Uživatel:Kychot/Rodina/otec

Můj táta, Standa, se narodil 22. srpna 1930 v Praze. Jeho rodiče Růžena a František byli římští katolíci a tak ho nechali pokřtít jako nemluvně. Měl ještě starší sestru Milču. Bydlili v malém bytečku v Praze-Libni v ulici Na Rokytce. Ten byteček znám, jako malý kluk jsem býval u dědy a babi častým hostem. Děda měl práci od elektriky a ještě k tomu byl vášnivý radioamatér: v koutku předsíně letoval rádia s lampami a to jsem asi chytnul od něj.

Veškeré dění celé domácnosti se odehrávalo v kuchyni, tam jsme také pili čaj a hráli přitom s celou tátovou rodinou kanastu. Další místností byla ještě manželská ložnice dědy a babi, ale to byla taková intimní sféra, že tam prakticky nikdo z nás obyčejných lidí ani nevkročil. Jen občas jsem tam mohl nahlédnout, na pečlivě ustlanou postel, překrytou háčkovanou dečkou.

Můj táta to tak cítil, že byl z dělnické rodiny. Z rodiny, kde se těžko vydělávalo na živobytí, a přitom z rodiny, která měla svou hrdost. Vzpomínal tak už na svého dědečka, který byl jirchářem: když se oblékl do svátečního a šel za zábavou, musel ukázat, že na to má, i kdyby pak měl být další týden o hladu.

Historical bicycle frame, hand-made by the bicycle maker Hanousek, Prague, Czechoslovakia, about 1950

Tátovou zálibou bylo jízdní kolo: nebylo lehké si na něj pár let po válce vydělat. Kola tenkrát vyráběl pražský soukromník Hanousek – ručně letovaný, bíle natřený rám "Type tour de France", to bylo jeho celoživotní chloubou. Když si mě táta jako kluka "vypůjčil" občas na víkend, tak často jsme spolu podnikli nějaký výlet na kolech – třeba na Karlštejn, aby mi ukázal zatáčku, ve které ještě na tahdy zánovním kole boural tak zle, že měl místní kovář celou neděli co dělat, aby se táta mohl vrátit večer zase do Prahy (a jeho táta aby to nepoznal – a stejně to poznal).

Táta vystudoval strojní průmyslovku a nastoupil do ČKD Dukla jako konstruktér.

S mojí mámou se seznámili asi v Lázních Bělohradě a jak jsem tak znal je oba, tak by mi to tak přišlo, že spíš klofla ona jeho než on jí. Máma byla o pět let starší než táta. Táta byl vlastně ještě "cucák", mohlo mu být něco kolem dvaceti let. Jejich manželství bylo ale asi už pod počátku náročné: máma neměla zcela v pořádku nervy a táta to s ní asi dost dobře neuměl; máma potřebovala pevnou ruku chlapa a ne chlapce. A jejich bydlení tomu nepřidávalo: jedna vlhká temná suterénní místnost v Praze 2, v ulici Na Zderaze.

Těžkou zkouškou byla pro tátu vojna – asi nebyl tím správným armádním typem a máma jím kvůli tomu pohrdala. Pro záchranu manželství, které bylo už krátce po svém vzniku tak už napůl rozpadlé, si vymysleli kousek: početí dítěte, které by mělo jejich manželství utvrdit. Máma jej jela navštívit na vojenskou posádku do Pardubic a devět měsíců nato (listopad 1953) jsem se v porodnici v Londýnské ulici narodil. Četl jsem ještě tátův dopis mámě před mým narozením: domluvili se, že když to bude kluk, bude to Petr a když holka, tak Zuzana (ultrazvuk a takové věci samozřejmě v té době ještě neexistovaly).

Tátovi se podařilo aspoň to, že se problémem ohledně bydlení obrátil až na kancelář presidenta republiky a tak jsme se už následujícím roce přímluvou soudruha Zápotockého stěhovali do činžovního bytu 1+1 v ulici Malé Štěpánské ulici. Před nastěhováním ale táta ještě vybourával stará kachlová kamna a pec a zařizoval další věci: předcházející nájemníci byli zaměstnanci plynáren, měli levný plyn a tak se všude v bytě svítilo ještě plynovými lampami.

