jsem to dokázal nějak pojmenovat a formulovat. Je to nějaká potřeba, co nutí lidi něco chtít, něco dělat, o něco usilovat. Nikdo nic neřeší, dokut se něco nestane. A ten kdo chce být manažer, musí umět lidem říci, co mají dělat v okamžiku, kdy jsou v koncích. Ideální konstelace nastane, když má takový manažer ve svých řešeních dokonce pravdu. Vždy mě však udivovalo, že rozhodnutí fungovalo, i v okamžiku, kdy jsem pravdu neměl. Už jenom to, že má rozhodnutí lidi aktivovala k činnosti nějakým směrem jim umožnilo se pohnout z místa. Jestli mám nebo nemam pravdu, se ukázalo až na cestě při řešení problému. Kupodivu lidé sami přišli někdy na správné řešení, i když jsem neměl pravdu, a potom jsem byl rád, že učinili tak jak učinily. Vždy se mi osvědčilo v takovém případě uznat chybu. Podřízený věděl, že jej respektuju, že se snažím věcem rozumět a podřízený cítil sebeúctu, protože měl pravdu a něco dokázal.

Od chvíle, kdy jsem se vydal touto cestou, stával se ze mně jiný člověk. Ono poznání mě uvnitř měnilo jako osobnost, jako žáka, jako kolegu, jako syna svého otce, ale i jako manžela a otce svého syna. Bavilo mě zkoumat tyto sociální dovednosti a líbila se mi myšlenka, že formuju sám sebe. V jistém smyslu, jsem si svůj osud vybral sám. Moje vlastní úspěchy vyplývající z vlastních rozhodnutích a vlastní píle ve mě po čase probouzelo domýšlivost a pýchu. Aby taky ne, vždyť ta předchozí věta je samé "já", "já", "já sám", "moje vlastní rozhodnutí". A tak jsem se musel učit znovu, tentokrát jak nepodlehnout pýše. Jak se dá dobře naučit vycházet s lidmi? Najednou bylo důležitější vědět, jak se naučit vycházet sám se sebou.

Takže jsem během dospívání na základní škole kladl vysoké nároky nejen na sebe, ale i na druhé. Když to zvládnu já, proč ne druzí. Každý člověk má tendenci neustále srovnávat sám sebe s někým druhým a následně se vyrovnávat těm, kteří jsou vnímaní jako lepší. A pyšní lidé už vlastně ve svých očích lepší jsou. Jenomže takový jsem být nechtěl a rozhodl se změnit. Jak jsem jsi předsevzal, tak jsem také učinil.

Nikdo není dokonalí a každý je nějaký a vždy je co zlepšovat. Učitel matematiky se asi nechtěl třídě věnovat, proto nám dal úkol. Sečíst všechna čísla od jedné do sta. Když jsem za nějakých odhadem šest minut odevzdal výsledek, učitel se zděsil. Ani nezkontroloval, že je výsledek správně, ale velmi se zlobil. Ale co, každý je nějaký. Do druhého dne se učiteli událost rozležela v hlavě, zkontroloval výsledek a byl správně. Takže druhého dne, chtěl ode mně vysvětlit postup. Načrtnul jsem na tabuli křídou obdélník a rozdělil jej v půli uhlopříčně tak, že vznikly dva trojúhelníky. Součet čísel stoupající od jedné do sta, mi připadala jako nakloněná čára trojúhelníka. Kdyby všechny čísla byly stejně velká, stačí je jen vynásobit. Ale když vezmu stejnou řadu čísel o obrátím ji, dohromady tvoří obdélník. Takže je to (100 * (100 + 1)) / 2, čímž jsem intuitivně pochopil součet aritmetické posloupnosti. Pokorně jsem vše vysvětlil, bez vztekání a na učitele to udělalo dojem. Čekal jsem, že najde v mém postupu chybu, byl to učitel a já pouze žák základky. Skončilo to však pochvalou a vytvořením dobého vztahů s učitelem matematiky. Bojovat s pýchou se vyplatilo. Ale nikdy jsem nevyhrál úplně. Znovu bylo co se učit.

Jak fungují lidé? Jak se to naučit? Je samozřejmě mnoho metod. Ta nejobvyklejší pochopitelně spočívá v prostudování si tohoto tématu a zvládnout základy. Jenomže skutečnost, že se učíte teorii, z vás ale špičkového komunikátora neudělá. Špičkového komunikátora? Vždyť jsem říkal, že jsem nikdy nad pýchou úplně nevyhrál.

Skutečné a funkční kompetence v tomto oboru si lze vybudovat, až když tyto znalosti začnete používat. Praxe a zase praxe s lidmi. Stejně jako když se učíte jezdit na kole, tak musíte na to kolo nejprve nasednout. Pak teprve zjistíte, co je třeba dělat.

Od té doby, co jsem začal studovat, jak lidé fungují a ze všech sil se snažil pochopit rozdíly mezi nimi, se zemně stával jiný člověk. Už jsem toliko vyhraněně druhé neposuzoval. Nikoho neposuzuji podle toho, že není jako já. Moje trpělivost s lidmi, kteří jsou mým naprostým protikladem vzrostla a mnoho jsem se tím naučil. Nikdy bych netvrdil, že se nedostanu do konfliktu. Už od školky vím, že konflikty se vždy objeví, neexistuje člověk ten, který by se vyhnul každému konfliktu a žádný nikdy nezažil. Místo toho, jsem přijmul kdo jsem a jaký jsem a naučil se stým pracovat. Když se nemůžu každému konfliktu vyhnout, tak jsem se učil jak takové konflikty zvládat.

Vědomí, že máte tak malou kontrolu nad tím, co příjemce ve svém sdělení skutečně pochopí, může být deprimující. Nedorozumění je přitom matkou všech konfliktů. Ať chcete tomu druhému vtlouct do hlavy seberozumnější věc, nakonec s tím moc nenaděláte. Protože nucením se ten druhý člověk akorát stáhne do sebe a zablokuje, zaujme obraný postoj, neslyší a nevnímá. Můžete to samozřejmě považovat ze jednu ze svých výzev. Každopádně však platí, že většina lidí si uvědomuje, jak chtějí, aby s nimi bylo jednáno, a jsou na to citliví. Jestliže se přizpůsobíte a budete se chovat tak, jak ti druzí chtějí, možná to stejně nevyjde, ale dosáhnete toho, že vaše komunikace bude efektivnější. Vždy je důležité se naladit na stejnou notu.

Proč je to tak důležité? Aby vám druzí rozuměli. Pomůže, když vytvoříte bezpečný prostor pro komunikaci, tak by to vyhovovalo vám i jim. Příjemce pak může využít svou energii k tomu, aby chápal, místo aby vědomě nebo nevědomě reagoval na váš způsob komunikace. Neboť komunikace má mnoho vrstev. Abych pronikl hlouběji, musel jsem se znovu učit. Abych porozuměl lidem, nestačilo s nimi interagovat. Začal jsem řešit záhady a hádanky. Když porozumím světu kolem sebe, porozumím i druhým a když porozumím druhým, porozumím i sám sobě. Jako technolog jsem při zavádění do výroby potkal člověka, který mi dal matematicko-kouzelnickou hádanku. Otočil se k mě zády a já hodil s třemi hracími kostkami. Měl jsem nejdříve sečíst všechna čísla co padla, poté kostky obrátit vzhůru nohama a čísla taky sečíst. Oba výsledky taky sečíst. Člověk se otočil a suverénně uhádl 21. Nechtěl mi trik prozradit a nutil mě abych to zkusil znovu, že na to nakonec přijdu. Moje překvapení, když součet byl znovu 21. Nebyla to náhoda, byla v tom matematika. Čísla hrací kostky jsou postavena proti sobě tak, aby jejich součet byl vždy sedm. Tři hrací kostky tedy 3 * 7 = 21. Proti jedničce je vždy šestka což je dohromady sedm, proti dvojce je vždy pětka což je dohromady sedm. Celá sekvence vypadá takto:

  • 1 + 6 = 7
  • 2 + 5 = 7
  • 3 + 4 = 7

A já si znovu vzpomněl na součet řady čísel, když jsem sečetl čísla od jedné do sta. Byla to ta samá posloupnost:

  • 1 + 100 = 101
  • 2 + 99 = 101
  • a tak dále

Takto jsem kdysi sečetl řadu čísel (100 * (100 + 1)) / 2, protože jsem jen stokrát vynásobil 101, ale potom to vydělil dvěma, protože jsem původně z jednoho trojúhelníku udělal dva tak aby vznikl obdélník. Ale proč o tom píšu a jak to souvisí s učením se komunikace? Škola hrou, když vás učení baví, tak vás to nadchne a nevíte kdy s učením přestat. Začal jsem se zajímat o hádanky, protože pomocí nich jsem dokázal učit druhé. Jen jsem používal jiné hádanky k řešení, tahle přeci jen není pro každého. Luštění hádanek a manažerská činnost ve mně probouzela schopnost rozumět iluzím. A tedy i obchodním iluzím (například: Manipulace (psychologie)/Iluze hrozící ztráty). Luštění záhad a rébusů procvičuje mysl, ať už jde o rébus matematický nebo jakýkoliv jiný. Pouze zkoumáním toho co nechápeme, můžeme dospět k novému pochopení. Může se to zdát triviální, ale vlastně nemá smysl zkoumat to čemu rozumíme, s výjimkou kdy předpokládáme že se můžeme mýlit, nebo si chceme ověřit zda se nemýlíme.

