Urgesal/Univerzálnost jazyka

Tato stránka je součástí projektu:

Urgesal

Příslušnost: všeobecná

Stránka je úvahou a je součástí projektu Urgesal. Úvahy tak dávají zpověď o tom, co se děje za pozadím projektu, do jisté míry jej dokumentuje, a může být návodem či inspirací těm, kteří umělý jazyk vytvářejí.

Úvod

Pochopil jsem, že jinak vnímá jazyk obyčejný člověk, jinak filozof, jinak učitel jazyků nebo jazykovědec či lingvista, jinak student jazyků. Ani se tomu nedivím, jazyky obsahují mnohé pojmy, různé struktury, různé dimenze, do kterých teprve pronikám. Mohu je vnímat na úrovni syntaxe a struktury nebo na úrovni sémantiky. Mohu je vnímat na úrovni písma nebo na úrovni mluveného jazyka. K tomu všemu se jazyk projevuje svou proměnlivostí a dynamikou, roste a mění se podobně jako živý organismus.

Protože se věnuji studiu struktur a systémů, jsou jazyky ideálním objektem zájmu. Vytvoření jazyka Urgesal navazuje na studium jazyků, především starověkých jazyků Sumerštiny, Akkadštiny, Babylonštiny, Arabštiny, Hebrejštiny a Sanskrtu. K těmto jazykům jsem se propracoval skrze studia starověké ekonomiky. Studium starověkých Mezopotámských jazyků mě dovedlo až k literatuře, zabývající se hledáním dokonalého a univerzálního jazyka.

Přestože není mým cílem vytvořit jednotný jazyk pro celý svět, to považuji za příliš velké sousto hraničící s nedosažitelností a utopií, ... Zato je mým cílem vytvořit dostatečně univerzální jazyk, aby byl použitelný v co nejvíce situacích a tématech či oblastech. Z čehož plyne, že se musím Univerzálností jazyka zabývat. Při studiu univerzálnosti jazyků, jsem dospěl názoru, že tento pojem Univerzálnost lze vnímat dvojím způsobem.

Dva pohledy na univerzálnost jazyka

První pohled univerzálnosti jazyka se zaměřuje na hledání dokonalého, univerzálního, jediného jazyka. Neboť nedokonalost přirozených jazyků nutila mnohé myslitele hledat dokonalý jazyk. Za ideální výsledek takového hledání považují buď původní jednotný jazyk (jehož předpokládaná dokonalost vychází z biblických příběhů a náboženství) nebo vytvoření umělého univerzálního jazyka.

Druhý pohled vnímá univerzálnost jazyka jako všestrannost, širokou použitelnost jazyka, nikoliv jako dokonalost. Protože absolutní dokonalost není dosažitelná (názor autora úvahy).

Oba pohledy se tedy liší v tom, jak je vnímán pojem univerzálnost.

Dokonalý Univerzální jazyk

Město Babylon

Snahy o znovuobjevení ztraceného dokonalého jazyka vychází z židovsko-křesťanských tradic. Podle knihy Genesis mluvili lidé zpočátku všichni stejným jazykem. Tímto jazykem mluvili Adam s Evou, tímto jazykem rozuměli Bohu a tímto jazykem pojmenovávali všechny živé tvory v rajské zahradě. Proto se tomuto jazyku také přezdívá první jazyk, dokonalý jazyk, Adamův jazyk atd. Tímto jazykem však podle knihy Genesis mluvili i osadní lidé po vyhnání Adama a Evy z ráje. Dokud nedošlo ke zmatení jazyků při stavbě Babylonské věže. Od té doby je jazyk nenávratně ztracen.

Podle knihy Genesis tedy existoval prvotní jazyk. V první kapitole jsou první slova přisuzována bohu: „I řekl Bůh: Buďiž světlo! A bylo světlo.“ Taktéž v jiných náboženstvích hrála první slova důležitou tvořivou roli. Mayské mýty o stvoření říkají že: "A slovo nyní přišlo, přišlo tam k Vladařce a Opeřenému hadu. A ti dva rozmlouvali, radili se a přemýšleli starostlivě. Shodli se ti dva a spojili slova svá a myšlenky své spojili." V Indickém mýtu o stvoření bůh Brahma (bůh tvoření) stvořil svou mysl myšlenkou (slovy): On pomyslel si „Nech mě mít mé já,“ a tak vytvořil svou mysl.

