Sny/Databáze/Chomsky/2012-01-15

Hluboko v noci se mi zdál velmi komplikovaný sen. Jsem v něm se svou přítelkyní (zpěvačkou a herečkou) na obrovském panelákovém sídlišti a někoho hledám. V jednom z paneláků se u výtahů chci přeptat několika klábosícich žen. Nejsem příliš úspěšný. Paní mi jakoby nerozumí, ale v tu chvíli se odkudsi vynořuje Helena Růžičková (zemřelá česká herečka). Vlídně, až mateřsky nás vede do místnosti, kde je shromážděna velká společnost. Během celé této doby mám pořád strach o svoje klíče, které se podobají nějakému klenotu nebo šperku a mají tendenci se neustále rozpadat (utíkat z kroužku) - stále je také musím někomu svěřovat do úschovy. V místnosti, kde je společnost, nám kdosi doporučuje pokračovat v hledání na opačné straně paneláku. Když ho pak obcházíme a vstupujeme dovnitř, je tam naprosto zrcadlová místnost, negativ té původní, se stejnou společností, pouze převrácenou. Má dívka mne opouští a kontaktuje mne jiná, cizinka. Jsem rád, že nejsem opět sám a mohu navázat další vztah. Ta dívka si mě chce evidentně vyzkoušet. Má obavy, jak na mě bude působit její životní přesvědčení: svobodný a nezávislý Tatarstán - její vlast. Půjčuje mi informační brožuru povstaleckého hnutí. Nacházím text v ruštině a obtížně ho čtu, ona mi však ukazuje, že tam je i znění v angličtině. Když pak kráčíme s dívkou-cizinkou širokou ulicí, říkám jí, že v Evropě už máme tyto problémy za sebou. Společně se pak uvolněně smějeme bývalému Československu a idei čechoslovakismu T. G. Masaryka. Mám také obavu a snažím se v brožuře listovat a hledat, zda tam někde není vložená mapa svobodného a nezávislého Tatarstánu, kde by bylo zakresleno i území naší republiky. Nedaří se mi to, i když brožurou listuju a proklepávám ji, jak jen to je možné. Bohužel nejede metro a zastávky autobusů jsou zrušeny. Jeden po druhém sviští kolem nás a my nevíme, jak se do nějakého dostat. Je nějaké centrální místo, kde se nastupuje. Pak je střih a jsme na konečné těch autobusů, ačkoli jsme původně kráčeli směrem, kterým jezdí do centra. Je to to centrální nástupiště, čekárna, opět s velkou společností. Sedím na židli a všimnu si mohutného mladíka s vlnitými dlouhými vlasy hnědé barvy a hustým, také vlnitým, plnovousem. Sdružují se kolem něj dívky a on je k ním velmi fyzický, přitahuje si je k sobě, pohazuje si s nimi, což dívky nesou velmi vstřícně a příznivě. Přistupuje ke mně žena a podává mi jízdenku. Na stole je jich rozloženo spousta a jak špatně vidím (měl bych nosit brýle), tak se mi zdá, že na každé jízdence je napsáno anglické "ahoj". Dávám to k dobru jako vtip. Muž z vlnitou kšticí a vousy se chechtá, ale mně dojde, že se nechechtá tomu vtipu, ale mně. Pohrdavě se mi vysmívá a vystihuje i postoj ostatních, i když ho nedávají tolik najevo. Necítím za sebou už tu dívku-cizinku a dochází mi, že se přidala na stranu toho obra s vlnitými vlasy a vousy. Jsem opět sám. Náhle ke mně přistupuje nějaký chlapec. Slušně a zodpovědně mi předává zásilku - větší papírový pytlík. Ukazje mi, že v něm je velká houska na občerstvení a moje kreslení (uráží mne, že mé vědecké poznámky nazývá kreslením - ale nemyslí to zle). "Kde jsou klíče?," zeptám se. "Nejsou tam!" pronese mladík zoufale. V tu chvíli mi dochází, že se moje klíče (klenot, šperk) definitivně ztratily a že už je nikdy nespatřím.

Na tento sen měl vliv stres od sousedů odpoledne a večera předchozího dne.