Ale ani narození syna, ani slušné bydlení manželství nezachránilo: otec trávíval stále více času raději u svých rodičů, jeho nářky u maminky byly jen přiléváním oleje do ohně ve vztahu tchýně–snacha a tak k rozvodu došlo v době, když už spolu prakticky nebydleli. Myslím, že mně byl asi rok, kdy už spolu nebydleli. A tím pádem nemohlo dojít ani na sestřičku nebo na bratříčka, po kterých jsem pak celé dětství stále toužil.

Soud vyměřil otci alimenty, které vzorně platil celých následujícíh 25 let a byl hrdý na to, že alespoň tak může podporovat svého syna. Brával si mě často (když jsme byli v Praze) na neděle, a to mě bral do rodiny svých rodičů, k sestře, do kina, do cirkusu, do ZOO, na pouť, na výlety parníkem či na kole či do své rodiny, kde žil (postupně) s dalšími manželkami.

Jeho další manželkou byla Saša, ale moc si ji už nepamatuji. Bydleli spolu v malém bytečku ve Strašnicích, několikrát jsem tam u nich byl, ale často jsme se scházívali už před kinem Vesna, kam jsme se chodívali koukat na Vlastu Buriana (Tři vejce do skla) a jiné grotesky. Nevím přesně, jak dlouho vydrželo tátovi jeho druhé manželství, ale po několika letech Saša od táty odešla s jiným mužem a emigrovala do Švédska, kde po nějaké době zemřela.

Potřetí se táta oženil s Alenou, a to bylo bylo někdy v 60-tých letech, protože to jsem už chodil do školy a tak si dodnes ještě dobře pamatuji na své návštěvy u nich v malinkém hotelovém bytečku v Praze na Invalidovně, než se tátovi podařilo postavit družstevní byt v paneláku v Praze Kobylisích (ulice se tehdy jmenovala Molákova, později Krosnářova a po plyšáku se nakonec jmenuje Mirovická).

Tátu jsem v Kobylisích občas navštěvoval, a zvlášť se pamatuji na jednu svou návštěvu, kdy jsem mu přišel oznámit, že je dědečkem – a kromě velké lahve pravého francouzského koňaku jsem v tašce přinesl tvrdě spící "corpus delicti". Táta si objemného zavazadla ani nevšímal, strčil jej v předsíni pod věšák, šli do obýváku, já vytáhl lahev koňaku a on se velmi divil a zdráhal se ji otevřít, co mě to napadlo, kupovat mu takovou drahou. Tak jsem šel s pravdou ven, on si myslel, že si z něj dělám jen srandu. Tak mu říkám, vždyť jsi měl Dalibora v ruce! Přeci v té tašce, co jsi ji hodil pod věšák. On jak v mátohách vyvrávoral do předsíně, kouká do tašky, a ono tam opravdu spí dítě. Tak už nic neříkal, vrátil se do pokoje a bez dalšího slova otevřel tu lahev...

Na vysvětlenou k takovému nezvyklému chování v naší rodině dlužno dodat, že naši rodiče (z obou stran) našemu manželství příliš nepřáli. Možná ho, po vlastních zkušenostech, považovali za přiliš unáhlené: brali jsme se ještě v době studia a naši rodiče spatřovali naši budoucnost více v dokončení školy a další kariéře, než v budování vlastní rodiny. Proto apriori nevnímali zprávu o přírůstku do rodiny jako pšíliš šťastnou a to bylo i důvodem, proč jsme před nimi celé těhotenství tajili – jednou jim to stejně řekneme a proč jim proto přidělávat starosti dříve, než je nutné.

Kromě svého bytu přebudovával táta chatu v Ratajích, která patřila Aleně (či jejím rodičům) – to znám ale jen z vyprávění, nikdy nás tam nepozvali.

