Sny/Databáze/Bey/2008-05-16

Z Wikiverzity
< Sny‎ | Databáze‎ | Bey
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sen byl o tom, že u mě doma byla na návštěvě má sestra. A původně měla zůstat přes noc, ale pak jí vovali z nějaké kliniky, že se tam má dostavit. Takže odjela a mě chvíli po tom přišlo líto, že jsem jí nenabídla, že pojedu s ní a tak jsem se za ní vydala. Ta budova, co jsem k ní přišla, byla vystavěná v kopci a to způsobem, že část stála dole pod tím kopcem a část na tom kopci a tyto dvě části spojovala lanovka. Já došla někam do recepce, že půjdu najít tu ségru a tam jsem potkala spoustu dětí a mezi nimi i svojí neteř a ptám se jí, jak jí dopadly přijímačky na gympl. A ona mi na to povídá, že nezvládla nějakou úlohu z matematiky. Že šlo o to, kde se bude nacházet lyžař na vleku, když od středového bodu nula bude na pěti. Já pak šla dál a pořád o tom přemýšlela a říkala si, že to je nějaká divná úloha, že kdyby jsme třebas věděli, že ten vlek je dlouhý dvacet (netuším čeho, jednotky nebyly uvedeny) tak že by byl v jedné čtvrtině, ale to za předpokladu, že by bod nula byl na jeho počátku a že vlastně když ani nevíme, jestli bod nula je na začátku a může být i jinde, tak že to dost dobře nemá řešení. A pořád jsem přemýšlela, jestli by na to nešla sestavit nějaká rovnice. A jak tak jdu a přemýšlím, najednou koukám, že jsem u té horní části lanovky, u takové kabiny, ve které se ta lanovka spouští. A taky koukám, že tam asi nemám co dělat, je tam zákaz vstupu a já stojím už za ním a najednou je u mě veliký pes. Asi to tam má hlídat. Ale nijak moc se nezlobí, je docela přítulnej, do té doby, než ho chci obejít a jít zase pryč. To mi dochází že jsem asi v pytli, že mě od tamtud nepustí a nikde nikdo aby ho odvolal. Tak vlezu do té budky a psisko jde za mnou a chvíli tak koukám na ty knoflíky na ovládání a pak se mi povede zapnout tu lanovku. V batohu mám koblihu, kterou dávám tomu psovi a v malé chvilce nepozornosti (tedy jeho nepozornosti) skáču na jednu tu sedačku a myslím si jak jsem na to vyzrála. No jenže milé psisko se za mnou pouští dolů po svahu, v hubě tu koblihu a já si říkám, že teď už jsem fakt v háji, že teď mě dole sežere. Ale naštěstí před tou dolní stanicí je plot a to mě zachrání. Ani si mě nikdo nevšimne a já jsem ve vestibulu spodní části kliniky. A tam potkávám svojí kamarádku. Ptá se mě kam jdu a já jí říkám, že teď vlastně už domů, že už mě to tam nebaví, ale že nejdřív bych potřebovala najít toalety. A ona že taky a tak jdeme spolu a před dámskými záchody je děsná fronta. Říkáme si, že na to kašleme a jdeme hledat jiné. V prvním patře pak nacházíme toalety u oddělení s rentgenem, ale je vidět, že jsou to toalety jen pro pacienty, co přišli na rentgen. Ale říkáme si, že si nás snad nikdo nevšimne. Tak jdu nejdřív já a pak ona. A jak já na ní čekám, tak jako na potvoru vyleze sestra a ptá se kdo jde na řadu. Takže zase taková prekérní situace, začnu to okecávat že mám jít na rentgen plic, ale že nemám k tomu ten papír a že jsem se přišla podívat jen jak ordinují. A na sestře je vidět že je ráda, že prý už mají skoro padla. Tak já mám taky radost, a říkám že to nevadí, že to není akutní a že přijdu tedy zítra. Dost jsem si oddechla, že zase nakonec žádný průšvih a už chceme odejít, když ta sestřička povídá, že si mě alespoň poslechne. Tak se svlékám a přemýšlím, co jí zase nakukám, až zjistí že na poslechu není nic divného, ale ona mě poslouchá a pak říká - no jo, to bude chtít fakt zrentgenovat, strašně vám to tam píská. A pak už se budím.


Došla jsem k názoru, že budík je vrah snů. Jak se nedokážu vzbudit přirozeně, ještě před tím než zvoní, tak je sen fuč ať se namáhám sebevíc. Ale čím dál víc se mi daří se vědomě budit o čtvrt hodiny dřív před budíkem.