Výslovnost latiny

Tato stránka je součástí úložiště:
Latina
Příslušnost: všeobecná

Během dlouhých dějin latinského jazyka se měnila a rozrůzňovala i jeho výslovnost. Když se na počátku novověku začali učenci zabývat opět antikou, vyslovovali antickou latinu zprvu způsobem, který byl v jejich zemích obvyklý ve středověku. Postupem času se objevila snaha přiblížit výslovnost latiny antickému úzu; výsledkem pak povětšinou byla smíšená výslovnost, lišící se stále od národa k národu. Tak vznikla i výslovnost klasicky vyučovaná v českých zemích. V posledních letech se celosvětově prosazuje tzv. restituovaná výslovnost latiny, snažící se napodobit skutečnou antickou výslovnost; na českých školách se s ní dosud setkáme zřídka, ale je vhodné ji znát, i když se rozhodneme užívat tradiční výslovnosti české.

Klasická česká výslovnost latinských hlásek

Hlásky A, B, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, T, U, V, X, Y, Z vyslovujeme jako v češtině; hlásky D, T, N přitom ovšem nesmíme změkčovat před I.
Zdvojené souhlásky vyslovujeme zdvojeně, podobně jako třeba v dnešní italštině (sella [sella] „židle“, nikoli [sela]). Opomineme-li ve výslovnosti zdvojení hlásky, může dojít k nepříjemným záměnám slov (annus [annus] „rok“, anus [anus] „stařena“)
Pokud v písmu nerozlišujeme I a J, resp. U a V, pak mezi dvěma samohláskami či na začátku slova vyslovujeme souhlásku J, resp. V, a v ostatních případech samohlásku I, resp. U. Hlásku J mezi samohláskami vyslovujeme zdvojeně (eius nebo ejus [ejjus] „jeho“). Jako souhlásku vyslovujeme též U po Q (quis [kvis] „kdo“) a po G, následuje-li samohláska (lingua [lingva] „jazyk“).
Ā, Ē, Ī, Ō, Ū, Ȳ vyslovujeme jako české Á, É, Í, Ó, Ú, Ý. Délka se v běžných textech neoznačuje, ale je nutno na ni dbát, protože může odlišovat slova velmi vzdáleného významu (anus [anus] „stařena“, ānus [ánus] „kruh“, „řiť“).
AE a OE vyslovujeme jako É. Ve zřídkavých případech, kdy se má AE či OE vyslovovat odděleně, se většinou píše AË, OË.
C vyslovujeme jako české C, pokud následuje I, E, AE, OE nebo Y, v ostatních případech jako české K. Stejnou výslovnost má i Q, které se vyskytuje jen ve spojení QU.
CH vyslovujeme jako české CH.
PH vyslovujeme jako F.
QU (v jiném spojení se Q nevyskytuje) vyslovujeme jako KV.
S vyslovujeme většinou jako S (sōl [sól] „slunce“, pasta [pasta] „těsto“), ale jako Z mezi samohláskami (rosa [roza] „růže“), případně ve skupinách NS, LS, RS (ursus [ursus] i [urzus] „medvěd“).
TH vyslovujeme jako T s přídechem (nikoli jako české TCH).
TI před samohláskou vyslovujeme jako CI (actiō [akció] „čin“, „akce“), pokud nepředchází S, T nebo X (bēstia [béstya] „zvíře“), nebo slabika TI není přízvučná, nebo slovo není převzato z řečtiny (Antiochia [Antyochia] „Antiochie“).
X v předponě ex- před samohláskou čteme jako GZ (exemplum [egzemplum] „příklad“), v ostatních případech jako KS (saxum [saksum] „skála“).

Restituovaná výslovnost latinských hlásek

V následujícím přehledu uvádíme rysy restituované výslovnosti, které ji odlišují od klasické české výslovnosti.

Skupinu SU před samohláskou v nepřízvučné poloze čteme jako SV.
Hlásku V můžeme vyslovovat též obouretně (jako anglické W). Vždy tak činíme ve skupině QU a v souhláskově vyslovovaném GU a SU.
AE a OE vyslovujeme jako dvojhlásku, ale jednoslabičně, téměř jako AJ a OJ.
Y, Ȳ vyslovujeme jako krátké a dlouhé přehlasované U, tedy jako I se rty našpulenými do U.
C vyslovujeme vždy jako české K.
S vyslovujeme vždy nezněle, nikdy jako Z (rosa [rosa], nikoli [roza] „růže“).
H vyslovujeme nezněle, tedy podobně jako v angličtině nebo němčině na začátku slova.
CH, PH, TH čteme jako KH, PH, TH (s přídechem, nikoli jako české KCH, PCH, TCH).
X čteme vždy jako KS, nikdy jako GZ (exemplum [eksemplum], nikoli [egzemplum] „příklad“).

Přízvuk

Všechna latinská slova (vyjma jednoslabičné předložky a částice) nesou na jedné ze svých slabik přízvuk. Přízvučnou slabiku vyslovujeme o něco výrazněji (jako první slabiku slov v češtině). Přízvuk se u jedno- a dvouslabičných slov nachází na první slabice, u tří- a víceslabičných slov závisí jeho poloha na podobě předposlední slabiky. Pokud předposlední slabika obsahuje dlouhou samohlásku, nebo následuje-li za její samohláskou více souhlásek, pak je přízvuk na této slabice (plantāgō „jitrocel“, accentus „přízvuk“, ancilla „služka“); v ostatních případech je přízvuk na třetí slabice od konce (celeriter „rychle“).