Uživatel:Krhlavnicka

1

Vy, kdo v mých verších zaslechnete chvění

těch vzdechů, jež mé srdce sytívaly

v čas mladosti, jen k bludu lásky zralý,

kdy byl jsem někým, jehož více není –

-snad za svůj sloh, v němž jásot v pláč se mění

a marné naděje zas v marné žaly,

alespoň u těch, kdo jsou lásky znalí,

milosti dojdu, ne-li odpuštění.

Však vidím dnes, jak lidem pro posměch

jsem dlouho býval; proto bez ustání

sám za sebe se tajně hanbívám.

Je hanba plodem bláhovostí těch;

a pokání a jasné rozpoznání:

je krátkým snem, co zde se líbí nám.