Svět Děrami ve zdi/TEDGlobal 2010/Kychot

Doporučoval jsem prohlédnout si video bez titulků i těm, kteří neumí moc dobře anglicky – což je mj případ. Ale prof. Mitrovi bylo celkem dost dobře rozumět – možná i proto, že vyjadřoval moje vlastní myšlenky. Je to určitě charismatická osobnost – dejme tomu podobně dobrý písničkář nebo básník dokáže formulovat a vyjádřit slovy to, co si všichni ostatní jen myslíme.

Vyprávím, co jsem si z prvého prohlédnutí dokumentu zapamatoval:

Sdělení

Mitra nás seznámil se svým experimentem, který realizoval v roce 1999 v Indickém městě Delhi. V podstatě:

Do děr ve zdi zabudoval několik obrazovek počítačů, připojených na Internet, které bylo možno ovládat vedle umístěným touchpadem; aniž by komukoliv cokoliv vysvětloval, za chvíli se kolem obrazovek nahrnula hromada dětí, které předtím běhaly po ulici, a pomocí počítačů začaly samy od sebe komunikovat se světem – naučily se vyhledávat informace pomocí Google atd.

Z toho Mitra odvozuje, že děti mají schopnost učit se samy, aniž bychom je nějak dirigovali, a že se spontánně učí tomu, co je zajímá.

Dále uvádí příklad dalších experimentů, např. v nějaké italské škole: Mitra neumí italsky a děti neuměly anglicky. Přesto s nimi rychle navázal kontakt a podobně jako předtím děti v Indii se i italské děti (na úrovni obecné školy) rychle naučily vyhledávat na Internetu informace: dostaly nějaké otázky, které měly zodpovědět, a pomocí Google našly odpovědi řádově za 10-20 minut, i když se jednalo o složité otázky – např. teorie relativity.

Komentář

S některými nálezky zřejmě nelze než souhlasit:

1. děti mají schopnost učit se samy a není potřeba nějaké zásadní intervence anebo navigace ze strany učitele
2. děti se učí to, to je zajímá

Co je ale nutné si přitom uvědomit?

1. Co znamená ono samy?
2. Nikoli tabula rasa: K počítači děti nepřistupují od narození, ale už mají za sebou roky tradiční výchovy a vzdělání – v rodině, ve školách. Zřejmě se nejednalo o analfabety – někdo je musel naučit mluvit a číst, zřejmě bez nápomoci počítače. Teprve s těmito – tradičními cestami získanými kompetencemi – byly schopné začít komunikovat i prostřednictvím počítače.
3. Iniciální zkušenost: Těžko říci, kolik dětí mělo už nějakou předchozí zkušenost s počítačem – ale je nutno předpokládat, že některé ano. Stačilo by i jedno dítě, které ze své minulé zkušenosti pochopí, co je to ta díra ve zdi (počítač už někdy vidělo) a tak využije zkušenosti a nové příležitosti a začne prostřednictvím počítače komunikovat, což ostatní děti zaujme a zkouší to také.
4. Skupinová spolupráce: Ze shlédnutých ukázek se rozhodně nejednalo o případ, kdy by dítě komunikovalo s obrazovkou jakožto individuum, ale šlo o práci ve skupinkách. Děti mezi sebou velmi intenzivně komunikovaly a dohadovaly se – a tato vzájemná komunikace možná byla důležitější, než komunikace "skrz díru".
5. Emoce: Práce ve skupině umocňuje prožitky, emoce a to co je sdíleno, jsou především tyto emoce. Cesta k nějakému vědění je tím pádem v podstatě emoční záležitost. Nemyslím si, že by děti tohoto věku byly nějak vzrušeny tajemstvím teorie relativity, ale co je vzrušuje, je ta cesta, po které spolu běží splnit zadaný úkol – aniž bych to celé chtěl shodit, možná by se to dalo přirovnat k radosti pejska, který aportuje hozený klacek, aniž by jej příliš zajímal ten klacek samotný.
6. Cílový problém: Děti neřešily problematiku teorie relativity, ony pouze hledaly nějaký odkaz, který je dovede k nějakému pojednání o tomto tématu. Neučily se řešit problém, učily se vyhledávat řešení. Což je také užitečná schopnost, jen to nesmíme zaměňovat. Vzdáleně by to šlo připodobnit k nějaké hře na hledání ukrytého pokladu – v našem případě šlo o nějakou informaci, ukrytou v Interetové síti.
7. Přirozený život: Jednalo se o děti, o kterých bychom mohli říci, že dosud žily jakýmsi "přirozeným, počitačově nezkaženým" životem – běhaly po ulici, dokázaly se bavit bez nároku na moderní, technologické hračky, jejich vzájemná komunikace byla dosud "naturální". Počítač, tato "díra ve zdi", byla pro ně nějakým novým, silným zážitkem – podobně jako kouzlo v pohádkách. Byl zde ohromný rozdíl mezi jejich dosavadním běžným životem a možností, které jim tato technologie může zprostředkovat. Tím pádem je zde také velký potenciál, který je možno využít.

Pokud bychom chtěli podobný experiment přenést do našeho prostředí, lze očekávat, že reakce současných českých dětí by byly odlišné.

Průběžný závěr

1. Jde o hru: V posledku to vede k potvrzení starých "věčných" pravd – viz např. Komenského opět papouškovaná "škola hrou".
2. Co je podstatou hry? V našem případě skupinové hry?
   1. emocionální zaujetí
   2. kooperace
   3. soutěživost

Podstatné je právě ono dilema mezi kooperací a soutěživostí, tedy konkurencí. Jedná se o dynamické, proměnlivé vztahy, rychle reagující na právě probíhající stav věci, které jsou při takové skupinové hře modelovány. To, co je důležité je to, že právě tyto vztahy nejsou při takovémto způsobu učení apriori ustanoveny – třída není rozdělena na žádná soutěžící družstva, tyto vztahy se utvářejí a pulsují spontánně v průběhu řešení zadaného problému, můžou zde emergovat individuality. Skupina se může začít spontánně strukturovat, každé dítě si v ní hledá své místo, svou posici, na které by mohlo vyniknout.