V druhé kapitole knihy Genesis již nechal pojmenovávání na Adamovi: „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř.“

Je zajímavé, že při vytváření jazyka Urgesal jsem se také musel nejdříve věnovat pojmenováním, tedy podstatným a přídavným jménům. Ovšem o této problematice se chci věnovat v jiné samostatné úvaze Systematičnost morfologie. Což dál vedlo k vytvoření číslovek a zájmen, čímž mam nastartováno na vytvoření sloves, neboť bez zájmen které reprezentují osoby (já, ty, on, ona, ono a jejich podobu v množném čísle) se mi špatně skládají pravidla pro strukturu a skloňování sloves. A tak možná intuitivně, možná systematicky nebo prakticky, dívejte se na to jak chcete, jedno vede k druhému. Neboť vše se vším souvisí a je nějak propojeno.

V jedenácté kapitole v knize Genesis se hovoří o Babylonské věži a zmatení jazyků: „Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“

Babylon je Hebrejsky Bábel což znamená „Zmatek“. Což koresponduje se "zmatením jazyků" . Hebrejské texty rády učívají různých slovních hříček a obratů, k tomu se však ještě vrátím. Akkadští město nazývali Bab-ilu (Babilu), což je jen zjednodušený výraz, staršího akkadského výrazu Babu-ilu, přičemž dle gramatiky spojování hlásek dvou spojovaných morfů vzniká znovu Babilu, v překladu "boží brána", což ve skutečnosti nemusí být nutně správný překlad, avšak je oficiálně uváděný. Slovo mohlo vzniknout jako zkomolenina či zjednodušena či jiná forma úpravy výrazu Bál. Mohlo tedy jít o "Bálovo město". Souvislost však nelze jednoznačně doložit. Do Kannánu se toto slovo dostalo jako bél (beel). To však nejsou jediné názvy, které s městem Babylon souvisí. Alternativním názvem je také Tin-tir-ki (tintirki). Užíval se také akkadský název ka-dingir-ra (kadingir), jenž je odvozen z chaldejského města. Mám zato, že Chaldejci a jiné národy (Asyřani a další) na Babylon útočili a čas od času i dobyli na přechodnou dobu. Po pádu Chamurapiho vlády se o Babylon střídali Amorejci, Kasiti a Chaldejci. Babylon byl natolik ekonomicky zdevastovaný, že nakonec podlehl na dlouhou dobu Asyřanům.

Město Babylon nosil dříve i sumerský název Nun-ki (Nunki "Mocné místo"), a tady je to už zajímavé. Tento název používali v různou dobu různá města. Trochu to připomíná stěhování hlavního města do jiného a tím přejmenování nového města. Názvem Nunki se pyšnilo původně město Eridu, možná ale také Ur a Uruk, to nelze zatím doložit. Po zkáze Eridu se povzneslo na velkoměsto město Ur, které leží pouhých 20 km od Eridu. Brzy však moc města Ur přešla na Uruk, který je relativně blízko k Babylonu. Podle vědce egyptologa Davida Rohla, se v Eridu nachází zikkurat (chrámová stavba ve tvaru stupňovité pyramidy), který je údajnou babylonskou věží.

Za zmínku stojí také fakt, že název Zikkurat je akkadský. Původní sumerský název zní É.TEMEN.AN.KI "chrám základů nebe a země" (Etemenaki). Přičemž poslední polovina tohoto slova Eteme-naki (na-ki nebo me-na-ki) je podobná výrazu Nun-ki. Podobnost však může být pouze náhodná a nemusí souviset. Většina velkých měst tedy i měst, která se kdysi honosila názvem Nunki, má také chrám Etemenaki.

Odkaz starých slov

Pokud město Bábel z knihy Genesis nějak souvisí s Babylonem nebo Mezopotámií jako takovou, pak je třeba hledat prapůvodní jazyk právě v Mezopotámských jazycích, lhostejno na tom jestli je město Bábel Babylonem nebo Eridu či úplně jiným městem. Zkusil jsem experiment, jehož cílem byla rekonstrukce slova táta, otec. Sledoval jsem tvar slova v různých jazycích v současnosti co nejhlouběji do minulosti. Teoreticky bych se měl dostat k nějakému slovu otec v sumerštině a akkadštině.

Nejdříve jsem si udělal tabulku, jako počáteční vstupní data jsem použil již existující výpis ze stránky http://www.karelmachala.cz/jazykove-okenko/otec---tata-v-mnoha-jazycich

Indo-Evropské jazyky, Slovanská větev

• Česky ----------------- otec, táta
• Slovensky ------------- otecko, ocko, tatko
• Polsky ---------------- ojciec, tata, tatusz
• Hornolužickosrbsky ---- wótc, nan, nank, papa
• Dolnolužickosrbsky ---- wóść, nan, nank, nanko
• Ukrajinsky ------------ baťko, papa
• Bělorusky ------------- bac´ka, tata
• Rusky ----------------- atěc (отец), papa
• Slovinsky ------------ oče, očka
• Chorvatsky ------------ otac, tata
• Bulharsky ------------- otéc, bašta, tatko
• Makedonsky ------------ otec, tatko

