Sny/Databáze/Juandev/2009-12-01 (a)

Z Wikiverzity
< Sny‎ | Databáze‎ | Juandev
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Samé podivnosti (1./2)→(Další setkání)

Sen[editovat]

Samé podivnosti[editovat]

V tomhle snu se mi zdály samé podivnosti a proto je zvýrazním v textu.

Napřed jsem byl na břehu řeky, kde byla taková malá chatová osada s mlýnem a dalšími budovami. Byl tam i přítok potoka. Byli tam lidé, mladí staří, děti - prostě spoustu lidí jak to tak bývá. Byly tam zahrádky, restaurace. Byli tam i dva pánové v modrých montérkách - mladší a starší, co tam něco kutili. A pak tam byl nějaký zajímavý příběh - proto jsem tam byl i já. No ale co to bylo za příběh si už nepamatuji, jen vím, že jak se chýlilo k pozdnímu odpoledni, tak jsme příběh nechali v obálce a založili za větev či odseklou kůru smrku a já vyrazil nahoru domů. Vypadalo to tam jako u řeky Otavy, resp. nevypadalo, ale podle těch charakteristik typu: delta potoka, restaurace se zahrádkou a já se vracím do prudkého kopce domů, bych řekl, že ano.

No a pak jsem dostal zprávu, nebo jsem to ve zprávách viděl, že se tam zjevil ďábel, nebo že píše ďábel, já už nevím co, prostě se ta událost příběhu spojila s ďáblem. A já si tak řekl, to se zas chtěl někdo ukázat - předvést. To lidi přitahuje. A přitáhlo to i mě, protože jsem tam opět vyrazil. A našel jsem to ve stejném stavu jako před tím odpoledne, jen tam bylo méně lidí. No u vchodu do té prosklené restaurace jsem si všmil podivné značky na asfaltu, která měla indikovat přítomnost ďábla, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Chtěl jsem tajně, k tomu příběhu v papíru za kůrou přistrčit ten svůj malý příběh a ďáblovi, ale tajně. Tak jsem tam jakoby nic prošel až k tomu stromu, kde to bylo zapíchlé a z druhé strany se o něj opřel. Jenomže jsem tam nemohl šáhnout, protože na druhé straně, i na druhé straně za potokem, byli ti dva pánové v modrých montérkách a teď tam vyloženě skotačili jak malá děcka. Tak jsem chvíli ustrnul a sledoval je.

Pánové si hráli, ale nevím na co. Docela dlouho jsem tam stál, až jsem zapomněl na svoje tamější poslání. Byla tam taková prudká zákruta potoka asi v hloubce 4 m a na jejich straně to bylo zpevněné jakýmisi dřevy sem a tam. Stalo se , že ten mladý tam spadl a úplně zajel pod vodu - čili to muselo být pěkně hluboko. Paní čtoucí noviny u stolku na silnici pod starým kaštanem zvedla oči, jak uslyšela šplouchnutí vody. Voda se mírně rozstříkla. A to už se mladík snažil vyškrábat na břeh a ten starší ochotně slezl a chtěl mu pomoci vytáhnout. Mladý se dostal na trám, který podpíral břeh a starý už byl zase nahoře. Mladý leze nahoru, ale tu padá znovu do vody a už se zase škrábe z vody ven. Tak tam starý skočí, a vidíte jen bílou čepici a kulatý obličej, který je tažen proudem. Starý je ale z potoka venku dřív než mladý vyleze na břeh. A zas si hrajou dál s tím, že občas někdo takhle spadne do vody. Ono to vypadá jako docela mělký potok, který může mít tak maximálně 30 čísel, ale je hlubší. Ale víte jak to ve snech chodívá, často se popírají zákony fyziky. No a tak si říkám, že teda půjdu domů a jdu. Koukám kolem sebe, je to tam furt stejné, vidím takovou cestičku s tunelem obrostlou popínavou růží - pěkná dekorace.