My všichni potřebujeme rozvíjet svojí pružnost, abychom dokázali měnit svůj styl komunikace, přizpůsobovat jej, když mluvíme s lidmi, kteří jsou jiní než my. A tím jsem objevil další pravdu. Ať si pro komunikaci zvolíte jakoukoliv metodu, jako jednotlivec budete vždy v menšině. Bez ohledu na to, jak se chováte, většina se bude chovat jinak než vy. A těch druhých bude vždy více. Můžete vycházet při řešení z toho, jací jste sami. Dobrého komunikátora charakterizuje právě tato pružnost a schopnost číst potřeby druhých. Proto znalost a pochopení stylu chování druhého člověka a jeho metody komunikace povede ke kvalifikovanějšímu odhadu toho, jak by tato osoba mohla reagovat v nejrůznějších situacích. Získání tohoto pochopení tak dramaticky zvýší Vaši schopnost sdělit dotyčnému osobně to, co ji skutečně chcete sdělit.

Jenomže jak to něco vlastně sdělit? Když se vyhraňujete vůči nějakým myšlenkám, kloužete po jejich povrchu, anebo byste je dokázali obhájit stejně přesvědčivě, jak by to dokázal přesvědčit stoupenec takové myšlenky? K překonání společenských a komunikačních propastí nestačí naslouchat lidem z druhé strany barikády. Když se to udělá špatně, je to dokonce kontraproduktivní. Diskuze je vždy dvou nebo více stranách barikády.

Lidé nejsou excelové tabulky. Nelze všechno spočítat a vše předvídat. Lidé jsou příliš komplikovaní na to, aby je bylo možné bezezbytku popsat.

Vidíme co děláme, ale nevidíme, proč děláme to, co děláme. Proto se navzájem odhadujeme a hodnotíme prostřednictvím toho, co vidíme, že děláme. V určitých formách chování se můžeme sami poznat, jiné formy chování však nepoznáváme a nechápeme. Všichni se v různých situacích chováme různě, což může být buď zdrojem radosti, nebo podrážděnosti pro ty okolo. Protože nepochopíš význam chování a vznikne nedorozumění. Komunikace má mnoho vrstev a chování je jen jednou z nich. V tomto ohledu vlastně needituje žádný vzorec chování, který byl byl správný, nebo špatný a většina chování je v pořádku. V rámci rozumných mez samozřejmě. Jen díky extrému lze jasně vidět, co je dobré a špatné, protože to vynikne v kontrastu. V tomto ohledu neexistuje nic takového jako správné chování a nesprávné chování. Etiketa je normou a kulturním zvykem, je dobrá když prospívá lidem a špatná když jej svazuje a zraňuje. Jste kdo jste, a nemá příliš smysl uvažovat, proč to tak je. Avšak to že jsme, jací jsme, není nikdy omluvou po chyby, které učiníme. Protože za vše co uděláme neseme zodpovědnost. Nikoho nelze vystrkat po žebříku, když neleze aspoň trochu sám, ale nemůže být zbaven zodpovědnosti pokud se špatně pohne, gravitace je nesmlouvavá.

Rozhovor dvou lidí. Sice běžná záležitost, která se může zdát naprosto triviální, ale vůbec triviální není. Každý rozhovor je unikání a úroveň je pokaždé jiná. Stejně tak se oba řečníci liší. Někteří dokáží mluvit zcela bez problémů a srozumitelně, jiní by se jakékoliv komunikaci nejraději vyhnuli. Někteří dokáží vyjádřit své názory, prosadit své potřeby a dosáhnout svých cílů. Dokáží si získat oblibu. Může se to naučit každý? Snad ano, alespoň teoreticky ano. Dříve jsem myslel, že když to dokážu já, tak druzí určitě také. Jenomže tak jednoduché to není. Někdo se to naučí a někdo ne, ale svou šanci se to naučit mají všichni. Když pomineme ty, kterým se to daří už od dětství, existuje spousta lidí, kteří se to jednoduše naučili a dokonce i v pozdějším věku. A právě o tom, jak po malých krůčcích, díky životním situacím, praxí a experimentováním, hloubáním, přednášením pro druhé nebo učením se od druhých, toho všeho lze dosáhnout. Protože i když se budu opakovat, ale je to důležité, a možná je to i klišé, bez praxe to nejde, tohle se v knížkách nenaučíte.

Plody tvrdé práce[editovat]

Kdo je na tom lépe? Ten který dře do úmoru, nebo ten který na všechno kašle? Ani jeden, vše záleží na výsledku činnosti. Protože jsou tací, kteří na vše kašlou a vydělají balík peněz a současně existují tací, kteří na vše kašlou a proto nezískají nic. Stejně tak existují tací, kteří pracují do úmoru a nezískají nic a současně existují tací, kteří pracují do úmoru, a proto vydělají balík.

Někteří páni profesoři managementu a ekonomičtí odborníci mi často při studiích říkávali, že jen to, co měřím, také řídím. Měřit, měřit, měřit je odpověď na ekonomické nejistoty. Není to tedy ani zdaleka o tom jak tvrdě pracujete, ale o tom jestli si dokážete uvědomit, jeli vaše činnost skutečně produktivní. Když měřím, vedu si statistiku, účetnictví tak získávám podklady o tom, jestli se mám držet té strategie kterou sem si nastavil, nebo je to pro mně slepá ulička a musím strategii změnit. Kdo nedokáže měřit svůj výkon, nemá podklady pro svou vzpěrnou vazbu a sebereflexi. Takový pak nemá tvrdá data, a musí se spoléhat pouze na pocity a emoce.

V žádném případě však nejsem proti emocím, protože poskytují důležitou sebereflexi o tom jak se cítím. A je přeci hloupost dělat něco z čeho mám špatný pocit. Ovšem nesmí se ztratit objektivita vyplívající ze zkoumání faktů. Protože není důvod neudělat něco co je nutné jenom proto, že se nám to nelíbí. Mezi rozumem a city musí existovat zdravá rovnováha, jinak rozhodování nefunguje správně.

Věda je analýza a napravování jednoho omylu druhým. Není to PR a o tvorbě tváře, která je milována. Není o přáních, cílech či vizích. Na druhou stranu život je více než pouhá věda, a proto i tyto aspekty v životě hrají sovu roli. A to, co chceme a máme rádi či milujeme, je daleko důležitější než tři pytle ječmene, které lze brzo spotřebovat. Managment je z tohoto důvodu více uměním než vědou.

Každé umění ovšem funguje dobře jenom tam, kde existuje jistá forma rozumné svobody. Protože je management více než věda, nelze se spoléhat na pevná pravidla, proto vyžaduje jistou dávku svobody reagovat jinak. Někdy je totiž třeba pracovat tvrdě, zatímco jindy přestavuje takové usilovné jednání holí nesmysl. I jedno slovo dokáže v druhého povzbudit a dát mu novou sílu, ale jindy nestačí ani sto knih nebo tisíc důkazů k přesvědčení druhého. Pracovat chytře je důležitější, než tvrdě dřít či se flákat.

Nedostatek osobní odpovědnosti je jedním z největších problémů zaměstnanců, manažerů, členů komunity nebo členů rodiny. Protože osobní odpovědnost umožňuje věci dělat chytře a rozumně. Osobní odpovědnost znamená nesvádět vinu za naše problémy nebo neúspěchy na druhé. Protože právě to dělají jak ti co se flákají, tak zarytí workoholici, protože se prezentují jako oběti. Nepřevzít odpovědnost za svůj život nebo kariéru představuje past, ze které takřka není úniku. Neschopnost pochopit jaké věci skutečně jsou je zlem. A zlo je tedy neschopnost vidět pravdu. Pravda však netkví pouze ve vědě a tvrdých čísel. To by byla jen polovina pravdy. Té druhé části pravdy lze dosáhnout získáním měkkých dovedností, porozumět a kultivovat vlastní mysl. Protože druhá část pravdy je duševní a pocitová.

Nejvíce placení a nejvíce žádaní nejsou ti, kteří pracují příliš, nebo málo, ale tací, jenž mají vzácnou vlastnost odolávat stresu. Jedná se o stress management. Takoví lidé jsou královsky placeni právě díky tomu, že jsou schopni odolat obrovskému tlaku a učinit správná rozhodnutí s chladnou hlavou. Od této schopnosti se odvíjí další schopnost a tou je charizma. Protože nelze získat charizma bez sebevědomí a schopnosti odolávat stresu. A s tím v neposlední řadě souvisí vytrvalost, která je velmi žádána. Bez silné vůle není vytrvalost, není ani charizma ani schopnost odolávat stresu.

Co rozvíjet:

  • Schopnost odolávat stresu
  • Charizma
  • Vytrvalost

Podle Weinberger (2011), Conti, Galeotti, Mueller, Pudney (2009), Borghans, Weel, Weinberg (2008, 2006); Bacolod, Blum (2008); Black, Spitz-Oener (2007); Kuhn, Weinberger (2005): Lidé s rozvinutými měkkými dovednostmi jsou produktivnější a mají vyšší mzdy.

