Sny/Databáze/Bey/2008-09-01

Z Wikiverzity
< Sny‎ | Databáze‎ | Bey
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ve snu nejprve o něco šlo, už nevím o co, ale byla jsem v nějakém městě, nejspíš v Praze, protože tam bylo metro, ale určitě to nebyla z žádných zastávek metra kterou znám. A já měla sebou našeho psa (tedy toho většího a staršího). Chtěla jsem se podívat po obchodech, protože akorát začaly letní slevy a já potřebovala spoustu věcí pro děti. Tak jsem psa uvázala u metra u nějakého klandru a šla dolů, kouknout se do nějakých obchůdků, co byly v tom spodním vestibulu. A oni v jednom z těch obchodů měli na něco akci (už nevím co to bylo), ale zrovna už to neměli. Ale paní prodavačka mi říkala, že když si sjedu o dvě stanice dál, tak tam že to ještě mají. Tak já jsem teda jela. A tam se to zase opakovalo, něco tam měli, ale zase né všechno a já jela zase dál a nějak pozapomněla, že jsem si jen na chvilku odskočila od toho psa. No a courám se zase po nějakém krámu a on ke mně najednou přiběhl. Tak koukám, jak je to možný a vidím překousané vodítko. A říkám si, že je to neuvěřitelný, že musel asi jet metrem, nebo jak se tam ke mě vůbec dokázal dostat. A hodně se na něj zlobím, protože nemáme košík a teď už ani vodítko a tak se nebudeme moci zpátky vrátit metrem, ale budeme muset jít pěšky přes město. A tak mu za to nadávám a on na mě smutně kouká těma svýma starýma psíma očima. A mě je to najednou strašně líto a uvědomuji si, že si musel chudák asi myslet, že jsem ho tam u toho klandru opustila, když jsem byla tak dlouho pryč. A tak ho hladím a říkám mu, že to nevadí, že půjdeme domů pěšky. Pocitově to byl sen hodně emotivní. Ještě po probuzení jsem vnímala tu lítost nad tím, jak se asi musel chudák cítit. A přišlo mi líto, že už je tak starý a že už s ním asi nikdy přes žádné město nepůjdu.