Uživatel:LudvíkRoiSoleil/Můj svět/Kronika Celestis

Největší dík patří Kenjirovi, který mi pomáhá pochopit jak psát příběhy, rozšiřuje mou slovní zásobu, vysvětluje mi strukturu příběhů a je mi velkou inspirací.

Zápisky z výuky tvůrčího psaní

jádrem příběhu je konflikt: mezi vírou a vědou
začátek, prostředek, konec
- začátek: 20 až 25 % celkového rozsahu textu
- prostředek:
- konec:
struktura příběhu
- Háček (1%) - háček, první scéna, která by měla vzbudit zájem
- Nastavení (1 až 12%) - Nastavení atmosféry, tempa a hlavně charakterů postav (zejména jejich cílů)
- Konflikt (12%) - Poprvé se nabourá běžná realita hlavní postavy
- Stupňování napětí (12 až 25%)
- Bod zlomu (25%) Událost, která nenávratně změní běžnou realitu hlavní postavy

Moderní čtenář si vyžaduje stálí posun vpřed. Kratší a jednoduší věty zrychlují tempo. Vyprávění je postavené na slovesech. Jádrem věty je sloveso, které nese myšlenku o ději.

Cesta — Hrdina jde od někud někam, jeho fyzický postup směrem k cíli zajistí čtenáři pocit, že i děj knihy postupuje vpřed.
Tajemství — Hrdina hledá a nachází stopy, které v závěru knihy vedou k nečekanému odhalení. Postupné objevování stop je tím, co nás posouvá dál.
Vztahy — (většinou) 2 postavy se stávají přáteli/milenci. Dějová linie se zaměřuje na různé epizody, kdy se vztah postav buď zhoršuje, nebo zlepšuje. Postup nemusí být vždy kupředu – což nevadí, důležité je, že čtenář cítí pohyb. Vyvrcholení příběhu nastává uzavřením přátelství, nebo manželského svazku.

Třemi základními kameny skoro každého příběhu jsou: Hrdina – Prostředí – Problém

Zápisky a pojmy z příběhu, postavy a tak dále

Anqueetas Unio Natio (AUN) — Alteranský sjednocený národ
Ordo Re Inverita Astria (ORIA) — „řád ve skutečnosti najdeš v pravdě hvězdy”, před 50 miliony let a 8 000 lety, na planetě Celestis

Postavy

Opillius Baleniar
Oma Desala

Konflikt mezi vírou a vědou

Nejistota

Člověk nikdy nedosáhne jistoty, naopak nikdy nebude vědět, co mu přinese zítřek. Proto člověk věří, aby vůbec mohl žít a nejistota ho nepohltila. Možná je víra útěkem, která poskytuje jakousi jistotu a zároveň zaštiťuje budoucnost.

Tajemství

Člověk nikdy nedosáhne absolutního vědění a vždy mu určitá oblast zůstane zahalena. Fakt existence je tajemstvím, na které věda nedokáže odpovědět. Věda odpovídá pouze na otázku „Jak věci jsou?“, al na otázku „Proč věci jsou?“ může odpovědět jen víra s ní spojená filozofie, nebo náboženství.

Naděje a Očekávání

Člověk kolem sebe rád vidí řád, uspořádanost a prožívá radost, když se může podílet na spoluutváření řádu. Zároveň vnímá neustálý boj řádu s chaosem. Boje se projevuje vznikáním a zanikáním, zrození života a smrti. Víra mu poskytuje naději, že rád nakonec zvítězí nad chaosem. Člověk žije v očekávání onoho vítězství.

Spravedlnost

Člověk ve styku se světem zakouší spravedlnost i nespravedlnost. Víra pomáhá člověku ve snášení nespravedlnosti, že každý dobrý skutek bude po zásluze odměněn a naopak, a že každý skutek bude po zásluze potrestán.

Věřím, abych pochopil = credo ut intellegam

Tvrzení, že poznání není možné bez trochy víry. Věda nedokáže vysvětlit všechno. Skrze víry lze dosáhnout vědy.

