Výslovnost latiny

Z Wikiverzity
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak používat klasifikační nálepkuTato stránka je součástí úložiště:
Latina
Příslušnost: všeobecná

Během dlouhých dějin latinského jazyka se měnila a rozrůzňovala i jeho výslovnost. Když se na počátku novověku začali učenci zabývat opět antikou, vyslovovali antickou latinu zprvu způsobem, který byl v jejich zemích obvyklý ve středověku. Postupem času se objevila snaha přiblížit výslovnost latiny antickému úzu; výsledkem pak povětšinou byla smíšená výslovnost, lišící se stále od národa k národu. Tak vznikla i výslovnost klasicky vyučovaná v českých zemích. V posledních letech se celosvětově prosazuje tzv. restituovaná výslovnost latiny, snažící se napodobit skutečnou antickou výslovnost; na českých školách se s ní dosud setkáme zřídka, ale je vhodné ji znát, i když se rozhodneme užívat tradiční výslovnosti české.

Klasická česká výslovnost latinských hlásek[editovat]

  • Hlásky A, B, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, T, U, V, X, Y, Z vyslovujeme jako v češtině; hlásky D, T, N přitom ovšem nesmíme změkčovat před I.
  • Zdvojené souhlásky vyslovujeme zdvojeně, podobně jako třeba v dnešní italštině (sella [sella] „židle“, nikoli [sela]). Opomineme-li ve výslovnosti zdvojení hlásky, může dojít k nepříjemným záměnám slov (annus [annus] „rok“, anus [anus] „stařena“)
  • Pokud v písmu nerozlišujeme I a J, resp. U a V, pak mezi dvěma samohláskami či na začátku slova vyslovujeme souhlásku J, resp. V, a v ostatních případech samohlásku I, resp. U. Hlásku J mezi samohláskami vyslovujeme zdvojeně (eius nebo ejus [ejjus] „jeho“). Jako souhlásku vyslovujeme též U po Q (quis [kvis] „kdo“) a po G, následuje-li samohláska (lingua [lingva] „jazyk“).
  • Ā, Ē, Ī, Ō, Ū, Ȳ vyslovujeme jako české Á, É, Í, Ó, Ú, Ý. Délka se v běžných textech neoznačuje, ale je nutno na ni dbát, protože může odlišovat slova velmi vzdáleného významu (anus [anus] „stařena“, ānus [ánus] „kruh“, „řiť“).
  • AE a OE vyslovujeme jako É. Ve zřídkavých případech, kdy se má AE či OE vyslovovat odděleně, se většinou píše , .
  • C vyslovujeme jako české C, pokud následuje I, E, AE, OE nebo Y, v ostatních případech jako české K. Stejnou výslovnost má i Q, které se vyskytuje jen ve spojení QU.
  • CH vyslovujeme jako české CH.
  • PH vyslovujeme jako F.
  • QU (v jiném spojení se Q nevyskytuje) vyslovujeme jako KV.
  • S vyslovujeme většinou jako S (sōl [sól] „slunce“, pasta [pasta] „těsto“), ale jako Z mezi samohláskami (rosa [roza] „růže“), případně ve skupinách NS, LS, RS (ursus [ursus] i [urzus] „medvěd“).
  • TH vyslovujeme jako T s přídechem (nikoli jako české TCH).
  • TI před samohláskou vyslovujeme jako CI (actiō [akció] „čin“, „akce“), pokud nepředchází S, T nebo X (bēstia [béstya] „zvíře“), nebo slabika TI není přízvučná, nebo slovo není převzato z řečtiny (Antiochia [Antyochia] „Antiochie“).
  • X v předponě ex- před samohláskou čteme jako GZ (exemplum [egzemplum] „příklad“), v ostatních případech jako KS (saxum [saksum] „skála“).

Restituovaná výslovnost latinských hlásek[editovat]

V následujícím přehledu uvádíme rysy restituované výslovnosti, které ji odlišují od klasické české výslovnosti.

  • Skupinu SU před samohláskou v nepřízvučné poloze čteme jako SV.
  • Hlásku V můžeme vyslovovat též obouretně (jako anglické W). Vždy tak činíme ve skupině QU a v souhláskově vyslovovaném GU a SU.
  • AE a OE vyslovujeme jako dvojhlásku, ale jednoslabičně, téměř jako AJ a OJ.
  • Y, Ȳ vyslovujeme jako krátké a dlouhé přehlasované U, tedy jako I se rty našpulenými do U.
  • C vyslovujeme vždy jako české K.
  • S vyslovujeme vždy nezněle, nikdy jako Z (rosa [rosa], nikoli [roza] „růže“).
  • H vyslovujeme nezněle, tedy podobně jako v angličtině nebo němčině na začátku slova.
  • CH, PH, TH čteme jako KH, PH, TH (s přídechem, nikoli jako české KCH, PCH, TCH).
  • X čteme vždy jako KS, nikdy jako GZ (exemplum [eksemplum], nikoli [egzemplum] „příklad“).

Přízvuk[editovat]

Všechna latinská slova (vyjma jednoslabičné předložky a částice) nesou na jedné ze svých slabik přízvuk. Přízvučnou slabiku vyslovujeme o něco výrazněji (jako první slabiku slov v češtině). Přízvuk se u jedno- a dvouslabičných slov nachází na první slabice, u tří- a víceslabičných slov závisí jeho poloha na podobě předposlední slabiky. Pokud předposlední slabika obsahuje dlouhou samohlásku, nebo následuje-li za její samohláskou více souhlásek, pak je přízvuk na této slabice (plantā „jitrocel“, accentus „přízvuk“, ancilla „služka“); v ostatních případech je přízvuk na třetí slabice od konce (celeriter „rychle“).