Uživatel:LudvíkRoiSoleil/Můj svět/Počátek/Tomius a Belus

Z Wikiverzity

Tomius a Belus - Tomius et Belus[editovat]

Kapitola 1: Belusův pád[editovat]

Odstavec 1[editovat]

1I poznal Adamius svou ženu Elis a ta otěhotněla. Porodila Beluse. Požehnaní budiž Ori za dar života, radují se rodiče. 2Dva roky uplynuly a Adamis poznal svou ženu podruhé a ta znovu otěhotněla. Porodila Tomiuse, radují se rodiče. 3Tomius se stal pastýřem ovcí, ale Belus prvorozený se stal zemědělcem. Co pokrevní pouto pojí, to robota rozděluje. 4Bratrovy se ovce samy pasou a on sám se v zemi hrabe, takto Belus nahlas běduje. Že je život nespravedliví si stěžuje. 5Po jisté době přinesl Belus požehnaným Oriům obětní dar z plodin země. Byli to však kazící se zbytky pouhé. 6Také Tomius přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. Nešetřil a obětoval to nejlepší co měl. 7Oriové všechno vidí, po zásluze trestají i odměňují. Za své dary právem pouhou úctu a uznání žádají. 8Oriové tak nečiní ze zištnosti aby se chlubili, ale aby lidé dokázali, že znají pravdu a ctí pravdu. Komu za požehnání vděčí. 9I pohlédli všemocní Oriové na Tomiuse a jeho obětní dar, a viděli že jeho srdce je čisté, plné lásky a pravdy. 10I odvrátili všemocní Oriové zrak od Beluse a on vzplanul velkým hněvem a červenali mu tváře do barvy krve. 11Nečisté srdce plodí neúctu, neúcta plodí pýchu a nespokojenost, nespokojenost a pýcha plodí hněv. Proto Oriové odvrátili svou tvář.

Odstavec 2[editovat]

12Oriové obdivovali Tomiuse pro čistotu jeho srdce, proto mu seslali darem ženu jeho srdce. 13Belus se však na poli lopotí a hněvem se mu křiví tvář. Na obloze vyšla hvězda, vycházela z ní zář. 14Z hvězdy ozval se na Beluse hlas: „Pročpak se hněváš zas. Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro zas?“ 15A Belus odpověděl, zazněl jeho hlas: „Pročpak se na mě Oriové hněvají zas. Cožpak jste neodvrátili odemne tvář?“ 16A Oriové na to pravili: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se usadí ve tvých dveřích a bude po tobě dychtit, ty však máš nad ním vládnout.“ 17I uplynul rok a Oriové viděli jak Belus pilně orá pole, avšak stále křiví svou tvář. Rozhodli se tedy odměnit ho alespoň za jeho píli, byť nemá svatozář. 18Oriové dali Belusovi ženu jeho srdce a na jeho tváři se zjevil úsměv. Tomius sklidil od Beluse posměch, že má ženu krásnější, takovou si přál. 19Belus myslel že už má vše, ale v tom se mýlil. Tomiusova žena porodila dítě, jeho bratr však radost nesídlil. 20Oriové všechno vidí, po zásluze trestají i odměňují. Za své dary právem pouhou úctu a lásku žádají. 21Tomiusovy dali syna, Belusovi nedali. Proto Belus tiše všechny proklíná, za dar který mu Oriové odepřeli. 22I odvrátili všemocní Oriové zrak od Beluse a on znovu vzplanul velkým hněvem, po pomstě touží. 23Nečisté srdce plodí hněv a hněv plodí žárlivost, žárlivost plodí touhu po pomstě. Proto Oriové znovu odvrátili svou tvář.