Snažím se pochopit, abych věřil = intellego ut credam

Zkoumáním světa a jeho řádu lze dospět k nalezení víry. Skrze vědu lze dosáhnout víry.

Věda a víra

Věda a víra se mohou vzájemně doplňovat. Věda vytváří neustále se rozšiřující oblast nových odpovědí, ale i otázek, které je třeba teologicky reflektovat. Věda může inspirovat víru a víra může inspirovat vědu. Mohou žít vedle sebe, aniž by si vzájemně vadily.

Spor mezi vědou a vírou mohl vzniknout teprve na základě proměny víry ze vztahu důvěry osob mezi sebou. Například spor mezi katolíky a protestanty, kdy najednou zmizelo jakési samozřejmé všeobecné křesťanství. Vytvořil se tím prostor pro prosazování vědecké objektivity. Křesťanští filozofové sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský, kladli důraz na rozumové poznání, ale nemysleli tím vědeckou objektivitu.

Konflikt mezi vědou a vírou je signálem nedostatečného pochopení, výzvou ke snaze o hlubší porozumění. Bible mluví obecným jazykem, který nekoliduje s vědeckými výroky. Biblický popis světa překvapuje věcností a téměř vědeckou strohostí.

Rozpracované příběhy

Resumé

Kniha je součástí univerza seriálu Hvězdné Brány a vysvětluje spletitou historii Alteranů. Hlavním tématem je vysvětlení sporu mezi Alterany, kteří se rozštěpily na Antiky a Ori. Dosažení povznesení, a odchodu Antiků ze své domovské galaxie. Neméně důležitou roli přitom sehrála tajemná nemoc, kterou později Oriové použili jako biologickou zbraň a rozšířili ji do galaxie, tam kam Antikové odešly. Každá nemoc má ale svou historii a každá nemoc se od někud vzala. Byla tu ještě dříve než vznikly Oriové? Historie Převorského moru je tajemnější, než se na první pohled zdá. Proč vznikl konflikt mezi vědou a vírou? Jakou roli v tom sehrála tajemná nemoc? Jak se Alterané povznesly? Jak se z Oma Desala stala ochránkyní druhých a pomáhajícím k povznesení? Jak vzniklo náboženství Ori? Vycházela snad z víry jediné hvězdy a mající zkratku ORIA a pocházející z dávných Alteránckých tradic?

Předmluva: kus historie

Kdysi dávno před 50 miliony let patřili Alterané k politicky jednotné společenství. Žili společně a v míru na planetě Celestis, ale ve vzduchu bylo cítit napětí. Něco se mělo brzy změnit. Už je tomu dávno kdy Alterané založili svou společnost na společenské smlouvě mezi jednotlivcem a Alteranským sjednoceným národem „Anqueetas Unio Natio” (AUN). Víru považovali za něco archaického, překonaného a nepraktického. Stranili se víry protože v jejich dávné minulosti napáchala mnoho škod. Mnoho životů padlo kvůli náboženství „řád ve skutečnosti najdeš v pravdě hvězdy” Ordo Re Inverita Astria (ORIA). Každý kdo tehdy nesouhlasil s jejich názorem byl upálen. Poté přišel Atril sjednotitel a po 28 letech vlády vytvořil demokratickou společnost založenou na technologiích a moudrosti. Období považovali za zlatý věk Alteranů. Následující příběh se odehrává o 8 000 let později.

Kapitola 1.

