Uspořádání

Uspořádání je základní pojem teorie systémů, ale jeho význam zasahuje prakticky všechny obory vědy i lidské činnosti.

Aristotelés deklaroval látku a formu jako základní a rovnocenné atributy (či kategorie) každé věci. Jsou věci, které se mohou lišit co do látky tak i do formy, ale můžeme si představit i věci, které se liší jen v jednom atributu: například jinak stejné talíře, které se liší pouze materiálem (dřevo, keramika, sklo, různé kovy atd.) anebo naopak různé věci, vyrobené ze stejného materiálu, což bude jev zřejmě častější (různé části ešusu z téhož materiálu).

Během analýzy nějakého objektu docházií k procesu jeho rozkládání na součástky, z něhož je složen. Přitom je ovšem nutno dávat bedlivý pozor na to, jakým způsobem je tento předmět složen, a případně si tento způsob složení někam předem poznamenat, nakreslit, načrtnout schema. Během dekompozice složitějších systému nelze vždy jen spoléhat na svou paměť. Malé dítě, které ještě neumí kreslit a dělat si poznámky, dokáže celkem rychle analyzovat budík či autíčko na setrvačník, ale jeho opětovná syntéza již nemusí být tak úspěšná. Na první pohled může znovu složený objekt vypadat stejně, ale jeho funkce bude pošramocena. V během dekompozice a rekompozice nějakého elektrického zařízení dojde k záměně drátů, mohou být naopak projevy zařízení po jeho připojení ke zdroji překvapivě nečekané.

Pokud dekomponujeme systém a následně jej rekomponujeme stejným postupem, jakým byl předtím komponován (nejlépe v případě, že máme po ruce původní výrobní dokumentaci), pak v případě, že jsme vybavení srovnatelnými nástroji a srovnatelnou erudicí, jakou měl jeho výrobce, můžeme dosáhnout ekvivalentního výsledku své práce: budík bude po natažení tikat a nastavení ukazovat správný čas, autíčko po roztlačení jezdit. Možná, že jeho funkce bude poznamenána jen mírně, budík bude nutno ještě znovu seřídit, aby se nezpomaloval či nepředcházel, autíčko bude jinak vrčet, než předtím a třeba jej bude nutno znovu promazat, hudební nástroj bude rozladěn.

Zcela jiné efekty ovšem vstoupí do hry, pokud se z podstaty věci analýza a následná syntéza věci bude ubírat jinými cestami, než jakými daná věc vznikla. Například při dekompozici dřevěného talíře nám nezbude, než jej rozštípat, a následné pouhé složení již původní talíř neobnoví; bude třeba použít lepidla a tím vnášíme do výrobku komponenty, které byly předtím postradatelné. Slepený talíř již nikdy nebude stejný, jako byl předtím.

Analýza ešusu už nemusí být natolik drastická, třeba stačí jen odvrtat nýty a odmontovat ouško. Ale jednou odvrtaný nýt již není možno použít znovu a je nutno jej nahradit jiným, podobným originálu.

Znatelný rozdíl budeme pozorovat při analýze dřevěného, keramického a skleněného talíře: zatímco dřevěný zpravidla rozštípneme podle let na dva kusy, lom keramického talíře bude mít jiný průběh, kusů bude zpravidla více a skleněný se roztříští na množství nebezpečných střepů a střípků, které bude těžko dohledat. Zjišťujeme, že u talířů, které měly zdánlivě stejnou formu, bylo toto zdání vytvářeno vnějším pohledem, zatímco uvnitř je to jinak.

Může proto dojít k problémům a nejasnostem, co považovat za látku a co za formu: souvisí struktura dřeva spíše s formou či s látkou talíře?