Odstavec 3[editovat]

24Tomius a jeho žena chtějí pojmenovat svého syna. Pozvou Beluse a jeho ženu, prokážou mu čest. 25Belusovi svěřen úkol, pojmenovat syna svého bratra. Ten však odmítl čestný úkol, odvrátil se od svého bratra. 26Oriové všechno vidí, čestný úkol na sebe vzali a ve snu dítě pojmenovali. Obou rodičům se zdál stejný sen, pojmenovat syna Kenisen. 27Uběhl rok a uběhl i druhý. Belusem lomcuje hněv pouhý, ač starší a silnější, pouze živoří. Dny jsou chladnější. 28Tomisus pozval svého bratra i jeho ženu ke svému stolu. Napili se společně a pojedli spolu. Beluse to však netěší. 29Belus na všem hledá chybu už ani jehněčí mu nevoní. Nic nedokáže utišit jeho hlad lačný, bolesti v srdci jsou značný. 30Jeho ženu z toho bolí hlava. Belus vzteky nakopnul kámen, nyní pokulhává. Hněv je hřích, který jako šelma dychtí po kořisti. 31Belusova žena strádá. Belus tajně bratrovi jídlo ukrádá. Oriové z výšky lamentují. Belus však svou kořist hladem hájí. 32Konečně zima pominula, k radosti není důvod, sucha se projevila. Ovoce neroste a Tomiusovi hynou stáda, když není voda veškerý život strádá. 33Hřích znovu číhá jako šelma dravá. Dychtí lačně po kořisti, číhá lačně jako lev řvoucí, hledaje koho by sežral. Když je hlad na světě, hřích se nasytí. 34Belusovi přichází velká ztráta, umírá jeho žena milovaná a zlatá. Manžel ji do země pokládá, za vinu druhým to dává. 35Oriové jsou smutní, z toho jak Belus znovu po pomstě lační. Bude Belus nad svým hněvem vládnout, nebo jeho ovládne hněv. 36V duchu Orie proklíná, nemá jim za co děkovat, ani za dar života, protože každý jednou musí zemřít. Nevidí v tom smysl žádný. 37Belus se rouhá, pochybuje že Oriové jsou dobří. Život je jen chvíle pouhá, kdy přijde jeho čas neví. Proč živé umírá, tomu nerozumí. 38Místo toho aby hněvu vládl, nechal se ovládnout. Povstal Belus proti svému bratru a zabil jej. Zazněl křik jako zlověstný zpěv, země pohltila bratrovu krev.

Kapitola 2: Belusův trest[editovat]

39Žena hledá svého Tomiuse, jeho bratr schovává tělo do hrobu své mrtvé ženy, za své činy nestydí se. Oriové zatínají pěsti zlostí. 40Žena ptá se Beluse, že postrádá svého Tomiuse. Ten však svého bratra zapře, ztratil ses můj milí bratře. Jeho žena pláče. 41Večer jeho žena k Oriům modlí se, otázku jim pokládá, kde má manžela, ať najde se. Za jeho zdraví modlí se, spravedlnost žádá. 42Dalšího dne Oriové sestoupili a Besluse se tázali: "Kde je tvůj bratr Tomisus?" Odvětil: "Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?" 43Oriové pravily: "Cos to učinil! Svého bratra jsi zabil a svůj čin zapřel. Prolitá krev tvého bratra křičí k nám ze země. 44Budeš nyní proklet a tato země tě odvrhla. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem." 45Belus poznal, že svůj zločin před Oriji neschová, hluboce se zastyděl. Ke všemu se doznal, odpuštění se dovolává, nakonec bezeslová odešel. 46Orivé ukázali ženě hrob jejího muže, společně se synem Kenisenem jej oplakávali. K Orijům se modlili a díky vzdávali, za to že pravdu odhalili. 47Oriové všechno vidí, po zásluze trestají i odměňují. Nejdříve varovali, poté soudili, zločin potrestali. Z Beluse se stal štvanec. 48Belus se toulá krajinou, nemá domova. Nenašel již zastání žádné, každý kdo ho potkal jej odvrhnul, pomocnou ruku nenabídl. 49Sbírá v lese kořínky a ovoce. Hlad jeho se neuhasil. Země nedala mu sílu, na všechny zlobí se. Kořist lesa si jej všimla, už z dálky se mu vyhnula.