Sny/Databáze/Bey/2008-09-30

Z Wikiverzity
< Sny‎ | Databáze‎ | Bey
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sen byl dost chaotický. Byla jsem na nějakém dětském táboře a byla jsem dítě. Jedno odpoledne nás zavezli do nějakého města do keramické dílny a tam jsme plácali něco z hlíny. A pak nás nahnali do takového podloubí a bylo nás tam těch dětí strašně moc, děsně jsme se tlačili. Naši vedoucí nám řekli, že poběžíme orientační běh přes to město a musíme se dostat na základnu. Mě to nepřipadalo těžké, protože jsem měla pocit, že to město dobře znám, ale jak jsem pak vešla do ulic, bylo všechno jinak. Ulice byly pomíchané a vůbec všechno. Jako by někdo to město vzal, zavřel do nějaké krabičky a pořádně s ním zatřepal a všechno se v něm zpřeházelo. Takže jsem se vždycky rozeběhla nějakým směrem, že už vím a doběhla někam úplně jinam. Začínalo to být dost k uzoufání, takový pocit marnosti jsem z toho měla. A pak mě oslovila nějaká bytost. Nevím jak to popsat, nebyl to člověk, spíš jako nějaký duch, možná to mohl být i Bůh, nevím, ani si dost jasně neuvědomuji jestli měl tělo, nebo jestli jsem ho jen vnímala. A řekl mi něco v tom smyslu, že mám šanci konečně něco dokázat, jen ať se pořádně rozhlédnu, přestanu zmatečně pobíhat a dívám se kolem sebe, že ještě pořád můžu být v tom závodu první. Teď když to píšu, tak mi to nepřipadá nijak důležité, vyhrát nějaký orientační běh městem, ale v tom snu to bylo tak, jako by šlo člověku o vlastní čest, nebo i víc, o duši či tak. No takový zvláštní to bylo. Ale já po rozhovoru s touto bytostí jsem se tedy zastavila a pořádně jsem se dívala kolem sebe a nějak matně se mi v hlavě začal rýsovat systém toho přeházeného města. Ještě jsem to úplně nechápala, ale už jsem to měla na očích, jen se víc a víc snažit to vidět a pak zvonil budík. Měla jsem horzný vztek, už jsem to prostě skoro měla. Tak jsem ho nevypla, jen posunula o pět minut a byla jsem v tom snu tak ponořená, že jsem hned zas usnula a sen pokračoval. Běžím tím městěm, probíhám uličky, nějaké tržiště, skoro to vypadalo že to vůbec nebylo v čechách. Občas potkám někoho z jiných dětí, jak chaoticky bloudí, ale já vím kam mám běžet a je to krásný pocit. A pak vidím, jak ještě nějaká jiná holka taky už ví a běží a měla bych s ní soutěžit, ale v takové malé uličce sedí nějaká holčička a pláče, že neví kam jít a já stojím a váhám, zda běžet o vítězství a nebo pomoci těm jiným dětem, kteří něvědí kam jít. Pět minut uplynulo, budík zvoní zas. Nejradši bych ho zas posunula, ale syn by nestihnul autobus.