Analýza a syntéza, to jsou nějaké procesy. U procesů Aristoteles rozlišoval dvě základní kategorie: přirozenost a násilí. U procesu analýzy budíku jsem postupovali přibližně stejnou cestou, jakou postupoval jeho konstruktér, i když opačným směrem. Cestu můžeme považovat za přirozené místo, po kterém se pohybujeme. Nepřirozené mohlo být, že jsem se pohybovali opačným směrem, než jeho konstruktér: nicméně za přirozené pokládáme, že po jedné cestě chodí lidé tam i zpátky (jednosměrky a oddělené jízdní pruhy možná Aristoteles ještě neznal, i když, kdo ví). Naproti tomu, analýzu talířů můžeme považovat za akt ryzího násilí.

Tedy jsou věci, jako budíky a autíčka, které můžeme analyzovat podobným způsobem, jakým byly vytvořeny, pokud se budeme pohybovat stejnou cestou, ale opačným směrem. Analýza může být reverzibilní, po procesu analýzy a opětné syntézy se dostáváme na stejné místo, jedná se o dekomposici a rekomposici.

Pak můžeme uvažovat o jakýchsi přechodných útvarech: Autíčka, budíky a elektrická zařízení, o nichž byla řeč, pocházely vesměs z dvacátého století. Počítalo se s tím, že se mohou porouchat a pak je bude nutno rozebrat, poničenou součástku nahradit a nakonec celý systém opět složit. Konstruktér již při konstrukci zařízení dbal na zajištění reverzibility procesu kompozice a dekompozice. Netýkalo se to jen autíček na hraní, ale i opravdovských aut, domácích robotů, stojů a zařízení. Naproti tomu v jedenadvacátém století již probíhá lavinovitý proces, během něhož se stále více omezuje možnost reverzibilní dekompozice výrobků; ubývá šroubů a jiných rozebiratelných spojů, díly se častěji slisují, svařují, lepí a jinak spojují dohromady, takže pokusy o dekomposici takových výrobků zhusta končí ne-li totální destrukcí celého zařízení, pak alespoň poškozením některých dílů.

Do jisté míry tento posun v konstrukčních technologiích souvisí s postupem výroby od ruční, řemeslné, přes manufakturní, tovární pásovou až po zcela automatickou. Charle Chaplina utahujícího klíčem matky již můžeme vidět jen ve starém filmu: lisování a svařování kovů i plastů jsou nesrovnalně rychlejší, jednodušší, spolehlivější a levnější metody pro automatickou výrobu.

Dalším důvodem je stále klesající zájem výrobců o opravitelnost jejich výrobků: jejich morální opotřebení předbíhá fyzické a proto neustálé zkracování doby jejich životnosti je vlastně cílené a není zapotřebí jej prodlužovat usnadňováním jejich oprav. Záruční stížnosti se častěji řeší výměnou celého výrobku, což bývá i levnější než jejich oprava a pozáruční opravy nejsou žádoucí, neboť omezují prodejnost nových výrobků.

Je-li zařízení větší a dražší, než drobný spotřební výrobek, jako je autíčko či budík, pak se oprava řeší výměnou celých dílů, Pokud se u osobního počítače porouchá jedna součástka na nějaké desce, nebude ji niko hledat a shánět za ní náhradu, ale vymění celou desku a vadnou vyhodí, zrovna tak disk či napájecí zdroj. U větších zařízení je to podobné: vyměňují se celky, které jsou čím dál tím komplikovanější.

Jinými slovy: jakoby neustále rostla hladina složitosti, na kterou je možno ještě reverzibilně dekomponovat celý systém.

A nejde jen o technologii samotné výroby, jde i o porozumění: zatímco dříve měl opravář rozhlasových a televizních přijímačů k dispozici schema celého zařízení a byl schopen vadnou součástku dohledat, odpájet a zaletovat jinou, a bastlíř či domácí kutil mohl k témuž dospět i bez originálního schematu, pouze s větším vypětím svého důvtipu a za delší dobu, málokterý dnešní odborník na hardware zná zapojení například grafické karty natolik, aby byl vůbec schopen vadnou součástku dohledat, neřknem-li vyměnit.