Ovšem trénink měkkých dovedností má často jen omezený reálný dopad, a to i tehdy, jsou-li s nimi zaměstnanci spokojeni. Povaha těchto dovedností vyžaduje, aby se zabavili dřívějších zvyklostí a získali nové zvyky, které jim život usnadní, zlehčí a zefektivní. Nižší efektivita školení měkkých dovedností mívá tři hlavní důvody. 1) Nesprávné nebo nejasné vymezení měkkých dovedností, tedy toho co se naučit. 2) Nevhodní lektoři, speudoodborníci bez odpovídacích psychologických znalostí či manažerských zkušeností. 3) Třetí důvod spočívá v povaze měkkých dovedností. Tyto schopnosti totiž zpravidla nevznikají z ničeho nic. Každý má v sobě jistý základ vlivem životních zkušeností. a k jejich osvojení často brání jejich stávající zvyklosti.

Získání nových měkkých dovedností proto vyžaduje odnaučení se starým zvyklostem a naučení se novým zvyklostem, které jsou logicky s těmi původními v rozporu. Nelze nalévat čaj do plného šálku, protože čaj rychle přeteče. Naopak se musí šálek nejdříve vyprázdnit, aby bylo možné do něj něco nového nalít. Pochopitelně není vhodné zbavovat se něčeho co funguje, jenom proto, aby to bylo nahrazenou něčím novým. Protože nové neznamená vždy lepší. Ovšem těžko se identifikují zvyklosti, které nám naopak život ničí. Pochopení vlastních chyb je proto nezbytným předpokladem úspěchu.

Jenomže, jak se učit novým zvyklostem? Změna je dřina, pot a slzy. Vyžaduje opustit svou komfortní zónu. Komfortní zóna nám dává pocit bezpečí a stability. Cítíme se v ní zkrátka pohodlně, tedy komfortně. I tak je ale dobré z ní jednou za čas vystoupit. Ovšem čím je člověk starší, tím více na svém pohodlí lpí. Není neobvyklé, že mezi 15 a 25 lety, kdy je mládí teprve v rozpuku, poletujeme tam a zpět, neustále vyžadujeme akci, zkoušíme nové věci, rádi poznáváme nové lidi. V takovém okamžiku je pro nás zatím opouštění komfortní zóny přirozené a dokonce to děláme rádi.

Dokud člověk neztratí svou zvědavost, je schopen a ochoten občas opustit svou komfortní zónu. Vracíme se ke svému pohodlí jen na chvíli, abychom si odpočinuli a zase mohli objevovat ten obrovský svět plný možností. Pracovat tedy nevyžaduje vždy tak velké nasazení, zatímco úsilí se změnit naopak ano. A proto ne vždy je třeba všechno měnit a ne vždy je třeba všechno nechávat stejné. Ačkoliv je tedy přirozené se změně bránit, neboť se nechceme vzdávat některých věcí. Tak naše schopnost se přizpůsobit patří mezi nástroje evoluce zajišťující přežití. Nelze získat novou věc (dovednost, zvyk, vlastnost), pokud se nevzdáme nějaké staré věci, pokud jsou tyto dvě věci spolu v rozporu. Je tedy třeba vyprázdnit svůj šálek, aby bylo možné nalít něco dalšího. Stejně tak jako je zapomínání přirozenou součástí života, protože jinak by bylo v hlavě příliš plno a nevešlo se nic nového.

Přizpůsobivost nám umožňuje ustavičně pracovat na naplnění našich cílů. Což nás dělá závislými na potřebě změny. Měli bychom tedy přijmout změnu? Vlastně jde znovu o výsledek, nejde o změnu nebo o setrvání. A tak je změna dobrá, jen když vede k něčemu dobrému. Potom jsme rádi, když jsme se do změny pustily. A změna je špatná, pokud vede k něčemu špatnému. Potom jsme rádi, když jsme se nenechali do změny přesvědčit. Práce nemusí být nutně dřina, stačí pracovat chytře nebo si práci dobře vybrat. Dřina a lehkost tedy může být za určitých okolností pouze otázkou správné volby. A člověk, který odolává stresu, oplývá vytrvalostí a působí charizmaticky má větší předpoklady učinit správné rozhodnutí než člověk hroutící se pod tlakem. Proto s některými měkkými dovednostmi, nemusí být práce dřina, ale například zábavou a relaxací. Protože to co umíme a zvládáme je pro nás pochopitelně lehčí, než to co neumíme a nezvládáme.

Častokrát mi mistři ve svém manažerském oboru doporučovali, abych pracoval inteligentně (chytře) a ne tvrdě. Ovšem vyrůstal jsem v prostředí, které považovalo tvrdou práci za základní pilíř jakéhokoliv úspěchu. Jejich názorem bylo jít do školy, získat dobrou známku, hledat práci a tím si zajistit splnění stanovených cílů. A ve všem tom snažení, vynaložit trochu úsilí, spálit půlnoční olej, být tvrdý. Prostě pot a slzy, abyste to dokázali. Názor rodičů, který mne tlačil, že život není život bez tvrdé práce. Neboť život bez tvrdé práce je život bez účelu. Mě formoval po dlouhou dobu. Nutno podotknout, že mě tento tlak pomohl vydržet všechna studia i mnohá budoucí úskalí života. Ale protože, ve mne rostl talentovaný workoholik, dostal jsem se čas od času do situace, kdy jsem sebereflexí musel svůj názor poupravit.

Ačkoliv mne koncepce tvrdé práce byla často k prospěchu, nebylo tomu tak pokaždé. Protože všeho moc škodí. A pokud jde o inteligentní práci, ostatní řeknou, že jde o chytré rozhodnutí, správná rozhodnutí a přijetí správných kroků. Koncepce chytré práce říká, že jak rychle vylezete po žebříku, určuje jak jste chytří. Dále budou tvrdit, že ti lidé, které tam vidíte s těmi velkými auty, velkými domy, pěknými pracemi a spoustou peněz jsou ti, kterým říkáme inteligentní. Koncepce chytré práce v sobě skrývá jisté riziko pýchy. A mě se vždy vyplatilo s pýchou bojovat. Protože podle mého poctivě upřímného názoru, jsou úspěšní lidé od podnikatelů, investorů až po některé politiky ti kteří patří do širokého spektra obou koncepcí. Každá z koncepcí má své pro a proti, proto je mnohem účinnější pokud se skloubí tak, aby se vzájemně obě metody podporovali, místo toho, aby byly v konfliktu a vzájemně se vylučovali.

Protože to jsou v ideálním případě dva neoddělitelné prvky, jakási dvojčata. Raději opustit občas komfortní zónu a tvrdě pracovat. Tím si splnit své cíle a nastavit nové, tedy růst. Přitom se vyhnout přepracování. Pracovat chytře, čímž se stihne více. Protože kdo tvrdě pracuje, potřebuje také kvalitně odpočívat, aby mohl tvrdě pracovat i příště. Ovšem nelze se doslova jednoho dne probudit a říci si, že dnes budu dělat chytře, vydávat inteligenční rozhodnutí, aniž by za vámi stála tvrdá práce z předchozích let. K inteligentně vedené práci, se člověk musí zkušeností dopracovat. Tedy ve stylu "nejdřív práce, potom zábava", nebo ještě lépe "nejdřív tvrdě pracuj", aby si mohl konečně pracovat inteligentně.

Mnoho vrstev komunikace[editovat]

Komunikace má mnoho vrstev a mnoho podob. Z marketingového hlediska je však nejdůležitější komunikace mezi korporací a veřejností. Avšak veřejnost není jednotná homogenní masa lidí. Jde o velmi strukturovaný objekt, jehož jednotlivé části mají vztah k velmi odlišným aspektům zájmu korporace. Lidé jsou prostě lidé, tak různí, odlišní a přeci v mnoha věcech tak stejní. Jedinečné osobnosti, které mají svůj vlastní pohled na svět, a proto není jeden svět, ale každý máme ten svůj, protože každý si myslíme, že svět funguje jinak, než jak si to myslí ten druhý. Především však existují veřejnosti (skupiny lidí), které jsou z hlediska korporace vnitřní, jako třeba manažeři a zaměstnanci. Někdy se jedná jen o desítky lidí, u manažerů i o hrstku jednotlivců. Jiné skupiny tvoří vnější veřejnost, například odběratelé, klienti, dodavatelé, konkurenti, státní a místní správa, sousedé, média v neposlední řadě také investoři.

Při komunikace dvou a více lidí se nevyhnutelně dostanete do situace naslouchajícího. I když v této chvíli nemáte možnost ovlivnit ostatní svým verbálním projevem, stále je zde ještě neverbální stránka. Protože komunikace má mnoho vrstev a mnoho podob. Velmi silnou zbraní je totiž oční kontakt. Ten můžete udržovat jak s řečníkem, tak i s dalším naslouchající osobou, kterou chcete zaujmout. Další zbraní je úsměv a obličej. Protože to jak se tváříme hraje v komunikaci důležitou roli. Lidé chtějí pochopit co si o nich druzí myslí a hledají v řeči těla druhých náznaky, aby to odhadli. Když nemluvíte, stejně za vás mluví řeč těla, takže v jistém smyslu komunikujete se svým okolím neustále.

Jenomže pouze interakce s lidmi, je tou pravou praxí jak se naučit komunikovat. Potřebujete k rozvoji slyšet jiný názor i když se vám nemusí líbit, konstruktivní kritiku, vzpěrnou vazbu, názor oponenta. Bez toho nemáte šanci všimnout si vlastních chyb. Každý děláme chyby, ale děláme je proto, že nevidíme včas, že je něco chybou a tak nám interakce s druhými pomáhá pochopit sebe sama. Proto jako lidé jsme tvorové společenští. Vzájemně se potřebujeme a spolu jsme silnější.