Indo-Evropské jazyky, Baltská větev

• Litevsky -------------- tėvas, tėtis, tėtė
• Lotyšsky -------------- tēvs, tētis

Indo-Evropské jazyky, Germánská větev

• Anglicky -------------- father, daddy
• Německy --------------- vater, Vati
• Nizozemsky ------------ vader, papa
• Švédsky --------------- far, pappa
• Dánsky ---------------- fader, far
• Norsky ---------------- faren, pappa
• Islandsky ------------- fabir, pabbi

Indo-Evropské jazyky, Románská větev

• Italsky --------------- padre, pappá, tata
• Španělsky ------------- padre, tata
• Francouzsky ----------- pére, papa
• Portugalsky ----------- pai
• Rumunsky -------------- tata
• Rétorománsky ---------- bap,bab
• Galicijsky ------------ pai
• Latinsky -------------- pater, tata, atta, pappa

Indo-Evropské jazyky, Keltská větev

• Velština -------------- tad, dad
• Irština --------------- athair, daidí
• Skotská gaelština ----- athair
• Galsky ---------------- ateronius
• Pra-keltsky ----------- fatír

Indo-Evropské jazyky, Indoíránská větev

• hindsky (Urdu) -------- pita, báb
• bengálsky ------------- bábá
• pandžábsky ------------ pitá, daidí
• romsky ---------------- dad, tatta
• nepálsky -------------- bubá, babálé
• sanskrt --------------- pitr, táta
• staroindicky ---------- pitár, táta, tatá
• Persky ---------------- pedar, bábá
• Kurdsky --------------- bavé

Indo-Evropské jazyky, Jiné

• řecky ----------------- patéras, babás
• starořecky ------------ patér, pappa, atta
• protohelénsky --------- pater
• arménsky -------------- hayry, papa
• albánsky -------------- babai, babi, tate, at
• chetitsky ------------- tatia, atta, attaš

Afroasisjké jazyky, Sémitské

• arabsky --------------- abú, ab, áb, bábá
• hebrejsky ------------- ab
• amharsky -------------- abati, abayé, abbat
• fénicky --------------- b
• aramejsky ------------- abbá
• akkádsky --------------- abú, adda,
• staroegyptsky---------- ity

Výčet by mohl být větší, pro moje účely to však postačí.

Rozdělil jsem si slova do několika tříd:

• táta - (táta, tatá, tėvas, tėtis, tėtė, tēvs, tētis, tatko) přechodová forma (otec, otecko, ocko,)
• otec - (ojciec, oče, očka, otéc, otac)
• father - ( vater, Vati, vader, far, fader, faren, fabir,
• papa - (padre, pappá, padre, pére, papa, pai, patéras, pitár)
• ab - (abú, ab, áb, bábá, abati, abayé, abbat)
• adda - (dad, daidí, daddy)

Jsou výrazy táta a otec nějak předurčeny svým zněním? Lze tu najít nějakou univerzální strukturu, jednotnou formu ze které tato slova vychází? Když se podíváte na nejbližší jazyky, srdce se vám rozbuší, s tím, že možná ano. Avšak není to tak snadné jak se na první pohled zdá a vzrušení vystřídá unavené probuzení.

České slovo táta je podobné slovenskému tatko a polskému tata a tatuzs. Taktéž v běloruštině lze najít krom jiného tvaru i tvar tata, i v chorvatštině existuje výraz tata, avšak bulharsky a makedonsky to je tatko. České slovo otec je podobné slovenskému otecko, ocko. V polštině už to je ojciec, slovinsky oče a očka, chorvatsky otac a bulharsky otéc, makedonsky otec.

Avšak v ruštině má slovo táta jasnou konkurenci ve formě pápa. Nebo konkurenční tvar v angličtině ve formě father a německého vater [fater]. Nicméně už staří Římané a Řekové volali na tatínka táta, Řekové také táta a tetta a taky Řekové a Římané atta a pappa. Ve staroindičtině to je tatáh. Známé je i anglické dad, ne už tolik známé litevské tėtė. Nebo moderní řecké dadá, podobně jako tádžické dada a dado.

Podobné řecko-římskému pappa je podobné k francouzskému papa, které příliš nezdomácnělo a občas vyskytujícímu se německému papa, ruskému pápa a anglickému papa. Jistá shoda tvaru slov panuje u latinského papáre nebo pappare a pappa (volání po jídle jako kaše papu). Podobné volání po jídle českého dítěte papů. Taktéž pappen "papat" a pappe "kaše", anglicky pap.

Trochu nás však může vyvést z míry, když gruzínsky otec se řekne mama a matka je tu deda. Ve starém Řecku volal sluha na svou paní tatí. Podobně tak může překvapit, že české bába a baba "stará žena", "maminka mé mámy" atd. (babička) znamená v turečtině "otec" baba, afgánsky bábá ve smyslu "tatínek" a ve smyslu oslovení spíše abá.