Můžeme se domýšlet, že analogický proces probíhá i v přírodě: jak se noříme do čím dál větších hlubin analýzy nějakého složitého systému, tím méně jsme schopni porozumět smyslu fungování jednotlivých částí pro blaho celku.

Abychom uzavřeli první kapitolku našeho myšlenkového procesu, dokončíme úvahu tím, že se vrátíme k talíři. Rozštípnutí dřevěného talíře byla analýza násilná nejenom tím, že došlo k destrukci výrobku, ale především tím, že naprosto nebrala ohledy na způsob, kterým byl vytvořen. Kdybychom chtěli pozpátku sledovat cestu jeho výroby a pokoušeli se rekonstruovat jednotlivé výrobní procesy v opačném pořadí, museli bychom zreverzibilnit i tyto samotné procesy: posbírat hobliny a třísky, které odpadly pod soustruh, a přilepit je všechny na původní místo; z dřevěných desek složit fošnu, z fošen kládu; klády poskládat k sobě, dohledat větve (nejspíš mezitím shnilé či spálené), vršek stromu (vlákninu, která skončila v papírně), dovézt všechno dříví do lesa, dohledat pařez, vztyčit strom, resuscitovat jej a obrátit jeho životní dráhu až k semínku.

Při analýze keramických a skleněných talířů si nepomůžeme o mnoho: Keramika vypálením v peci ztvrdla, sklo se přetavilo, avšak jak najít reverzní proces, kterým bychom analyzovali materiál na původní suroviny a přísady, na kaolín či písky?

Avšak, chceme-li být k sobě upřímní, nezbude nám, než tuto na první pohled nesmyslnou a každopádně strastiplnou pouť podstoupit: a nejsme-li schopni ji realizovat v reálu, pak alespoň v myšlenkách. A, případně, pokusit se vymyslet nějaký model, který by takovou reverzibilitu umožnil. Ale je vůbec možné vytvořit reverzibilní model nereverzibilních procesů?

Co jsme si uvědomili:

1. Systémy mohou mít různou povahu, v závislosti na tom, jak vznikaly, a to velmi ovlivní způsoby analýzy, kterých můžeme použít.
2. I když začneme analyzovat předmět, který se zdá mít na počátku jasně definovanou formu a látku, dostaneme se brzy do problémů. Zjišťujeme, že každá látka, kterou jsme v procesu abstrakce oddělili od formy a považovali ji tím pádem za amorfní, má nějakou svoji vnitřní strukturu, tedy "vnitřní formu".
3. Vztah mezi formou a látkou není tudíž takový, že by bylo možno obě kategorie zkoumat odděleně. Aristotelův termín pro konkrétní věci vychází ze slov con-cresco, tedy "srůstám dohromady". Konkrétní věci jsou proto srostlicemi formy a látky a není možné je od sebe oddělovat.
4. Při procesu analýzy takových konkrétních věcí od sebe neoddělujeme pouze části původního systému; největší násilí, kterého se dopouštíme, je právě rozdělování oné srostlice látky a formy, takže se snažíme studovat látku a formu zvlášť, a nejen v konkrétní situaci, ale i v různých disciplínách.

V dalším se blíže zaměříme na první bod, tj. na proces vznikání konkrétních věcí. Zjistíme, že věci nevznikají "samy o sobě", ale vždy v rámci či v kontextu nějakého většího celku, systému, supersystému. Půjde také o to, jaký tam konkrétní věci mají účel a smysl a oprášíme tím Aristotelův princip entelechie a vnitřní síly, en-ergie. A uvědomíme si, že i konkrétní věci, které jsme dosud považovali za an-organické, jsou organické povahy, tj. jsou součástí nějakého organismu a samy jsou nějakými organismy, tj. jsou nějakým způsobem organisovány a obsahují v sobě nějaký organisující princip. Rozšíříme si tím pádem dosavadní pojetí organické hmoty a budeme pátrat po centrech takovéto organisace.