Je přirozené, že mi Alterané cítíme soucit s nemocnými lidmi, a třebaže soucit sluší každému, přeci jen ji vyžadujeme především od těch, kteří už někdy potřebovali útěchu a nalezli někoho, kdo jim jí poskytl. Já Opillius z rodu Baleniarů už od útlého mládí planu ohněm pro ušlechtilou lásku. Možná dokonce více, než se hodilo na můj nízký stav. Někteří rozvážní lidé mě za to sice chválili a stoupl jsem u nich v ceně, nicméně já pro tu lásku převelice strádal. Moje milovaná paní nebyla ke mě krutá a vážila si mě, ale málo ovládaná touha zažehla v mém nitru nesmírný oheň. Tužbu, která mi nedovolila zůstat spokojeně v patřičných mezích. Ach jak jsem ty technokraty nenáviděl za jejich pokrytectví a vypočítavost. Klidně a bez výčitek dokázali učinit rozhodnutí, že nemám na to, abych se stal inženýrem hvězdných bran. Když jsem tak trpěl, přinesli mi milé domluvy a chvályhodná utěšování leckterého přítele takovou úlevu, že právě to podle mého nejpevnějšího přesvědčení způsobilo, že jsem uvnitř mrtev. Zahořel můj plamen víry v něco víc. Ona hvězda, jenž je nekonečná, ráčila však ustanovit neměnný zákon, že všechny Celestinské věci měly svůj začátek i konec. A tak se stalo že má nehynoucí láska Elinora, která jediná mohla zlomit či oblomit můj vztek, sama pohasla do té míry, že mi dnes po ní zbylo v mém nitru jen ono potěšení, jaké pociťuje člověk, který se nepouští při plavbě příliš daleko od břehu. I cítím nyní, když je všecičko kormoucení pryč, že mi z toho, co bývalo krušné, zůstaly už jen příjemné vzpomínky na ní. Třebaže mé Alteranské strádání již pominulo, nevymizely mi ještě z paměti vzpomínky, jaká dobrodiní mi skýtali ti, kteří mi byli nakloněni, a proto velmi těžce nesli mé trampoty. Ba že nečinili takto všichni, doktoři kteří nezachránili mou drahou ženu, mě hořce zklamali svou chladností a neschopností. Ani rozsáhlé vědomosti Alteranských technokratických doktorů nestačili. Zemřela na neznámou nemoc a velmi trpěla. Její stav se zhoršoval pomalounku a nikdo ani ti nejchytřejší s Alteranské medicíny netušili, že sama položí na oltář svůj život. Nepomohli, podceňovali, nechtěli věřit tomu co nevidí a nedali jí ani mě takovou útěchu, kterou jsme oba dva tehdy potřebovali. Cožpak může někdo popřít, že útěchu, ať už je jakákoliv, je třeba uštědřovat daleko častěji půvabným paním než mužům? Ach Elenoro spočiň v klidu, můj čas přichází. Stane-li se pak, že nějaké vroucí přání vyvolá v nitru jistou trudomyslnost, copak by mi to mělo být vyčítáno? Ano mělo. Můj čas totiž přichází. Udělat za minulostí tlustou čáru je zločin, který nejen znamená zbavit společnost vlastních