Začíná to být složité, bábo či abá raď co s tím? Vtip je totiž v tom, že význam těmto hláskově podobným tvarům dává okolí dítěti. Dítě je ovlivněno kulturou, jež ho vychovává.

Představme si znovu na chvíli, že nějaký původní prajazyk existuje. Různé kultury můžeme vnímat jako různé systémy, a každý tento systém má jinou rozlišovací schopnost. Jeden systém vnímá d jako b, p jako t, h jako ch, t jako d, a jako něco podobné otevřenému e [æ] atd. Hlásky se mohou měnit různým směrem, vytváří jakési varianty na původní zvuky až se mohou úplně přehoupnout do jiných hlásek. Hledat původ slov pouze na základě zvukové podobnosti je slepá ulička. Dokladem toho může být i český název hlavního města Prahy. Často se uvádí původ podle slova práh což je vysvětlováno spolu s mýtem o Přemyslu Oráčovi. Nicméně není původ slova uspokojivě doložen. Viz například zde wikt:Praha. Hledání původu slov je tedy náročné, pokud chybí informace, dokonce nemožné. Tudíž tudy vede cesta jen částečně.

Jméno Adam (prvního člověka) je z hebrejského Adamah, což může být babylonské jméno a slovo Adam/adam, které v případě významového slova bývá překládáno jako země, domov a někdy nesprávně překládáno jako země pod nohama, půda. Také se však vztahuje k akkádskému jménu Adap přesněji řečeno Adapa, což je postava z akkadské mytologie. Adapa byl prvním člověkem jehož stvořil Enki z hlíny (proto častý odkaz adap, adam na zemi jako domovinu a zemi jako půdu), žil v Eridu jako kněz a mezi lidmi byl považován za moudrého, neboť ho bůh Enki učil. Existuje tu i paralela na zákaz Adama a Evy ochutnat plod ze stromu poznání. V akkadské verzi adapu zastihl jižní vítr a jeho loď u břehu se mohla převrhnout a potopit. Adapa zlomil jižnímu větru křídla, aby svou loď zachránil. Rozhněvaný An si Adapu předvolal do nebe. Enki mu poradil jak se má chovat a aby nejedl jídlo, které mu nabídnou v nebi, protože by to bylo jídlo smrti. An se divil jeho moudrosti a chytrosti a ptal se ho, jak se dokázal dostat přes nebeskou bránu, jak to že ho stráže pustily, jak to, že ví, jak se má zachovat. Adapa upřímně prozradil, že ho to naučil Enki. An proto nechal přinést nikoliv mrtvé jídlo, ale živé jídlo. Adapa však nejedl a připravil se tím o možnost stát se nesmrtelným.

Babylonské Adam, Adama, a akkadské Adapa, může mít souvislost s sumerským ada (ad-da) otec, táta. Akadsky už je to abú, což je podobné arabskému abú (táta), nebo tureckému baba (táta, otec). Nicméně tyto souvislosti nejsou jednoznačně doložitelné a zakládají se více méně na podobnostech. Je klidně možné, že starší předsumerská verze táty/otce představuje slovo dada, kterou mohli Sumerové zkrátit na ada. To jsou ovšem jen dohady, i když zajímavé. Pravdou zůstává, že původní tvar slova vystopovat nelze. Jazyk Urgesal si však slovo ada vypůjčil jako kořenové slovo pro slovo adarán (otec), adalotan (národ, země, stát), adahan (země, půda, hlína).

Nalezení nejčastějšího výskytu písmen či tvaru slova táta z analýzy jazyků také nelze použít. Neboť taková analýza poukazuje na časté užití p, f nebo p, t ve slově táta/otec což nás vede do sanskrtu, kde se používaly výrazy pitṛ, tāta. Sanskrt však vykazuje mnohem složitější strukturu, než sumerština. Původní tvar mohl znít jak táta (tata), tak dáda (dada).

Protože nelze s jednoznačnou jistotou nejpůvodnější tvary slov dohledat, rezignovali lingvisté hledající dokonalý jazyk na jeho hledání a dopátrávání se, a přešli k hledání, jak vytvořit dokonalý umělý jazyk.

Experiment faraona Psammetika I.