Komunikace s druhými mi pomáhala nahlédnout do duší druhých, učit se z jejich zážitků, postřehů a praxe. Překvapilo mě, jak některé jejich zažity jsou podobné těm mým. Potkal jsem lidi, kteří zažili podobnou událost s hádáním čísel na hracích kostek, nebo jsem zjistil že velmi podobný zážitek se součtem čísel od jedné do sta měli i další lidé a dokonce i jeden matematický velikán Georg Cantor (1845–1918), zakladatel teorie množin. Nakonec jsem s pokorou vnímal, že nejsem tak jedinečný, jak jsem si zprvu myslel. Bojovat s pýchou se mi vždy vyplatilo. Samotné zážitky nejsou zase až tak jedinečné, jedinečný je spíše jejich mix a kompozice těchto zážitků. Vesmír má si rád matematiku a kombinatoriku, protože svět je o možnostech volby, ale na seznamu jsou jen ty volby, které neporušují zákony fyziky. Každý životní osud jako by byl jen kombinací složenou ze stejných atomů životních zkušeností, ale každý jsme na ně reagovali jinak, podobně, nebo stejně. Opět jen omezený seznam možností. Bylo to zpočátku deprimující, protože jsem měl pocit, jako bych objevil limity vesmíru a můj předpoklad, že vesmír jako nekončící výčet možností nejspíše existuje v podobě mé představy o světě. Ale kdykoliv jsem nalezl limity vesmíru, současně jsem nakonec našel nové téma, systém, který tento limit rozšiřuje svou odlišnou funkčností. I když jsou lidé, kteří zažili podobné události jako já, pořád se lišila kompozice všech těch událostí i reakce na ně a tím jsem objevoval další novou složitost a posouval se dál, dokud jsem nedošel na další konec. Můj svět obohacený o názory a zážitky druhých se stával bohatší, a byli to často velmi chytří a vzdělání lidé. Hold přátele si člověk musí vybírat. Tito úspěšní mladí lidé, kteří mají nejlepší předpoklady zaujmout vedoucí postavení ve své budoucí kariéře, mi vyprávěli, jak tyto myšlenky změnily jejich přístup k zásadním životním rozhodnutím. Vrstvy komunikace jsou mnohé, a sdílení myšlenek, zkušeností a zážitků jsou také jeho součástí.

Ať už se rozhodnete pracovat v oblast finančnictví nebo antropologie, práv či medicíny nebo matematiky, programování, lingvistice, tyto pozoruhodné a univerzální myšlenky, sdílený pohled na svět, poskytují nové nástroje a odlišný pohled na svět i současně sjednocují pohled na svět. Jedno nevylučuje druhé, ale vzájemně se podporuje. Tak funguje rovnováha mezi protiklady, mezi stejností a růzností, logikou a sociálními dovednostmi, teorií a praxí. Naopak otevírá nové obzory a vrhá nové světlo na smysl života a jeho nekonečné i konečné možnosti současně. Je snadné si myslet, že míříte k nějakému konečnému cíli a šplháte po řebříčku za svým snem, třeba za určitým postavením, uplatněním či funkcí v životě. Když se nebojíte změn a složitosti světa, otevírají se před vámi pozoruhodné možnosti. Ovšem, kdykoliv otevřete jedny dveře, najde v nové místnosti spoustu nových zavřených dveří k prozkoumání. Což připomíná nejznámější Sokratův výrok: "Vím jen, že nic nevím." Přitom by se na první pohled mohlo jednat o jeden z nejtrapnějších argumentačních faulů vůbec, totiž o vnitřní rozpor. A nepochopení onoho výroku lze krásně pozorovat u žáků, kteří jej používají i jako výmluvu, když něco nevědí. Vnitřní rozpor vede mluvčího k závěru, který vylučuje premisu, případně využije dvě vzájemně výlučné premisy. Pokud Sokrates něco ví, není logicky možné, aby nevěděl, a naopak. Z hlediska výrokové logiky se jedná o kontraindikaci, tedy tvrzení, které má pravdivostní hodnotu nula. Ovšem Zenový budhismus obsahuje podobných podivných argumentačních faulů spoustu a zenové příběhy jsou na těchto vzájemně se vylučujíc argumentech přímo postavené.

Proč? Protože protiklady se ve skutečném světě vzájemně nevylučují, jsou vůči sobě vymezené a v rozporu a přesto se vzájemně podporují. Představa, že by jedna z největších kapacit světové historie a významný filozof své doby a expert na řečnictví se skutečně dopustil kontraindikace ve svém nejznámějším výroku, je vskutku úsměvná. Argumentační faul to není, jen je často špatně chápán.

„ἔοικα γοῦν τούτου γε σμικρῷ τινι αὐτῷ τούτῳ σοφώτερος εἶναι, ὅτι ἃ μὴ οἶδα οὐδὲ οἴομαι εἰδέναι.“ „Zdá se tedy, že alespoň v této maličkosti jsem moudřejší, protože nejsem toho názoru, že něco vím o věcech, o kterých nic nevím.“

A tak se dělo, že čím více jsem věděl, tím složitěji jsem mluvil a tím více slov vytrysklo z úst. Z jedné myšlenky se stávaly celé stránky a celé knihy. Čím více jsem věděl, tím méně jsem toho znal. A nebyl to argumentační faul, který si vzájemně odporuje, nýbrž holá a často nepochopená skutečnost. Množství vědění z nás moudré nedělá i chodící encyklopedie, je pořád jen pozoruhodná encyklopedie. Vědomosti nelze odtrhávat od dovedností a praxe. Nelze nadržovat jedné formě nebo druhé. Pokud budeme chápat, umět a schopni si najít, neznamená to, že nepotřebujeme vědět.

A jak to souvisí s mnoho vrstev komunikace? Zásadně. Komunikace není pouze o vysílání a přijímání informací. Je natolik složitá a komplexní, že může obsahovat i na první pohled protichůdné informace. Jenomže takový komplexní typ sdělení vede k nepochopení a odrazuje, ztrácí se důvěra ve sdělení, protože působí jako argumentační faul, bez na to, že je informace pravdivá. Příliš mnoho u všeho škodí. Lidé proto dávají přednost jednoduší, kratší a srozumitelnější verzi sdělení, bez ohledu na to, že je taková informace zavádějící. Pochopení sdělení se tak stává další a jedinečnou vrstvou komunikace. Každý máme jinou představu o tom jak svět funguje a proto každý reagujeme na sdělení jinak.

Umění žít[editovat]

"Mnozí lidé chodí celý život na ryby, aniž by věděli, že tam vlastně vůbec nechodí kvůli rybám."
Henry David Thoreau

Pohled toho co hledá radu: Představte si, že sedíte se starším, možná i moudřejším rodinným přítelem třeba v kavárně u šálku silného kafé, a jak už to tak chodí mezi řečí si stěžujete na pracovní, partnerské či rodinné problémy, zdravotní, finanční a jiné trable, a nebo možná dokonce existenční problémy, utrpení, smyslu života. Nebo cokoliv jiného co vás zrovna trápí. Váš moudrý přítel se zamyslí, napije se kávy a řekne, že to chápe, ale "zkus se na to podívat takhle". Posloucháte, přemýšlíte, přikyvujete. "Jo, jo, máš pravdu, to dává smysl." Po cestě domů vám to všechno vrtá hlavou, usínáte klidnější. Seženete si doporučenou literaturu, čtete, chápete více, ale není vám lépe. Za pár dní se sejdete znova, vyčítáte mu, že to nejde a on vám poradí něco jiného. Jenomže už pochybujete, a vykašlete se na realizaci rady moudřejšího. Za pár dní se sejdete znovu a on vykládá ty svoje moudra a začínáte být, na ty řeči alergický. Až jednoho dne vybuchnete. Chvíli se na to vykašlete a zkusíte si nechat znovu poradit, ale máte pocit, že jste žádnou radu nedostaly.

Pohled toho moudřejšího: Představte si, že sedíte s mladším rodinným přítelem třeba v kavárně u šálku silného kafé, a jak už to tak chodí mezi řečí si stěžuje na pracovní, partnerské či rodinné problémy zdravotní, finanční a jiné trable, a nebo možná dokonce existenční problémy, utrpení, smyslu života. Nebo cokoliv jiného co vás zrovna trápí. Zamyslíte se, zapomínáte na své zkušenosti a poradíte mu a on odchází spokojený. Za pár dní přijde znovu s tím, že mu to nefungovalo, ale máte pocit, že se na vaše rady vykašlal, dělal si to posvém, tedy jinak a diví se že to nefunguje. Jenomže mu chcete pomoci a tak mu poradíte něco jiného, ale vidíte na něm, že je zklamaný a vy se trápíte spolu s ním, víte že se na vaší radu stejně vykašle. Za pár dní se sejdete znovu a zjistíte, že se na všechno vykašlal a trápí se pořád, nevzdáte to a dáte ze sebe to nejlepší a poradíte mu, ale to už vybuchne vzteky.

