Sny/Databáze/Juandev/0000-00-00 (n)

Setkání

Bylo to koncem léta. Malé doubky už ztrácely svoji zelenou barvu. Moje společnice mínila, že snad pán nebude ukrývat něco, mimo svůj zdí ohraničený pozemek.

Já už jí však hlásil svůj nález. Desítky stébel trav a větviček zpadaných do jakéhosi materiálu a pokrytých suchým listím. Zajímalo mne do čeho jsou ta stébla zapýchána a tak jsem to začal rozebírat. Všiml jsem si však, že mezi stébly jsou zavěšeny asi tři zvláštní lahvičky. Byly malé z delším zúženým hrdlem, z čirého skla. Šroubovací. Uvnitř bya jakási čirá tekutina, skla byla potřena barvou, tak jako kdy natíráte špatně namočeným štěžcem. Prostě kropenaté, půl centimentru dlouhé okrazečky, červené modré a to už nevím jaké barvy.

"Co je to za lahvičky," řekl jsem. Přiknula se ke mně a jednu vytáhla. Já jsem si také jednu vzal. "Pohoštění pána domu", ušklíbla se. Dva loky a v její lahvičce byla polovina. "Jak to chutná?", zeptal jsem se a napisl se. Pravda, čekal jsem nějaký alkoholvý zážitek. Voda, s jemným nádechem lihoviny.

Mezitím co jsme porhrabávaly listí okolí poněkud potichlo. Hosté se vytratily z pánovy zahrady a i ulice, které jsme se částečně pohybovaly se poněkud vylidnila. Díky sledu následujících okolností, jsem však neměl čas toto nijak zaregistrovat.

Prohledávali jsme ten malý zarostlý kopeček nad pánovou zahradou, jak už jsem řekl. Tato zahrada byla obklopena dalšími zahradami, ale i domy. Vše bylo staré, celé tato mostečko. Všechny ulice této městské čvrti, která se rozprostírala na svahu bylyl dlážděné nebo jen z udusané hlíny. Svah šel tedy od pánova domu nahoru do prudkého kopce.

Dvě cesty, které se táhly každá z jedné strany našeho kopečku se zbíhaly v jedinou na místě malého prostranství pokrytého pískem a vyúsťovaly na hlavní vrstevnicvou třídu. Ta se mírně zarývala do svahu a zahrady od ní nahoru byly od ní odděleny vysokou zdí.

Jdouce tedy do kopce od kopečku doleva bylo vidět až do zatáčeky, kde stál jakýsi vysoký d´m v řeckém, nebo klasicistním stylu a zkrýval výhled na město. Na pravo pak bylo vidět až na provúhlou křitovatku.

Prohrabáváme se tedy v dubovém suchém listí. Najednou přijíždí přítel mé kolegině v automibulua má hodně naspěch. To už se také v zatáčce od dómu vynořily dva automobily a zastavily na prostranství u nás. Velmi zvláštní, až mne trochu zamrazulo. Tyto dlouhé avšak nízké autmobily chladcných barev byly plni arabů s turbany a v různých šatech. Šaty blyy velmi různé a určovaly snad určité funkce Jak z tatarských výjevů. Tito chlapíci byly na skládání po třech ve třech řadách tohotot prazvláštního automobilu. Ty byly dva. Vypadaly jak z 50. nebo 60. let. Taková ta aerodanmaika jako embéčko, avšak zakončená ostrými hranami. Vozům chybala úplně kabina pro řidiče, tedy ne tak úplně. Řidič měl k dispozici pouze sedado volant a přístorjovou desku. Střecha a přední sklo v jeho části zcela chyběli.

Řidici byli statní muži s přísnými rysy a vysokým turbanem, který notně přečníval nad původní střechu. Jejich kostým je určoval do nějaké vyšší třídy Snad nějací páni. Vypaddali jako kentauři, protože tyto vozy neměli vůbec přední kapotu. Vůz začínal palubovkou řidiče a jeho místo bylo ve vzduchu, kola byla až za ním.

