Sny/Databáze/Bey/2008-09-10

Z Wikiverzity
< Sny‎ | Databáze‎ | Bey
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Dozvídám se, že zemřel náš soused, co jsme vedle něj bydleli, když jsme bydleli v Praze. (Možná bych to měla ověřit) Dozvídám se to proto, že mi odkázal veškerý svůj majetek. Nechápu to. Jedu do Prahy a právník mi předává dopis a klíče od jeho bytu. V dopise stojí, že s mojí mámou pracovali na nějakém věděckém výzkumu a že mi odkazuje všechno co po tom zůstalo. Tak já jedu do toho bytu, ale ten dům vypadá úplně jinak než ve skutečnosti a ten byt taky. Když vstoupím dovnitř, nahrne se ke mně strašné množství zvířat. Rozhlížím se a vidím, že to tam vypadá spíš jako v laboratoři než v bytě. Na stole nacházím fotografie. Je na nich i moje máma. Je mi smutno. Přebírám tam různé papíry a přemýšlím proč je tu takových zvířat a že asi musí být pěkně hladová. Tak jdu ven, že jim obstarám nějaké žrádlo. Když se ale vracím zpátky, před tím domem stojí černá auta a v bytě se to hemží zakuklenými lidmy. Všechna zvířata jsou pochytaná v klecích a všude je hrozný nepořádek. Všechno zpřeházené a rozbité. Jeden z těch lidí v té kombinéze právě šlape po těch fotkách. Hrozně mě to naštve a křičím na ně, co to dělají, ať vypadnou, že to je teď už můj byt. Ale nikdo mě neposlouchá a dva z nich mě popadnou a vlečou mě do jednoho z těch aut. Někam jedeme. Pak jsme na takovém divném ostrůvku. Je to tedy spíš oáza, protože všude kolem je poušť. Je to nějaká výzkumná stanice. Přichází ke mně nějaký chlapík a říká mi, že ten náš soused s mojí mámou dělali vědecké pokusy ohledně klonování (proto tam bylo toliko zvířat) a že objevili něco převratného, ale chtěli to zatajit a že já jsem ten, kdo to ví a kdo jim to musí říct. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem neměla tušení že máma a soused jsou vědci, natož abych měla nějaké výsledky výzkumu, ale oni si pořád vedli svou a že to třeba an nevím že je mám a že mě budou zkoumat. Chtěla jsem utéct, ale bylo to marný, přes tu poušť bych se stejně nedostala. Po nějaký době jsem zjistila, že jsem těhotná. Řekla jsem to tomu hlavňákovi na tom ostrově, protože jsme se za tu dobu celkem zpřátelili, byl to takový příjemný stařík. Říkám mu to a že bych se chtěla vrátit k manželovi, že na dítě už dlouho čekáme a že má o mě určitě už i strach, když jsem takových týdnů pryč. A on na to, že mi pomůže se odtamtud dostat, ale že mi je to stejně houby platný, že díky těm pokusům co na mě dělali stejně brzy umřu. Tak ať ještě najdu muže a stihnu se s ním rozloučit, ale že se nesmíme vidět moc zblízka, že bych ho mohla nakazit. Pak mě převáží na nějakou jinou stanici, co je opět někde v té poušti a já se zdálky loučím se svým mužem a hrozně brečím a je mi to strašně líto, že už se neuvidíme a že ani nedonosím to dítě. Pak mě odvážejí zase někam jinam a tam že jako umřu. Jenže po cestě nás přepadnou nějací bandité. Jsou to tři týpci ve vorvaých džínách a košilích a tomu profesorovi mě unesou. Já jsem už taková laxní, jsem totálně emocionálně vyčerpaná a smířená s osudem. Jedeme do nějakého města a tam se ubytujeme v hotelu. Pak za mnou přijde jeden z těch únosců a říká mi, že mě tu budou nějakou dobu držet, než za mě dostanou výkupné, že jsem hrozně cenná osoba. A já jim říkám že to jsou vedle jak ta jedle, že já stejně za chvilku umřu a i to dítě co nosím. A oni se začnou strašně smát, že jako to je jen známý fígl toho profesora. Že takhle ovlivňuje svoje zajatce, že člověk, který má umřít už o nic nebojuje a je mu tak nějak všechno jedno a pak se z něj mnohem lépe dostávají informace, když je psychicky zdeptaný a že nejsem ani těhotná, že to jen díky těm pokusům co na mě dělali to tak vypadá. Na jednu stranu mám radost, na druhou už jsem se rozloučila se svým mužem a ten si myslí že už jsem mrtvá. Mám v sobě strašný zmatek a rozhodnu se, že musím tu záhadu nějak vyřešit a zjistit, co že to po mně chtějí a když to budu vědět, tak že budu mít v ruce všechny trumfy. Přemýšlím v čem by mohly být skryté ty informace a vzpomenu si na medailon, který mi dala máma chvíli před tím, než umřela. Potřebuju se dostat domů. Říkám tedy těm únoscům, že když najdeme to co oni hledají, že budeme mít v ruce větší trumf než jsem jenom já, ale o medailonu mlčím. Oni souhlasí, že se mnou dojedou domů. Tak cestujeme a není to nic moc, oni se mnou zacházejí jako s kusem hadru a já jsem pořád dost unavená. Jeden z nich se už nekolikrát pokusil o fyzické sblížení, ale nevyvýjel nějaký velký nátlak. Když dojedeme k méme domu, je v něm taky všechno naruby. Od sousedky se dovídám, že můj muž už se odstěhoval k někomu jinému a že tu každou chvíli někdo rabuje. Už ale nemám sílu to nějak prožívat. Hledám ten medailon a skutečně ho nacházím. Když ho otevřu, vidím jen mámin obrázek. Ale nedá mi to a zkouším ho různě přetáčet a mačkat a najednou z něj vyjde takové světýlko a objeví se postavy mámi a souseda a vysvětlují mi, že nejsou mrtví, jen je objevili nějaký nový rozměr, kterého lze dosáhnout, když se pozmění lidská DNA a že kdybych snad měla kvůli tomu nějaké potíže, že mám zmáčknout skrytý čudlík. Rychle ten medailon zaklapnu a dělám zase že hledám, nakonec beru nějaký starý deník a tvrdím frajerům, že tam bude to řešení. Odcházíme z domu. Večer se vyspím s jedním z nich, čistě z prospěchářského hlediska, hned se mnou líp jednají, dostanu i deku na spaní. Pak mačkám ten skrytý čudlík a čekám co se stane. Ráno zase putujeme po té poušti a najednou se z písku začínají vynořovat takový podivní roboti a jdou po nás. Já vím že je to záchraná akce, ale stějně jsem z toho taková nervózní. Zvoní budík, škoda. Pocitově to byl sen hodně emocionální a přesto že jsem ho opravdu hodně prožívala i ten smutek v něm, tak se budím krásně odpočatá, vyloženě mi to dobrodružství udělalo dobře. .