dějin, ale také způsobí, že minulost se začne vracet, i kdyby tomu mělo být 8 000 let. A proto jsem sebral sílu, odvahu i vztek a odebral jsem se k vysokému domu. Tak Alterané nazývali nejvyšší mrakodrap, který v sobě skrýval největší knihovnu Alteranského vědění a historie. Nejvýznamnější knihovna na Celestis ukrývala 8 000 let staré spisy Dekameron ORIA v elektronické databázi, tak velké a proslulé, že byla pokládána za největší div naší moderní doby technokratické společnosti. Každý z těchto prostředků může odpoutat mysl buď částečně, nebo úplně a zbavit ji aspoň na nějakou dobu chmurných myšlenek. Jeden nebo druhý svazek buď přinese útěchu nebo zmírní trampoty. Chladní Technokraté, si nedovolí spisy zničit, ačkoliv jejich původní papírová podoba se již proměnila v prach, a rozhodli se ji ponechat jako mrtvou připomínku brutality starých časů v elektronické podobě. Abych tedy aspoň z části napravil hříchy štěstěny, jenž skrblila pomocí a soucitem právě tam, kde se nedostává sil, a neposkytla útěchu mě ani mé milované Elenor. Mám v úmyslu si číst sto povídek řazených po deseti z Dekameronu ORIA. Pohádek nebo podobenství jak jej chladní technokraté na Celestis nazývají. Trvalo mi deset dní oba dva svazky přečíst. V těchto vyprávěních jsem našel radostné i žalostné příběhy, také milostné a moudré příběhy, jakož i četná dobrodružství, jež se seběhla v těchto dávných a neklidných dobách. Nikdy se nestanu stavitelem hvězdných bran ani konstruktérem lodí ani lékařem. V těchto vyprávěních ukrytých ve velké knihovně a vystavených k poučení nad hloupostí a zlobou dávných našich předků, se nemohu zbavit dojmu, že jsme pro samou technologii, na kterou jsme tak pyšní, zapomněli co je to soucit. Kdykoliv, má paní Eleanor, pomyslím na tebe, jak vzácné jste ženy tohoto typu, jak jste všechny již od přírody soucitné. Tak já svůj poklad ztratil. Možná se zpronevěřil tvé památky má drahá Eleanor. Tak jako po největší veselosti přichází smutek, tak hoře končí veselím chodícím mu v patách. Zjevila se v knihovně ta krásná, až přechází zrak. „Zajímáš se o starověký Dekameron? Není snadné tuhle knihu přečíst. Musíš mít hodně času a pevnou vůli.” Pravila tiše ta překrásná a usmála se jako liška. „Já, já musím, prostě nemůžu jinak. Moje, moje žena.” Vykoktal jsem ze sebe. „Takže tvoje žena tě nutí číst tuhle knihu?” Vytřeštil jsem vyděšeně na ní svoje oči. „Ne, to ne. Já jsem Opillius.” Vyhrkl jsem tak zmateně. „Já se jmenuji Oma Desala. Znáš náš rod Desalů?” Usmála se rozpačitě až, se začervenala. Jistě znal jsem rod Desala, ale v ten podivný okamžik, nemohl jsem si vzpomenout na nic.