"Co je pro jednoho praxí, to je pro druhého pouhá teorie, protože zkušenosti jsou nepřenositelné."
Kenjiro995

Každý je totiž jedinečný a ve svém životě zažil jinou sadu problémů a nachází se v jiné situaci. To co funguje vám, nemusí fungovat tomu druhému. Co funguje jemu, to nemusí fungovat vám. Praktická rady vždy vychází z konkrétní situace a praktická zkušenost vzešla z konkrétních podmínek. Teorie umožňuje pochopit jak věci fungují, ale takové rady jsou často příliš abstraktní a obecné, musí se přizpůsobit konkrétní situaci. Jenomže konkrétní situaci může znát dobře jen ten, koho se situace týká, ale bohužel je to on co hledá radu a proto ji nedokáže přizpůsobit. Zkušenosti jsou prostě nepřenositelné, a tak, ať už budete radit komukoliv nebo si necháte poradit od kohokoliv, stejně nemůžete jít stejnou cestou.

Plánování života[editovat]

Nebojte se žít bez plánu, stejně se nedá všechno naplánovat. Ani se nebojte si život plánovat, alespoň nebudete zaskočeni nepřipravení. Každý má jinou cestu, a každý si ji svými každodenními volbami předurčuje. Víte co chcete od života? Možná to víte a možná si jen myslíte že to víte. Možná dobře víte, že to nevíte. Možná dopovíte, že chcete dobrou práci a pěkný dům, možná chcete úspěch, být zdraví. Možná jste skromní a pouze to chcete všechno nějak ve zdraví a důstojnosti přežít. Ve skutečnosti neustále něco chceme, protože nám neustále něco schází. A nikdy skutečně nevím co chceme nejvíce, dokut o to všechno nepřijdeme.

V každém z nás už od malička dřímá malý snílek, který sní o svých věcech, jenž by chtěl jednoho dne dokázat. Jenomže čím jsme starší, tím více objevujeme, jak byli naše sny naivní a více chápeme co je důležitější. Nebo nechápeme? Každý jsme nějaký. "Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokáže, pokaždé budete mít pravdu." (Henry Ford)

Mnozí lidé by měli jistě potíže určit takový cíl a svůj život podle něj plánovat. Vědí, co během svého života chtějí minutu po minutě, rok za rokem, ale kolik z nich se pozastaví nad myšlenkou, jestli se vydali správnou cestou. Někdo možná ano a někdo možná ne? Buď věří, že je to udělá šťastnými a potom stejně šťastní nejsou, nebo věří že je to udělá šťastnými, ale nevěří že toho dosáhnou, a nebo pochybují o všem. Kdokoliv touží být šťastný, tak štěstí nedosáhne, ale kdokoliv se naučí vážit si maličkostí, ten dosáhne velkého štěstí, aniž by o něj dokonce usiloval. Maličkost seženete jednodušeji, a proto pokud vás i maličkost udělá šťastnější, pravděpodobně se štěstí dočkáte. No jo, je to matematika, ale ta psychologická stránka věci, spočívá v pochopení toho, co vás dělá šťastným. Jaký je váš řebříček hodnot? Nemáte náhodou na definici štěstí příliš velké nároky? Tím nezpochybňuji, že něco ve svém životě nutně potřebujete a pravděpodobně i dobře víte co nutně potřebujete, ale řešení potřeb není o štěstí, ale pouze o řešení potřeb.

Když máme problém, tak vyhledáme odborníka. Jestliže, chceme učinit opatření, abychom nepromrhali svoje bohatství, tak vyhledáme experty, kteří nám pomohou. Když se rozbije odpad, voláme instalatéra. Když, nesvítí žárovka, koupíme si žárovku a vyměníme ji. Když máme špatnou práci, hledáme lepší práci. Když chceme vydělat peníze, hledáme způsoby jak vydělat peníze. Určitě jsme, šťastnější, když se naše problémy vyřeší, ale nemá to nic společného se štěstím. "Čin nemusí vždy přinést štěstí, ale bez činu není štěstí." (Benjamin Disraeli)

Možná myslíte, že plánování života není pro vás, tak hold neplánujte. Možná myslíte, že se bez plánu neobejdete, tak se hold věnujte plánováním. Ať už si myslíte že to potřebujete, nebo že to nepotřebujete, pokaždé budete mít pravdu. Štěstí totiž dosáhne jen ten, kdo dosáhne toho co ho dělá šťastným. Je podle vás tento poznatek triviální a v ničem vám nepomůže? Možná máte pravdu, ale že to tak funguje je pravda také. Jediným receptem na štěstí, spočívá v tom, vědět co vás činí šťastnými a dosáhnout toho. Je podle vás tento poznatek triviální a v ničem vám nepomůže, protože nevíte jak dosáhnout toho co chcete? Možná máte pravdu, nejspíše jste už mnohem dál a zkoušíte si svá přání splnit, ale že to právě tak funguje, je také pravda. I za těmito dveřmi se nachází další místnost a v ní mnoho dalších zavřených dveří, které je třeba prozkoumat. A vy zjistíte, že toho už víte hodně a přesto vlastně nevíte nic.

Pokud nerozumíte tomu co chcete, a tomu kdo jste, existuje riziko, že až budete na smrtelné posteli, ohlédnete se za svým životem a zjistíte, že jste promarnili svou jedinou šanci na život. Místo abyste jej strávili naplněný, promarníte jej kvůli tomu, že jste se nechali rozptýlit od toho co je skutečně důležité. Jenomže co je skutečně důležité většinou zjistíme až v okamžiku, kdy to skutečně důležité ztratíme. Naštěstí ne všichni, protože ti ostatní rozumíme tomu co chceme a kdo jsme.

O lidském porozumění[editovat]

Pokud jde o lidské porozumění, existují jednoduché pravdy (dojmy a myšlenky). Jednoduchý dojem má silnější a živější obraz o skutečnosti než jednoduchá myšlenka. Avšak jednoduchý dojem je příčinou jednoduché myšlenky. Jednoduchá myšlenka je prostá, abstraktní, někdy obecná a někdy konkrétní. Jinak řečeno, jednoduché myšlenky jsou obrazy jednoduchých dojmů. Například, když vidím něco vzrušujícího, zapůsobí to na mne a z tohoto dojmu může později vyrůst myšlenka. Proto nemohou být jednoduché myšlenky rozděleny do částí, a nelze jich oddělit ani od dojmu, jsou jednotným celkem. Přestože složité dojmy jsou obrazy složitých myšlenek, dají se díky své složitosti od sebe oddělit od celku a mohou tvořit své samostatné části. Například si umím představit místo, kde jsem nikdy nebyl na základě útržků jiných informací a jiných zážitků a vlastního názoru na věc. Proto také častěji chybujeme v porozumění tam, kde přemýšlíme složitě. Ačkoliv je člověk složitý, není při porozumění nutné pochopit vše, ale pouze to podstatné a aktuální.

Nebojte se chyb a nedorozumění, protože není nutné rozumět všemu, ale pouze tomu podstatnému. Neboť, chybami se člověk učí. Vždyť také "uprostřed každého problému se nachází příležitost"(Albert Einstein). Nebojte se chyb, protože "nikdy nepřekonáš oceán, když se budeš bát, že ztratíš břeh z dohledu"(Kryštof Kolumbus). Když druzí neodolají vás zaplavit kritikou, netrapte se, jde jen o nedorozumění. "Přemíra kritiky svědčí o neporozumění"(Gustave Flaubert). A tak se raději zachovejte jako diplomat a usilujte o vzájemné porozumění. Zjistěte stanovisko druhých, ať víte, jaká bolest a jaký nedostatek, je nutí ke kritice. Možná tím odhalíte vlastní chyby, v takovém případě byla kritika konstruktivní. Možná tím odhalíte chyby těch druhých, v takovém případě si zaslouží vaší lítost. Porozumění proto vede ke sblížení. A přivoláme-li počátek a vznik tohoto porozumění, všechny daleké rány a pády se vynořují napovrch v hojivé nostalgii a všechny radosti se zdají kouzelnější, než jaké byly ve slepém nedorozumění. A jsou líbeznější a slastnější, neboť odvrátí konflikt, protože nedorozumění je matkou všech konfliktů. Porozuměním se lze vyhnout zlu, protože zlo je jen neschopnost pochopit druhé. Jen sobecký egoista nechápe druhé a jen sobecký egoista ublíží člověku.

Vzájemné porozumění spočívá v pozitivním jazykovém projevu. Tedy v laskavosti. "Pokud se člověk zdá zkažený, nedohazujte ho pryč. Probuďte ho svými slovy, povyšte ho svými skutky, jeho zranění mu oplaťte laskavostí. Neodhazujte ho pryč. Odhoďte jeho zkaženost"(Lao-c´).

Při pokusu o porozumění zjišťujete stanovisko druhých nasloucháním. Naslouchání znamená nejen naslouchat druhým, ale také sobě, svému vlastnímu příběhu. Ten kdo si v diskuzi stále mele svou, ten vnímá jen svou myšlenku a svůj hlas. Jenomže kdo je hlučný, ten neslyší a kdo je hlučný schválně, ten schválně nechce slyšet. Kdo nechce slyšet, ten netouží po porozumění a svým hlukem se snaží překřičet svůj názor. To je jenom sobec a egoista. A tedy ve své nejednoduší a nejuniverzálnější a nejzákladnější myšlence, je zlo pouze neschopnost pochopit pravdu.