Egyptský faraon Psammetik I. (který vládl v letech 644–610 př. n. l.), vládce 26. dynastie, nejen že postavil Egypt na nohy a vydobyl zpátky nezávislost z područí Asyřanů a Núbijců (dnešní Etiopie), ale také hledal prapůvodní jazyk a chápal jakou moc (magická moc) může objevení prapůvodního jazyka mít. Předpokládal, že prapůvodní jazyk, bude pravděpodobně ten nejstarší jazyk, a tak hledal způsob jak zjistit, který jazyk je nejstarší. V té době už existoval názor, že děti se s tímto jazykem rodí (jazyk jako vrozená dispozice). Proto nechal dva novorozence vyrůstat v naprosté izolaci, přístup k němu měl pouze jeden pastevec, který se o děti mlčky staral. Tím mělo být zajištěno, že děti nebudou kontaminovány žádným jazykem. Faraon předpokládal, že pokud nebudou mít možnost slyšet žádný jazyk, tak začnou mluvit tím nejstarším, neboť předpokládal, že tento nejstarší jazyk je v podstatě dědičný (jazyk jako vrozená dispozice).

Jedno z dětí údajně promluvilo a několikrát opakovalo "bekos" což je chléb v jazyce Frygo. Frygové pochází z Frýgie což je západní oblast Anatolie, která je v současnosti částí Turecka. Jedná se o balkánské mořské národy, které byly vytlačeny kolem 12. století př. n. l. z Balkánu na jich až do západní Anatolie. Někteří došli až do Egypta. Cestou zapříčinily pád Chetitské říše. Frýgové se tak řadí mezi Thráky a thrácké jazyky. V dobách kdy se Řecko nacházelo ještě ve své temné epoše, se trácký stát Frýgie radoval z nesmírného rozkvětu. Zatímco jeho jižní sousedé žili ve slaměných chýších, Frýgové stavěli masivní stavby, zdobené překrásnými mosaikami a mramorem, měli nábytek, jehož luxus jim záviděli i Egypťané, vlastnily tolik zlata, že se tento fakt objevil i v legendách.

Přičemž legenda praví: "Nejznámější pověst vypráví, jak se při slavnosti boha Dionýsa starý satyr Seilén opil a ztratil v lese. Vesničané ho našli a přivedli k Midasovi. Midas doprovodil Seiléna k Dionýsovi, jenž byl z pěstounova zmizení už zoufalý. Dojatý Dionýsus se chtěl Midasovi odvděčit. Chtěl mu splnit jakékoliv přání. Král Frygie nabídku pojal jako šanci stát se nejbohatším mužem na světě. Vyslovil přání, aby se vše, čeho se dotkne, metamorfovalo ve zlato. Zlatý valoun, v nějž se proměnilo šťavnaté kuře s křupavou kůrkou, Midasovi vylámal zuby. Také číše s vínem se mu pod rukama změnila ve zlato. Panovník se bál, že hlady a žízní zemře. Král na kolenou prosil Dionýsa, aby kouzlo zrušil. Bůh Midasovi poradil, že proklaté přání odplaví prameny řeky Paktolós. Ta prý od té doby vyplavuje zlatý písek."

Mnoho králů té oblasti si proto dávali jméno Midias, kvůli slávě z legendy.

Napříč Frýgii procházeli důležité obchodní cesty, v horách bylo dobýváno zlato, stříbro a železo. Trácký národ byl znám chovem šlechtěných koní, jejichž ocenění bylo vysoké. Každé bohatství však vyvolává závist, která vede k zášti. Na konci 7. století př. n. l. někdo přesvědčil asýrijského panovníka Sargona II., že Trákové mají v úmyslu jej napadnout. Kdo jej přesvědčil, se dnes neví, protože se dobře postaral, aby nezanechal žádné stopy. Faktem však je, že řecká dominance v těchto místech a masové osídlování Malé Asie začíná úpadkem města Gordion. Zda dobyli Řekové, kteří vnutili Sargonovi myšlenku, že Trákové představují pro něj hrozbu, cílem bylo odstranit ekonomického soupeře? V každém případě Sargon II. donutil Frýgiji podepsat dohodu, kterou se stali jeho vazaly. To mu nestačilo a navíc roku 720 p. n. l. přepadl a zapálil Gordion.

Je zajímavé, že frýgijská osobní jména jsou používána Bulhary. Frýgijská jména Gordij, Botyj, Bata, Boriskos, Burus, Bagas, Tatas – jsou shodná s bulharskými jmény Gordej, Boti, Bato, Boris, Buro, Bogoj, Tato … a je také zajímavé, že ve Frýgii existovalo město Balgatia, o kterém badatelé zarytě mlčí. Další zajímavá frýgijská města jsou Azani, Ezani, Bagis, Bagrum, Konium, Koni, Kone, Ezarejs, Nakoleja, Tamasis, Tilo, Zemeana. Jistě proto, že názvy jejich sídlišť, ale i jejich variace, nejen mají vysvětlení v bulharštině, ale svědčí o bulharských dialektických zvláštnostech. U názvů Azani a Ezani se setkáváme také s jevem v podobě tráckých názvů Atrus a Eterus.

