Sny/Databáze/Bey/2008-05-08 (c)

Z Wikiverzity
< Sny‎ | Databáze‎ | Bey
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Tenhle sen se mi poprvé zdál ve čtrnácti letech.

Začíná na letní louce. Jsem nějaká venkovanka, alespoň podle šatů tak usuzuji. Brouzdám se loukou s trhám květiny. A najednou v dálce vidím několik jezdců na koni. Jsou to nějaký rytíři nebo tak něco. Honem si lehám do trávy, aby mě neviděli. Ležím v trávě a slyším, jak projíždějí kousek ode mne, ale nikdo si mě nevšimnul.Pak, když už byly pryč, vstávám a jdu do nedalekého lesa. A za malou chvíli dojdu k zrezivělé bráně, která vedla na nějaké nádvoří. Brána je otevřená a tak jdu dál. Urostřed nádvoří je prázdná kašna, všude je spousta prachu a navátého listí. Stojím a rozhlížím se. Do půlkruku jsou rozestavěné budovi. Je to nějaký malý lovecký zámeček, nebo něco takového. Ale už léta neobývaný a zpustlý. Najednou se mi o nohy otřela černá kočka. Chci jí pohladit, ale utíká přede mnou a vběhne rovnou do vnitř. Jak jí sleduji, najednou si všimnu, že hlavní vstup není uzavřený, ale že dveře jsou trošku pootevřené. Právě tudy tam vběhla ta kočka. A tak pomalu otevírám ty dveře. Je to vlastně jen jedno křídlo těch dveří. A vcházím dovnitř. Dostávám se do vstupní haly, která ústí do nějakého prostorného sálu. Po obou stranách té vstupní haly visí obrazy, ale jsou poničené, opředené pavučinami, některé jsou i schozené na zemi. Jdu dál a vcházím do sálu. Je tam pár starých dřevěných komod a mnoho svícnů, na kterých jsou ještě svíčky. Taky sem tam nějaká pohovka či křeslo a pár stolků. A já stojím uprostřed toho sálu, či co to je a najednou je tam zase ta černá kočka. A sál se začíná úplně promněňovat. Najednou je všude spousta světel a čisto. Nábytek se leskne, odněkud hraje hudba. Vstupní hala je také ozářena spousty světel ze svícnů na stěnách a všechny obrazy visí tak jak mají, v plné kráse. Nejspíš to budou portréty předků. A já stojím uprostřed a jsem asi jako duch, nikdo mě nevidí. Služebnictvo prostírá na stolcích a jiné přináší kávu. A uprostřed toho sálu tančí mladá dívka se starším mužem. Nejspíš otec s dcerou. Ona má dlouhé světlé vlasy a je oblečená v né příliš zdobených , ale přesto v krásných šatech. Může jí být tak šestnác, osmnáct let. A najednou se z venku začne ozývat nějaký hluk. Slyším ržát koně a cinkot zbraní. Vchodové dveře se s rámusem rozlétnou a do místnosti vbíhají muži ve zbrojích. Mají meče a těmi začnou ničit obrazy ve vstupní síni. Zároveň srážejí i některé svícny. Všude pobíhají lidé. Služenictvo je nemilosrdně zabíjeno. Já pozoruji jenom tu dívku. Nevím kam se ztratil její otec, je tu najednou sama. Snaží se dostat místností k jedné ze stěn. A vidím jak sahá na nohu u křesla, které stojí u stěny. Ve stěně se otvírají malinká dvířka. Vystupuje po točitých schodech až nahoru do věže. Tam za sebou zamyká dveře a ke dveřím ještě přisune pohovku. Pohovka je jediné vybavení malé místnůstky. Je tam také okno. Najednou slyším, jak po schodech nahoru běží lidé. Jsou to ti muži, kteří pozabíjeli všechny lidi. Začínají se dobývat dovnitř. Na dívce je nejprve vidět strach, ale pak otevírá okno a v okamžiku, kdy se dveře otevřou, skáče dolů. Zřetelně cítím že je mi zima. Rozhlédnu se okolo a zase stojím uprostřed zpustošeného starého tanečního sálu. Je tu chladno. A v tom na nádvoří vjíždějí ti muži, které jsem před tím viděla na louce. Dostávám šílený strach. A v tom se mi zase začne o nohy otírat ta černá kočka. Poodběhne kousek ode mne a já vidím že stojím pár kroků od toho křesla, co se jím otevírá ten tajný vchod. Vyzkouším, jestli zařízení ještě funguje a opravdu se přede mnou otevírají maličká vrátka. Vbíhám dovnitř a zkouším dveře za sebou zase zavřít, ale nejde to. Začnu tedy stoupat po schodech nahoru. Schody jsou snad nekonečné, cítím jak se mi zrychluje tep, bolí mě svaly na nohou, je mi horko. A schody vedou pořád dál a dál. Už si začínám myslet, že se snad nahoru nikdy nedostanu, když konečně stojím u dveří. Vcházím do té samé místnůstky, jako před tím ta dívka. A už i vím co bude následovat. Otevírám okno a dívám se dolů. Je to vysoko, ale zdaleka né tak moc, jak bylo těch schodů. A v tom už je slyším, jak běží za mnou nahoru. Vím že se musím rozhodnout. Buď skočím dolů a nebo se nechám zabít od těch mužů. Dívám se dolů a mám strach. Dole na kašně zase sedí ta černá kočka a dívá se upřeně na mně. Jako by mě vybízela, abych skočila. A v tom se otevírají dveře a já skáču. V okamžiku kdy se odpoutám od okeního parapetu cítím, jak mě něčí ruka vtáhne zpátky nahoru. A v tom se probouzím. Spocená, vyděšená. Ráno pak když vstávám, zjišťuji, že mám neskutečně namožené svaly na nohou a na pravém předloktí několik modřin.


Tenhle sen se mi zdál od té doby ještě několikrát, ale nikdy jsem se pak už neodhodlala skočit. Pokaždé čekám na svůj osud v té komůrce a budím se v okamžiku, kdy se otevírají dveře. Sen je pořád stejný, akorád v posledních dvou snech se černá kočka změnila na bílou. Modřiny a namožené svaly se pak už nikdy neopakovaly. Když jsem je tehdy ukazovala rodičům, řekli mi, že jsem si to udělala den před tím, někde venku. Ale já věděla že to nebylo možné. Že ten den jsem rozhodně nedělala nic, u čeho bych si takhle namohla nohy. Dneska po letech už tomu taky sama tolik nevěřím. Člověk s věkem ztrácí víru v nevysvětlitelné.