Kdo umí s laskavostí tiše naslouchat, ten je otevřený k novému hledání a objevování světa kolem sebe, a otevřený k novému převyprávění. Nedaří se to vždy snadno, člověk může uvíznout v nějakém dysfunkčním příběhu a pak být plný lítosti a viny. K pomoci je třeba trpělivého naslouchání, neboť být posluchačem vyprávění znamená účastnit se magického obřadu, při němž si můžeme sami od sebe odpočinout, žít jiný příběh intenzivněji než svůj vlastní. Tím že nasloucháme a vytváříme pro druhé prostředí, ve kterém mohou druzí sdílet své příběhy, máme podíl na jejich moudrosti. Jinak řečeno, ty máš jeden z klíčů k mé moudrosti a já mám jeden z klíčů ke tvé moudrosti. Porozuměním a pochopením života a životních příběhů druhých, sami sebe obohacujeme o to, co jsme sami nezažily. Protože tímto sdílením, můžeme onen příběh zažít ve své mysli spolu s jeho původním autorem.

Mnoho teorií zdůrazňuje, že vyšší věk přináší hlubší porozumění. Možná to tak je, a možná to tak není pokaždé. Zajímavý je rozdíl v prožívání a vyjadřování emocí mezi mladým a starším. Pro mladé lidi je kontrola emocí spojena s představou ideálního abstraktního stavu. Každý usiluje a zaměřuje se na to, co mu chybí. Čím je člověk mladší, tím méně sebekontroly v něm je a musí ji teprve získat. Časem jak ji získává, vidí užitečnost této schopnosti. Ve zralé dospělosti se vyvíjí komplementární přístup k emocím. Člověk si uvědomuje, že organický proces prožívání má své vlastní zákonitosti, které jsou přehnanou snahou o kontrolu jenom poškozovány. V tomto okamžiku začíná uznávat a zkoumat své vnitřní tendence, aby je mohl užívat ke kontrole svého chování. Čím je však člověk starší, tím se stává seberegulace komplexnější. Komplexnost potom neznamená pouze vysoký počet metod a zkušeností jak regulovat své chování, ale také znamená existenci výjimek, vedoucí k porušování seberegulace. A tak se občas stává, že starší člověk je ochotnější a důvěřivější. Protože došel určité hranici a od této hranice se už tato struktura seberegulace začíná rozpadat. A tak si starší lidé na stará kolena plní své staré sny, které si za mlada odpíraly. Ovšem platí to pouze obecně, a tedy neplatí to vždy ani pro každého.

Život nás totiž také učí, že největší empatie vyrůstá z hluboké a pravdivé znalosti o nás samotných. Díky empatii jsme schopni porozumět nejen druhým, ale i sami sobě, díky čemuž dokážeme odhalit některé své vlastní chyby, ale i přirozené nedostatky. Což nás vede k vyzrálejšímu chování. Najednou nacházíme klid, protože chápeme, že jsou věci, které není možné mít úplně pod kontrolou, ale současně jsme dodatečně vyzrálí, abychom měli pod kontrolou, co lze mít pod kontrolou. Seberegulace potom není ani malá ani přehnaná, ale zato se nachází v rovnováze. Kdo dosáhne rovnováhy, dosáhne také klidu mysli. Skutečná moudrost a empatie (a tedy i porozumění) potvrzuje naší zranitelnost a přijetí této zranitelnost nás vede k vděčnosti. A tak se na sklonku života, staří nebojí smrti, protože kdo umí žít, umí také zemřít. A ten kdo umí zemřít, poznal i bohatství a kouzelnost života. Proto ten kdo najde smíření, dokáže najít i klid. Ať už jde o téma života a smrti, nebo jakékoliv jiné téma.

Neexistuje životní fáze, kdy by nebylo potřeba empatie, ale stáří bez vzpomínání na všechny přátele a známe, bez prožívání náklonosti k nim, by bylo chladné a smutné. A tak potřebujeme vzpomínat, abychom neztratili kontinuitu se svým životem. Potřebujeme vzpomínat, abychom nezapomněli kdo jsme a jací jsme. Potřebujeme vzpomínat, abychom si zajistili smíření a svůj klid. Protože, když se dokážeme ohlédnout za svou minulostí s věčností, prožili jsme bohatí život plný pozoruhodných událostí, a díky tomu máme jasno o tom, že jsme skutečně žili a uměli žít. A proto necítíme výčitky o své minulosti, došli jsme smíření a našli svůj klid.

Sebepoznání[editovat]

Sebepoznání je výchozím krokem, jehož obsahem se stává především sebereflexe, která může vycházet z následujících otázek. Kdo jsem? Jaké mám vlastnosti? Co umím? Jaké mám znalosti? Co dovedu? Jaké mám schopnosti? Jaký jsem člověk? O co ve svém životě nejvíce usiluju? Jsem sám se sebou spokojený? Kam směřuju?

Výsledkem tohoto tázání by mělo teoreticky pomocí sebereflexe určit své přednosti a své nedostatky. Ovšem člověk je složitější a komplexnější, než aby jej bylo možné definovat. Člověk sám sebe zná až v okamžiku, kdy o sobě ví vše podstatné co potřebuje vědět a současně to co zjistil, dokáže i sám přijmout. Pokud se tak nestane, bude sám sebe hledat navždy, a stále se bude ztrácet v pochopení toho kdo je. Tím že nebude spokojený se svým zjištěním, bude hledat dál. V takovém případě buď už o sobě nic jiného nenajde a nebo pokaždé o sobě najde něco jiného. Sebepoznání má tedy dvě části. Objevování se a přijetí toho čím je. Pravda však bývá většinou obyčejná ačkoliv je magicky úžasná. Zatímco lež se tak nádherně leskne. Opět je zlem, pouze neschopnost pochopit pravdu. V tomto případě, neschopnost pochopit pravdu o sobě.

Sebepoznání by nemělo skončit u zjištění, kým jsem, ale mělo by vést k určení budoucího obrazu své vlastní podoby. Tedy ve smyslu, pochop kdo jsi, abys věděl kým se máš stát. Protože osobnost člověka není statická, ale neustále se proměňuje, i když už ne tolik zásadně, přesto se každým okamžikem měníme. Současně však v mnohém zůstáváme stejní. Ovšem sebepoznání nám umožní pochopit kým chci být, co bych měl znát, co chci dokázat, jaké jsou mé chyby, co bych měl na sobě změnit a co ponechat a dál rozvíjet. Pragmatická doporučení se přiklánějí k tomu, že je třeba reagovat na klíčové neznalosti, ale v dalším doporučení se přiklánějí k tomu, že je třeba dávat přednost rozvoji svých vlastních předností než dohánění neznalostí.

Jsem toho názoru, že ani jedna cesta není správná, protože rovnováhy lze dosáhnout jen, pokud vezmeme v úvahu obojí. Pokud se jedna věc, činnost, cíl , rada, cesta, stává dominantní a nic ji nereguluje, stane se extrémem. Všeho moc škodí. Některé podstatné neznalosti ve svém životě bychom měli dohnat, aby nám nechyběli a jiné podstatné věci které už máme, bychom měli rozvíjet a využít náskoku, abychom se v nich stali mistři.

A to souvisí s určením cílů vlastního rozvoje. Jestliže si člověk vytyčí vlastní rozvojové záměry v dalším kroku je musí konkretizovat v bodě reálných cílů rozvoje. Ale ani to často nestačí. I když máte vytyčeny cíle, možná nebudete vědět jak těchto cílů dosáhnout. Tak zlé to ovšem není, alespoň nyní víte co hledat, tedy způsoby jak dosáhnout svých cílů. Když ovšem nevíte, že chcete právě tohle, zmateně vás to hodí zpátky na začátek hledat jiné cíle.

Předně je to přirozené, protože pokud naleznete způsoby jak dosáhnout svých cílů, budete o svých cílech pochybovat a pokusíte se je lépe definovat. Tedy sebereflexe jako zpětná vazba. Ovšem snadno se může stát, že v této vzpětné vazbě uváznete a zacyklíte. A to jenom proto, že nerozumíte tomu co skutečně chcete. Respektive neumíte se smířit s pravdou kterou objevíte. Protože právě v takovém případě, jít na začátek procesu vůbec nic neřeší. Máte potom pocit, že vám osud hodil klacky pod nohy a donutil vás přerušit své plány, a vy se budete muset nesmyslně znovu vracet na začátek. Jít na začátek má naopak smysl, pokud to je nový začátek, pokud jste se ve své zkušenosti v něčem poučily. Protože jen v tomto případě, své snažení zkusíte jinak. A jen pokud to zkusíte jinak, můžete dospět jiného výsledku. Ovšem pokud budete své chyby opakovat, nedivte se, že výsledek bude pokaždé stejně špatný. Chybami se člověk učí, ale platí to jen pro ty, kteří své chyby pochopí.

Předpokladem vlastního rozvoje je ovšem vůle najít si čas na sebevzdělání, tedy čas na vyzbrojení se dovednostmi a vědomostmi, o kterých myslíte že vám schází nebo potřebují vylepšit na mistrovskou úroveň. Zvláště manažeři by si měli uvědomit, že se školními znalostmi po nějaké době už nevystačí. Ono je pořád co se učit, protože je mnoho co nevíme a neumíme, protože nám pořád něco chybí.