Georgiev poznamenává, že záměny písmen A a E u Tráků se shodují i u současných Bulharů, což je jedna z charakteristických zvláštností našeho jazyka – stejně tak typické -ekane a -jakane nebo -békane (hovorové zakončování slov). Názvy Azani a Ezani ukazují ještě jeden zajímavý prvek – příponu – ani. Tato přípona slouží pro utváření „etnikonu“, plovdivčané, gabrovčané, dobrudžané, rodopčané …a používá se i pro místní názvy například Kožani, které se nachází přímo uprostřed starých frýgijckých území. Na první pohled Azani a Ezani v bulharštině nedávají žádný smysl, je to způsobeno jejich starodávnou tradicí. Vysvětlení můžeme nalézt v dávno ztraceném a dnes málo používaném slově azno, iazno, - kozí kůže.

Jména frýgijských měst a obcí Konium, Koni a Koně odpovídají bulharským názvům Konevo, Konjavo, Konevec. Ezarejs zase odpovídá bulharským názvům Ezero, Ezerovo, Ezerec. Zemeana se dá vysvětlit od původu slova země, zemní, a jako paralela může být použita s místním bulharským názvem Zemenci. Frýjský název města Tilo má svou etymologii v starobulharském slově tjalo – země, povrch. Tamasis označuje tmu, temnici; Bagis ukazuje na spojení slova Bůh, a Nakoleja se dá snadno vysvětlit ve spojení „na kůle“ tj. sídliště na vodě. Herodot popisuje celá trácká sídliště vystavěná na kůlech umístěná na jezerech.

Antické filozofování o jazyku

Úvod

Antičtí filozofové v čele s Platónem filozofovali o jazyce. Platón v dialogu Kratylos, který platí za první významný příspěvek k filozofii jazyka, se zabývá problémem vztahu mezi zvukovou stránkou (fonetika) jazykových výrazů (hlavně slov) a stránkou významovou (sémantika). V kratylovi se podrobně rozebírá spor o původním zdroji jazyka. Řešena je problematika symboliky hlásek, problematika morfémů a takzvaných "prvotních slov". Přičemž znovu a znovu filozofování čerpá i naráží na etymologii a tak se znovu projevuje lesk a bída etymologie, její výhody, ale především nevýhody a strasti této metody hledání původu slov.

Ani jazykovědci, ani filozofové jazyka se dosud nesjednotili v tak základní a zásadní otázce, jako je obsah (a tedy i rozsah) pojmu „jazykový znak“. Zatímco Ferd. de Saussure vycházel z tzv. bilaterálního pojetí jazykového znaku. Rozeznával u něho složku formální (zvukovou) a složku významovou, jež obě považoval za entity psychické, nemateriální. Zvukovou složku jazykového znaku považoval za entitu psychickou v důsledku teorie fonému. Nikoli konkrétní hlásky, nýbrž jejich psychické obrazy (images acoustiques) tvoří součást jazyka jakožto systému předpisů, které jsou nezbytným předpokladem řečové činnosti.

Avšak v novější době převládá mezi odborníky názor, že zvuková složka jazykových znaků musí být samou svou podstatou materiální, protože by jí jinak jazyk nemohl plnit jednu ze svých základních funkcí, tj. funkci komunikativní.

Za zajímavý lze také považovat pohled z hlediska informatiky. Znak může nést informaci, čím se rozlišuje mezi symbolem, nebo chcete-li symbolickým obrazem (neboť symbol je ve své povaze zobrazením) a jeho sémantickou hodnotou. Přičemž nejmenší velkostí základní jednotky přenosu informace je považován jeden bit, který může nést maximálně jednu informaci z dvojce typu ano-ne, existuje-neexistuje, zapnuto-vypnuto, 1-0 atd.

Znak má tedy z hlediska syntaxe dva rozměry, typ znaku a množinu jeho kombinací. Typem znaku je například samohláska a jejich množinou kombinací může být například tato množina {a ,e ,i ,o ,u ), z čehož vyplývá, že samohláska může kódovat jednu z pěti možných kombinací, její informační potenciál je tedy 1 z 5 ( nebo ve tvaru zlomku 1/5). Různé jazyky používají různé samohlásky, tudíž u každého jazyka je tento potenciál jiný. Jazyk Urgesal má 11 samohlásek a 25 souhlásek, tedy potenciály 1/11 a 1/25.

Zatímco potenciál jednoho bitu je 1/2, tak potenciál čísla v desítkové soustavě je 1/10 protože obsahuje tuto množinu deseti znaků {0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9}. Lze tedy vytvořit jazyk jehož jazykovovým znakem bude jedno z deseti možných čísel. Avšak struktura jazyka je složitější. Nevyužívá jeden typ jazykového znaku ale dva typy (samohlásky a souhlásky).