„Přišla jsem si pouze stáhnout na krystal nějaké knihy včetně Dekameronu. Musíme spěchat. Za okamžik to tu zavřou.” Řekla tiše, rychle a s napětím v hlase. „Už je tolik hodin? Stejně jsem ji akorát dočetl.” Oma se na okamžik zarazila, jakoby na vteřinku zamrzla v myšlenkách. Poté ve spěchu vyndala z dlouhých šatů bílí krystal a strčila jej do stroje knihovny, aby si stáhla z databáze knihy. „Nikoliv hlupáčku. Zavírá se dřív. AUN vyhlásil nouzový stav. Skoro všechno se zavírá.” Zarazil jsem se: „Co se stalo? Vypukla válka?” Oma se divně usmála, jako by nevěřila svým uším: „Copak žiješ v jeskyni, nebo snad v té knihovně i spíš?” Do místnosti vstoupil muž v uniformě ochranky knihovny a začal nás pobízet k vyklizení prostor. Pokoušel jsem se vysvětlit, že skutečně nic nevím: „Nechal jsem se tou knihou trochu unést, přečetl jsem ji za deset dnů. Jídlo jsem si udělal v automatu, záchody tu jsou a spal jsem na lavici.” Oma, vyndala krystal. Strčila si jej zpátky do šatů. Popadla mě za ruku a odváděla mě pryč z knihovny. Hlídač za námi zavřel vstupní dveře a také se chystal k odchodu. Oma si na ulici, přehodila červenou šálu: „Dej si taky přes pusu a nos nějaký hadr.” Připadalo mi trochu směšné, že řekla taky hadr, protože ten její, byl určitě z Bnonského hedvábí, které je nesmírně drahé. Nikdo nám proto nemůže kvůli tomuto záměru nic vyčítat, ba kdybychom se jim neřídily, mohla by nás stihnout bolest, zármutek a možná že i smrt. Oma Desala mi vysvětlila, že před devíti dny, propukla v hlavní nemocnici nemoc, která se rychle šíří. AUN vyhlásil nouzový stav a nařídil uzavřít knihovny a velká obchodní centra. Lide musí jít domu a nescházet se z druhými a na obličej si pořídit lékařskou roušku. Kdo ji nemá, ať použije třeba šálu. Ještě dodala, že je vhodnější ve cti odejít než tu pobývat na ulici. „Jaká nemoc?”, zeptal jsem se nechápajíc co se děje. „Podobná té před 6 měsíci. Tehdy zemřela nějaká Elanor Baleniár.” Konečně se mi zapnul mozek. „Ale to je přece moje manželka. Jmenuju se Opillius Baleniár. Manželka před 6 měsíci zemřela na neznámou nemoc.” Oma Desala vytřeštila oči: „Vždyť tě už devět dní hledají úřady. Máš snad vypnutý komunikátor?” Zarazil jsem se: „Jo mam ho vypnutej. Proč mě hledají?” Oma si mě pořádně prohlédla, jako by zkoumala jestli jsem ochořel. Něco mi namířila na čelo a řekla: „Teplotu nemáš.” Vysvětlil jsem ji slušně, že kdybych ochořel, určitě bych si za těch 6 měsíců něčeho všiml. Mou výtku, nechala bez povšimnutí, s takovou lehkostí a pochopením, jako když sestřička z nemocnice projevuje soucit s člověkem, který právě znečistil prostěradlo zdravotnického lůžka, musí jej vyměnit a přesto si dává pozor, aby ani pohledem neurazila. Takový pocit sem s Omi měl. Už si začínám vzpomínat. Rod Desala patří k nejvýznamnějším rodům ve městě Atlas. Tak se jmenuje hlavní město na planetě Celestic, a je týmž městem, kde se zrovna oba dva nacházíme. „Musíš okamžitě do hlavní nemocnice. Odvedu tě tam, tak pojď zamnou," pravila lišácká paní a já ji následoval. Mé nitro se nedokázalo postavit na odpor i když rozum říkal nechoď, je to zbytečné, nic ti není. Cesta ubíhala svižně, ale zaráželo mě, že je na ulici tak málo lidí. Ano Oma mi sice vysvětlila, že se lidé nemají scházet a jít raději domů, ale stejně tak málo lidí mi připadalo zvláštní a až zlověstně smutné. Naskytl se mi nevídaný pohled, na který se těžko zvyká. Taky mi vrtalo hlavou, proč nejedeme do nemocnice velocitem. Rodina Desalů má přece peněz dost. Nebo proč si nestáhla ty knihy z intranetu, určitě má kvalitnější připojení než já a jistě si může zaplatit knihovní účet bez limitů dat. Že by si chtěla ty knihy stáhnout anonymně? Vím sám, že mnozí se dívají nelibě, na člověka který si chce přečíst dekameron. Pozoruji na sobě, jak myšlenka míhá jinou a jsou roztříštěně neukotvené. Špatně se mi soustředí. Rychle dýchám, srdce jako splašené a začíná mi zvonit v uchu. Budovy už neskrývají siluetu hlavní nemocnice. Blížíme se. Lidí na ulici přibývá a řady velocitů ucpávají silnice. Jak lidí na ulici přibývalo, tak Oma vypadala stále více znepokojeně. Většina neměla roušku ani jinou náhradu za ní. Proto se zastavila a vytáhla z šatů další šálu z Bnonského hedvábí. „Tumáš vem si ji. Bononské hedvábí se tká speciální nanovláknovou technologií. Ochrání tě lépe než běžná lékařská rouška”. Vzal jsem si ji a slušně poděkoval, ale vrtalo mi hlavou, jak dokonale je má lišácká paní připravená. Vždyť přece má u sebe dvě šály za nanovlákna a lékařský tridón, kterým mi měřila teplotu. Cestu do knihovny měla jistě dobře naplánovanou, žádná hurá akce. Pěšky jdeme asi proto, že jsou některé ulice ucpané. Obdivoval jsem, jak má lišácká paní má vše dobře promyšlené.