Ale co hlavně – podařilo se mu dálkově vystudovat VŠCHT, obor čištění odpadních vod, a získat tak titul Ing.

I když jeho třetí manželství s Alenou bylo nejdelší ze všech, stejně nakonec nedopadlo dobře, Alena odešla za jiným a došlo k rozvodu. Když jsem se s tátou setkal a já viděl, jak se v životě třikrát oženil a třikrát rozvedl a stále nenašel na světě štěstí, bylo mi to alespoň výstrahou a povzbuzením k tomu, že jsem se zařekl, že já sám se ožením v životě jen jednou a rozvádět se nebudu nikdy "i kdyby prase na koze rajtovalo" (jak říkávala moje maminka). Je vidět, že i negativní příklady rodičů mohou mít velký výchovný potenciál.

Počtvrté se táta "na stará kolena" oženil s Jarkou a Jarka se přistěhovala k němu do Kobylis. Občas jsme je také oba navštěvovali v bytě anebo se u nich stavili na Jarččině chalupě v Medonosích (na Kokořínsku). To bylo jeho další veledílo – chalupu zachvátila dřevomorka a tak ji musel táta od základů přebudovat. Poté, co se nakonec i s Jarkou rozvedl, často nostalgicky vzpomínal na to, jak se "polovinu života" dřel na cizím majetku a nakonec zase odešel s "holým zadkem".

Byl to první rozvod, ke kterému jsem byl přizván jako svědek. Další problém byl, že i když se spolu už štěkali, bydleli stále spolu a to se táhlo několik let, než táta našel pro Jarku bydlení. Jarka tátovi vyčítala údajný alkoholismus a že se schází každý týden v hospodě se svými kamarády z dětství, z bývalého skautského oddílu.

Říkali jsme si, že po takových zkušenostech už bude mít táta rozum, ale ukázalo se, že se bojí osamoceného stáří. Naštěstí už popáté nechodil nikam daleko, staré věci byly zřejmě už odpuštěny a tak se opět nechal oddat se svou třetí manželkou Alenou. A jak se ukázalo, tato jeho poslední volba nebyla od věci: jak přichází stáří, přicházejí i nemoci, ve kterých si mohli být vzájemnou oporou. Kromě nich sdílel jejich domácnost i Ferda, jezevčík, který také nebyl z nejmladších a nejzdravějších, a tak to byla taková rodinka vzájemně se podpírajících marodů, kteří se střídali v marodění.

Poslední šel na střídačku táta. Poslední leta jej nějak zlobilo trávení a léčil se na slinivku. Až když se v roce 2008 na podzim zhubl asi o 20 kg, bylo to doktorům nápadné a tak na skolnku roku diagnostikovali rakovinu plic a jater v pokročilém stadiu, ve kterém už nebylo příliš naděje. Přesto od ledna 2009 zahájili chemoterapii – byl doma a týdně docházel na Bulovku, kde mu odebrali krev a podle výsledku mu buď dali nebo nedali infuzi cytostatika, anebo transfuzi krve. V celém tomto těžkém období mu byla Alena oporou.

Po náhlém zhoršení stavu jej odvezli na Bulovku do nemocnice v sobotu 20. června a následující den, v neděli 21. června v 19:05 hod skonal. Já jsem se to dozvěděl od Aleny až v pondělí 22. června večer, zrovna na narozeniny našeho syna Vítka. Rozloučení se zesnulým se konalo ve Strašnickém krematoriu v pátek 26. června.

I když nevím o tom, že by můj otec byl praktikujícím katolíkem, byl jako dítě pokřtěn z rozhodnutí svých římskokatolických rodičů a tím pádem byl přijat do lůna římskokatolické církve, ze které během života nevystoupil. Zádušní mše (requiem) se bude konat ve středu 15. července v 18:30 v Salesiánském kostele na Kobyliském náměstí http://terezicka.sdb.cz/ , sloužit bude farář P. Josef Brtník.