Při výzkumu struktur jazyků jsem přišel na to, že jazyky dodržují na většině úrovní přiblížení stejný typ struktury. Tímto typem struktur je rozvržení jádro-obal. Což je důvodem existence dvou typů znaků. Jeho úplná podoba je obal-jádro-obal.

Jádrem každé slabiky je Vokál (samohláska), ta na sebe jak zepředu tak zezadu může nabalovat Konsonanty (souhlásky). Proto může vzniknout struktura typu (K)(K)(K)V(K)(K)(K).

Tato struktura jádra a obalu nekončí u slabik ale lze ji pozorovat i u slov jako takových. Ty obsahují jádro v podobě kořene a obal z předpon a přípon.

Tím podobnosti nekončí. Strukturu jádra a obalu lze vidět i v podobě větných členů. Kde jádrem je Přívlastek (slovesná část) a jeho obalem jsou Podmět a Předmět.

Tím využití struktury typu jádra a obalu nekončí. Každý ze základních větných členů představuje jádro které lze rozvinout obalem v podobě rozvíjejících větných členů.

Z výše uvedeného vyplývá, že jazyky velmi často využívají struktury typu jádra a obalu a proto má smysl tuto strukturu a její vlastnosti nadále zkoumat. Studium této struktury má své opodstatnění i při hledání univerzálního jazyka, neboť i něco tak univerzálního jako jsou atomy prvků mají své jádro a obal.

Antické Řecko

Platon dělí větu na dvě části: nominální a verbální (onoma, rhema). Aristoteles k nim přidává třetí část (syndesmoi), která zahrnuje spojky, předložky, členy a zájmena. Ten se také zabýval otázkami původu jazyků a vnímá slovo jako komponent věty, který má vlastní význam a nelze ho dál dělit do nižších významových jednotek.

Velký význam měly tehdejší diskuze o otázkách analogie a anomálie. Spory o to, zda je jazyk svou podstatou pravidelný či nikoliv a zda tak odráží nepravidelnost samotné přírody. Právě tyto snahy o pochopení struktury jazyka vedly k formování teorií o slovních druzích, a jejich postupné objevování. Stoická škola v té době mluví o osmi slovních druzích (jména, slovesa, zájmena, participia, příslovce, předložky, spojky, člen).

Jak je z víše uvedeného patrné, tak starořecký pohled na jazyk se týkal především struktury (formy) a variability slov (způsob obměny slov) a jejich spojování. Znali některé dnešní mluvnické kategorie (rod, pád, číslo, osoba aj.). Náznaky studia syntaxe lze nalézt v pozdních pojednáních o rétorice. Jejíž formování a objevování šlo v těchto počátcích v ruku ruce s poznáním logiky. Logika totiž nebyla ve svých počátcích součástí matematické disciplíny, ale jako součást jazyka jakožto návaznosti textu. Nejvíce však využívanou v rétorice. Tuto oblast dál rozvíjeli starověcí Římané.

V současné době čeština klade větší důraz na koherenci textu, než na samotnou logiku. Přičemž právě v oné koherenci (soudržnosti a návaznosti) textu se často ony stopy logiky objevují. Z tohoto tématu mě nejvíce zaujaly vztahy hlavních a vedlejších vět, přičemž vedlejší věty dále rozvíjely a dále specifikovaly větu hlavní. Ještě donedávna jsem efektivnost a užitečnost vedlejších vět příliš nevnímal. A užíval věty vedlejší velmi podobě, jako je využívají moderní média a zpravodajství. Chyboval jsem především u vět vedlejších vztažných. Občas, podobně jako moderní média, vložím do vedlejší věty novou samostatnou větu hlavní.

Starověký Řím

Praktičtí Římané řecké dědictví plně asimilovali a dále rozvíjeli. Největší zájem o jazyk však nastal až v době úpadku říše a ovlivnil umění a především rétoriku. Převzali řeckých 8 slovních druhů, avšak člen nahradily interjekcí.

Všestranný Univerzální jazyk

Úvod

Univerzálnost lze chápat jako všeobecnost, víceúčelovost, všestrannost nebo mnohočetnost nějakého využití či uplatnění nebo významu. Vykazuje vlastnosti neohraničenosti či abstrakce. Není jednoduchým pojmem na pochopení, protože jej užíváme v různých situacích a v různém kontextu. Avšak jeho základní nebo přibližný význam chápeme asi všichni, a to více či měně. Sice se může zdát, že univerzálnost snižuje počet prvků v systému, a do jisté míry tomu skutečně je, ale není to pohled celý, protože představuje jen jednu z metod využití univerzálnosti. Mějme myšlenku Ω, kterou lze vyjádřit třemi způsoby A, B, C. V takovém případě lze říci, že Ω = A = B = C. V takovém případě nám stačí využívat pouze jednu ze tří možností a zbylé dvě možnosti vynechat. Tímto jsme provedli proces zjednodušení a zredukovali nadbytečné možnosti. Zjednodušování a redukce však není samo o osobě součástí univerzálnosti, nýbrž je tomu přesně na opak. Univerzálnost rozšiřuje vyjádření myšlenky více způsoby. Můžeme si vybrat být doslovní, konkrétní, nebo to říci abstraktněji či pomocí analogie nebo jinou metodou.