Sebepoznávání je procesem, který nikdy nekončí, probíhá po celý život. Vyžaduje empatii nejen k sobě samému, ale i empatii ke všemu ostatnímu a také vyžaduje kritické myšlení. Kritické myšlení znamená nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně a slepě nepřebírat názory, byť by byli tradiční, dokázat zaujmout odstup a připustit odlišný pohled, vytvořit si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob. Kritické myšlení je schopnost zručně pracovat se svým rozumem a logikou. Což znamená nepodléhat emocím, ani nepodléhat čisté logice. Kritické myšlení znamená snažit se nenapálit lží. Můžeme tak odhalit dezinformace, mýty a polopravdy a dopátrat se kvalitních a užitečných informací. Sebepoznávání totiž není pouze o poznávání sebe sama, ale i poznávání všeho kolem sebe, protože poznávání světa a druhých pomáhá i s poznáváním sebe sama. Protože je těžké pochopit krásu slunce, dokud nezapadne. Protože pochopení někdy vyžaduje i porovnání více věcí.

Nicméně sebepoznávání z hlediska psychodynamiky se v rámci těchto směrů týká nejvíce nevědomých procesů zpracování informací. Protože existenci těchto nevědomích procesů přehlížíme, neboť si jich ani neuvědomujeme. Ačkoliv na nevědomo procesy nemáme přímí vliv všimnou si ji jejich projevů a důsledků s trochou snahy dokážeme. Vlastnímu sebepoznání s můžeme věnovat pouze díky vnímání a pozornosti. Vnímání slouží k tomu, abychom byli schopni získat informace z vnitřního i vnějšího světa a pozornost nám umožňuje vybírat mezi různými podměty a informacemi ty důležité. Klíčový krok proto tkví v umění zastavit se a pohlédnout sám na sebe, uměti si říct jak se cítím a co zrovna prožívám. Pokud má člověk touhu sám sebe akceptovat, mít se rád, má potřebu se vydat na cestu ke svému nitru, a to je filosofie nad sebou samým.

Sokrates proces poznání vnímá jako moudrost člověka, který ví že nic neví. Jeho síla se jeví v tom, že o mravním problému ví, a že otázky dobrého a zlého nejsou přirozeně samy od sebe jasné, ale musí se úsilím objevit. Sám Sokrates o sobě říká: "Nejmoudřejším mě nazval bůh proto, že já jediný jsem si vědom své nevědomosti." V Delfách, které nesou tradici apollonského kultu, inspiroval Sokrata výrok od sedmi mudrců: "Poznej sám sebe". Sokrates chápe svůj úkol, své poslání starat se o svoji duši a o duši druhých jako božské přání. Vedl ostatní k tomu, aby se dokázali postarat o sebe sama, o to, aby dokázali vést svojí duši k dobru. V podstatě kladl za důležité sebepoznání a to vnímá jako smysl lidské existence.

Směr cesty[editovat]

V Evropě nám už odmalička vštepují, že pokud chceme dosáhnout štěstí a úspěchu, musíme spoléhat na své racionální uvažování a k výsledku dospějeme pečlivým výpočtem. A tak se z plánování budoucnosti stává projekt postavený na výpočtu, logice, posouzení silných a slabých stránek a podobně. Tváří v tvář nejistotě života se ukolébáváme vírou, že když překonáme emoce a předsudky a zredukujeme naše zkušenosti na měřitelná data, dokážeme přemoci náhodu a vzepřít se osudu. Jenomže, ve skutečnosti vůbec netušíme co to osud vlastně je. Věříme, že víme co to je, ale to je jen naše představa o fungování světa. "Osud je jako sud s vínem, nikdy nevíme po jakou míru je naplněn a jak ochucen"(Adam Velenta) Naše předurčenost, vychází z našeho tvrdohlavého jednání a dláždí ji naše zvyky a zlozvyky. "Každý si sám určuje svůj osud, ale i sám za to platí"(Euripidés).

Přitom způsob, jakým si myslíme, že žijeme svůj život, nedopovídá tomu, jak skutečně žijeme. To, jak se podle našeho názoru rozhodujeme, se od našeho způsobu rozhodování liší. Máme nějakou představu o tom jak se chovat a jednat, ale přesto jednáme jinak a často to ani neuvědomujeme. Protože převládnou emoce a instinkty a ty řídí i naše méně spontánní rozhodnutí. Naše představa o fungování světa nás ovlivňuje v naších rozhodnutích. Někteří našli odpověď a řešení ve zdokonalování vlastních instinktů, trénování emocí a v neustálém procesu sebezušlechťování.

Stále častěji slyšíme, že vyšší pravdu máme hledat sami v sobě. Cílem dnešního seberealizovaného člověka je najít sebe sama a žít svůj život autenticky, v souladu s vnitřní pravdou. Tedy spojit to, co bylo rozdělené a od sebe odtržené. Vychází proto z předpokladu, že člověk nerozumí sám sobě a není v souladu sám se sebou a musí k tomuto souladu vlastním úsilím dojít. Nebezpečí tohoto přístupu spočívá v našem přesvědčení, že dokážeme na první pohled poznat svou pravdu a že podle ní následně přizpůsobíme svůj život. Jenomže pravda se nenachází pouze v nás, ale i všude kolem nás. Už jenom proto, že každý máme svou vlastní představu o fungování světa, nemůžeme mít pravdu všichni ve všem. Hledáním v sobě, můžeme najít jen tu pravdu, kterou instinktivně chápeme, protože v sobě nemůžeme najít to co v sobě ani nemáme. Proto není ideální vylučovat vnější svět kvůli vnitřnímu nebo naopak, ale vnímat oba dva světy.

Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc. mluví co cestě (respektive o duševní nebo životní cestě) jako o lidském údělu. Tento pohled umožňuje lépe posoudit, zda životní cesta je fatalisticky přeurčena a zda svému osudu neunikneme, nebo zda máme možnost změnit směr a tak svůj úděl ovlivnit. Pokud máme, možnost změny směru, proč někteří lidé žijí jakoby byli vlečeni událostmi a nedaří se jim, kdežto jiní jakoby šili kupředu a vzhůru s radosti a nadšením? Vladimír Smékal proto tvrdí, že jde o klíčové otázky existence člověka. Lidé, kteří mají potřebu reflektoval svou existenci, si dle Smékala často v seniorském věku kladou otázku, zda stárnutí a stáří jsou zákonitě neradostné. Smékal si klade otázky, zda je stárnutí chorobou nebo normální etapou životní cesty? Aby vzápětí odpověděl, že stárnutí je přirozenou etapou životní cesty, ale lidé na této cestě hledají způsoby, jak se s touto pravdou srovnat. Je možné naučit se umění stárnout Důstojně? Rozhodně to není nic snadného, protože nemoci a další projevy stárnutí nás o důstojnost připravují. Pokud jde o tělo, je to neúprosný a nesmlouvavý zákon přírody. S duší člověka už je tomu jinak. Nespokojená duše, vždy ztrácí svou půdu pod nohama a vždy taková duše ztrácí svou důstojnost, bez ohledu na věk nebo jiné skutečnosti. Spokojená duše, září a zachovává si svou důstojnost, bez ohledu na věk nebo jiné skutečnosti. Jenomže kolik lidí dokáže zářit, i když tělo trpí? Tak jako je "ve zdravém těle, zdravý duch" tak nemocné tělo, oslabuje ducha. Tělo se sladí s projevy mysli a mysl se sladí s projevy těla. Je-li tomu naopak, bývá to dočasným výkyvem, a pokud je rozdíl dlouhotrvající je pravděpodobné, že mysl sama sobě lže, nebo vůlí usiluje o změnu. A taková změna je vždy s počátku lží, kdy se mysl snaží vnutit svou vůli svému tělu, do doby než tělo poslechne. Pokud tedy tělo poslechne.

Jak zvládnout vztek[editovat]

Zvládání vzteku vychází z pochopení. Jak z pochopení fungování a vzniku vzteku, tak především z pochopení pohledu toho druhého.

Ať se vám to líbí nebo ne, všechny existující emoce jsou součástí života. Ať se vám to líbí nebo ne, všechny mají svůj funkční význam. Hněv (vztek) sám o sobě slouží k obraně i útoku. V rámci mezilidských vztahů, slouží k vytyčení hranic. Bohužel lidé ve své přirozenosti mají tendenci k neustálému rozšiřování svých hranic. Podobně jako právo člověka končí tam, kde začíná právo toho druhého. Hranice člověka končí také tam, kde začínají hranice toho druhého. Nejsou-li hranice v rovnováze většinou se objeví konflikt. Narazí-li člověk na odpor rozzlobí se a navíc propukne hněv i na druhé straně. Skutečnost, že takový člověk narazí na odpor, lze považovat za logické, neboť stejnou tendenci rozšiřovat hranice mají všichni lidé.

Proto z hlediska mezilidských vztahů, hrozí konflikty zejména v situaci, kdy do prostředí vstupuje někdo nový. Počáteční ostych mezi aktéry, nakonec přejde k testování toho druhého. Tím dojde na vytyčování hranic, mezi místními a nováčkem. Člověk není jenom tvor společenský, je také tvorem teritoriálním. Prostorem (teritoriem) se nemyslí pouze nějaká zóna, oblast, ale také nastavení mantinelů z hlediska vztahů, co si kdo může dovolit. Zapadnout do kolektivu patří mezi nejpozoruhodnější sociální procesy ve společnosti. Jsou složité a komplexní. Mohou probíhat velmi hladce, nebo se doslova vymknout kontrole.

