Motýlí víla[editovat]

Začínám meditaci vleže, ... jdu lesem, to je pro mě jednoduché (nemusím si složitě vytvářet představu rajské zahrady, na to moje představivost zatím stejně nestačí). Les znám a samy od sebe se mi vybavují vjemy. Vánek, vůně, křupání větviček, šustění stromů, ptáčci... jdu nějakou chvíli, jak se mi chce a pak vcházím na mítinku. Je lemovaná malinami, všude travička, na jednom místě hebký mech. Sahám na něj, a pak si do něj sednu. Pomyslím si, že tu nechci velké mravence =) Přede mnou mezi stromy se objevuje postava. Přestávám mít příběh v režii, koriguju jen něco.

Jde ke mě, je útlá s vlajícími rovnými dlouhými vlasy, světle hnědými, v dlouhém oděvu. Nevidím jí do tváře ani detaily šatů, vnímám že je to muž. Myslím si, že asi ten andělský průvodce... (jak se slibuje v knížkách o meditacích), nechávám si ho přijít blíž, a on najednou roztahuje křídla. Motýlí křídla. Jsou nádherně barevná, později zjišťuju že jsou nehmotná, ze světla, protože mi jimi projde dlaň skrz.... ale jeho vzít za ruku můžu. Jak přišel až ke mě, zjišťuju že vypadám náhle jako on, mám hedvábné dlouhé vlasy a také ta křídla. Jen na čele mám jakousi třpytivou bílou kapku - on ne. Tu proměnu jsem vůbec nezaregistrovala. Ptám se ho na jméno, v hlavě se mi mihne Cilagh, ale neslyším nic.

Začala jsem náhle rychle stoupat nahoru a řekla jsem si "dost", ztratím se, neumím to! Vrátila sem se na zem k němu a dala mu ruku. Vzlétáme spolu, ptá se mě kam to bude. Nemluví, rozumím jeho otázkám telepaticky. Rozhodla jsem se z opatrnosti obletět kolečko nad loukou, mám obavy jaké to bude (ale strach necítím). Jsem překvapená, je to snadné, nemám problémy s ničím, křídla se mi třepetají sami. Po kolečku přistáváme zpět na mechu. Říkám mu, že chci do té "vesmírné nemocnice", že se chci naučit léčit lidi. Moje reálná mysl je skeptická, je mi jasné předem, že je to jen moje představivost a že nic světoborného neuvidím. Ikdyž mě trochu zvyklávají ta křídla, moje osobní představy o andělech jsou jiné (mají být bílí a opeření =). Stále mu svírám dlaň, znovu se vzneseme a letíme nad les do dálky.

Mám pocit, že přeskakujeme čas i prostor. Za chvilinku jsme u jakési brány a on má klíč. Odemyká a vlétáme (napůl jdu napůl se vznáším) do chodby, vede rovně, pak křižovatka vpravo (detajly nevidím =(. Ocitáme se v prostorné "kouli" je projasněná žlutou září, dole se něco - někdo hýbá, kolem mě také, ale nevím co to je. Obklopila mě láska, mám pocit že jsem vítaná a mají mě rádi, je to docela intenzivní pocit, stékají mi slzy (v realitě). Chvíli se rozhlížím a pak zamířím dolů, za ruku stále s andělem, nechává mě zcela svobodnou, jen jakoby mě hlídal a nijak neomezoval. Vidím tam něco jako děťátka, moje reálná mysl do toho teď zasahuje a já si představím, že jedno z nich je máma (jakobych měla možnost volby). Máma mého miláčka.

Vybírám si ji, letím dolů k ní a levačkou ji hladím a objímám. Má v životě nějaká trápení, chci jí pomoci. Silou vůle se snažím jí poslat energii, ale nedaří se mi to. Dívám se s otázkou na Cilagh-a, přikývne a pouští moji ruku, abych ji mohla vzít do náruče a pochovat. Chovám ji a tisknu k sobě, ale nic se neděje. Anděl mi dává znamení a já s mámou v náručí vzlétám za ním. Zas mám volbu, ke komu poletím. Nevybírám ani vesmírnou nergii, ani Ježíše, ale letím k panně Marii. Usmívá se na mě, nevím co dělat... je přece svatá, není ani kam kleknout... Ale ona se jen směje a dává nad mámu ruce. Teče jí z nich zlaté světlo a to děťátko u mě je celé v něm, začíná zářit. Jsem šťastná a ničemu nevěřím :) poděkuju a letím za doprovodu anděla dolů. Pokládám mámu tam kde byla před tím a rozhodnu se, že pro dnešek stačilo, že se vrátím.

Beru zas do dlaně andělovu ruku a letíme k chodbě. Ohlížím se na děťátko, vypadá spokojeně, i já jsem. Prolétáme chodbou, odbočujeme, letíme ven a pak chvilinku nebem, je to okamžik, přesto vím, že to byla velká dálka. Snášíme se na mech loučky, nechce se mi loučit. Chci ještě za mým miláčkem, ale nejde mi to. V hlavě mi přeskakují podivné obrazy jakobych ztrácela pozornost. Tak se loučím s mým průvodcem a jsem zase člověkem. Člověkem v lese. Otevírám oči...