Z úvah o nepřesné ohraničenosti jazykových jednotek vyplývá, že volnost je předpokladem univerzálnosti jazyka. Neboť právě tento stupeň volnosti, umožňuje prostřednictvím omezených prostředků vyjadřovat neomezeně proměnlivé obsahy. K podobným závěrům vedou i úvahy H. Putnama nebo Grice z čehož nakonec vyplývá růst komplexity jazyka, která však vede k nemožnosti stanovit jednotná pravidla. Zatímco mnozí jazykovědci volají při vytváření umělého jazyka po jednoznačnosti a jednotnosti bez výjimek (podobně tomu bylo i při vytváření Esperanta), začínají se stále častěji odklánět od tohoto ideálu a vznikají nové a nové konstrukce gramatických pravidel či vícevýznamových slov. Přesto všechno si prozatím esperanto zachovává svou vysokou jednoznačnost a přesnost vyjádření významu.

Nejvíce se omezení jednoznačnosti projevují při pojmenovávání. Například pojmenovávání rostlin představuje rozsáhlý systém slov, přičemž možnosti postupně docházejí, a hledání unikátních slovních tvarů je stále více a více složité. I tento systém se nakonec začal uchylovat k různým trikům, skládáním nejen slovotvorných předpon a přípon ale i jiných slovních kořenů či celých slov či částí slov. Požadavek Komenského a jiných jazykovědců, nejdříve vytvořit soupis veškerého vědění a pro ně vytvořit unikátní pojmenování se zdá ve světle existence obrovského množství věcí hraničící s nekonečností, prakticky nemožné podmínku splnit. Přirozené jazyky se s tím vypořádávají po svém, a právě proto existují různé významy jednoho slova. Jazyky si pomáhají vytvářením kontextu pomocí různých variací syntaxe a použitých slov. Lze z toho vyvodit, že syntax a kontext a flexe atd., pomáhají odlehčit již přetíženým pojmenováním.

Univerzálnost přirozeného jazyka však není úplná. Vždy existují omezení v rámci daného jazyka. Neboť jen některé jazyky umožňují vytvářet takto komplikovaná a hluboko-syntaktická spojení jako například: "Ten pán, co jsem jeho a jeho dceru včera potkal." Různé jazyky umožnují různé stupně abstrakce a konkretizace, avšak některá omezení vyloženě neruší povahu univerzálnosti některých pojmů.

Univerzálnost pojmu NĚKDO

V 90. letech panoval názor, že mnoho jazyků domorodců a indiánů z pralesa v různých koutech světa, používají obvykle abstrakce prvního stupně a konkrétní logiku. Zatímco u jazyků moderního světa (jako například angličtina), využívá abstrakci druhého stupně a formální logiku. Za účelem ověření této téze byl zkoumán jazyk australských aborigenů v práci R. C. Hallpikeca a práci M. Bainové. Na podporu této téze tvrdí M. Bainová, že v jazyce pitjantjatra, "neexistují slova odpovídající neurčitým zájmenům." V tomto jazyce prý nelze formulovat čistě obecná tvrzení. Slova někdo nebo kdokoliv v odkazu na nějakého neurčitého člověka, lze provést pouze užitím výrazu jiný. Například věta někdo šel do tábora by byla nahrazena větou jiný (člověk) šel do tábora. Začíná se ovšem ukazovat, že nejde o náhradu slova jako takového (ve smyslu že by tuto abstraktní formu neznali), ale že v různém kontextu má slovo jiný odlišné významy a odlišné použití. Používaná slova jsou pravděpodobně polymorfní. Tudíž to, co se nevejde do slovní zásoby australských aborigenů, je vyjádřeno gramaticky. Znovu se tak potvrzuje moje domněnka, že přetížené slovní zásobě lze odlehčit pomocí vhodné gramatiky a že mnohovýznamovost slov nemusí být nutně na obtíž, při formulaci přesných nebo jednoznačných myšlenek. Ani to není fyzicky možné, užívat na každý význam jedno konkrétní slovo, zcela to zahltí slovní zásobu podobně jako je zahlcena slovní zásoba pojmenovávání rostlin a živočichů. Věcí k pojmenování je prostě příliš mnoho.