A když jsem došel někam nad ten velký kopec nebo Na Požár, tak už je šero/špatně vidím, ale kde se vzali tu se vzali i ostatní lidé co tam před tím byli a spoustu dětí. A tak se vracíme po Požárech do Vojníkova. A já se divím, kde to jsme a najednou se otočím doleva a vidím takovou mně známou louku a ono je to na Požárech. A pak jdeme dál, furt výš a výš, a po pravé straně jde stále les. To je to co mě plete, teď končí, nebo tak jak jsem ho znal, končí les na Požárech a dál nejde, ale v tomhle snu se táhne v úzkém pásu až do Vojníkova. A je tvořen mladými smrčky a snad i borovicemi, mezi kterýmiž roste trávy, že by se tam dal pást dobytek - neuvěřitelné! (pod smrky tráva neroste, protože je tam kyselý opad. POZN. AUT.). No a jak tak jdeme po tom dlouhém lánu, tak někteří lidé už tam nejsou. A jde s námi i taková příšera, tmavá ošklivá, která vypadá jak ze startreku, nebo takový to evolučně zaostalý zviřátko ze stargate, jak s ním Daniel taky komunikoval. A z toho tvora visí cáry masa a občas z něj nějakej upečenej odpadne. A vidím jednoho člověka jak to kolem sbírá a jí. Koukám na něj a říkám mu ať mi dá kousek, že bych to taky zkusil, i když se mi v tuto noční hodinu maso moc jíst nechce, ani nemám rád divočinu. Tak to rozlomím a vypadá to jako maso (a v tu chvíli myslím, na to jak to maso bylo vyrobeno, že vlastně se jedná o masovou složku, která tomu dává barvu a tak a o nějakou výplňovou složku typu mouky). A tak to jím, a vskutku to je maso, pečené maso, ale moc mi to nechutná. A tak pomalu dojdeme do Vrbiček a já najednou vidím, jak přes Vrcovice jde tornádo. Vidím to proto, že se od Písku line záře světla. Tak na to chvíli zírám. A pak to chci ukázat i ostatním, tak je vleču zpátky, aby to taky viděli a vidíme, blbě, protože nám brání vrcholky stromů, ale vidíme, jak postupuje k západu, k řece. A když dojdeme do zatáčky ve Vrbičkách, tak říkám, že se tam jdu podívat, ale pak si uvědomím, že máme spolu spousty dětí a že by mohli chtít taky, tak jdu si nimi dál do vsi.

A pak se to týká toho stvoření, které si povídá s někým o nás a já to vidím střídavě z různých úhlů. No a to svoření chce bejt jiné, protože se mu nelíbí jeho vzhled a zamilovalo se do jednoho člověka. A ta žena mu říká, že to asi nepůjde. A tak to stvoření nějak uspí tu ženu, protože ta žena by musela odsouhlasit na takovém přístroji, že se změna může provést. A to stvoření to asi ovládá myslí či co, protože vidím, jak se na tom stroji rosvítí takové kruhové sklíčko a ozve se velitelství. "Povolujete provést změnu? Haló, povolujete provést změnu?" A to stvoření už ovládá i to druhé sklíčko, protože si to nastaví na ano. Jakoby záření a to stvoření se mění, na něco co skoro vypadá jako člověk - ovšem starý člověk.

A teď se probouzí ta dívenka a naznačuje něco ve smyslu "tak vidíš, my jsme věděli, proč to nejde". A to stvoření je z toho mírně nešťastné, že je sice člověkem, ale člověkem starým. Trochu to připomíná tu strašnou hru Halflife.

No a pak má nějak dojít k eutanazii. Nevím, jestli tohohle stvoření nebo něčeho jiného. Nicméně je místnost a na ní sedí stvoření a je připojeno k přívodu kyslíku. A vedle sedí člověk. To stvoření spí. Tak odpojí kyslík a to stvoření umře. Jenomže pak jsem v kůži toho sedícího člověka a podvědomě vidím, jak se to stvoření usmívá, je to jak I. zkříženej s mimozemšťanem. A něco povídá.

Pak se mi nějak odhalily záda a byla mi zima, nicméně když jsem zase zaříz, tak jsem plnil nějakou mechanickou škebli, nebo co já vím, už vlastně víc nevím co se mi zdálo dál, protože to byl hroznej maglajz.

Rozbor[editovat]


Samé podivnosti (1./2)→(Další setkání)