Bílá víla

Jsem na mojí mítince v lese, říkám si jestli přijde, a kdo. Objevuje se ONA, je to někdo jiný než včera, má křídla průhledná a hmotná, vypadají jako od vosy. Vzlítáme nahoru a já jí říkám, že to dnes nechám zcela na ní. Taky mám ta vosí křídla a na hlavě květinový věneček.

Letíme až nahoru, vůbec mě nevzala za ruku, jsem ve vesmíru a dívám se zblízka na Měsíc a seshora na Zeměkouli. Jsem najednou sama, nechala mě tam. Nebojím se, ale říkám si že je to divný, že přece v mé meditaci nemůže být nic špatně, ani nic zlýho. Čekám docela dlouho a nic, pomyslím si, že chci zpět. Najednou mě táhne jasný paprsek světla dolů na zem, vedle mě se zas ocitá ona. Tak je asi zas vše v pořádku, letíme nad krajinou už zase na Zemi, vidím dole desítky lidí s věnečkama na hlavách. Asi zůstaneme tady.

Jenže najednou se tam objevuje díra a lano, chytnu se ho a klouzám dolů, i když se mi nechce. Někam do nitra země, dole jdu rovně, procházím hlínou někam dopředu a ona je za mnou, jako bych ji snad chránila já a ne ona mě. Ocitám se na okraji nějakého prostoru, je tam žár a strašný smutek, bolí mě u srdce. Říkám si že jsem snad v pekle, je mi to tak nějak jedno, čekám co bude dál. Cítím jak mi hoří křídla i vlasy, snažím se dostat nahoru a pryč, škrábu se přes hlínu ven. Ona se mnou už není, ani žár ji nezasáhl. Mám pocit že mě do něj strčila. Povede se mi vylézt nahoru napovrch, chytám se něčeho na vzduchu a šplhám po tom nahoru. Je to divně povědomé. Lidská kůže... Lezu po něčí ruce, na rameno, je to nějaký chlap. Uvědomuju si, že jsem malá jako nějaká vážka a celá spálená, z křídel jen proužky. Nechci už takovou meditaci, vracím se do sebe a otvírám oči. Chce se mi zvracet.