Běh ulicí a druhá světová válka současnosti

Šel jsem ulicí. Všiml jsem si, že se mě jeden člověk chce na něco zeptat, zřejmě na cestu. Chtěl jsem se tomu vyhnout, tak jsem začal utíkat, aby mě nestihl zastavit. Jenže on začal utíkat za mnou. Chtěl jsem se mu ztratit okolo fotbalového hřiště. Hřiště se ovšem oběhnout nedalo a já byl v slepé pasti. Ten člověk za mnou doběhl a opravdu se zeptal na nějakou cestu. Tak jsem mu řekl něco ve smyslu: "Proboha neotravujte člověče, já nejsem povinnen vám něco radit." Asi v tu chvíli tam přišel ještě jeden chlápek a nějaká holka, která mě vizuelně zaujala. Tak jsem si řekl, že jsem na toho chlapa nemusel být tak nevrlej, protože ta holka, která se mi líbila, tím o mě ztratila zájem. Nějak jsem se snažil obhájit, ale nemohl jsem si lhát do kapsy. Po chvilkovém zaváhání jsem se rozhodl, že ty tři dohoním, a že tu holku nějak přesvědčím o svých kvalitách.

Najednou ulice nebyly prázdné, ale byly tam všude davy lidí. Ti tři běželi dost rychle a skoro se mi ztráceli.

Najednou jsem byl v ohrožení života, poznal jsem, že v ulicích není bezpečno, že jsme ve válečném stavu a nějací fanatici hnali lidi pod pohrůžkou smrti nějakým určeným koridorem. Stejně je mínili zabít a snažili se o to už v tom průvodu, že do nich nějakými ostny vpichovali nějaký virus či co. Já jsem byl v tom a dělo se mi to tako. Bojoval jsem o život a přitom jsem nesměl dát najevo, že nesouhlasím s tím aby do mě vpichovali ten virus, protože to by znamenalo rychlou smrt, popravením.