Zastavily tedy na prostranství, vyskákaly z automobilů a každý s obou pašů s knírkem se vydal po jedné cestě a zase se vrátil, jakoby obhlíželi situaci. jejich přísný kukuč a naprostá nevšímavostk k nám "neuniformovaným" mě vytlačila až na tu široukou silnici. Dívka a několik jejích přátel naskočili do automobilu a ujeli kolem arabů dolů. Jak jsem couvl ohlédl jsem se doleva a spatřil jsem dva nstrojené zabíny, kterák si povídají na cestě za křižovatkou obklopeni jakýmisi pomocníky a nížšími kněží v různých kostýmech. Nezbívalo nežli se uklidniti otočením hlavy doprava.

Tam se ale ke mně blíží různí kněží, křesťanští a jiní přisluhovači boží. A také skupinka tří mužů. Ten prostřední je stařec, hubený v prostém černém rouhu. Dostal jsem strach.

Dítky boží opět neuposlechli rad moudrýcch knih a tetelili se a překračovali božích přikázní, podávaly e obžérství, pomlouval y provozovali reje s modlami přírodními pohanskými a nyní přichází církev, aby… Tak je psáno v písmech svatých Koránu a Starého zakona.

"Teď už nikam neunikneme. Všichni, kdo mohli již uprchly", řekl stařec. Snad by nás nechaly projít napadlo mne. "Teď už nás nenechají uniknout," dokončil.

Rychle pryč odtud. Kudy, kudy, kudy…! Rozhlítím se.

Jedna strana už úplně zaplněná křesťany. Proti mě dvě arabské cesty. Za křitovatkou již židové. A zespodu se blíží další pravoslavní, protestanté, nezajímám se. Okolo nich a židů neprojdu. Bojím se a už se sápu po vysoké zdi ani nevím jak jsem ji přelezl. Svah je ale tak prudký, že musím po větvích stromů. A další zeď. A za ní velký dům snad univerzita, kam se schovám. Musím ale nebezpečně vysoko na strom. Při pádu bych dopadl až na silnici. Strach z víšky.

Po silnici jsou nešeni jacísi muži do tábora křesťanů. A jeden z nich celý v bílém. Náramě se podobá svatmu otci (v té době Jan Pavel II., poznámka pisatele). Ještě nikdy jsem neviděl svatého otce živě. A to už cílím, jak někdo vydal příkaz a mi jsme taženi křesťany pryč z onoho místa. Já i tři muži na silnici. Jsme posunováni jakousi silou. Ani se nedá říci posunováni. Prostě jednou jsme tady a pak tam, takové momentální zhroucení veličiny čas. To se opravdu nedá popsat to si každý musí žažít na vlastní kůži sám. Vy se nehýbete, ani nehýbeou stromi a větve se pod vámi nehybou a najednou jste tam u nich, a přesto jste se tam posouvali.

Jsem zajmut křesťany a tak to cítí i moji spoluzajatci. Jeden se uchyluje k střemhlavému činu. Vykakuje z oblečení, ale ouha podním obrovská kamená deska. Nevím, jestli to věděl nebo nevěděl, ale smrtí přeci ničemu neunikne, právě naopak. Ale zázraky se dnes dějí. Dopadl do pískovcového kamene a zabořil se do něho jako do bláta, už ho vytahují.

Já se také pokouším uniknout a dobrotivé nebe mi přispívá další nereálnou věí. Cožpak, ale nevím že unikat (nemusím)(nelze).

Unikají pouze ti, co mají důvod unikat. Strach mají pouze ti co mají důvod se strachovat. Ten důvod to je naše svědomí. Všichni tostoprocentně víme, a přesto se nepokoušíme nikoho voblafnout a tak střemhlavě prcháme odtud pryč, ale naštěstí se zázraky dějí i dnes.