Ovšem spouštěčem hněvu obecně, dochází v okamžiku kdy se druzí nechovají tak, jak bychom si přáli, aby se chovali. Každý kolektiv má svá specifická pravidla a nováček je tedy z počátku obvykle nezná. Proto je vhodné využívat pravidlo, "chovejme se k druhým tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám". Tento princip patří mezi nejdůležitější pomůcky při vytváření vztahů. Umožňuje totiž nováčkovi pochopit vnitřní dynamiku kolektivu tím, že napodobuje chování tohoto nového kolektivu. Princip umožňuje relativní spravedlnost stylem, "jak ty ke mě, tak já k tobě". Bohužel, i tento způsob je zneužitelný pro alfu kolektivu. Je-li alfou diktátor, pravděpodobně si bude toto pravidlo vykládat po svém, tak aby z něj nejvíce těžil. Onen rozdíl v právech potom způsobuje nespravedlnost.

Ať už jde o záležitost alfy nebo kohokoliv jiného, ať už jde o skutečné hranice státu, nebo hranice svého osobního prostoru, nebo hranice sociální, etické či jakékoliv jiné. Hněv vzniká při překročení této hranice.

Představte si tuhle situaci. Doma vzrůstá napětí. Konflikt doslova na spadnutí. A pak najednou spadne. Jenomže namísto toho, aby se hádkou pročistil vzduch, tak naopak ještě více ztěžkne a vznikne hořká pachuť. Zatímco jedna strana očekává pročištění vzduchu hádkou, v domnění, že si to tedy obě strany na férovku vyříkaly. Druhá strana se cítí ukřivděně a také propuká v hněv. Protože bolest má schopnost se šířit jako nákaza. Událost řešená výčitkami, hádkou, domluvou ve vzteku, velice často přenese vztek i na druhou sobou. Lhostejno tedy, zda jste v právu nebo ne, váš vztek může rozpoutat jen další vtek.

Stejně tak často selžou i pokusy hádku okamžitě ukončit například větou "prosím tě, uklidni se". Neboť v komunikaci zafunguje jako šrapnel. Ten kdo se zlobí, totiž cítí právo se zlobit, protože byla podle jeho soudu překročena jistá hranice a proto žádá vyslechnutí a nápravu, nebo se dožaduje omluvy či jiné změny chování od druhého. To co pomáhá, je ovšem empatický přístup v podobě laskavosti. Což znamená, zatnout zuby a v klidu si toho rozzlobeného vyslechnout, snažit se pochopit jeho postoj. Pokud je ovšem vztek záměrnou agresí nebo provokací vyvolat konflikt, empatie příliš nepomáhá. Tak či onak, je laskavost nejdůležitějším prvkem, jak zjistit co se děje a nepřilévat olej do ohně. Ovšem hněv se projevuje nepříjemně a proto je těžké zůstat v klidu. Pokud však vůli tomu vzplane konflikt, v budoucnu může dojít k oplácení a vzniku nového konfliktu. Nakonec v řetězci událostí už není jasné, kdo takzvaně vystřelil jako první a každá ze stran má částečnou pravdu, protože se řetězcem událostí nabalují nové křivdy.

Hněv vede k dalšímu hněvu a oplácení vede jen k dalšímu oplácení. Takový řetězec událostí, potom může eskalovat a překročit všechny myslitelné hranice. Zdroj hněvu se musí uhasit co nejdříve, jinak bude hořet věčně. Jinak než laskavostí, nelze hněv utnout. Je však třeba rozlišovat mezi hněvem a záměrnou provokací, nebo záměrnou agresí. Hněv totiž může být oprávněným nástrojem obrany poškozeného nebo toho kdo se poškozeného zastal, aby tak zastavil jinou formu nespravedlnosti s cílem ochránit sebe nebo toho druhého. Podobně jako když se matka zlobí na neposlušné dítě.

O tom jestli se rozhněvaný člověk potřebuje vykřičet nebo potřebuje své pocity křivdy sdělit, nepanuje jasná shoda. V tu chvíli člověkem něco cloumá, něco vyvolalo vztek. A to je v pořádku a přirozené. Jde o to, jak je kdo se vztekem zvyklí zacházet. Obecně však platí, že pokud potřebuje křičet, v pořádku to není, protože to zraňuje toho druhého. Nicméně to má svoje výjimky. Tak jako matka někdy seřve své dítě, když zlobí, tak šéf někdy seřve své podřízené, když se nechovají tak jak mají. Protože tím dávají najevo, jak moc je to štve a jak moc to berou vážně a jak moc je to důležité. Někdy je vhodnější se vyvztekat někde v soukromí, mlátit do boxovacího pytle v posilovně, nebo si pořádně zaběhat, dát si do těla. V Japonsku mají také někteří zaměstnanci možnost odejít o místnosti, kde se mohou vykřičet. Pustit vztek ze sebe, je někdy nejrychlejší způsob jak se vzteku zbavit. Druhou možností je jednat empaticky a nažit se svoje pocity tomu druhému vysvětlit s cílem situaci společně řešit a dojít k rozumné shodě. Tak či onak, rozhodně není dobré v sobě vztek dusit, ale nějak ho řešit. Každý člověk má své limity a každá přehrada stresu se jednoho dne zaplní a může prasknout. Taková záplava nahromaděného stresu však znamená velkou a ničivou povodeň. A může jakýkoliv vztah na dobro pohřbít. Je však nutné zvážit přiměřenost svého jednání, tak aby zbytečně nezraňoval toho druhého, nebo jej alespoň nezraňoval tolik, než je nezbytně nutné. S hlupákem člověk nehne po dobrém a musí vzít klacek do ruky. Projev hněvu je i formou trestu. Ovšem každý trest, není-li přiměřený k situaci a okolnostem je pouhou krutostí.

Mezilidské vztahy[editovat]

Mi lidé jsme významně ovlivněni výchovou, tedy i prostředím ve kterém žijeme a myšlením o sobě. Ačkoliv nezpochybňuji jistou genetickou nebo jinou předurčenost, přesto zůstává pravdou, že nový člověk se rodí jako nepopsaný list. Tento list se zaplňuje průběhu let a utváří naší osobnost. Toto pak formuje náš pohled na svět a na lidi. Máme vžitý určitý vzorec chování a jednání a často očekáváme, že i okolí by se mělo tak chovat. Jenomže tohle je iluze typu "podle sebe soudím tebe". Dříve jsem myslel, že když něco zvládnu já, ti druzí to zvládnou také, ale v tom jsem se mýlil. Tak jako každý máme svoje originální otisky prstů a stejně tak jsme každý originál. Jenomže i to je částečně iluze, protože ačkoliv jsme každý jiný, tak ve své podstatě jsme každý stejný.

Vztahy nefungují tak, že nás někdo může udělat šťastným nebo my sami můžeme udělat někoho šťastným. Vztahy jsou investice s jistým rizikem. Pokud my sami nejsme šťastní, ve vztahu to bude ještě horší, protože budeme mít tendence své pocity přenášet na druhé. Zpočátku však nepomůže ani si to uvědomit, neboť naším instinktivním řešením se stane snaha, se toho druhého stranit. Možná takové jednání pomůže z počátku. Vyvztekáme se, utřídíme si myšlenky, uklidníme se a získáme sílu pokračovat ve vztahu. Jenomže vtah je funkční pouze tehdy, když jsme sami šťastní a to svoje štěstí můžeme s někým sdílet. Stejně tak, potřebujeme sdílet svou bolest, což nás ujišťuje o tom, že na to nejsme sami. Ať už si myslíte, že je lepší vtah ukončit nebo zachovat, pokaždé budete mít pravdu, bez ohledu na to, jestli je to dobře nebo špatně. Už jenom proto, že každého z nás dělá šťastným něco jiného a každý potřebujeme něco jiného.

Vždy mi pomáhalo se občas pomocí sebereflexe zastavit a zamyslet nad podobnými otázkami:

  • Co jsem v poslední době udělal proto, abych měl s lidmi kolem sebe hezký vztah?
  • Co vše přispívá k tomu, aby spolu lidé dobře vycházeli?
  • Chápu proč se k sobě máme chovat hezky?
  • Je mi příjemné, když jsou na mě lidé milí a vstřícní?
  • Komu raději vyhovím a proč?
  • Jak na mě působí slušné chování a hrubé chování? A proč?

Jedinou možností jak své vtahy zlepšovat, je nejen poznávat ty druhé, ale především poznávat sám sebe. To ale znamená, vnímat a brát život takový jaký je, bez příkras, tak jak uhodí a tak jak plyne. Ačkoliv je kritické myšlení nezbytné, neměli bychom se nechat strhnout k neustálému posuzování druhých. V moderním světě se hodnotí všechno a všichni. Podsouvají se nám normy a ideály, na všechno je test, takřka ve všem můžeme odškrtávat pomyslné fajfky. Ti moudřejší se proto řídí pravidlem "žít a nechat žít". Svůj čas bychom mohli věnovat něčemu užitečnějšímu, než k věčné kritice druhých. Protože neustálé hodnocení druhých a jejich kritizováním, se vztahy spíše rozklíží. Vztahy se totiž nejlépe rozvíjí důvěrou, upřímností a laskavostí.